Číslo 63. 1993 září OBSAH: Nošení dříví z lesa Modrá spirála ve Velrybě Družice, družice, špionážní družice, ... Johann Bayer a hvězdná nomenklatura Utajená planetárka Má symsl pozorovat novy? Jak to bylo na IAYC ´93 Záludné otázky z astronomie č. 1 Poznámky o atlasu Megastar Betelgeuze Kdo hledá najde Nová zajímavá pozorování Nošení dříví z lesa Braňme se tomu jak chceme, ale už zase pomalu přichází doba školáckých povinností a začínajících (a končících) semestrů. Avšak zároveň také období, kdy se nám odkrývá pohled na Velrybu, rozlehlé podzimní souhvězdí ležící převážně pod nebeským rovníkem. To je také domovem jednoho z nejpodivnějších objektů Messierova katalogu s pořadovým číslem 77, galaxie, kterou objevil v říjnu 1780 Charlesův kolega a krajan Pierre Méchain. Ačkoli nápadná, známá a často pozorovaná, její vizuální popisy získané během sta let od objevu se někdy až nápadně liší. Zatímco Méchain označil M 77 za mlhovinu, Messierovi se jevila jako "kupa malých hvězd, která obsahuje mlhovinu". Sir W. Herschel se na počátku 19. století překvapivě zmiňuje o pouhé "kupě hvězd", naopak jeho syn John se rozepisuje o velmi jasné, docela rozlehlé mlhovině nepravidelného tvaru, náhle se zjasňující do středu, s částečně rozlišeným jádrem. Další v pořadí, Lord Rosse, si ji dokonce v letech 1848 až 1858 prohlédl celkem dvanáctkrát. Jevila se mu jako spirální mlhovina s výrazným jádrem mírně protaženým ve směru sever-jih (viz též jeho kresba). Toto pozorování nepřímo potvrzuje W. Lassell, který popisuje "spirálu obsahující tři hvězdy a mlhavou hvězdu poblíž". 26. listopadu 1892 udělal tečku za vizuálními popisy Isaac Roberts, který na své observatoři v Sussexu pomocí 20-ti palcového reflektoru M 77 poprvé vyfotografoval. Na snímku s expozicí 90 minut se objevilo nápadné stelární jádro obklopené hustou mlhovinou a dalším širokým mlhavým prstencem posetým zhuštěninami, které se podobaly hvězdám (měly však nepravidelné okraje). Tato fotografie vyšla o rok později v knize A Photographs of stars, stars clusters and nebulae (tu si můžete prolistovat třeba v ondřejovské knihovně). Na negativu, jak zde Isaac píše, lze těchto kondenzací rozpoznat 6 až 8 (jemu vnucovaly myšlenku, že právě probíhá proces formování planetárního systému). Otázkou je, zda tyto kondenzace mohli vidět vizuální pozorovatelé. Pak by se snad alespoň trochu objasnily jejich odlišné popisy. V současnosti je na M 77 pohlíženo především jako na galaxii s jasným, velmi aktivním jádrem. Je řazena mezi Seyfertovy galaxie druhého typu, jejichž spektra se vyznačují srovnatelnými šířkami balmerovských čar vodíku a zakázaných čar ionizovaných kovů (viz též jedno z posledních čísel Kozmosu). Její v prachu zahalené jádro přitom vyvrhuje rychlostí až 600 km.s-1 oblaka plynu, z nichž každé má hmotnost zhruba 10 000 000 Sluncí. Galaxie je také silný rádiový zdroj (3C 71). Nyní k tomu, jak ji můžete spatřit (třeba i hned dnes večer) vy. Začít můžete už triedrem 7x50. V něm je M 77 zobrazena jako slabá, ničím nápadná hvězdička. Podíváte-li se na ni čtyřpalcovým refraktorem (1 palec je přibližně 2,5 centimetru), uvidíte jasnou skvrnku obklopenou slabší kruhovou obálkou. V 8-palcovém dalekohledu lze snad dle zkušeností zahraničních pozorovatelů uvidět v jasnější vnitřní oblasti nápadnější skvrnku jihozápadně od jádra (odpovídá jasnější části jednoho ze spirálních ramen). To by stálo za ověření (výzva). Dvanáctipalcový reflektor by potom měl ukázat již náznak spirálních ramen těsně omotaných kolem centrálního jádra. Já osobně mám sice zkušenosti pouze s tzv. malým Sometem 12x60, v němž galaxie o loňských vánocích při mezní hvězdné velikosti 6,3 mag vypadala jako rovnoměrně jasná skvrnka, ale zato jsem také odhadla Hollanovou metodou její hvězdnou velikost. Vyšla mi hodnota 9,1+/-0,1 mag. Zkuste si ji rozostřit taky. Mapka se srovnávačkami je přiložena. Jejich hvězdné velikosti (je již připočítaná korekce na B-V index) jsou a - 9,05 mag, b - 9,24 mag, c - 9,43 mag, d - 9,65 mag, e - 8,60 mag, f - 8,60 mag. Toť vše. S přáním nejen pěkného počasí se s vámi loučí: OBSAH tisk Lucka Bulíčková Modrá spirála ve Velrybě Lucka prý do tohoto čísla píše něco o galaxii M77 (NGC1068). Přispěl bych taky se svou troškou do mlýna, protože sedmasedmdesátka je jedním z objektů, které u mě mají otevřený účet. Hlavním důvodem je skutečnost, že patří mezi galaxie Seyfertovy, v jejichž spektrech (přesněji ve spektrech jejich neobvykle jasných jader) se objevuje velice výrazná dvojice zakázaných čar kyslíku [OIII] kolem 500 nm. Planetární mlhoviny, u nichž je tato emise typická, jsou, jak známo, nápadně modré, modrozelené nebo zelené (podle oka, které na ně kouká). V této souvislosti je zajímavé pozorování jednoho z největších vizuálních pozorovatelů všech dob, které Agnes Clerkeová ve své knize Problems In Astrophysics (1905) komentuje takto: "Another object of dubious relationship is Messier 77 (N.G.C. 1068), Lord Rosse's "blue spiral" in Cetus.(Phil. Trans. vol. CLI, p. 713, Plate XXV Fig. 6) The description intimates an anomaly, since true spirals are "white", and give a continuous spectrum. Now the colour of this object corresponds, as might have been expected, to a gaseous constitution, whether of the normal kind or in certain ways peculiar, remains to be proved. Its form, too, is ambiguous. A drawing published by Lord Rosse portrays a round, faint disc more than 2' in diameter, upon which are relieved the brighter coils of a definitely separated central mass." Rád bych zvěděl, jestli je intenzita té jaderné kyslíkové emise dostatečná k tomu, aby bylo možné galaxii (nejspíš jen její jádro) opravdu vidět modré. Prvním krokem asi bude prohlídka literatury, nebo dotazy u kompetentních osob, abych zjistil, jak velký je jas jádra v dvojici modrozelených čar. Zajímavé by však mohly být i snímky M77 pořízené CCD kamerou přes nebulární filtr používaný zámožnějšími amatéry. Prozatím přikládám jen obrázek ukazující rozložení jasu galaxie ve standardním oboru V (P.W.Hodge, Astron.J. 73, 846, 1968). Jednotlivé izofoty odpovídají těmto hodnotám jasu (v magnitudách na čtvereční vteřinu): 25,0; 23,60; 22,90; 22,35; 21,90; 21,45; 20,45; 20,20; 20,12; 20,04; 20,00; 19,80; 18,95 a 18,40. OBSAH tisk Leoš Ondra Družice, družice špionážní družice, kouká na nás. Bliká si, kličkuje, duchy vytváří, v pozorování meťasů nám stále překáží Kde jsou ty doby, kdy start každé kosmické rakety vyvolal sérii článků s palcovými titulky na prvních stránkách všech novin. Kde jsou ty doby, kdy pozorovatelé pod vedením profesionálů pečlivě a soustavně sledovali družice na oběžných drahách. Časy se změnily. Dnes až na pár výjimek světelný bod šinoucí se pomalu mezi hvězdami nikoho nevzruší. A nejen to, mnozí je přímo nenávidí - třeba tehdy, když některý z mnoha satelitů znehodnotí pracně exponovaný snímek. Na druhou stranu družice tady jsou a budou. S tím se už nedá nic dělat. A dokonce je možné jejich existenci "zneužít". No, nepotěšilo by vás třeba, kdyby jste na vlastní oči v Sometu spatřili geostacionární družici? Či kdyby jste věděli, že támhleta jasná "hvězda" pohybující se zvolna z východu na západ je komplex stanice Mir, Hubble Space Telescope nebo právě vypuštěný raketoplán? K tomu by jste ovšem potřebovali znát elementy těchto těles (dají se sehnat, ale není to tak jednoduché). Lze však zkusit i něco jiného. Zajisté je vám známo, že družice vidíme díky jimi odraženému slunečnímu světlu. Z toho vyplývá, že ač je na zemském povrchu tma, ve výškách, kde se pohybují sledované satelity, musí být naše nejbližší hvězda nad obzorem (je tam vlastně den). Nyní pozor! Vzájemná poloha Země a Slunce se s časem mění, pro pozorovatele na povrchu rodné hroudy se mění výška naší první hvězdy pod obzorem (nejmenší je kolem půlnoci místního času) a zároveň se mění nejmenší výška nad zemí, ve které může být těleso ve vesmíru osvětleno. (Například se může stát, že po část své dráhy má Slunce nad obzorem, pak mu zapadne a mi pozorujeme jeho zmizení.) Z tohoto důvodu je také nejvhodnější k jejich sledování večerní a ranní soumrak, kdy vidíme i nízko letící družice (ty jsou také zákonitě nejjasnější). A také proto se během noci mění počet viditelných družic. Nejméně jich je samozřejmě v době, kdy je pro pozemského pozorovatele Slunce nejníž pod obzorem. Tehdy jsou nasvětleny jen vysoko letící satelity, které jsou ovšem příliš slabé. Potud teorie. A jak to vypadá v praxi? Během noci z 12. na 13. srpna, kdy přešlá teplá fronta udělala i na Úpici velmi, velmi dobré podmínky (mhv bylo kolem 6,5 mag), jsem spolu s dalšími pěti pozorovateli meteorů (Jiří E. Erlebach, Tomáš Sýkora, Libor Havlák, Petr Begeni, nebudu je jmenovat všechny) kromě jiného také počítal v hodinových intervalech bez dalekohledu spatřené družice. Výsledkem je uvedený diagram. Ten zřetelně potvrzuje výše uvedené závěry. Pěkné, ne? OBSAH tisk Jirka Dušek Hvězdy na papíře Tak se jmenuje seriál, jehož první část najdete zhruba o centimetr níž. V několika dílech se s jeho pomocí seznámíte s těmi nejznámějšími hvězdnými atlasy, na které se nejenom my často odvoláváme. Zároveň možná alespoň trochu poznáte, jak vlastně byla složitá cesta, která začínala v šestnáctém století v prvních tištěných knihách a končí v současnosti na kompaktních discích. Johann Bayer a hvězdná nomenklatura Johann Bayer (1572-1625) dnes patří mezi osobnosti známé i neznámé. Skoro každý astronom amatér slyšel, že Bayer zavedl označování nejjasnějších hvězd v souhvězdích malými písmeny řecké abecedy, které se pak vžilo, až se stalo dnes užívanou konvencí. Také nádherné mapy souhvězdí z Bayerova atlasu z roku 1603 bývají často reprodukovány v dnešních astronomických knihách a časopisech (viz např. sešit Knihovničky APO Pozorujeme hvězdné nebe bez dalekohledu.). Přesto bývají mnohá fakta, která se o něm dnes v literatuře uvádějí, nepřesná a někdy dokonce mylná. Bayer byl německý právník, který žil a pracoval v bavorském Augsburku - narodil se asi 130 kilometrů severovýchodně odtud. O jeho osobě kolují nejasnosti mimo jiné i proto, že Bayer je v jižním Německu velmi běžným jménem. Toho pravého Bayera se podařilo v augsburských městských archívech vypátrat až Basili Brownovi, Angličanovi zabývajícímu se historií astronomických atlasů a map. Brown odhalil také Bayerův hrob na tamním Dominikánském hřbitově, a na něm epitaf, který hlásá: "Veřejně proslul svou vynikající prací, URANOMETRIÍ." Náš astronom - právník musel být velmi vlivnou a důležitou osobou, jelikož působil jako poradce Augsburgské městské rady s platem 500 stříbrných guldenů ročně. O jeho činnosti na poli astronomie však nevíme téměř nic, jen to, co sami odhalíme podrobným studiem jeho skvělého atlasu Uranometria (Originál si můžete prohlédnout například v brněnské Univerzitní knihovně.) Tento populární průvodce hvězdným nebem je přitom dedikován dvěma prominentním občanům Augsburku a jeho městské radě jako poděkování za příspěvek, přiřčený mu ve výši 150 guldenů. Uranometria obsahuje 51 hvězdných map, nádherně vyrytých do měděných desek Alexandrem Mairem - dvě kompletní polokoule, 48 map tradičních Ptolemaiovských souhvězdí a jedna mapu ukazující jižní hvězdnou oblohu a na tucet souhvězdí nových - Rajka, Chameleón, Mečoun, Jeřáb, Malý vodní had, Indián, Moucha, Páv, Fénix, Jižní trojúhelník, Tukan a Létající ryba. Celkem je na mapách zobrazeno asi 2000 hvězd. Základem k atlasu je katalog 1005 hvězd, který uveřejnil v roce 1592 na podkladu svých měření Tycho Brahe. Bayer kopíroval Tycha většinou beze změn - jen přehodnotil několik hvězdných velikostí slabších hvězd a mnoho slabších hvězd sám doplnil. Část jižní hvězdné oblohy, kterou již nelze pozorovat z Evropy, převzal z hvězdného glóbu Iodocuse Hondiuse z Amsterodamu z roku 1601, který byl sestaven na základě katalogu hvězd jižní oblohy holandského navigátora P. D. Keyzera, pořízeného na ostrovech Madagaskar a Sumatra během objevných cest v poslední dekádě 16. století. Dohromady si pro mapu jižního hvězdného nebe Bayer vypůjčil z Hondiusova glóbu 129 hvězd a oněch 12 souhvězdí, uvedených výše.(Z nějakého důvodu těmto hvězdám nepřiřadil řecká písmena ani žádná jiná označení.) O velké popularitě tohoto atlasu svědčí jeho další vydání v letech 1639, 1648, 1655 a 1661. Bylo tomu tak nejen proto, že tento pěkný atlas byl podstatně obsáhlejší než všechna předchozí díla, ale také díky řeckým písmenům, která označovala hvězdy pro astronomii velmi praktickým způsobem. Až do té doby totiž astronomové používali konvenci Ptolemaiovu, který se na hvězdy odkazoval přes jejich polohu v mytologických kresbách souhvězdí. Tak například na Polárku jste se museli odkázat jako na hvězdu "na konci ocasu Malého medvěda"; odkaz "předcházející ze dvou hvězd v pravé zadní noze" se pak zřejmě vztahoval k hvězdě n Ursae maioris. Zde však často a snadno docházelo k omylu. Jednak spolu všechny kresby souhvězdí ne vždy zcela souhlasily, jednak jsou slůvka pravá-levá většinou používána ve smyslu těch map, kde jsou souhvězdí zobrazena zvenku na nebeské sféře, (Tedy tak, jak se jevila Bohu) a nikoli zevnitř, jak se na ně normálně díváme. Je však třeba říci, že Bayer nebyl prvním, kdo chtěl odstranit tyto obtíže. Čísla byla již dříve přiřazena hvězdám ve dvou mapách, které zhotovil okolo roku 1515 Albrecht Dürer jako přílohu k pojednání o geografii Johanna Stabiuse z Vídně, dvorního astronoma císaře Maxmiliána I. V každém souhvězdí byly hvězdy očíslovány v tom pořadí, jak se o nich postupně zmiňoval Ptolemaios. Dokonce ani myšlenka označovat hvězdy písmeny nebyla Bayerova. Její počátky můžeme najít u italského vědce a Arcibiskupa z Patrasu, Alessandra Piccoliminiho (1507-1578). Jeho kniha De le Stelle Fisse, která byla několikrát vydána v letech 1540 až 1579, obsahuje 48 dřevorytů souhvězdí, kde jsou hvězdy označeny písmeny (viz reprodukce). Takto vypadá v Piccolominiho díle De le Stelle Fisse libro vno, pravděpodobně vůbec prvním tištěném atlase, Velká Medvědice. Celá kniha přitom měla celkem 516 stran (!), z toho 48 map ve formátu 21 x 16 cm. Její kopii můžete sehnat (za cca 70 USD) např. v Knihovně Kongresu Spojených států. Piccolominiho první mapa souhvězdí Ursa minor obsahuje sedm hvězd označených písmeny A, B, C, D, E, F, G. Jejich pořadí v Ptolemaiově katalogu je 1, 6, 7, 2, 3, 4, 5 ; tento Ital tedy nepoužil katalogové pořadí. Ale kupodivu v Bayerově Uranometrii z roku 1603 najdeme tyto hvězdy postupně označeny a, b, g, d, e, z, u. To tedy znamená, že Bayer si občas nějakou tu sekvenci hvězd od Piccolominiho vypůjčil. Ve své Uranometrii Bayer označil všechny hvězdy v souhvězdí jedním z 24 písmen řecké abecedy. Když byla vyčerpána, pokračoval Bayer písmeny z latinky. Dlouho se mělo za to, že pořadím písmen v abecedě chtěl Bayer také uspořádat hvězdy v souhvězdích podle jasnosti. On sám se o tom ale nikde nezmínil. Jeho postup však můžeme z části objasnit dedukcí při studiu díla, v němž jsou hvězdy z jednotlivých souhvězdí rozděleny do hvězdných tříd. Sledujme například souhvězdí Velké Medvědice. Tycho Brahe v ní uvádí 7 hvězd druhé velikosti, kterým Bayer přiřadil řecká písmeny od a do h směrem od západu na východ Velkého vozu. Tři hvězdy třetí velikosti dostaly další tři písmena: u, i, k. Hvězdám čtvrté velikosti se dostalo písmen od l do y, a konečně hvězdy 5. velikosti pokračují dále jako w, A, b, c až po h. (Bayer obyčejně namísto A používal a.) Bayer se zkrátka nezajímal o přesné hvězdné velikosti hvězd; šlo mu jen o rozdělení do tříd. V každé třídě se většinou snažil seřadit jednotlivé hvězdy postupně v jednom směru. Je tu ještě jedno pravidlo, které můžeme odhalit. Totiž je-li některá z hvězd výrazně jasnější něž ostatní, dostává od Bayera označení a bez ohledu na polohu. Jednou z výjimek je Drak. a Draconis má sice hvězdnou velikost pouhých 3,6 mag, ale Bayer a před ním také Tycho jí přiřadili druhou velikost. Proto je uvedena jako nejjasnější hvězda souhvězdí. Zdá se, že i zde Bayer Brahemu slepě důvěřoval a neseřadil se hvězdy sám podle skutečnosti. V Blížencích je Castor (a) asi o 0,4 mag slabší než Pollux (b). Podle W. T. Lynna (Greenwich Observatory) "se zdá, že Bayer považoval a i b za stejně důležité hvězdy, neboť každá tvoří hlavu jednoho z Blíženců, a písmena jim přiřadil ve směru rostoucí rektascenze." Tycho Brahe oběma přiřadil druhou velikost. Volné je i rozdělení hvězd do tříd podle jasností, které pečlivě prostudoval německý astronom F. W. Argelander. V závěru své práce otištěné v roce 1842 pak uvádí: "Doufám, že jsem svým čtenářům ukázal, že v otázkách proměnnosti hvězd či jejich zmizení by Bayera neměli brát jako nějakou autoritu." Ale ne všechna řecká a latinská písmena z časů Bayerových na moderních mapách najdeme. Později astronomové provedli rozšíření a doplnění, z nichž některá se dnes stále užívají. John Flamsteed sestavil katalog asi 3000 hvězd (vyšel v roce 1719, šest let po jeho smrti). Seřadil hvězdy v souhvězdích podle rostoucí rektascenze. Později byla hvězdám v tomto katalogu přiřazena čísla, čímž vznikla označení běžná i v dnešní době: 61 Cygni, 32 Orionis a pod. Za ně však Flamsteed nemohl. On sám jen několika málo hvězdám přiřadil malá písmena z latinky. (Příkladem mohou být třeba c, d, e, f a g Cassiopeiae či e, f, g v Pegasovi.) Francis Baily (1774-1844), který o několik desetiletí později připravil nové vydání Flamsteedova katalogu, nám nabízí toto vysvětlení: "Ve všech případech se potvrdilo, že Flamsteed přiřadil hvězdám písmena jen pro dočasné účely, a že ta potom byla do katalogu neoprávněně zahrnuta pozdějšími editory." Podstatně obsáhlejší byla doplnění, která provedl francouzský astronom N. L. de Lacaille (1713-1762), jehož atlas jižních souhvězdí byl založen na pozorováních, která provedl na mysu Dobré Naděje v letech 1751-52. V této práci jsou písmena přiřazena i hvězdám tak slabým, jako jsou třeba o Octantis (7,2 mag) či A Octantis (7,8 mag). Často pak vznikly velké zmatky. Např. jen v souhvězdí Argo kromě řecké abecedy použil Lacaille i celou abecedu latinskou, a to jak malá, tak velká písmena, a každé z nich více než třikrát (celkem tedy skoro 180 písmen). Proto máme nyní v lodi Argo 3 hvězdy označené a a 7 hvězd označených A, 6 označených d a 5 označených D ...." Podobně také severní souhvězdí dostala pořádnou záplavu nových písmenných označení od J. E. Bodeho ve velkém katalogu vydaného v Berlíně v roce 1801. To jemu vděčíme za označení l Ursae minoris pro hvězdičku 6,6 mag necelý stupeň od severního nebeského pólu. Čísla podobná jako třeba 80 B. Piscium či 126 B. Geminorum jsou ještě dnes občas, hlavně mezi pozorovateli zákrytů, používána. Bayerova nomenklatura má však ještě jeden způsob nesprávného užití. Sám Bayer někdy použil označení jako k1 a k2 Tauri pro dvě hvězdy tvořící pár rozlišitelný pouhým okem. Po jeho vzoru bylo zahrnuto později mnoho dalších takových případů. Ovšem někteří autoři používali pořadí indexů podle jasnosti, jiný podle rostoucí rektascenze. Další dokonce označovali nejjasnější hvězdu bez indexu a ty ostatní indexovali zase podle jasnosti. Takovým hrůzným případem jsou hvězdy 30, 31 a 32 Cygni, které se někdy označují jako o, o1 a o2 Cygni. Naštěstí jsme dnes většiny komplikací, které kolem Bayerovy a hlavně těch dalších nomenklatur za poslední tři století vznikly, zbaveni. V dnešních atlasech se pro severní a zvířetníková souhvězdí používají jen Bayerova řecká písmena a Flamsteedova čísla, ve vzdálených jižních souhvězdích pak podstatně zjednodušená verze Lacailleových písmen. Tato reforma je z velké části prací astronomů z let 1830 až 1925 (jmenujme alespoň pány Francis Baily z Anglie, Benjamin Frank Apthorp Gould z Cordoba Observatory v Argentině a Frank Schlesinger z Yale University Observatory). Díky nim máme dnes jednoduché odkazy na jasnější hvězdy - přesně tak si to Bayer přál. Kapitolu z knihy J. Ashbrooka Astronomical Scrapbook OBSAH tisk přeložil Tomáš Rezek

Utajená planetárka

Existuje jen několik málo nápadných objektů, které nejsou vyznačeny ve skvělém Bečvářově Atlase Coeli. Například Stock 23 v Kasiopeji či Collinder 399 v Lištičce. A nebo také objekt, který má v New General Catalogue pořadové číslo 1360, planetárka, jejíž historie poznání zavání čímsi tajemným.

NGC 1360 kupodivu neobjevil ani jeden člen dynastie Herschelovců, ba ani neméně slavný pozorovatel John Dunlop, ale až roku 1857 Lewis Swift a o něco později August Winnecke, oba to velmi (alespoň tehdy) slavní hledači komet. Hned tenkrát byla zařazena dle svého vzhledu do kategorie - planetární mlhoviny. Kupodivu, ač ve své kategorii jedna z nejjasnějších (odhady se pohybují mezi 7-8 mag), nestala se nijak moc známá. A kdyby jenom to, časem se dokonce objevily pochybnosti, zda se vůbec jedná o planetárku. E.J.Hartung v dnes již klasickém díle Astronomical Objects for Southern Telescopes o ní například píše, že "tento objekt je klasifikován jako planetární mlhovina, o které se ale ví jen velmi málo", Burnham's Celestial Handbook potom dokonce zveřejňuje pouze její fotografii s komentářem v němž se zmiňuje o nejisté klasifikaci.

Že ale NGC 1360 skutečně planetární mlhovinou je, dokazuje článeček z říjnového čísla časopisu Sky and Telescope z roku 1986 od Jamese B. Kalera z University of Illinois, který ji zařazuje mezi několik málo známých, vysoce excitovaných planetárek. Zmiňuje se také o pozorováních, provedených na jednometrovém reflektoru, na jejichž základě stanovili spodní hranici povrchové teploty centrální hvězdy 85 000 kelvinů, její svítivost pak vyšla asi 540-krát menší než u Slunce. U později prováděné spektroskopie z Kitt Peaku zároveň poukazuje na vysokou elektronovou teplotu mlhoviny, vyšší než 18000 kelvinů (u normálních planetárek se pohybuje mezi 10000 až 12000 K). Z jasnosti a úhlových rozměrů nakonec J. B. Kaler odhaduje vzdálenost NGC 1360 od nás na 1100 a průměr na dva světelné roky. Tím ji řadí mezi největší dosud známé planetární mlhoviny. (Je zhruba dvakrát větší než M 57 a pouze poloviční než největší známá.)

A kde ji najdete? "Utajená planetárka" leží ve Fornaxu asi 4°jižně od hvězdy 19 t⁵ Eri. Nijak se toho ale nehrozte. Není to tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Má totiž stejnou deklinaci jako Antares a tak přece jenom několik stupňů nad obzor vyšplhá. Takže jediné, co může vadit je obzor. Ale jak jsme se spolu s Luckou Bulíčkovou za jedné nepříliš dobré noci v Úpici sami přesvědčili, je NGC 1360 s menšími problémy vidět i v Sometu 25x100 jako úhlově malá, rovnoměrně jasná skvrnka. Zkuste se proto podívat na ni i vy! Třeba se vám, za lepších podmínek než jsme měli my, podaří spatřit i centrální hvězdu. Její jasnost se odhaduje na asi 11. velikost a dle B. Skiffa a Ch. Luginbuhla by měla být bez problémů viděna v 6 cm refraktoru při 25-ti násobném zvětšení.

OBSAH

tisk

Jirka Dušek

Greenův zákon diskuze:
Nic není nemožné - pokud nevíte, o čem mluvíte.

Má smysl pozorovat novy?

Jak funguje fotometr, netřeba nijak zvlášť vysvětlovat. Snad jen, že se jedná o sestavu dalekohled, filtr určité propustnosti (většinou typu U, B, V) a detektor, který je zpravidla představován fotokatodou. Ta jistým způsobem (fotojevem a emisí elekronů za studena) převádí na ni dopadající proud fotonů na elektrický signál. Změřením velikosti tohoto signálu v případě hvězdy dostaneme tzv. instrumentální hvězdnou velikost.

Když ovšem chceme porovnávat naměřené hodnoty s výsledky jiných fotometrů, musíme instrumentální jasnosti pomocí přepočítávacích koeficientů (souvisejí nejen s vlastnosti přístroje, ale také s pozorovacími podmínkami) převést na tzv. standardní hvězdné velikosti. A právě tady nastává problém. Všechno bezvadně funguje u běžných hvězd, které zhruba rovnoměrně září ve všech vlnových délkách, avšak ztroskotává u nov, které díky rozsáhlé a velmi průhledné obálce (tak průhledné, že kdyby jste se nacházeli poblíž, mohli byste skrz ní pozorovat hvězdy) září podobně jako nízkotlaké sodíkové výbojky. (Abychom byli přesní - tato situace nastává u nov zhruba dva týdny po maximu, a u supernov zhruba po roce.) Tedy v omezeném souboru spektrálních čar, které se ještě s časem mění, ruku v ruce s tím, jak se mění vlastnosti (teplota, hustota) obálky.

Pozorování běžným fotometrem ve spojení s klasickým relativně úzkopásmovým filtrem (např. již zmiňovaných a hojně užívaných U, B, V) je tedy u nov silně závislé na tom, zda se některá čára strefí či naopak nestrefí do pásu propustnosti (tj. je-li mezi vlnovými délkami, které filtr propouští). A to je také důvod, proč fotoelektrické měření jinak dosahující přesnosti tisíciny magnitudy se přístroj od přístroje a od skutečnosti liší až o desetiny.

Přesto má smysl zaznamenávat změny jasnosti nov s časem (např. podle světelných křivek novy porovnáváme). Jak ale dosáhnout větší přesnosti? Lze si pořídit přístroj, který pracuje v celém rozsahu vlnových délek (nebo alespoň velmi velkém). Taková zařízení již existují, bohužel (či bohudík?) však i na těch největších přístrojích pracují pouze u hvězd do 8. velikosti. Jinou možností (velmi levnou a účinnou) je lidské oko. To je totiž také širokopásmový detektor (v rozsahu od 700 až 650 do 400 nm). A doopravdy - vizuální pozorování zkušených amatérských pozorovatelů jsou až o řád spolehlivější než pozorování klasických fotometrů.

Obrázek převzatý z červencového čísla Astronomy názorně ukazuje, jak zásadně se mění spektrum novy. V tomto případě se jedná o známou a ještě dnes viditelnou Novu Cygni 1992, jejíž pozorování byla získána mezi březnem a prosincem loňského roku 36-palcovým dalekohledem observatoře Pine Bluff. Na sérii spekter je zřetelně vidět, že v období těsně po výbuchu měla hvězda spektrum spojité (tj. svítila ve všech vlnových délkách), ale záhy přešla do tzv. nebulární fáze, kdy začala zářit pouze v určitých čarách, odpovídajícím různě excitovaným prvkům.

Podle rozhovoru s RNDr. Zdeňkem Mikuláškem, CSc.,

OBSAH

tisk

sepsal Jiří Dušek

Jak to bylo na IAYC '93

IAYC, neboli International Astronomical Youth Camp, je jakýsi tábor pro mladé lidi zaměřený na astronomii, který se koná každoročně již od roku 1969 a do kterého se sjíždějí lidé téměř z celého světa. Tento rok byla pořádající zemí Francie a za místo konání byla zvolena vesnice Coucouron, která leží asi 200 km jihovýchodně od Lyonu.

Měl jsem možnost tento tábor navštívit a strávit v něm bezmála 3 týdny. Po strastiplné, stopovací, šestidení cestě se mi jakýmsi zázrakem podařilo dosáhnout vesnice Coucouron, kde jsem byl vřele uvítán, neboť jsem byl již téměř prohlášen za ztraceného. Po příjezdu jsem však musel ještě několik dní strávit v očekávání hezkého počasí, protože se nad mým příjezdem stáhly mraky. Ovšem, měl jsem štěstí, protože hezké počasí přišlo přesně na maximum meteorického roje Perseid. Protože jeden kolega měl v úmyslu počítat dráhy meteorů z vícestaničních pozorování, využil jsem příležitosti a odjel pozorovat s ním asi 50 km od tábora k městečku Mende. Tam byla hezky tmavá obloha, a tak, za cinkotu kravských zvonců a vůně luk a lesů, jsem začal pozorovat. Moje první překvapení bylo, že jsem mohl vidět skoro celé souhvězdí Štíra. Druhé přišlo hned v zápětí, když můj pohled přejel na Mléčnou dráhu. Poprvé v životě jsem pochopil, proč se Mléčná dráha v okolí středu galaxie tolik objevuje na fotografiích. Cožpak o to, ono je to vidět i z Moravy, ale je to obvykle jenom něco nízko nad obzorem a navíc, zvlášť z Brna a okolí, téměř neviditelné. Tam jsem měl možnost koukat se na "oblaka Mlékárny" ve výšce 15 stupňů nad obzorem. No prostě paráda. Nebudu se tady rozepisovat o tom jak a co je v takových podmínkách vidět, ale věřte mi, že toho není málo. Po ranní sprše meteorů (vlastně to byla spíše sprška) jsem se vydal zpět, kde se mi podařilo spatřit krásný východ Slunce nad vrcholky Central masiv. Jasných nocí jsme měli ještě několik, takže jsem pozoroval jak se dalo a při té příležitosti se dozvěděl, že i jinde ve světě existují "něco jako Apači", kteří si ovšem obvykle hrabou na svém vlastní písečku a nečtou takové kvalitní tiskoviny, jako je BT.

Po pozorování samozřejmě musí následovat odpočinek a tak jsme se vydali na několik výletů. Pro zkratku uvedu jen výčet oblastí doporučených k navštívení: okolí města Avignon, východní okolí vesnice Coucouron, bar v Coucouron, jezero u městečka Aubenas atd. Prostě jižní Francie je velice pěkné místo.

Na zpáteční cestě jsem se s kolegou z Polska zastavil v Pyrenejích a samozřejmě, že jsem nemohl vynechat observatoř Pic du Midi. Bohužel jsem zjistil že i když já nemohu vynechat observatoř, observatoř může vynechat mě. Takže po zjištění, že ředitel je zaneprázdněn a nebudeme se moci porozhlédnout po hvězdárně jsem musel tajně najít dveře, které ještě nestihli zamknout a udělat si "černou prohlídku". I tak to bylo velice hezké a poučné. A tak jsem opustil Franckou říši a po projetí Švýcar, Německa a Rakouska jsem se potom několik hodin vzpamatovával z šoku, že na mě lidé mluví česky.

Pokud mám shrnout úspěchy této cesty, tak je to především můj osobní rekord nejjižnější spatřené hvězdy o deklinaci -44 stupňů. A proto Francii zdar a jižní obloze zvlášť!

OBSAH

tisk

Tomáš Hudeček

Freivaldův zákon:
Pouze blb je schopen opakovat práci jiného blba.

Záludné otázky z astronomie č.1

známého tandemu Zdeňků (Pokorného a Mikuláška) vydalo před několika týdny brněnské nakladatelství Rovnost. Útlá, ale laickému oku lahodící publikace je k dostání nejen v pokladně brněnské hvězdárny (zde stojí 23 Kč).

Sešit obsahující 64 stránek formátu B5 je sázen elektronicky a střízlivě krásným bezpatkovým písmem a tištěn na krásný sněhově bílý papír. Do textu jsou jako přídavné záludné otázky začleněny také nějaké reklamy, naštěstí s astronomickou a počítačovou tématikou. Také zadní strana obálky je zaplněna barevným reklamním obrázkem - ten vytváří takový zajímavý či tajemný nádech. V samotném textu pak najdeme také další přílohy - několik černobílých obrázků a pérovek (některé ilustrační, některé takříkajíc vědecké) a asi stejné množství doplňkového textu a tabulek (drobnějším písmem).

Oba autoři se na textu první části podílejí přibližně stejným dílem (ZM 29, ZP 21, celkem tedy 50 záludných otázek). Budete-li však jako astronomové se čtením z nějakého důvodu spěchat, doporučuji přečíst alespoň ty kapitolky, u kterých je v obsahu uvedena poznámka `zm'. Všechny záhady, které mne upoutaly a občas i poučily, najdete právě tam. Jde totiž převážně o záhady z hvězdné astrofyziky, a to je přesně ten obor, kterému se věnuje pan Mikulášek.

Tak trochu nevyrovnaně podle mne působí neustálé řečnické otázky pana Zdeňka Pokorného, co že by nám asi odpovědělo dítko školou povinné. Ale pozor! Při případném převodu do cizího jazyka (třeba angličtiny) by se to muselo vzít v úvahu - tamní školní děti by totiž asi neodpověděly vůbec nic. Díky Bohu za ty naše staré a dobré frázovité polopravdy!

Srovnávám-li úroveň jednotlivých otázek mezi sebou, zdá se mi, že je tu jistá nehomogenita ve výběru obtížnosti jednotlivých témat. Některé záludnosti mi záludné nepřipadaly, a ani autoři se v jejich textu nedobrali nějakých překvapivých závěrů. Jiné otázky mi zase připadají tak záludné, že o nich skoro nic nevím. Budiž. O něco tragičtější mi ale připadá srovnání použitých vysvětlení, zdůvodnění, objasnění. Někdy se k němu přistupuje poctivě i názorně, tedy tak, že se všechno odvykládá a vysvětlí (i když jde třeba o pouhou geometrickou představu), jindy je na začátku postulována jakási skutečnost, které je nutno uvěřit, střed textu pak tvoří takovou hybridní implikaci, a závěr, který z ní následně vyplývá, pak připomíná větu (či pouhé lemma) bez důkazu. Bohužel, ne všichni z běžných čtenářů, kterým je tato kniha asi určena především, se orientují ve fyzice a astronomii na tak vysoké úrovni, aby se s takto podaným vysvětlením ztotožnili. Ano, vím, kdyby z textu měla být současně i učebnice astrofyziky, už by to nebyl útlý sešit. Ale napsat učebnici záludné astrofyziky? To by už přece k zahození nebylo!

A ještě jedna věc je při pozorném čtení nasnadě. Totiž jistá nepřesnost, která vzniká, když se autoři chtějí vyjadřovat jen v exaktních odborných termínech, a zároveň si přejí, aby jejich text byl také alespoň trochu "literární". Někdy se to totiž nemusí (a ani nemůže) povést, a pak býváme svědky velmi podivných slovních spojení.

Ale i přes tuto nepříjemnou nedokonalost (což je v textech tohoto druhu vždy problém - čistě se u nás umí vyjadřovat snad jen Jiří Grygar, který v tom má také ohromnou praxi a nevybírá si jen samé záludnosti) se jedná o publikaci, jejíž obdobu bychom asi těžko hledali (a přinejmenším u nás ve střední Evropě určitě nenašli). Možná, že by stačilo poskytnout text několika recenzentům a následně vzít jejich připomínky v potaz - hledal jsem sice poctivě, ale jména těch, co text recenzovali, jsem nenašel. Možná by autorům potvrdili také nějaká další fakta, o jejichž správnosti já jen tak pochybuji.

A úplně na závěr rada těm, kterým se něco nelíbí. S tím se nedá dělat nic jiného, než sednout a napsat něco lepšího. Pokud se podaří rozšířit řady české populárně - naučné astronomické literatury, bude to jen a jen dobře.

OBSAH

tisk

Tomáš Rezek

Faktor zbytečnosti:
Žádný pokus není zbytečný - vždycky může sloužit jako odstašující příklad.

Poznámky o atlasu MegaStar l

Záhy po zveřejnění prvních nadšených recenzí v amerických astronomických časopisech zakoupila letos na jaře brněnská hvězdárna počítačový hvězdný atlas MegaStar. Zde jsou mé první zkušenosti s ním.

MegaStar je databáze asi osmdesáti tisíc deep-sky objektů, soubor patnácti miliónů hvězd, a k tomu ještě program, který umožňuje rychlé prohlížení libovolných kusů hvězdného nebe - na VGA obrazovce, pokud možno barevné. Kterýkoliv pohled lze vytisknout (černobíle), a k němu i údaje o deep-sky objektech na něm obsažených. Údaje z databáze deep-sky objektů je možno tisknout i nezávisle na zobrazené mapě, např. pro jeden druh objektů na celém nebi (řekněme temné mlhoviny). Každý "tisk" lze provést do souboru, a výsledek pak zpracovat dle chuti.

Program funguje dostatečně rychle - tj. na 386DX bez koprocesoru (ten by běh ještě několikrát urychlil). Potíže působí jen černobílý monitor - s takovou eventualitou autor zjevně nepočítal. Naštěstí jde "barvy" objektů nastavit dle libosti - až na světlé mlhoviny, které jsou čistě červené a na černobílém monitoru (řízeném údaji pro zelenou složku) tedy neviditelné.

MegaStar není postačující pomůckou pro úplné začátečníky - neumí totiž zatím zobrazovat oblasti větší než 20 stupňů, a neobsahuje označení hvězd. Neumí také zatím jiné zobrazení než pravoúhlou síť - ta pro malé oblasti stačí, až na těsné okolí pólů (střed mapy může být nejdále 80stupňů od rovníku). Dalším drobným nedostatkem je, že jsou k dispozici jen dvě sady hvězdných kotoučků (1 až 10 mag a 6 až 15 mag s krokem 1 mag) - a jen základní VGA mód (640x480 bodů). Konečně, deep-sky soubor je pouze "klasický" - bez dvojhvězd a proměnných hvězd (autor je ve vhodné podobě prostě zatím neměl k dispozici). Ale to je vše otázkou dalšího vývoje, stejně jako spousta dalších možností (např. vykreslování poloh planet a komet).

Kromě syntetické deep-sky databáze a všestranného ovládacího programu je MegaStar úctyhodný svým hvězdným katalogem. Z původního rozvláčného Guide Star Catalogu, který lze "pomalinku" po kouscích načítat z optického disku, bylo vzato to, co je pro vytváření map doopravdy potřeba: polohy a přibližné hvězdné velikosti všech objektů, označených v GSC jako hvězdy. Při velmi malé a pro tento účel zanedbatelné ztrátě přesnosti (souřadnice hvězd se zaokrouhlily na 0,8", což je i velikost standardní odchylky GSC, a hvězdné velikosti byly zaokrouhleny na půl magnitudy, což je zhrubnutí asi dvojnásobné) je informace o každé hvězdě stlačena to tří bytů (24 bitů). Místo optického disku stačí pak obyčejný hard-disk. To, že v takové "komerční" a versatilní podobě GSC nyní je, je nejen zásluhou programátorského mistrovství autora MegaStaru Emila Bonana, ale i jeho několikaletého diplomatického úsilí o získání povolení k takovému využití GSC. Pro plnou instalaci atlasu je ovšem i tak potřeba 54 MB místa. Plná instalace je naštěstí zbytečná (nechce-li se člověk kochat jižním, nám nedostupným nebem), stačí i 40 MB.

Strukturu hvězdných dat jsem prostudoval, a mohu je nyní využívat přímo, např. pro vytvoření vstupních souborů pro jiné kreslicí programy. Nabízí se i možnost, hvězdná data data zmenšit asi na polovinu vynecháním většiny hvězd řekněme slabších 13,5 mag - což mnohým pozorovatelům nemusí vadit.

Při kreslení okolí supernovy v M81 se ukázal nedostatek, kterého si autor MegaStaru předtím asi nevšiml: ony jsou totiž zřejmě mnohé jasné hvězdy blízko velkých galaxií pro jistotu v GSC označeny jako ne-hvězdy (aby svou možnou nebodovostí nekazily pointaci Hubble Space Telescopu). V MegaStaru pak tyto hvězdy chybí - a to by neměly. Asi bude potřeba v další verzi díla zahrnout všechny objekty GSC, a nějak "vyšetřit" jeden bit na příznak "pravá hvězda" - aby bylo možno zobrazit jen tyto (i když Emil Bonano i z nich na 400 vyřadil, neb šlo ve skutečností o jádra galaxií, které pak byly na obrazovce těmito falešnými stálicemi "zašlápnuty").

Přes tyto nedostatky lze již dnes říci, že MegaStar je velkolepý, a že by bylo skvělé mít jej při pozorování po ruce (např. počítač dole v teple, a obrazovku s myší a ev. klávesnicí v pozorovatelně). Snad se toho na hvězdárně dočkáme. Zatím je program instalován u mne doma (na hvězdárně pro něj není místo), a zájemcům mohu poskytnou libovolné výstupy z něho. Očekávám však, že se časem najdou i takoví, kteří si jej sami koupí - aktivním pozorovatelům by to věru mohlo stát za to.

Atlas MegaStar je totiž opravdu levný - je jen za dvojnásobek tuzemské ceny stejného množství instalačních disket, nepočítaje kontejner na ně (byl proto v jedné recenzi označen za první SW produkt prodávaný "na váhu".) Oproti obecnému softwaru pro všechny uživatele PC, kde se legální uživatelé počítají často na stovky tisíc, je vývoj MegaStaru více závislý na dostatku platících uživatelů - i když nepatrné zisky z jeho prodeje neuživí snad ani jedinou osobu-firmu-autora. Jsem přesvědčen, že by v tomto případě bylo zvláště zavrženíhodné, aby se šířily ilegální kopie atlasu - jediné, na co by se snad dalo přistoupit, je zkusit se s autorem dohodnout na poskytnutí instalačních disket tomu z naší blízkosti, kdo si u něj atlas skutečně zakoupí, i když o poštovné a cenu disket levněji. Pak by snad cena atlasu mohla být i výrazně nižší než sto dolarů (bude-li mít někdo o takové smlouvání zájem, zkusíme se do něj s panem Bonanou pustit).

P.S.: V předposledním čísle časopisu Sky and Telescope se již objevila reklama na novější verzi programu. Je na CD ROM, obsahuje přitom více údajů o hvězdách (např. kompletní GSC, identifikaci SAO hvězd) a jeho cena je přibližně stejná jako cena disketové verze. V Brně se uvažuje o jejím koupení. A co vy?

OBSAH

tisk

Jan Hollan

Betelgeuse

Betelgeuse je časopis Národní společnosti deep-sky pozorovatelů, založené v roce 1976 ve Spojených státech. Vychází čtyřikrát do roka a je zasílán všem členům NDSOS a mimo jiné i Jeníkovi Hollanovi na brněnskou hvězdárnu. Žurnál obnáší celkem 7 stran formátu B4 - poslední stránka je prázdná a slouží jako poštovní obálka. Je rozmnožován příjemnou černobílou technikou, která občas zvládne i nějakou tu deep-sky kresbu. Sazba je prováděna počítačovým systémem. Celkový vzhled časopisu s největší pravděpodobností přesně odpovídá celkovému zaměření, úrovni a cílům. Autoři se zřejmě nesnaží vydávat amatérskou tiskovinu na seriózní (vážné) grafické a obsahové úrovni, a to ani navzdory tomu, že jejich časopis je oficiálně registrován.

Mám před sebou číslo 4/1992. (Starší čísla jsem vždy alespoň prolistoval, někdy i přečetl, ale nyní je mi, bohužel, povoleno koukat se jen do toho posledního.) Co nabízí? V podstatě tři stěžejní články: jeden pozorovací, plný kreseb méně známých zimních planetárek, druhý taky pozorovací, věnovaný mlhovině NGC 1985}, a třetí zabývající se galaxiemi a IC - doplňky k NGC katalogu. Pak asi jedna stránka tiráž a dvě krátké redakční noticky, jedno nevázané a nepřetavené povídání, kterak spatřena California (NGC 1499)}, a na závěr zpráva o podivné hvězdě, která se objevila v prstenci M 57. A abych byl kompletní, tak na obálce se skví docela pěkná kresba M 42 od Colina Henshawa, pořízená triedrem 12x40. Začněme však u planetárních mlhovin. Pět kreseb slabších zimních planetárek pořízených 20cm zrcadlem není nijak světoborných - několik hvězd a případná mlžinka v kruhovém poli bez měřítka a orientace nemá valného smyslu, zvláště když identifikaci prováděl Petteri Rajanen z Finska pomocí filtru propouštějící zakázanou čáru [OIII]. To se pak nemusí s kreslením vůbec namáhat.

Ostatně, proti filtrům hovoří i celá stránka povídání o NGC 1985. V Perkově-Kohoutkově katalogu je zanesena jako nepravidelná planetární mlhovina popsaná v roce 1959 Sharplessem, jejíž vizuální hvězdná velikost od J.Bauschingera z počátku našeho století je 12,5 mag. Toť asi vše. Alister Ling a Larry Wood ji lovili pomocí [OIII] a H_b filtrů a 32cm stroje čtvrt hodiny; teprve potom je napadlo, že by se mohli zkusit podívat také bez filtru. A to udělali dobře, protože podle Bečvářova atlasu (a samozřejmě i podle Tirionova Sky Atlasu a NGC 2000.0 se o žádnou planetární mlhovinu nejedná - jde o drobnou difúzní skvrnku, která leží pod M 36 a M 37, přesně na galaktickém rovníku. Bohužel, Uranometria 2000.0 čerpá údaje o planetárních mlhovinách z PK-katalogu, který už není z nejnovějších, a který si sporné objekty klasifikuje po svém, tedy jako planetárky (což je v naprostém pořádku, neboť jde o katalog planetárek). Takže: i méně je někdy více. A to neplatí samozřejmě jen o filtrech; někdy se to týká také oné planetární mlhovinky.

A ještě jeden postřeh na závěr. Na těch několika málo stránkách textu se pozorovatelé dvakrát odvolávají na špatné pozorovací podmínky, způsobené výbuchem sopky Pinatubo. Strašně moc by mne zajímalo, jak moc se taková vulkanická exploze projeví na transparentnosti atmosféry, a ještě více by mne zajímalo, jak dlouho trvá, než se sopečný prach spláchne zpět do moře. Protože - co kdyby to mohla být dobrá výmluva i pro nás?

OBSAH

tisk

Tomáš Rezek

Kdo hledá najde

Nepostradatelným nástrojem hvězdářů, zvlášť těch, kteří obcují s dvojhvězdami (nebo tím, co by dvojhvězdy být mohly) je Fourierova analýza. První věcí, která na pořadu hned poté, co se podaří získat dostatečně dlouhou řadu pozorování, ať už jde o měření jasnosti, radiální rychlosti, ekvivalentní šířky spektrálních čar nebo třeba toku rentgenového záření, je pátrání po tom, jestli se v nich neprojevuje nějaká periodicita. Je zajímavé, i když od dob Ptolemaiových epicyklů vlastně přirozené, jaké potěšení vyvolává už sám pozitivní výsledek.

Algoritmů, které Fourierovu analýzu provádějí, je celá řada. Je jistě rozdíl mezi hledáním periody milisekundového pulsaru když máme k dispozici stamilióny naměřených hodnot, a zpracováním vizuálních odhadů jasnosti Bety Lyrae. K tomu druhému cíli spolehlivě vede metoda popsaná v knize Exercises in Astronomy, rozšířeném anglickém vydání známé Minnaertovy předlohy. Editorem této verze je Josip Kleczek, jemuž vděčím za její zapůjčení. Vizuální odhady mi poslal Petr Hlous (světelná křivka se objevila v Kozmosu č. 4/93), program v Turbo Packalu vytvořil Tomáš Hudeček a výsledný graf má z větší části na svědomí Tomáš Bílek. Já sám, jak vidíte, jsem se zase flákal. Ani těchto pár řádků bych nenapsal, nebýt mírného, ale vytrvalého tlaku Jirky Duška.

Graf se čte následujícím způsobem. Na vodorovné ose je vynesena frekvence (převrácená hodnota hledané periody ve dnech), na ose svislé veličina S, definovaná ve zmíněné knize. Podstatné je toto: čím vyšší maximum se pro danou periodu (frekvenci) v grafu objeví, tím větší je pravděpodobnost, že tato perioda je reálná. Číselná hodnota pravděpodobnosti, že maximum dané výšky není výsledkem slepé náhody je dána také počtem vstupních dat, pokrytým časovým intervalem a rozsahem frekvencí, které hledáme. Pro ostré maximum u periody 6,4704 dne vychází tato pravděpodobnost devadesát devět celých, devět devět devět... Má to jenom jednu vadu - tato perioda je přesně polovinou periody skutečné. Ale to už patří mezi specifické záludnosti Fourierovy analýzy. Budiž nám útěchou, že něco podobného se běžně stává i profesionálním hledačům period.

Příčiny podobných malérů mohou být různé. U Bety Lyrae by snad mohla být na vině skutečnost, že světelná křivka je zrcadlově souměrná podle fáze 0,5. U druhé proměnné hvězdy, jejíž vizuální odhady jsem příslušným programem prohnal také, Delty Cephei, se žádná falešná půlka neobjevila. Navíc jsem u ní udělal tu zkušenost, že testovaný algoritmus dokáže snadno najít periodu i v datech, z nichž se nedá poskládat pohledná světelná křivka. Zdá se, že pro Fourierovu analýzu stačí odhadovat tím nejprostším způsobem: pokud je hvězda jasná, dáte jí jedničku a když je slabá nulu.

OBSAH

tisk

Leoš Ondra

Nová zajímavá pozorování

Jak je už zvykem, po prázdninách se vždycky přižene příval nových pozorování. My s nimi potom po několik týdnů bojujeme a archivujeme a archivujeme a archivujeme. Ale vážně. Samozřejmě, že jsme rádi, když nám posíláte spousty pozorování, ostatně na tom je založena i základní myšlenka APO, ale kdyby jste ve stejné aktivitě vydrželi po celý rok, byli bychom ještě radši. Nyní k vašim zásilkám. Ještě na začátku prázdnin jsem dostal nenápadnou obálku od Tomáše Havlíka z Ostravy, která skrývala nejedno pěkné pozorování. Ostatně posuďte sami.

19./20. června 1993 Sb 25x100 mhv 6,3 - 5,9 (snižovala se vzhledem k svítání)
M 101, NGC 5457 UMa - na první pohled velký kulatý oblak umístěný asi 45' východně od dvou hvězd 9. velikosti. Celkový rozměr skvrny je něco mezi 1/2 a 2/3 vzdálenosti těchto hvězd, tedy 14' až 15' (mhv 6,3 mag). Při podrobnějším prohlížení se objeví dost detailů v podobě nestejného jasu. Oblak je mírně šišatý 3:4, delší osa míří na jihozápad. V tomto směru jde rovněž jasnější středový pás, který má u severovýchodního okraje zjasnění a na jehož severním okraji se nachází slaboulinká hvězda asi 12 mag (pozn. - v přetečkované kresbě není vidět). Dále jsem si všimnul, že oblak je ze severu jakoby mírně "vykousnut" (pozn. - opět není v reprodukci vidět) asi slabší partií. Nejsem si tím zcela jist, ale chvílemi se mi také zdálo, že severní a severovýchodní okraj oblaku lemuje mírně jasnější partie.

Když jsem si přečetl tento popis a prohlédl Tomášovu kresbu (je na ní ještě zachycena galaxie NGC 5473), napadlo mě nejdřív, že si to všechno vymyslel. Osobně jsem totiž byl vždy přesvědčen, že na M 101 není v Sometu 25x100 nic, až na to že s různou meznou hvězdnou velikostí má různou velikost, zajímavého. Pro kontrolu jsem ale sáhnul po Observing Handbook and Catalogue of Deep-Sky Objects}. V něm Brian Skiff uvádí, že v šesticentimetrovém refraktoru galaxie vypadá jako nápadná mlhavá skvrna mírně se zjasňující do středu s malým jádrem a za dobrých podmínek i dvěma až třemi slabými zjasněními v obálce. A dále, že ve větších přístrojích lze spatřit mírně oválné halo ve středu s malým kruhovým jádrem a hvězdou asi 12,5 mag na sever od něho. Takže Tomáš měl pravdu! Na druhou stranu mně to zas tak moc nepřekvapilo. Totiž jak jsem se sám přesvědčil i obyčejným triedrem je i u těch nejznámějších objektů vidět spousta podrobností.

18./19. srpna 1993 triedr 7x50 mhv asi 6 mag M 24 - oválný oblak Mléčné dráhy o velikosti cca 3° x 1,5°. Obsahuje množství hvězd různých jasností položených na mlhavém podkladu jakoby rozděleném na dvě části - severní a jižní (obě o velikosti zhruba 1°). Jasnější je přitom severní část. Celý komplex je přitom orientován ve směru NE-SW. U západního okraje se potom také nacházejí dvě velmi málo zřetelné temné mlhoviny.

M 31, NGC 224 - nápadná, jasné, oválné jádro (1:1,5 až 1:2) a kolem rozlehlé, úzké a protáhlé halo, které dosahuje délky asi 4°. Východní část se mi přitom zdá jasnější (ale jen mírně). V ní se také, asi na dvojnásobek průměru jádra od jádra, trochu severně od hlavní poloosy, nalézá slabá hvězda 8. až 9. velikosti. Teď se mi dokonce zdá, že M 31 má stelární jádro.

A nebo z jiného soudku. Kdysi jsme psali o pozorováních Jana Mušinského a Lucky Bulíčkové, z kterých vyplývalo, že by dvojice mlhovin IC 59 a 63 poblíž g Cas mohla být vidět už v Sometu. Tomu jsem také moc nevěřil. Ale i to byla pravda. Během Expedice Úpice jsem IC 59 nejen spatřil, ale dokonce i v noci 15./16. srpna pomocí Sometu (mhv kolem 6 mag) nakreslil (viz přetečkovaná reprodukce). Viz též Historie jedné cenzury v BT č. 53.

Pěkné záznamy nám dále poslal Pepa Ďurech, který intenzivně pozoroval s různými přístroji na Expedici v Úpici. Z jeho obálky jsem vybral kresbu otevřené hvězdokupy M 34 (NGC 1039) a to proto, aby dokumentovala, že i takovéto objekty lze s úspěchem a do všech podrobností nakreslit. Byla zhotovena v noci 15./16. srpna s pomocí Sometu 25x100 (zapomněl však udat mhv!). Krátká úsečka v levé horní části má velikost 0,5°, sever je nahoře, západ vpravo. Dvěma na sebe kolmými na okrajích uvedenými čárkami je vyznačena nápadná, široká dvojhvězda h1123. U ní WDS katalog uvádí úhlovou vzdálenost 20" a shodnou jasnost obou složek 8 mag. V M 34 je potom ještě další dvojhvězda OS 44 (v kresbě levá z těsné dvojice jasných hvězd pod h1123). Ta je však těžším párem - úhlová vzdálenost 1,3".

Kromě pěkných kreseb poslal Pepa i spoustu odhadů jasností planetárních mlhovin (těch stelárních). Například NGC 6210}, ona známá v Herkulovi. Tu si prohlédl malým Sometem 12x60 (18./19. srpna) a stanovil její jasnost (zdrojem srovnávaček mu byla mnou zhotovená mapka, která vyšla vloni v Kozmosu) na 8,5+/-0,1 mag. Tato hodnota se přitom pěkně shoduje i s dvěma odhady Lukáše Marka, našeho v současnosti nejmladšího apače (pouze 13 let), který se na ní během akce v Úpici podíval hned dvakrát. Ten použil Somet 25x100 a stejnou metodou jako Pepa (tj. otevřenou Argelanderovou) ji pokaždé ocenil na 8,2+/-0,3 mag. Když k těmto pozorováním přidáme ještě další, získaná v minulosti (viz tabulka), můžeme v klidu causu "jasnost NGC 6210" uzavřít.

Léto bylo také ve znamení temných mlhovin, kterých svítí (pardon temní) na obloze spousta. Pro ilustraci by jedno pozorování mohla dodat moje maličkost. Provedl jsem je v noci z 12. na 13. srpna (opět v Úpici), za noci, která byla i na tuto podhorskou vesničku výjimečně pěkná (mhv v zenitu více než 6,5 mag). S pomocí 25 cm Cassegrainu jsem na několika místech v okolí a přímo v mlhovině Severní Amerika (NGC 7000) spočítal počet hvězd viditelných v zorném poli o velikosti asi 15'. Dotyčná místa najdete vyznačena ve výřezu z Uranometrie 2000.0. Na a to bylo 14 hvězd, na b 10, na c 20, na d 15, na e 30, na f 28 a na g 26 kousků. Z toho je tedy vidět, že mlhovina je doopravdy mnohem průhlednější než její okolí. LDN 935 je totiž jednou z nejtemnějších mlhovin vůbec. Pozorování "temnošek" je vůbec, jak dokumentuje jedno loňské pozorování Petra Fabiana, velmi vzrušující:

2./3. září 1992 triedr 10x50 mhv 5,9 mag
B 168 (8a) - Ľudia, to je nádhera. To som teda nečakal! Ukrutne čierny pás - ten mi padol hneď do oka, pravda keď sa tu správnym spôsobom zahľadel. Potom som zbadal dva výbežky do 2. kvadrantu (tj. SW), medzi ktorými je medzera (tj. svetlejšie). Hlavný pás je dlhý zhruba 3/10 zorného poľa. Tento výbežek do 2. kvadrantu je komplikovanejší, než som si zprvu myslel. Je hrubý a dosť členitý. Ten tenký hlavný pás (E-W smer) je však parádny. Taká černota! Spolu je to dlhé asi 3 stupňa. V AC je to verne nakreslené, hoci by sa to dalo eště lepšie. Kedy som mal stativ, tak sa pokúsim, ale takto...

Pomalu se blížíme ke konci. I když bych toho mohl napsat o vašich pozorováních ještě spoustu, zmíním se už jen o jednom zápisu Richarda Szturce

7./8. srpna 1993 Newton 65/502 mhv 4,9 mag
a Her - zv. 33x: nerozlišená hvězda žluté barvy, bez náznaku protažení;
zv. 88x: pěkná dvojice nestejně jasných hvězd s uzoučkou mezerou. Hlavní složka je dost deformovaná - vliv optiky. Jasnější je žlutá, slabší slabě světle žlutá;
zv. 133x: mezera se zvětšila.

Tak, jsa úplně vyčerpán, na rozloučenou přikládám jeden skvostný dialog náhodně odposlechnutý během jedné z pozorovacích nocí v Úpici.

L:Jestli chceš, tak si ten Somet vem.
J:Je suchej?
L:Docela jo, ale musíš ho utírat. Ale co si dneska nemusíš utírat?

OBSAH

tisk

Jirka Dušek

Matschův zákon: Hrozný konec je vždycky lepší než prožívat hrůzu bez konce.