Číslo 68.1994červen

OBSAH:
Stínový život
Hlášení prvního šílence
Hlášení druhého šílence
Setkání členů APO 22. až 24. dubna 1994
Co by se stalo, kdyby ve Slunci naráz ustaly termonukleární reakce?
Karel Čapek, O té bábě Povídajdě
Hvězdy na papíře
Viděli jste UFO?
Malé, milé obrázky
Zajímavá pozorování
Měsíční okénko

Stínový život

Když jsem se před dvěma lety dostal na Nový Zéland, zakoupil jsem si lístek na autobusový výlet do novozélandských Alp. Jeli jsme nádhernou, divokou opuštěnou krajinou, jíž vedla jediná úzká silnice. Občas, v místech s nějakým pozoruhodným výhledem, bylo u silnice odpočívadlo. Tam autobus zastavil a řidič nás vyzval: Pět minut na fotografování. Byl jsem v autobuse jediným Čechem a zřejmě i jediným Evropanem. Na pokyn řidiče se z autobusu vyhrnuli japonští turisté se svými nádhernými aparáty, zamířili objektivy navrženým směrem a mačkali spouště. Já se postavil pokud možno stranou, abych nezacláněl, a snažil jsem se pět minut dívat na nezapomenutelnou krajinu. Něco z ní mi zůstalo v paměti.

Napadá mě: neodvykli jsme se už dívat? Chodíme často centrem (obvykle historickým) města, kde žijeme, jsme však s to popsat, jak vypadají střechy či horní patra starých domů? Jaké sochy, jaká sgrafita je zdobí? Kdy jsme se naposledy večer zastavili a hleděli na hvězdné nebe, hledali na něm souhvězdí Orion, Malý či Velký vůz? Kdy jsme naposled našli čas dívat se na východ slunce? Samozřejmě, spěcháme. Zbude-li nám v ulicích chvíle času, hledíme do výkladních skříní. Ale není to jenom uspěchaností. Žijeme stále méně v reálném světě, žijeme ve světě obrazů. Nehledáme, nevidíme, neobjevujeme, sledujeme, co jiní hledali, viděli a objevili za nás. Východy slunce, bizardní střechy středověkých domů známe z fotografií nebo z televizní obrazovky. Na ní můžeme sledovat i štíty domů v Benátkách, v Kodani nebo v Tokiu. Můžeme také vidět bezpočet nahých žen, polibků, objetí i bezpočet těch, kdo umírají či byli zavražděni. Polibky stínových lidí stejně jako jejich smrt nás ovšem nemohou příliš dlouho vzrušovat.

Život ve světě obrazů se může zdát pestrý, ale je to život zploštělý, odvozený, život, v němž zakrňují naše smysly i city. Je to život, v němž přihlížíme, namísto abychom jednali.

Vím samozřejmě, že neodstraníme fotografické aparáty ani televizi z našich životů, ale snad bychom měli pro své duševní zdraví učinit aspoň to, že si nedáme skutečný mnohorozměrný život vytěsnit životem stínových obrazů.

Ivan Klíma, Lidové noviny 1. června 1994

OBSAHtiskIvan Klíma


Hlášení prvního šílence

Pozdrav Tomáši Rezkovi a dík za jeho článek Dvojhvězdy opět ožívají. Zasmál jsem se poprvé, když jsem si četl o g Virginis. Loni na jaře jsem se totiž na ni jednou dost nahodile podíval a úplně jsem se vyděsil. Před léty jsem ji vždycky rozložil bez problémů a najednou to nešlo. Neklid vzduchu byl sice značný, ale stejně jsem se divil, zda se mi tak zkazily oči nebo dalekohled. Teprve po chvíli uvažováními došlo, že ta potvora má asi excentrickou dráhu a že se zavírá. Pak jsem si to ověřil ve Starlist 2000 a Tomáš Rezek mi to potvrdil a po roce připomněl.

Podvědomě jsem nějak u Porrimy excentricitu nečekal. Ty dvě složky jsou úplně stejné a vždycky dost těsně u sebe (nikdy ne víc než 6''), tak jsem si myslel, že perioda musí být dost krátká a lze tak očekávat kruhovou dráhu. To všechno byly celkem omyly. úhlová poloosa dráhy je skutečně malá, 3.75'', ale to je zčásti proto, že ta dvojice je od nás dost daleko - 11 parseků. Teď vyskočíte až do stropu nad tímto tvrzením. Jako vždycky, záleží na tom, s čím srovnáváme. Můj kolega Popper, který v těch se věcech zná (jak se praví ve Dvou vdovách), udělal seznam 14 dvojhvězd, které dávají fundamentální data o hmotnostech hvězd. Všimněte si, jak je to zoufale málo v porovnání s počtem dvojhvězd, které můžete vidět i malým dalekohledem. Příčinou je to, že můžeme dobře rozlišit a pak dobře měřit jen ty dvojhvězdy, které jsou nám hodně blízko v porovnání třeba s rozměry Galaxie. Ty necelé 4'' u Porrimy není přece mnoho, vzdálenost 11 parsek je vlastně směšně malá, a přece ta dvě čísla dohromady znamenají vzdálenost mezi složkami 40 astronomických jednotek a oběžnou dobu 171 let! Doktorskou dizertaci na dráhu vizuální dvojhvězdy byste tedy včas nedodělali. Ze 14 dvojhvězd z Popperova seznamu [v Annual Review of Astronomy and Astrophysics 18 (1980)] je g Virginis nejvzdálenější; kdyby byla blíže, pak při stejné úhlové vzdálenosti by měla kratší periodu. Jakoby mně naschvál, tahle dvojhvězda má zcela mimořádně velkou excentricitu, 0.881. Přitom složky jsou identické, obě jsou hvězdy typu F0 V, sedí tedy na hlavní posloupnosti, a mají obě hmotnost o 8% větší než Slunce.

Nechme teď Porrimy a vraťme se k Tomáši Rezkovi. Zasmál jsem se podruhé nad jeho prohlášením: Je někdo z vás tak šílený, že pojede až do Afriky, aby se tam podíval divadelním kukátkem na jednu prach-obyčejnou dvojhvězdu? Hlásím se tedy mezi ty šílence. Nejel jsem ovšem až do Afriky, pouze na Panenské ostrovy (Virgin Islands), což je změť ostrůvků východně od Porto Rica. Ale jel jsem tam na velikonoce skutečně s úmyslem podívat se na tu prach-obyčejnou dvojhvězdu a Centauri.

S Tomášem ale ve dvou věcech ve vší úctě nesouhlasím. Není to prachobyčejná dvojhvězda, je to naše nejbližší sousedka, a sousedé se mají navštěvovati. Pak mu nevěřím, že by ji rozložil divadelním kukátkem. Já to nedokázal ani s triedrem 8 x 56. Pravda, byla jen asi 3o nad obzorem, ale nevěřím, že by 21'' někdo rozložil triedrem ani kdyby ji měl nad hlavou. Nerozložím triedrem ani b Cygni, která má 36''. Ale dám se poučit; klepou se mi ruce, když držím triedr, a oči mám nevalné.

Každopádně, můj 5-palcový Schmidt-Cassegrain f/10, přivezený pohodlně v kufříku jako spoluzavazadlo (manželka na něm měla nohy) ji rozložil (tu dvojhvězdu!) bezbolestně už se zvětšením 35x. Acrux, a Crucis, na spodku Jižního Kříže, byla daleko tvrdší oříšek. Je to trojhvězda. Vzdálenější složka, 5. velikosti a 90'' daleko, ovšem nebyla problém. Ale ty dvě blízké hvězdy jsou jen 4.4'' od sebe. Naštěstí jsou skoro stejně jasné, 1.3 a 1.7 mag, ale naneštěstí je Acrux nízko nad obzorem i při kulminaci: v zeměpisné šířce 18.5o jen 9o, a tam jsou hvězdy pořád ještě rozmáznuté diferenciální refrakcí a chvějí se ostošest. Nicméně jsem se dal sám sebou přesvědčit, že ve chvilkách klidu jsem viděl obě složky skoro úplně oddělené, při zvětšení 70x. Při větším zvětšení byly obrazy děsné.

Další moje touha byla vidět slavnou otevřenou hvězdokupu NGC 4755, zvanou "skříňka s klenoty" (Jewel box). Má tvar trojúhelníka, něco jako NGC 2362 kolem t CMa. Nejjasnější hvězda je červený veleobr k Crucis, ostatní jasné hvězdy jsou raní supergiganti a moc barevně nevypadaly. Slabší hvězdy jsem pro blízkost obzoru neviděl, takže ta kupa nebyla taková senzace, jak jsem čekal.

Vlevo pod Jižním Křížem měla být vidět ta hvězdná pustina, zvaná Pytel uhlí (Coalsack). Vidět nebyla, protože u obzoru chyběl kontrast s jasnou Mléčnou dráhou. Jinak bylo podobných černých pytlů po obloze habaděj a hvězdy si se mnou hrály na schovávanou. Zaměříte hledáčkem třeba na g Velorum, což je pěkná čtyřhvězda, ale než se přesunete k hlavnímu okuláru, zakryje ji mrak. Amatér, doslova milovník, se pak musí stát pacientem, doslova trpělivečkem, a počkat, až mrak zase odejde. Což on brzy učiní, a pak se honem koukáte, protože za chvíli přijde jiný. To všechno dělá ten protivný pasát (trade wind), který tu vytrvale duje od východu dnem i nocí a nad ostrovy vytrvale vyrábí jeden mrak za druhým. Takovýhle pasát přišel moc k duhu kdysi Kolumbovi, který v zeměpisu věřil pochybným autoritám, ale v mořeplavbě se vyznal. Proto udělal zastávku na Kanárských ostrovech a pak pokračoval odtud na západ podél 28. rovnoběžky, ač zastávka na Azorech, na 38o, by znamenala kratší plavbu dále na západ. Jenže on dobře věděl, že na šířce Azor by se proti západnímu pasátu nedostal nikam, kdežto v nižších šířkách ho východní pasát krásně nesl dopředu. Bylo by mu to ovšem houby platné, kdyby ho nezachránila Amerika, jako potom mnoho miliónů jiných Evropanů včetně nás. Já ovšem nejsem mořeplavec, plachetnici nevlastním, a pasát mi jde na nervy. Leda že přes den není tak velké horko. V noci je krásně teplo, na mlhovinu v Orionu se dalo koukat v šortkách a tričku, což přece jen v Kalifornii možné není. Ovšem ty věčné roztrhané mraky bránily vidět celý pás Mléčné dráhy současně. Nebyly to ale cirry ani cirrostraty, a mezi mraky byla nádherná průzračnost. Mléčná dráha v Jednorožci a dále na jihovýchod byla úchvatná.

Celou Růžici jsem viděl dobře v triedru, sice jen jako šedivý kruhový prsten, ale zcela nepochybný. Nejjasnější místo v celém pásu Mléčné dráhy není u galaktického středu, ale západně od Jižního Kříže, kolem h Carinae. Ta hvězda sama je úplně záhadná; když v r. 1843 vzplanula, předčil ji zdánlivou jasností jen Sirius a skutečnou svítivostí byla nejjasnější hvězdou v Galaxii (asi 6 miliónů Sluncí). Pak zvadla na sedmou magnitudu, zčásti asi skutečně nemohla udržet takový výkon a zčásti se zabalila do vlastní obálky z plynu a prachu. Kosmický dalekohled krásně ukazuje tuto mlhovinku, které se říká Homunculus, tedy človíček nebo Embryo. Ta je příliš malá pro malý dalekohled, ale poznáte, že se h nedá zaostřit. Velká mlhovina kolem ní s tmavou průrvou je nejméně stejně jasná, velká a krásná jako M 42 v Orionu. V okolí jsou nádherné otevřené hvězdokupy. Nejpůsobivější je NGC 3532, veliká a bohatá kupa, tvaru jakéhosi vejce, rozměry asi 1o x 0.5o. Nějakých 150 hvězd, a na špičce sedí krásná jasná žlutá hvězda. Tahle hvězdokupa je v triedru součástí jasného oblaku u h Carinae. Jiná moc pěkná otevřená hvězdokupa je NGC 2477, asi 2.5o na severozápad od z Puppis, na -38o deklinace, tedy mnohem snáze dostupná pro seveřany.

Málo platné, daleko nejpůsobivější objekt je kulová hvězdokupa w Centauri. To je i v malém dalekohledu, ano, i v triedru pravý skvost; i laikovi se zatají dech. Severně od ní je slavná a dost záhadná galaxie NGC 5128, proslavená jako silný rádiový zdroj Centaurus A. Byla vidět i triedrem a v dalekohledu jsem ji viděl několikrát, i z Kalifornie a z Havaje. Ale zatím mne vždycky dost zklamala: je velká, ale slabá a skoro žádné detaily jsem neviděl.

Vlastně dosti zklamávající je i Jižní Kříž. Ani když je jeho střed 12o nad obzorem nijak nevyniká svojí jasností nad okolí. Takzvaný "falešný kříž" z hvězd souhvězdí Vela a Carina, který je výše a pravý Kříž předchází v rektascensi, se mu při téhle výšce nad obzorem vyrovná. Jižní Kříž je impozantní, jen když je vysoko nad obzorem a jasnost jeho hvězd se náležitě uplatní. Pokud jej vidíte nízko na nebi, tak jak jej vídávaly národy kolem Středomoří než začaly velké námořní výpravy na jih, nedivíte se tomu, že pro ně to nebylo samostatné souhvězdí, jen část Centaura. Ostatně bylo před příchodem křesťanství vyloučeno, aby někdo dal nějakému souhvězdí jméno Kříž; to je jako bychom my nazvali nějaké souhvězdí šibenice. Ani Lacaille se svojí přízemní fantazií by takové jméno nezařadil vedle své Pneumatické vývěvy, Dláta, Pece a Sochařské dílny.

Jižní Kříž moc nevyniká nad okolí, protože leží v rozsáhlé oblasti neobyčejně bohaté na jasné hvězdy. Od Plachet přes Centaura a Vlka až ke štíru je veliká oblast plná dvojek a trojek. Nějak nedávají dohromady žádné nápadné obrazce, ale to je možná proto, že si s tím člověk nedá práci. Nedali si ji ani antičtí astronomové, když pro oblasti u jižního obzoru zavedli nesmyslně velká souhvězdí Loď Argonautů (dnes rozdělená na tři) a Centaur (měli jej taky rozdělit). Mnohé z těch jasných hvězd jsou členy velké pohybové hvězdokupy Scorpio - Centaurus a bohatě pomáhají v kalibraci svítivosti hvězd v závislosti na spektrálním typu.

Pro pozorování u jižního obzoru mne dobří lidé vozili otevřeným autem s dalekohledem na klíně po divokých cestách asi 2 km od bydliště na betonovou plošinu rozestavěného domu. Během dvou hodin jsem dvakrát dalekohled sbalil, protože se úplně zatáhlo. Jakmile jsem přiklopil poslední víčko, začalo se rozjasňovat. Potřetí už mi ten trik nevyšel. Naopak, dvě minuty poté, co jsem zanesl dalekohled domů, se spustil tropický liják. Jestli se pamatujete na Saturnina, tak ten most přes rozvodněnou řeku spadl až za dvě hodiny.

Díky dobrým přátelům a vlídným cizím lidem se mi zase splnilo několik amatérských snů. Další zbývají. Jeden z nich při odjezdu zrovna vylézal nad obzor: Antares, a Scorpii. Chtěl bych vidět jeho průvodce, modrou (či zelenou?) hvězdu velikosti 5.4, jen 2.9'' od toho červeného veleobra velikosti 0.9. Ještě se mi to nikdy nepodařilo, ten potvora supergigant září příliš divoce. Navíc tyhle Schmidt-Cassegrainy nemají moc perfektní definici obrazu (snad nejlepší je 10-in Meade Luboše Čížka). Jim Hannum, ten hasič, který si vyrobil vynikajícího 24-in Newtona, odmítá se na těsné dvojhvězdy dívat, že obrazy nejsou dobré. Zatím se mi zdá, že nejostřejší bodové hvězdy jsem vídával v refraktorech. Rád bych věděl, zda se někomu z čtenářů BT podařilo doopravdy a jistě Antara rozložit. Good luck!

Část famózní kresby Johna Herschela mlhoviny v okolí
h  Carinae zhotovená za jeho pobytu v Jižní Africe v letech
1834-38. Sever je nahoře, západ vpravo. Kromě samotné
hvězdy je na ni též pěkně vidět Klíčová dírka.

OBSAHtiskMirek Plavec


Hlášení druhého šílence

Také já jsem, spolu s necelou dvacítkou dalších, poslechl výzvu Tomáše Rezka a vypravil se do Afriky. Nikoli však za prachobyčejnou a Centauri, ale za slunečním zatměním, které odtud bylo vidět jako prstencové. Ostatně tak jižně, abych naši kosmickou sousedku mohl nerušeně pozorovat (byla pro nás zhruba dva stupně pod obzorem), jsme se s naší Karosou (překřtěnou na Saharabus) stejně nedostali. Unikly nám proto i další trháky jižní oblohy - Proxima, Magellanova oblaka a Jižní kříž, avšak i tak jsem opět několik nocí prožíval ono krásné opojení z poznávání dosud neznámého. Nejdřív ale určitě neuškodí napsat něco o tom, jak jsme vlastně pozorovali samotné zatmění.

Mraky nad Atlantikem (Tato část je přepisem z mého pozorovacího deníku.)

10. května 1994, cca 10 km jižně od Casablanky: Dnes se odehrál úkaz, za kterým se vlastně do Afriky jelo - prstencové zatmění Slunce, jež bude zapadat za moře. Já osobně jsem to ale jako jediný důvod cesty neviděl, bral jsem to spíš jen za záminku, proč jet za jižní oblohou, a celou akci považuji víc za turistickou, než astronomickou. A nejsem (na rozdíl od jiných) tolik zklamán. Maroko je totiž nesmírně krásná země - určitě se sem musím ještě někdy vrátit.

Samotné zatmění se ale nezdařilo. Dopoledne, kdy nejzdatnější část výpravy vytahovala v kempu (!) zapadlý autobus, bylo úplně zataženo a my zanechali všech nadějí. Po jedenácté se však naopak úplně rozjasnilo a do našich řad pronikl optimismus - předčasně. Výběr pozorovacího místa z části prosazený fotografy, tj. pobřeží Atlantiku, se neukázal jako dobrý (když se na to dívám s odstupem času, bylo nejlepší jet až za Atlas - to však nikoho nenapadlo). Asi půl hodiny před začátkem zatmění totiž začaly od západu po celé obloze chodit cumully a díry mezi nimi se povážlivě zmenšovaly. Zhruba minutu po prvním kontaktu (17:52 UT - musel jsem počkat, až Slunce odkryje procházející mrak) (Na Maroku je sympatické, že jako občanský čas používá UT.) se na západním okraji objevil ostrý (zpočátku naprosto rovný a až po chvíli zaoblený) okraj temného Měsíce.

Postup celého zatmění bylo možné sledovat až do zhruba čtvrt na sedm, (Z této doby také pochází do Trpaslíka vložený snímek. Byl exponován 1/500 teleobjektivem 4.5/300, okulárovou projekcí f - 1850 mm na materiál Konica 100 ASA. Autorem je Marián Urbaník.) kdy se Slunce objevilo naposledy. Mně a pár dalším "vizuálům" (tj. těm, co nefotili a jen se kochali pohledem) se pak ještě kolem třičtvrtě podařilo Sometem, bez filtrů, stěží a skrz husté mraky spatřit již dost úzký srpek. A to bylo vše. Dost nadějí se nakonec v zoufalství dávalo do úzké štěrbiny v mracích, která se objevila nad obzorem, ale vzhledem k tomu, že matka příroda je děvka, (Promiňte mi tento výraz, ale mně připadá nejtrefnější (a to nejen v tomto případě).) z toho samozřejmě nic nebylo.

Zklamání bylo zprvu značné, brzy se však na něj zapomnělo. Objevily se totiž nové zážitky.

Vršek Oriona

Tak mi při kulminaci trochu připadala severní část Centaura, kterého jsme mohli po několik nocí (de facto jsme z jedenácti pozorovali tři a půl) sledovat. V něm se nalézal jeden z trháků od nás ještě neviditelné a z Maroka naopak už dobře sledovatelné oblohy - kulová hvězdokupa w Centauri, NGC 5139. Poprvé jsme ji spatřili hned první noc, když jsme nocovali u městečka Moulay Idriss. Podmínky však tehdy nebyly nejlepší, mhv 20o nad obzorem 5 mag, jižní obzor dost přesvětlen, a tak jsme ji spíš tušili, než viděli: po velkém úsilí jsem v Sb těsně nad obzorem nalezl w  Cen - vyblitá, rozlehlá, téměř neviditelná. Nic moc, ale jsem rád, že ji mohu zařadit do sbírky spatřených objektů. O dvě noci později, tentokrát severně od královského sídla Rabatu, už byly podmínky mnohem lepší: na první pohled, v Sb výrazně větší než M 4, ne však tak koncentrovaná; celkově mi připadá slabší, ale nápadnější - především díky své velikosti; do středu se zjasňuje jen mírně, věřím tomu, že je vidět i bez dalekohledu; zdá se zrnitá, resp. obsahuje v centru světlejší skvrny. To už tedy bylo jinší kafe. Ovšem jako vyvrcholení přišla nádherná noc po neúspěšném zatmění, (V deníku mám zapsáno: Velmi pěkná noc, na jakou se nezapomíná. Mhv kolem 6.5 mag, Mlékárna zářila, jak jsem ještě v životě neviděl. Dohlednost vynikající. Po západu Slunce jsem bez dalekohledu spatřil těsně nad Atlasem úzký srpek Měsíce 25 hodin starý, Merkur a Venuši. Ještě za soumraku v Lodní zádi NGC 2451 - seskupení pár jasnějších hvězd (spíš pro triedr než Somet), kterému vévodí zřetelně naoranžovělá c Puppis - a g  Velorum - byla těsně nad obzorem, a tak byla nápadně naoranžovělá, a na jihu měla slabšího průvodce. V první půli noci jsme pak na kratší dobu těsně nad obzorem viděli g  Crux - nejsevernější hvězdu Jižního kříže. Též se pro nás stalo všední nádherné zodiakální světlo.) kdy jsme spali u městečka Ouarzazate, což bylo také nejjižnější místo, kam jsme se vůbec s naší výpravou dostali (31. stupeň severní šířky): je bez problémů vidět jako mlhavá hvězda 4. velikosti i bez dalekohledu; v Sb je víc než nápadným objektem, s kterým se M 4 nedá vůbec srovnávat; je evidentně zrnitá, na okrajích z ní vystupuje několik slabších hvězd; tentokráte žádná zjasnění, jen mi při bočním pohledu připadala protáhlá na jihovýchod (ale to je nejisté). Během 1:22 - 1:36 jsem sledoval, jak zapadá za obzor!

Omega Centauri je díky své jasnosti známa již z dob starověku. Její mlhovinovou podstatu však objevil až dvacetiletý Edmond Halley za svého pobytu na ostrově Sv. Heleny v letech 1676 a 1677, kde pracoval na famózním Katalogu jižních hvězd. V jeho Pamětech z roku 1715 O mlhovinách či světlých skvrnách mezi stálicemi,(Of Nebulae or Lucid Spots among the fix Stars; Phil. Trans., No. 347, p. 390 (1715)) kde poprvé v historii vyšel od hvězd oddělený seznam mlhovin, uvádí: Čtvrtá byla objevena Dr. Edm. Halleym roku 1677, když pracoval na Katalogu jižních hvězd. Leží v Centaurovi, Ptolemaius ji popsal o epi thV tou nwtou ekfusewV a pojmenoval in dorso Equino Nebula, a Bayer w; jeví se mezi čtvrtou a pátou magnitudou; na svoji velikost má vcelku malý jas, a je bez výrazného zjasnění; v Anglii nikdy nevychází.

U Ourzazate byla stejnou noc také nejlépe vidět galaxie NGC 5128 - rádiem Centaurus A. A nemohu se nepodivit, že by mohla někoho zklamat (mám na mysli Mirka Plavce a jeho zmínku v předcházejícím článku). Pravda - nepatří k nejjasnějším, ale na detaily je bohatá i v obyčejném Sometu 25x100, a takových galaxií moc není. Já osobně jsem ji viděl jako oválnou skvrnu, položenou severně od hvězdy asi 8. velikosti, při pečlivějším pohledu na půl rozdělenou temnějším pásem (probíhá jí zhruba ve směru jihovýchod - severozápad), který je ve středu tenčí a na okrajích se rozšiřuje. Jižní polovina je jasnější, obsahuje hvězdu cca 10. velikosti (v horní polovině) a severozápadně od ní pak zřetelné zjasnění. Severní je slabší, ale trochu rozsáhlejší a na západní straně jí probíhá (není to ale jisté) nezřetelný světlejší pás.

Naopak mne zklamala nevýrazná, ale často citovaná, galaxie NGC 4945 - kromě toho, že je extrémně protáhlá - 1:4 - na ní nebylo nic zajímavého. O trochu zajímavější bylo její nejbližší okolí, ale o tom až někdy příště.

Nebe od nás i odtamtud

Kromě toho, že jsme mohli sledovat objekty pro seveřany doposud neznámé, mohli jsme si též za zcela jiných podmínek prohlédnout objekty viditelné i od nás. Příkladem může být galaxie M 83, NGC 5236, která se řadí mezi pětadvacet nejjasnějších.(Náš starý známý Rakušan Holetschek uvádí podceněných 9.5 mag.) Leží na hranicích Hydry a Centaura (d = -30o) a objevil ji během svého pobytu na Mysu Dobré Naděje v letech 1751 až 1753 abbé Nicholas-Louis de la Caille (malá, koncentrovaná mlhovina). Od nás je nic moc (v archívu máme v podstatě jediné pozorování - horkotěžko ji kdysi viděl Honza Kyselý), ale pro jižnější pozorovatele je moc pěkným objektem. V Sometu je za dobrých podmínek (viz přetečkovaná kresba; sever nahoře, západ vpravo) nepřehlédnutelnou skvrnou, zjasňující se do středu a s téměř stelárním jádrem. Západně od ní pak leží slabší hvězda. Bez problémů je naleznutelná i v triedru 7x50. Dále mne zaujala cca půl stupně od středu na severovýchod položená slabá mlhavá skvrnka, která neodpovídá žádnému reálnému deep-sky objektu (v kresbě označena otazníkem). Dle MegaStaru je na jejím místě hvězda guidestarové jasnosti (neodpovídá žádnému normálnímu oboru) 12.5 mag.

Jinak je dle Burnham's Celestial Handbook M 83 jedním z učebnicových příkladů spirální galaxie. Její ramena jsou bohatá na hvězdná mračna, skupiny žhavých hvězd, jasné mlhovinové chuchvalce a lze je vystopovat až téměř k jádru. Je členkou malé kupy, k níž patří NGC 5253 a 5128 v Kentaurovi a jako jedna z mála už šestkrát v tomto století překvapila supernovou. Všechny jsou uvedeny v tabulce, která obsahuje následující údaje - označení, polohu SN vůči jádru galaxie v úhlových sekundách, max. jasnost supernovy (< značí stejně jasná nebo jasnější) a fotometrický obor (p značí fotografický), datum maxima jasnosti, datum objevu, typ, objevitel. Zdrojem k jejímu sestavení byl Sternberg Astronomical Institute Supernova Catalogue.

označenípolohammaxmaximumobjevtypobjevitel
1923A109E58N14.0p12. 5.9. 5.IILampland
1945B97W175S<14.2p 13. 7.--
1950B105W000<14.5p 15. 3.--
1957D41W145N<15.0p 28. 12.-Palomar
1968L5W00011.9B12. 7.17. 7.IIPBennett
1983N122W124S11.4B17. 7.3. 7.IbEvans

Dalším takovým objektem, který se nám zjevil v "jiných dimenzích" byla M 4. Je doopravdy vidět jako nenápadná mlhavá skvrnka bez dalekohledu (dost však ruší blízký Antares) a v Sometu se změní na krásnou hustou, koncentrovanou otevřenou hvězdokupu. To není překlep. Tak se nám doopravdy jevila. Obsahuje totiž dosti jasné hvězdy a jejím středem ze severu na jih prochází - nerovnoměrně hustý - pás hvězd slabších, který je v Sometu dost nápadný.

Možná vás, stejně jako mne, překvapí, že u slabší M 4 jsme bez problémů rozlišili jednotlivé hvězdy, kdežto u větší a jasnější w Centauri nikoli či jen stěží. A ještě ke všemu Sky Catalog uvádí celkovou jasnost M 4 na 5.9 mag, w Cen na 3.7 mag, ale i vzdálenost první 2 kiloparseky, kdežto druhé 5.2 kpc. Nějak moc nesrovnalostí. Ovšem skoro všechno lze nějak vysvětlit.

To, že není M 4 jasnější, je způsobeno jednak tím, že ji pozorujeme skrz okraj bližší temné mlhoviny (odhaduje se, že zeslabuje její světlo o magnitudu a půl), a jednak proto, že je ve srovnání s ostatními kulovkami v Galaxii trpaslíkem. Je pouze 60 000x hmotnější než Slunce. Naopak Omega jej předčí více než milionkrát. Nejjasnější hvězdy M 4 mají absolutní hvězdnou velikost 0.5 mag, w Cen -3 mag - přepočteno podle vzdálenosti mají v obou případech zhruba stejnou jasnost 10.5 mag. Vysvětlení je tedy zřejmě jediné - u Omegy, která je mnohem bohatší, se světlo mnoha tisíců těch nejjasnějších hvězd slévá v jednolitou zář, kdežto u M 4 pár výrazných jedinců pěkně vyniká i v menších přístrojích. (Ve větších dalekohledech, dle zkušeností zahraničních pozorovatelů, jsou jednotlivé hvězdy vidět i u w  Centauri. Ostatně Sir John Herschel o ní kdysi napsal: velmi dobře známá kulová kupa Omega Centauri je ve srovnání s ostatními nejbohatší a největším objektem nebes.)

Štír

Jestli si myslíte, že v Africe na každém kroku narazíte na toto jedovaté zvíře (úmrtnost je u dospělých jen 2%), pak se pekelně mýlíte. My jsme jich sice pár našli, ale museli jsme je hledat. Teda vyjma toho na obloze. Před tím jen tak neuniknete - je tak výrazný, že se dokonce dostal na jednu z marockých bankovek (tuším, že na stovku). V něm přitom najdete několik nádherných deep-sky objektů. Nebudu je jmenovat všechny - zmíním se jen o jednom. O otevřené hvězdokupě NGC 6231, necelý stupeň severně od z1,2 Scorpii.

Zaujme vás už bez dalekohledu. Od dvojice z1,2 Sco (úhlová vzdálenost 6.8') totiž na sever a mírně na východ vybíhá nápadný rozevírající se mlhavý pás v délce několika stupňů. V Sometu se NGC 6231 zobrazí jako sevřená skupina jasných hvězd na slabém mlhavém podkladu, jež se při bočním pohledu (nebo za lepších podmínek) promění v "explozi" mnoha slabých hvězd. Všechny jsou bílé, ani jedna nemá výraznější barevný odstín. Připomíná tak černý samet na němž se blýskají zářivé diamanty. Pod NGC 6231 leží výrazná trojice jasných hvězd, z nichž dvě jsou z1,2 Sco - jednička je bílá, dvojka žlutooranžová. Nad kupou se potom směrem na severoseverovýchod táhne pás jasnějších hvězd (viz obrázek z Megastaru obsahující hvězdy do 13. velikosti) o šířce asi 1.5 stupně a na délku zabírající celé zorné pole Sometu. Je opět na podkladu slabých hvězd, s několika nápadnými zhustky, a tvarem připomíná elektrickou kytaru. Celé zátiší je efektně zakončeno dvojicí otevřených hvězdokup NGC 6242 - v Sometu nápadná, malá kupa slabých hvězd (z části rozlišených) severozápadně od hvězdy 7. velikosti s dvěma hvězdami cca 8. velikosti; vějířovitého tvaru - a NGC 6268 - nepříliš výrazná skvrna s několika (cca 5-ti) slabými hvězdami a při bočním pohledu s mlhavým podkladem. Obdobně pěkný je celý komplex i v triedru, kde je kompaktnější.

O hvězdokupě a okolí se ovšem hojně mluví v literatuře - pro pozorovatele i pro astrofyziky. NGC 6231 (viz výřez v pravé dolní části megastarové mapky, který má průměr 12' a obsahuje hvězdy do 14 magnitudy) je většinou autorů řazena mezi nejhezčí objekty noční oblohy (i já se k tomu připojují). Byla objevena abbé Lacaillem a je často přirovnávána se svými desíti hvězdami jasnějšími 7 mag k miniatuře Plejád (nebo Hyád). Centrální část má asi 6' a celkově zabírá plochu o průměru nejméně 15'. Její celkovou jasnost Brian Skiff oceňuje na 2.6 magnitudy.

Pro badatele je NGC 6231 interesantní tím, že je složena z velkého počtu vysoce svítivých O a B veleobrů, včetně dvou Wolf-Rayetových hvězd (jedna jasná je ve výřezu označena) a několika eruptivních typu P Cygni. Nejjasnější hvězda 5.2 mag (sp. tř. 08) má přitom, vzhledem ke vzdálenosti kupy 6 200 světelných let, absolutní hvězdnou velikost -7.3 mag (!) a je tedy stejně svítivá jako Rigel a 60 000-tisícinásobně předčí naše Slunce. Kdyby NGC 6231 ležela ve stejné vzdálenosti jako Plejády, přesvítila by je více než padesátkrát a její nejjasnější členky by měly stejnou jasnost jako Sírius! Kupa je též bohatá na dvojhvězdy - obsahuje nejméně šest vizuálních a 20 spektroskopických.

Obrázek vznikl zakreslením všech hvězd GSC v oblasti 15x19o se středem 17h 21m, -26o 40', což umožňuje studovat jejich rozložení. U pravého okraje jsou vidět konce temných mlhovin Barnard 44 (spodní) a 45 (vrchní). B 44 přitom rovnou přechází v komplex rozkládající se jižně a východně od q  Oph. Nejzřetelnější je mlhovina Dýmka (LDN 1773), zakončená na severozápadě B 72 ("The Snake"), která však není rozeznatelná. V levém dolním rohu je zachycena část nejjasnějšího hvězdného oblaku Mléčné dráhy nad g  Sgr. Svislý předěl na hvězdy hustší a řidší oblasti v pravé části je artefakt vzniklý při zhotovování GSC.

Také v nejbližším okolí NGC 6231 leží množství svítivých O a B hvězd, které vytvářejí rozsáhlou koronu, v jejímž středu je ona samotná. Její nejbohatší část leží směrem na severovýchod a mnohých atlasech je označována jako oddělená kupa (H 12, Cr 316, Tr 24). Moderní studie však ukazují na fyzickou spřízněnost korony a hvězdokupy. NGC 6231 tvoří jádro rozsáhlé OB asociace OB Sco 1 jež je součástí spirálního ramene Mléčné dráhy Sagittarius-Carina. Celá je obklopena rozsáhlou oblastí ionizovaného vodíku o průměru přes 4o (nejjasnější část na severu má označení IC 4628), takže vytváří útvar obdobný tomu, jaký můžeme sledovat ve spirálních ramenech jiných galaxií (ony mlhavé zhustky).(Na severní polokouli je obdobným objektem c  a h Persei.)

NGC 6242 už k asociaci nepatří - leží ve vzdálenosti jen 4 300 světelných let. Totéž platí pro NGC 6268 (4 000 l.y.). I nevýrazná temná mlhovina B 48 (v originálním katalogu dobře definovaný tvar, 40' dlouhá, NE-SW; CD -31o13582 (8.9 mag) poblíž středu) je zcela jistě někde před. Pár z1,2 Sco je ovšem něco jiného. Západnější 4.8 mag z1 je sp. třídy B, zatímco východnější 3.6 mag z2 je třídy K5. A zatímco se dvojka umisťuje do vzdálenosti pouhých 150 světelných let, jednička je s velkou pravděpodobností fyzicky spřízněna s NGC 6231 (naznačuje na to stejná vzdálenost, radiální rychlost a některé další parametry). Její absolutní hvězdná velikost - 8.7 mag z ní tak činí jednu z nejsvítivějších známých hvězd naší Galaxie. Kdyby byla ve stejné vzdálenosti jako z2, předčila by svým jasem Venuši v největším lesku!

Čajová konvice

Tak vypadají nejjasnější hvězdy Střelce, kde jsme se kochali nádhernou Mléčnou dráhou plnou temných a světlých zákoutí. Zde si poprvé člověk názorně uvědomí, jak vlastně náš hvězdný ostrov vypadá. Z šířek, kam jsme se dostali, je totiž ve Střelci zřetelně vidět centrální bulka - ono nápadné vyboulení směrem na západ od roviny Galaxie. A nalézá se zde také nad g Sgr nejjasnější hvězdný oblak (1.5x7o), který hravě předčí od nás obdivovaný ve Štítu. Kromě nich byla nepřehlédnutelná mlhavá, koncentrovaná skvrna M 7 a desítka dalších deep-sky objektů (M 6, NGC 6231, M 25, M 8, M 16... ). Nápadné byly i některé temné mlhoviny. Například Dýmka - její náústek byl i bez dalekohledu zřetelným zářezem z východní strany do západního ramene Mlékárny - jež se v Sometu proměnila na oblast bez jakýchkoli hvězd (viz obrázek). Naopak dost zklamala dvojice B 44 a 45 táhnoucí se od Antara na východ. Nic nápadného a zřetelného (ani v triedru, či Sb). Každopádně krásu, kterou jsme mohli v podobě tohoto mlhavého závoje po několik nocí sledovat, nepřiblíží žádná fotografie - všechny jsou příliš sterilní, bez života. Mohu s klidem v srdci říci, že už jenom pro tento pohled stojí za to, vypravit se někam na jih (prý stačí i Kréta).

Už vás nechci dál unavovat, takže raději skončím. Ale vězte, že obloha v Maroku, kde je Polárka nezvykle nízko a naopak Lev vysoko, byla a je krásná.

OBSAHtiskJiří Dušek


Setkání členů APO 22. až 24. dubna 1994

Zcela v duchu tradice jsme naše setkání neoficiálně zahájili již v pátek 22. dubna. Sešlo se nás v tu dobu jen několik, ale o to byly některé části našeho jednání příjemnější. Jako první bod večerního programu byla naplánována prohlídka hvězdárny, která se díky nápadu Jeníka Hollana změnila v prohlídku hvězdárenského exteriéru (též jistého hospodského interiéru). Večer a v noci pak bylo celkem pěkné počasí, takže kdo měl zájem, mohl pozorovat... Kdo měl zájem, mohl také navštívit soukromou demonstraci Pavla Gabzdyla Měsíční okénko, což byl dle očitých svědků jeden z nejvelkolepějších zážitků celého semináře.

V sobotu ráno jsme se poscházeli a poprobouzeli do více než nádherně jarního dne, kterému předcházel vcelku pěkný východ Slunce. Seminář, tentokrát už naostro, "odstartoval" Jirka Dušek a zahájili jsme ho přednáškou Tomáše Rezka, během noci z pátka na sobotu přejmenovanou na Letem světem aneb Historie astronomie z japonského expresu. (či ještě lépe Jeníček a Mařenka studují astronomii aneb Sympozium IAU v Kocourkově.) S vážnějším tématem pak nastoupil Tomáš Hudeček. Z nepřeberného bince, co jen ho ve Sluneční soustavě najdete, si vybral planetky, a pověděl nám, jak z různých druhů pozorování získat jejich rotační periodu a tvar. Následoval oběd - kdo co našel, to i snědl - a během obědové přestávky diskuse o současnosti a budoucnosti sdružení APO. Po obědě jsme museli náš "blok kratších i delších příspěvků" operativně přeskládat, abychom vystačili s časem. Takže (možná mimo pořadí) nám:

  • Leoš Ondra objasnil gravitační "čočkování"světla vzdálených objektů, a ukázal nám pomocí vlastního modelovacího programu pro PC, co taková gravitační čočka dokáže;
  • Kamil Hornoch pověděl, že stát se fotometrem není vůbec nic těžkého, že je jen důležité se v tom soustavně cvičit;
  • Petr Pravec připomněl, že astronomie se sice dá dělat očima, ale že jsou i jiné, lineárnější detektory světla - třeba CCD-kamery;
  • Jeník Hollan předvedl, že ne každý hvězdný atlas musí být dnes na papíře či na fólii, ale že atlas můžeme velmi levně získat také na CD-ROMu či na několika kilogramech disket - MegaStar ver. 1.80;
  • Ruda Novák vysvětlil, že ne všechny proměnné hvězdy musí být geometrické, a když už, tak že ne vždy musejí být typu Algol;
  • Martin Lehký prohodil pár slov o hradecké šmidtce a fotkách, které s ní dělá (a jež ho proslavily i v zahraničí);
  • Naši ostravští kolegové zasvětili do problémů ostravských amatérů, ostravských hvězdáren a zejména vztahů mezi nimi;
Po večeři jsme si pak, podle programu, připoměli, že velmi brzy tomu bude už 25 let od přistání prvního člověka na Měsíci. Pavel Gabzdyl nám popovídal o zajímavých útvarech na jeho povrchu, a Jirka Dušek si na nás pak připravil nejen dlouho slibovaný film Apollo 11, ale i akustické záznamy startu kosmonautů na Měsíc a citace z Normana Mailera. Když se pak pomalu setmělo, byla další soukromá demonstrace. Tentokráte ji prezentovali Jeník Hollan a Jirka Dušek, a týkala se vizuálního pozorování hvězdných spekter běžnými dalekohledy. Kdo chtěl, mohl i tuto noc strávit podle svého - třeba soukromým pozorováním, nebo tak, že se zúčastnil dalšího Měsíčního okénka - live Pavla Gabzdyla.

V neděli ráno nás pak probudil sympaticky sebevědomý a čilý Honza Jančů, který nás provedl Archívem pozorování APO, jež se jemu a Jirkovi Krtičkovi konečně podařilo převést do počítačové podoby, Ruda Novák se svěřil, že postupně pracuje na indexaci našeho Bílého trpaslíka, a pak už nás až do úplného konce svým skvělým humorem a velice zajímavou přednáškou, vyšperkovanou takovými gagy, jako je třeba teorie manžela a domácího přítele, udržoval ve stavu bdělém dr. Zdeněk Mikulášek.

PS: Na konec by se ještě mělo napsat "za rok nashledanou". Toť však otázka. Napadlo nás totiž, že bychom mohli udělat další setkání na počátku října. Všechno ale záleží na vašem zájmu... Takže prosíme případné zájemce, aby se nám do začátku srpna ozvali (viz ve Zpravodajské síti přiložená návratka).

Whiteův teorém tutlaných skandálů:
Čím dříve a podrobněji rozhlásíte špatné zprávy, tím lépe.

Seayův zákon:
Nic nevychází přesně podle plánu.

Římské pravidlo:
Ten kdo tvrdí, že něco nejde udělat, by neměl překážet tomu, který to dělá.

Jacquinův postulát o demokracii:
Nikdo si nemůže být jistý životem, svobodou ani majetkem, dokud zasedá parlament.

OBSAHtiskTomáš Rezek


Co by se stalo, kdyby ve Slunci naráz ustaly termonukleární reakce?

Následují článek je jednou z mnoha záludností, které vycházejí, coby otázky, v sešitcích brněnského nakladatelství Rovnost (v současnosti vychází třetí díl, čtvrtý jde do tisku a všechny si je můžete objednat na brněnské hvězdárně). Zároveň byl jeho obsah součástí přednášky RNDr. Zdeňka Mikuláška, CSc. "Slunce - stavba a vývoj" na jarním Setkání členů APO. Byla velmi poučná a tak pro ty z vás, kteří ji nemohli slyšet, přinášíme alespoň níže uvedenou otázku. Ale aby v ní bylo i něco navíc, pro ilustraci k ní přikládáme kopii Zdeňkových poznámek, které měl při svém povídání k dispozici. Alespoň trochu tak můžeme nahlédnout pod pokličku hrníčku, v němž vznikají zajímavé myšlenky.

Hned na počátku musím předeslat, že tato otázka je otázkou čistě akademickou. Žádné nebezpečí, že by se provoz termonukleárního reaktoru umístěného v nitru Slunce mohl v dohledné době zastavit, nehrozí. Nicméně i akademické otázky si zaslouží odpověď.

Termonukleární reakce hrají v energetice Slunce klíčovou roli. Zabezpečují energetickou rovnováhu ve hvězdě. Jejich prostřednictvím se v ní uvolňuje právě tolik energie, kolik jí hvězda ztrácí vyzařováním z povrchu. Reakce, při nichž se vodík postupně mění v hélium, probíhají v okolí centra Slunce. Teplo, které se při nich uvolňuje, pak vystupuje do chladnějších vnějších vrstev, které jsou v bezprostředním kontaktu s mrazivým kosmickým okolím. Tok energie z centra na povrch udržuje tyto vrstvy na konstatní teplotě a je příčinou toho, proč se vnější vzhled i výkon Slunce po řadu miliard let prakticky nemění.

Co by se stalo, kdyby ve Slunci najednou přestaly termonukleární reakce probíhat? Odpověď je nasnadě. Slunce by začalo chladnout, stejně jako žehlička, když ji odpojíte z elektrické sítě. Samozřejmě, nevyhaslo by okamžitě. Konečně ani zmíněná žehlička nezchladne na povel. Trvá to nějakou tu chvíli, než se teplota žehličky srovná s teplotou okolí. Jak dlouho by Slunce chladlo? To můžeme odhadnout. Zásoba vnitřní energie Slunce je asi 3.1x1041 joulů. S touto rezervou by i při dnešním výkonu - 3.86x1026 wattů - Slunce dokázalo vyžít ještě plných 26 miliónů let.

Jenže naše úvaha, vycházející z podobnosti Slunce a žehličky, není správná. Mezi těmito dvěma tepelnými zdroji je rozdíl zcela diametrální. Slunce je koule žhavých plynů udržovaná pohromadě vlastní gravitací. Takovéto těleso se chová zcela jinak než žehlička nebo akumulační kamna. Reakce hvězdy na to, že v ní vysadí hlavní zdroj energie - termonukleární reakce - je na první pohled úplně nepochopitelná. Hvězda se začne zahřívat! Jak je to možné?

Když se omezí produkce energie uvolňované jadernými reakcemi v centrálních oblastech hvězdy, pak zde skutečně teplota na chvíli poněkud poklesne. Klesne-li však teplota, sníží se i tlak hvězdného materiálu, materiál trochu "změkne". Poruší se tím delikátní rovnováha mezi dostředivou tíhovou silou a odstředivým odporem plynu proti stlačení. Na okamžik tu převládne síla tíže. Vnitřek hvězdy se začne hroutit, začne se smršťovat. Tento proces se zabrzdí v momentě, kdy se tlak v nitru posílí natolik, že opět může vzdorovat tíze horních vrstev hvězdy. Při hroucení hvězdy se zvyšuje nejen hustota, ale i teplota hroutícího se materiálu. Děje se tak na účet potenciální energie, která se při kontrakci uvolňuje. Zhruba jedna polovina osvobozené potenciální energie se spotřebuje na zvýšení zásob vnitřní energie látky ve hvězdě, druhá polovina je úplně volná a hvězdu opouští v podobě záření. Hvězda, která se dostane do krizové situace, kdy v ní přestane fungovat termonukleární reaktor, okamžitě nasazuje jiný zdroj energie. Tím je postupné smršťování hvězdy, které je navíc doprovázeno zvyšováním vnitřní i povrchové teploty hvězdy.

Zářivý výkon hvězdy nesouvisí s tempem, s jakým v ní probíhají jaderné reakce. Je dán něčím jiným: schopností obalu hvězdy tepelně izolovat žhavý vnitřek tělesa. Přerušení dodávky energie z centra izolační vlastnosti obalu nezmění. Nezmění se tudíž ani výkon hvězdy. Náhradní zdroj energie - smršťování hvězdy - musí tuto skutečnost respektovat. Hvězda se tedy musí hroutit právě takovým tempem, aby množství uvolňované potenciální energie odpovídalo energetickým ztrátám způsobeným únikem tepla z povrchu. U Slunce by to znamenalo, že by se jeho průměr musel každoročně zmenšit zhruba o 50 metrů. Pokles výkonu daný zmenšováním plošné výměry smršťujícího Slunce bude zcela kompenzován vzrůstem povrchové teploty o desetitisícinu stupně Celsia za rok. Změny poloměru i teploty by byly tak nepatrné, že bychom je vůbec nebyli schopni zaznamenat.

Pokračujme však ve svých úvahach dál a podívejme se na další vývoj hvězdy, v níž by byl běh termonukleárních reakcí násilně přerušen. Hvězda se tedy pomaloučku hroutí. Přitom se poznenáhlu ohřívá a zahušťuje. Tím se mění poměry v obalu hvězdy, jeho izolační schopnosti se v souvislosti se vzrůstem teploty rapidně zhoršují. Hvězda se stává průhlednější, její zářivý výkon roste. Za 54 miliónů let, kdy se průměr Slunce zmenší na čtvrtinu, vzroste výkon na dvojnásobek. Povrchová teplota z 5 500 oC vystoupí na 13 500 oC. Při tom však Slunce nezůstane a bude se smršťovat dál. Kdyby bylo složeno z ideálního, dokonale stlačitelného plynu, mohlo by v tomto vývoji pokračovat neomezeně dlouho. Jenže i astrofyzikální pohádky mají svůj konec. Jednou se přece toto hroucení zastavit musí.

Asi tak po 100 miliónech let, kdy se poloměr Slunce zmenší na jednu osminu původní velikosti a povrchová teplota vzroste na 21 000 oC, začne v centrálních oblastech hvězdy hrát důležitou roli tzv. elektronová degenerace. Hustota v jádru naroste na 80 000-násobek hustoty vody, teplota se zde zvýší na 120 miliónů o Celsia. Za těchto extrémních podmínek již přestává být hvězdný materiál stlačitelný a začíná se chovat jako pevná látka. Dosavadní kontrakce se zabrzdí zpočátku jen v centrálních oblastech hvězdy, kde je nejhustěji.

Vnější vrstvy však o degeneraci nic nevědí a vesele se smršťují dál. Teplota hvězdy i její výkon zatím stále rostou. Nicméně roste i hmotnost degenerovaného jádra. Když elektronová degenerace zachvátí celou hvězdu, smršťování se zastaví. V této fázi vývoje hvězda vyhlíží jako bílý trpaslík. I její další osudy jsou stejné.

Teprve nyní lze hvězdu připodobnit k rozpálené žehličce, kterou stihl výpadek elektrického proudu. Obě tato tělesa postupně chladnou, aniž by se přitom jejich rozměry nějak výrazně měnily. Jisté rozdíly tu pravda jsou: žehlička nadobro vychladne za půl hodiny, rozehřátá degenerovaná hvězda asi tak za 50 miliard let.

OBSAHtiskZdeněk Mikulášek


Karel Čapek, O té bábě Povídajdě

Cože, zase už povídat? Vždyť jsem, děti, přeco povídal tuhle - hm, kdypak to bylo? No, onehdy zrovna to bylo.

To už je dávno, povídají děti, a teď zase potřebujeme povídat něco jiného.

Vy, děti, ale potřebujete nějakého povídání! Pořád aby vám někdo povídal. Potřebujete knížky pro děti, aby vám povídaly - aby vám povídala maminka a povidal tatínek - a aby povídala babička a povídal dědeček - a vy, děti, pořád breptíte taky.

To se ví, povídají děti, to se ví, že potřebujeme mnoho povídání. Když se nám povídá, tak my posloucháme a zatím rostem.

A co kdyby se vám, děti nepovídalo? Tak třeba mně například se jaksi nechce -

To nedělejte. Kdyby se nám dětem někdy nepovídalo, tak bychom třebas zlobily.

Že byste zlobily? To by se teď, právě k vánocům, nedalo potřebovat. To si tedy budeme raději povídat. Ale tak si myslím, že pro vás všechny by tu měla ještě být ta bába Povídajda, co tu kdysi na světě bývávala.

Bába Povídajda? O té jsme ještě nikdy neslyšely. Tak honem, pane Čapek, do toho a hned nám povídejte o té bábě Povídajdě.

Tak tedy bába Povídajda - to bylo ještě za těch dávných časů, kdy na světě nebyly žádné knížky pro děti a nebylo dětem z čeho číst - ta bába Povídajda byla na světě na to, aby dětem povídala. Ta znala všechny pohádky, pořekadla, příběhy a písničky, co jich jen je.

OBSAHtiskKarel Čapek


Hvězdy na papíře

Počátkem šedesátých let našeho století vstoupil do hvězdné kartografie nový, mocný nástroj - počítač. Strojově přesné pohyby plotrů jím řízené s přesností na setiny milimetru začaly spoluvytvářet rozsáhlé atlasy s rychlostí člověkem nedosažitelnou. Nikdy ho však zcela nenahradily a ještě pár let (ale doopravdy jen pár let) nenahradí. Zatím se jedná jen o plodnou symbiózu - počítač předkreslí polohy, příp. i velikosti hvězd, deep-sky objektů a všechny čáry, člověk pak provádí kontrolu, rozhoduje nejasné případy a hlavně zakresluje různé klikatící se světlé, temné mlhoviny a hranice Mléčné dráhy.

Prvním takovým atlasem byl Smithsonian Astrophysical Observatory Star Atlas z roku 1960 s celkem 260 000 hvězdami, který byl původně sestaven pro potřeby pozorovatelů umělých družic. Obsahuje proto jen hvězdy, u nichž byly známy přesné polohy, a mnoho jasných, viditelných i bez dalekohledu, v něm uvedeno není. Také jasnosti nejsou nejpřesnější, byly převzaty z Bonner Durchmusterungu! Ostatně je mu celkově velmi podobný - jsou v něm pouze nakresleny hvězdy a uvedeny polohy jasnějších deep-sky objektů bez jakýchkoli popisů. Přesto se i dnes ještě používá.

Druhým význam dílem, které vzniklo spojením rychlosti počítače a umění lidské ruky, je asi vám všem dobře známá Uranometrie 2000.0 pod níž je podepsána trojice Levy (předmluva), Rappaport (počítačová data a grafika) a Tirion (popisy, symboly, čáry). Vycházela natřikrát - nejdříve severní a pak jižní obloha celkově s 332 000 hvězdami (do 9.5 mag) a přes 10 300 objekty a nakonec i "katalog" The Deep-Sky Field Guide to Uranometria 2000.0, který obsahuje popisy a základní údaje o 9 000 objektech obou předcházejících dílů. Originální Uranometrii máme na hvězdárně a věřte, že se jedná o jeden z klenotů naší knihovny, bez kterého si dnešní činnost APO (a nejen jeho) nedokážeme představit. (Za příklady však nemusíme chodit až do Spojených států. Vždyť i Gnomonický Atlas Brno 2000.0 Vladimíra Znojila byl zhotoveno zcela automatizovaně.)

V osmdesátých letech, když na pracovní stoly a přímo do domácností pronikly počítače zvané PíSí, došlo k další revoluční změně. Hvězdy se odpoutaly od papíru a přenesly se formou jedniček a nul zaznamenaných na magnetické pásce, disku nebo formou drážek na CD na (a zpravidla jen a pouze) monitory. Není divu, moderní astronomická technika chrlí nepředstavitelné množství údajů o jednotlivých hvězdách, kterých je jen do 15. velikosti téměř dvě desítky miliónů. To už se na papír jen tak nevejde. A kdyby ano, kdo by si něco takového koupil nebo dokonce používal? Příkladem může být MegaStar - atlas, který díky jedinému disku, čtečce a obyčejné PC 286 máme na stole v naší klubovně.

Ale to už je současnost, a v ní náš seriál musí skončit. Co bude následovat, je těžko předpověditelné. Každopádně, stejně jako v době, kdy Johann Bayer tvořil svůj průkopnický atlas, i dnes bude nad prací všech hvězdokartografů bdít Můza astronomie. A nám nezbývá než jim popřát pevnou ruku a hodně trpělivosti.

Sky Atlas 2000.0

Nevím to sice jistě, ale myslím si, že v roce 1980 jste už byli všichni na světě. Já se právě tehdy naučil číst. A proč zrovna v roce 1980? Inu, tam totiž spadají první zmínky o Tirionově Sky Atlasu 2000.0, o němž si dnes budeme povídat.

Koncem srpna 1980 obdržela Sky Publishing, vůdčí světové vydavatelsví astronomické literatury, nový atlas nakreslený tehdy ještě neznámým holandským umělcem, astronomem a uranografem v jedné osobě, Wilem Tirionem. Moc se všem líbil a tak se Sky Atlas 2000.0 stal prvním větším a samonosným dílem, které bylo vydáno v nové souřadnicové epoše - v epoše 2000.0. Přejít k ní bylo tou dobou již více než logické, ačkoli se předtím stále ještě kreslilo pro rok 1950. (Druhým takovým přestupným krokem byla Uranometrie 2000.0.)

Nový hvězdný atlas byl vydán a uveden na trh v červnu roku 1981 (já jsem zrovna ležel ve špitále se zanedbanou spálou) ve dvou různých variantách: jedna s černým tiskem na bílém pozadí jako "Desk Edition" (ještě lépe by však sedl termím "xeroxovatelné vydání"), druhá inverzní (na černém pozadí) jako "Field Edition". Tirion si však dal práci i s výrobou barevných předloh pro tzv. "Deluxe Edition", kteréžto vydání se objevilo koncem roku 1981 (tou dobou na Vánoce jsem dostal m.j. jeřáb na bateriový provoz, a podařilo se mi prskavkou vypálit kus koberce) a bylo ze všech tří nejžádanější. No, a nakonec začal být před nedávnem též nabízen "Laminated Sky Atlas 2000.0". jehož jednotlivé listy jsou potaženy fólií coby ochranou před vlhkem. (Kromě toho byl časem doplněn o dvojdílný a poměrně kvalitní Sky Catalogue 2000.0 od Hirshfelda, Sinnotta a Ochsenbeina. Atlas si získal v krátké době takovou popularitu, že zcela zastínil do té doby asi komerčně nejúspěšnější a po léta nabízený Bečvářův Atlas of the Heavens, což je anglický překlad názvu Atlas Coeli.

Zdrojem "hvězdných" dat pro něj byl SAO-katalog (Smithsonian Astrophysical Observatory Star Catalog), kompilovaný pro epochu 1950.0, a některá další díla, obsahující zejména přesná data pro hvězdy s velkým vlastním pohybem. Protože v době, kdy Tirion na svém atlase pracoval, ještě neexistoval žádný katalog v epoše 2000.0 jdoucí alespoň po zamýšlený limit Sky Atlasu, vyřešil autor svůj problém následovně: atlas nakreslil pro epochu 1950.0, pro ni totiž měl katalogová data, a pak do něj přikreslil souřadnicové osy pro epochu 2000.0. Ty v defininivní verzi atlasu ponechal a osy pro rok 1950 "vymazal".

Souřadnice a seznamy deep-sky objektů Tirion čerpal jednak z Bečvářova Katalogu k Atlasu Coeli (zakreslil a označil všechny objekty v něm uvedené), jednak celý výběr doplnil objekty z Vehrenbergova Atlas of Deep-Sky Splendors a Burnhamova třídílného průvodce The Celestial Handbook. Dále jsou zakresleny, podobně jako v AC, dvojhvězdy, proměnné hvězdy, isofoty Mléčné dráhy, hranice souhvězdí...

Jen tak pro srovnání: Tirionův Sky jde do osmé hvězdné velikosti (přesněji 8.1 mag) a obsahuje celkem 43 000 zakreslených hvězd, Atlas Coeli má limit 7.75 mag a je v něm asi 32 500 hvězd. Světoví experti kolaborující se Sky Publishing Corporation dále uvádějí, rádoby ve prospěch Sky Atlasu, i tyto diskutabilní argumenty: 1. všech 2500 deep-sky objektů v díle Tirionově je identifikováno; 2. Atlas Coeli, obsahující 32 500 hvězd na 16-ti mapách, kreslil přibližně tucet lidí po dobu jednoho roku, kdežto ten Tirionův se 43 000 hvězdami na 26-ti mapách nakreslil jeden člověk za 30 měsíců. My ze středu Evropy bychom naopak mohli tvrdit, že Tirion jen použil lepší projekci než Bečvář, doplnil pár slabých hvězd, připsal čísla ke slabším objektům, k těm známějším pak i zaužívaná anglo-americká vlastní jména, a vše nakreslil znovu pro epochu 2000.0. Tirion s Bečvářem si totiž na první pohled nejsou nepodobny (ty atlasy). Mrzet nás to ale nemusí: Atlas Coeli tu byl dřív, a dost možná, že nebýt právě našeho Bečváře, pan Tirion by se proslulým uranografem 20. století nikdy nestal.

Jaký je tedy Tirionův Sky Atlas ve skutečnosti? (Podle mne je jen inovovanou kopií Atlasu Coeli, ze kterého autor převzal to dobré a z toho špatného se poučil. Pár výhod však má: je kreslen v epoše 2000.0 a zvolená projekce má skutečně minimální zkreslení a více než postačující přesahy jednotlivých map.) Malou ukázku z něj zveřejňujeme na předešlé stránce Trpaslíka, a svůj názor coby názor člověka, který kdysi začal pozorovat s Bečvářem, pak na chvíli přešel k Tirionovi a poté se definitivně vrátil k Bečvářově Atlasu Coeli, jsem snad také trošku poodhalil.

Guide Star Catalogue

Možná se vám bude zdát, že trochu vybočujeme z rámce a tématu našeho seriálu o hvězdných atlasech. Ne však úplně, protože právě na GSC, zatím asi největším hvězdném katalogu všech dob, je postavena celá řada skvělých a užitečných počítačových atlasů, z nichž nejznámějším je třeba náš, už starý a dobrý, MegaStar...

Tento bombastický seznam všech hvězd (a také galaxií, planetárek a dalších objektů), kompletní do 15. až 16. velikosti, byl původně tvořen a stvořen kvůli známénu Hubbleovu kosmickému dalekohledu. První zmínky o něm se objevují už v roce 1979, kdy si přípravný tým vědců ze Space Telescope Science Institute (STScI) uvědomil, že pro přesné navádění budoucího "oběžného" dalekohledu bude zapotřebí velkého množství hvězd; výpočty pak ukázaly, že katalog, postačující tomuto účelu, bude muset obsahovat kolem 100 hvězd na jeden čtverční stupeň. Tou dobou byl stále ještě nejobsáhlejší prohlídkou známý SAO-katalog, jdoucí přibližně do 9. magnitudy a obsahující pouhých šest hvězd na čtvereční stupeň.

V roce 1982 spojil STScI síly se známou univerzitou CALTECH a byla tak započata komplexní fotografická přehlídka nebe, prováděná 48-mi palcovými Schmidtovými komorami. Jedna z nich stála přímo na Mt. Palomaru, druhá pak v novém Jižním Walesu na Siding Spring Observatory. Z Palomaru se prováděly 20-ti minutové expozice ve žlutém světle, čímž se na desky dostaly všechny objekty do 19. velikosti, v Austrálii se exponovalo v modré barvě po celou hodinu, s dosahem až 22. velikosti. Každá deska měla rozměry 6.5x6.5 o2; na pokrytí celého nebe bylo tedy potřeba 1477 fotografických desek.

Když se pak takových desek nasbíralo několik, bylo je nutné postupně převádět do digitální podoby. Tým programátorů napsal 200 000 řádkový program, který pak na počítači spojeném se dvěma speciálně upravenými mikrodenzitometry vytvořil "datový" soubor o velikosti kolem 1000 gigabyte. Scanování každé z jeden a půl tisíce desek trvalo plných 12 hodin, a každý obrazový element, kterému takto byla přiřazena intenzita zčernání od 0 do 32 767, měl rozměr 25 mikronů - na obloze to odpovídá asi 1.7 úhlové vteřiny.

Tímto způsobem tedy vznikl nevídaný a neslýchaný katalog objektů. Pro potřeby HST pak byly z tohoto množství (10 až 30 tisíc objektů na jednu desku) vybrány všechny "věci" jasnější než asi 15.5 mag (nikdo to neví přesně, protože i zde se trochu přihlíželo k tomu, aby ve všech oblastech hvězdného nebe - v Mlékárně i mimo ni - byl dostatečný počet hvězd). Speciální algoritmus pak ještě všechny objekty na daným limitem rozdělil do dvou skupin - na hvězdy, a na ne-hvězdy. (Ani to se nepovedlo dokonale, protože spousta jasnějších hvězd byla přeexponována, a tudíž se jí dostalo zařazení ne-hvězda, a naopak mnoho slabých galaxií bylo oklasifikováno jako hvězdy.)

Celý Guide Star Catalog obsahuje na jednu hvězdu SAO celých 60 hvězd vlastních - čítá totiž celkem 18 819 291 objektů, z nichž je 3 649 418 klasifikovaných jako ne-hvězdy a zbývajících alespoň 15 miliónů jako hvězdy. Copak by si asi o našem zdravém rozumu pomyslel sám velký Hipparchos, který kdysi, asi 150 let před n.l., sestavil katalog "pouhých" 800 hvězd? (Snad ještě pár slov k tomu, jak jej můžete získat. Verzi GSC na dvou CD-ROM vydala Astronomical Society of the Pacific. Nabízí jej za pouhých $ 52.95, takže vás informace o jedné hvězdě přijdou na pouhopouhých 0.0000033 dolaru!)

Na co se zapomnělo

V našem seriále jsme si podrobněji popovídali jen o několika málo nejvýznačnějších atlasech. Bylo by ale škoda se na závěr nezmínit několika větami i o dalších, méně známých, ale stejně zajímavých dílech.

Předně, do roku 1627 je datován Coelum Stellatum Christianum. Jeho autorem byl Julius Schiler, současník Johanna Bayera, který dokonce žil ve stejném městě. Uranometria také byla podkladem pro tento atlas - svědčí o tom téměř shodný výběr hvězd. Podstatně se od ní ale odlišuje tím, že v ní jsou tradiční souhvězdí nahrazeny křesťanskými postavami a symboly a že byl nakreslen z pohledu Boha, tj. zrcadlově převráceně. Naštěstí se ale toto dílo nijak neprosadilo a dnes je zcela zapomenuto.

O téměř dvě stě let později publikoval Brit Alexander Jamieson A Celestial Atlas, který kromě map obsahoval i rozsáhlé povídání. V podstatě se tak poprvé objevilo, později u Nortona tak úspěšné, spojení atlasu a příručky. Některé jeho tisky přitom byly dokonce barevné! Jinak se ovšem Jamieson vrátil k diskutabilnímu sinusoidálnímu zobrazení. Podobný byl i průvodce The Geography of the Heavens, v podstatě první moderní americké uranografické dílo, od E.H.Burritta, které se objevilo roku 1835.

V letech 1830 až 1859 v Berlíně vycházely Akademische Sternkarten, což bylo 24 rovníkových map - vždy po jedné hodině v rektascenzi a 30o v deklinaci, které obsahovaly všechny hvězdy do 9 mag a i spoustu slabších. Doplněny byly i katalogem. Na jejich sestavení se mimo jiné též podílel Ignác Halaška (rodák z Budišova a zakladatel zřejmě první brněnské hvězdárny).

Slavný Friedrich Wilhelm Argelander ještě před BD zhotovil roku 1843 pravděpodobně první moderní atlas Uranometria Nova. Na 17 mapách obsahovala všechny bez dalekohledu viditelné hvězdy, hranice souhvězdí, ale též obrysy kreseb, které okopíroval od Bayera.

Deset let po začátku našeho století poprvé vyšlo dílo (viz ukázka) Arthura P. Nortona - atlas a příručka, které dosáhlo nebývalé popularity a 18-ti vydání, dokonce včetně přepočtu nejdříve na epochu 1950 a pak i 2000. Původně bylo určeno amatérům s azimutálními a ekvatoriálními montážemi bez dělených kruhů a zároveň jako doplněk k Webbově Celestial Objects for Common Telescopes a Smythově Cycle of Celestial Objects, postupem času se však od zamýšleného cíle odpoutalo a osamostatnilo. Obsahuje hvězdy do 6.35 mag, objekty Messierova a Herschelova katalogu (pro všechny je použit stejný symbol), množství proměnných a dvojitých hvězd. Na jeho aktualizaci se během sedmdesáti let podílelo víc než deset lidí.

Díru do světa udělal i Antonín Bečvář, a to nejen s ACéčkem. Roku 1958 vydal Atlas Eclipticalis zachycující oblohu v rozmezí deklinace od -30 do +30o, bez jakýchkoli objektů, s náznaky hranic souhvězdí a barvami hvězd podle spektrálních tříd (viz černobílá ukázka). Roku 1962 následoval Atlas Borealis pokrývající zbytek severní oblohy a nakonec v roce 1964 Atlas Australis. Všechny tři neměli žádný přesný limit, jsou více méně kompletní do 9 mag, ale obsahují i mnohem slabší hvězdy (v některých případech 12., 13. velikosti!). Tato nesourodost je způsobena tím, že na jejich pořízení byly použity různé katalogy (Yale Zone, Boss General... ) a Bečvář do nich v podstatě zakreslil všechny hvězdy s tehdy přesně změřenými pozicemi. Nekonzistence v jasnostech vznikla též proto, že na Ekliptikalis a Australis použil vizuální jasnosti, kdežto na Borealis fofografické. Díky velkým rozměrům však byly dost nepraktické.

Před třinácti lety sestavil Charles Scovil pro American Association of Variable Star Observers na základě SAO atlasu 178 stránkový The AAVSO variable star atlas (viz ukázka). Jsou v něm vyznačeny všechny tehdy známé proměnné hvězdy, které měly amplitudu jasnosti větší než 0.5 mag a v maximu více než 9.5 mag, a kromě toho i jasnosti mnoha vhodných srovnávacích hvězd. Doplněn byl indexem a intenzivně se používá dodnes.

Stručný přehled nejznámějších atlasů všech dob

De le Stelle Fisse (Piccolomini, 1540) - zřejmě první tištěný atlas, hvězdy poprvé označeny latinkou; Uranometria (Bayer, 1603) - první klasický atlas; 51 map s obrazy souhvězdí a označením jasných hvězd; na základě pozorování Tycha Brahe; Coelum Stellatum Christianum (Schiller, 1627) - v podstatě přepracované Bayerovo dílo s biblickými postavami. Dnes je téměř zapomenuto; Firnamementum Sobieskianum, sive Uranographia (Hevelius, 1690) - 54 map a 2 hemisféry; obsahuje některá nová souhvězdí; Atlas Coelestis (Flamsteed, 1729) - 27 map, poprvé použita teleskopická pozorování; používal se více než jedno století; Uranographia (Bode, 1801) - pro epochu 1801 měla zakresleno přes 17 tisíc hvězd. Kromě toho v ní byly poprvé vyznačeny hranice souhvězdí a množství deep-sky objektů; Celestial Atlas (Jamieson, 1822) - třicet map, poprvé včetně původce; Akademische Sternkarten (Berlínská akademie, 1830 - 59) - 24 map vysoce kvalitních do 9. velikosti s katalogem; podél ekliptiky; The Geography of the Heavens (Burritt, 1835) - první americký atlas+příručka; Uranometria Nova (Argelander, 1843) - 17 map a doprovodný katalog hvězd do 6. velikosti; na pomezí mezi starší a novodobou hvězdnou kartografií - obsahuje ještě kresby souhvězdí; Bonner Durchmusterung (Argelander, 1863) - atlas s katalogem, jdoucí pod hranici viditelnosti pouhým okem, nejméně však do 9. hvězdné velikosti; 37 map a katalog s 325 000 hvězdami mezi severním pólem a -2o deklinace; Südliche Bonner Durchmusterung (Schônfeld, 1886) - extenze k BD, jdoucí do -23o deklinace a přidávající k celkovému počtu dalších 135 000 hvězd; zamýšlen jako část BD, společně s BD pak také po mnoho let prodáván; Carte du Ciel (kompletně nikdy nedokončeno) - první fotografický atlas, vždy dvě desky 2x2 stupně, jedna poziční do 11. velikosti, jedna jdoucí až do 14. velikosti (pomocí speciálních astrografů bratrů Henryových); Norton's Star Atlas (1910) - snad nejznámější atlas tohoto století (při vší úctě k Bečvářovu Atlasu Coeli); 8 map celé oblohy, přibližně do 6. velikosti, a mnoho povídání k tomu; dočkal se již 18-ti vydání; Franklin-Adams Charts (1914) - 206 fotografických map zachycujících oblohu od pólu k pólu až do 15. hvězdné velikosti; používán po několik desetiletí; Atlas Coeli (Bečvář, 1948) - 16 map od pólu k pólu do 7.75 mag, pečlivé značení a identifikace, mnoho deep-sky objektů; Atlas Eclipticalis (Bečvář, 1958), Atlas Borealis (Bečvář, 1962), Atlas Australis (Bečvář, 1964) - dohromady kompletně pokrývají celou oblohu; většinou kompletní do 9. velikosti, obsahují i hvězdy podstatně slabší; barvou hvězdných kotoučků je vyznačena spektrální třída; bez deep-sky objektů; National Geographic Society - Palomar Sky Survey (1949-1956) - asi nejdokonalejší fotografický atlas (provádí se ovšem jeho aktualizace); zachycuje severní hvězdnou oblohu po -33. rovnoběžku do asi 20. velikosti; čítá 935 desek v červené i modré barvě; existuje i jeho jižní doplněk; Smithsonian Astrophysical Observatory Star Atlas (1960) - první počítačově kreslený atlas, jdoucí do 9. hvězdné velikosti, obsahující asi 260 000 hvězd a jednotně kreslené deep-sky objekty bez identifikací; doprovázen čtyřdílným katalogem; Falkauer Atlas (Vehrenberg, 1961) - fotografický atlas severní hvězdné oblohy do asi 13. hvězdné velikosti; Atlas Stellarum (Vehrenberg, 1970) - podobný jako Falkauer Atlas, jen ve větším měřítku a jdoucí asi o magnitudu dále; True Visual Magnitude Photographic Star Atlas (Papadopoulos, Scovil, 1979) - pokus o fotografický atlas odpovídají tomu, jak různě barevné hvězdy vnímá člověk; AAVSO variable star atlas (Scovil 1980) - oficiální atlas známé celosvětové organizace pozorovatelů proměnných hvězd; Uranometria 2000.0 (1988) - druhý významný počítačem kreslený hvězdný atlas, mnoho deep-sky objektů, hvězdy do deváté a půlté velikosti; nepostradatelná pozorovací pomůcka každého Apače.

Použitá literatura:
Předmluva k atlasu Uranometria, Norton's Star Atlas, články z časopisu Sky and Telescope a různé
G.Chambers, A Handbook of Descriptive and Practical Astronomy II., Instrumente and Practical Astronomy, Oxford 1890

Doporučená literatura:
B.Basil, Astronomical Atlases, Maps and Charts, Dawsons of Pall Mall, London 1968
O.Gingerich, "Astronomical Maps", Encyclopaedia Britannica, 15th edition, 1975
D.Warner, The Sky Explored, Celestial Cartography 1500-1800, Alan R. Liss, Inc., New York 1979

OBSAHtiskTomáš Rezek, Jiří Dušek


Viděli jste UFO?

My na brněnské hvězdárně nedávno ano: v úterý 3. května 1994 pozdě večer. Bylo to důkladné a krásné ufo a byli jsme z něj docela vedle. Něco takového ještě nikdo z nás na nebi neviděl a to jsme mnozí věnovali hledění vzhůru hezký kus života.

Objevil jej jeden z návštěvníků našeho večerního programu. Krátce po půl desáté se otázal, je-li ta jasná hvězda nízko na nebi Venuše. Zhruba tím směrem skutečně vidět byla, jenomže o kus vlevo - tohle byla večernice přebytečná, až někde nad severoseverozápadem! Navíc byla jaksi rozmazaná.

Při pohledu dalekohledem vypadalo ufo trochu jako ohon nějaké divné komety - ale nezvyklého tvaru a směru. Byla to taková šipka, mířící vodorovně vpravo. Že nešlo o kometu ani žádný vzdálenější kosmický objekt, bylo za pár minut zřejmé - zatímco hvězdy putovaly kolem ufa zvolna doprava dolů, ono se jakoby nehýbalo. Až za chvíli, v upevněném dalekohledu, se ukazovalo, že se plíží též vpravo, ale vzhůru. Přitom se zvětšovalo, a také sláblo. O třičtvrtě na deset mělo úhlový průměr velký asi půl stupně, o hodinu později bylo velké už několik stupňů a o dost slabší než nejjasnější hvězdy. Velkým triedrem bylo jako velká, stěží patrná světlejší skvrna vidět až do půlnoci.

Bez dalekohledu byl tvar ufa nejlépe zřetelný asi o třičtvrtě na jedenáct. Tehdy bylo už dost velké, a přitom ještě dost světlé na to, aby byly patrné zřetelné obrysy. Bylo dokonale souměrné podle vodorovné osy: špička byla vpravo, dva jasné ohony (vějíře, křídla) od ní mířily vlevo nahoru a dolů a dva mnohem slabší, začínající strmě vlevo nahoru a dolů, se svými slabými širokými konci zatáčely až dopředu před samotnou špici. Celkově se kolem záhadného mráčku dal dobře opsat čtverec a připomínal nejspíše doprava letícího anděla.

Všechny čtyři chvosty vypadaly jako plyn proudící z nějaké kosmické sondy - čím dále od ní, tedy od jasné špice mraku, tím byly slabší a roztaženější. Někdy po desáté hodině bylo dalekohledem vidět, jak se od špice mraku oddělil její nejjasnější bod-hrot a byl ještě další čtvrt hodiny vidět více vpravo, dokud úplně nezeslábl.

Jaké štěstí, že za ufem defilovala zvláště bohatá skupina hvězd hvězdokupa u Mirfaku. Bylo tak vidět, jak jsou jeho perutě zcela průhledné - hvězdy za nimi procházející nebyly nijak zeslabovány, a bylo také možné velmi přesně jeho polohu zachytit kresbou či fotografií. Záznamy poloh vůči hvězdám při pozorování z různých míst také nakonec pomohly zjistit, co bylo jeho původcem.

Naše první myšlenka byla, že je to nějaký neobvyklý skutečný mrak vysoko v ovzduší, takže na něj snad ještě může svítit Slunce. Ale pohled na hodinky a podrobnější úvaha, podpořená sdělením počítače, že Slunce je už příliš hluboko pod obzorem, to vyloučily - po jedenácté hodině večer Slunce už ani nejvyšší vrstvy pozorovatelné části atmosféry vůbec neosvětlovalo. Muselo jít buď o mrak, který sám svítí - těžko ale říci, proč, anebo o plyn, který je tak vysoko, že není ve stínu Země. Proč by ale pak držel na místě a nelezl po nebi rychle jako družice? Buď jej mohlo unášet s sebou magnetické pole Země (kdyby byl ionizovaný), nebo by musel být tak moc daleko, aby jeho oběh kolem Země byl velmi pomalý (a ještě třeba ve směru rovnou od nás, takže by se napohled téměř neprojevoval). Takové oblaky totiž některé sondy záměrně vypouštějí: kvůli studiu magnetosféry či pohybu stop zemské atmosféry ve velikých výškách.

Již během noci k nám na hvězdárnu kromě spousty jihomoravanů volali též kolegové z Hurbanova a Karlových Var. Ukázalo se, že ufo viděli ve stejném směru jako my (nejprve kousek vpravo od hvězdy Algol) - z toho plynulo, že dotyčný mrak musel být hodně daleko, jistě alespoň několik tisíc kilometrů. Přesná pozorování z ondřejovské hvězdárny a z italské hvězdárny blízko Terstu, poslaná do centra Mezinárodní astronomické unie, pak prozradila, že vzdálenost oblaku byla desítky tisíc kilometrů. Podobný výsledek dalo i proměření fotografií pořízených Pavlem Kláskem v Jeseníku, když se porovnaly s naším pozorováním - my jsme viděli špici oblaku mezi hvězdami v Perseu jen o desetinu stupně víc vpravo.

Do konce týdne pak se k nám po síti Internet dostala i zpráva, která kosmická sonda plyn skutečně vypustila. Nešlo v tomto případě o pokus, ale vytvoření onoho krásného úkazu bylo jen vedlejším (a nepříliš vítaným) důsledkem vypouštění zbytku paliva, resp. přesněji okysličovadla. To odpoledne totiž z mysu Canaveral startovala raketa Titan IV s raketou Centaur nesoucí nějakou tajnou sondu. Start směrem na severovýchod proběhl z rampy 41 v 17:55 našeho času. Zatímco vyhořelé stupně Titanu spadly do Atlantiku, stupeň Centaur vynesl sondu na parkovací kruhovou dráhu. O sondě se soudilo, že má být uvedena na velmi protáhlou dráhu s perigeem hodně na jihu, takže by valnou většinu doby mohla zdálky sledovat severní polokouli. Evropská pozorování naznačují, že již po několika obletech se Centaur zažehl znovu a dopravil náklad do výše nějakých čtyřiceti tisíc kilometrů až téměř nad polární kruh. Po skončení práce Centaur vypouští zbytky hnacích plynů - to proto, aby nemohly časem roztrhat vysloužilou nosnou raketu na kusy. Ne, že by rakety byla škoda, ale spousty úlomků by představovaly mnohem větší nebezpečí srážky pro jiné satelity Země, než raketa jediná.

Vypuštěného plynu jistě nebylo moc - jen účinně rozptyloval sluneční světlo, a na černém pozadí vesmíru a přes nádherně průzračný vzduch, jaký byl nad střední Evropou ten večer, byly řiďounké plynové vějíře krásně a dlouho patrné. Proč byly vypouštěny do oněch čtyřech směrů, to se neví - asi tam směřují Kentaurovy trysky či nějaké výpustné ventily.

Byl to skutečně jedinečný zážitek: vidět na vlastní oči nějaký děj ve vesmíru, jiný, než jen když hvězda zvolna mění jasnost. Představení odehrávající se jen desetkrát blíž, než je Měsíc, a dosahující v závěru stejných rozměrů, jako má on sám.

Banální označení UFO (Unidentified Flying Object, Neidentifikovaný Létající Předmět) je pro takový kouzelný jev nepřípadné. To spíš UPS (Unidentified Phenomenon in the Sky, Neidentifikovaný Jev na Nebi). Slovo ufo je ale natolik vžité, že můžeme zapomenout na jeho původní význam, a klidně tak označovat všechno, co nad sebou vidíme a nerozumíme tomu. Kdo se dívá na oblohu zřídkakdy, pro toho by mělo být ufem čili záhadou ledacos z toho, co tam zahlédne - alespoň pokud si to přizná. Pro hvězdáře, nadto takové, kteří dosud občas pozorují na vlastní oči, je ale dobré a trvanlivě záhadné ufo věru vzácnost. Tohle nám vydrželo jen s obecným zařazením "oblak vypuštěný nějakou sondou" skoro týden, než doznalo plné identifikace (a stalo se tak "IPS"). A jaká jsou jiná dobrá ufa?

Nejzáhadněji vypadají proměnlivé skvrny, když do mraků (třeba jen řídkých a jinak nenápadných) či do zakaleného ovzduší míří reflektory s úzkými kužely. To je teď pro zábavu při diskotékách aj. stále častější, a může to být vidět i ze vzdálenosti desítek kilometrů. Odhalit původce (reflektor) nemusí být vždy snadné.

I manévrující letadla a vrtulníky mohou vypadat docela záhadně. Míří-li jejich světlomety zrovna na vás, mohou být vidět i v takové dálce, že je vůbec neuslyšíte. A proč jsou tak ověšeny různými světýlky, jak z brněnské hvězdárny na přistávajících či startujících letadlech vídáváme, to věru nevím. Dalekohled zpravidla pomůže, aby člověk v bláznivém vánočním stromečku letadlo skutečně rozpoznal.

Parádní ufa nastávají při zánicích družic - těleso již nedokončí oblet kolem Země a vypaří se a shoří v ovzduší. Na rozdíl od rychlých meteorů trvá zánik družice i více než minutu (letí totiž vodorovně a pomaleji) a je možno vidět řadu souběžně letících úlomků (přesněji jejich zářících par). Mohou jej obdivovat lidé z oblasti velké i více než jeden milion čtverečních kilometrů.

Ostatní ufa už jsou spíše jen laická. Mohou to být jasné stálice a planety, vycházející Měsíc, jasné meteory, rotující (a tím blikající) družice letící nízko nad námi (třeba jen dvěstě kilometrů), nebo i jevy v ovzduší: neobvyklé mraky či obdoby duhy vznikající na ledových krystalcích. Méně obvyklé jsou meteorologické balóny ve velkých výškách, i za soumraku ještě osvětlené Sluncem. Světlice se dost spolehlivě prozradí balistickou křivkou svého letu.

Jsou i ufa tak vzácná, že je v životě uvidí jen málokdo, a navíc třeba tak nízko v ovzduší, že málokteré uvidí více lidí. Poměrně známý je např. kulový blesk, ale mohou možná existovat podobné úkazy ještě mnohem vzácnější.

Badatele a zvídavé lidi všeho druhu všechna ufa zajímají - zejména, když o nich lze získat tolik informací, že se z toho lze něco dozvědět. Škoda, že skutečně záhadných jevů je tak málo a jsou tak vzácné. Bylo by věru hříchem si jich nevšímat. Dívejme se proto kolem sebe a zejména nad sebe - ostatně právě obdivnými pohledy k nebi se lišíme od ostatních zvířat.

OBSAHtiskJan Hollan


Malé, milé obrázky

Během bezbřehé euforie nad dokonalostí programu Dbgraph, produktu to Jeníka Hollana, stimulován zvědavostí po všem novém a názorném, a podporován přitom také svým znovuobrozeným zájmem o otevřené hvězdokupy, to všechno navíc v rámci přípravy materiálů a osnov pro Kurz astrofyziky, který chystám pro letošní Úpici, prohnal jsem již výše zmíněným softwarem známý katalog NGC 2000.0.

Vznikl tak drobný, třídílný seriálek, jehož první část vám dnes nabízíme. Dnes, a pak ještě dvakrát, přineseme vždy dva obrázky a několik málo odstavců, objasňujících, čeho si můžete povšimnout a jak si to případně vysvětlit.

Grafy máte před sebou, takže jste asi už zjistili, že se jedná vlastně o primitivní (pravoúhlé) celooblohové mapky, (Na x-ové ose je rektascenze, rostoucí směrem doprava, tedy opačně než na obloze, což ale není až tak na závadu, na ose y-ové pak rovnoměrně roste deklinace (severní pól je tedy úsečkou na horním okraji obrázku - ve výšce +90o a v intervalu 0 až 24 hodin).) ukazujících rozmístění jednotlivých druhů deep-sky objektů. Seriál zahajujeme takříkajíc "z gruntu", srovnáním rozložení otevřených (OC) a kulových (GB) hvězdokup.

Jistě jste si už někdy všimli pojmu "galaktické hvězdokupy"; o hvězdokupách také určitě něco víte, takže jen stručně. Otevřeným se říká galaktické právě proto, že jsou jakožto dosti mladé objekty rozprostřeny do galaktické roviny, obsahující vlastně jen hvězdy I. populace; jsou k ní navíc tím blíže, čím jsou mladší. Je to vlastně takový malý problém nás - deep-sky pozorovatelů. Všichni jsme si poté, co jsme se začali dívat na oblohu triedrem, museli všimnout, že otevřené hvězdokupy se nacházejí zásadně v těch nejbohatších částech Mléčné dráhy, kde nejenže mnohdy tolik nevyniknou, ale kde je někdy těžké je v té záplavě hvězd ze spirálních ramen naší Galaxie vůbec identifikovat. A buď jsme již věděli, čím je to způsobeno, nebo jsme to postupně, s nabýváním zkušeností, vzali jako faktum. Že je ale tato skutečnost tak evidentní, to jsem se ke svému velkému překvapení dověděl až z obrázku, který rozložení otevřených hvězdokup na obloze prezentuje. (Osou křivky na tomto obrázku je s velmi vysokou přesností galaktický rovník.)

Stejně tak je velmi dobře známo, že kulové hvězdokupy mají zcela jiné rozložení. Obsahují totiž velmi staré hvězdy, které svým věkem 12 až 16 miliard let patří mezi vůbec nejstarší objekty Galaxie. Tyto staré hvězdy tvoří samozřejmě II. populaci, nám známé galaktické halo; to znamená, že kulové hvězdokupy by se měly koncentrovat ke středu Galaxie. Že se tak opravdu děje, je patrné pro změnu ze druhého obrázku.(Místo 18 hod, -30o je střed naší Galaxie, definovaný polohou radiového zdroje Sagittarius A.) Dalo by se navíc spočítat, že více než 50 % všech kulových hvězdokup se nachází ve vzdálenosti do 30o od centra Galaxie, tedy asi na 7-mi % plochy celé oblohy.

A ještě jednu podstatnou skutečnost oba grafy znázorňují. Věřím sice, že to většinu z vás ihned napadlo, ale přece jen. Výrazné shluky v místech 1 hod, -70o a 5 hod, -70o nejsou ničím jiným než Malým a Velkým Magellanovým oblakem - vzdálenými galaxiemi, naplněnými taktéž otevřenými a kulovými hvězdokupami.

Kresba: Vladimír Renčín

OBSAHtiskTomáš Rezek


Zajímavá pozorování

2. dubna mezi čtvrtou a pátou hodinou světového času vzplála supernova poblíž centra známé Vírové galaxie M 51. Jako první ji na CCD snímku našli amatéři, hledači supernov a nov, Tim Puckett a Jerry Armstrong z Atlanty v USA, zhruba o půl hodiny později vizuálně Kaliforňan Wayne Johnson, následován Richardem Berrym z Milwaukee. Během následujících hodin pak došlo do centra astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie několik dalších hlášení. V době objevu měla SN 1994I, jak dostala označení, kolem 13.5 mag, během týdne se zjasnila na 13 mag a pak začala slábnout. Nyní má pod 14 magnitud. O zanikající hvězdě se toho ještě dočteme víc než dost (článeček slíbil i Mirek plavec), takže pro potěchu oka přikládám už jen snímek M 51, který krátce po vzplanutí zhotovil širokoúhlou planetární kamerou opravený Hubble Space Telescope (sever nahoře, západ vpravo).

Pozorováních supernovy se dle EAI sešlo v Česku i na Slovensku poměrně dost, ostatně i těch normálních, tj. deep-sky, není málo. Na druhou stranu se ale členská základna naší společnosti dosti zřetelně rozdělila na tři skupiny. Na malou těch z vás, kteří pozorují víc než intenzivně, na malou těch z vás, kteří pozorují občas, a na trochu větší těch z vás, kteří nepozorují vůbec. Takže se trochu polepšete! Jinak se budou v této rubrice objevovat stále stejná jména. Například Tomáš Havlík:

13. ledna 1994 Newton 300/2100 mhv 5 mag
M 78, NGC 2068 Ori - zv. 84 - 210x: s hledáním nejsou žádné problémy, je to hned; ovšem nic moc detailů (až po rozkoukání); dvě hvězdy asi 9 mag vzdálené 40'' ve směru JJZ-SSV ponořeny do výrazné mlhoviny především od východu; po rozkoukání se vynoří dost detailů - nejprve ten, že je ostře ohraničena ze severozápadu až severovýchodu, dále jsem si všiml výrazné zátoky vkusující se od SV do nejjasnější partie; v jihovýchodním směru má dlouhý výběžek, který mizí do ztracena; na západě a východě mizí spíše pozvolna, jen v JZ směru jakoby chyběly nejjasnější partie; nejvýraznější části jsou v okolí těch dvou 9 mag a to především na východ od nich; v okolí jsem si všiml ještě pěti slabých hvězdiček, které ji pěkně doplňují; naposledy jsem zaznamenal uvnitř samotné mlhoviny méně výrazné partie obepínající ji od JZ na JV severně položenou 9 mag, ale tím si nejsem moc jist (mohl by to být i výplod fantazie); mimochodem ta samá hvězda se mi zdála podlouhlá západním směrem; nic jako NGC 2064 či NGC 2067 jsem neviděl (jedině že by byla přilepená k M 78 nebo byla její součástí).
NGC 2071 Ori - taky výrazná mlžinka obepínající hvězdu 10 mag; má výrazné rameno, které vybíhá jižním směrem; celkově je rozlehlejší na JV straně, kde dosahuje průměru něco pod 1'; všiml jsem si rovněž, že ta hvězda má průvodce asi 12 mag v pozičním úhlu cca 160o; moc pěkné, vzdálena zhruba 6''.

14./15. února 1994 Newton 300/2100 mhv 5.0 mag
NGC 1514 Tau - Tak to je jedna "z planetárek zavátých sněhem", pro mě známá také tím, že ve spojitosti s ní jsem se poprvé dozvěděl o APO v jakémsi historickém Kozmosu. Namířil ji Marek (Kolasa - pozn.) bez toho, abych věděl její polohu či vzhled, nechal jsem si ji dát do zorného pole a hned jsem si všiml jakési divné - mlhavé hvězdy. 53x: Hned padne do oka jako divná mlhavá hvězda 9 mag v dosti chudém hvězdném okolí; čím se zdá divná, se dá těžko říci (je bílo-nazelenalá); 87x: Pozadí ztmavne, hvězda se zvýrazní a při pozornějším prohlížení periferem se objeví hodně slabá kruhová mlhovinka obklopující středovou hvězdu (6 až 7x menší než vzdálenost středová hvězda a hvězda 8 mag jižně), tedy asi 1.5 úhlové minuty; velikost by mohla být ještě o něco větší, protože se mi zdá mizící do ztracena (ale při tak slabém jasu těžko říci); zdálo se mi, že mlhovinka má jasnější partie u SVV a JZ okraje (ty jasnější jsou možná tvořeny slabými hvězdičkami na okrajích); 210x: Žádný rozdíl se neukáže, jen se ztratí jas mlhoviny a objeví se ony slabé hvězdy; 350x: Slabé hvězdy se ještě více zvýrazní, je jich plno, mlhovina ovšem pro špatné doostření už není vidět vůbec. Pozn. Že je něčím divná, jde vidět i při 53x; ovšem čím to je, je kumšt zjistit a při větších zvětšeních to už je jen na hranici tušení.

Co tomu říkáte? Já slintám (na rozdíl od vás mám před sebou i Tomášovy kresby). Neméně pěkné záznamy však má i Petr Fabian:

4./5. března 1994 Sb 25x100 mhv 5.6 mag
M 108, NGC 3556 UMa - Veľmi pekná. Priam úchvatná. Nie veľmi jasná, predsa však oproti väťšine sometových galaxií jasná. Je krásne pretiahlá - výstrednosť cca 5:1 (alebo 6:1), nemá zreteľné jadro, ale centrum je o niečo jasnejšie (postupne), tiež širšie. Veľkosť až asi 0.87 z 2 najbližších hviezd v Uranke, t.j. 7.0'.

M 108 u beta UMa a v těsné blízkosti Soví mlhoviny je doopravdy díky svému protáhlému tvaru docela pohledná. Jak ale praví průvodci (a vyplývá to i z fotografií) není ani ve větších dalekohledech nijak bohatá na detaily. Jinak ovšem vskutku patří mezi jasnější galaxie (odhaduje se na 9.5 až 10 mag).

Toť vše. Těším se na vaše další zásilky. Příště se k nim vrátím důkladněji.

OBSAHtiskJirka Dušek


Měsíční okénko

Představovat Charlese Messiera by bylo (obzvláště v BT) určitě nesmyslné. Viděli jste už ale někdy ve svém dalekohledu kráter, který nese jeho jméno? Jestli ne, pak je to velká škoda, protože právě Messier patří mezi ty opravdu nejkrásnější a nejpodivnější útvary na Měsíci.

Messierova kometa na Měsíci?

Kráter Messier se nachází poblíž centra Mare Fecunditatis a, i když má docela malé rozměry, určitě upoutá vaši pozornost. Jde totiž o dvoj-kráter doplněný světlými paprsky. Ty přitom netvoří takové soustavy, jaké známe např. u Tycha nebo Koperníka, ale jsou pouze dva a rozcházejí se vedle sebe v jednom směru, což má za následek, že to celé vypadá jako kometa s ohonem.

Chvost dosahuje délky asi 100 km a od obou kráterů postupuje směrem na západ, k západnímu okraji Mare Fecunditatis, kde se ztrácí. Lepšími triedry uvidíte "chvost" docela dobře a krátery se budou jevit za strmého osvětlení jako malé světlé body. Při pohledu většími dalekohledy vás ovšem pravděpodobně zarazí jisté anomálie ve tvaru obou. Ani Messier a ani Messier A (bývá také označován jako W.H.Pickering) nejsou pouze kruhovými jamkami, ale jejich tvar je natolik zvláštní a spolu související, že vás ihned musejí napadat různé scénáře vzniku této dvojice s "ohonem".

Ve Sky and Telescope (červen 1952) uveřejnil Harvey Nininger svou doměnku o vzniku, která dvojkráter dost proslavila. Podle něj totiž oba vytvořil jeden a tentýž meteorit, který přiletěl v malém úhlu k měsíčnímu povrchu od východu a vytvořil tak kráter Messier, načež se odrazil a vytvořil kráter Messier A. Detailní snímky obou tomu skutečně nasvědčují (viz obr., v němž vytečkované oblasti značí polohy světlých paprsků), především pak protáhlý tvar Messiera a několikanásobný západní val Messiera A.

H. Nininger dále upozornil na to, že se mezi oběma krátery nalézá nevysoký mořský hřbet, který také mohl být příčinou "žabky" meteoritu. Předložil i nápad, že v mořském hřbetu mohou být oba propojeny jakýmsi tunelem! Jeho hypotéza o existenci podlunárního propojení nebyla doposud potvrzena. Ale ani vyvrácena, takže kdo ví?

OBSAHtiskPavel Gabzdyl