| Číslo 38.+40. | 1991 | 2. Leden |
OBSAH:
Planetárky zaváté sněhem
Co si myslíš o APO?
Ze zpravodajské sítě ...
Planetárky zaváté sněhem
Část první
Většinu objektů, které si zřejmě kdy na noční obloze prohlédnete, a dobrou polovinu dnešních planetárek, objevil koncem 18. století jediný člověk, anglický hudebník, brusič zrcadel a nakonec i dvorní astronom William Herschel /1738 - 1822/. Hvězdnou oblohu si kousek po kousku prohlížel při každé příležitosti a tak celkem našel dva a půl tisíce. Nezůstal ale jen u jejich popisu, snažil se odhalit i jejich příbuzenské vztahy. Svým 47cm reflektorem rozložil na jednotlivé hvězdy řadu objektů, které Messier s Méchainem viděli jenom jako mlhoviny, a tak prostě předpokládal, že všechny objekty se skládají z hvězd, a pokud je vidíme jen jako mlhavé obláčky, pak proto, že naše přístroje nejsou dostatečně výkonné.
Něco takového šlo jenom těžko vecpat do plynulého sledu vzdálenějších a vzdálenějších objektů, začínajícího hrubými kupami (coarse clusters) jasných hvězd a končícího u mléčné mlhoviny (milky nebulosity). Tím spíš, že v Herschelově době byl běžný názor, že hvězdy jsou si vzájemně hodně podobné. Kdyby se mlhovina NGC 1514 skládala z nerozlišených hvězdiček, pak by ta, která je v jejím středu, musela být nepředstavitelně kolosální. Podobné úvahy dovedly Williama Herschela k závěru, že kromě hvězd ve vesmíru existuje i "svítící fluidum, jehož podstata je nám úplně neznámá. To, že zázračné fluidum je docela obyčejným plynem, ukázalo až roku 1864 Hugginsovo spektroskopické pozorování planetárky NGC 6543 v Draku (Kozmos č. 3/89). Samotná NGC 1514, která uvedla věci do pohybu, si na takový důkaz musela počkat až do začátku našeho století, na E.C.Pickeringa.
Spektroskopie na jedné straně dala za pravdu Herschelovi, na druhé straně však zcela kuriozně odhalila nové nesrovnalosti mezi mlhovinou a hvězdným jádrem této planetárky. Silně podezřelá je už hvězdná velikost jádra (to je, na rozdíl od běžných zvyklostí, jasnější než okolní mlhovina), úplným průšvihem je pak jeho spketrální třída AO III. Při teplotě asi 11 tisíc stupňů, která jí odpovídá, produkuje jádro jen tolik ultrafialového záření, že to stačí pouze na ionizaci plynu do vzdálenosti asi 10". Planetární mlhovina NGC 1514 je však pětkrát větší. O tom, že tak chladná hvězda nemůže ke svícení podněcovat planetární mlhovinu, ani nemluvě.
Nový problém ve vztahu jádra a mlhoviny vyřešil v roce 1967 Luboš Kohoutek. Navrhl model, v němž má centrální hvězda NGC 1514 asi o dvě magnitudy slabšího průvodce, rozpáleného na 60 tisíc stupňů. Ten je skutečným jádrem planetární mlhoviny. Tento model potvrdilo v roce 1972 pozorování J. Greensteina.
Zprávy o viditelnosti okolní mlhoviny jsou jenom sporé. Od Waltera Hostona se dozvíme jen to, že ji někteří pozorovatelé považují za obtížnou v 8-palcovém dalekohledu, já jsem ji čtvrtmetrovým Cassegrainem viděl jako slabounkou kruhovou zář, o průměru 1', rovnoměrně jasnou, s poměrně dobře definovaným okrajem. To ale bylo v létě nad ránem, na tmavé zimní obloze bude výraznější. Jediným vizuálním odhadem celkové hvězdné velikosti citovaným v Perkově a Kohoutkově katalogu je Wirtzových 10,8 mag při úhlovém průměru 150".
Pokud ji uvidíte, těžko v ní pro malý jas uvidíte nějaké detaily. Obří parsonstownský dalekohled Lorda Rosse (kovové zrcadlo o průměru 183cm) ji ale ukázal zajímavě roztřepenou na okraji, navíc skvrnitou. Heber Curtis ji podle fotografií s různými expozicemi popsal jako nepravidelný prstenec rozměrů 2 x 1,5', s nejjasnějším chomáčem mlhoviny na severozápadním okraji, s velkou poloosou v pozičním úhlu asi 30o.
Historická památka, o které teď byla řeč, není jedinou planetární mlhovinou v souhvězdí Býka. Stačí se kouknout do Atlasu Coeli. Pomineme-li Krabí mlhovinu, která ve skutečnosti patří mezi pozůstatky po supernovách (k tomu se trochu vrátíme v příštím Trpaslíku), je tady ještě jedna anonymní. Leží několik stupňů jižně od Plejád, přesněji v poloze (1950.0) Alfa 3h 50.6m , Delta +19o19'.
První a pořádný otřes zažila tato jednoduchá představa večer 13. listopadu 1790, kdy William Herschel našel nedaleko hvězdy Psí Tauri pozdější planetární mlhovinu NGC 1514: "Zcela jedinečný jev; hvězda osmé velikosti se slabou zářící atmosférou kruhového tvaru, asi 3' v průměru. Hvězda je přesně ve středu, a atmosféra je natolik zředěná, slabá a stejnorodá, že nelze předpokládat, že by se skládala z hvězd, také není pochyb o zjevné souvislosti mezi atmosférou a hvězdou."
A jak vypadá NGC 1514 v dalekohledu? Najít centrální dvojhvězdu (samozřejmě nerozlišenou, vždyť oběžná doba složek je asi jen 10 hodin) není problém. K identifikaci stačí Uranometria 2000.0 (viz mapka, měřítko 1o = 18.5 mm), v níž je vyznačena kupodivu až u okraje symbolu mlhoviny. Jako hvězda 8.8 magnitudy (BD + 30o623) je zakreslená i v bonnském atlasu, musela tedy být vidět v 78mm hledači komet hvězdárny v Bonnu. Určitě je vidět i v triedru. Zvláštní je, že i sama o sobě je trochu mlhavá, jak o tom vypovídá literatura (W. Houston) i naše pozorování (25cm Cassegrain, L. Ondra). Martin Konečný ji bez mapky našel i ve svém 63mm refraktoru (zv. 84krát), protože se mu bočním viděním zdála "nějak divná."
Skoro přesně před sto lety, v polovině listopadu 1890, našel Zona na hvězdárně v Palermu novou kometu /1890 IV/ zrovna při návštěvě hvězdokupy M 36. Ze souhvězdí Vozky si to mířila přímo na západ. Dostatečně pomalu, aby astronomové měli čas ji ohledat. Večer 5. prosince pak Emersona Barnarda přivedla, stejně jako kdysi její předchůdkyně Charlese Messiera, k dosud neznámé mlhovině, IC 351. V 36-palcovém dalekohledu na kopci Mount Hamilton ji viděl drobíček eliptickou, stejnoměrnou v jejím svitu a odhadoval ji na desátou velikost. V přístroji o průměru 12 palců byla ve zvětšení 150x právě odlišitelná od hvězdy /originální Barnardova skica na další straně zobrazuje 15' zorné pole tohoto dalekohledu/.
Zběžné použití mikrometru dalo pro velikost planetárky jen 5", to ji ale Barnard podcenil. Sherburne W. Burnham měřil její největší rozměr /ve směru sever - jih/ a dostal 10.0", Heber Curtis podle fotografií 8 x 6" a D. A. Allen /vizuální pozorování velkými reflektory Mt. Wilsonu/ 10 x 9". Jediným pozorováním v archivu APO je z března '89, kdy jsme ji s Jirkou Duškem zkoumali brněnskou patnáctkou. V malých zvětšeních byla hodně slabou a docela obyčejnou bodovou hvězdičkou, až ve zvětšení 140x začala být mlhavá. Zvětšení 225x a větší už ukázala nepochybnou plošku, kruhovou a zjasňující se do středu.
Blízko planetárky leží dvě slabounké hvězdičky 13. velikosti, o nichž se zmiňuje už Barnard a pro něž Burnham v roce 1891 změřil tyto polohy vůči středu mlhoviny: 288o, 21.78" a 347o, 33". Pokud se týká samotného hvězdného jádra planetárky, je na náš současný pozorovací arsenál příliš slabá. Prý se dá zahlédnout v 14-palcovém dalekohledu ...
Kousek od této planetárky leží další, IC 2003. Kdy byla objevena, zatím nevím. Poměrně vysoké pořadové číslo v Index Catalogue /IC/ ukazuje, že se poprvé objevila až v jeho druhém svazku, který vyšel roku 1908. Podle Perka a Kohoutka ji objevil Edwin Hubble. Mělo se to stát v roce 1920, to je ale příliš pozdě! Poučen případem "nejjasnějšího" kvazaru v Kasiopeji jsem si přečetl důkladněji úvod katalogu a dozvěděl jsem se, že za objevitele je v něm považován ne ten, kdo objekt poprvé uviděl nebo našel na fotografii, ale ten, kdo ji poprvé zařadil mezi planetární mlhoviny.
Zdá se, že IC 2003 je nápadnější než její sousedka a taky se snadněji hledá. Tomáš Marek ji při mhv 5.6 mag viděl v Sometu 25x100, dokonce snad jako malinko rozostřenou hvězdu. Trochu mlhavá se zdá i v 56-násobném zvětšení 15 cm refraktoru. Co na tom, že to má na svědomí spíš slabý hvězdný průvodce přisedlý k mlhovině na jihozápadě - hlavně, že to pomáhá při identifikaci. Průvodce je tak slabý, že je vidět spíš bočním viděním a rozhodně ne na první pohled. Jirka Dušek si NGC 2003 prohlížel spolu se mnou stejným přístrojem, ve stejnou dobu a ve stejné škále zvětšení, ale průvodce, o němž na rozdíl ode mně předem nevěděl, si nevšiml. Ve zvětšení 141x je už za okrajem mlhoviny, zvětšení 225x ukáže difúzní kotouček se stelárním středem, mlhovina sahá do jedné třetiny až poloviny vzdálenosti k průvodci.
| OBSAH | tisk | Leoš Ondra |
Co si myslíš o APO?
Jestli si myslíte, že naše rozhovory vypadají tak, že se natočí, přepíšou, a tak se doslova zveřejní, tak to by dopadlo katastrofálně. Když nějakou větu člověk řekne, tak to ještě jde, ale napsaná vypadá většinou hrozně. Takže rozhovory vznikají tak, že se natočí a zcenzurují. Je to něco úplně jiného než psaní a teprve se to s Jirkou učíme. Zatím jsme se to učili na Zdeňkovi Mikuláškovi a Romanu Pifflovi. Tentokrát jsem zneužil toho, že jsem se po dlouhé době viděl s Kájou Kolomazníkem, druhým duchovním otcem Amatérské prohlídky oblohy a zeptal jsem se jako nejstarší struktury projektu, jestli ho neděsí to, kam jsme za jeho nepřítomnosti dovedli společný nápad. Takže -
Co si myslíš o APO?
Kam se APO dostalo mě ani moc nepřekvapuje, protože my jsme přece vždycky vymýšleli šílené nápady a nejen vymýšleli, ale taky měli dost morálu na jejich provádění. Trochu se ale divím ochotě lidí zapojit se do pozorování a trávit spoustu času jen tak s okem nalepeným na okulár. Víš, čím víc lidi poznávám, tím víc mě překvapuje, když je někdo ochoten udělat něco jen proto, že je to pěkné nebo užitečné.
Je skvělé, protože šíří astronomickou osvětu mezi astronomy a zbavuje nás různých bludných představ, které jsme často nevědomky přejali, neboť autority říkaly to či ono ...
A co mě přijde vůbec hlavní je tichá krása hvězd a světa vůbec, ke které se vracíme ohlušeni titánstvím 20. století, abychom hledali Smysl a tím i sebe samotné.
Teď mě napadlo - ty vlastně pamatuješ počátky Amatérské prohlídky oblohy a je docela možný, že si je pamatuješ jinak než já. Já už zřejmě předkládám jakousi oficiální verzi. Například šířím takovou tradici, že to vzniklo v nějaké vinárně ...
To bylo u kola (dnes už zrušená vinárna Pod radničním kolem v Brně - pozn. red.), tam jsme pili dobré červené víno, ale tys'mě už předtím něco říkal o jednom šíleným nápadu ... /následující neúspěšný pokus dvou sklerotických zakladatelů APO o vzpomínky na jeho počátky byl cenzurován - pozn. red./.
Včera ses na hvězdárně sháněl po Sometu a pídil ses taky po tom, jestli bych Ti mohl půjčit Tvůj vlastní Atlas coeli. Myslíš, že by ses ještě někdy po obloze koukal?
Já jsem přece z hvězdárny a od pozorování odešel až kvůli vojně. Tam, jak známo, je drobet na hlavu postavené prostředí, bránící i obyčejnějším věcem, než je astronomie. No a teď jsem v poměrně zvláštní situaci ...
Žiješ v exilu ...
... žiju v exilu v kraji hory Řípu, v bývalém kněžském semináři, kde teď sídlí Teologický konvikt, škola, v níž se studují jazyky jako příprava na opravdický seminář. Jinak máme denní řád, hodně práce v týdnu i přes víkend. Takže je problém vyjít s časem a na něco většího bude volno asi až o prázdninách.
Stůj co stůj se musíme pokusit najít cestu k sobě. Stůj co stůj se musíme pokusit navázat spojení s těmi ohni, planoucími tu a tam v krajině.
Asi bych měl prvně vyložit, proč máme v osnovách zrovna takovéhle přece jen poněkud exotické jazyky. Nevím, co lidem řekne "studium křesťanství", ale měli bychom být schopni alespoň číst originál Bible. Tedy Starý zákon hebrejsky a Nový zákon řecky. Co se týče církevních knihoven, tak po vládě různých více či méně /ne-/osvícených panovníků většina knížek skončila ve stoupě a v zachovaném zbytku je notný zmatek. Jestli s tím něco půjde dělat, nevím.
Na obsáhlou otázku náležitá odpověď:
Jako lidé jsme přijali dar rozumu a proto jej asi máme používat a snažit se žít v pravdě. Ne v bludu ani v omylu. Myslím, že bych měl v sobě sjednotit odpověď na otázku "proč žiju?", s druhou, podobnou, "kde žiju?". Definitivní odpověď na tu první nevidím jinde než v živém vztahu k osobnímu a milujícímu Bohu - což je víra. No a o poznání celku světa a převedení těchto poznatků do sdělitelných pojmů a stanovení vztahů mezi nimi se snaží přírodní vědy stejně jako filosofie, teologie ...
Není tu střet. Věda a víra se nepřekrývají, ale doplňují. A co se týká stáří Země (narážka na jeden chybný údaj v knize Na počátku - pzn. red.), i církevní půda potřebuje astronomickou osvětu.
Ono nejde ani o to, co o obloze víme, ale o to, jak na nás působí, nebo co působí v nás. Čím to ale je, že tenhle pohled, úplně všední, je pořád tak zvláštní?
Protože je to jedna z mála věcí, kterou jsme nestihli pokazit. A která nás natolik přesahuje, že tady, v kosmickém měřítku, je lidská blbost zatím neškodná. Ale vážně - už Kant říkal: "Dvě věci mě naplňují úžasem - mravní zákon v nás a hvězdné nebe nade mnou."
Vždycky se píše o tom, jak člověk pod tou hvězdnou oblohou prožívá svou nicotnost, nebo ohromení nad tím, co všechno i přesto o vesmíru víme, píše se o pocitech tajemna ... Myslím si, že z velké části je to tam ale vpašovaný uměle, třeba pořady v planetáriu, já jsem, abych se přiznal, nikdy nic z toho nezažíval ...
To asi ano ... i když je to trošku zvláštní koukat se do minulosti několika miliard let (až si jednou najdu 3C 273).
Ale na druhou stranu se pod hvězdama necítím příliš jinak, než když jsem třeba sám někde hluboko pod zemí v nějaké pěkné jeskyni. Obojí mi vrací ztracenou schopnost naslouchat tichu, což je moc potřeba. Bez ní bychom totiž nikdy nemohli najít sami sebe, ani ty druhé, a to by byla škoda. Nemyslíš?
Myslím a děkuji Ti.
A co samotný APO?
To přicházení noci, ten čas, kdy padá večer, už málokdo vychutnává. Zkus si někdy nerozstvítit, najít si čas a klid, a nechat kolem sebe zmizet den, barvy a věci, je to pěkná doba k přemýšlení. Zažil jsem tohle bůhvíkolikrát, naposled předevčírem. Chtěl bych v tom průvodci po obloze, věnovaném Zlatovlásce, mluvit nejenom o objektech nočního nebe, ale třeba i o těchhle věcech, o tom, co se dá cítit. O tom, že odněkud z dálky může prolétnout meteor tak jasný, že jseš z toho na větvi a pro rozechvění nemůžeš pozorovat, že jsou zrádný družice, že padá rosa, mapy vlhnou a dalekohledy slepnou, že se člověk občas splete, občas něco nenajde a jindy najde něco, co vůbec nehledal /to pak bývá nejhezčí/.
Taková tradiční doba na pozorování - tys mi prozradil, že studuješ řečtinu a latinu, přibude k nim samozřejmě i hebrejština. To jsou jazyky užitečné nejenom pro studium křesťanství, ale i původu jmen hvězd a souhvězdí. Nelákalo by tě třeba v rámci APO tak trochu historické bádání? Církevní knihovny musí být úplné skvosty ...
Vidím v duchu stále tu noc v Argentině, kdy jsem poprvé letěl za tmy, tu černou noc, v níž se jen tu a tam jako hvězda zablesklo nějaké světýlko dole v rovině. V té nekonečné tmě signalizovalo každé z nich zázrak lidské přítomnosti. Tam u toho krbu někdo četl, přemýšlel, rozprávěl. U jiného třeba někdo zkoumal hvězdný prostor, lámal si hlavu nad výpočty o mlhovině Andromedy. U dalšího se milovali. Tu a tam probleskovaly ty ohně v krajině a chtěly být něčím živeny. I ohně tak skromné jako básníkův, učitelův nebo tesařův. Ale vedle těch živých hvězd - kolik oken bylo zavřených, kolik hvězd vyhaslých, kolik lidí spících ... 
Setkal jsem se, co se týká vztahu astronomie a náboženství, s úplně protichůdnými názory. Jedněm nejde na rozum, jak to, že ti, kdo se věnují studiu vesmíru, mohou být věřící, když přece musí vědět, že v dalekohledu žádný Bůh vidět není ... Druzí to naprosto přirozeně brali tak, že když člověk propadne kouzlu noční oblohy a drží ho to, tak je to ideální vstupní brána k tomu, aby se stal věřícím. Astronomie jako věda samozřejmě nemůže existenci Boha ani potvrdit, ani vyvrátit, je prostě o něčem jiném než teologie. Na druhé straně by si církev nemusela dělat ostudu tím, že bude ignorovat výsledky astronomie, například co se týká stáří Země. Nemyslíš?
| OBSAH | tisk |
| OBSAH | tisk |