• NÁŠ INFORMAČNÍ SERVIS ZAČNEME ZPRÁVOU, ŽE VYŠEL IZ Č. 36, KTERÝ DOSTÁVAJÍ PROMĚNÁŘI. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ INFORMACÍ JE, ŽE SE BUDE KONAT 22. SEMINÁŘ O VÝZKUMU PROMĚNNÝCH HVĚZD - VIZ PŘILOŽENÉ INFORMACE.
• AD: Causa QUASAR

  Takže případ s kvazarem v Kasiopeji už je uzavřen. Bohužel. Protože rozsudek vás moc nepotěší. Znovu se ukázalo, že přebírání informací z literatury nespočívá jenom v tom, že člověk umí číst. Zvlášť, když autoři katalogu vydaného ESO (Evropskou jižní obsrvatoří), neumějí pořádně psát.

  Jak víte, psal Roman Piffl o tom, že podle katalogu kvazarů publikovaného touto institucí je nejjasnějším kvazarem oblohy 4U 0241+61 (12.2 mag. v oboru V). Podařilo se najít Nature s původní identifikační mapkou. Roman zatím připravil výřezy ze všemožných atlasů. Jenže ve stejné práci autoři uváděli, že kvazar má šestnáctou velikost! Takže znovu do katalogu ESO, kde je i odkaz na práci zabývající se fotometrií doličného objektu. Její xerox jsem díky ochotě pana Jarolíma z ondřejovské knihovny už dostal, takže už vím jistě to, co se dalo předpokládat, totiž že tu krásnou dvanáctku by 4U 0241-61 měl jen v případě, že by jeho světlo nezeslaboval prach poblíž roviny Galaxie. O tomlhle detailu se ovšem v katalogu The European Southern Observatory zapomněli zmínit.

• VÍTÁME VÁS

  Vesnice Suchý v srdci Drahanské vrchoviny, vzdálená od světel měst, je zřejmě obcí, kde bývá největší počet aktivních pozorovatelů na jednoho obyvatele. Kromě Michala Schoříka, který sem jezdí na chalupu, a starousedlíka Tomáše Minxe tady totiž oblohu obdělává i jejich kamarád.

  Radek Ošlejšek, 679 52 Suchý 87

  Pozoruje triedrem 8x30 a jeho krásné kresby mají podobné rysy jako výtvory ostatních pozorovatelů ze Suchého. Do prohlídky sice vstoupil staršími ukázkami své práce, doufejme však, že ho obloha uplynulého léta nenechala klidným.

  Petra Štěpána, 696 50 Hýsly 59

  jsme v červnovém zvláštním vydání odbyli jenom adresou. Z jeho dopisu vybíráme: je mu 14 let, teď začíná studovat gympl. K astronomii ho pořádně přivedl až Jeník Hollan na praktiku v Račicích. Pozoruje všechno, k čemuž má triedr 11x40, Somet 25x100 a jezdí na hvězdárnu do Ždánic.

  Radek Mašata, Garodcovova 1978, 155 00 Praha 5

  je, pokud si vzpomenete na Jirkovu kritiku v BT č. 32, vedoucím redaktorem časopisu Astropis, kromě toho poslal i první pozorování do APO. Věřme, že chuť poznávat hvězdnou oblohu mu vydrží, a že bude mít příležitost poznávat ji i mimo Prahu.

  Tomáš Nejeschleba, Bezručova 7, 785 01 Šternberk

  který věnuje své večery i kometám a - jak mi ukázal pozdrav ze ždánického praktika - i proměnným hvězdám. Deepsky objekty prohlíží důkladně oběma přístroji, které má triedrem 12x40 a 7,5 cm refraktorem. Mimochodem nyní studuje odbornou fyziku u nás v Brně - držíme palce.

  Lucie Bulíčková, Za kovárnou 87, 289 06 Sány

  další dívčina mezi námi. Je objevem expedice v Úpici, ovšem není žádným začátečníkem. Množstvím svého pozorování by vás všechny zajisté ohromila.

• další věcí, kterou musíme vyřídit, jsou šotkovské chyby z minulého čísla. Bylo jich několik, ale ta největší - v článku: Ještě jedno rande ... vypadl celý odstavec/!?/

Podle práce M. H. Lillera a spol. z roku 1966 (Astrophys. J. 144, 280) se úhlový poloměr mlhoviny zvětšuje o 1,4+/-0,5" za století. Srovnáním se současnou hodnotou poloměru, asi 225", můžeme hned dostat odhad stáří NGC 246. Vychází 12 až 25 tisíc let, což je u planetárek běžný věk. Lillerův výsledek nám však může říct i to, jak je mlhovina od nás daleko. Z druhého zdroje informací o jejím zvětšování, z rozštěpení spektrálních čar, se totiž dá rychlost rozpínání určit v kilometrech za sekundu (konkrétně to dělá 38 km.s^-1). Spektrální měření sice vyjadřuje rychlost rozpínání ve směru kolmém k tomu, o němž mluví růst úhlových rozměrů, pokud ale připustíme, že se mlhovina zvětšuje souměrně, můžeme oba zdroje zkombinovat.

Pokud se poloměr zvětší za sekundu o 38 kilometrů, pak za sto let už to je úctyhodných 120 miliard kilometrů, tedy necelé čtyři tisíciny parseku. A tenhle přírůstek se pod úhlem l,4" bude jevit ze vzdálenosti 570 pc.

Druhá metoda určení vzdálenosti se dá použít jenom u těch planetárních mlhovin, jejichž centrální hvězdy jsou složkou fyzické dvojhvězdy (a to ještě ne u všech). Takových je jak do mariáše, ta moje však k nim patří. To, co v dalekohledu nebo na fotografii uvidíte uprostřed mlhoviny, je horká modrá hvězda, která má podle měření W. A. Bauma (1960) hvězdnou velikost 11,88 mag (V). V roce 1929 zjistil van Maanen (PASP 41, 181), že ve vzdálenosti 4" má slaboučkého průvodce a že tento nerovný pár je fyzickou dvojhvězdou. Takže když se později podařilo zjistit, že průvodce je hvězdou hlavní posloupnosti se spektrální třídou G8V - KOV, bylo vyhráno. Takové hvězdy mají absolutní hvězdnou velikost + 5,9 magnitudy, zatímco tahle, v nitru NGC 246, má jen 14,28 mag. Zeslabení světla mezihvězdným prachem vůbec nestojí za řeč, takže z rozdílu obou hvězdných velikostí přímo dostaneme druhou hodnotu vzdálenosti mlhoviny, 470 pc.

Oba výsledky se liší jen příjemně málo, dohodněme se na střední hodnotě 520 parseků, to je asi 1700 světelných let. Jinak řečeno - ty dvě úhlové minuty vymezené v kresbě NGC 246 představují skoro přesně jeden světelný rok. A řečeno ještě jinak - tahle bublina plynu patří mezi největší planetární mlhoviny, její průměr je přece jenom celou polovinou vzdálenosti Slunce a Proximy Centauri. Spíš než mlhovinou obklopující hvězdu je tedy mlhovinou rozloženou v mezihvězdném prostoru. Podobně to chápal i William Herschel, který, když ji roku 1785 objevil, ji nezařadil mezi mlhoviny planetární, ale do třídy páté, k mlhovinám rozsáhlým.

Až v našem století připomněla Reynoldsovi Soví mlhovinu M 97 a spektrální pozorování Campbella a Paddocka už definitivně přiklepla příslušnost NGC 246 k planetárním mlhovinám.

Fotografie ukáže bohatou vnitřní strukturu mlhoviny. Ta, kterou jsem přetečkoval, je z časopisu Astronomy (August ´90, str. 74) a jejím autorem je Kim Zussmann. S pomocí fotografie studoval planetární mlhoviny i Heber Doust Curtis začátkem století. NGC 246 popsal takhle (Publications of the Lick Obs., Vol. 13):

"Centrální hvězda 9,5 mag. Poněkud nepravidelný ovál, nejjasnější na západním okraji( 4´x 3,5´v pozičním úhlu 120 stupňů. Obvod ostře oříznut, s dojmem nedokonalého prstence. Velmi slabá, nepravidelná látka ve vnitřních částech. Centrální hvězda je modravá a výrazně jasnější fotograficky než vizuálně."

Pokud se týká vizuálních pozorování, máme v archívu APO jenom dvě. Na čisté obloze je v Sometu 25x100 vidět na první pohled jako nečekaně rozlehlý, lehce oválný mlhavý obláček (PK katalog uvádí jen jednu hodnotu hvězdné velikosti mlhoviny, fotografických 8 magnitud - Payne, 1930), takže nevěřím tomu, že by nebyl vidět i něčím menším, i když literatura o tom mlčí. Ani v l6 cm refraktoru (zv. 80x) nejsou vidět žádné detaily planetární mlhoviny, upoutají však tři nebo čtyři slabší hvězdičky, z nichž tři vytvářejí pravoúhlý trojúhelník. Dalekohledy průměru 25 cm a víc jsou podle W. S. Houstona schopné ukázat náznak prstence.