OBSAH:
Hvězdy na papíře
Roger N. Clark, Visual Astronomy of the Deep Sky
Joseph Ashbrook, The Astronomical Scrapbook
A nežli přelud klamné zory zhas...
Trampoty s káčkem
Příliš světlá obloha?
Milí trpaslíčci
Zajímavá pozorování

Hvězdy na papíře

Listovat si ve třista, čtyřsta let starých knihách je často nesmírně vzrušující. Generace minulých uživatelů v nich totiž zanechaly řadu stop. A nemyslím tím pouze razítka a značky knihoven, v nichž se díla po desetiletí či staletí nacházela, ale tu a tam i nějakou tu skvrnu od čaje, kávy či jiné tekutiny, občas také nějakou zvířenu (třeba pěkně vysušenou, rozpláclou masařku - to jsem doopravdy viděl), a především, ze všeho nejcennější, poznámky připsané na okraje listů.

Jednu takovou velmi zajímavou poznámku naleznete v exempláři Bayerovy Uranometrie (1603), který je uložen v brněnské Univerzitní knihovně. V něm kdosi, pravděpodobně baron Martin Maximiliami (či někdo z jeho okolí), jenž je uveden na titulní straně jako jeden z minulých majitelů, dokreslil tmavě červeným inkoustem do černobílého obrazce souhvězdí Hadonoše polohu roku 1604 zazářivší nové hvězdy. A nejen to, připojil k tomu ještě několik latinsky psaných poznámek (viz zmenšená reprodukce).

V prvním řádku uvedl, že "tečkou a písmenem N je mezi hvězdami c, b vyznačena nová hvězda". Potom následuje její poloha, pravděpodobně v ekliptikálních souřadnicích, a další text, který říká, že se tato nová hvězda objevila ve čtvrtém měsíci roku 1603 v konjunkci se Saturnem, Jupiterem a Marsem (to jsou ty značky).

I když se bez pochyby jedná o tzv. Keplerovu supernovu, při detailnějším průzkumu narazíte na dvě nesrovnalosti. Hvězda nevzplála roku 1603, ale až 9. října 1604 (jedním z prvních pozorovatelů byl Jan Brunovský, který také upozornil Keplera), a její poloha, ať už zakreslená či číselně udaná, je trochu odlišná od skutečnosti (ale zase ne o moc). Na druhou stranu je pravda, že se objevila jen několik málo stupňů od místa, kde byla pár měsíců před tím pozorována konjunkce Saturna s Jupiterem, ke kterým se pak přidal i Mars. Právě díky této astrologicky zajímavé konjunkci, se stala "nova" všeobecně velmi známou.

Kdo doopravdy polohu poslední v naší galaxii pozorovatelné supernovy do Bayerovi Uranometrie dokreslil, se však už jenom stěží dovíme. A uvažovat nad tím, zda ji také pozoroval, by bylo už jen mrhání drahocenným časem.

Po stopách Tycha Brahe

Píše se rok 1687. V druhé bitvě u Moháče poráží císařská armáda osmanské Turky. Výbuchem skladiště střelného prachu je v Athénách zničena Akropole. Leeuwenhoeke pozoruje bakterie. Paříž se s více než půl milionem obyvatel stává hlavním městem Evropy. Objevují se inzeráty, nájemné fiakry, zmrzlina! V Praze se jako medikament prodává káva. Isaac Newton uvažuje o gravitaci. Švýcarští sedláci umí bezvadně lyžovat. V Anglii se těží kamenné uhlí. Začíná se používat "papiňák". Angličané chodí po způsobu Francouzů na water-closet. Vychází další zásadní dílo astronomické kartografie Prodromus Astronomiae...

Jeho počátky však musíme hledat o více než třičtvrtě století dříve, v roce 1611, kdy se ve slavném polském přístavním městě Gdaňsk narodil Jan Hevelius. A protože byl ze zámožné rodiny, dostalo se mu velmi dobrého vzdělání, které si později doplnil návštěvami i pobytem na mnohých známých evropských univerzitách a observatořích. Učarovala mu múza Uránie, a proto si jako třicetiletý na střechách několika domů v Kořenné ulici staví vlastní prvotřídní pozorovatelnu. Konstruuje též různé monstrózní dalekohledy, z nichž největší přesáhne délku 45 metrů (viz např. kniha Vesmír), s nimiž kreslí jedny z prvních měsíčních map, kde jsou pojmenovány jednotlivé útvary (bohužel jen několik málo z nich se užívá dodnes - např. Alpy a Apeniny). Pozoruje sluneční skvrny, Jupiterovy měsíce, proměnnou Miru Ceti. Během let 1652 až 1677 objevuje celkem šest komet. Těm také zasvěcuje svoji devítisetstránkovou Cometographii (1668), která shrnuje jemu všechny dostupné zprávy o kometách v minulosti, množství vlastních pozorování, pečlivé nákresy hlav komet a dokumentace vývoje jejich chvostů. Přitom všem ještě stíhá být sládkem, purkmistrem a cestovat po Evropě.

Od roku 1658 potom také začíná pracovat na hvězdném katalogu. Téměř ve všem si přitom bere příklad z Dána Tycha Brahe, jehož pozorování posloužila Bayerovi k sestavení Uranometrie. Svoji observatoř pojmenoval Stellaburgum (ta na ostrově Hven se jmenovala Uraniborg), Tychem roku 1598 popsané přístroje posloužily Heveliovi jako modely při stavbě jeho vlastních kvadrantů a sextantů. A nejen to. Hevelius je dokonce odmítá používat ve spojení s dalekohledem, to jest, spoléhá se jen na své vlastní oči.

Při práci na katalogu používá především velký azimutální kvadrant a mosazný sextant. S tím prvním měří výšky a azimuty hvězd - z těch počítá jejich ekliptikální šířky a délky. Sextant, s poloměrem kolem šesti stop, je pro změnu konstruován tak, aby s ním mohl změřit úhlovou vzdálenost libovolných dvou nebeských objektů. Jedná se však o velmi komplikovanou operaci, která vyžaduje dvou pozorovatelů, z nichž každý sleduje jeden objekt. Zde mu je skvělou a nenahraditelnou pomocnicí jeho manželka Margareta. A nejen v tomto případě. Tato žena se vyzná v počtech, dovedně zhotovuje nákresy, přenáší je do mědirytin a umí je i vytisknout. Prostě žena, která by se i dnes mnohému pozorovateli hodila...

Počátkem roku 1674 se však počíná spor, který se vleče po mnoho dalších let, a jež dokonce musí vyřešit mladík, v budoucnosti velmi slavný a mocný, Edmund Halley. O tom všem ale raději nechme promluvit pasáž z knihy Návraty první dámy od Vladimíra Železného:

Za peníze z královské pokladny nechal postavit Karel II. moderní observatoř. Důvod? Žádná astronomie, ale přesné určování zeměpisné délky na moři pomocí nebeských těles. Problém navigace lodí je vždy doslova státním problémem Anglie...

Halley se bude svou pružností k tomu všemu skvěle hodit. Navíc je to schopný manažér, výtečný znalec lidí, rozený diplomat. Royal Society ho pověřila hned v roce 1679 jako novopečeného člena velice choulostivou misí na kontinentu. Spor je totiž čistě vědecký. Tajemník Royal Society Robert Hooke, a proti němu nikdo menší než gdaňský Hevelius. Jádrem sporu je otázka: co je přesnější, teleskopická astronomie, tedy zaměřování nebeských objektů pomocí dalekohledu, nebo klasické instrumenty neosazené optikou? Hooke prosazuje teleskopy, Hevelius zastává konzervativnější stanovisko. Korespondence mezi oběma vědci nabývá na rozhořčenosti, spor se vyhrocuje... Proto jede Halley do Gdaňska. Diplomatický úspěch. Už po první noci pozorování - Halley se dívá dalekohledem, Hevelius prostým okem - vyslanec Royal Society ví, jak šalamounsky, chytrým kompromisem, oba rivaly srovná. Hookovi přizná pravdu teoretickou a Heveliovi praktickou. Hooke přehlíží optické vady dalekohledů té doby, a doyen evropské astronomie Hevelius naopak dopracoval klasické měřící přístroje pro volné oko k takové dokonalosti, že přesnost jeho měření Halleyho na místě ohromila.

26. září 1679 zasáhla těžká rána osudu. Observatoř v Kořenné ulici se stává obětí požáru. Zničena je většina měřících přístrojů a také část těžce nashromážděných pozorování. Je to ztráta, které želí celá kulturní Evropa. Přichází však, od anglického, francouzského a polského krále, finanční pomoc. Hevelius může pracovat dál, ale teprve v roce jeho smrti je poprvé publikován výsledný hvězdný atlas. O tři roky později (už v péči manželky Margaret) vychází jako doplněk ke katalogu podruhé. Nesmrtelné dílo manželů Heveliových je završeno.

Vraťme se ale zpět k atlasu. Na jeho 54 mapách jednotlivých souhvězdí a dvou hemisférách (severní a jižní) bylo zakresleno celkem 1 564 hvězd. A to včetně dvou nov (zkuste tu z roku 1670 najít na reprodukovaném výřezu), několika proměnných hvězd a skoro dvou desítek mlhavých objektů. Vyzdoben byl velmi pěknými barokními kresbami, které byly stejně jako v případě Uranometrie orientovány z pohledu "pána Boha". Na rozdíl od Bayerova atlasu ale nebyly jednotlivé hvězdy označeny písmeny řecké abecedy. Na druhou stranu Hevelius zavedl pár nových souhvězdí. Některá (např. Honící psy, Malý lev, Lištička) se ujala, jiná kuriózní - Nejjasnější, nejsilnější a nepřemožitelný Jan III., či Kerberus - nikoli.

Dílo, titulované Firmamentum Sobiescianum a připsané válečníkovi, polskému králi Janu Sobieskému, však vyšlo jen v několika exemplářích, z nichž se do dnešních dob zachovalo pouze pár kusů. Teprve faksimile z roku 1968 redigovaná ruským astronomem V. P. Šeglovem jej rozšířila po celém světě.

Tycho Brahe s dalekohledem

O necelé půl století později spatřil světlo světa další významný hvězdný atlas Atlas Coelestis Johna Flamsteeda (1646 - 1719), prvního anglického královského astronoma, prvního ředitele Královské observatoře v Greenwichi, a také zběhlého mnicha. Atlas však byl, na rozdíl od těch předcházejích, již založen na teleskopickém pozorování (vláknový kříž, umožňující s pomocí dalekohledu přesně zaměřovat hvězdy, poprvé do ohniska objektivu umístil roku 1640 angličan W.Gascoigne), kterému John zasvětil přes třicet let svého života.

A to i z toho důvodu, že byl (prý až chorobný) perfekcionalista a tvrdohlavě odmítal publikovat svá pozorování, dokud nebyl přesvědčen o jejich správnosti. První vydání hvězdného katalogu Historia Coelestis Britannica publikoval Halley (pod nátlakem prince Jiřího) pro účely námořnictva roku 1712 dokonce bez jeho souhlasu. Flamsteed se však prý tolik rozzuřil, že se snažil skoupit celý náklad (což se mu ze tří čtvrtin podařilo), který pak okamžitě spálil. A nejen to. Podle vlastního svědectví byl prý Newtonem (v té době výkonným katem slavného Halleyho) v důstojném prostředí Royal Society zahrnut takovými nadávkami, že "zkurvysyn" byla jedna z těch mírnějších. Asi také proto se Flamsteed Halleymu posmrtně pomstil - když po něm převzal grenwichskou observatoř, našel ji úplně prázdnou. John mu nenechal jediný přístroj!

Druhé úplné, revidované vydání katalogu bylo publikováno (jeho žáky) ve třech svazcích až šest let po smrti Flamsteeda. O čtyři roky později pak jako doplněk následoval i hvězdný atlas, který již byl na rozdíl od předcházejích vybaven velmi precizní souřadnicovou sítí (viz zmenšená ukázka) v rovníkovém systému (souběžně však použil i starší ekliptikální), kresby souhvězdí byly kresleny při pohledu ze Země a hvězdy označeny řeckými písmeny. Atlas i katalog obsahoval celkem 2 935 hvězd. V obou dílech byste sice marně hledali ona známá čísla (viz minule), ale uspěli by jste u tří tehdy ještě neznámých deep-sky objektů - otevřených hvězdokup NGC 6530 (součást M 8), M 41, NGC 2244 a také, jako hvězdy 6. velikosti, u supernovy roku 1680, dnes známého rádiového zdroje Cassiopeia A.

Katalog i atlas se v 18. století dočkal mnoha dalších vydání (i v němčině a francouzštině), dílo dosáhlo velké obliby a díky pečlivosti, s jakou bylo sestaveno, umožnilo astronomům té doby mnohé významné objevy.

Lidské oči versus dalekohled

I když je výsledek předem jasný, porovnejme několik Tycho Brahem roku 1585, Heveliem kolem roku 1670 a Flamsteedem kolem 1680 změřených úhlových vzdáleností devíti jasných hvězdných párů s dnes přesně známými hodnotami.

	Tycho	Hevelius	Flamsteed
a Aries - a Taurus	-11"	+1"	-9"
a Taurus - b Gemini	0"	-28"	-27"
b Gemini - a Leo	-49"	-50"	+1"
a Leo - a Virgo	-14"	-37"	-24"
a Virgo - d Ophiuchus	+34"	+7"	-3"
d Ophiuchus - a Aquila	-56"	-14"	-20"
a Aquila - a Pegasus	+30"	-14"	-19"
a Pegasus - a Aries	+2"	+1"	+3"
standardní deviace	34"	27"	18"

I když tedy Tycho i Hevelius měli velmi dobrý zrak, je jasné, že jejich přístroje, přestože byly doplněny různými nonii a mikrometry, pracovaly na hranici maximální možné přesnosti. A naopak John Flamsteed už tenkrát, s ještě dost nedokonalým dalekohledem, kterého trápila nejen barevná vada, dosahoval lepší a přesnější výsledky. A tak tomu zůstalo další skoro dvě stovky let.

Použitá literatura:

J.Ashbrook, The Astronomical Scrapbook, Sky Publishing Co. 1984
J.Grygar, Z.Horský, P.Mayer, Vesmír, Mladá fronta 1979
V.P.Šeglov, Atlas hvězdného nebe, Fan, Taškent 1970
V.Železný, Návraty první dámy, Panorama 1986
Předmluva k atlasu Uranometria, vol.I
a seriál K.G.Jonese The Search for the Nebulae vycházející v Journal of Britisch astronomical Association v letech 1968 a 1969.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Na následujících dvou stranách naleznete pokračování minulých recenzí. Tentokráte jsme pro vás přichystali dvě zahraniční knížky - od J.Ashbrooka The Astronomical Scrapbook a R.N.Clarka Visual Astronomy of the Deep Sky.

Matzova zásada: Závěr je okamžik, kdy už člověka nebaví přemýšlet.

Visual Astronomy of the Deep Sky je čtyřsetstránková vázaná kniha, kterou v roce 1990 vydalo nakladatelství Sky Publishing Co. a Press Syndicate of University Cambridge. Lze si ji objednat za zhruba 50 amerických dolarů (včetně poštovného), a ač by se to na první pohled nemuselo zdát, neměla by chybět v knihovně žádného pozorovatele - teoretika (jako jsem např. já).

Úvodní bohatě ilustrovaná kapitola (na každou stranu připadá jeden diagram) je věnována funkci lidských očí. Přitom vyvrací či alespoň nahlodává mnohé, silně zakořeněné astronomické zvyklosti - například že si netřeba v noci svítit červeným světlem, ale že lze také použít dostatečné slabé světlo zelené, nebo že i úhlově větší deep-sky objekty (např. M 31, 42 a 101) lze s úspěchem pozorovat při velkých zvětšeních. Další tři kapitolky obsahují základní informace a popis všech jednotlivých částí (objektivů, okulárů, montáží, optických systémů) a doplňků dalekohledů, pasáž o určování mezné hvězdné velikosti v dalekohledu (včetně pokusu o její teoretické vyjádření) a o pozorovacích metodách. Všechny tyto části jsou nakonec shrnuty na příkladu studie Vírové galaxie M 51, tedy na tom, jak je za různých podmínek různými přístroji viditelná.(Autor se zmiňuje přitom i o sopečném znečištění atmosféry, které je obzvláště na Havajských ostrovech velkým a chronickým problémem. Na jaře 1982, například, mexická sopka El Chichon vyvrhla do vyšších vrstev pozemské atmosféry tak velké množství prachu, že na několik měsíců znemožnila pozorovaní jak profesionálům, tak i amatérům - v dubnu 1982 měl Roger Clark na Mauna Kea mezní hvězdnou velikost na ničím nerušené obloze 4.0 mag, normálně je přitom lepší 7. velikosti.

Za tím následuje jádro knihy - popis (slovní i kresbou) devadesáti nejznámějších mlhovin, hvězdokup a galaxií (až na pár výjimek pouze těch z Messierova katalogu). A to včetně jejich srovnání se vzhledem na fotografiích, které jsou reprodukovány ve stejném měřítku jako kresby. Když jsem však některé z nich porovnal se svými kresbami z brněnské dvacítky, nenašel jsem příliš velké rozdíly, někdy jsem dokonce měl ty své "patlanice" o něco podrobnější. To by nebylo nic udivujicího, kdy R.Clark většinou používal 8-mi palcovým Cassegrainem na Havajské obloze! Z toho vyplývá, že buď je náš refraktor dost dobrý a při velkých zvětšeních není podstatného rozdílu mezi brněnskou a havajskou oblohou, nebo že by R. Clark měl špatné oči i optiku (přikláním se k první možnosti).

Za touto částí následují již jen rozsáhlé dodatky. Doporučená literatura, mapky několika otevřených hvězdokup s uvedenými hvězdnými velikosti (pro určení mhv), výpis programu v Basicu na spočítání vzdušné hmoty, atmosférické extinkce a dalších informací, katalog 611 deep-sky objektů a s ním pracující fortranovský prográmek (jenž díky D. Konečnému již existuje ve verzi pracující na PC), který vám má po zadání několika málo údajů předpovědět zda vybraný objekt můžete spatřit ve svém dalekohledu (je poměrně spolehlivý) a v případě, že ano, tak jaké nejvhodnější zvětšení máte použít. A pak už je jen uvedena použitá literatura, index a několik volných listů.

Co tedy říci o knize jako celku? Jedná se o velmi ojedinělou knihu, kterou byste si neměli nechat ujít. Ovšem, kdyby jste měli přebytečných padesát dolarů a chtěli je utratit v zahraničí, doporučil bych vám (tedy pokud je dosud nevlastníte) jiné, důležitější astronomické publikace.

OBSAH

tisk

Jirka Dušek

Další knižní novinkou z majetku Amatérské prohlídky oblohy je sbírka nejlepších Ashbrookových článků, které se zabývají historií astronomie a které vycházely pravidelně skoro čtvrt století v časopise Sky and Telescope. Jak v předmluvě sám Owen Gingerich praví, po celých 23 let byl Ashbrookův sloupek prvním místem, kam se obracely oči čtenářů S&T ihned poté, co jim pošta doručila nové číslo časopisu.

Volně citujme záložku z přebalu této knihy: V této, na americkém kontinentě dlouho očekávané, antologii je 91 nejlepších Ashbrookových článků zkomponováno do 83 "apdejtovaných" kapitol. Fiasco velkého pařížského teleskopu, astronomické koníčky posledního amerického krále, první kresliči map Měsíce, podvodem objevené komety, první ztracené asteroidy, nejtenší měsíční srpek, jaký byl kdy spatřen, největší amatérské zrcadlo... Tyto a mnohé další z Ashbrookových droboučkých drahokamů, které nám skládají skvostný obraz astronomické historie, najdeme sesbírány společně v tomto svazku.

A to vše snadnou a pěknou angličtinou, s obrázky a v pěkné plátěné vazbě. Já si Ashbrookovu knihu přečetl, a tak tvrdím: Stojí za přečtení. A nejen to, stojí i za oněch 19.95 USD, které stojí.

OBSAH

tisk

Tomáš Rezek

Z těchto veršů je patrné, že si světelné záře ráno nad východem, případně večer nad západem všimli lidé již v dávných dobách. Dnes tomuto jevu říkáme "zodiakální světlo", a známe i jeho příčinu - rozptyl světla na drobných prachových částicích rozprostřených po Sluneční soustavě. Dráhy těchto částic jsou podobně jako dráhy planetek nebo krátkoperiodických komet jen málo skloněny k rovině ekliptiky (zodiaku), a proto se k ní pojí i slabý svit, který je vyvolaný rozptylem slunečního světla. Je jasné, že k nejsilnějšímu rozptylu dochází při malých rozptylových úhlech, a proto je zodiakální světlo nejjasnější v těsném okolí Slunce. Tam bylo ostatně pozorováno i při úplných zatměních a později i koronografy a používá se pro ně označení F-korona. Musíme si uvědomit, že k rozptylu dochází nejen v blízkosti Slunce, ale podél celé dráhy paprsků, a proto je F-korona prakticky kruhová. Čím jsme ale úhlově dál od Slunce, tím víc se projeví skutečné rozdělení částic v meziplanetárním prostoru a zodiakální světlo je víc soustředěno k ekliptice. Jeho isofoty, tedy čáry stejné jasnosti, tak získávají nejspíš podobu kosočtverce s delší úhlopříčkou v ekliptice a středem ve Slunci a se zaoblenými vrcholy (hlavně v kratší ose).

Jak vlastně víme, že jde o prach? Ti, co znají něco z fyziky, vědí, že k dostatečně silnému rozptylu světla může dojít buď na prachových částicích, nebo na volných elektronech. Spektrum zodiakálního světla je prakticky přesnou kopií světla Slunce (je jen nepatrně červenější), a to včetně Fraunhoferových čar. Ty by ovšem při rozptylu světla na elektronech musely zmizet - elektron je totiž jednak příliš lehká částice, takže by dle kvantové mechaniky musely být vlnové délky rozptýleného záření "rozmazány", jednak se elektrony pohybují velkými rychlostmi, což by vlivem Dopplerova jevu vedlo k "rozmytí" spektrálních čar už samo o sobě. Z polarizace světla a jeho zbarvení můžeme dokonce určit dle Mieho teorie rozměry těchto částic. Měly by se z velké části pohybovat mezi 1 až 10 mikrometrů.

Čtenáře ovšem hlavně zajímá, kdy a jak může zodiakální světlo pozorovat. Sluneční zatmění, při kterém je vidět jeho nejjasnější část v blízkosti Slunce je sice vhodnou, ale příliš vzácnou příležitostí. Zodiakální světlo ale sahá dost daleko od Slunce, největší naděje je tedy večer nebo ráno. V našich krajinách svírá však ekliptika dost malý úhel s obzorem; celý jev zůstává proto většinou poměrně nízko nad obzorem a je obvykle těžko pozorovatelný. Jiná situace je ale v krajích blíže rovníku (například ve zmíněné Persii), kde je zodiakální světlo vidět za dobrých pozorovacích podmínek zcela běžně. Ale i od nás jsou období, kdy je zmíněný úhel větší než jindy. Je to tehdy, když Slunce je blízko rovníku. Po podrobnějším rozboru pozorovacích podmínek vyplyne, že zodiakální světlo lze nejlépe pozorovat od konce února do konce března večer a od konce září do konce října ráno. Proto jsou zachyceny na většině snímků zodiakálního světla Plejády - v době, kdy je zodiakální světlo nejlépe vidět, se nacházejí přímo v něm. Má podobu šikmého trojúhelníka zvedajícího se podél ekliptiky nad obzor. Nejjasnější je nízko u obzoru, kde může jeho jas převyšovat jas nejzářivějších částí Mléčné dráhy, tato část ale obvykle zaniká vlivem velké atmosférické absorbce. Jeho zaoblebený vrchol sahá asi do vzdálenosti 60 - 80 stupňů od Slunce a jas útvaru je srovnatelný se slabšími částmi Mléčné dráhy. Bývá proto pochopitelně vidět ve vhodných obdobích dost často, pro pozorovatele z měst ale není obvykle příliš nápadným jevem, takže si jej nevšimnou.

Toto známé a běžně pozorované zodiakální světlo ale není celým jevem. Drobné částice jsou schopné rozptylovat světlo do všech úhlů, i když už daleko méně. Trochu výraznější je "zpětný odraz" světla, směrem ke zdroji. Tímto odrazem by měla vzniknout světlá skvrna na obloze proti Slunci a skutečně ji můžeme pozorovat v podobě "protisvitu" - eliptické zářící skvrny protažené podél ekliptiky asi na 10 - 20 stupňů s poměrem os 1:2. Vrcholy kuželů zodiakálního světla s protisvitem spojuje slabý zářící pás šířky asi 8 - 10stupňů nazývaný "most", který je nejslabší částí zodiakálního světla. Dle některých výsledků mohou k jasu protisvitu přispívat i ionty "vytržené" slunečním větrem z vysoké atmosféry Země; tedy jakýsi ohon podobný přímým ohonům komet I. typu ale mnohem řidší. Některá pozorování svědčí totiž o mírném posuvu protisvitu od jeho očekávané polohy směrem k západu.

Tyto části zodiakálního světla jsou ovšem mnohem slabší, než Mléčná dráha; dle subjektivního posouzení je most víc než desetkrát slabší, než je její průměrný jas. Pozorovatelné proto mohou být jen vyjímečně; za vynikajících pozorovacích podmínek pokud je zároveň ekliptika vysoko nad obzorem, tedy od října (k ránu) do února (v pozdním večeru). Pozorování protisvitu během ledna ovšem vadí to, že se promítá do Mléčné dráhy v Býku a Blížencích, která je mnohem jasnější. Pokud jsou tyto slabé úkazy vidět, svědčí to o tom, že mezná hvězdná velikost je mnohem blíž 7 mag než 6 mag.

Sám jsem viděl jak protisvit, tak i most, několikrát. Naposled jsem viděl most během expedice Persex '93 (spolu s ostatními účastníky expedice) 14. srpna 93, kdy byl pozorovatelný od Býka po Kozorožce. Toto pozorování je ale zcela mimořádné, tak nízko nad obzorem bývá vidět jen velice vzácně. V Plejadách, které byly také dost nízko, bylo v tu dobu vidět pouhým okem 15 hvězd (mhv 6.9 - 7.1 mag) a M33 byla velmi dobře viditelným objektem. O tom, co jsme si během přestávky v pozorování meteorů prohlédli Sometem nebudu členům APO raději psát; jednak nebyl čas tato pozorování zdokumentovat (a někdy by to ani nešlo), jednak by to byl trochu sadismus.

OBSAH

tisk

Vladimír Znojil

Každý, kdo se zabývá vizuální fotometrií difuzních objektů, dospěji dříve či později do stádia, kdy mu už nebude stačit určit jen průběh slabosti vůči srovnávacím hvězdám a zatouží i po jeho hvězdné velikosti (většinou i v závislosti na velikosti rozostření). Tu však narazí - nemíním tím však nesnáze s katalogy, ale otázku vztahu mezi vizuální hvězdnou velikostí m a hodnotami V a (B-V).

O vnímání hvězd se ví, že denní (čípkový) aparát vidí stejně jako fotoelektrické pásmo V, čistě noční (tyčinkový) aparát pak hvězdy jasné tak, že to odpovídá hodnotě V+0.4(B-V) {Stanton,R.H.; Photoelectric Measures of Comparsion Stars in Seven Variable Star Fields, Journal of American Association of Variable Star Observer, 7, 14, 1978).

Ve skutečnosti však při jasu oblohy větším než 10^-1 cd.m^-2 koeficient u vztahu B-V není tak velký (nejedná se totiž o úplnou adaptaci na tmu). Při vyhodnocování napozorovaných dat je proto často užívána hodnota k = 0.16. (Viz např. práce Petra Pravce).

Celá věc se mi ale zdála mnohem složitější (O vlivu barevných odstínů píše např. Jan Hollan v Jak je to jasné?}. Začátkem července tohoto roku, po jednom nočním pozorování, mě potom napadla teoreticky velmi jednoduchá metoda, jak koeficient k určit na základě vlastního pozorování (což jsem zrealizovala zhruba o měsíc později na Expedici v Úpici).

Vezměme si vztah m = V+k(B-V). Srovnáme-li vizuální hvězdné velikosti dvou hvězd - m₁ a m₂, pak při jejich známých hodnotách V a (B-V) a podmínky |(B₁-V₁)-(B₂-V₂)|->0 můžeme snadno určit velikost jednoho Argelanderova stupně (dále též AS). Já jsem si pro tento účel předem vybrala hvězdy v otevřené hvězdokupě IC 4665 v Hadonoši. (Mapku i identifikaci hvězd včetně hodnot V a (B-V) obsahuje Astronomická příručka). Koeficient k se pak určí porovnáním náhodně vybraných hvězd (v mém případě opět z IC 4665), tentokráte však s různými (B-V) indexy.

Například - pro odhad m₂ x m₁, kde x je počet AS a m₁, m₂ jsou vizuální hvězdné velikosti, platí m₁ = m₂+x.AS. Tedy V₁+k(B₁-V₁) = V₂+k(B₂-V₂)+x.AS a odtud, při známých hodnotách V₁, V₂, (B₁-V₁), (B₂-V₂) a dříve stanovené velikosti jednoho Argelanderova stupně AS a odhadu x, dává vztah

       V2-V1+x.AS

k = --------------

    (B1-V1)-(B2-V2)

m = V+0.2(B-V)       pro Dm = 0.7-3.4 mag

m = V+0.6(B-V)       pro Dm = 5.8 mag

                     kde Dm = mhv-m

Doufám tedy, že jste všichni poznali (pokud ne již dříve), jak moc zajímavá je vizuální fotometrie v níž se dá dokonce i trochu bádat. Právě ji (trocha teorie, výsledky pozorování, katalog vizuálních hvězdných velikostí nejrůznějších deep-sky objektů) bude věnován sešit Knihovničky APO, který vyjde zřejmě ještě před koncem tohoto roku. Uvítám proto jakékoli vaše připomínky, náměty a pozorování.

OBSAH

tisk

Lucie Bulíčková

Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé. Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní a morálni, jež číhají na obyvatele ulic. Myslím na tu nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí Měsíc a hvězdy. Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku; a pro samé baráky ani neví, svítí-li úplněk nebo je-li novoluní; a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, pět nebo fuk.

OBSAH

tisk

kdysi strašně dávno se mě snažil Jirka Dušek přinutit, abych napsal článek o dynastii Struveových, o tom, kterak jako jedni z prvních ve Sluneční soustavě začali objevovat a proměřovat vizuální (a někdy i optické) dvojhvězdné páry. Tuším, že uběhl celý dlouhý rok, než nastal okamžik, kdy mu článek mohu předat. On si na něj už určitě nepamatuje, ale ten článek je zde. Je to jak jeden splněný úkol, tak i mírně upravená ukázka z vám asi již známého připravovaného spisku Dvojhvězdné dějepravy, který vyjde v Knihovničce APO nejpozději do příštích prázdnin.

Po Williamu Herschelovi (1738-1822), který se pomocí dvojhvězd snažil změřit paralaxu a konečně tak rozřešit dávný problém skutečných vzdáleností stálic, se dvojhvězdný program uplatnil poprvé zcela samostatně a nezávisle ve formě soustavného objevování a měření dvojhvězd u Friedricha Georga Wilhelma Struveho (1793-1864). Není to vlastně nic překvapujícího - vizuální dvojhvězdy objevil W.Herschel v roce 1803, a Friedrich Struve byl prostě prvním, kdo se jim začal důkladně věnovat.

V roce 1813 se teprve dvacetiletý Friedrich Struve stává ředitelem hvězdárny v Dorpatu v Estonsku a je pevně rozhodnut, že se bude věnovat právě objeveným fyzikálním dvojhvězdám. Svou práci, která je průlomem (a zároveň i zakončením) do nové dvojhvězdné éry, zahajuje v roce 1814. Poté, co pro začátek zkouší měřit rozdíly rektascenze a deklinace jednotlivých složek dvojhvězd malým pasážníkem, tedy jediným přístrojem, který je na observatoři k dispozici, získává konečně refraktor o průměru asi 10 centimetrů a v roce 1822, po osmi letech práce, vydává své první velké dílo Catalogus 795 stellarum duplicium, které je sice zajímavé, ale které nemusí být podrobně popisováno, neboť zůstává zcela ve stínu pozdějších Struveho publikací.

Jeho velká kariéra začíná až v listopadu 1824, protože od té doby pozoruje s novým a vynikajícím Fraunhoferovým devíti-palcovým {Podle Struveho jde o pařížské palce, různí autoři pak uvádějí 9.5 až 9.9 angl. palců, tedy asi 24-25 cm) refraktorem s více než čtyřmetrovým ohniskem. Přístroj je na ekvatoreální montáži a je vybaven vynikajícím hodinovým pohonem. Zřejmě to byl úplně první přístroj s pohonem použitý ke skutečné vědecké práci. {V roce 1757 předvedl jistý Passement francouzskému králi jako kuriozitu dalekohled, který byl vybaven hodinovým pohonem a byl schopen sledovat vybranou hvězdu po celou noc). Byl vybaven hledáčkem o průměru 6 cm a ohnisku 76 cm, úplnou sérií okulárů, a nejlepším tehdejším, již vláknovým, mikrometrem. Struve o tomto dalekohledu po provedení pečlivých testů napsal: Pravděpodobně můžeme tento ohromný přístroj řadit k těm nejoslavovanějším dalekohledům Herschelovým.

Již několik dní po příjezdu přístroje jej Struve vztyčí v dočasném přístřešku a okamžitě začíná pracovat na svém dobře plánovaném programu. Ten je rozdělen do tří částí:

• objevovat nové dvojhvězdy
• provádět přesná měření polohy meridiánovým kruhem (kvůli pozdějšímu přesnému určování vlastních pohybů)
• měření poloh poloh složek přesným vláknovým mikrometrem na již zmíněmém přístroji.

Tato pozorování, pořízená novým vybavením, jsou již zcela bez viditelných systematických chyb a Struveho měření se stávají býti zavedeným standardem, který v podstatě není ani dnes překonán.

Výsledkem jeho činnosti jsou tři velká díla, známá i dnes všem dvojhvězdným astronomům jako Catalogus Novus (1827), Positiones Mediae (1852) a Mensurae Micrometricae (1837). První publikace obsahuje Struveho prohlídku všech dvojhvězd severní polokoule do -15 stupňů deklinace, kam zahrnul výsledky zkoumání "všech hvězd viditelných v hledáčku Fraunhoferova přístroje ve vzdálenosti 20 stupňů od úplňku Měsíce", což jsou ve skutečnosti hvězdy asi do 9. hvězdné velikosti. Teleskop byl tak dobrý, že snadná manipulace s ním umožnila Struvemu prohlédnout až 400 hvězd za hodinu, takže tuto prohlídku ukončil prozkoumáním 120 000 hvězd za 129 nocí od listopadu 1824 do února 1827. Občas se sice některá ta dvojhvězda vysmekla a unikla, ale Catalogus Novus obsahuje 3112 položek {dvě hvězdy jsou zde zařazeny dvakrát - přesněji tedy 3110 dvojhvězd}. Hvězdy tohoto katalogu jsou značeny známým velkým sigma - S.

Po vydání Catalogus novus začal Friedrich Struve pracovat na obou dalších dílech, která vyšla podstatně později a která obsahovala i některá jeho měření z let 1822 až 1824. Asi 80% všech mikrometrických měření však bylo provedeno v letech 1828 až 1833. Poslední měření pak byla provedena v roce 1835, takže katalog mohl o dva roky později vyjít tiskem. Mensurae micrometricae jsou opravdu monumentální dílo, a to jak rozměry, tak zejména obsahem. Stránky této knihy měří 30 krát 45 cm. Také předmluva a úvod k dílu jsou velkolepé, je to 180 rozměrných stran latinského textu, které by si podle Lewise měl pečlivě prostudovat každý, kdo se chce dvojhvězdami zabývat seriozněji (já to tedy číst nemusím - navíc ani neumím latinsky). Těm ostatním prý stačí přečíst si Lewisův abstrakt v Mem. R.A.S. z roku 1906, který je samozřejmě v angličtině. (Tento abstrakt si v nejbližší době určitě obstarám.)

Z velkého množství Struveho pozorování vyplývá zajímavá, i když vlastně dobře známá skutečnost týkající se barev dvojhvězd. Jsou-li totiž obě hvězdy stejně jasné, jsou také skoro vždy stejného barevného odstínu. Barevný kontrast roste s rozdílem hvězdných velikostí složek a slabší složka se stává vždy více modrou a jasnější více červenou. Tedy - nic nového pod Sluncem, ale Struveho data to spolehlivě potvrzují.

V roce 1839 pak dává ruská vláda na Struveho popud vystavět novou Královskou observatoř Pulkovo, kde se má Friedrich Struve stát novým ředitelem. Hlavními přístroji jsou vynikající Repsoldův meridiánový kruh a taktéž vynikající 15-ti palcový refraktor, který je svého času stejně jako původní Struveho 9-ti palec největším čočkovým objektivem světa. O tomto přístroji napsal v polovině našeho století Ekenberg krásnou anglickou větičku: The 15-inch Pulkowa refractor was the largest refractor in the world at the time when it was erected.

Jedním z prvních úkolů tohoto přístroje byla nová prohlídka všech hvězd severního nebe jasnějších než 7. hvězdná velikost, která měla za úkol odhalit páry, které dříve unikly. Již po prvním měsíci práce převzal vedení projektu Friedrichův syn Otto Struve (1819-1905). Ten prohlédl 17 000 hvězd a objevil tak během 109 nocí přehlídky (26. srpen 1841 až 7. prosinec 1842) 514 nových dvojhvězd, mezi nimiž je veliké procento těsných párů, známých dnes jako OS či jako Pulkovské dvojhvězdy (později se seznam těchto dvojhvězd rozrostl na 547 párů).

Původní katalog 514 párů byl publikován bez jednotlivých měření v roce 1843, a když v roce 1850 vychází tento katalog spolu s měřeními, je 106 hvězd vypuštěno, protože nebyly skutečnými fyzickými páry, či byly vypuštěny proto, že se nevešly do určeného limitu separací. Později však byla většina těchto dvojhvězd zase vrácena zpět - Husseův katalog je asi prvním, který je v tomto směru opět kompletní.

První významné období objevování dvojhvězd pak bylo zakončeno známým Pulkovským katalogem. Nové dvojhvězdy se sice stále ještě objevovaly, ale byly to většinou náhodné objevy či vedlejší produkty jiného pozorování, a většina takto objevených párů byla již zahrnuta ve známých katalozích, se kterými jsme se právě seznámili. Zavládla všeobecná euforie a nadšení, že Herschlelovci a Struveovci dvojhvězdnou práci de facto ukončili. O tom, že to ani zdaleka nebyla pravda, však až někdy příště.

K obrázku: Pulkovská hvězdárna ve 30. letech minulého století. V prostřední "kopuli" se nalézá 15-ti palcový refraktor (ohnisková vzdálenost 22.5 stopy, váha 7000 liber). Později, roku 1885, byla doplněna ještě o 30-ti palcový refraktor, jeden z největších té doby, s ohniskovou vzdáleností přes 14 metrů jehož optiku zhotovil Alvan Clark. Byl používán k studiu širších hvězdných párů a radiálních rychlostí jasnějších hvězd. Roku 1893 přibyl na observatoři velký fotografický refraktor pro projekt Carte du Ciel, později i některé další přístroje.

V polovině třicátých let našeho století ji však postihly dvě těžké rány. Nejdříve to byly Stalinovy represe některých význačných astronomů, pak následovala II. světová válka, během níž byla observatoř totálně zničena. A to včetně rozsáhlé knihovny, kde se nalézaly například vzácné Keplerovy rukopisy. Obnovena byla až v šedesátých letech - její největší přístroj je nyní 26-ti palcový refraktor.

Pulkovská hvězdárna leží zhruba 20 kilometrů jižně od St. Petěrburgu, necelé dva kilometry od vesničky Pulkovo. Její současný stav a využití mi není známo.

OBSAH

tisk

Tomáš Rezek

Zajímavá pozorování

Je to děsný - oslňuje mě Jupiter, ruší mě i Mléčná dráha. Laguna a Trifid bijí do očí, bez dalekohledu lze spatřit bez nejmenších problémů M 13, na hranici viditelnosti je i M 92. Prostě pozorovací podmínky (mhv v zenitu nejméně 6.5 mag), že člověk fakt nemůže jít spát...

Tak úvod díky Lucce Bulíčkové a jejího zápisu z jedné květnové noci máme za sebou a můžeme se věnovat vašim pozorováním (prozatím pořád ještě z prázdnin). Stejně jako minule mne zaujal Tomáš Havlík z jehož obálky jsem vybral kresbu a popis známé dvojice galaxie - planetárka ve Střelci.

13./14. srpna 1993 Sb 25x100 mhv 6.5 mag

Podíval jsem se taky do východní části Střelce, kde jsou nejznámějšími objekty NGC 6818 a NGC 6822 (v současnosti taky Uran a Neptun). K dispozici jsem měl pouze Atlas Coeli, ale ten k tomu postačil. Na kresbě (přetečkované - pozn. JD) jsem si dal pořádně záležet, trvala mi rovných 100 minut. Měla by tedy být dosti přesná.

NGC 6818 - Je tam a určitě je to ona. I bez podrobnější mapky. Je sice dost malá (pod 1'), ale prozradí se při střídání přímého a bočního vidění. Je asi kruhová a jeví se jako malinký kotouček. Po celé ploše má konstantní jas. Nevím proč, ale zdála se mi modrá.

NGC 6822 - Patrná po chvilce rozkoukání jako 12' velká, silně difúzní skvrna s jasnějším jádrem, které má průměr asi 4'. Má přitom dosti slabé okrajové partie, které mizí do ztracena. Při pečlivějším zkoumání se jevila jako podlouhlá 1:2 - 3:4 v jihozápadním směru. Nalézá se v pěkném hvězdném okolí, ze severozápadního směru se mi chvíli zdála jakoby vykousnutá či zahnutá, ale mohl by to být také klam.

To jak kvalitní je Tomova kresba se mi moc ověřit nepovedlo (dle Uranky ale docela sedí), jeho popis, až na to vykousnutí, se však shoduje se záznamy jiných pozorovatelů. Dodat už snad lze jen několik zajímavých informací, které se mi podařilo vyštrachat v knihách.

NGC 6822, jeden z nepravidelných členů naší Místní skupiny galaxií, objevil 5-ti palcovým refraktorem roku 1884 E.E.Barnard. Barnardova galaxie, jak je také dnes občas označována, se pak stala důležitou součástí prvních prací Edwina Hubbleho, který ji také bez problémů pozoroval v 4-palcovém hledáčku 100-palcového reflektoru na Mt. Willsonu, zatímco v tom velkém přístroji ji nespatřil. Ve své práci z roku 1925 na ní poprvé demonstroval použití známé závislosti perioda - svítivost u cefeid, a ukázal, že se jedná o extragalaktický objekt. Od této doby byla nesčetně krát pozorována. Například Paul Hodge (1977) v ní našel 26 různých hvězdokup, jedenáct temných mlhovin a stejný počet HII oblastí. Díky tomu, že se jedná o pouze 1.5 milionu světelných let vzdálenou (tedy bližší než M 31) galaxii, některé z těchto objektů, lze proto pozorovat i v největších amatérských přístrojích.

Blízkou (1.6 kpc) je i planetárka NGC 6818, která leží jen 36' severoseverozápadně od NGC 6822. Její jasnost někteří z vás odhadli na 9.1 až 9.4 magnitudy, v dalekohledech nad 10 cm v průměru se zdá zahraničním pozorovatelům namodralá a v ještě větších přístrojích podobná M 57 v Lyře.

Takže to by bylo jedno letní, v tuto dobu již v záři Slunce beznadějně ztracené, zákoutí. Nočník Tomáše Havlíka však ještě neopustíme. Na ilustraci, kolik lze během jediné noci spatřit objektů bez dalekohledu, uvádím jeho pozorování z noci 26./27. července tohoto roku (mhv 6.2 až 6.4 mag). A to ještě zapomněl na M 31!

M 13 - slabá skvrnka, bez detailů, snad jen ty dvě hvězdy okolo, mírně se zjasňuje do středu

NGC 7000 - nejde přehlédnout, zvláště díky kontrastu s Velkou trhlinou, rozšiřuje se směrem od Denebu, ve společenství těch dvou hvězd, které tam jsou

M 52 - neříkám, že je to ona, ale v těchto místech lemuje okraj Mléčné dráhy jasnější flek, podlouhlý ve směru Mléčné dráhy, kontrastuje s tmavší částí nalézající se směrem na Kassiopeju

NGC 7789 - dosti slabá skvrnka kruhového tvaru, velikosti asi 1/5 vzdálenosti r a s Cas

M 15 - nevěřil bych, že může být vidět, ale na jejím místě je hvězda asi 6 mag, která je ze západu zahalena do čehosi mlhavého, ostřeji ohraničeno ze západu

NGC 7209 - mlhavý flek na okraji Mléčné dráhy, dost výrazný, okolí bez hvězd

M 34 - ne moc výrazná kruhová skvrna

NGC 752 - dosti nápadný kruhový flek, snad i podlouhlý, na západě hvězdičky

M 33 - slabá difúzní skvrnka, kruhová o průměru 30' v bezhvězdném okolí

c a h Per - rozhodně nejhezčí objekt viděný bez dalekohledu, dvojitý zrnitý oblak vystupující z Mléčné dráhy

Už jednou jsem chtěl do Trpaslíka dát pozorování Otty Janouška z Pardubic. Jeho "extravagantní" kresbu M 42 jsem pro lepší reprodukci vytečkoval a takto zhotovenou předlohu vzápětí ztratil. Tentokráte ale byla "konstelace hvězd příznivá" a tak si můžete prohlédnout jeho kresbu Divokých hus - M 11, kterou zhotovil 15 centimetrovým Newtonem za 90-ti násobného zvětšení 9. července tohoto roku (sever je směrem dolů, měřítko neuvedeno!).

V posledním Kozmosu (viz rubrika Napište o svém dalekohledu) jste si mohli přečíst o dalekohledu, který si postavil Tomáš Maruška. Kromě toho, že si vzal příklad z hojně používaných Dobsonových montáží (i když musím skromně podotknout, že první takovouto montáž jsem v našich zemích zhotovil já), je na něm milé, že svým "aparátem" také často pozoruje - což jinak zvykem nebývá. Ostatně posuďte sami:

8. července 1993 Newton 170/717 mhv 5.5 mag

M 97, NGC 3587 - Hviezdne pole (sever vlevo, západ nahoře, pole 25' - pozn. JD) som kreslil pri zv. 44×. Potom som dopľňal nové podrobnosti pri zv. 142×. Pri tomto zväčšení som pozoroval slabšie miesta v hmlovine. Pri roztrasení ďalekohľadu sa zvýšil kontrast a mohol som spoľahlivo identifikovať severné oko. To je skutočne výraznejšie. Južné som viacmenej tušil ako videl. Jeho južný okraj už nebolo možno vôbec rozlišiť. Hmlovina bola jasnejšia v strede, smerom na NW mala výrazne nepravidelný tvar. Na severozápade bola akási krčka. Hviezdy tvoriace preponu trojuholníka nad hmlovinou (v zákrese) sú označené v Sky Atlase.

Upřímně řečeno, docela mne Tomášovo pozorování překvapilo (jak víte z minule, dokud se na vlastní oči nepřesvědčím, jsem v těchto věcech spíše skeptikem) a tak jsem začal listovat v literatuře. Roger N. Clark píše, že je velmi obtížné spatřit "Soví oči" v malých dalekohledech. Jemu se to nepodařilo ani 8-mi palcovým Cassegrainem. Na jeho kresbě, kterou lze však jen stěží zidentifikovat s Tomášovou, ale jakési ztemnění zachyceno je. B.Skiff uvádí, že v 15 cm dalekohledu je M 97 snadno viditelná, ovšem bez jakýchkoli detailů, v 25 cm přístroji je potom jasným, mlhavým flekem, se dvěma nezřetelnými temnými skvrnami na severozápad a jihovýchod od středu. W.S. Houston se ve své rubrice několikrát zmiňuje, že by měly být za dobrých podmínek viditelné 15 centimetrovým refraktorem. V naší kartotéce pak žádná přesvědčivá pozorování tmavých skvrn nemáme.

Celý problém je v příliš malé jasnosti, celková hvězdná velikost se většinou oceňuje na 11 mag {ovšem dr. Johann Holetschek ocenil jasnost M 97 počátkem tohoto století na 9.1+/-0.5 mag, Perkův - Kohoutkův katalog planetárních mlhovin uvádí vizuální odhady 9.4 a 9.9 mag a Webb Society Deep-Sky Observer's Handbook 10.5 magnitudy}, a naopak velké úhlové velikosti (2.5'). Mlhovina má tak příliš malý jas - pouze 22.6 magnitudy na čtvereční úhlovou sekundu. Pro srovnání, známá M 57 v Lyře má 17.9 magnitudy na čtvereční úhlovou sekundu. Kontrast jakýchkoli detailů s okolní oblohou je proto příliš malý. Po porovnání Tomášovy kresby s fotografií v Burnham's Celestial Handbook bych se však přiklonil k názoru, že si nic nevymyslel.

Tím ale M 97 neopustíme. Pro zajímavost se ještě podívejme, jak se pohled na ni vyvíjel v minulosti. Jako mlhovinu, jejíž "světlo je slabé a bez hvězd", ji 16. února 1781 objevil P. Méchain. Obdobně velká kapacita - William Herschel - si ji potom prohlédl nejméně třikrát. Roku 1789 20-ti stopým teleskopem (nápadně jasná, kruhová, rovnoměrně jasná, se slabými hranicemi, okolo 3 minut v průměru), roku 1799 (neviděl ji v 7-stopém hledáčku) a 1805, kdy se souhvězdí, jak sám v jedné ze svých prací píše, nacházelo příliš nízko na to, aby mohla být M 97 pozorovatelná. V letech 1843 až 1850 ji důkladně se svým šest stop velkým kovovým zrcadlem studoval Lord Rose a jeho asistenti. 27. listopadu 1843 se jim za velmi dobré noci podařilo spatřit centrální hvězdu (podle současných údajů asi 14 mag slabou), 11. března 1848 asistenti dr. Robinson a pan Rambaut zhotovili její kresbu (viz reprodukce) a také o šest dní dříve poprvé popsali dvě tmavé oblasti souměrně položené vůči centrální hvězdě, v jejichž středech se nalézaly dvě slabé hvězdy. V následujících letech pak Robinson, Rambaut a Rosse sledovali různé kolísání jasností obou "očí". Jejich pozorovací řada končí 9. března 1850, kdy stěží spatřili jen jednu z nich. Od té doby tyto dvě hvězdy už nikdo neviděl.

I když si po nich M 97 prohlédlo mnoho další slavných pozorovatelů, více detailů už nespatřili. Ukončeme proto naši historickou exkurzi popisem její pravděpodobně první fotografie, kterou více než čtyřhodinovou expozicí 20. dubna 1895 pořídil Issac Roberts. Na ní je M 97 zpodobněna jako eliptická mlhovina (orientovaná ve směru severovýchod-jihozápad) s úhlovým průměrem 203 sekund. V jejím středu se nalézá asi 15 mag slabá hvězda, která je také jediným stelárním objektem mlhoviny. Dále jsou zde dva tmavé laloky dotýkající se středové hvězdy a vybíhající směrem kolmo k hlavní ose.

A když už jsme u těch planetárek: zalovil jsem v archívu, vydobyl a oprášil tam pár pěkných pozorování několika dalších planetárek, teď již výhradně zpod té vymrzlé zimní oblohy. To první je od Mirka Janaty a představuje vám NGC 2392 - Eskymák v Blížencích.

19.3.1993 20:45 UT Newton 150/48x mhv 12.3 mag

NGC 2392 Gem - Jasná planetárka, snadno se hledá pomocí "Severní korunky", od které je asi 0.5 stupně jižně. Vzhled je blízký rozostřené hvězdě. Snadno by šla zaměnit s nějakou hvězdou. Je vidět rovnoměrně jasná ploška průměru tak do 1'. Podrobnosti na kotoučku nejsou vidět žádné. Slabý vnější okraj (dobře známý z fotografií) vidět také není. Jasnost lze vzhledem k velikosti kotučku odhadovat snadno, nemám však srovnávačky.

Zbylá pozorování planetárek jsou od Paľa Jablonického, a jsou již pěkně letitá:

4. října 1991 triedr 10x50, monar 25x70 mhv 5.5 mag

NGC 246 Cet - V triedru nie je vidieť. V Monaru medzi hviezdami som ju po vyhľadaní presnej polohy spatril ihned, aj keď nie je zas taká jasná. Pri priamom videní sa takmer úplne stráca. Na planetárku je to nadmerne veľký objekt. Má veľkosť asi polovičnú z Činky, možno aj väčšiu, Má kruhový, chvíľami oválny tvar, difúzny vzhľad s jemnými okrajmi.

3. leden 1992 monar 25x70 mhv 5.2 mag

IC 2165 CMa - Sky Atlas. Nie som si istý. Videl som len niečo slabé a neurčité, asi je to len slabá hviezda.

Nedá mi to, abych si také já nepřihřál polívčičku a neprezentoval tady svoji malbu M 33, kterou jsem během necelé hodiny za mírného svítání v Sometu 25×100 zhotovil v Úpici 13./14. srpna. I když v ní nejsou zachyceny všechny tehdy nejslabší viditelné hvězdy, dle porovnání s fotografií je dosti podrobná- svislými čárkami je označena těsná dvojice hvězd, šipky pro změnu ukazují polohu nejjasnější HII oblasti NGC 604, kterou jsem sice také spatřil, ale která po přetečkování zanikla. Nejzajímavější ze všeho je ale nápadné zjasnění jihozápadně od jádra. I když mi ho ale potvrdil i David Farinič, byl bych rád, kdyby jste se na něj také podívali. Na fotografiích něco takového totiž chybí a ani pozorovatelé se o ničem podobném nezmiňují.

No a na závěr tu mám tentokrát jedno velmi zajímavé pozorování Martina Lehkého (snad se na mne za citaci jeho dopisu zlobit nebude): Jak se tak potloukám po nocích po Kutné Hoře, tak jsem objevil tři astronomické oázy. Nejprve jsem myslel, že když není v K.H. hvězdárna, že se budu v noci nudit. Není to, ale pravda! Nudu úplně vymazaly ty tři zmíněné astronomické zajímavosti. Ještě, že jsem je nalezl! Co jsou zač? Jsou to pohostinská zařízení se vztahem k astronomii. První se jmenuje "Hostinec U Slunce" (starší dosti začouzená hospoda, jedním slovem pajzl, kde však mají nejlevnější pivo v K.H. - Kutnohorskou 10°), druhé "Hostinec Na Kometě" (nejvíce navštěvovaná, neboť jsem zarytý kometář, a také proto, že kolem půlnoci po deseti pivech se cítím jako na opravdové kometě - Kutnohorská 10°, Dačická 12°) a třetí "Hostinec U Dušků" (pěkný hostinec, dřevem vykládaný - Kutnohorská 10°, Dačická 12°).

OBSAH

tisk

Jirka Dušek