< bily trpaslik
Číslo 67.1994duben

OBSAH:
Rozhovor s doc. Lubošem Kohoutkem
Pele-mele: váriable
Zákryty dvojhvězd a vícehvězd Měsícem
Záludné otázky z astronomie č. 2
Binocular Astronomy
Y Canes Venatici
Hvězdy na papíře
Amatérská astronomie ve Spojených státech
Richard E. Byrd, Sám a sám
Hvězdný diamant v Panně
Hrátky s MegaStarem
Měsíční okénko
Zajímavá pozorování

Rozhovor s doc. Lubošem Kohoutkem

  • Pane docente, jste spoluautorem známého katalogu planetárních mlhovin. Mohl byste trochu poodhalit, jak a proč vznikl?

    Katalog jsem vydal v roce 1967 s docentem Perkem, který byl mým šéfem v Astronomickém ústavu na Budečské v Praze, kam jsem nastoupil po svých studiích v Brně a Praze. Předtím byl v planetárních mlhovinách značný nepořádek, existoval katalog od Voroncova-Veljaminova, ještě starší byl od Curtise, takže jsem to chtěli trochu napravit. No, a od té doby jsem vydal celkem čtyři dodatky.

  • Váš katalog je doopravdy skvělý. Obzvláště díky identifikačním fotografiím jej pozorovatelé používají dodnes.

    To byl také jeden z účelů. Mapky se někdy získávaly dosti pracně a mnohdy nebyly vůbec k sehnání, takže jsme se je snažili u všech 1036 mlhovin nějak získat nebo pořídit. Cílem bylo, aby se mlhoviny mohly dál pozorovat. A ten cíl, myslím si, byl splněn.

  • Pro nás jako pozorovatele jsou ve vašem katalogu velmi cenné mimo jiné i uváděné vizuální jasnosti.

    Tehdy jsme ještě byli schopni dát tam pozorovací údaje, v současnosti to již možné není. Mezitím přibyla taková spousta údajů (a je i víc mlhovin), že poslední katalog, který vydala Ackerová a spolupracovníci ze Štrasburgu ve Francii, je asi dvojnásobkem katalogu z roku 1967. Ne však pro dvojnásobek objektů, ale hlavně proto, že je v něm hodně nové literatury.

  • Katalog však nebyl vaším jediným úspěchem. Tuším, že v roce 1970 se vám podařil takový "husarský" kousek. Na poli, kde se objevila jasná nova a které bylo sledováno astronomy celého světa, jste objevil nejdříve kometu a pak ještě další novu, která byla jasnější, (a objevila se dříve) než ta první.

    To byla Nova Vulpeculae 1968 číslo dvě. Když jsem pozoroval Schmidtovou komorou v Hamburku tu novu číslo jedna, tak jsem asi stupeň od ní našel další objekt, hvězdu s emisními čarami, která předtím neexistovala. Čili další novu. Tu jsem potom dál sledoval spektrálně i na přímé fotografii. A ta kometa byla také v okolí - pokud si vzpomínám, byla to kometa 1969b, která zůstala slabou, takže pro veřejnost nezajímavou.

  • To pěkně ukázalo, jak profesionální astronomové zpravidla vyhodnocují pozorovací materiál až časem. Vy jste ho zpracovával ihned.

    V článku, který vyšel o kometě 1973 v loňském osmém čísle časopisu Vesmír, na začátku píši, že objevování komet je výsledkem úsilí, možností profesionálních astronomů, amatérského zájmu a šťastných náhod. Já jsem začal s astronomií jako amatér, a i když je astronomie teď mým povoláním, vždy ve mně byla ta amatérská, řekněme, schopnost dívat se na snímky pořízené například tou Schmidtovou komorou. Což možná někteří profesionálové nemají. Mnoho desek někde leží měsíce, než jsou pečlivě prohlédnuty. Příkladem může být kometa Ikemura-West-Kohoutek. Byla pořízena deska, nebo dvě, na La Silla, a Richard West, který je na Jižní observatoři zaměstnán, se dostal k jejímu prohlédnutí až později. Objevil na ní kometu, ale ze dvou pozic, zhruba s rozdílem jedné hodiny, se spočítat dráha nedala. No, a já jsem tu kometu našel v březnu 1975. Samozřejmě, že jsem nevěděl, že se jedná o kometu West, to dal dohromady až Brian Marsden. Protože však tenkrát byla jen díra mezi mraky, nebyl jsem schopen zjistit směr jejího pohybu. To nakonec zachránil Japonec Ikemura, který ji také pozoroval.

  • Moc děkuji za rozhovor.

    S docentem Lubošem Kohoutkem při jeho návštěvě v Brně rozmlouval Jiří Dušek.

    OBSAHtiskJiří Dušek


    Pele-mele: váriable

    Nazdar Apači!

    Tak je to tady. Stále častěji se můžete odvážit trávit večery u všech těch Sometů, děláků, Newtonů a Cassegrainů, tlustých i tenkých, jen ve svetrech, s trochou kofeinu v krvi a nemusíte se bát, že na několik týdnů ulehnete do vyhřátých peřin. Přes den je venku teplo a sílící paprsky Sluníčka šimrají pod nosem stále víc a víc a svádí každého, aby si lehl do trávy a jen tak koukal. A v noci je svět snad ještě hezčí. Chodí se spát nad ránem, kdy ptáci vesele cvrlikají, a vůbec všechno kolem je veselejší a radostnější.

    A obloha? V tuto roční dobu se sice nemůžeme kochat krásami zimní Mléčné dráhy ani nádherou Letního trojúhelníku (i když trochu ještě a už taky), ale vzdálenost a mohutnost toho všeho, co je na jaře vidět, nás musí uchvátit, ne-li víc, tak alespoň stejně jako obloha zimní nebo letní. A nejenom vzdálenost, ale i krása hvězdných světů na pokraji naší Galaxie v každém jistě zanechá nějakou tu stopu.

    Množství galaxií, které schouleny jedna k druhé mrkají na roztažené panenky a ztrácejí se v nepravidelných intervalech, je podívanou tak nádhernou, že snad ani není v silách jednoho člověka ji popsat. O tom však vyprávět nechci. Chtěl bych vás informovat o tom, co může zcela normální apač dělat ve městě, kde podmínky na "mlhavou"astronomii nejsou zcela ideální, a kterému nezbývá, než se koukat po dvojhvězdách či proměnných.

    Uznávám, že to možná vypadá trochu pesimisticky (situace ale není až tak hrozivá - viz druhý spisek Knihovničky APO Příliš světlá obloha), ale až na pár výjimečných nocí (nebo když máte velký dalekohled) to tak je. Proto jsem se rozhodl nabídnout podobně postiženým pozorovatelům několik nejen pěkných, ale i zajímavých proměnných hvězd.

    Začneme v souhvězdí, které kraluje jarní obloze. Lev je nyní nad obzorem téměř celou noc, a proto je nejvhodnější začít s proměnnými právě v těchto místech. Dovolím si nepochybovat o tom, že většina z vás už minimálně stokrát koukala do míst, kde je na obloze bez dalekohledu vidět pouze mírně naoranžovělá hvězda - Algieba. Při pohledu větším dalekohledem se rozpadne na dvě podobně jasné a oranžové složky, což je všeobecně známo, a bylo by tedy celkem zbytečné pokoušet se to popsat (asi nejlépe, co jsem kdy četl nebo slyšel, to už za nás všechny udělal Leoš v Astru č.2-3 z roku 1991) a tak se spíše zaměříme na docela slaboučkou a nenápadnou hvězdičku poblíž. Málokdo to asi ví, ale právě v těchto místech se nachází jedna z nejznámějších a nejjasnějších hvězd řazených do škatulky eruptivní proměnné, tj. typu UV Ceti.

    AD Leo je necelé 4 úhlové minuty západně od gamma Leo (viz reprodukovaná mapka, zhotovená Leošem Ondrou na základě mapky AAVSO) vidět už i v menším dalekohledu (průměr vstupní pupily doporučuji asi 10 a více centimetrů) a pro pozorovatele by mohla býti zajímavá svými charakteristickými zjasněními, kterých má za noc hnedle několik. A to je výzva pro vás. V knize Vzpychivajuščije zvezdy (napsal ji Garzadjan a vyšla v Moskvě roku 1973 - všem vám ji doporučuji) jsem se sice dočetl, že v maximu zjasnění by měla být o 1.8 magnitudy jasnější, ale to platí jen pro fotometrický obor B a U (v U i o něco víc). Jak se zjasnění projevují v oboru V, tedy v tom nejbližším, co vidíme, se však taktně mlčí. Koho by to také mohlo zajímat. Vždyť dnes má každý doma fotometr... Leošovi Ondrovi (píše o tom v jednom z loňských TPO) se však podařilo najít původní práci S. L. Hawleyho a B. R. Pettersena, kde je reprodukována světelná křivka jedné z největších erupcí, zaznamenané simultánně několika observatořemi (viz obr.). Z ní vyplývá, že by to ve vizuální oblasti nemuselo být až tak marné. Tak vás prosím, zkuste to. Já to budu teď na jaře paralelně s vámi zkoušet fotometrem v Brně, a uvidíme jak to dopadne. (Okolí Algieby je ale zajímavé ještě z jednoho důvodu. Zhruba dva stupně severozápadně od ní leží radiant slavného roje Leonid, jehož původcem je kometa Tempel-Tuttle.) K tomu všemu bych snad ještě dodal, že AD Leo není fyzickým průvodcem Algieby, leží jen 16.3 světelných let od Slunce, kdežto gamma je desetkrát dál.

    Když se posuneme od Algieby kousek na sever, do hlavy Lva, s přiloženou mapkou snadno najdete jednu takovou nenápadnou zákrytovou proměnou SAO 80992. Na tuhle hvězdu mě kdysi upozornil Martin Navrátil z Hradce a dal mi mapku, abych ji pozoroval fotometrem nebo okem. Já jsem se k tomu však nedostal, a tak apeluji na vás. Je nová a celkem jasná. V BAV Rundbrief a taky ve zpravodaji Perseus už sice vyšlo, že tato hvězda má již definitivní označení DU Leonis a byly už též publikovány elementy, to však nebrání nikomu, aby se na ni podíval a získané elementy zkontroloval, popřípadě poopravil. V maximu má 9.22 mag, v minimu 9.92 mag, perioda byla stanovena na 1.3742 dne, M° = 47 999.615, pokles v sekundárním minimu činí 0.7 mag a nejbližší minima by měla nastat v těchto nocích:

    10./11. 4. po půlnoci       26./27. 4. z večera
    15./16. 4. z večera 28./29. 4. z večera
    17./18. 4. z večera 30./1. 5. z večera
    19./20. 4. z večera 9./10. 5. z večera

    O něco dál se (v prostoru i na obloze) nachází proslulá mirida R Leo. Zkusili jste si někdy někdo odhadnout, která hvězda se vám zdá nejčervenější? Mě to napadlo jednoho pěkného sobotního podvečera v Brně na hvězdárně a kouknul jsem se po několika málo hvězdách typu Mira Ceti. (Jinak viz též poslední číslo časopisu Kozmos, kde se Jirka Dušek v noční obloze zmiňuje o uhlíkatých hvězdách a též jeden z článků v dnešním BT.) To, co jsem viděl v okuláru naší patnáctky, mně doslova vyrazilo dech. To, jak pěkně se vyjímá ve svém okolí R Leo, se dá postřehnout i v Sometu, kde je její barva tak pěkně červená, že se může jít i Betelgeuse klouzat. A vůbec všechny ...

    Když už jsme u těch červených, nemohu se nezmínit o několika jiných, kterými jsem se toho večera kochal. Snad jen ve stručnosti. R Boo je dobrá na dělák a vejš, není však tak nápadně červená. Doporučuji. S UMa je o něco slabší (a bude ještě víc), ale také o něco červenější. Dobře se hledá. Doporučuji. T UMa je o kousek dál, o trochu slabší a o trochu míň červená. Také doporučuji.

    No, a jako poslední zákrytovou bych vám chtěl doporučit hvězdu RS CVn alias "skvrnitý pes". Poněkud zvláštní přezdívka pro zákrytovku, že? Musím vás však ujistit, že zcela trefná. Obě hvězdy tvořící tento pár jsou totiž doopravdy dost skvrnité, což se projeví na tvaru jejich světelné křivky. Ale nejen to. Obě rotují stejně rychle, jako kolem sebe obíhají, a to má za následek vznik mohutných magnetických polí zapříčiňujících tvorbu obrovských "slunečních skvrn". Hvězdy jsou podobné našemu Slunci, jsou také pozdním spektrálním typem primární složky F4 IV-V a sekundární K0, ale doba jejich rotace je mnohem kratší než u té k nám nejblíže. Takže si to shrňme: Světelnou křivku tvoří hlavně zákryty, chvilkové anomálie pak erupce, nesféričnost složek a již zmíněné mohutné skvrny na povrchu obou hvězd. V maximu má 7.93 mag, v primárním je o 1.21 mag a v sekundárním o 0.26 mag slabší. (Podle této hvězdy se potom jmenuje celá skupina zákrytových proměnných.) Perioda změn je 4.7981 dne, do primárního minima si to šine 4 a půl hodiny, na dně vydrží další 3.6 hodiny a pak se zase 4 a půl hodiny zjasňuje. Takovéto hvězdy se proměnáři moc nesnaží pozorovat, protože zcela jistě nechytnou minimum za jednu noc, ale ti zkušenější ji vřele doporučují pro začátečníky a trpělivce. Tak se těším na vaše pozorování.

    Zvládnete ještě několik novinek ze světa zcela nepravidelných proměnných? Snad ano.

    Jak asi většinou všichni víte, v poslední době na obloze pěkná řádka bílých trpaslíků z těsných dvojhvězd uspořádala efektní ohňostroj a (pro naše potěšení?) vzplanula coby gigantické vodíkové pumy. Dvě. Jedna v Kassiopeji, kterou objevil kolem 11. hodiny světového času 7. prosince loňského roku Japonec Kuzuyoshi Kanatsu z prefektury Matsue, Shimae (v místě, kde ještě 5. prosince o půlnoci středoevropského času nebylo hvězdy jasnější 10. velikosti) jako hvězdu 6.5 magnitudy, které dle Briana Skiffa z Lowellovy observatoře předcházela hvězdička pouhé 18. velikosti (zjasnila se tedy asi 100 000 krát). Tu už asi teď nespatříte, má 16 mag, ale s velkou pravděpodobností se ještě zjasní (avšak zdaleka ne na svoji původní úroveň), a tak to zkoušejte. Byla docela jasná a červenala se.

    Zkusili jste se vlastně někdy zamyslet, proč jsou vlastně novy červené? My tady v Brně jsme se na to ptali Dr. Mikuláška a ten nám sdělil, že u nov je to jev sice častý, ale čím je způsoben, se přesně neví. Ve vesmíru je mnoho faktorů, které mohou barvu hvězd ovlivnit. Nejčastejším důvodem však je, že se většina nov nachází nebezpečně blízko roviny Mléčné dráhy, kde množství prachu a mezihvězdného smetí intenzivně rozptyluje především modrou složku viditelného světla a způsobuje tak onu stydlivkovou barvu (což je pravděpodobně případ této hvězdy). (Nova Cassiopeiae 1993 totiž leží ve vzdálenosti 4 až 6 tisíc parseků.)

    Na přiložené světelné křivce (sehnal pomocí počítačové sítě Leoš Ondra) by vás však mělo něco zarazit. Pořádně si ji prohlédněte a zalistujte ve svých denících. Není podobná té u Novy Cygni 1992, že? Z křivky je patrné, že hvězda místo docela poklidného slábnutí (s menšími variacemi), nástup na to sice měla (první dva měsíce klesala o 0.3 mag za deset dní), ale nestalo se tak, "za dne na den" (po 10. únoru) zeslábla z osmé až deváté hvězdné velikosti hluboko pod čtrnáct (pokles činil 0.6 mag za den!).

    To je zvláštní, ne? Ne však neobvyklé, obdobný zjev byl například pozorován u jedné z minulého století - T Aurige. Ta byla poprvé zpozorována 23. ledna 1892 britským amatérem T. D. Andersonem (připisuje se mu též objev Novy Persei 1901). Dodatečně se z fotografií zjistilo, (Podle C. P. Gaposchkinova to byla první dobře pozorovaná nova moderní éry. Například na Lickově observatoři W. W. Campbell s 36-ti palcovým refraktorem provedl výbornou spektroskopickou studii hvězdy.) že nepovšimnuta svítila si necelé 2 stupně od b Tauri téměř šest týdnů. Na snímku z 8. prosince 1891 přitom nebyla, kdežto 10. prosince již měla 5.4 mag. Maximum jasnosti pravděpodobně nastalo 20. prosince (4.4 mag) a do svého objevu zeslábla na 5. velikost. K své původní jasnosti se pozvolna blížila ještě celý únor, avšak v březnu začala "padat" a v půli dubna měla už 15. velikost. Ovšem hned se začala zase zjasňovat, v srpnu měla 9.5 magnitudy a teprve roku 1897 se opět dostala pod 11.5 mag. Pod 14 mag dokonce až roku 1903, na původní hvězdnou velikost před výbuchem (15.5 mag) za dalších 22 let. Stejně jako u současné Novy Cas 1994 byl náhlý pokles jasnosti s největší pravděpodobností způsoben těsným okolím. Při výbuchu se totiž kolem těchto hvězd pravděpodobně rozepnula prachová obálka, která je (až do svého rozptýlení) zastínila.

    Dále je teď nad ránem vidět nova nacházející se ve Střelci (a na druhém programu) a má asi desítku. Takže to taky můžete zkusit. Mapky vám nepošlu, objednejte si EAI. Stojí za to.

    A úplně nakonec lahůdka! V Panně v NGC 4526 je touto dobou vidět docela jasná supernova, kterou objevil 7. března o půlnoci automatický vyhledávací systém Leuschner Observatory Supernova Search. Tehdy měla asi 13 mag, pak se zjasnila (v půlce března na 11.6 mag) a zase začala slábnout. Jak je teď jasná (článek vznikl ještě před velikonocemi), není příliš jisté, majitelé větších přístrojů by se o ni ještě ale mohli pokusit - snad vám dobře poslouží přiložená mapka (průměr 1 stupeň), kde jsou dokonce vyznačeny jasnosti některých srovnávaček (dle AAVSO). K tomu snad ještě jednu poznámku - v NGC 4526 (docela jasná) je to už druhá pozorovaná supernova. Ta první v ní (11'' západně, 27'' jižně od jádra, ta současná je v místech 9'' západně a 7'' severně) byla objevena 23. března roku 1969. Celkově však je nějaká pochybná, není o ní téměř nic známo - byla slabší (nebo stejně jasná) 16 mag, typ, doba maxima a ostatní údaje se v dostupných katalozích neuvádějí.

    To je pro tentokrát z mé strany vše, a nezbývá mi než vás všechny pozdravit a popřát mnoho jasných nocí, hlubokých minim a jasných maxim.

    PS: A aby toho nebylo dost, během velikonoc několik nezávislých pozorovatelů oznámilo objev supernovy 14" východně a 12" jižně od jádra galaxie M 51. 2.17 dubna UT měla 13.5 mag. Spatřili jsme ji brněnskou dvackou 7. března a řekli bychom, že byla jasnější (asi tak o magnitudu).

    OBSAHtiskRudolf Novák (s přispěním Jirky Duška)


    Zákryty dvojhvězd a vícehvězd Měsícem

    V tabulce je uvedeno datum úkazu, jeho čas v UT pro hvězdárnu ve Valašském Meziříčí (pro jiná místa ČR je třeba počítat s několikaminutovými odchylkami, nebo použít přepočtu podle ročenky), ADS-číslo a nejběžnější označení dvojhvězdy, hvězdné velikosti nejjasnějších složek, elongace Měsíce v okamžiku úkazu ve stupních (90o první čtvrť, 180o úplněk, 270o poslední čtvrť), poziční úhel zakrývané hvězdy - obdobně jako poziční úhel složky dvojhvězdy (tj. sever 0o, východ 90o), poziční úhel severního pólu terminátoru T, fáze úkazu - D značí vstup do zákrytu, R výstup, a nakonec poznámka - 'bin' označuje vizuální dvojici se známou orbitou, a symbol '3*' či '4*' vyjadřuje počet složek vícehvězdy a současně je i odkazem na obrázek: sever je přesně nahoře, východ pak vpravo, Měsíc je znázorněn vyšrafovanou plochou a pohybuje se přibližně zprava doleva.

    datumUTADSjménohvězd.vel.el.posTfpozn.
    94-03-2600:14.0798255 Leo6.108.001601048Dbin
    94-04-0101:30.610257beta 2417.507.702443036R 
    94-04-2220:42.18131Sigma 15297.008.0013913417D 
    94-05-2122:48.48684Sigma 16826.509.3013517118D3*
    94-05-2722:53.611972h 50826.009.50218307-10R4*
    94-08-0302:07.23866Sigma 6746.909.90309308-7R 
    94-08-1319:15.49387beta 3467.408.20844317D 
    94-09-0103:58.35447OSigma 1566.807.003032212Rbin
    94-10-2823:53.37390Sigma 13565.906.5028633517Rbin
    94-10-3003:29.67773beta 12806.808.7030028218R3*
    94-10-3004:05.57779OSigma 2187.408.9030122218R 
    94-11-2203:38.65447OSigma 1566.807.0022231510Rbin

    S použitím Hvězdářské ročenky 1994, digitálního SAO a WDS katalogu, dBASE, Turbo Pascalu a vlastního SW vybral a sestavil Tomáš Rezek.

    Golombovy zákony matematického modelování:

    1. Nevěř nikdy důsledkům třiatřicátého řádu z modelu prvního řádu.
    2. Neextrapoluj nikdy hodnoty ležící vně zdravého rozumu.
    3. Nesnaž se realitu přizpůsobit modelu.
    4. Nesnaž se lpět na modelu, u něhož se již prokázalo, že neplatí.
    5. Nedomnívej se, že model je totéž co realita.
    6. Nezamiluj se do modelu, který ti imponuje.

    OBSAHtiskTomáš Rezek


    Záludné otázky z astronomie č. 2

    Druhý sešit Záludných otázek se na brněnských pultech objevil již někdy počátkem loňského listopadu. S jejich recenzováním si dáváme na čas tak trochu i záměrně - druhý díl vyšel s nevelkým časovým odstupem od prvního, a my jsme jej chtěli posoudit trošku jinýma očima než díl první.

    Ovšem i přes všechnu upřímnou snahu bychom se museli v mnohém opakovat. Problém proto vyřešíme tak, že:

    • vám doporučíme opětovné pročtení recenze na díl první (vyšla v BT č. 63 na straně 10)
    • namísto recenze některého z obvyklých autorů vám předložíme (s drobnými úpravami a trošičku zredukovaný) text jiný, takový, jaký zcela nezávisle a samostatně sepsala Pavla Musilová. Myslíme si totiž, že s pomocí několika názorů si své vlastní mínění vytvoříte podstatně snadněji.
    ... Vzhledem k tomu, že jsem v astronomii úplný laik a nováček (právě takový, jakému jsou Záludné otázky určeny), chtěla bych tuto knihu posoudit z laického hlediska.

    ... Ve snaze podat laikům populárně znějící vysvětlení se autoři dopouštějí mnoha nepřesností. Vyložit některé astronomické problémy tak, aby byly přístupné i široké veřejnosi, bývá ale ve většině případů úkol nesnadný. Na některých místech je také výklad trochu nesrozumitelný nebo si vyžaduje několikeré přečtení. Většina kapitol vyvolává spousty dalších, záludných či méně záludných otázek - to však u knihy, která má zájem o moderní vědu toliko probouzet, nikoli podávat vyčerpávající výklad, není vůbec na škodu. Obzvláště působivé jsou pak kapitoly, ve kterých se autor snaží dobrat k samotné podstatě věci a nezapomíná, že fyzika je neodlučitelnou součástí mnoha vědních oborů, mezi něž astronomie nepochybně patří.

    OBSAHtiskTomáš Rezek


    Binocular Astronomy

    od Craig Crossena a Wil Tiriona (Craigh je autorem textů a veškerých pozorování, Wil pro knihu nakreslil pěkné hledací mapky.) je kniha, kterou vám mohu vřele doporučit. Souhvězdí za souhvězdím totiž začínající i pokročilé pozorovatele provádí po vizuálně atraktivních či astronomicky zajímavých deep-sky objektech, které lze vidět obyčejným binokulárním dalekohledem, tj. triedrem 7x35, 7x50 a 10x50. Kromě jejich popisů obsahuje astrofyzikální (převzaté z jiných průvodců, ale i z původní literatury) a historické (např. orientální popisy a náčrty souhvězdí) informace a je též doplněna množstvím velmi pěkných fotografií (mimo jiné i dnes již těžko dostupných E. E. Barnarda a Franka E. Rosse), které neslouží jen jako ilustrace, ale i k identifikaci objektů popisovaných v textu (to není obvyklé, ale velmi pěkné a samozřejmě žádoucí). Autor přitom nezapomíná ani na varování před hady, štíry, medvědy a skunky (s kterými je potřeba ve Spojených Státech a Kanadě v noci zřejmě počítat) na straně jedné a kapitoly typu Struktura naší Galaxie a Galaxie a skupiny galaxií pro triedry (!) na straně druhé.

    Bohužel, nevyvaroval se také množství chyb a vad. Astrofyzikální informace je třeba brát s rezervou (byly převzaty např. z Burnham's Celestial Handbooks a ty nejsou nejnovější), což místy platí i u popisů (viděl někdo z vás v triedru spirální ramena M 33?) a dalšího povídání (rozdílné barvy hvězd korespondují s jejich rozdílnými povrchovými teplotami). V knize také chybí vyhledávací mapky na proměnné hvězdy s vyznačenými srovnávacími hvězdami a jakýkoli popis pěkného Bright Star Atlasu 2000.0, který je přiložen na závěr knihy (v Americe je asi známý, ale já o něm nevím téměř nic).

    Ale jinak je to kniha moc, moc pěkná. Takže, jestli chcete mít kvalitní nápadník pro vaše toulky s triedrem, našetřete si 25 dolárků a co nejdřív si ho u Sky Publishing Co. kupte. (Tady musím poděkovat RNDr. Janu Hollanovi, který nám při její koupi finančně pomohl.)

    OBSAHtiskJiří Dušek


    Y Canes Venatici

    Dílem díky nově nabytým informacím z AAVSO a dílem díky neschopnosti pošty, která ztratila moji první verzi Noční oblohy a já ji pak musel na poslední chvíli znovu posílat (ovšem již bez obrázku spektra), máte jako jediní čtenáři Kozmosu č.2 možnost podívat se na Y CVn - La Superbu trochu podrobněji.

    V půlce března se mi podařilo získat světelnou křivku této polopravidelně měnící se hvězdy za období JD 2 448 300 až 2 448 300. Na ní je na první pohled vidět velký rozptyl odhadů, prakticky až 1.5 magnitudy velký, který je způsoben velkou zčervenalostí, resp. odmodralostí, hvězdy. Budete-li, na rozdíl od pozorovatelů z AAVSO, proto chtít dosáhnout větší přesnosti, doporučoval bych odhadovat Y CVn mírně rozostřenou, a tak, že se na ni budete dívat jen krátce (viz Jak je to jasné od RNDr. Jana Hollana) - případně zkusit i jiné experimenty. Kromě toho se touto světelnou křivkou příliš nepotvrzuje mnou v noční obloze uváděný (z katalogů převzatý) náznak periody 160 dní (tipoval bych to buď na něco kolem 200 nebo 270 dní), a opravu by si zasloužilo i rozmezí hvězdných velikostí, v nichž se mění - na 5.7 až 6.6 mag (± 0.2 mag). Také by nebylo špatné, kdyby jste se na hvězdu podívali jaksi "pod drobnohledem" a pokusili se zjistit, jakou barvu jeví (v tom kterém přístroji) na nádherné tmavé obloze, na nebi s Měsícem a při soumraku. Případně i to, jak bude vypadat v malých a velkých zvětšeních - tj. s a bez kontrastu s okolními hvězdami. (Kromě ní to můžete zkoušet také na V Hya, další polopravidelné uhlíkové hvězdě, kterou v Harvardu objevil roku 1888 S. C. Chandler. Leží 5o jižně od n Hydrae.)

    Proč je La Superba červená, resp. správně oranžová, částečně vysvětluje kresba viditelné části spektra převzatá z knihy Hanbook of Astronomy. Jak píši už v Kozmosu, je to uhlíková hvězda - chladný veleobr s nízkou povrchovou teplotou, který je zahalen do atmosféry bohaté na uhlíkové struktury. Ve viditelné oblasti spektra se přitom silně projevuje absorpce molekul C2 ve formě tří pásů, jejichž hlavy (počátky) mají polohy 563.6, 516.5 a 473.7 nanometrů a které byly pozorovány již Italem Secchim. Po Williamu Swanovi, který je roku 1857 pozoroval v emisi ve světle svíčky (domnívaje se přitom, že se jedná o výsledek spalování uhlíku a vodíku), se jim též někdy říká Swanovy pásy. Tyto pásy pak byly občas pozorovány i u Slunce a popsány jiným slavnějším spektroskopistou Lockyerem jako uhlíkové výpary.

    Kromě nich - díky jednoduchému spektroskopu, jehož autorem je Jeník Hollan, jsem je viděl na vlastní oči (jestli přijedete na seminář a bude-li jasno, uvidíte je taky), se v blízké ultrafialové oblasti pozorují další absorpční pásy, tentokráte však patřící molekulám C3. Ty samozřejmě už na vlastní oči vidět nejsou. Obecně jsou ale spektra uhlíkatých hvězd neobyčejně komplikovaná, a není tedy divu, že se jim i takový Mirek Plavec, jak mi sám už několikrát napsal, vyhýbá "jako čert kříži".

    OBSAHtiskJiří Dušek


    Hvězdy na papíře

    Roku 1930 došlo díky usnesení Mezinárodní astronomické unie k jedné zásadní změně. Byly totiž upraveny meze souhvězdí, které doposud probíhaly podle různých autorů atlasů různě. Původní hranice, vedené složitými zákrutami, byly nahrazeny liniemi složenými jen z oblouků hodinových a deklinačních kruhů. Proměnné hvězdy byly přitom bez výjimky ponechány v souhvězdích, do kterých byly do této doby řazeny. (Proto také občas vznikly různé, na první pohled nesmyslné, "odbočky"- příkladem může být ta v Labuti u NGC 6946 a 6939.) Autorem nových hranic byl belgický astronom E. Delport a v platnost vstoupily vydáním v publikaci Délimination scientifique des constellations. Jestli si ale představujete tabulku, v níž je hora čísel, pak se mýlíte. Jednalo se prý o jednoduchý atlas, v němž byly hranice zakresleny. Teprve později byly stanoveny jejich přesné souřadnice.

    V této době se také naplno začal projevovat zmatek v označeních, který dodnes neskončil (a nikdy neskončí). A to nejen u objektů, ale i u hvězd. Například - napadá vás, jaká hvězda se skrývá pod označením BD +38o3238, resp. GC 25466? Že ne? A pomůže vám HR 7001, či HD 172167, nebo třeba SAO 67174, resp. ADS 11510? A když prozradím, že má ve Flamsteedově katalogu číslo 3 Lyrae? Snad už vám to teď došlo, takové množství označení (a to jsem probral jen těch několik málo nejznámějších katalogů a atlasů) totiž má Vega!

    A nyní už zpět k samotným hvězdným atlasům. V posledním díle jsme se na straně jedné s bratry Henryovými dostali do doby, kdy začala hrát významnou (a dodnes nepřekonanou) roli ve hvězdné kartografii fotografie, a na straně druhé s Antonínem Bečvářem k atlasům, které, ač často vznikly před několika desítkama let, dodnes používáme či dokonce kupujeme. Což mne nutně vede, ještě před tím, než budeme pokračovat, k výzvě: Pokuste se i vy s nejjednodušší fotografickou technikou zhotovit si hvězdný atlas. Kromě trpělivosti (odhaduji to na rok práce), pečlivosti (to jste až na mě všichni) a trochu materiálu toho už moc potřebovat nebudete. Dokonce i návod na tzv. "statiku" už v Trpaslíku vyšel.

    Když se vám to podaří, bude to nejen báječné a možná i velmi cenné (nikdy nevíte, co se vám podaří zaznamenat), ale určitě se tak zařadíte (když ne vedle nich, tak hned za ně) mezi ty nejslavnější hvězdné kartografy. Ostatně, tři ze čtyř nejznámějších fotografických atlasů udělali amatéři!

    Ve znamení emulze

    Projekt Carte du Ciel neuspěl. (K němu snad jednu poznámku. Z článku Dnešní stav Mezinárodní fotografické mapy nebes od O. Seydla, který byl uveřejněn roku 1931 v Říši hvězd, vyplývá, že se ještě v této době na její realizaci pracovalo. A i přesto, že byla podstatně zredukována, nebyla tenkrát hotova ani polovina. Počet vydaných map totiž činil pouhých 20% z předpokládaného množství a pro katalog bylo vykonáno asi 70% z celkových nutných prací!) Počátek 20. století však přinesl daleko citlivější emulze a dokonalejší objektivy a tak již roku 1914 mohl vzniknout atlas Franklin-Adams Charts, jehož autoři, britští amatérští pozorovatelé a astrografové, na 206 snímcích s limitem zhruba 15 mag (tedy obdobně jako Carte du Ciel) zachytili celou hvězdnou oblohu. Kromě souřadnicové sítě atlas nic jiného neobsahoval a jeho koupě byla poměrně nákladnou záležitostí - byl totiž distribuován jako soubor snímků exponovaných z originálních negativů. Na jejich pořízení použili Franklin a Adams jeden z objektivů T. Cooka, který měl průměr 10 palců a ohniskovou vzdálenost 45 palců. U jižních snímků byla expozice 2 hodiny, u severních 2 hodiny a 20 minut. Na negativech byly přitom zobrazeny hvězdy až 16. a 17. velikosti. Atlas se stal poměrně oblíbeným dílkem. Např. roku 1935 chystala Royal Astronomical Society v Londýně již jeho třetí vydání. V něm měl mít opět 206 listů, každý o velikosti 15x15o v měřítku 1o = 15 mm. Mapy měly byly kopiemi snímků zhotovených původními autory na silném fotografickém papíru. Cena kompletu (jednalo se o tři díly) byla stanovena na 27 liber, což tehdy činilo asi 3 000 Kč.

    Další zásadní fotografická díla se objevila až po druhé světové válce. Klenotem mezi nimi pak je dodnes používaný National Geography Society - Palomar Sky Survey, zhotovený během let 1949-56 na Mt. Palomaru 48-mi palcovou Schmidtovou komorou a z velké části financovaný známou společností National Geographic Society. Jeho účelem původně bylo položit základy výzkumu slabých objektů, především pak vytipování těch nejzajímavějších, které by později byly podrobně zkoumány největšími dalekohledy. Je třeba si přitom uvědomit, že tehdy byla takto hluboká obloha naprostá Terra incognita. Na 935 dvojicích snímků (6x6o, citlivé v modré a červené oblasti spektra) přitom můžete najít hvězdy do 21. velikosti celé severní hvězdné oblohy a jižní do deklinace -33o (vždy v 6o pásmech). (Později s pomocí obdobné komory na Siding Spring Observatory v Austrálii a 40-ti palcové Schmidtky na ESO byl rozšířen i na zbývající část oblohy.) Atlas byl stejně jako Franklin-Adams Charts distribuován na originálních fotografiích (14x17 palců), což z něj sice opět udělalo velmi drahou záležitost, na druhou stranu to však umožnilo mnohým (celkem bylo zhotoveno 1 870 kopií) vědeckým institucím získat velmi kvalitní atlas s minimem kazů. (V současnosti je Palomar Sky Survey nabízena na mikrofiších, což mírně snížilo její dosah a rozlišení, ale podstatně i cenu (na pouhých 250 USD).) Ostatně veškeré použité materiály byly podrobeny přísné a detailní kontrole. Umožnilo se tak mnohým astronomům provést zásadní objevy, například vzdálených hvězdokup a trpasličích galaxií Místní skupiny. Kromě toho Přehlídka posloužila při studii morfologie galaxií a v oblasti peculiárních galaxií, byla základem pro Uppsala General Catalogue of Galaxies P. Nilsona a katalogu kup galaxií Jiřího Abella. Taktéž umožnila ve viditelné oblasti spektra identifikovat některé radiové galaxie, rentgenovské zdroje a kvasary. V neposlední řadě byla základem hledacích map při ještě hlubších prohlídkách. Kromě toho všeho je pak Palomar Sky Survey posledním fotografickým dílem, který neobsahuje stopy po přeletu jasných družic (stopy po meteorech však ano).

    Atlas byl tak úspěšný, že v srpnu 1985 za finanční podpory California Institute of Technology, National Geographic Society, Alfred Sloan Foundation a Estman Kodak Co. byla zahájena přehlídka druhá. Ta si opět kladla za cíl na fotografické desky (tentokráte tři, citlivé ve fotometrických oborech B, R a I) stejnou kamerou (pouze s novou korekční deskou) zachytit v pětistupňových pásech na 894 políček celou oblohu od severního nebeského pólu po rovník. Vznikl tak fantastický komplet, který bude zcela jistě využíván ještě několik desítek let.

    Oba již popsané atlasy však mají, alespoň pro nás, vizuální pozorovatele, jednu podstatnou nevýhodu - jasnosti hvězd podle nich určené je třeba brát s velkou rezervou. Používané emulze jsou totiž (a ono ani nejde, aby neměly) jinak citlivé na různé vlnové délky než lidské oči. Rozdíly mezi fotografickou a vizuální jasností mohou proto u obzvlášť červených hvězd činit i více než 3 magnitudy! Od roku 1979 je však tento problém vyřešen. Tehdy totiž Christos Papadopoulos a Charles Scovil vydali 456 snímků hvězdné oblohy pod názvem True Visual Magnitude Photographic Star Atlas, k jejichž získání použili zvláštní kombinaci objektivu, filtru a filmu tak, aby dosáhli co největší podobnosti citlivosti emulze a očí (viz reprodukovaná část okolí Plejád). Atlas vyšel ve třech dílech a dnes už (pravděpodobně) k dostání není.

    To je konec. Vlastně ne. Ještě tu je jeden amatér...

    Hans Vehrenberg

    se narodil 6. března 1910 ve Westphalii v německu, vystudoval práva a ekonomii, stal se vydavatelem známého časopisu Sterne und Weltraum, strávil po druhé světové válce šest let v ruském zajetí a teprve roku 1959 si postavil malou observatoř ve Falkau na vrcholu zvaném Černý Les, kde strávil většinu jasných nocí následujících dvou desítek let. "Pracoval jsem v klidu své pozorovatelny", jednou řekl, "pouslouchal při tom pěknou hudbu a snil o nekonečnosti vesmíru. "Ke své práci používal řadu různých dalekohledů a komor, mimo jiné i jednu zhotovené přímo Bernardem Schmidtem.

    Roku 1962 pak vydal Photographic Star Atlas for the Northern Heavens, složený z 303 map v edici A vydaných fotoofsetem (dnes se nabízí za 93 USD), v edice B klasicky fotografickou cestou (110 USD), v rozměru 13x9 palců, které zachycují oblohu do 13. velikosti a -26o deklinace o velikosti 10x10o s jednoduchou souřadnicovou sítí v ekvinokciu 1950.0 (jižní díl samozřejmě brzo následoval). Všechny zhotovil 30-ti minutovými expozicemi dvojicí jednoduchých komerčně vyráběných komor o průměru 7 cm (f/3.5). Atlas se tak stal, především díky své nízké ceně, velmi dobrým podkladem pro serioznější amatérskou práci.

    Tím ale jeho tvorba neskončila. Naopak. Na několika místech Německa a Jižní Afriky pokračoval v realizaci svých dalších projektů. Jeho Atlas Stellarum s limitem 14 mag zaplnil mezeru mezi klasicky kreslenými atlasy a fotografickými přehlídkami největších observatoří. Kromě toho se Vehrenberg stal průkopníkem experimentů s mozaikovými snímky Mléčné dráhy, tříbarevnou fotografií dělanou třemi černobílými expozicemi přes tři filtry, vydal Atlas of Deep-Sky Splendors (celkem čtyři díly), Atlas of Galactic Nebulae (z něho je reprodukovaná ukázka části zbytku po supernově Shajn 147, která byla pořízena dlouhou expozicí přes červený filtr 48-mi palcovou Schmidtovou komorou na Mt. Palomaru) a mnoho dalších knih. Zemřel ve věku 81 let 2. srpna 1991.

    PS: Příště - konec seriálu?

    Použitá literatura:
    H.C.King, History of The Telescope, Dover Publications, Inc., New York 1979
    Předmluva k atlasu Uranometria 2000.0 a Photographic Star Atlas for the Northern Heavens
    Časopisy Sky and Telescope a Říše hvězd

    OBSAHtiskJiří Dušek


    Amatérská astronomie ve Spojených státech

    Amatérská prohlídka oblohy má na zeměkouli jakási tři epicentra - Českou republiku, Slovensko a Kalifornii ve Spojených státech. Ty první dvě se znají, navštěvují a korespondují spolu. Poslední je však vzdáleno 9x15 stupňů v délce a doposud se o něm mnoho nevědělo. Nyní nastává změna. Lubomír Čížek žijící v Benátkách (ne však v těch italských) totiž pro Trpaslíka začal psát menší seriál.

    I. Dalekohledy a astronomická optika (Průměry zrcadel, objektivů až na malé výjimky a též průměry okulárů se zde uvádějí v palcích = inch = 2.54 cm. Ohniskové vzdálenosti objektivů a okulárů jsou v milimetrech. Ceny pokud jsou pro informaci uvedeny jsou v USD = americké dolary.)

    Po druhé světové válce vzniklo v USA několik malých podniků, v nichž se vyráběly zrcadlové dalekohledy do průměru 16 in a objektivy refraktorů do průměru 4 in. V 70. letech se objevil vynikající optik Tom Johnson, který se zabýval myšlenkou zhotovení katadioptrické Cassegrainovy soustavy se Schmidtovou asférickou korekční deskou umístěnou do vzdálenosti odrazného sekundárního zrcátka - tedy dalekohledu malých rozměrů, lehkého a snadno přenosného. Aby byl cenově přístupný, musel být vyráběn sériově. Mnozí profesionální optici však pokládali sériovou výrobu Schmidtových korekčních desek za neproveditelnou.

    Mr. Johnson založil v jižní Kalifornii velký podnik Celestron, kde se sériově vyrábějí SCT-Schmidt-Cassegrain Telescope (tj. Schmidt-Cassegrainův dalekohled). Nejdříve o průměru 5, 8, 10 a 14 in, později ale byla výroba 5 a 10in z ekonomických důvodů přerušena. Asi před dvěma léty byl dán na trh prodejně velmi úspěšný 11 in SCT, který je lehčí než původní 10 in. Je ho proto možno vézt jako příruční zavazadlo v letadle na cestě třeba do Austrálie a tam se potěšit pohledem na objekty z jiných šířek neviditelné. Prodejně nejúspěšnější je 8 in. Je také lehce přenosný a jeho cena je pod tisíc USD. Nejmenší dalekohled v programu fy Celestron je C90 (90 mm zrcadlo). Je to výjimka v měření průměru a navíc i jediná sestava Maksutov-Cassegrain. Při f/11 slouží též jako metrový teleobjektiv pro fotografii. Dalšími produkty této firmy jsou Newtonův reflektor 4.5 in f/7.9 a refraktory 3-4 in f/10-11. Byly vyráběny původní Schmidtovy komory 5.5 a 8 in f/1.5 zvané "hledače komet".

    Konkurenční podnik Meade sídlící také v jižní Kalifornii má rovněž produkci SCT. Dalekohledy mají průměr 4, 8, 10, 12, 14 a 16 in (f/10). Navíc jsou SCT 8 a 10 in vyráběny i v sérii f/6.3 s větším zorným polem. Kromě toho Meade uvedl do prodeje řadu Newtonových dalekohledů 6 in f/8, 8 in f/6, 10 in f/4.5 a 16 in f/4.5. Nejnověji pak dosti oblíbené "dobsony"6 in f/8, 8 in f/6, 10 in f/4.5, 12.5 in f/4.8 a 16 in f/4.5. Prodává taky apochromatické refraktory s objektivy 4, 5, 6 a 7 in.

    S nabídkou dalekohledů typu Dobsonian nejdříve přišla firma Odyssey z Idyllwild (opět jižní Kalifornie). Vyrábí 8, 10.1, 13.1 a 17.5 in. Před léty nabízela gigant 29 in - na M 13 byl úchvatný pohled, ale objednávky nepřišly. Několik optických firem z různých částí USA dále nabízí zrcadla 6 až 30 in s přesností od 1/8 do 1/16 vlnové délky světla. Většinou přitom upustily od staré zásady síly disku 1:6. Já osobně jsem se díval půl metrovým Dobsonem f/5, síla zrcadla 1:10 - obraz stálic byl nádherně ostrý. Jiní majitelé i menších zrcadel však tak šťastní nejsou, často se u těchto tzv. lehkých zrcadel projevuje zřetelný astigmatismus.

    Mluvil jsem hodně o zrcadlových soustavách. Zdálo by se tedy, že větším achromatickým objektivům je odzvoněno. Obrazy planet v refraktorech jsou ale detailnější než v přesvětlených zrcadlech. Slyšel jsem povzdechy: "proč jsem si místo SCT nekoupil refraktor ..." Asi to nejsou nářky ojedinělé, neboť se objevily nabídky na čočkové objektivy 5 až 12 in. Největší stojí téměř devět tisíc dolarů. Firma Astrophysics Inc. nabízí refraktory 105 až 180 milimetrů s triplety bez sekundárních achromatické vady. Tele-Vue Optics prodává 4 in f/5.4 refraktor, jehož čtyřčlenný objektiv je pokládán za jeden z nejdokonalejších.

    Pro amatéry, kteří se zamilovali do zkoumání oblohy triedrem, bylo vyrobeno a je v prodeji více než deset druhů. Od malého 7x35 do velkého 25x100 za 900 USD. Však také triedr ukáže nejeden známý mlhavý obláček.

    OBSAHtiskLubomír Čížek


    Richard E. Byrd, Sám a sám

    30.dubna

    Dnes ráno bylo pěkně a bez mráčku. Měsíc svítil tak jasně, že když jsem se vydal na obchůzku, mohl jsem při něm na svých náramkových hodinkách sledovat i vteřinovou ručičku. Celá obloha se koupala v jeho svitu a zdálo se, že Bariéra vydává vlastní měkkou vnitřní zář. Zprvu bylo nebe čisté a hvězdy se třpytily až nepřirozeně jasně. Nad hlavou se mi vznášela velká elipsa nádherné polární záře. Probíhala oblohou od severu k jihu. Kratší průměr elipsy směřoval na východ a na západ od místa, kde jsem stál, a východní úsek jsem měl v zenitu. Celý útvar pulsoval rychlými vlnami světla. Za jižním okrajem elipsy jiskřila na obloze jakási drapérie, zavěšená nad jižní točnou. Splývala v záhybech jako obrovská opona utkaná z třpytivých paprsků světla. Sníh měl několik různých odstínů stříbrné šedi (nebyl bílý, jak by člověk čekal), nejjasnější šedivý pruh vedl jako rovná pěšina směrem k Měsíci. A na východě byla jiná mdlá skvrna polární záře. Od pólu vál mírný vítr, teplota se pohybovala mezi 40 až 47 stupni pod nulou. Když se Antarktida předvádí v celé kráse, jakoby dala volno větrům, které v takových chvílích vždycky odpočívají.

    Polární záře nad mou hlavou začala měnit tvar. Stal se z ní velký lesklý had plazící se pomalu zenitem. Malá skvrna na východní obloze se nyní zvětšila a zjasnila; a téměř v témž okamžiku se záhyby opony visící nad pólem začaly vlnit, jakoby je rozhýbala nějaká nebeská bytost. Hvězda za hvězdou mizely, pohlcovány hadovitým vlněním záře. Připadal jsem si jako svědek nějaké obrovské vesmírné tragédie; had, představující síly zla, hubil krásu. A náhle ten had zmizel. Ještě před chvílí zaplňoval oblohu, ale ta byla teď zase čirá. Hvězdy plály, jakoby je nikdy před tím nic nezastřelo. Hledal jsem pohledem světélkující skvrnu na východní obloze, ale ani ona už tam nebyla. I opona nad pólem se zvedala, jako by ji rozhrnul vítr, který se v té chvíli přihnal po Bariéře. Zůstal mi vzrušený pocit, že jsem zažil výjev, který nemohl spatřit žádný jiný smrtelník.

    3. května

    Znovu jsem spatřil na jihovýchodě, těsně nad obzorem, onu hvězdu, tak jasnou, že to až děsí. Když jsem ji uviděl poprvé před několika týdny, podlehl jsem na okamžik fantastickému zdání, že mi někdo pokouší dávat znamení. Dnes odpoledne mě napadlo totéž. Je to zvláštní hvězda, objevuje se a mizí pravidelně, jako rozsvěcující se a zhasínající světlo.

    V poslední době mě nějak zlobí větrná korouhvička. Každý den musím jednou či dvakrát vylézt na sloup anemometru a očistit kontakty. Teplota se drží tvrdošijně mezi 46 a 52 stupni pod nulou a musím přiznat, že při té práci užiju mrazu víc, než jsem počítal. Že mi pokaždé, když lezu na sloup, mrznou ruce, tváře, nos, buď to či ono, nebo všechno najednou, to je už stará písnička; dnes mi pro změnu namrzla brada. Není to ale všechno tak zlé, jak vypadá, když to takhle napíšu...

    OBSAHtiskRichard E. Byrd


    Hvězdný diamant v Panně

    (Článek vznikl na základě práce N. Brosch, A stellar diamond in Virgo, Mon. Not. R. astr. Soc., (1991) 253, 545-548.) Na 1405-té desce Palomar Sky Survey byla v Panně, dva stupně od gamma Vir - Porrimy a asi tři čtvrtě stupně od nepříliš jasné galaxie NGC 4517, objevena skupinka čtyř, po podrobnější prohlídce dokonce pěti, hvězd asi 13. velikosti ve tvaru kosočtverce, která zabírala 42x42''. Určitě vás hned napadne otázka: Jedná se o náhodné seskupení, nebo o fyzický systém?

    Teď mi jistě velectění čtenáři prominou menší vsuvku. Takovéto útvary nejsou zase až tak výjimečné. Říká se jim, dle nejznámější, typu Trapez a v podstatě se jedná o skupiny několika (více než dvou) hvězd s přibližně stejně velkými prostorovými vzdálenostmi, které se pohybují mezi 50 000 a 1 000 astronomickými jednotkami. Nejsou však stabilní, pravděpodobně se jedná jen o vývojové stupně hierarchických systémů (jako je například Castor) nebo velmi těsných dvojhvězd (kdy jsou ostatní hvězdy vymrštěny pryč). (Viz též Kozmos 4/92 Existují skutečné čtyřhvězdy?) V IDS katalogu je jich uvedeno téměř tisíc a jak lze očekávat, většina z nich se nalézá poblíž galaktického rovníků (tyto útvary jsou též velmi mladé). Jen deset procent z nich přitom leží v šířkách nad 60o.

    Nejdříve si zkusme trochu započítat. Poloha Diamantu v galaktických souřadnicích je l ~ 300o a b ~ 60o. Pravděpodobnost nalezení pěti hvězd jasnějších než 13 mag na ploše jedné úhlové minuty udávají tzv. Allenovy tabulky, (Allen, C. W., 1976, Astrophysical Quantities, University of London, The Athlone Press.) v kterých je uveden počet hvězd jasnějších než nějaká mez na čtverečním stupni v závislosti na galaktické šířce. Pro náš případ to je 58.9 hvězd, resp. 0.016 hvězdy na čtvereční minutě (= pravděpodobnost, že na vybrané takovéto plošce budete mít jednu hvězdu jasnější 13 mag).

    V případě, že jsou hvězdy na obloze rozmístěny náhodně, bude oblast 42x42'' obsahovat pět hvězd Diamantu s šancí 1:2.8x10-10. To není mnoho. Obloha s |b| >= 45o ovšem takových to plošek obsahuje celkem 1.5x108 a tudíž pravděpodobnost, že najdete kdekoli v této oblasti pět hvězd jasnějších než 13 mag na ploše 0.49 čtvereční úhlové minuty je 4 procenta. To je už lepší, ale přesto je mnohem jistější, že se nejedná o náhodu, ale že je Diamant fyzickým systémem. Ostatně ukazují na to i spektroskopická a fotometrická pozorování provedená v minulých letech na Wise Observatory Tel Avivské univerzity a MMT dalekohledu. Pro lepší přehled si nejdříve hvězdy označme (viz skica pořízená dle fotografie Palomarské přehlídky) písmeny A, B, C, D1 a D2. Jejich úhlová vzdálenost se pohybuje v rozmezí od 42'' u B-D2 a 7'' u těsného páru D1-D2. Nejjasnější je A (11.1 mag), následuje D1+D2 (12.6 mag), (Jsou tak těsně u sebe, že se je nepodařilo sledovat odděleně.) C (16.6 mag) a nejslabší je B (13.7 mag). Všechny mají poměrné velké B-V indexy, nejčervenější je B s 0.8 mag. B, C, D1 a D2 jsou trpaslíci spektrální třídy F, Áčko je pak obrem a pozdním eFkem. Jejich radiální rychlosti nejsou velké, průměr je -12 km.s-1 se standardní odchylkou 14 km.s-1, čímž se vůbec neodlišují od svého nejbližšího okolí. Například nejbližší (proměřená) hvězda Y Vir (Mirida 9.4 - 13.6 mag, koncem května bude v maximu.) má -1.3 km.s-1, druhá blízká HR4807 -15 km.s-1.

    Shodná spektra, malé úhlové vzdálenosti a radiální rychlosti tedy potvrzují, že se jedná o fyzický systém. Vzájemné rozdíly rychlostí pak vedou k doměnce, že se nejedná o nijak silně gravitačně vázané objekty, ale jen o skupinu hvězd plujících prostorem, kdysi pravděpodobně řídkou otevřenou hvězdokupu, z níž unikla většina členů. Leží ve vzdálenosti 1.3 kpc od Slunce a 1.1 kpc od roviny Galaxie, vzdálenosti mezi jednotlivými složkami se tedy pohybují mezi deseti a padesáti tisíci astronomickými jednotkami (= Diamant můžeme zařadit mezi skupiny typu Trapez).

    Existence relativně mladých hvězd v galaktickém halu už dnes není žádným překvapením. P. J. Brown např. objevil normální B1V hvězdu 18 kpc nad rovinou Mléčné dráhy, Lance zase našla několik AV hvězd ve vzdálenosti více než 1 kpc směrem k jižnímu galaktickému pólu. V halu jsou též pozorovány otevřené hvězdokupy.

    No, a jak vypadá Diamant ve skutečnosti? Já jsem jej spolu s Jakubem Halodou viděl za nepříliš dobrých podmínek (mhv ~ 5 mag, kouřmo) brněnským 20 cm refraktorem. Nejnápadnější bylo A a D1,2, B s céčkem jsem já viděl stěží, Kuba bez problémů. Řekl bych tedy, že dvacka je asi tak nejmenší optimální přístroj. Zkusit to ale můžete i s menšími dalekohledy, musí jen dostatečně zvětšovat. Dopomůže vám k tomu mapka z MegaStaru, která obsahuje hvězdy jasnější 13.5 magnitudy.

    Finaglovo pravidlo:
    Věda má vždycky pravdu. Nenechte se zmást fakty.

    Murphyho zákon výzkumu:
    Podepřete-li svou teorii dostatečným výzkumem, nakonec ji prosadíte.

    Peerův zákon:
    Každé řešení problému mění jeho podstatu.

    OBSAHtiskJiří Dušek


    Hrátky s MegaStarem

    O počítačovém atlase MegaStar jste si mohli počíst už v trpaslíku č. 63, kde se nad ním, podobně jako v mnoha recenzích i jinde ve světě, rozplýval Jeník Hollan. Nyní je tomu již několik měsíců, co brněnská hvězdárna zakoupila novější verzi tohoto vážně skvělého SW na CD ROM a co k němu máme běžně přístup. Nedávno jsem do tajů jeho užívání (není totiž nic jednoduššího) proniknul i já, a povedlo se mi hned několik kousků. (Omlouvám se, jestli se vám zdá, že jde o ohřívání vlastní polívčičky. Možná tomu tak skutečně je, ale jak říká kolega Libor Lenža: "Nic se nejí tak horké, jak se uvaří, protože se vždy najdou lidé, kteří nám to ještě rádi přihřejí.")

    I. Zhustek u kupy M 46

    Tak předně se mi již podařilo téměř rozřešit záhadu falešné hvězdokupy, kterou jsem objevil úplnou náhodou - ovšem jako náhoda mi to nikdy nepřipadalo, neboť si myslím, že ten zhustek musí spatřit každý, kdo má méně než 3 dioptrie - při důkladném pozorování kup M 46 a M 47 zpod nádherné ondřejovské oblohy.

    14./15. 1. 1994, 20:20 UT, T 7x50, mhv 5.9 mag
    M 46, M 47 Puppis a okolí - Kupa M 46 a nádherné okolí, mezi dvěma (resp. třema, ty následující jsou totiž dvě) hvězdama vidím symetrický, stejnoměrně jasný obláček. Pozorný pohled odhalí, že obsahuje dvě zjasnění, obě severně od centra - jedno na místě, kde se někde nachází planetárka, druhé je o něco západněji a je ostřejší, i když nepatrně slabší.

    Asi stupeň severně vidím další mlžinku, hodně nápadnou, řekl bych, že přímo na první pohled; v pozičním úhlu asi 330o od dvojice hvězd 2 a 4 Pup, přibližně stejně vzdálenou jak od této dvojice, tak od M 46. Je asi poloviční plochy než M 46, občas se rozpadá na přibližně desítku slabých hvězdiček. Na tomto místě v Atlase Coeli ani v Uranometrii nic není.

    Další mlhavou skvrnku vidím 1o v pozičním úhlu 45o od místa, kde je v Atlase Coeli vyznačena NGC 2422 - M 47. Ta skvrnka je dost slabá, protáhlá ve směru severovýchod-jihozápad, a uvnitř se zdá býti jasnější. Půjde o otevřenou kupu NGC 2423.

    Samotná M 47 je vidět jako skupinka 11-ti hvězd, nejjasnější hvězda je více severně a je nádherně oranžová.

    V této oblasti pak vidím i další kupy, a sice Mel 71 a Mel 72, obě o velikosti polovičky NGC 2423, jižní kupa je o něco jasnější, a ještě celou spoustu dalších věcí v nádherném poli. Že to celé tluče do očí i bez dalekohledu, snad ani nemusím dodávat.

    To téměř definitivní rozhřešení přinesla po několika letech až mapka z MegaStaru. Musím si totiž nasypat něco málo popela na svou vlastní hlavu. Vlastníte-li 60. číslo BT, možná si vzpomínáte na článek z titulní strany nazvaný Mrazivá zimní snění. Ano, jde o jedno z mých povídání o otevřenkách, ve kterém jsem se dopustil jedné záměrné lži a jednoho tiskového omylu. Napřed ten omyl: psal jsem m.j. i o této neznámé kupě a odkázal jsem se na ni pomocí M 46, M 47 a NGC 2423 a jejich doplnění na obdélník - nová kupa se pak měla nacházet v tom zbývajícím vrcholu. Ve skutečnosti se mělo jednat o pouhý lichoběžník, navíc nijak zvlášť význačný. (Na takto malém kousku oblohy to však zase není až takový rozdíl - naštěstí.) Ovšem ta záměrná lež je o mnoho horší. V tomtéž odstavci jsem taká napsal, že "s pomocí trochu podrobné mapky se dá zjistit, že je zde nakupeno asi dvacet slabších hvězd, které nám tak vytvářejí další falešnou hvězdokupu viditelnou v triedrech." Pravdu přiznávám až ted'. Nikdy jsem žádnou takovou mapku neviděl, ale protože jsem si byl po několika pozorováních jist, že dotyčné hvězdné uskupení opravdu existuje, prostě jsem to risknul. Proč? Inu, nechtěl jsem do tehdejšího článku zatahovat nějaké nevyjasněnosti.

    Nyní si můžete všichni porovnat moje první pozorování (a zejména popis polohy), výše ocitované, s již zmiňovanou mapkou z MegaStaru. Přesně na místě, které jsem pozorováním 7x zvětšujícím triedrem určil, se nachází vcelku nápadný zhustek hvězdného pole s nejjasnějšími hvězdami přibližně deváté velikosti (kupa u jižního okraje je právě M 46). A jestli se vám zdá, že skupinka zase až tak výrazná není, mrkněte se i na další obrázek, také z MegaStaru, tentokrát však 'dotvořený' ručně. Zde je to již zcela evidentní, navíc se pak ukazuje, že ona neznámá skupinka by vlastně mohla být i dvojitá - viz ona dvě kolečka, a kolečko jediné na mapce předcházející.

    Avšak i tento problém lze asi s pomocí mého pozorování vyřešit. Jelikož uvádím, že neznámá mlžinka je asi čtvrtinové plochy ve srovnání s plochou M 46, zdá se, že jako falešnou hvězdokupu lze pozorovat jen jihovýchodní polovinu zhustku (větší kolečko na detailu). Tím pádem vyvstává jedna nezopovězená otázka, a sice, jak pak v triedru vypadá ta druhá, severozápadní polovina. Ta je na hvězdy o něco chudší (řekl bych, že jedna hvězda osmé a jedna deváté velikosti a ostatní slabší), takže se nám bude v binaru jevit asi jen jako dvě až tři hvězdičky. S určitostí to však nevím, protože tu podrobnou mapku vlastním teprve dva týdny, a v tom spěchu před uzávěrkou jsem se na skutečnou oblohu nestačil podívat.

    A ještě než Lodní záď opustíme, měli bychom navrhnout řešení toho posledního problému. Je tato zhuštěnina jen náhodná, nebo spolu její hvězdy nějak souvisí? Asi nejjednodušší by bylo podívat se do pořádného katalogu otevřených hvězdokup a asociací. To je však problém, se kterým si neumím moc poradit a se kterým by se lépe dovedli vypořádat zkušení uživatelé databází v počítačových sítích či naši "profesionálnější" (tedy profesionální) kolegové. (Tímto je k tomu vyzývám. Aby se jim lépe hledalo, uvádím také souřadnice (ekvinokcium 2000) případné hvězdokupy: alfa=7h 43m.3, delta= -14o 03'.) Jinou možností by pak bylo zjistit si spektrální typy (žádná jiná data pro takto slabé hvězdy asi jen tak sehnat nelze) všech potencionálních členů kupy a pokusit se existenci či neexistenci fyzikání hvězdokupy prokázat takto. (Metoda asi velmi avantgardní, ale také velice poučná.)

    II. NGC 457

    Dalším talířem polévky (maso už kdosi snědl) je otevřená hvězdokupa, na jejíž zjevení se právě díváte. Že připomíná postavičku populárního E. T. - Mimozemšťana, určitě všichni víte, takže vás kresba asi nijak nepřakvapuje. Možná však nemáte všichni tu zkušenost, jakou jsem nabyl spolu s Martinem Konečným na úplně první expedici v roztokách. Tu noc bylo jen pár hodin po přechodu důkladné fronty, průzračnost atmosféry byla přímo jedinečná, seeing zuřivý...

    ...a společně cestujeme našimi triedry; je vidět jako mlžinka se zrníčky; v SB 25x100 na mne mává nádherné zvířátko. Má hlavičku a skvělá mrkající očička, dvě mávající ručičky, plné bříško a nožičky. Je to parádní podobnost a ještě větší skvost. Aha, tak tohle všechno dokáže scintilace! Pomalu svítá... Večeříme...

    Já jsem kdysi (v noci 27./28. 6. 1992) pořídil portrét hvězdokupy přezdívané E. T. naší brněnskou patnáckou. A protože to stálo za to, a protože jsem se tak dozvěděl, jak se má vlastně taková věc správně kreslit, nabízím jak původní kresbu, tak pro srovnání i obrázek z Guide Star Catalogu, vyrobený programem PGSC.EXE (To zejména proto, že MegaStar má jen dvě sady hvězdných kotoučků, kdežto PGSC umožňuje nastavit průměry hvězd dle libosti, tak, aby výsledek co nejvíce připomínal právě našeho E. T.) autora Jeníka Hollana.

    III. IC 4665 po x-té

    No, a do třetice všeho dobrého a zlého jsem vám s MegaStarovou pomocí připravil malinkatou soutěž. Každý, kdo zašle na mou (bud' domácí, nebo hvězdárenskou) adresu do konce tohoto roku jakoukoli smysluplnou kresbu či fotografii (Fotografii samozřejmě s měřítkem, orientací, časy a dalšími fotografickými náležitostmi.) důkladně rozcuchané hvězdokupy IC 4665, dostane ode mne obratem pošty pralinku. (Pralinky se též budou hromadně distribuovat na Setkání členů APO.) Všechny došlé kresby a fotografie pak na Nový rok 1995 vyhodnotí dvoučlenná porota - MegaStar a já - a vítěz obdrží navíc hodnotnou hmotnou cenu.

    A proč to všechno? Někteří z vás si možná vzpomenou na BT č. 50, kde jsme uveřejnili malou galerii vašich kreseb IC 4665. Tehdy vzájemné srovnání ani srovnání s atlasem nedopadlo zrovna nejlépe... Chceme vám tímto dát možnost napravit si reputaci nejlepších pozorovatelů v Evropě.

    Takže se snažte. Motivace máte dost, a spoustu jasných nocí vám k tomu přeje...

    OBSAHtiskTomáš Rezek


    Měsíční okénko

    Každý z nás určitě rád vzpomíná na doby, kdy začínal s astronomií. Málokdo měl hned od začátku k dispozici opravdový astronomický dalekohled, a tak se prvé pohledy na oblohu uskutečňovaly za pomoci "rodinných" triedrů, dalekohledů seskládaných z různých optických stavebnic či dokonce vlastnoručně sestavených brejláků. Já osobně měl to štěstí, že jsem můj prvý dalekohled (Astro-Cabinet) mohl už asi po půl roce vyměnit za ruský monookulár Turist 20/50, který už sice měl šrámů víc než dost, ale který také nabízel obraz nesrovnale kvalitnější než ona plastiková stavebnice.

    Podkova pro štěstí

    Tenkrát jsem ještě svá pozorování tolik neprotahoval, a tak jsem nejčastěji pozoroval jenom zvečera. Proto se také v mých prvých zápiscích nejčastěji objevuje Měsíc pouze do první čtvrti. Není tedy divu, že jsem se často setkával s Mare Nectaris, jehož plocha 101 000 km2 je oproti jiným "mořským" plochám poměrně malá. Na jižním okraji mě pak pokaždé zaujal kráter Fracastorius. Jeho valy totiž nejsou úplné, v severní partii chybí asi šedesátikilometrový úsek "hradby" a kráter se tedy jeví jako koňská podkova. Persy Wilkins a Patrick Moore se o něm v knize The Moon (1961) zmínili jako o jednom z nejlepších exemplářů částečně zatopeného kráteru na Měsíci. Není divu, protože nepočítáme-li Sinus Iridium, který je vlastně taky gigantickým polozatopeným kráterem, je Fractorius opravdu nejzřetelnějším příkladem tohoto druhu.

    Fracastorius (Pojmenovaný je po Girolamovi Fracastorovi (1483-1553) - italském lékaři, astronomovi a básníkovi, který se pokusil nahradit Ptolemaiův systém těžkopádnou soustavou homocentrických sfér.) má průměr 124 kilometrů a jeho dno je celé zalito utuhlým magmatem, které se sem pravděpodobně dostalo ze sousedního Moře nektaru. Ona severní partie kráteru ovšem není zničena úplně, a tak ve větších dalekohledech se snadno dopídíte k jeho zbytkům, které vystupují jako osamocené vrcholky z okolního "mořského" terénu. Za strmého osvětlení (třeba už i za první čtvrti) se vám pak bude dokonce jevit úplný, a to i v docela malých dalekohledech.

    I samotné dno tohoto kráteru není tak nezajímavé. Jak jsem se totiž sám přesvědčil při jednom ze svých pozorování, jsou zde někdy vidět mlhavé skvrnky, které vznikají při velmi šikmém osvětlení nerovností na jeho povrchu. Nezapomeňte se tedy na tuto "podkovu" podívat - možná i vám přinese štěstí.

    Haldanův zákon:
    Vesmír je nejen záhadnější, než si představujeme, on je dokonce záhadnější, než jsme s to si představit.

    OBSAHtiskPavel Gabzdyl


    Zajímavá pozorování

    V červnu loňského roku, v šedesátém druhém čísle Trpaslíka, vás Mirek Plavec v článku Hvězda za železnou oponou vyzval k sledování nepravidelně se měnící XX Oph. Bylo to však v době, kdy, jak bych tak řekl, "byla už sezóna v plném proudu" a bohužel ani samotná hvězda nijak nepřekvapovala. Odhadů se tedy moc nesešlo (tímto těm několika málo pozorovatelům nejen z APO moc děkuji). Proto jsem uvítal možnost (obzvláště pro srovnání) využít data z archivu AAVSO (viz reprodukovaná světelná křivka z posledních dvou let). Po celou dobu se její jasnost pohybovala mezi 9.0 a 9.3 mag - tedy dá se říci, že byla konstatní. Ovšem, když se podíváte pozorněji, určitě vám neunikne, že pár pozorovatelů "jaksi ulítlo". Roku 1992 k 8.4 mag a vloni čtyřikrát pod desítku. Náznak jednoho z těchto poklesů zřejmě přitom zachytili i někteří z vás.

    Jestli se jedná o artefakty, nebo reálné útvary (tj. hvězda na několik málo dní poklesla pod 10 mag), lze stěží určit. XX Oph není nijak moc známá a tedy ani populární a tedy ani sledovaná. Na některých by se mohly podepsat velké barevné indexy srovnávacích hvězd (větší jak 0.5 mag), či samotné proměnné (u ní se pohybuje kolem 1 mag). V časopise Peremenyje zvezdy (21, No 2, 183 - 190) se pak také BD -6o4634 (v Mirkově článku srovnávačka d - 10.1 mag) podezírá z proměnnosti. V jiné obdobné práci se totiž její hvězdná velikost ve fotometrickém oboru V oceňuje na 8.83 - 8.95 mag (a opět s poznámkou o možné proměnnosti).

    Prostě je nutné získat větší počet odhadů. Musím vám však předem "nalít čistého vína". Dle již zmiňované práce moc nadějí na přistižení hvězdy nemáte. Fotografická a fotoelektrická pozorování prováděná v letech 1964 až 1978 totiž až na dvě minima 0.6 a 0.4 magnitudy hluboká v délce několika stovek dní a na složité zněmy z noci na noc s rozdíly 0.1 až 0.2 mag (tj. nic pro většinu z nás) nezachytila žádné hluboké poklesy (tj. s Dm >=1 mag) jako například v letech 1895, 1900, 1921-2 (viz též Mirkův článek).

    Nikdy však nevíte... Takže se na XX Ophiuchi letos (pokud možno intenzivněji než vloni) dívejte - jednak možná jako jedni z prvních zachytíte její světelné změny (Jirka Krtička ji 12. března odhadl na 9.1 mag), jednak se vám možná podaří v d-éčku objevit novou proměnnou. Já se kromě toho pokusím ukecat někoho od brněnského fotometru, aby to taky pár nocí zkusil. No, a někdy na podzim, či v zimě se k ní zase vrátíme.

    OBSAHtiskJirka Dušek