| Číslo 60. | 1993 | Únor |
OBSAH:
Mrazivá zimní snění
Mrazivá zimní snění 2
Povídání o bolidu
365 dní Novy Cygni 1992
Kterak nají novu
Nova Aquilae 1918
Na návštěvě v Prešporku
Zjímavá pozorování
Mrazivá zimní snění
Dnes, uprostřed zimy, si neuškodí občas zavzpomínat na lepší a teplejší časy. Na časy. Na časy prázdnin, pozorovacích expedic, sezónních lásek a vůbec krásných davových šílenství.
Ano, existuje propastný rozdíl mezi letním a zimním životem a jeho poezií. V létě se obloha pozoruje houfně a během jasných nocí, přestože jsou kratší a světlejší než zimní, se stihne zabloudit i k méně známým objektům do méně známých končin nebes. V zimě je pozorovatelů většinou jen pár, skalních a osamělých. Ovšem ti potom znají zimní oblohu důkladněji. Vy, co dáváte přednost obloze letní, byste si ale také mohli prohlédnout alespoň některé výrazné zimní objekty. patří mezi ně velká spousta jasných a nápadných otevřen, a nejen otevřen, které zůstávají ve stínu jiných známých objektů jako např. M 34, M 35, M 36, M 37, M 38, M 39, M 42, M 44, M 45, M 67 .....
Dnes se budeme společně věnovat otevřenkám, které leží v souhvězdí Lední zádě (Puppis) a v nejbližším okolí. Směrem na východ od jasně zářícího Síria, mezi proměnnou R Dma a hvězdami 2 a 4 Pup leží nejjasnější hvězdokupa souhvězdí - M 47 (NGC 2422). Norton uvádí, že jde o jasnou rozcuchanou kupu o celkové hvězdné velikosti 5.2 mag, která je viditelná i bez dalekohledu. Naši pozorovatelé to potvrzují, ale jediným dokumentovaným pozorováním se může pochlubit Lucka Bulíčková, která ji spatřila při mhv 5.0 mag pouhým okem jako nápadný mlhavý obláček. Je tedy zřejmě jasnější než v Nortonově atlasu uváděných 5.2 mag, což potvrzuje i odhad Pavla Šťastného , znějící na 4.6+/- 0.2 mag. ve všech dalekohledech je vidět několik desítek jasnějších hvězd, v triedru 7x50 asi 11, v malých refraktorech až 40. Kupa je zcela bez mlhavého pozadí, jediný Petr Hlous se zmiňuje o tom, že v B 7x50 viděl kromě hvězd i jakousi mlhu. Nemohu však souhlasit s Jirkou Duškem, který v Noční obloze v Kozmose 6/1991 napsal, že ve větších dalekohledech je tato kupa zcela nezajímavá. Přímo v hvězdokupě totiž leží dvojhvězda S 1121 (ADS 6208), o které Brian Skiff píše, že je jedinečná. Navíc lze i v malém přístroji zjistit, že nejjasnější hvězda kupy je pěkně oranžová.
Kdo má tedy pravdu?
Jen půl druhého stupně východněji, těsně u hvězd 2 a 4 Pup, leží další objev pana Messiera - M 46 (NGC 2437). M 46 a M 47 se spolehlivě vejdou do jednoho zorného pole binaru, je tedy o to snadnější porovnat rozdíly mezi nimi. M 46 je trošku větší, neobsahuje skoro žádné jasné hvězdy, zato je však v kupě pořádně husto. Většina pozorovatelů včetně Skiffa totiž uvádí, že v M 46 je na ploše jednoho měsíčního úplňku rozprostřeno více než 150 hvězd asi 10. velikosti. V triedru 7x50 lze spatřit jen mlhavý oblak a uvnitř dvě docela výrazná zjasnění, z nichž jedno je hvězdou, druhé jen pouhou fluktuací pozadí. (Odhad P. Šťastného je 6.6+/- 0.3 mag.) Na severním okraji hvězdokupy potom ve větších dalekohledech naleznete perličku - planetární mlhovinu NGC 2438. Za lepších podmínek ji spatříte snadno (mělo by to jít už 6 cm refraktorem). V Brně při mhv 4.5 mag v l5 cm refraktoru zv. 225x byla vidět jako nápadná, kruhová skvrnka, mírně se zjasňující k slabé hvězdičce asi 11. velikosti na severozápadním okraji mlhoviny. Při zvětšení 375x měla velikost asi 2 úhlové minuty. ( Jiří Dušek)
V těsné blízkosti těchto hvězdokup jsou ještě další dva objekty. Třetí otevřenka NGC 2423 je nepravidelného tvaru, viditelná i triedrem, dokonce s několika málo zjasněními. Větší dalekohled nám v ní ukáže množství jasných i slabých hvězd.
Poslední objekt tohoto malého kousku oblohy asi není skutečnou hvězdokupou. Když se budete dívat skrze triedr 7 či 10x50 a trojici M 47, M 46 a NGC 2423 si doplníte na obdélník, určitě si v tom čtvrtém rohu všimnete dalšího mlhavého obláčku. (r)ádný z dostupných katalogů na tomto místě nic neuvádí, ale s pomocí trochu podrobné mapky se dá zjistit, že je zde nakupeno asi dvacet slabších hvězd, které nám tak vytvářejí další falešnou hvězdokupu viditelnou v triedrech.
Abychom však alespoň zhruba dokončili cestování Lodní zádí, stavme se ještě u hvězdokupy M 93 (NGC 2447). Leží asi o deset stupňů jižněji a je na zkoumání v malých přístrojích asi nejzajímavější. Téměř všichni pozorovatelé píší, že je velmi nápadná a detektovatelná i při rychlém zametání. Bližší pohled skýtá "množství hvězd všech druhů a jasností" (Tomáš Marek) a kupu lze rozdělit na dvě spojující se části : západní je menší, je v ní méně hvězd, ale jsou jasnější, východní je větší a bohatá na slabší hvězdy. V Sometu 25x100 lze také spatřit: "dvě až tři jasnější hvězdy, z nichž ta nejjasnější se může zdát naoranžovělá" (Jirka Dušek).
A ještě před tím, než se rozloučíme, několik dalších tipů. Severně od M 46 a M 47 najdete jasné triedrové Melete 71 a 72, směrem na severovýchod leží jasná kupa M 48 (NGC 2548), která není v Atlase Coeli messierovsky označena, a samotná Záď lodi Argo skrývá ještě nejméně deset výrazných otevřených hvězdokup a jednu další planetární mlhovinu NGC 2440.
P.S. Použil jsem pozorování Lucky Bulíčkové, Petra House, Paua Jablonického, Marcely Mackové, Tomáše Marka, Pavla Šťastného, Svetozára Štefečka a svá. Briana Skiffa jsem citoval podle autorského reprintu z WSQJ No 83, January 1991.
| OBSAH | tisk | Tomáš Rezek |
Mrazivá zimní snění 2
M 47 objevil stejně jako M 46 a M 48 Charles Messier během jedné z únorových nocí roku 1771.
Za čtyřicetsedmičku však, díky tomu, že se spletl při výpočtu polohy, byla dlouhou dobu považovaná část nevýrazné Mléčné dráhy východně od hvězdy 2 Puppis. Například dodnes tak činí katalog NGC a AC. Chybu, které se Messier dopustil zrekonstruoval až roku 1934 Thomas Oswald a dnes se všeobecně považuje za 47. objekt katalogu otevřená hvězdokupa NGC 2422, která leží asi 2o západně od M 46.
Tato kupa, kterou Admirál Smyth popisuje jako: "pěknou skupinku jasných a slabých hvězd rozptýlených do tvaru kosočtverce na západě s hvězdou asi 7. velikosti s průvodcem 20 úhlových vteřin vzdáleným", patří díky své jasnosti (Sky Catalogue 2000.0 uvádí 4.4 mag s úhlovou velikostí 30` ) mezi objekty bez problémů viditelné i bez dalekohledu. Ve větším přístroji (např. v brněnském 15 cm refraktoru) potom spatříte přímo v ní dvě dvojhvězdy. První S1121 leží poblíž středu NGC 2422 a tvoří ji dvě jasné hvězdy 7.9 mag 7.5`` od sebe. Burnham˘ s Celestial Handbocks se také zmiňuje o dvou naoranžovělých hvězdách )v obrázku označeny), jak jsem se ale sám přesvědčil brněnskou patnáctkou, ani jedna z hvězd kupy se mi nejevila nijak barevná. Ovšem na rozdíl od nápadně naoranžovělé hvězdy 5. velikosti asi 1.25o jihovýchodně od M 47 (Sky Catalougue 2000.0 uvádí B-V 1.1 mag).
V této části oblohy i bez dalekohledu snadno naleznete další nápadnou otevřenou hvězdokupu M 41 (NGC 2287), která leží asi 4o jižně od nejjasnější hvězdy noční oblohy Siria
(viz kresba z 26./27. prosince zhotovená v Úpici při mhv 5.5 mag).
Triedr nebo Somet vám ukáže skupinu asi třiceti jasných hvězd na ploše větší než zabírá Měsíc, kterou mnozí pozorovatelé přirovnávají k M 35 v Blížencích nebo M 37 ve Vozkovi. Pravděpodobně vám neujde i to, že nejjasnější hvězda kupy, která se nachází poblíž středu, je nápadně naoranžovělá. Burnham˘ s Celestial Handbook o í píše, že se jedná o hvězdu spektrální třídy K3 III asi 700 krát svítivější než Slunce s absolutní hvězdnou velikostí -2.4 mag. Její poloha je zachycena na kresbě, kterou jsem sám zhotovil pomocí Sometu 25x100 v noci 27./28. prosince (průměr zorného pole 0.75o).
Za objevitele M 41 se všeobecně považuje John Flamsteed, první britský královský astronom a ředitel Královské observatoře v Greenwich. Ve svém spise Historia Coelestis Britannica (mapy a katalogu 2 935 hvězd) se totiž u hvězdy 12 CMa zmiňuje: "poblíž této hvězdy je kupa" (16. února 1702). Ovšem je možné, že M 41 znal už Aristoteles, který se ve svém spisu Meteorologica z roku 325 před naším letopočtem zmiňuje o mlhavé skvrně v této části oblohy. V případě, že by to byla pravda, jednalo by se o nejstarší známý deep-sky objekt antiky, o kterém se nám dochovala zmínka.
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Povídání o bolidu
Kdo z nás by neznal nádherný snímek a velmi známý snímek galaxie M 31 v Andromedě a stopy po jasném bolidu, který se podařilo 13. září 1923 získat Josefu Klepeštovi. Jak se mu to podařilo, vypravuje jeho článek nazvaný Výpis z pozorovacího deníku.
Šťasten modrou oblohou a zpocen v "Kingu", králi kožichů, táhl jsem ke sklonku zářijového dne svůj kufr z Mnichovic na kopeček. Kolem vonělo to lesem a poslední paprsky slunce barvily vrcholky stromů do červena. Za pokročilého soumraku dovlekl jsem svoji garderobu k pracovně hvězdárny. Dveře byly otevřeny, ale v místnosti ani živá duše. To byl obvyklý zjev, neboť před večerem konali pozorovatelé poslední přípravy strojů pro nastávající noc. Byl jsem proto překvapen, když zpod stolu se ozval milý hlas profesora Nušla:
"Prachsakulentská věc" a hned nato, "i pěkně vítám, Klepešto. To mám tady trampoty s kabely. Zlobí osvětlení hodin ve sklepě a ne na to přijít. prosím vás, koukejte se chvíli do periskopu, až to spojím."
Vkročil jsem ochotně do ztemnělého kouta pracovny, ke stolu, na němž byl přimontován periskop k hlavním hodinám dole ve sklepě. Pan profesor zatím se znovu ponořil do obsahu kouzelné skříňky kabelových spojů.
"Tak, teď se podívejte - vidíte už ciferník?"
"Ještě ne," musil jsem konstatovat, neboť při nejlepší vůli nebylo nic vidět.
"Sakulente," povídá už rozzlobeně pan profesor, "vždyť tomu nic neschází, kde jen to může vězet?"
Ohmatával jsem v šeru okulárový konec periskopu, a tu najednou jsem přišel na tajemství.
"Pane profesore, na okuláru je víčko, tak asi proto.... jo, už to svítí."
"I prach nespravedlivost." S veselou myslí nad rozřešením záhady dorozuměl jsem se s panem profesorem o nočním programu.
"Dnes můžete exponovat sám v západní kopuli. My máme s Fričem hodně co dělat u cirkumzenitálu"
Spokojen jsem odešel do své komůrky v západní kopuli, abych se řádně ustrojil do studené podzimní noci. Dnešním úkolem mi byla dlouhodobá expozice velké mlhoviny v Andromedě. O desáté hodině noční jsem byl s přípravami astrografu hotov. Ozubí polární osy bylo spojeno s hodinovým strojem a expozice počala. Regulátor stroje se jemně rozvrčel a skleněné oko astrografu zachycovalo na citlivou emulzi světla vzdálených stálic. Každou vteřinu přibývalo na jejich počtu, neboť účinek jejich světla byl sčítán a na desce zaznamenáván. Hodinové ústrojí astrografu bylo tak dokonale seřízeno, že mohl člověk na chvíli od stroje odstoupiti k otevřené štěrbině a obdivovati noční nebe.
Bylo nádherné, jak nemůže být jinak na vysokém kopci, vzdáleném umělých světel. Letní souhvězdí překročila již nadhlavník a dosti vysoko nad východním obzorem svítily symboly starověké tragédie královského rodu ethiopského. Astrograf nyní mířil ke krásné ozdobě Andromedy, kterou pouhý zrak zaznamenává jasné jádro mlhoviny a teprve po čtyřech hodinách expozice budou dostatečně proexponována i její ramena. po celou tu dobu bylo zapotřebí zrakové i sluchové pozornosti k vedení stroje. Sluchová regulace jest velmi důležitou a ticho noci napomáhá rozlišit každou nepravidelnost v chodu regulátoru. To krásným způsobem vystihl profesor Nušl a zkonstruoval strunový regulátor, bezvadně pracující. Slyšel jsem vysoký tón vibrující struny zaznívati odněkud z pozorovacího domečku. Připadalo mi to jako krásná hudba sfér, přicházející z hloubi vesmíru nade mnou. Čas se zvolna vlekl, minuty k minutám se řadily, až blížila se první hodina expozice. V padesáté minutě jsem zvedl hlavu od pointeru a bloudě zrakem po hvězdách, stal jsem se náhodným svědkem neobyčejné události. Od jižní strany štěrbiny vnikla najednou do kopule zelená intensivní zář neznámého světelného zdroje. Chtěl jsem již rozhořčeně reagovati na zlý čin nevědomého pachatele, ale dříve, než jsem tak mohl učinit, zachytily mé oči nesmírně krásný zjev letícího meteoru, který jako Měsíc v úplňku pohyboval se souhvězdím Andromedy. Odskočil jsem od stroje ke štěrbině a spatřil ještě dráhu meteoru až k souhvězdí Trojúhelníka, kde náhle meteor explodoval. Spíše řečeno, bylo to bezhlučné roztržení, neboť mimo vzrušených hlasů pozorovatelů neslyšel jsem žádný zvukový efekt. Vrátil jsem se k astrografu a přesvědčil se s uspokojením, že on nepodlehl kouzlu zjevu a bezvadně sledoval krásnou Andromedu. Přiložil jsem oko ve směru komory s tajným přáním - kdyby tak pán Bůh dal a meteor se zachytil. Takové náhodě jsem však nevěřil, už pro tolik zklamání s kometami, novými hvězdami a hlavně létavicemi. Pravděpodobnost zachycení byla malá proto, že z úsporných důvodů byla do astrografu vložena deska o velikosti 9x12 centimetrů, která mohla zakresliti jen malou část oblohy kolem mlhoviny. Proto jsem rezignovaně pokračoval další tři hodiny v expozici snímku. byly to dlouhé hodiny, většinou vyplněné bedlivým sledováním pointované stálice v zorném poli okuláru. Konečně po druhé hodině v noci byla expozice ukončena a kazeta pečlivě vyjmuta z přístroje. Nechtělo se mi spáti a proto jsem přistoupil ke štěrbině a natočil kopuli k západnímu obzoru. Byl jsem nyní sám na kopci, neboť pozorovatelé, ukončivše svá měření, odešli do městečka ke spánku... Tyto hodiny jsem měl vždy nejraději. Byly to vzácné chvíle pro obyvatele velkoměsta. Zatímco údolí bylo pohlceno mlhou, hvězdárna na vysokém kopci vězela přímo mezi jiskřícími hvězdami. Kam oko dohlédlo, všude nepřehledné množství hvězd, v němž se ztrácely méně výrazné obrazy souhvězdí. Na západě z přízemních mlh vyrůstala přímo vzhůru Mléčná dráha. Její široká ramena vystupovala ze souhvězdí Štíra, stoupala obrazem Střelce až ke Štítu Sobieského, kde její shluk, soustředěn na zdánlivě malou plochu oblohy, připomíná svítící oblak jemného hvězdného prachu. Druhý proud Mléčné dráhy proniká souhvězdím Hadonoše a vniká do souhvězdí Orla s jasnou stálicí Altairem v čele. Souběžně pokračuje její rameno obrazem Šípu a Lyry až do krásných krajin Labutě, kde se oba proudy spojují v mohutný tok. Rozhodl jsem se tuto krásnou část oblohy zachytit malým fotografickým přístrojem, uvázaným na kovový hřbet astrografu. Regulátor se opět roztočil a expozice počala. Protože ohnisko objektivu malého přístroje bylo pouhých 130 mm, mohl jsem se spolehnouti na samotný pravidelný pohyb astrografu a věnovati se více pozorování oblohy. Proud Mléčné dráhy nyní vyplňoval celou šíři štěrbiny kopule. Neubránil jsem se dojmu, že sedím v jakési věži, upevněné mezi hvězdami ve vzduchoprázdném prostoru. Reminiscence na historického pozorovatele tohoto kouzla noci přivedla mne na myšlenku, porovnati pokrok moderní doby. V těsné blízkosti astrografu obdivoval jsem jeho velké skleněné oči. Co by člověk dnes věděl o podivuhodném složení galaxie, obepínající dokola celou nebeskou báň, nebýti fotografie. Tamhle v souhvězdí Hadonoše a Střelce by člověk marně pátral po hranicích temných průlivů a mlžných pásů, prolínajících miliardami jemných hvězd. Právě v blízkosti Altaira jsou četná temná místa, která oči našeho astrografu s velkou určitostí rozeznávají. Lidské oko vidí jenom malou část těchto tajemství a ztěží rozezná či spíše tuší v souhvězdí Labutě obrysy mlhoviny nazvané Severní Amerikou a temného klínu, vnikajícího přímo do proudu u stálice Deneb, ke které nyní míří můj fotografický přístroj. V té malé optické skříňce se nyní kupí záznamy i těch malých, pouhému oku neviditelných stálic. Za dvě hodiny jich zde bude nakupeno na statisíce. Další miliony budou na negativu nadýchnuty a záleželo by na délce expozice, aby i tyto se zaznamenaly. Dnes však nezbývá na delší expozice čas. Zvolna, ale jistě se blíží chvíle, kdy bůh Helios vyjede na svém spřežení ke každodenní jízdě oblohou. Zatím na východě rozlévá se narůžovělé světlo Aurory a Jupiter se Saturnem budou ještě chvíli svítit jasným světlem mezi blednoucími stálicemi zimních souhvězdí. Expozice Mléčné dráhy skončila a s kazetami pod paždí jsem opustil uzavřenou západní kopuli. Na plošině před hvězdárnou se loučil můj zrak s hasnoucími hvězdami. Příliš teplo mi nebylo, neboť nízká temperatura zářijové noci dovede se dotknouti lidských kostí. Veliká únava se zmocnila mého těla, když v teplé laboratoři, za svitu červené lampy, jsem kladl do vývojky exponovaný negativ mlhoviny v Andromedě. Pojednou jako zázrakem se moje pozornost zvýšila a únava zmizela, čím dále chemický proces pokračoval. Na bílé emulzi vycházela temná čára a po ní jasné jádro a ramena spirálové mlhoviny. Nemohl jsem ani uvěřiti zraku, který poznával v temné stopě jedinečnou registraci letícího meteoru. Toho rána jsem neodešel k odpočinku dříve, než vzácný negativ neoschnul.
Pozn.: Ačkoli sám autor tohoto textu tvrdí, že jde o autentický přepis ze skutečného pozorovacího deníku, je všem pozorovatelům asi zřejmé, že jde spíše o krásný podvrh. Pochybuji totiž, že lze v první polovině měsíce září ve dvě hodiny v noci zahájit expozici letních souhvězdí a k ránu se současně loučit pohledem na zimní hvězdy. Nicméně je to pěkné, a laik, který nikdy celou podzimní noc neprobděl, nic nepoznává. ( Tomáš Rezek)
| OBSAH | tisk | Josef Klepešta |
365 dní Novy Cygni 1992
17. února : by jste v místech a 20h 30m 31.76˘˘ , d +52o 37˘ 52.9˘˘ 3.5o severně od w2 Cygni našli jen slaboulinkou hvězdu, která měla na modré desce Palomarského atlasu 18. A na červené 17. velikost.
18./19. února: Krátce po půlnoci světového času právě zde objevuje Peter Collins dosud neznámou hvězdu asi 6.8 mag. Její existenci potvrzuje fotografie Lowellovy observatoře. Nad ránem má už šestou velikost a pořád se zjasňuje. Není pochyb. Jedná se o novu, objevenou ještě před dosáhnutím maximální jasnosti.
20. února: Cirkulář číslo 5454 Mezinárodní astronomické unie (viz ukázka) oznamuje světu její existenci. Tentýž den se na ni zaměřuje i družice IUE (International Ultraviolet Explorer), která získává její první spektra v ultrafialové oblasti.
22. února: Nova dosahuje maximální hvězdné velikosti +4.3 mag a je pozorovatelná i bez dalekohledu. Během necelých tří dní se zjasnila více než 150 000 krát, o 13 magnitud. Zpráva o jejím objevu se také dostává do Československa k Martinovi Lehkému a Pauovi Rapavému. Oba získávají první odhady hvězdné velikosti (17:34 UT Martin 4.6 mag, 18:20 Pauo 4.7 mag). V Brně je zatím zataženo.
23. února: Je neděle a spolu s Luckou Bulíčkovou posíláme všem apačům zprávu o nově Cygni 1992.
24. února: Konečně jasno! Na brněnské hvězdárně vidíme v Labuti naoranžovělou hvězdu jasnou 4.8 mag.
Konec února, březen: Hvězda rychle slábne. Pokles o dvě magnitudy během čtrnácti dní ji řadí mezi rychlé novy. Pozorovatelé mají také jedinečnou možnost vidět skutečnou červenou hvězdu. Nova se totiž zrovna nachází ve stavu, kdy v jejím spektru dominuje čára H alfa. 2. března: publikuje cirkulář číslo 54xxxx měření enterferometru Mark III z Mt. Wilsonu, ze kterého vyplývá úhlová velikost hvězdy na 0.0036+/- 0.0005 úhlových vteřin.
Květen: Po 47 dnech se nova zeslabila o 3 magnitudy, pokles se však zpomaluje. Cirkulář č. 5526 z 24. května oznamuje objev světelných změn s amplitudou 0.3 mag a periodou 2.5 nebo 5 dní. Zájem o hvězdu však pomalu upadá. Zatímco od 22. února do 22. března se získalo kolem 150 pozorování, od 22. března do 22. května pouhých 58.
Červenec, srpen: Dochází k nárůstu počtu pozorování, což však vzhledem k prázdninovým astronomickým akcím není divu. Nova se ovšem propadá mezi hvězdy 9. velikosti.
Říjen, listopad: Díky nepříznivému počasí světelná křivka řídne.
Leden 1993: Na základě 507 pozorování Petra Begeniho, Josefa Ďurecha, Petra Fabiána, Davida Fariniče, Jaroslava Gerboše, Zdena Grajcara, Miroslava Janaty, Otty Janouška, Jirky Krtičky, Josefa Kujala, Honzy Kyselého, Martina Lehkého, Paua Rapavého, Jana Veselého a Miroslava Znášika sestavuji světelnou křivku Novy Cygni 1992. Pěkná, že? Není řídká a ani rozptyl v odhadech není nijak zvlášť velký. I když by to podle tvaru křivky nemuselo vypadat, celou dobu se pohyboval kolem 0.3 mag. A vzpomeňte si jenom na potíže s hvězdnými velikostmi srovnávacích hvězd.
19. února 1993: Nova má za sebou 365 dní života a slaví první narozeniny.
Budoucnost: Jasnost novy bude pomalu klesat, až dosáhne své původní hodnoty před zjasněním. (Poslední odhad hvězdné velikosti, který mi přišel už po uzávěrce Trpaslíka je 10.3 mag). V její světelné křivce by se mohly najít mírné variace, výrazné změny však už pravděpodobně ne. Přesto ji pozorujte pořád dál! Ten z vás, který získá poslední odhad její hvězdné velikosti, od nás dostane malou pozornost. Mapku se srovnávacími hvězdami najdete v BT č.56
| OBSAH | tisk |
Kterak nají novu
Ještě v minulém století byl objev "nové hvězdy" velkou vzácností. Pozornosti astronomů neunikly jen ty nejjasnější, viditelné i bez dalekohledu. Příkladů, ať už z doby kdy dalekohled ještě nebyl, nebo i z časů nedávných, najdeme několik. Třeba již z roku 185 našeho letopočtu pochází pozorování velmi jasné hvězdy asi -8. velikosti, která na nějakou dobu zazářila poblíž a a b Centauri. A také nejjasnější nova tohoto století - Nova Aquilae 1918, jenž měla v maximu -l,4 mag, byla objevena bez optických pomůcek E. Barnardem a L. C. Peltierem. Teprve koncem 19. století začali astronomové pomocí fotografie nalézat i hvězdy 10. Velikosti a slabší. Podstatnou nevýhodou ovšem bylo, že takto obsáhli jen malou, vybranou část oblohy, a tak velké množství jasných nov pořád unikalo pozornosti. V Alcockových šlépějích později pokračovali další amatéři. Stejně jako on se naučili znát všechny hvězdy do 7. až 8. velikosti viditelné triedrem. A to tak, že si na obloze zavedli svá vlastní malinká souhvězdí, která si, stejně jako ta skutečná, pojmenovali podle známých lidí, věcí a míst. Pomocí této metody se jim v letech 1978 až 1988 podařilo objevit celkem čtyři novy. K těmto pilným pozorovatelům patří i Peter Collins z Boulderu (stát Colorado). Roku 1974 začal Petr, inspirován na jednom večírku Brianem Marsdenem, hledat komety. Objev novy 2. velikosti v Labuti roku 1975, 6. velikosti v Lištičce roku 1976 a 5. velikosti v Šípu, ho však nasměroval k eruptivním hvězdám. Dalším pošťouchnutím bylo tvrzení harvardské astronomky Cecillie Payne Gaposchnikové, že každý rok, díky tomu, že je nikdo nehledá, uniká několik nov 7. velikosti a jasnějších. O tom se nakonec přesvědčil v případě Novy Scuti 1975, která byla fotograficky náhodně objevena jako hvězda 8. velikosti, ačkoli o měsíc dříve, kdy byla v maximu, měla 6. velikost! V létě 1978 pracoval Collins na hoře Mt. Hopkins v Arizoně u Multiple Mirror Telescope. Zdejší temná a čistá obloha byla přímo určena k hledání. 10. září prohlížel svým triedrem 10 x 50 oblast směrem od Věšáku (Cr 399) na sever do Labutě. Ve skupince hvězd jím nazývané Velkou Medvědicí si všiml jedné přebývající asi 7. velikosti. Po konfrontaci s Atlasem Stellarum od Hanse Vehrenberga a General Catalougue of Variable Stars si mohl zapsat objev první novy. V neděli 16. února 1992 Peter Collins a David H. Levy po telefonu mimo jiné uvažovali, kdy by se mu mohla podařit najít další, čtvrtá nova. O tři dny později hovor pokračoval: "Nuže, Davide, našel jsem hvězdu 6.9 mag v Labuti. možná to je nova." O několik hodin později objev potvrdila fotografie z Lowellovy observatoře. A hvězda se mezitím zjasňovala, aby se stala nejjasnější novou po 17-ti letech. Hledání jasných nov je jednou z nejvýznamějších amatérských činností. Na rozdíl od komet a supernov v cizích galaxiích nevyžaduje nijak zvlášť temnou oblohu, lze pozorovat i ve městech. Ani s atlasy a dalekohledy není žádný problém. Stačí Atlas Coeli, Uranometria, některý z Vehrenbergových a triedr 10x50. Podstatnou výhodou této metody je potom rychlost. Profesionální astronomové tak mohou být na takovou hvězdu upozorněni ještě před dosažením její maximální jasnosti. Příkladem může být právě Nova Cygni 1992. 
K podstatné změně došlo v 50. letech, kdy začal britský amatér George Alcock pomocí obyčejného binaru hledat novy v rozmezí 5. Až 7. velikosti. Tento bývalý kometář strávil léta tím, že se nazpaměť učil rozmístění stovek slabých hvězd Mléčné dráhy. Nakonec se mu v 60. a 70. letech podařilo objevit čtyři novy, včetně známé Novy Vulpeculae 1976 v těsné blízkosti Věšáku (viz výřez z Uranometrie). 
Druhou našel 21. prosince 1984: "Po několika skleničkách jsem šel domů pozorovat. Při prohledávání oblasti VLC (Vulpecula - Lyra - Cygnus) jsem si všiml hvězdy nacházející se v prázdné oblasti mezi dvěma "souhvězdími". Chvíli jsem přemýšlel. Byla doopravdy jasná. Pak mi to došlo a rychle jsem zavolal svou manželku." Třetí objev v Lištičce přišel roku 1987.
| OBSAH | tisk |
Nova Aquilae 1918
Nova Aquilae 1918 Krátce před koncem první světové války v roce 1918 objevila se v souhvězdí Orla nová hvězda o tak velkém jasu, že předčila všechny dříve známé novy s výjimkou Tychonovy novy z roku 1572 a Keplerovy z roku 1604. před vzplanutím byla tato slabá hvězdička 10. - 11. velikosti s občasnými nepatrnými výkyvy v jasnosti, nepřesahujícími průměrně jednu hvězdnou velikost. Poprvé byla fotografována na Harvardské hvězdárně v roce 1888 jako hvězda 11 mag. Z předchozích snímků se dalo zjistit, že 3. června 1918 byla ještě 11 mag a 5. června podle snímků Heidelberské hvězdárny 10.5 mag, zatímco 7. června se již ukazovala na snímku Harvardské hvězdárny jako hvězda 6 mag. Když byla následujícího dne objevena nezávisle několika pozorovateli, dosáhla již téměř první velikosti; byla tedy asi stotisíckrát jasnější než v původním stavu. Dne 9. června dosáhla maximální jasnosti -0.5 mag a stala se vedle Siria a Canopa nejjasnější hvězdou nebe. Byl k ní upřen zájem hvězdářů celého světa a na krátkou dobu zastínila i události válečné. Jak gigantická exploze se v ní odehrála, ukazují čísla. Za den svého maxima vyzářila více světla než za celých 250 let před explozí. Pak její jasnost začala pozvolna klesat; 17. června byla již pouhé 2 mag, 22. června 3 mag a koncem června začaly nepravidelné oscilace v její jasnosti. Koncem roku poklesla její jasnost na mag a nyní je znovu tak slabou hvězdičkou, jako byla před výbuchem.
Nová hvězda v Orlu je krásným příkladem, jak se může uplatnit astronom amatér. Ukázala se totiž, že z objevitelů bylo více neodborníků než odborníků. Doporučujeme proto našim pozorovatelům, aby něco ze svého času věnovali také novým hvězdám, hledání jich a ovšem pak i pravidelnému jejich pozorování, jakmile se někdy ukáží.
Tento úryvek jsme převzali ze skvělé, téměř zapomenuté knížky Huberta Slouky Poznejte souhvězdí jejíž druhé vydání vyšlo v roce 1955 ve vydavatelství Orbis Praha. Jestli na ni někdy narazíte v antikvariátu, neváhejte a kupte ji. Třeba i pro mě.
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Rozparcelováním oblohy na malá souhvězdí, která se snadno vejdou do zorného pole triedru 7x50, se před lety zabývala a snad dodnes zabývá skupina pozorovatelů shromážděná kolem Otto C. A. Langmarka z Toronta. Výsledným produktem měla být série map částí hvězdné oblohy, ve kterých by byla nová souhvězdí zakreslena a to včetně hranic, názvů a zkratek. Na ukázku uvádíme jižní část Labutě, ve které naleznete vor Kon Tiky, se kterým podnik Thor Heyerdahl svoji slavnou cestu, pro některé nepopulární Dvojitý integrál, Korálový útes a jiné. Bohužel nevíme, kam až tento velkolepý projekt dospěl. Kolem roku 1986 nám totiž došlo z Toronta tučná zásilka, ale nikdo na ní dodnes neodpověděl. Případnému zájemci však rádi sdělíme adresu.
| OBSAH | tisk |
Na návštěvě v Prešporku
Začátkem ledna jsem měl možnost setkat se s pracovníky, kteří vytvářejí časopis Kozmos, časopis, který snad nemusím představovat. Romana Piffla jsem se při této příležitosti zeptal:
Jednička vyjde určitě. Samozřejmě s velkým spožděním. A dál nikdo neví. Kozmos má jednoho stálého zaměstnance, Eugena Gindla a na poloviční úvazek technického redaktora Milana Lackoviče. Sem tam tu někdo velmi sporadicky dělá sekretářku. Já tu od 1. října zaměstnaný nejsem. Uklízečka tu nebyla rok. Je tu bordel a těžko se pracuje.
Těžko říci. Přístup Hurbanova - vydavatele. Vadí jim naše iniciativa. Chtěli jsme Kozmos postavit na vlastní nohy. Oni se ale bojí, aby jim potom nezkrátili dotace. Loni se na časopis dostaly od ministerstva 2 milióny, ale konkrétně do časopisu šla jen čtvrtina. A kde je zbytek? Za něj jsme si mohli koupit fax, který nutně potřebujeme, diskety, nové programy. A nový koberec ... na tu židli jsem si minule sednul a málem se zabil, když se zlomila ..... Chtěli jsme dělat knihy. Například ročenka, nyní při autorských nákladech za asi 70 000 korun. Přitom originál programy přijdou na 10 tisíc, je hned hotová a platí se už jenom tisk. U té dnešní je naopak ekvinokcium 1950, 37 stran je každý rok úplně stejných. Ale to jsou drobnosti.
A taky se mi nevyplatí dělat jedno číslo Kozmosu za 2 200 čistého. Byl bych blázen. Hurbanovo si musí uvědomit, jaká je doba. Když chtějí, aby člověk udělal nějakou práci, musí mu zaplatit. Je prostě určitá hranice, pod kterou se jít prostě nedá. Když si myslí, že to udělají laciněji a lépe, držím jim palce. Astronomie je pěkná věc, ale člověk musí žít. To se na mě nemůže nikdo zlobit. A ještě když byly všechny naše iniciativy potlačeny a brány minimálně jako protihurbanovské ...
Buď to jsou vysokoškoláci a nebo spíše čtyřicátníci, padesátníci, kteří na to mají. Ovšem když jsem napsal článek Kamže, kam, lidové hvězdářství, byl jsem málem ukamenován.
Bude hůř. Tenkrát bylo po l7. listopadu. Nyní jsme samostatní. A na kulturu peníze určitě nebudou. Proklamuje se zviditelňování Slovenska - tedy cestovního ruchu, sportu a kultury, která nás může reprezentovat. Astronomie bude určitě úplně vzadu.
Asi.
Každý je nahraditelný. Hurbanovo tvrdí, že na to lidi má. Protože je Kozmos dvouměsíčník a je tu dost příspěvků. Většina se ovšem ve stavu, v jakém jsou, uveřejnit nedá. Jestli chceme být takoví ... Takže, jak to bude , nevím. Já se stal generálním manažerem Slovenské basketbalové asociace, takže se astronomie pro mě stala koníčkem. To, že vyšla šestka, bylo díky tomu, že jsem tu dělal jen tak. Zadarmo. A Eugen Gindl tu sám pracovat nebude. Má spoustu mnohem výhodnějších nabídek ze zahraničí. Milan Lackovič je zase technickým redaktorem nově vzniklých novin Sme na ... A přitom by všechno jít mohlo. Já jsem tady 9 roků. A dá se říci, že jsem se to za tu dobu naučil dělat. Už se nemusím zamýšlet nad různými věcmi. Vybudovali jsme kvalitní informační toky. V první části Kozmosu jsme opustili monotématičnost a i druhá část, především Album pozorovatele, se zlepšila. Ovšem zase chybí viditelná podpora větší části redakční rady. Na druhou stranu se jim moc nedivím. Taky bych radši jel na tři týdny k dalekohledům na Kanárských ostrovech.
Zdražení je pravděpodobné. Musíme od PNS odkoupit adresy 6000 předplatitelů, kus za 23 korun. ˙
P>
Proč by neměly?
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Stopařův průvodce po Galaxii:
Maahsův zákon:
Allenův zákon:
Zákon nejen technických oprav:
Lippmanova poučka:
Geniální jedinec v pracovním poměru:
Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír a pročtu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizardnějšího a nevysvětlitelného. Existuje ovšem jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.
Všechno na světě se daří jen proto, aby se to mohlo každou chvíli obrátit na ruby.
"Téměř vždy je jednodušší se do něčeho dostat, než pak z toho vycouvat ven."
"V duchu ekonomiky služeb vám vrzající kolečko nenamažou, ale vymění."
"Lidé se vždy specializují v oblasti své největší slabiny."
"Žádný šéf si neponechá zaměstnance, který má stále pravdu.
| OBSAH | tisk | a |
Zajímavá pozorování
Z pošty došlé od posledního Trpaslíka mne zaujalo především následující pozorování Lucky Bulíčkové: 27./28. prosince 1992 ms 12x60 mhv neuvedeno!!! IC 2169, Cr 95 Mon - něco tu nesedí. Kde má být otevřená hvězdokupa (Cr 95) podle Uranometrie, tak jsou asi jen dvě slabé hvězdy, kdežto tam, kde má být pouze jižní půlka oválu mlhoviny (pod jasnou hvězdou zakreslenou v Uranometrii uprostřed mlhoviny a zároveň na východním okraji kupy) je nakupeno asi 5 (snad víc) hvězd na mlhavé podkladě. Teď tedy nevím, jestli vidím mlhovinu )ten mlhavý podklad) nebo otevřenou hvězdokupu, která je ve skutečnosti jinde než má podle Uranometrie být. V severní části oválu mlhoviny, tedy tam, kde má mlhovina být, totiž žádné mlhavo nevidím.
V archívu žádné další pozorování tohoto objektu nemáme a tak jsem pro vysvětlení musel šáhnout do literatury. Brian Skiff v Observing Handbook and Catalogue of Deep-Sky Objects uvádí u reflexní mlhoviny asociované s otevřenou hvězdokupou IC 2169, že je viditelná v patnácticentimetrovém refraktoru jako mlhovina o průměru 10˘ v okolí asi pěti slabých hvězd. Sky Catalogue 2000.0 píše o kupě Collinder 95 jako chudé, nevýrazné, ovšem na mlhavém podkladě. V NGC katalogu je potom u mlhoviny IC 2169 popis - slabá, velká (25˘ ), obsahuje několik hvězd 9. - l0. velikosti.
Z uvedeného je patrné, že Cr 95 a IC 2169 je ve skutečnosti jedna a tatáž věc. Kupou je oněch pět (či více) hvězd a mlhovinou jejich mlhavý podklad. To mimo jiné potvrzuje fotografie v Burnham˘ s Celestial Handook zhotovená na Lowellově observatoři pětipalcovou kamerou, na které je zřetelně vidět mlhovina (jižní část z té, která je vyznačena v Uranometrii) v okolí asi osmi hvězd. V místech, kde je podle Uranometrie Kupa Cr 95, není zhola nic. Hotovo. A tečka.
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |