OBSAH:
Když jsem se před dvěma lety dostal na Nový Zéland, zakoupil jsem si
lístek na autobusový výlet do novozélandských Alp. Jeli jsme nádhernou,
divokou opuštěnou krajinou, jíž vedla jediná úzká silnice. Občas,
v místech s nějakým pozoruhodným výhledem, bylo u silnice odpočívadlo.
Tam autobus zastavil a řidič nás vyzval: Pět minut na
fotografování. Byl jsem v autobuse jediným Čechem a zřejmě i jediným Evropanem. Na
pokyn řidiče se z autobusu vyhrnuli japonští turisté se svými
nádhernými aparáty, zamířili objektivy navrženým směrem a mačkali
spouště. Já se postavil pokud možno stranou, abych nezacláněl,
a snažil jsem se pět minut dívat na nezapomenutelnou krajinu. Něco
z ní mi zůstalo v paměti.
Napadá mě: neodvykli jsme se už dívat? Chodíme často centrem (obvykle
historickým) města, kde žijeme, jsme však s to popsat, jak vypadají
střechy či horní patra starých domů? Jaké sochy, jaká sgrafita je
zdobí? Kdy jsme se naposledy večer zastavili a hleděli na hvězdné
nebe, hledali na něm souhvězdí Orion, Malý či Velký vůz? Kdy jsme
naposled našli čas dívat se na východ slunce? Samozřejmě, spěcháme.
Zbude-li nám v ulicích chvíle času, hledíme do výkladních skříní. Ale
není to jenom uspěchaností. Žijeme stále méně v reálném světě, žijeme
ve světě obrazů. Nehledáme, nevidíme, neobjevujeme, sledujeme, co jiní
hledali, viděli a objevili za nás. Východy slunce, bizardní střechy
středověkých domů známe z fotografií nebo z televizní obrazovky. Na ní
můžeme sledovat i štíty domů v Benátkách, v Kodani nebo v Tokiu.
Můžeme také vidět bezpočet nahých žen, polibků, objetí i bezpočet
těch, kdo umírají či byli zavražděni. Polibky stínových lidí stejně
jako jejich smrt nás ovšem nemohou příliš dlouho vzrušovat.
Život ve světě obrazů se může zdát pestrý, ale je to život zploštělý,
odvozený, život, v němž zakrňují naše smysly i city. Je to život,
v němž přihlížíme, namísto abychom jednali.
Vím samozřejmě, že neodstraníme fotografické aparáty ani televizi
z našich životů, ale snad bychom měli pro své duševní zdraví učinit
aspoň to, že si nedáme skutečný mnohorozměrný život vytěsnit životem
stínových obrazů.
Ivan Klíma, Lidové noviny 1. června 1994
Pozdrav Tomáši Rezkovi a dík za jeho článek Dvojhvězdy
opět ožívají. Zasmál jsem se poprvé, když jsem si četl
o g Virginis. Loni na jaře jsem se totiž na ni jednou dost
nahodile podíval a úplně jsem se vyděsil. Před léty jsem ji
vždycky rozložil bez problémů a najednou to
nešlo. Neklid vzduchu byl sice značný, ale stejně jsem se
divil, zda se mi tak zkazily oči nebo dalekohled. Teprve po chvíli
uvažováními došlo, že ta potvora má asi excentrickou dráhu
a že se zavírá. Pak jsem si to ověřil ve Starlist 2000
a Tomáš Rezek mi to potvrdil a po roce připomněl.
Podvědomě jsem nějak u Porrimy excentricitu nečekal. Ty dvě
složky jsou úplně stejné a vždycky dost těsně u sebe
(nikdy ne víc než 6''), tak jsem si myslel, že perioda musí
být dost krátká a lze tak očekávat kruhovou dráhu. To všechno
byly celkem omyly. úhlová poloosa dráhy je skutečně malá, 3.75'', ale to
je zčásti proto, že ta dvojice je od nás dost daleko - 11
parseků. Teď vyskočíte až do stropu nad tímto tvrzením. Jako
vždycky, záleží na tom, s čím srovnáváme. Můj
kolega Popper, který v těch se věcech zná (jak se praví ve
Dvou vdovách), udělal seznam 14 dvojhvězd, které dávají
fundamentální data o hmotnostech hvězd. Všimněte si, jak je
to zoufale málo v porovnání s počtem dvojhvězd, které
můžete vidět i malým dalekohledem. Příčinou je
to, že můžeme dobře rozlišit a pak dobře měřit
jen ty dvojhvězdy, které jsou nám hodně blízko v porovnání
třeba s rozměry Galaxie. Ty necelé 4'' u Porrimy není přece
mnoho, vzdálenost 11 parsek je vlastně směšně malá,
a přece ta dvě čísla dohromady znamenají vzdálenost
mezi složkami 40 astronomických jednotek a oběžnou dobu 171 let!
Doktorskou dizertaci na dráhu vizuální dvojhvězdy byste tedy včas
nedodělali. Ze 14 dvojhvězd z Popperova seznamu [v Annual Review of
Astronomy and Astrophysics 18 (1980)] je g Virginis
nejvzdálenější; kdyby byla blíže, pak při stejné úhlové vzdálenosti by
měla kratší periodu. Jakoby mně naschvál, tahle dvojhvězda
má zcela mimořádně velkou excentricitu, 0.881. Přitom složky
jsou identické, obě jsou hvězdy typu F0 V, sedí tedy na hlavní
posloupnosti, a mají obě hmotnost o 8% větší než Slunce.
Nechme teď Porrimy a vraťme se k Tomáši Rezkovi. Zasmál jsem se
podruhé nad jeho prohlášením: Je někdo z vás
tak šílený, že pojede až do Afriky, aby se tam podíval
divadelním kukátkem na jednu prach-obyčejnou dvojhvězdu?
Hlásím se tedy mezi ty šílence. Nejel jsem ovšem až do Afriky, pouze na
Panenské ostrovy (Virgin Islands), což je změť
ostrůvků východně od Porto Rica. Ale jel jsem tam
na velikonoce skutečně s úmyslem podívat se na tu
prach-obyčejnou dvojhvězdu a Centauri.
S Tomášem ale ve dvou věcech
ve vší úctě nesouhlasím. Není to prachobyčejná
dvojhvězda, je to naše nejbližší sousedka, a sousedé se
mají navštěvovati. Pak mu nevěřím, že by ji rozložil
divadelním kukátkem. Já to nedokázal ani s triedrem
8 x 56. Pravda, byla jen asi 3o nad obzorem, ale nevěřím, že by
21'' někdo rozložil triedrem ani kdyby ji měl nad hlavou.
Nerozložím triedrem ani b Cygni, která má 36''. Ale dám se
poučit; klepou se mi ruce, když držím triedr, a oči mám
nevalné.
Každopádně, můj 5-palcový Schmidt-Cassegrain f/10,
přivezený pohodlně v kufříku jako spoluzavazadlo (manželka
na něm měla nohy) ji rozložil (tu dvojhvězdu!)
bezbolestně už se zvětšením 35x.
Acrux, a Crucis, na spodku Jižního
Kříže, byla daleko tvrdší oříšek. Je to
trojhvězda. Vzdálenější složka, 5. velikosti
a 90'' daleko, ovšem nebyla problém. Ale ty dvě blízké hvězdy
jsou jen 4.4'' od sebe. Naštěstí jsou skoro stejně jasné,
1.3 a 1.7 mag, ale naneštěstí je Acrux nízko nad obzorem
i při kulminaci: v zeměpisné šířce 18.5o jen
9o, a tam jsou hvězdy pořád ještě rozmáznuté
diferenciální refrakcí a chvějí se ostošest.
Nicméně jsem se dal sám sebou
přesvědčit, že ve chvilkách klidu
jsem viděl obě složky skoro úplně oddělené, při
zvětšení 70x. Při větším zvětšení
byly obrazy děsné.
Další moje touha byla vidět slavnou otevřenou hvězdokupu
NGC 4755, zvanou "skříňka s klenoty" (Jewel box). Má tvar
trojúhelníka, něco jako NGC 2362 kolem t CMa.
Nejjasnější hvězda je červený veleobr k Crucis,
ostatní jasné hvězdy jsou raní supergiganti a moc barevně
nevypadaly. Slabší hvězdy jsem pro blízkost obzoru
neviděl, takže ta kupa nebyla taková senzace, jak jsem čekal.
Vlevo pod Jižním Křížem měla být vidět ta
hvězdná pustina, zvaná Pytel uhlí (Coalsack). Vidět nebyla,
protože u obzoru chyběl kontrast s jasnou Mléčnou dráhou.
Jinak bylo podobných černých pytlů po obloze habaděj
a hvězdy si se mnou hrály na schovávanou.
Zaměříte hledáčkem třeba na g Velorum, což je pěkná
čtyřhvězda, ale než se přesunete k hlavnímu okuláru,
zakryje ji mrak. Amatér, doslova milovník, se pak musí stát
pacientem, doslova trpělivečkem, a počkat, až mrak zase
odejde. Což on brzy učiní, a pak se honem koukáte, protože
za chvíli přijde jiný. To všechno dělá ten protivný
pasát (trade wind), který tu vytrvale duje od východu dnem i nocí
a nad ostrovy vytrvale vyrábí jeden mrak za druhým. Takovýhle
pasát přišel moc k duhu kdysi Kolumbovi, který v zeměpisu
věřil pochybným autoritám, ale v mořeplavbě se vyznal.
Proto udělal zastávku na Kanárských ostrovech a pak
pokračoval odtud na západ podél 28. rovnoběžky, ač zastávka
na Azorech, na 38o, by znamenala kratší plavbu dále na
západ. Jenže on dobře věděl, že na šířce Azor
by se proti západnímu pasátu nedostal nikam, kdežto
v nižších šířkách ho východní
pasát krásně nesl dopředu. Bylo by mu to ovšem houby platné,
kdyby ho nezachránila Amerika, jako potom mnoho miliónů
jiných Evropanů včetně nás. Já ovšem nejsem
mořeplavec, plachetnici nevlastním, a pasát mi jde na nervy.
Leda že přes den není tak velké horko. V noci je krásně
teplo, na mlhovinu v Orionu se dalo koukat v šortkách a tričku,
což přece jen v Kalifornii možné není. Ovšem ty věčné
roztrhané mraky bránily vidět celý pás Mléčné dráhy
současně. Nebyly to ale cirry ani cirrostraty, a mezi mraky byla
nádherná průzračnost. Mléčná dráha
v Jednorožci a dále na jihovýchod byla úchvatná.
Celou Růžici jsem viděl dobře v triedru, sice jen jako
šedivý kruhový prsten, ale zcela nepochybný. Nejjasnější
místo v celém pásu Mléčné dráhy není u galaktického
středu, ale západně od Jižního Kříže, kolem
h Carinae. Ta hvězda sama je úplně záhadná;
když v r. 1843 vzplanula, předčil ji zdánlivou jasností jen
Sirius a skutečnou svítivostí byla nejjasnější
hvězdou v Galaxii (asi 6 miliónů Sluncí). Pak zvadla
na sedmou magnitudu, zčásti asi skutečně nemohla udržet
takový výkon a zčásti se zabalila do vlastní obálky
z plynu a prachu. Kosmický dalekohled krásně ukazuje tuto mlhovinku,
které se říká Homunculus, tedy človíček nebo Embryo.
Ta je příliš malá pro malý dalekohled, ale poznáte, že
se h nedá zaostřit. Velká mlhovina kolem ní s tmavou
průrvou je nejméně stejně jasná, velká a krásná jako M 42
v Orionu. V okolí jsou nádherné otevřené hvězdokupy.
Nejpůsobivější je NGC 3532, veliká a bohatá
kupa, tvaru jakéhosi vejce, rozměry asi 1o x 0.5o.
Nějakých 150 hvězd, a na špičce sedí krásná
jasná žlutá hvězda. Tahle hvězdokupa je v triedru
součástí jasného oblaku u h Carinae. Jiná moc
pěkná otevřená hvězdokupa je NGC 2477, asi 2.5o
na severozápad od z Puppis, na -38o deklinace, tedy
mnohem snáze dostupná pro seveřany.
Málo platné, daleko nejpůsobivější objekt
je kulová hvězdokupa w Centauri. To je i v malém dalekohledu,
ano, i v triedru pravý skvost; i laikovi se zatají dech. Severně
od ní je slavná a dost záhadná galaxie NGC 5128, proslavená
jako silný rádiový zdroj Centaurus A. Byla vidět i triedrem
a v dalekohledu jsem ji viděl několikrát, i z Kalifornie a z Havaje.
Ale zatím mne vždycky dost zklamala: je velká, ale slabá
a skoro žádné detaily jsem neviděl.
Vlastně dosti zklamávající je i Jižní Kříž. Ani
když je jeho střed 12o nad obzorem nijak nevyniká svojí
jasností nad okolí. Takzvaný "falešný kříž" z hvězd souhvězdí Vela a Carina, který je výše a pravý
Kříž předchází v rektascensi, se mu při téhle
výšce nad obzorem vyrovná. Jižní Kříž je
impozantní, jen když je vysoko nad obzorem a jasnost jeho hvězd
se náležitě uplatní. Pokud jej vidíte nízko na nebi,
tak jak jej vídávaly národy kolem Středomoří než začaly velké námořní výpravy na jih, nedivíte se
tomu, že pro ně to nebylo samostatné souhvězdí, jen část
Centaura. Ostatně bylo před příchodem křesťanství
vyloučeno, aby někdo dal nějakému souhvězdí jméno
Kříž; to je jako bychom my nazvali nějaké souhvězdí
šibenice. Ani Lacaille se svojí přízemní fantazií
by takové jméno nezařadil vedle své Pneumatické vývěvy,
Dláta, Pece a Sochařské dílny.
Jižní Kříž moc nevyniká nad okolí, protože leží
v rozsáhlé oblasti neobyčejně bohaté na jasné hvězdy.
Od Plachet přes Centaura a Vlka až ke štíru
je veliká oblast plná dvojek a trojek. Nějak nedávají
dohromady žádné nápadné obrazce, ale to je možná proto,
že si s tím člověk nedá práci. Nedali si ji ani
antičtí astronomové, když pro oblasti u jižního
obzoru zavedli nesmyslně velká souhvězdí Loď Argonautů
(dnes rozdělená na tři) a Centaur (měli jej taky rozdělit).
Mnohé z těch jasných hvězd jsou členy velké pohybové
hvězdokupy Scorpio - Centaurus a bohatě pomáhají
v kalibraci svítivosti hvězd v závislosti na spektrálním
typu.
Pro pozorování u jižního obzoru mne dobří lidé
vozili otevřeným autem s dalekohledem na klíně
po divokých cestách asi 2 km od bydliště na betonovou
plošinu rozestavěného domu. Během dvou hodin jsem dvakrát
dalekohled sbalil, protože se úplně zatáhlo. Jakmile jsem
přiklopil poslední víčko, začalo se rozjasňovat.
Potřetí už mi ten trik nevyšel. Naopak, dvě minuty poté,
co jsem zanesl dalekohled domů, se spustil tropický liják.
Jestli se pamatujete na Saturnina, tak ten most přes rozvodněnou řeku
spadl až za dvě hodiny.
Díky dobrým přátelům a vlídným cizím lidem
se mi zase splnilo několik amatérských snů. Další
zbývají. Jeden z nich při odjezdu zrovna vylézal nad obzor:
Antares, a Scorpii. Chtěl bych vidět jeho průvodce,
modrou (či zelenou?) hvězdu velikosti 5.4, jen 2.9'' od toho
červeného veleobra velikosti 0.9. Ještě se mi to nikdy
nepodařilo, ten potvora supergigant září příliš divoce.
Navíc tyhle Schmidt-Cassegrainy nemají moc perfektní
definici obrazu (snad nejlepší je 10-in Meade Luboše Čížka).
Jim Hannum, ten hasič, který si vyrobil vynikajícího
24-in Newtona, odmítá se na těsné dvojhvězdy dívat, že obrazy nejsou
dobré. Zatím se mi zdá, že nejostřejší bodové hvězdy
jsem vídával v refraktorech. Rád bych věděl, zda se někomu
z čtenářů BT podařilo doopravdy a jistě Antara
rozložit. Good luck!
Část famózní kresby Johna Herschela mlhoviny v okolí
Také já jsem, spolu s necelou dvacítkou dalších, poslechl výzvu
Tomáše Rezka a vypravil se do Afriky. Nikoli však za prachobyčejnou
a Centauri, ale za slunečním zatměním, které
odtud bylo vidět jako prstencové. Ostatně tak jižně, abych naši
kosmickou sousedku mohl nerušeně pozorovat (byla pro nás zhruba dva
stupně pod obzorem), jsme se s naší Karosou (překřtěnou na Saharabus)
stejně nedostali. Unikly nám proto i další trháky jižní oblohy
- Proxima, Magellanova oblaka a Jižní kříž, avšak i tak jsem opět
několik nocí prožíval ono krásné opojení z poznávání dosud neznámého.
Nejdřív ale určitě neuškodí napsat něco o tom, jak jsme vlastně
pozorovali samotné zatmění.
Mraky nad Atlantikem (Tato část je přepisem z mého pozorovacího deníku.)
10. května 1994, cca 10 km jižně od Casablanky:
Dnes se odehrál úkaz, za kterým se vlastně do Afriky jelo
- prstencové zatmění Slunce, jež bude zapadat za moře. Já osobně jsem
to ale jako jediný důvod cesty neviděl, bral jsem to spíš jen za
záminku, proč jet za jižní oblohou, a celou akci považuji víc za
turistickou, než astronomickou. A nejsem (na rozdíl od jiných) tolik
zklamán. Maroko je totiž nesmírně krásná země - určitě se sem musím
ještě někdy vrátit.
Samotné zatmění se ale nezdařilo. Dopoledne, kdy nejzdatnější část
výpravy vytahovala v kempu (!) zapadlý autobus, bylo úplně zataženo
a my zanechali všech nadějí. Po jedenácté se však naopak úplně
rozjasnilo a do našich řad pronikl optimismus - předčasně. Výběr
pozorovacího místa z části prosazený fotografy, tj. pobřeží Atlantiku,
se neukázal jako dobrý (když se na to dívám s odstupem času, bylo
nejlepší jet až za Atlas - to však nikoho nenapadlo). Asi půl hodiny
před začátkem zatmění totiž začaly od západu po celé obloze chodit
cumully a díry mezi nimi se povážlivě zmenšovaly. Zhruba minutu po
prvním kontaktu (17:52 UT - musel jsem počkat, až Slunce odkryje
procházející mrak) (Na Maroku je sympatické, že jako občanský čas používá
UT.) se na západním okraji objevil ostrý (zpočátku
naprosto rovný a až po chvíli zaoblený) okraj temného Měsíce.
Postup celého zatmění bylo možné sledovat až do zhruba čtvrt na
sedm, (Z této doby také pochází do Trpaslíka vložený
snímek. Byl exponován 1/500 teleobjektivem 4.5/300, okulárovou
projekcí f - 1850 mm na materiál Konica 100 ASA. Autorem je
Marián Urbaník.) kdy se Slunce objevilo naposledy. Mně a pár dalším
"vizuálům" (tj. těm, co nefotili a jen se kochali pohledem) se
pak ještě kolem třičtvrtě podařilo Sometem, bez filtrů, stěží a skrz
husté mraky spatřit již dost úzký srpek. A to bylo vše. Dost nadějí se
nakonec v zoufalství dávalo do úzké štěrbiny v mracích, která se
objevila nad obzorem, ale vzhledem k tomu, že matka příroda je
děvka, (Promiňte mi tento výraz, ale mně připadá
nejtrefnější (a to nejen v tomto případě).) z toho samozřejmě nic
nebylo.
Zklamání bylo zprvu značné, brzy se však na něj zapomnělo. Objevily se
totiž nové zážitky.
Vršek Oriona
Tak mi při kulminaci trochu připadala severní část Centaura, kterého
jsme mohli po několik nocí (de facto jsme z jedenácti pozorovali tři
a půl) sledovat. V něm se nalézal jeden z trháků od nás ještě
neviditelné a z Maroka naopak už dobře sledovatelné oblohy - kulová
hvězdokupa w Centauri, NGC 5139. Poprvé jsme ji spatřili hned
první noc, když jsme nocovali u městečka Moulay Idriss. Podmínky však
tehdy nebyly nejlepší, mhv 20o nad obzorem 5 mag, jižní obzor
dost přesvětlen, a tak jsme ji spíš tušili, než viděli: po velkém
úsilí jsem v Sb těsně nad obzorem nalezl w Cen - vyblitá,
rozlehlá, téměř neviditelná. Nic moc, ale jsem rád, že ji mohu zařadit
do sbírky spatřených objektů. O dvě noci později, tentokrát
severně od královského sídla Rabatu, už byly podmínky mnohem lepší:
na první pohled, v Sb výrazně větší než M 4, ne však tak
koncentrovaná; celkově mi připadá slabší, ale nápadnější - především
díky své velikosti; do středu se zjasňuje jen mírně, věřím tomu, že
je vidět i bez dalekohledu; zdá se zrnitá, resp. obsahuje v centru
světlejší skvrny. To už tedy bylo jinší kafe. Ovšem jako
vyvrcholení přišla nádherná noc po neúspěšném zatmění, (V
deníku mám zapsáno: Velmi pěkná noc, na jakou se nezapomíná. Mhv kolem
6.5 mag, Mlékárna zářila, jak jsem ještě v životě neviděl. Dohlednost
vynikající. Po západu Slunce jsem bez dalekohledu spatřil těsně nad
Atlasem úzký srpek Měsíce 25 hodin starý, Merkur a Venuši. Ještě za
soumraku v Lodní zádi NGC 2451 - seskupení pár jasnějších hvězd
(spíš pro triedr než Somet), kterému vévodí zřetelně naoranžovělá
c Puppis - a g Velorum - byla těsně nad obzorem, a tak byla
nápadně naoranžovělá, a na jihu měla slabšího průvodce. V první půli
noci jsme pak na kratší dobu těsně nad obzorem viděli g Crux
- nejsevernější hvězdu Jižního kříže. Též se pro nás stalo všední
nádherné zodiakální světlo.) kdy jsme spali u městečka Ouarzazate, což
bylo také nejjižnější místo, kam jsme se vůbec s naší výpravou dostali
(31. stupeň severní šířky): je bez problémů vidět jako mlhavá
hvězda 4. velikosti i bez dalekohledu; v Sb je víc než nápadným
objektem, s kterým se M 4 nedá vůbec srovnávat; je evidentně zrnitá,
na okrajích z ní vystupuje několik slabších hvězd; tentokráte žádná
zjasnění, jen mi při bočním pohledu připadala protáhlá na jihovýchod
(ale to je nejisté). Během 1:22 - 1:36 jsem sledoval, jak zapadá za
obzor!
Omega Centauri je díky své jasnosti známa již z dob starověku. Její
mlhovinovou podstatu však objevil až dvacetiletý Edmond Halley za
svého pobytu na ostrově Sv. Heleny v letech 1676 a 1677, kde pracoval
na famózním Katalogu jižních hvězd. V jeho Pamětech z roku
1715 O mlhovinách či světlých skvrnách mezi stálicemi,(Of
Nebulae or Lucid Spots among the fix Stars; Phil.
Trans., No. 347, p. 390 (1715)) kde poprvé v historii vyšel od
hvězd oddělený seznam mlhovin, uvádí: Čtvrtá byla objevena Dr. Edm.
Halleym roku 1677, když pracoval na Katalogu jižních hvězd. Leží
v Centaurovi, Ptolemaius ji popsal
o epi thV tou nwtou ekfusewV
a pojmenoval in dorso Equino Nebula, a Bayer w; jeví
se mezi čtvrtou a pátou magnitudou; na svoji velikost má vcelku malý
jas, a je bez výrazného zjasnění; v Anglii nikdy nevychází.
U Ourzazate byla stejnou noc také nejlépe vidět galaxie NGC 5128
- rádiem Centaurus A. A nemohu se nepodivit, že by mohla někoho
zklamat (mám na mysli Mirka Plavce a jeho zmínku v předcházejícím
článku). Pravda - nepatří k nejjasnějším, ale na detaily je bohatá
i v obyčejném Sometu 25x100, a takových galaxií moc není. Já
osobně jsem ji viděl jako oválnou skvrnu, položenou severně od hvězdy
asi 8. velikosti, při pečlivějším pohledu na půl rozdělenou temnějším
pásem (probíhá jí zhruba ve směru jihovýchod - severozápad), který je
ve středu tenčí a na okrajích se rozšiřuje. Jižní polovina je
jasnější, obsahuje hvězdu cca 10. velikosti (v horní polovině)
a severozápadně od ní pak zřetelné zjasnění. Severní je slabší, ale
trochu rozsáhlejší a na západní straně jí probíhá (není to ale jisté)
nezřetelný světlejší pás.
Naopak mne zklamala nevýrazná, ale často citovaná, galaxie NGC 4945
- kromě toho, že je extrémně protáhlá - 1:4 - na ní nebylo nic
zajímavého. O trochu zajímavější bylo její nejbližší okolí, ale o tom
až někdy příště.
Nebe od nás i odtamtud
Kromě toho, že jsme mohli sledovat objekty pro seveřany doposud
neznámé, mohli jsme si též za zcela jiných podmínek prohlédnout
objekty viditelné i od nás. Příkladem může být galaxie M 83, NGC
5236, která se řadí mezi pětadvacet nejjasnějších.(Náš starý
známý Rakušan Holetschek uvádí podceněných 9.5 mag.) Leží na hranicích
Hydry a Centaura (d = -30o) a objevil ji během svého
pobytu na Mysu Dobré Naděje v letech 1751 až 1753 abbé Nicholas-Louis
de la Caille (malá, koncentrovaná mlhovina). Od nás je nic moc
(v archívu máme v podstatě jediné pozorování - horkotěžko ji kdysi
viděl Honza Kyselý), ale pro jižnější pozorovatele je moc pěkným
objektem. V Sometu je za dobrých podmínek (viz přetečkovaná kresba;
sever nahoře, západ vpravo) nepřehlédnutelnou skvrnou, zjasňující se
do středu a s téměř stelárním jádrem. Západně od ní pak leží slabší
hvězda. Bez problémů je naleznutelná i v triedru 7x50. Dále mne
zaujala cca půl stupně od středu na severovýchod položená slabá
mlhavá skvrnka, která neodpovídá žádnému reálnému deep-sky objektu
(v kresbě označena otazníkem). Dle MegaStaru je na jejím místě hvězda
guidestarové jasnosti (neodpovídá žádnému normálnímu oboru) 12.5 mag.
Jinak je dle Burnham's Celestial Handbook M 83 jedním z učebnicových příkladů spirální galaxie. Její ramena jsou bohatá na hvězdná mračna, skupiny žhavých hvězd, jasné mlhovinové chuchvalce a lze je vystopovat až téměř k jádru. Je členkou malé kupy, k níž patří NGC 5253 a 5128 v Kentaurovi a jako jedna z mála už šestkrát v tomto století překvapila supernovou. Všechny jsou uvedeny v tabulce, která obsahuje následující údaje - označení, polohu SN vůči jádru galaxie v úhlových sekundách, max. jasnost supernovy (< značí stejně jasná nebo jasnější) a fotometrický obor (p značí fotografický), datum maxima jasnosti, datum objevu, typ, objevitel. Zdrojem k jejímu sestavení byl Sternberg Astronomical Institute Supernova Catalogue.
Dalším takovým objektem, který se nám zjevil v "jiných dimenzích" byla M 4. Je doopravdy vidět jako nenápadná mlhavá skvrnka bez dalekohledu (dost však ruší blízký Antares) a v Sometu se změní na krásnou hustou, koncentrovanou otevřenou hvězdokupu. To není překlep. Tak se nám doopravdy jevila. Obsahuje totiž dosti jasné hvězdy a jejím středem ze severu na jih prochází - nerovnoměrně hustý - pás hvězd slabších, který je v Sometu dost nápadný. Možná vás, stejně jako mne, překvapí, že u slabší M 4 jsme bez problémů rozlišili jednotlivé hvězdy, kdežto u větší a jasnější w Centauri nikoli či jen stěží. A ještě ke všemu Sky Catalog uvádí celkovou jasnost M 4 na 5.9 mag, w Cen na 3.7 mag, ale i vzdálenost první 2 kiloparseky, kdežto druhé 5.2 kpc. Nějak moc nesrovnalostí. Ovšem skoro všechno lze nějak vysvětlit. To, že není M 4 jasnější, je způsobeno jednak tím, že ji pozorujeme skrz okraj bližší temné mlhoviny (odhaduje se, že zeslabuje její světlo o magnitudu a půl), a jednak proto, že je ve srovnání s ostatními kulovkami v Galaxii trpaslíkem. Je pouze 60 000x hmotnější než Slunce. Naopak Omega jej předčí více než milionkrát. Nejjasnější hvězdy M 4 mají absolutní hvězdnou velikost 0.5 mag, w Cen -3 mag - přepočteno podle vzdálenosti mají v obou případech zhruba stejnou jasnost 10.5 mag. Vysvětlení je tedy zřejmě jediné - u Omegy, která je mnohem bohatší, se světlo mnoha tisíců těch nejjasnějších hvězd slévá v jednolitou zář, kdežto u M 4 pár výrazných jedinců pěkně vyniká i v menších přístrojích. (Ve větších dalekohledech, dle zkušeností zahraničních pozorovatelů, jsou jednotlivé hvězdy vidět i u w Centauri. Ostatně Sir John Herschel o ní kdysi napsal: velmi dobře známá kulová kupa Omega Centauri je ve srovnání s ostatními nejbohatší a největším objektem nebes.) Štír Jestli si myslíte, že v Africe na každém kroku narazíte na toto jedovaté zvíře (úmrtnost je u dospělých jen 2%), pak se pekelně mýlíte. My jsme jich sice pár našli, ale museli jsme je hledat. Teda vyjma toho na obloze. Před tím jen tak neuniknete - je tak výrazný, že se dokonce dostal na jednu z marockých bankovek (tuším, že na stovku). V něm přitom najdete několik nádherných deep-sky objektů. Nebudu je jmenovat všechny - zmíním se jen o jednom. O otevřené hvězdokupě NGC 6231, necelý stupeň severně od z1,2 Scorpii.
Zaujme vás už bez dalekohledu. Od dvojice z1,2 Sco (úhlová vzdálenost 6.8') totiž na sever a mírně na východ vybíhá nápadný rozevírající se mlhavý pás v délce několika stupňů. V Sometu se NGC 6231 zobrazí jako sevřená skupina jasných hvězd na slabém mlhavém podkladu, jež se při bočním pohledu (nebo za lepších podmínek) promění v "explozi" mnoha slabých hvězd. Všechny jsou bílé, ani jedna nemá výraznější barevný odstín. Připomíná tak černý samet na němž se blýskají zářivé diamanty. Pod NGC 6231 leží výrazná trojice jasných hvězd, z nichž dvě jsou z1,2 Sco - jednička je bílá, dvojka žlutooranžová. Nad kupou se potom směrem na severoseverovýchod táhne pás jasnějších hvězd (viz obrázek z Megastaru obsahující hvězdy do 13. velikosti) o šířce asi 1.5 stupně a na délku zabírající celé zorné pole Sometu. Je opět na podkladu slabých hvězd, s několika nápadnými zhustky, a tvarem připomíná elektrickou kytaru. Celé zátiší je efektně zakončeno dvojicí otevřených hvězdokup NGC 6242 - v Sometu nápadná, malá kupa slabých hvězd (z části rozlišených) severozápadně od hvězdy 7. velikosti s dvěma hvězdami cca 8. velikosti; vějířovitého tvaru - a NGC 6268 - nepříliš výrazná skvrna s několika (cca 5-ti) slabými hvězdami a při bočním pohledu s mlhavým podkladem. Obdobně pěkný je celý komplex i v triedru, kde je kompaktnější. O hvězdokupě a okolí se ovšem hojně mluví v literatuře - pro pozorovatele i pro astrofyziky. NGC 6231 (viz výřez v pravé dolní části megastarové mapky, který má průměr 12' a obsahuje hvězdy do 14 magnitudy) je většinou autorů řazena mezi nejhezčí objekty noční oblohy (i já se k tomu připojují). Byla objevena abbé Lacaillem a je často přirovnávána se svými desíti hvězdami jasnějšími 7 mag k miniatuře Plejád (nebo Hyád). Centrální část má asi 6' a celkově zabírá plochu o průměru nejméně 15'. Její celkovou jasnost Brian Skiff oceňuje na 2.6 magnitudy. Pro badatele je NGC 6231 interesantní tím, že je složena z velkého počtu vysoce svítivých O a B veleobrů, včetně dvou Wolf-Rayetových hvězd (jedna jasná je ve výřezu označena) a několika eruptivních typu P Cygni. Nejjasnější hvězda 5.2 mag (sp. tř. 08) má přitom, vzhledem ke vzdálenosti kupy 6 200 světelných let, absolutní hvězdnou velikost -7.3 mag (!) a je tedy stejně svítivá jako Rigel a 60 000-tisícinásobně předčí naše Slunce. Kdyby NGC 6231 ležela ve stejné vzdálenosti jako Plejády, přesvítila by je více než padesátkrát a její nejjasnější členky by měly stejnou jasnost jako Sírius! Kupa je též bohatá na dvojhvězdy - obsahuje nejméně šest vizuálních a 20 spektroskopických.
Obrázek vznikl zakreslením všech hvězd GSC v oblasti 15x19o se středem 17h 21m, -26o 40', což umožňuje studovat jejich rozložení. U pravého okraje jsou vidět konce temných mlhovin Barnard 44 (spodní) a 45 (vrchní). B 44 přitom rovnou přechází v komplex rozkládající se jižně a východně od q Oph. Nejzřetelnější je mlhovina Dýmka (LDN 1773), zakončená na severozápadě B 72 ("The Snake"), která však není rozeznatelná. V levém dolním rohu je zachycena část nejjasnějšího hvězdného oblaku Mléčné dráhy nad g Sgr. Svislý předěl na hvězdy hustší a řidší oblasti v pravé části je artefakt vzniklý při zhotovování GSC. Také v nejbližším okolí NGC 6231 leží množství svítivých O a B hvězd, které vytvářejí rozsáhlou koronu, v jejímž středu je ona samotná. Její nejbohatší část leží směrem na severovýchod a mnohých atlasech je označována jako oddělená kupa (H 12, Cr 316, Tr 24). Moderní studie však ukazují na fyzickou spřízněnost korony a hvězdokupy. NGC 6231 tvoří jádro rozsáhlé OB asociace OB Sco 1 jež je součástí spirálního ramene Mléčné dráhy Sagittarius-Carina. Celá je obklopena rozsáhlou oblastí ionizovaného vodíku o průměru přes 4o (nejjasnější část na severu má označení IC 4628), takže vytváří útvar obdobný tomu, jaký můžeme sledovat ve spirálních ramenech jiných galaxií (ony mlhavé zhustky).(Na severní polokouli je obdobným objektem c a h Persei.) NGC 6242 už k asociaci nepatří - leží ve vzdálenosti jen 4 300 světelných let. Totéž platí pro NGC 6268 (4 000 l.y.). I nevýrazná temná mlhovina B 48 (v originálním katalogu dobře definovaný tvar, 40' dlouhá, NE-SW; CD -31o13582 (8.9 mag) poblíž středu) je zcela jistě někde před. Pár z1,2 Sco je ovšem něco jiného. Západnější 4.8 mag z1 je sp. třídy B, zatímco východnější 3.6 mag z2 je třídy K5. A zatímco se dvojka umisťuje do vzdálenosti pouhých 150 světelných let, jednička je s velkou pravděpodobností fyzicky spřízněna s NGC 6231 (naznačuje na to stejná vzdálenost, radiální rychlost a některé další parametry). Její absolutní hvězdná velikost - 8.7 mag z ní tak činí jednu z nejsvítivějších známých hvězd naší Galaxie. Kdyby byla ve stejné vzdálenosti jako z2, předčila by svým jasem Venuši v největším lesku! Čajová konvice Tak vypadají nejjasnější hvězdy Střelce, kde jsme se kochali nádhernou Mléčnou dráhou plnou temných a světlých zákoutí. Zde si poprvé člověk názorně uvědomí, jak vlastně náš hvězdný ostrov vypadá. Z šířek, kam jsme se dostali, je totiž ve Střelci zřetelně vidět centrální bulka - ono nápadné vyboulení směrem na západ od roviny Galaxie. A nalézá se zde také nad g Sgr nejjasnější hvězdný oblak (1.5x7o), který hravě předčí od nás obdivovaný ve Štítu. Kromě nich byla nepřehlédnutelná mlhavá, koncentrovaná skvrna M 7 a desítka dalších deep-sky objektů (M 6, NGC 6231, M 25, M 8, M 16... ). Nápadné byly i některé temné mlhoviny. Například Dýmka - její náústek byl i bez dalekohledu zřetelným zářezem z východní strany do západního ramene Mlékárny - jež se v Sometu proměnila na oblast bez jakýchkoli hvězd (viz obrázek). Naopak dost zklamala dvojice B 44 a 45 táhnoucí se od Antara na východ. Nic nápadného a zřetelného (ani v triedru, či Sb). Každopádně krásu, kterou jsme mohli v podobě tohoto mlhavého závoje po několik nocí sledovat, nepřiblíží žádná fotografie - všechny jsou příliš sterilní, bez života. Mohu s klidem v srdci říci, že už jenom pro tento pohled stojí za to, vypravit se někam na jih (prý stačí i Kréta). Už vás nechci dál unavovat, takže raději skončím. Ale vězte, že obloha v Maroku, kde je Polárka nezvykle nízko a naopak Lev vysoko, byla a je krásná.
Setkání členů APO 22. až 24. dubna 1994
Zcela v duchu tradice jsme naše setkání
neoficiálně zahájili již v pátek 22. dubna. Sešlo se
nás v tu dobu jen několik, ale o to byly některé části
našeho jednání příjemnější. Jako první bod
večerního programu byla naplánována prohlídka hvězdárny,
která se díky nápadu Jeníka Hollana změnila v prohlídku
hvězdárenského exteriéru (též jistého hospodského
interiéru). Večer a v noci pak bylo celkem pěkné počasí, takže kdo měl
zájem, mohl pozorovat... Kdo měl zájem, mohl také navštívit soukromou
demonstraci Pavla Gabzdyla Měsíční okénko, což byl
dle očitých svědků jeden z nejvelkolepějších zážitků celého
semináře.
V sobotu ráno jsme se poscházeli a poprobouzeli do více než
nádherně jarního dne, kterému předcházel vcelku pěkný východ
Slunce. Seminář, tentokrát už naostro, "odstartoval" Jirka
Dušek a zahájili jsme ho přednáškou Tomáše Rezka, během
noci z pátka na sobotu přejmenovanou na Letem světem aneb
Historie astronomie z japonského expresu. (či
ještě lépe Jeníček a Mařenka studují
astronomii aneb Sympozium IAU v Kocourkově.)
S vážnějším tématem pak nastoupil Tomáš Hudeček.
Z nepřeberného bince, co jen ho ve Sluneční soustavě najdete,
si vybral planetky, a pověděl nám, jak z různých druhů
pozorování získat jejich rotační periodu a tvar. Následoval
oběd - kdo co našel, to i snědl - a během obědové
přestávky diskuse o současnosti a budoucnosti
sdružení APO. Po obědě jsme museli náš "blok
kratších i delších příspěvků" operativně přeskládat, abychom
vystačili s časem. Takže (možná mimo pořadí) nám:
V neděli ráno nás pak probudil sympaticky sebevědomý a čilý
Honza Jančů, který nás provedl Archívem pozorování APO,
jež se jemu a Jirkovi Krtičkovi konečně podařilo převést
do počítačové podoby, Ruda Novák se svěřil, že postupně
pracuje na indexaci našeho Bílého trpaslíka, a pak už nás až
do úplného konce svým skvělým humorem a velice zajímavou
přednáškou, vyšperkovanou takovými gagy, jako je třeba
teorie manžela a domácího přítele, udržoval ve stavu
bdělém dr. Zdeněk Mikulášek.
PS: Na konec by se ještě mělo napsat "za rok nashledanou". Toť
však otázka. Napadlo nás totiž, že bychom mohli udělat další setkání
na počátku října. Všechno ale záleží na vašem zájmu... Takže prosíme
případné zájemce, aby se nám do začátku srpna ozvali (viz ve
Zpravodajské síti přiložená návratka).
Whiteův teorém tutlaných skandálů:
Seayův zákon:
Římské pravidlo:
Jacquinův postulát o demokracii:
Co by se stalo, kdyby ve Slunci naráz ustaly termonukleární reakce?
Následují článek je jednou z mnoha záludností, které vycházejí, coby
otázky, v sešitcích brněnského nakladatelství Rovnost
(v současnosti vychází třetí díl, čtvrtý jde do tisku a všechny si je
můžete objednat na brněnské hvězdárně). Zároveň byl jeho obsah
součástí přednášky RNDr. Zdeňka Mikuláška, CSc. "Slunce - stavba
a vývoj" na jarním Setkání členů APO. Byla velmi poučná a tak pro
ty z vás, kteří ji nemohli slyšet, přinášíme alespoň níže uvedenou
otázku. Ale aby v ní bylo i něco navíc, pro ilustraci k ní přikládáme
kopii Zdeňkových poznámek, které měl při svém povídání
k dispozici.
Alespoň trochu tak můžeme nahlédnout pod pokličku hrníčku, v němž
vznikají zajímavé myšlenky.
Hned na počátku musím předeslat, že tato otázka je otázkou čistě
akademickou. Žádné nebezpečí, že by se provoz termonukleárního
reaktoru umístěného v nitru Slunce mohl v dohledné době zastavit,
nehrozí. Nicméně i akademické otázky si zaslouží odpověď.
Termonukleární reakce hrají v energetice Slunce klíčovou roli.
Zabezpečují energetickou rovnováhu ve hvězdě. Jejich prostřednictvím
se v ní uvolňuje právě tolik energie, kolik jí hvězda ztrácí
vyzařováním z povrchu. Reakce, při nichž se vodík postupně mění
v hélium, probíhají v okolí centra Slunce. Teplo, které se při nich
uvolňuje, pak vystupuje do chladnějších vnějších vrstev, které jsou
v bezprostředním kontaktu s mrazivým kosmickým okolím. Tok energie
z centra na povrch udržuje tyto vrstvy na konstatní teplotě a je
příčinou toho, proč se vnější vzhled i výkon Slunce po řadu miliard
let prakticky nemění.
Co by se stalo, kdyby ve Slunci najednou přestaly termonukleární
reakce probíhat? Odpověď je nasnadě. Slunce by začalo chladnout,
stejně jako žehlička, když ji odpojíte z elektrické sítě. Samozřejmě,
nevyhaslo by okamžitě. Konečně ani zmíněná žehlička nezchladne na
povel. Trvá to nějakou tu chvíli, než se teplota žehličky srovná
s teplotou okolí. Jak dlouho by Slunce chladlo? To můžeme odhadnout.
Zásoba vnitřní energie Slunce je asi 3.1x1041 joulů.
S touto rezervou by i při dnešním výkonu - 3.86x1026
wattů - Slunce dokázalo vyžít ještě plných 26 miliónů let.
Jenže naše úvaha, vycházející z podobnosti Slunce a žehličky, není
správná. Mezi těmito dvěma tepelnými zdroji je rozdíl zcela
diametrální. Slunce je koule žhavých plynů udržovaná pohromadě vlastní
gravitací. Takovéto těleso se chová zcela jinak než žehlička nebo
akumulační kamna. Reakce hvězdy na to, že v ní vysadí hlavní zdroj
energie - termonukleární reakce - je na první pohled úplně
nepochopitelná. Hvězda se začne zahřívat! Jak je to možné?
Když se omezí produkce energie uvolňované jadernými reakcemi
v centrálních oblastech hvězdy, pak zde skutečně teplota na chvíli
poněkud poklesne. Klesne-li však teplota, sníží se i tlak hvězdného
materiálu, materiál trochu "změkne". Poruší se tím delikátní
rovnováha mezi dostředivou tíhovou silou a odstředivým odporem plynu
proti stlačení. Na okamžik tu převládne síla tíže. Vnitřek hvězdy se
začne hroutit, začne se smršťovat. Tento proces se zabrzdí v momentě,
kdy se tlak v nitru posílí natolik, že opět může vzdorovat tíze
horních vrstev hvězdy. Při hroucení hvězdy se zvyšuje nejen hustota,
ale i teplota hroutícího se materiálu. Děje se tak na účet potenciální
energie, která se při kontrakci uvolňuje. Zhruba jedna polovina
osvobozené potenciální energie se spotřebuje na zvýšení zásob vnitřní
energie látky ve hvězdě, druhá polovina je úplně volná a hvězdu
opouští v podobě záření. Hvězda, která se dostane do krizové situace,
kdy v ní přestane fungovat termonukleární reaktor, okamžitě nasazuje
jiný zdroj energie. Tím je postupné smršťování hvězdy, které je navíc
doprovázeno zvyšováním vnitřní i povrchové teploty hvězdy.
Zářivý výkon hvězdy nesouvisí s tempem, s jakým v ní probíhají jaderné
reakce. Je dán něčím jiným: schopností obalu hvězdy tepelně izolovat
žhavý vnitřek tělesa. Přerušení dodávky energie z centra izolační
vlastnosti obalu nezmění. Nezmění se tudíž ani výkon hvězdy. Náhradní
zdroj energie - smršťování hvězdy - musí tuto skutečnost respektovat.
Hvězda se tedy musí hroutit právě takovým tempem, aby množství
uvolňované potenciální energie odpovídalo energetickým ztrátám
způsobeným únikem tepla z povrchu. U Slunce by to znamenalo, že by se
jeho průměr musel každoročně zmenšit zhruba o 50 metrů. Pokles výkonu
daný zmenšováním plošné výměry smršťujícího Slunce bude zcela
kompenzován vzrůstem povrchové teploty o desetitisícinu stupně Celsia
za rok. Změny poloměru i teploty by byly tak nepatrné, že bychom je
vůbec nebyli schopni zaznamenat.
Pokračujme však ve svých úvahach dál a podívejme se na další vývoj
hvězdy, v níž by byl běh termonukleárních reakcí násilně přerušen.
Hvězda se tedy pomaloučku hroutí. Přitom se poznenáhlu ohřívá
a zahušťuje. Tím se mění poměry v obalu hvězdy, jeho izolační
schopnosti se v souvislosti se vzrůstem teploty rapidně zhoršují.
Hvězda se stává průhlednější, její zářivý výkon roste. Za 54 miliónů
let, kdy se průměr Slunce zmenší na čtvrtinu, vzroste výkon na
dvojnásobek. Povrchová teplota z 5 500 oC vystoupí na 13 500
oC. Při tom však Slunce nezůstane a bude se smršťovat dál.
Kdyby bylo složeno z ideálního, dokonale stlačitelného plynu, mohlo by
v tomto vývoji pokračovat neomezeně dlouho. Jenže i astrofyzikální
pohádky mají svůj konec. Jednou se přece toto hroucení zastavit musí.
Asi tak po 100 miliónech let, kdy se poloměr Slunce zmenší na jednu
osminu původní velikosti a povrchová teplota vzroste na 21 000
oC, začne v centrálních oblastech hvězdy hrát důležitou roli
tzv. elektronová degenerace. Hustota v jádru naroste na 80 000-násobek
hustoty vody, teplota se zde zvýší na 120 miliónů o Celsia. Za
těchto extrémních podmínek již přestává být hvězdný materiál
stlačitelný a začíná se chovat jako pevná látka. Dosavadní kontrakce
se zabrzdí zpočátku jen v centrálních oblastech hvězdy, kde je
nejhustěji.
Vnější vrstvy však o degeneraci nic nevědí a vesele se smršťují dál.
Teplota hvězdy i její výkon zatím stále rostou. Nicméně roste
i hmotnost degenerovaného jádra. Když elektronová degenerace zachvátí
celou hvězdu, smršťování se zastaví. V této fázi vývoje hvězda vyhlíží
jako bílý trpaslík. I její další osudy jsou stejné.
Teprve nyní lze hvězdu připodobnit k rozpálené žehličce, kterou stihl
výpadek elektrického proudu. Obě tato tělesa postupně chladnou, aniž
by se přitom jejich rozměry nějak výrazně měnily. Jisté rozdíly tu
pravda jsou: žehlička nadobro vychladne za půl hodiny, rozehřátá
degenerovaná hvězda asi tak za 50 miliard let.
Karel Čapek, O té bábě Povídajdě
Cože, zase už povídat? Vždyť jsem, děti, přeco povídal tuhle - hm,
kdypak to bylo? No, onehdy zrovna to bylo.
To už je dávno, povídají děti, a teď zase potřebujeme povídat něco jiného.
Vy, děti, ale potřebujete nějakého povídání! Pořád aby vám někdo
povídal. Potřebujete knížky pro děti, aby vám povídaly - aby vám
povídala maminka a povidal tatínek - a aby povídala babička a povídal
dědeček - a vy, děti, pořád breptíte taky.
To se ví, povídají děti, to se ví, že potřebujeme mnoho povídání.
Když se nám povídá, tak my posloucháme a zatím rostem.
A co kdyby se vám, děti nepovídalo? Tak třeba mně například se jaksi
nechce -
To nedělejte. Kdyby se nám dětem někdy nepovídalo, tak bychom třebas
zlobily.
Že byste zlobily? To by se teď, právě k vánocům, nedalo potřebovat. To si tedy budeme raději povídat. Ale tak si myslím, že pro vás všechny by tu měla ještě být ta bába Povídajda, co tu kdysi na světě bývávala. Bába Povídajda? O té jsme ještě nikdy neslyšely. Tak honem, pane Čapek, do toho a hned nám povídejte o té bábě Povídajdě. Tak tedy bába Povídajda - to bylo ještě za těch dávných časů, kdy na světě nebyly žádné knížky pro děti a nebylo dětem z čeho číst - ta bába Povídajda byla na světě na to, aby dětem povídala. Ta znala všechny pohádky, pořekadla, příběhy a písničky, co jich jen je.
Počátkem šedesátých let našeho století vstoupil do hvězdné kartografie
nový, mocný nástroj - počítač. Strojově přesné pohyby plotrů
jím řízené s přesností na setiny milimetru začaly spoluvytvářet
rozsáhlé atlasy s rychlostí člověkem nedosažitelnou. Nikdy ho však
zcela nenahradily a ještě pár let (ale doopravdy jen pár let)
nenahradí. Zatím se jedná jen o plodnou symbiózu - počítač předkreslí
polohy, příp. i velikosti hvězd, deep-sky objektů a všechny čáry,
člověk pak provádí kontrolu, rozhoduje nejasné případy a hlavně
zakresluje různé klikatící se světlé, temné mlhoviny a hranice Mléčné
dráhy.
Prvním takovým atlasem byl Smithsonian Astrophysical Observatory
Star Atlas z roku 1960 s celkem 260 000 hvězdami, který byl původně
sestaven pro potřeby pozorovatelů umělých družic. Obsahuje proto jen
hvězdy, u nichž byly známy přesné polohy, a mnoho jasných, viditelných
i bez dalekohledu, v něm uvedeno není. Také jasnosti nejsou
nejpřesnější, byly převzaty z Bonner Durchmusterungu! Ostatně je mu
celkově velmi podobný - jsou v něm pouze nakresleny hvězdy a uvedeny
polohy jasnějších deep-sky objektů bez jakýchkoli popisů. Přesto se
i dnes ještě používá.
Druhým význam dílem, které vzniklo spojením rychlosti počítače a umění
lidské ruky, je asi vám všem dobře známá Uranometrie 2000.0
pod níž je podepsána trojice Levy (předmluva), Rappaport (počítačová
data a grafika) a Tirion (popisy, symboly, čáry). Vycházela natřikrát
- nejdříve severní a pak jižní obloha celkově s 332 000 hvězdami (do
9.5 mag) a přes 10 300 objekty a nakonec i "katalog" The
Deep-Sky Field Guide to Uranometria 2000.0, který obsahuje popisy
a základní údaje o 9 000 objektech obou předcházejících dílů.
Originální Uranometrii máme na hvězdárně a věřte, že se jedná
o jeden z klenotů naší knihovny, bez kterého si dnešní činnost APO
(a nejen jeho) nedokážeme představit. (Za příklady však
nemusíme chodit až do Spojených států. Vždyť i Gnomonický Atlas
Brno 2000.0 Vladimíra Znojila byl zhotoveno zcela automatizovaně.)
V osmdesátých letech, když na pracovní stoly a přímo do domácností
pronikly počítače zvané PíSí, došlo k další revoluční změně.
Hvězdy se odpoutaly od papíru a přenesly se formou jedniček a nul
zaznamenaných na magnetické pásce, disku nebo formou drážek na CD na
(a zpravidla jen a pouze) monitory. Není divu, moderní astronomická
technika chrlí nepředstavitelné množství údajů o jednotlivých
hvězdách, kterých je jen do 15. velikosti téměř dvě desítky miliónů.
To už se na papír jen tak nevejde. A kdyby ano, kdo by si něco
takového koupil nebo dokonce používal? Příkladem může být
MegaStar - atlas, který díky jedinému disku, čtečce a obyčejné PC
286 máme na stole v naší klubovně.
Ale to už je současnost, a v ní náš seriál musí skončit. Co bude
následovat, je těžko předpověditelné. Každopádně, stejně jako v době,
kdy Johann Bayer tvořil svůj průkopnický atlas, i dnes bude nad prací
všech hvězdokartografů bdít Můza astronomie. A nám nezbývá než
jim popřát pevnou ruku a hodně trpělivosti.
Sky Atlas 2000.0
Nevím to sice jistě, ale myslím si, že v roce 1980 jste už byli
všichni na světě. Já se právě tehdy naučil číst. A proč zrovna v roce
1980? Inu, tam totiž spadají první zmínky o Tirionově Sky Atlasu
2000.0, o němž si dnes budeme povídat.
Koncem srpna 1980 obdržela Sky Publishing, vůdčí světové vydavatelsví
astronomické literatury, nový atlas nakreslený tehdy ještě neznámým
holandským umělcem, astronomem a uranografem v jedné osobě, Wilem
Tirionem. Moc se všem líbil a tak se Sky Atlas 2000.0 stal prvním
větším a samonosným dílem, které bylo vydáno v nové souřadnicové epoše
- v epoše 2000.0. Přejít k ní bylo tou dobou již více než logické,
ačkoli se předtím stále ještě kreslilo pro rok 1950. (Druhým
takovým přestupným krokem byla Uranometrie 2000.0.)
Nový hvězdný atlas byl vydán a uveden na trh v červnu roku 1981 (já
jsem zrovna ležel ve špitále se zanedbanou spálou) ve dvou různých
variantách: jedna s černým tiskem na bílém pozadí jako "Desk
Edition" (ještě lépe by však sedl termím "xeroxovatelné vydání"),
druhá inverzní (na černém pozadí) jako "Field Edition". Tirion
si však dal práci i s výrobou barevných předloh pro tzv.
"Deluxe Edition", kteréžto vydání se objevilo koncem roku
1981 (tou dobou na Vánoce jsem dostal m.j. jeřáb na bateriový provoz,
a podařilo se mi prskavkou vypálit kus koberce) a bylo ze všech tří
nejžádanější. No, a nakonec začal být před nedávnem též nabízen
"Laminated Sky Atlas 2000.0". jehož jednotlivé listy jsou
potaženy fólií coby ochranou před vlhkem. (Kromě toho byl
časem doplněn o dvojdílný a poměrně kvalitní Sky Catalogue
2000.0 od Hirshfelda, Sinnotta a Ochsenbeina. Atlas si získal
v krátké době takovou popularitu, že zcela zastínil do té doby asi
komerčně nejúspěšnější a po léta nabízený Bečvářův Atlas of
the Heavens, což je anglický překlad názvu Atlas Coeli.
Zdrojem "hvězdných" dat pro něj byl SAO-katalog (Smithsonian
Astrophysical Observatory Star Catalog), kompilovaný pro
epochu 1950.0, a některá další díla, obsahující zejména přesná data
pro hvězdy s velkým vlastním pohybem. Protože v době, kdy Tirion na
svém atlase pracoval, ještě neexistoval žádný katalog v epoše 2000.0
jdoucí alespoň po zamýšlený limit Sky Atlasu, vyřešil autor svůj
problém následovně: atlas nakreslil pro epochu 1950.0, pro ni totiž
měl katalogová data, a pak do něj přikreslil souřadnicové osy pro
epochu 2000.0. Ty v defininivní verzi atlasu ponechal a osy pro rok
1950 "vymazal".
Souřadnice a seznamy deep-sky objektů Tirion čerpal jednak z Bečvářova
Katalogu k Atlasu Coeli (zakreslil a označil všechny objekty
v něm uvedené), jednak celý výběr doplnil objekty z Vehrenbergova
Atlas of Deep-Sky Splendors a Burnhamova třídílného průvodce
The Celestial Handbook. Dále jsou zakresleny, podobně jako
v AC, dvojhvězdy, proměnné hvězdy, isofoty Mléčné dráhy, hranice
souhvězdí...
Jen tak pro srovnání: Tirionův Sky jde do osmé hvězdné velikosti
(přesněji 8.1 mag) a obsahuje celkem 43 000 zakreslených hvězd, Atlas
Coeli má limit 7.75 mag a je v něm asi 32 500 hvězd. Světoví experti
kolaborující se Sky Publishing Corporation dále uvádějí, rádoby ve
prospěch Sky Atlasu, i tyto diskutabilní argumenty: 1. všech 2500
deep-sky objektů v díle Tirionově je identifikováno; 2. Atlas Coeli,
obsahující 32 500 hvězd na 16-ti mapách, kreslil přibližně tucet lidí
po dobu jednoho roku, kdežto ten Tirionův se 43 000 hvězdami na 26-ti
mapách nakreslil jeden člověk za 30 měsíců. My ze středu Evropy bychom
naopak mohli tvrdit, že Tirion jen použil lepší projekci než Bečvář,
doplnil pár slabých hvězd, připsal čísla ke slabším objektům, k těm
známějším pak i zaužívaná anglo-americká vlastní jména, a vše
nakreslil znovu pro epochu 2000.0. Tirion s Bečvářem si totiž na první
pohled nejsou nepodobny (ty atlasy). Mrzet nás to ale nemusí: Atlas
Coeli tu byl dřív, a dost možná, že nebýt právě našeho Bečváře, pan
Tirion by se proslulým uranografem 20. století nikdy nestal.
Jaký je tedy Tirionův Sky Atlas ve skutečnosti? (Podle
mne je jen inovovanou kopií Atlasu Coeli, ze kterého autor
převzal to dobré a z toho špatného se poučil. Pár výhod však má:
je kreslen v epoše 2000.0 a zvolená projekce má skutečně
minimální zkreslení a více než postačující přesahy jednotlivých
map.) Malou ukázku z něj zveřejňujeme na předešlé stránce
Trpaslíka, a svůj názor coby názor člověka, který kdysi začal
pozorovat s Bečvářem, pak na chvíli přešel k Tirionovi a poté se
definitivně vrátil k Bečvářově Atlasu Coeli, jsem snad také
trošku poodhalil.
Guide Star Catalogue
Možná se vám bude zdát, že trochu vybočujeme z rámce a tématu našeho
seriálu o hvězdných atlasech. Ne však úplně, protože právě na GSC,
zatím asi největším hvězdném katalogu všech dob, je postavena celá
řada skvělých a užitečných počítačových atlasů, z nichž nejznámějším
je třeba náš, už starý a dobrý, MegaStar...
Tento bombastický seznam všech hvězd (a také galaxií, planetárek
a dalších objektů), kompletní do 15. až 16. velikosti, byl původně
tvořen a stvořen kvůli známénu Hubbleovu kosmickému dalekohledu.
První zmínky o něm se objevují už v roce 1979, kdy si přípravný tým
vědců ze Space Telescope Science Institute (STScI) uvědomil, že
pro přesné navádění budoucího "oběžného" dalekohledu bude
zapotřebí velkého množství hvězd; výpočty pak ukázaly, že katalog,
postačující tomuto účelu, bude muset obsahovat kolem 100 hvězd na
jeden čtverční stupeň. Tou dobou byl stále ještě nejobsáhlejší
prohlídkou známý SAO-katalog, jdoucí přibližně do 9. magnitudy
a obsahující pouhých šest hvězd na čtvereční stupeň.
V roce 1982 spojil STScI síly se známou univerzitou CALTECH a byla
tak započata komplexní fotografická přehlídka nebe, prováděná 48-mi
palcovými Schmidtovými komorami. Jedna z nich stála přímo na Mt. Palomaru,
druhá pak v novém Jižním Walesu na Siding Spring Observatory. Z Palomaru
se prováděly 20-ti minutové expozice ve žlutém světle, čímž se na desky
dostaly všechny objekty do 19. velikosti, v Austrálii se exponovalo
v modré barvě po celou hodinu, s dosahem až 22. velikosti. Každá deska
měla rozměry 6.5x6.5 o2; na pokrytí celého nebe bylo
tedy potřeba 1477 fotografických desek.
Když se pak takových desek nasbíralo několik, bylo
je nutné postupně převádět do digitální podoby. Tým programátorů napsal
200 000 řádkový program, který pak na počítači spojeném se dvěma speciálně
upravenými mikrodenzitometry vytvořil "datový" soubor o velikosti
kolem 1000 gigabyte. Scanování každé z jeden a půl tisíce desek trvalo
plných 12 hodin, a každý obrazový element, kterému takto byla přiřazena
intenzita zčernání od 0 do 32 767, měl rozměr 25 mikronů - na obloze
to odpovídá asi 1.7 úhlové vteřiny.
Tímto způsobem tedy vznikl nevídaný a neslýchaný katalog objektů. Pro
potřeby HST pak byly z tohoto množství (10 až 30 tisíc objektů na
jednu desku) vybrány všechny "věci" jasnější než asi 15.5 mag
(nikdo to neví přesně, protože i zde se trochu přihlíželo k tomu,
aby ve všech oblastech hvězdného nebe - v Mlékárně i mimo ni - byl
dostatečný počet hvězd). Speciální algoritmus pak ještě všechny objekty
na daným limitem rozdělil do dvou skupin - na hvězdy, a na ne-hvězdy. (Ani
to se nepovedlo dokonale, protože spousta jasnějších
hvězd byla přeexponována, a tudíž se jí dostalo zařazení ne-hvězda,
a naopak mnoho slabých galaxií bylo oklasifikováno jako hvězdy.)
Celý Guide Star Catalog obsahuje na jednu hvězdu SAO celých 60 hvězd
vlastních - čítá totiž celkem 18 819 291 objektů, z nichž je
3 649 418 klasifikovaných jako ne-hvězdy a zbývajících alespoň
15 miliónů jako hvězdy. Copak by si asi o našem zdravém rozumu pomyslel
sám velký Hipparchos, který kdysi, asi 150 let před n.l., sestavil
katalog "pouhých" 800 hvězd? (Snad ještě pár
slov k tomu, jak jej můžete získat. Verzi GSC na dvou CD-ROM
vydala Astronomical Society of the Pacific. Nabízí jej za pouhých
$ 52.95, takže vás informace o jedné hvězdě přijdou na
pouhopouhých 0.0000033 dolaru!)
Na co se zapomnělo
V našem seriále jsme si podrobněji popovídali jen o několika málo
nejvýznačnějších atlasech. Bylo by ale škoda se na závěr nezmínit
několika větami i o dalších, méně známých, ale stejně zajímavých dílech.
Předně, do roku 1627 je datován Coelum Stellatum
Christianum. Jeho autorem byl Julius Schiler, současník Johanna
Bayera, který dokonce žil ve stejném městě. Uranometria také
byla podkladem pro tento atlas - svědčí o tom téměř shodný výběr
hvězd. Podstatně se od ní ale odlišuje tím, že v ní jsou tradiční
souhvězdí nahrazeny křesťanskými postavami a symboly a že byl
nakreslen z pohledu Boha, tj. zrcadlově převráceně. Naštěstí se ale
toto dílo nijak neprosadilo a dnes je zcela zapomenuto.
O téměř dvě stě let později publikoval Brit Alexander Jamieson
A Celestial Atlas, který kromě map obsahoval i rozsáhlé povídání.
V podstatě se tak poprvé objevilo, později u Nortona tak úspěšné,
spojení atlasu a příručky. Některé jeho tisky přitom byly dokonce
barevné! Jinak se ovšem Jamieson vrátil k diskutabilnímu
sinusoidálnímu zobrazení. Podobný byl i průvodce The Geography of
the Heavens, v podstatě první moderní americké uranografické dílo,
od E.H.Burritta, které se objevilo roku 1835.
V letech 1830 až 1859 v Berlíně vycházely Akademische
Sternkarten, což bylo 24 rovníkových map - vždy po jedné hodině
v rektascenzi a 30o v deklinaci, které obsahovaly všechny
hvězdy do 9 mag a i spoustu slabších. Doplněny byly i katalogem. Na
jejich sestavení se mimo jiné též podílel Ignác Halaška (rodák
z Budišova a zakladatel zřejmě první brněnské hvězdárny).
Slavný Friedrich Wilhelm Argelander ještě před BD zhotovil roku 1843
pravděpodobně první moderní atlas Uranometria Nova. Na 17
mapách obsahovala všechny bez dalekohledu viditelné hvězdy, hranice
souhvězdí, ale též obrysy kreseb, které okopíroval od Bayera.
Deset let po začátku našeho století poprvé vyšlo dílo (viz ukázka)
Arthura P. Nortona - atlas a příručka, které dosáhlo nebývalé
popularity a 18-ti vydání, dokonce včetně přepočtu nejdříve na epochu
1950 a pak i 2000. Původně bylo určeno amatérům s azimutálními
a ekvatoriálními montážemi bez dělených kruhů a zároveň jako doplněk
k Webbově Celestial Objects for Common Telescopes a Smythově
Cycle of Celestial Objects, postupem času se však od zamýšleného
cíle odpoutalo a osamostatnilo. Obsahuje hvězdy do 6.35 mag, objekty
Messierova a Herschelova katalogu (pro všechny je použit stejný
symbol), množství proměnných a dvojitých hvězd. Na jeho aktualizaci se
během sedmdesáti let podílelo víc než deset lidí.
Díru do světa udělal i Antonín Bečvář, a to nejen s ACéčkem.
Roku 1958 vydal Atlas Eclipticalis zachycující oblohu v rozmezí
deklinace od -30 do +30o, bez jakýchkoli objektů, s náznaky
hranic souhvězdí a barvami hvězd podle spektrálních tříd (viz
černobílá ukázka). Roku 1962 následoval Atlas Borealis
pokrývající zbytek severní oblohy a nakonec v roce 1964 Atlas
Australis. Všechny tři neměli žádný přesný limit, jsou více méně
kompletní do 9 mag, ale obsahují i mnohem slabší hvězdy (v některých
případech 12., 13. velikosti!). Tato nesourodost je způsobena tím, že
na jejich pořízení byly použity různé katalogy (Yale Zone, Boss
General... ) a Bečvář do nich v podstatě zakreslil všechny hvězdy
s tehdy přesně změřenými pozicemi. Nekonzistence v jasnostech vznikla
též proto, že na Ekliptikalis a Australis použil vizuální
jasnosti, kdežto na Borealis fofografické. Díky velkým rozměrům
však byly dost nepraktické.
Před třinácti lety sestavil Charles Scovil pro American Association of
Variable Star Observers na základě SAO atlasu 178 stránkový The
AAVSO variable star atlas (viz ukázka). Jsou v něm vyznačeny všechny
tehdy známé proměnné hvězdy, které měly amplitudu jasnosti větší než
0.5 mag a v maximu více než 9.5 mag, a kromě toho i jasnosti mnoha
vhodných srovnávacích hvězd. Doplněn byl indexem a intenzivně se
používá dodnes.
Stručný přehled nejznámějších atlasů všech dob
De le Stelle Fisse (Piccolomini, 1540) - zřejmě první tištěný
atlas, hvězdy poprvé označeny latinkou;
Uranometria (Bayer, 1603) - první klasický atlas; 51 map
s obrazy souhvězdí a označením jasných hvězd; na základě pozorování
Tycha Brahe;
Coelum Stellatum Christianum (Schiller, 1627) - v podstatě
přepracované Bayerovo dílo s biblickými postavami. Dnes je téměř
zapomenuto; Firnamementum Sobieskianum, sive Uranographia (Hevelius, 1690)
- 54 map a 2 hemisféry; obsahuje některá nová souhvězdí;
Atlas Coelestis (Flamsteed, 1729) - 27 map, poprvé použita
teleskopická pozorování; používal se více než jedno století;
Uranographia (Bode, 1801) - pro epochu 1801 měla zakresleno
přes 17 tisíc hvězd. Kromě toho v ní byly poprvé vyznačeny hranice
souhvězdí a množství deep-sky objektů;
Celestial Atlas (Jamieson, 1822) - třicet map, poprvé včetně
původce;
Akademische Sternkarten (Berlínská akademie, 1830 - 59) - 24
map vysoce kvalitních do 9. velikosti s katalogem; podél
ekliptiky;
The Geography of the Heavens (Burritt, 1835) - první americký
atlas+příručka;
Uranometria Nova (Argelander, 1843) - 17 map a doprovodný
katalog hvězd do 6. velikosti; na pomezí mezi starší a novodobou
hvězdnou kartografií - obsahuje ještě kresby souhvězdí;
Bonner Durchmusterung (Argelander, 1863) - atlas
s katalogem, jdoucí pod hranici viditelnosti pouhým okem, nejméně
však do 9. hvězdné velikosti; 37 map a katalog s 325 000
hvězdami mezi severním pólem a -2o deklinace;
Südliche Bonner Durchmusterung (Schônfeld, 1886) - extenze
k BD, jdoucí do -23o deklinace a přidávající k celkovému
počtu dalších 135 000 hvězd; zamýšlen jako část BD, společně
s BD pak také po mnoho let prodáván;
Carte du Ciel (kompletně nikdy nedokončeno) - první
fotografický atlas, vždy dvě desky 2x2 stupně, jedna poziční do 11.
velikosti, jedna jdoucí až do 14. velikosti (pomocí speciálních
astrografů bratrů Henryových);
Norton's Star Atlas (1910) - snad nejznámější atlas tohoto
století (při vší úctě k Bečvářovu Atlasu Coeli); 8 map celé oblohy,
přibližně do 6. velikosti, a mnoho povídání k tomu; dočkal se již
18-ti vydání;
Franklin-Adams Charts (1914) - 206 fotografických map
zachycujících oblohu od pólu k pólu až do 15. hvězdné
velikosti; používán po několik desetiletí;
Atlas Coeli (Bečvář, 1948) - 16 map od pólu k pólu do 7.75
mag, pečlivé značení a identifikace, mnoho deep-sky objektů;
Atlas Eclipticalis (Bečvář, 1958), Atlas Borealis (Bečvář, 1962),
Atlas Australis (Bečvář, 1964) - dohromady kompletně pokrývají
celou oblohu; většinou kompletní do 9. velikosti, obsahují i hvězdy
podstatně slabší; barvou hvězdných kotoučků je vyznačena spektrální
třída; bez deep-sky objektů;
National Geographic Society - Palomar Sky Survey (1949-1956) -
asi nejdokonalejší fotografický atlas (provádí se ovšem jeho
aktualizace); zachycuje severní hvězdnou oblohu po -33. rovnoběžku
do asi 20. velikosti; čítá 935 desek v červené i modré barvě; existuje
i jeho jižní doplněk;
Smithsonian Astrophysical Observatory Star Atlas (1960) - první
počítačově kreslený atlas, jdoucí do 9. hvězdné velikosti,
obsahující asi 260 000 hvězd a jednotně kreslené deep-sky
objekty bez identifikací; doprovázen čtyřdílným katalogem;
Falkauer Atlas (Vehrenberg, 1961) - fotografický atlas severní
hvězdné oblohy do asi 13. hvězdné velikosti;
Atlas Stellarum (Vehrenberg, 1970) - podobný jako Falkauer
Atlas, jen ve větším měřítku a jdoucí asi o magnitudu
dále;
True Visual Magnitude Photographic Star Atlas (Papadopoulos,
Scovil, 1979) - pokus o fotografický atlas odpovídají tomu, jak různě
barevné hvězdy vnímá člověk;
AAVSO variable star atlas (Scovil 1980) - oficiální atlas známé
celosvětové organizace pozorovatelů proměnných hvězd;
Uranometria 2000.0 (1988) - druhý významný počítačem kreslený
hvězdný atlas, mnoho deep-sky objektů, hvězdy do deváté a půlté
velikosti; nepostradatelná pozorovací pomůcka každého Apače.
Použitá literatura:
Doporučená literatura:
My na brněnské hvězdárně nedávno ano: v úterý 3. května 1994 pozdě
večer. Bylo to důkladné a krásné ufo a byli jsme z něj docela vedle.
Něco takového ještě nikdo z nás na nebi neviděl a to jsme mnozí
věnovali hledění vzhůru hezký kus života.
Objevil jej jeden z návštěvníků našeho večerního programu. Krátce po
půl desáté se otázal, je-li ta jasná hvězda nízko na nebi Venuše.
Zhruba tím směrem skutečně vidět byla, jenomže o kus vlevo - tohle
byla večernice přebytečná, až někde nad severoseverozápadem! Navíc
byla jaksi rozmazaná.
Při pohledu dalekohledem vypadalo ufo trochu jako ohon nějaké divné
komety - ale nezvyklého tvaru a směru. Byla to taková šipka, mířící
vodorovně vpravo. Že nešlo o kometu ani žádný vzdálenější kosmický
objekt, bylo za pár minut zřejmé - zatímco hvězdy putovaly kolem ufa
zvolna doprava dolů, ono se jakoby nehýbalo. Až za chvíli, v upevněném
dalekohledu, se ukazovalo, že se plíží též vpravo, ale vzhůru. Přitom
se zvětšovalo, a také sláblo. O třičtvrtě na deset mělo úhlový průměr
velký asi půl stupně, o hodinu později bylo velké už několik stupňů
a o dost slabší než nejjasnější hvězdy. Velkým triedrem bylo jako
velká, stěží patrná světlejší skvrna vidět až do půlnoci.
Bez dalekohledu byl tvar ufa nejlépe zřetelný asi o třičtvrtě na
jedenáct. Tehdy bylo už dost velké, a přitom ještě dost světlé na to,
aby byly patrné zřetelné obrysy. Bylo dokonale souměrné podle
vodorovné osy: špička byla vpravo, dva jasné ohony (vějíře, křídla) od
ní mířily vlevo nahoru a dolů a dva mnohem slabší, začínající strmě
vlevo nahoru a dolů, se svými slabými širokými konci zatáčely až
dopředu před samotnou špici. Celkově se kolem záhadného mráčku dal
dobře opsat čtverec a připomínal nejspíše doprava letícího anděla.
Všechny čtyři chvosty vypadaly jako plyn proudící z nějaké kosmické
sondy - čím dále od ní, tedy od jasné špice mraku, tím byly slabší
a roztaženější. Někdy po desáté hodině bylo dalekohledem vidět, jak se
od špice mraku oddělil její nejjasnější bod-hrot a byl ještě další
čtvrt hodiny vidět více vpravo, dokud úplně nezeslábl.
Jaké štěstí, že za ufem defilovala zvláště bohatá skupina hvězd
hvězdokupa u Mirfaku. Bylo tak vidět, jak jsou jeho perutě zcela
průhledné - hvězdy za nimi procházející nebyly nijak zeslabovány,
a bylo také možné velmi přesně jeho polohu zachytit kresbou či
fotografií. Záznamy poloh vůči hvězdám při pozorování z různých míst
také nakonec pomohly zjistit, co bylo jeho původcem.
Naše první myšlenka byla, že je to nějaký neobvyklý skutečný mrak
vysoko v ovzduší, takže na něj snad ještě může svítit Slunce. Ale
pohled na hodinky a podrobnější úvaha, podpořená sdělením počítače, že
Slunce je už příliš hluboko pod obzorem, to vyloučily - po jedenácté
hodině večer Slunce už ani nejvyšší vrstvy pozorovatelné části
atmosféry vůbec neosvětlovalo. Muselo jít buď o mrak, který sám svítí
- těžko ale říci, proč, anebo o plyn, který je tak vysoko, že není ve
stínu Země. Proč by ale pak držel na místě a nelezl po nebi rychle
jako družice? Buď jej mohlo unášet s sebou magnetické pole Země (kdyby
byl ionizovaný), nebo by musel být tak moc daleko, aby jeho oběh kolem
Země byl velmi pomalý (a ještě třeba ve směru rovnou od nás, takže by
se napohled téměř neprojevoval). Takové oblaky totiž některé sondy
záměrně vypouštějí: kvůli studiu magnetosféry či pohybu stop zemské
atmosféry ve velikých výškách.
Již během noci k nám na hvězdárnu kromě spousty jihomoravanů volali
též kolegové z Hurbanova a Karlových Var. Ukázalo se, že ufo viděli ve
stejném směru jako my (nejprve kousek vpravo od hvězdy Algol) - z toho
plynulo, že dotyčný mrak musel být hodně daleko, jistě alespoň několik
tisíc kilometrů. Přesná pozorování z ondřejovské hvězdárny a z italské
hvězdárny blízko Terstu, poslaná do centra Mezinárodní astronomické
unie, pak prozradila, že vzdálenost oblaku byla desítky tisíc
kilometrů. Podobný výsledek dalo i proměření fotografií pořízených
Pavlem Kláskem v Jeseníku, když se porovnaly s naším pozorováním - my
jsme viděli špici oblaku mezi hvězdami v Perseu jen o desetinu stupně
víc vpravo.
Do konce týdne pak se k nám
po síti Internet dostala i zpráva, která kosmická sonda plyn skutečně
vypustila. Nešlo v tomto případě o pokus, ale vytvoření onoho krásného
úkazu bylo jen vedlejším (a nepříliš vítaným) důsledkem vypouštění
zbytku paliva, resp. přesněji okysličovadla. To odpoledne totiž z mysu
Canaveral startovala raketa Titan IV s raketou Centaur nesoucí nějakou
tajnou sondu. Start směrem na severovýchod proběhl z rampy 41 v 17:55
našeho času. Zatímco vyhořelé stupně Titanu spadly do Atlantiku, stupeň
Centaur vynesl sondu na parkovací kruhovou dráhu. O sondě se soudilo,
že má být uvedena na velmi protáhlou dráhu s perigeem hodně na jihu,
takže by valnou většinu doby mohla zdálky sledovat severní polokouli.
Evropská pozorování naznačují, že již po několika obletech se Centaur
zažehl znovu a dopravil náklad do výše nějakých čtyřiceti tisíc
kilometrů až téměř nad polární kruh. Po skončení práce Centaur
vypouští zbytky hnacích plynů - to proto, aby nemohly časem roztrhat
vysloužilou nosnou raketu na kusy. Ne, že by rakety byla škoda, ale
spousty úlomků by představovaly mnohem větší nebezpečí srážky pro jiné
satelity Země, než raketa jediná.
Vypuštěného plynu jistě nebylo moc - jen účinně rozptyloval sluneční
světlo, a na černém pozadí vesmíru a přes nádherně průzračný vzduch,
jaký byl nad střední Evropou ten večer, byly řiďounké plynové vějíře
krásně a dlouho patrné. Proč byly vypouštěny do oněch čtyřech směrů,
to se neví - asi tam směřují Kentaurovy trysky či nějaké výpustné
ventily.
Byl to skutečně jedinečný zážitek: vidět na vlastní oči nějaký děj ve
vesmíru, jiný, než jen když hvězda zvolna mění jasnost. Představení
odehrávající se jen desetkrát blíž, než je Měsíc, a dosahující
v závěru stejných rozměrů, jako má on sám.
Banální označení UFO (Unidentified Flying Object, Neidentifikovaný
Létající Předmět) je pro takový kouzelný jev nepřípadné. To spíš UPS
(Unidentified Phenomenon in the Sky, Neidentifikovaný Jev na Nebi).
Slovo ufo je ale natolik vžité, že můžeme zapomenout na jeho původní
význam, a klidně tak označovat všechno, co nad sebou vidíme
a nerozumíme tomu. Kdo se dívá na oblohu zřídkakdy, pro toho by mělo
být ufem čili záhadou ledacos z toho, co tam zahlédne - alespoň pokud
si to přizná. Pro hvězdáře, nadto takové, kteří dosud občas pozorují
na vlastní oči, je ale dobré a trvanlivě záhadné ufo věru vzácnost.
Tohle nám vydrželo jen s obecným zařazením "oblak vypuštěný nějakou
sondou" skoro týden, než doznalo plné identifikace (a stalo se tak
"IPS"). A jaká jsou jiná dobrá ufa?
Nejzáhadněji vypadají proměnlivé skvrny, když do mraků (třeba jen
řídkých a jinak nenápadných) či do zakaleného ovzduší míří reflektory
s úzkými kužely. To je teď pro zábavu při diskotékách aj. stále
častější, a může to být vidět i ze vzdálenosti desítek kilometrů.
Odhalit původce (reflektor) nemusí být vždy snadné.
I manévrující letadla a vrtulníky mohou vypadat docela záhadně.
Míří-li jejich světlomety zrovna na vás, mohou být vidět i v takové
dálce, že je vůbec neuslyšíte. A proč jsou tak ověšeny různými
světýlky, jak z brněnské hvězdárny na přistávajících či startujících
letadlech vídáváme, to věru nevím. Dalekohled zpravidla pomůže, aby
člověk v bláznivém vánočním stromečku letadlo skutečně rozpoznal.
Parádní ufa nastávají při zánicích družic - těleso již
nedokončí oblet kolem Země a vypaří se a shoří v ovzduší. Na
rozdíl od rychlých meteorů trvá zánik družice i více než minutu
(letí totiž vodorovně a pomaleji) a je možno vidět řadu souběžně
letících úlomků (přesněji jejich zářících par). Mohou jej
obdivovat lidé z oblasti velké i více než jeden milion čtverečních
kilometrů.
Ostatní ufa už jsou spíše jen laická. Mohou to být jasné stálice
a planety, vycházející Měsíc, jasné meteory, rotující (a tím
blikající) družice letící nízko nad námi (třeba jen dvěstě kilometrů),
nebo i jevy v ovzduší: neobvyklé mraky či obdoby duhy vznikající na
ledových krystalcích. Méně obvyklé jsou meteorologické balóny ve
velkých výškách, i za soumraku ještě osvětlené Sluncem. Světlice se
dost spolehlivě prozradí balistickou křivkou svého letu.
Jsou i ufa tak vzácná, že je v životě uvidí jen málokdo, a navíc třeba
tak nízko v ovzduší, že málokteré uvidí více lidí. Poměrně známý je
např. kulový blesk, ale mohou možná existovat podobné úkazy ještě
mnohem vzácnější.
Badatele a zvídavé lidi všeho druhu všechna ufa zajímají - zejména,
když o nich lze získat tolik informací, že se z toho lze něco
dozvědět. Škoda, že skutečně záhadných jevů je tak málo a jsou tak
vzácné. Bylo by věru hříchem si jich nevšímat. Dívejme se proto kolem
sebe a zejména nad sebe - ostatně právě obdivnými pohledy k nebi se
lišíme od ostatních zvířat.
Během bezbřehé euforie nad dokonalostí programu Dbgraph,
produktu to Jeníka Hollana, stimulován zvědavostí po
všem novém a názorném, a podporován přitom také svým
znovuobrozeným zájmem o otevřené hvězdokupy, to všechno navíc
v rámci přípravy materiálů a osnov pro Kurz astrofyziky,
který chystám pro letošní Úpici, prohnal jsem již výše
zmíněným softwarem známý katalog NGC 2000.0.
Vznikl tak drobný, třídílný seriálek, jehož první část vám dnes
nabízíme. Dnes, a pak ještě dvakrát, přineseme vždy dva obrázky
a několik málo odstavců, objasňujících, čeho si můžete povšimnout
a jak si to případně vysvětlit.
Grafy máte před sebou, takže jste asi už zjistili, že se jedná
vlastně o primitivní (pravoúhlé) celooblohové mapky, (Na
x-ové ose je rektascenze, rostoucí směrem doprava, tedy opačně
než na obloze, což ale není až tak na závadu, na ose y-ové pak
rovnoměrně roste deklinace (severní pól je tedy úsečkou
na horním okraji obrázku - ve výšce +90o a v intervalu
0 až 24 hodin).) ukazujících rozmístění jednotlivých druhů
deep-sky objektů. Seriál zahajujeme takříkajíc "z gruntu",
srovnáním rozložení otevřených (OC) a kulových (GB) hvězdokup.
Jistě jste si už někdy všimli pojmu "galaktické hvězdokupy";
o hvězdokupách také určitě něco víte, takže jen stručně.
Otevřeným se říká galaktické právě proto, že
jsou jakožto dosti mladé objekty rozprostřeny do galaktické
roviny, obsahující vlastně jen hvězdy I. populace; jsou k ní
navíc tím blíže, čím jsou mladší. Je to vlastně takový malý
problém nás - deep-sky pozorovatelů. Všichni jsme si poté,
co jsme se začali dívat na oblohu triedrem, museli všimnout,
že otevřené hvězdokupy se nacházejí zásadně v těch
nejbohatších částech Mléčné dráhy, kde nejenže mnohdy tolik
nevyniknou, ale kde je někdy těžké je v té záplavě hvězd ze
spirálních ramen naší Galaxie vůbec identifikovat. A buď
jsme již věděli, čím je to způsobeno, nebo jsme to postupně,
s nabýváním zkušeností, vzali jako faktum. Že je ale tato
skutečnost tak evidentní, to jsem se ke svému velkému
překvapení dověděl až z obrázku, který rozložení otevřených
hvězdokup na obloze prezentuje. (Osou křivky na tomto obrázku
je s velmi vysokou přesností galaktický rovník.)
Stejně tak je velmi dobře známo, že kulové hvězdokupy mají
zcela jiné rozložení. Obsahují totiž velmi staré hvězdy,
které svým věkem 12 až 16 miliard let patří mezi vůbec
nejstarší objekty Galaxie. Tyto staré hvězdy tvoří
samozřejmě II. populaci, nám známé galaktické halo; to
znamená, že kulové hvězdokupy by se měly koncentrovat ke
středu Galaxie. Že se tak opravdu děje, je patrné pro změnu
ze druhého obrázku.(Místo 18 hod, -30o je
střed naší Galaxie, definovaný polohou radiového zdroje
Sagittarius A.) Dalo by se navíc spočítat, že více než
50 % všech kulových hvězdokup se nachází ve vzdálenosti do
30o od centra Galaxie, tedy asi na 7-mi % plochy celé
oblohy.
A ještě jednu podstatnou skutečnost oba grafy znázorňují.
Věřím sice, že to většinu z vás ihned napadlo, ale přece
jen. Výrazné shluky v místech 1 hod, -70o a 5 hod,
-70o nejsou ničím jiným než Malým a Velkým
Magellanovým oblakem - vzdálenými galaxiemi, naplněnými
taktéž otevřenými a kulovými hvězdokupami.
2. dubna mezi čtvrtou a pátou hodinou světového času vzplála
supernova poblíž centra známé Vírové galaxie M 51. Jako první ji na
CCD snímku našli amatéři, hledači supernov a nov, Tim Puckett a Jerry
Armstrong z Atlanty v USA, zhruba o půl hodiny později vizuálně
Kaliforňan Wayne Johnson, následován Richardem Berrym z Milwaukee.
Během následujících hodin pak došlo do centra astronomických telegramů
Mezinárodní astronomické unie několik dalších hlášení. V době objevu
měla SN 1994I, jak dostala označení, kolem 13.5 mag, během týdne se
zjasnila na 13 mag a pak začala slábnout. Nyní má pod 14 magnitud.
O zanikající hvězdě se
toho ještě dočteme víc než dost (článeček slíbil i Mirek plavec),
takže pro potěchu oka přikládám už jen snímek M 51, který krátce po
vzplanutí zhotovil širokoúhlou planetární kamerou opravený Hubble
Space Telescope (sever nahoře, západ vpravo).
Pozorováních supernovy se dle EAI sešlo v Česku i na Slovensku poměrně
dost, ostatně i těch normálních, tj. deep-sky, není málo. Na druhou
stranu se ale členská základna naší společnosti dosti zřetelně
rozdělila na tři skupiny. Na malou těch z vás, kteří pozorují víc než
intenzivně, na malou těch z vás, kteří pozorují občas, a na trochu
větší těch z vás, kteří nepozorují vůbec. Takže se trochu polepšete!
Jinak se budou v této rubrice objevovat stále stejná jména. Například
Tomáš Havlík:
13. ledna 1994 Newton 300/2100 mhv 5 mag
14./15. února 1994 Newton 300/2100 mhv 5.0 mag
Co tomu říkáte? Já slintám (na rozdíl od vás mám před sebou i Tomášovy
kresby). Neméně pěkné záznamy však má i Petr Fabian:
4./5. března 1994 Sb 25x100 mhv 5.6 mag
M 108 u beta UMa a v těsné blízkosti Soví mlhoviny je doopravdy
díky svému protáhlému tvaru docela pohledná. Jak ale praví průvodci
(a vyplývá to i z fotografií) není ani ve větších dalekohledech nijak
bohatá na detaily. Jinak ovšem vskutku patří mezi jasnější galaxie
(odhaduje se na 9.5 až 10 mag).
Toť vše. Těším se na vaše další zásilky. Příště se k nim vrátím
důkladněji.
Představovat Charlese Messiera by bylo (obzvláště v BT) určitě
nesmyslné. Viděli jste už ale někdy ve svém dalekohledu kráter, který
nese jeho jméno? Jestli ne, pak je to velká škoda, protože právě
Messier patří mezi ty opravdu nejkrásnější a nejpodivnější útvary na
Měsíci.
Messierova kometa na Měsíci?
Kráter Messier se nachází poblíž centra Mare Fecunditatis a, i když
má docela malé rozměry, určitě upoutá vaši pozornost. Jde totiž
o dvoj-kráter doplněný světlými paprsky. Ty přitom netvoří takové
soustavy, jaké známe např. u Tycha nebo Koperníka, ale jsou pouze dva
a rozcházejí se vedle sebe v jednom směru, což má za následek, že to
celé vypadá jako kometa s ohonem.
Chvost dosahuje délky asi 100 km a od obou kráterů postupuje směrem
na západ, k západnímu okraji Mare Fecunditatis, kde se ztrácí. Lepšími
triedry uvidíte "chvost" docela dobře a krátery se budou jevit
za strmého osvětlení jako malé světlé body. Při pohledu většími
dalekohledy vás ovšem pravděpodobně zarazí jisté anomálie ve tvaru
obou. Ani Messier a ani Messier A (bývá také označován jako W.H.Pickering)
nejsou pouze kruhovými jamkami, ale
jejich tvar je natolik zvláštní a spolu související, že vás ihned
musejí napadat různé scénáře vzniku této dvojice s "ohonem".
Ve Sky and Telescope (červen 1952) uveřejnil Harvey Nininger
svou doměnku o vzniku, která dvojkráter dost proslavila. Podle něj
totiž oba vytvořil jeden a tentýž meteorit, který přiletěl v malém
úhlu k měsíčnímu povrchu od východu a vytvořil tak kráter Messier,
načež se odrazil a vytvořil kráter Messier A. Detailní snímky obou
tomu skutečně nasvědčují (viz obr., v němž vytečkované oblasti značí
polohy světlých paprsků), především pak protáhlý tvar Messiera
a několikanásobný západní val Messiera A.
H. Nininger dále upozornil na to, že se mezi oběma krátery nalézá
nevysoký mořský hřbet, který také mohl být příčinou "žabky" meteoritu.
Předložil i nápad, že v mořském hřbetu mohou být oba
propojeny jakýmsi tunelem! Jeho hypotéza o existenci podlunárního
propojení nebyla doposud potvrzena. Ale ani vyvrácena, takže kdo ví?
|