OBSAH:
Kam věda nemůže
T UMi si šlehla
Erich Karkoschka, Astronomický atlas hvězdné oblohy
Hale-Bopp přichází
C/1995 O1 - první zprávy, optimistické předpovědi
Co nás asi čeká
Hale-Bopp na Internetu
Kometární origami
Rekordní kulové hvězdokupy
Betelgeuze

Kam věda nemůže

Jsou oblasti, kam - soudě podle běžných a zběžných zkušeností - věda nezasahuje přímo, hmatatelně, konkrétními výzkumy a poznatky. Jsou to oblasti jevů příliš komplikovaných, nebo oblasti jevů příliš triviálních, řekněme. Zejména pak jsou to oblasti jevů zároveň komplexních a triviálních, např. lidská životní praxe.

Vycházeje z tohoto přesvědčení, oznámil B. Rensberger v new York Times Magazine, že věda nemůže odpovědět na otázku, proč člověk nemůže polechtat sám sebe, a že to dokonce ani nikdo nezkoumal. Toto konstatování rozčílilo prezidenta Institutu vědeckých informací E. Garfielda tak, že dal provést kvalifikované prohledávání literatury a zjistil:

V r. 1873 sám (velký) Darwin stanovil 4 zásady pro úspěšné lechtání, podle nichž samolechtání je neúčinné.

V r. 1892 se fyziologií podobných situací zabýval Herbert Spencer. Na něj navazuje série psychofyziologických studií, z nichž přímo lechtání se týká hypotéza T. Mintze (Psychosom. Medicine 29: 606, 1976).

Sociologickými podmínkami lechtání a lechtivosti se zabývá L. J. Sachs (Int. J. Psychoanal. 54: 477, 1973).

Úvahu o lechtání a nemožnosti lechtání sama sebe má Arthur Koestler ve své knize Akt tvoření.

Pokud pak by pochybovač chtěl přímý experiment, jest odkázati na práci Weiskrantz, L. E. a spol.: Předběžná pozorování o lechtání sama sebe. Nature 230: 598, 1971. Autoři sestrojili speciální lechtací aparát, který zaručoval standardní dotykový podnět a mohl být spouštěn zkoumanou osobou nebo jinou osobou. Bylo použito třicet subjektů a zjištěno, že lechtací podnět spouštěný vlastní rukou skutečně není ono. Autoři uzavírají, že fenomén je přístupný experimentálnímu výzkumu, i když konečná odpověď ještě nebyla dosažena. -6.5 cm

Takže těch oblastí, kam věda skutečně nezasahuje, asi moc nebude ani kolem lidského života a duševna. Jen se pořádně podívat. Přesněji bychom mohli říci, že tyto oblasti triviální a komplikované jsou mapovány zatím jen v izolovaných, byť přečetných aspektech, a ty se špatně dávají dohromady pro potřeby životní praxe.

Pokud se někdo pochechtává nad tím, jaké pitomosti ti vědátoři také zkoumají, je nutno jej odkázat na základní příručky neurofyziologie a experimentální psychologie, aby si ověřil, je-li pitomý řečený problém nebo jen on sám.

OBSAH

tisk

Miroslav Holub, Skrytá zášť věků

Amatérským pozorovatelům, kteří tráví desítky hodin nad pozorováním proměnných hvězd typu Mira Ceti, se jen málokdy poštěstí, aby zaznamenali nějaké dramatické změny v jejich chování. Výjimkou potvrzující pravidlo se ovšem před několika lety stala T Ursae Minoris, dlouhoperiodická proměnná hvězda nedaleko 3 UMi. Od počátku tohoto století u ní byly pozorovány světelné změny s průměrnou periodou 312 dní. Ta se ovšem, počínaje rokem 1980, začala prudce zkracovat až v loňském roce dosáhla hodnoty kolem 274 dní. Krásně to je vidět na přiloženém (O-C) diagramu, kde na vodorovné ose je vynášen čas, na svislé rozdíl mezi pozorovaným maximem a maximem předpovězeným (spočítaným od nějakého prvního pro periodu 311.87 dne). Kladné hodnoty indikují, že pozorované maximum přišlo později, záporné naopak, že přišlo dřív. Zřetelně je tak vidět, že od roku 1980 začalo prudké zkracování periody pulzací.

Proměnné hvězdy typu Mira Ceti patří mezi tzv. hvězdy asymptotické větve obrů. Ty mají přibližně následující skladbu: V centru se nachází degenerované kyslíkouhlíkové jádro (budoucí bílý trpaslík) s hmotností pod jednu hmotnost Slunce, poloměrem cca 10 000 kilometrů a hustotou 10 3 kg cm^-3 . Kolem jádra se rozkládá na vodík bohatý, řídký obal, jehož poloměr může dosáhnout až jedné astronomické jednotky.

Ve hvězdě se přitom energie uvolňuje dvěma procesy. Přeměnou vodíku na helium ve vnitřních oblastech vodíkového obalu a helia na uhlík a kyslík ve slupkách kolem jádra. Jedná se ovšem o proces velmi nestabilní. Po většinu doby probíhá pouze nukleosyntéza vodíku na vnitřní straně obalu. Heliový popel tohoto hoření se po dobu desítek až stovek tisíců let ukládá do slupky kolem jádra. Po překročení určité hustoty a teploty ale dojde k zapálení této slupky a helium se zde začne přemněňovat na uhlík a kyslík (tzv. záblesk heliové slupky). Tím dojde k zadušení vodíkového spalování, které se také přesouvá víc směrem k okraji. Vzroste tak zářivý výkon hvězdy. Obal na to potom reaguje expanzí a ochlazením.

Tato epizoda ve vývoji hvězdy trvá jen několik desítek, maximálně stovek let. Poté opět nastupuje především spalování vodíku a celý cyklus se opakuje. Počet cyklů, kterými takto vyvinutá hvězda projde, je přitom určena mnoha faktory, např. velikostí ztráty hmoty vlivem mezihvězdného větru.

Jelikož mnohé z těchto, často také označovaných AGB, hvězd více či méně pravidelně pulzují, projeví se tato změna i v jejich pulzacích - jejich perioda se zkrátí.

Počátek záblesku heliové slupky zřejmě právě nyní pozorujeme u T UMi. Perioda by se u této hvězdy měla zkracovat až do roku 2030, kdy by měla poklesnout na 200 dní. Poté by měla opět růst. V obdobném, ale pokročilém, stádiu by přitom měly být i další tři hvězdy - R Aquilae, R Hydrae a W Draconis.

Takže, když se na T UMi podíváte (její poloha a = 13 h 34.7 m, d +73 ° 26' ekv. 2000.0) - je cirkumpolární, takže by to neměl být problém - uvidíte hvězdu, která si skutečně šlehla.

Horní obrázek: Mapka z počítačového Mega Staru, která zachycuje těsné okolí proměnné T Ursae Minoris. Hvězdné velikosti potenciálních srovnávacích hvězd (dle AAVSO) jsou v decimagnitudách. Přibližně jeden stupeň na sever najdete V UMi. Jedná se o polopravidelnou proměnnou hvězdu s modulací kolem 720 dní a změnami v rozmezí 7 až 9 mag.

Obrázky na další dvojstraně: Světelné změny zaznamenané za několik posledních desítek let pozorovateli francouzské AFOEV. Na vodorovné ose je uvedeno juliánské datum (bez 2 400 000), na svislé hvězdná velikost. S pomocí pravítka a jednoduchých počtů se sami můžete přesvědčit, jak se zkracuje perioda T Ursae Minoris. Stačí si například spočítat, v jak velkém časovém rozmezí nastalo někdy na počátku tohoto století deset za sebou jdoucích maxim (např. v období 2 426 000 až 2 430 000). Podělíte-li tuto hodnotu desíti, budete znát přibližnou periodu světelných změn v této době. Když totéž provedete pro deset maxim z období po roce 1980 (např. v období 2 446 000 až 2 450 000), rozdíl bude více než patrný.

nebesa = coelum - jest nad hlavami našemi modrá, vysoká prostranosť {to te s hackem se mi tam nezda}, v níž za dne vysílá Sluno světelné prýsky a za noci viděti na ni ve velikých dálkách četné třpítivé {pycha, pytel, pysk, syrovy, sychravy, usychat, trpytit se...} hvězdy, větší a menší.

sluno = sol - je středavá hvězda ve soustavě {v soustave, v soustave, v soustave....} naší slunečné, dle Koperníka určené. I jest ono velmi veliká kula, neboť je mnohemkráte větší nežli kula zemská, páčeň-ť {no to jsem jeste nevidela} její průměr na 112 průměrů zemských. Každá stálice sluje jinak též slunem. I jest jich mnoho.

něcát - jest pojem každotiny myšlené buď jako předmět neb jako děj. V pojmu něcáta jest obsaženo veliké obecno, neboť možno veň {ven s hackem nad en}vtěsnati celé veškerenstvo, všechna konečna i nekonečna, tvary jakoty, změny i podrobniny, přočež musí pro potřebu býti rozebrán.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Už dlouho nevyšla tak hodnotná knížka - alespoň pro mírně pokročilé pozorovatele deep-sky. Jedná se totiž o atlas celé hvězdné oblohy obsahující na čtyřiceti osmi listech hvězdy do 6. velikosti. Mapy jsou přitom doplněný výřezy s hvězdami do 9. velikosti, které lze použít ke hledání slabších objektů. Vypadají přehledně - že s nimi lze snadno pozorovat, otestovali mimo jiné i někteří začátečníci na úpické expedici. Jednotlivé listy jsou také doplněny vcelku rozumnými slovními popisy objektů a jejich katalogovými údaji (poloha, spektrální typ, hvězdná velikost, vzdálenost, perioda apod.). Příjemné je i to, že v závěru knihy najdete tabulku s daty úplňků a novů, maximálních východních a západních elongací Merkuru a Venuše, opozice (vč. souhvězdí) Marsu, Jupiteru a Saturnu (Uran bohužel chybí), to vše od roku 1989 až do 2010.

Knihu lze tudíž doporučit všem začínajícím pozorovatelům. Za cenu kolem osmdesáti korun - na dnešní poměry nijak přemrštěnou - si ji můžete koupit v nejednom knihkupectví nebo objednat u vydavatelství a nakladatelství Blesk (Nádražní 109, Ostrava 2).

Samozřejmě, že knížka obsahuje i množství chyb, které je možné rozdělit do dvou kategorií - faktické a typografické. odkazpodčarou Těch druhých si v současnosti, pod vlivem dvou právě chystaných knížek, všímám obzvlášť snadno. Z faktických bych mohl namátkově jmenovat, některé "pikošky" z krátkého úvodu, kde se rozebírá obsah map a tabulek. Není pravda, že ita"jarní bod je směr, ve kterém se Slunce nachází 20./21. března." Není pravda, že ita"hvězdy ve vzdálenostech nad 1000 světelných roků září vlivem mezihvězdné absorpce o něco červeněji." Ani následující tvrzení neuspěje: ita"Planetární mlhoviny:... Jedná se přitom o velmi horkou hvězdu, která odvrhla své vnější plynové vrstvy." To všechno se ale může občas stát - i mistr tesař se utne. Omluvit se ale nedají chyby typografické, zvlášť u profesionálního vydavatelství a nakladatelství, které má nejednu knížku za sebou. Místy je také znát trochu kostrbatý překlad (např. v jedné ze závěrečných tabulek je Hubble`s Variable Nebula přeložena Hubbleova proměnná galaxie, resp. Quasi-Stellar Objekt jako Kvasar 3C 273).

Velká škoda je také, že mapy byly oproti anglickému originálu (i když se v tomto případě jedná o překlad z němčiny) vytištěny černobíle. Na druhou stranu je jasné, jak moc by se taková kniha prodražila. V mapách je ale bohužel zřetelně poznat, kde byly oproti originálu pozměňovány - text byl v těchto místech vyškrabán (žiletkou?) a zůstaly zde škrábance (např. u popisů rovníku a ekliptiky). Je také otázka, jak moc jsou věrohodné katalogové údaje uvedené u jednotlivých objektů - zvlášť vzdálenosti je nutné ve většině případů brát s velkou rezervou.

Budete-li ale Astronomický atlas hvězdné oblohy Ericha Karkoschky brát jako vodítko při prvních krůčcích po hvězdném nebi, určitě vám ho můžeme směle doporučit. Rozhodně více než jinak hojně užívaný tzv. autoatlas vesmíru.Obzvlášť, když si k němu případný začátečník pořídí nějakou větší, přehlednou mapu, jakou je například právě vyšlá Mapa oblohy 2000,0.Tu před několika měsíci vydala pražská hvězdárna (objednat si ji můžete za cebu 35 Kč)

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Alan Hale je profesionální astronom, který se zabývá studiem Slunci podobných hvězd a hledáním planet v okolí nejbližších hvězd. Zároveň je také astronomem amatérem: pravidelně sleduje komety - od roku 1970 jich spatřil kolem dvou stovek. Při jejich hledání přitom strávil kolem 400 hodin pozorovacího času. Tom Bopp je amatérem. Pracuje u jedné stavební firmy v arizonském Phoenixu. V současnosti nevlastní žádný dalekohled, často však pozoruje se svými přáteli. Oba pozorovatelé se nikdy osobně neviděli, od noci 22. na 23. července letošního roku si ale často telefonují. Alan Hale a Tom Bopp, první v novém Mexiku, druhý v Arizoně, totiž této noci, s odstupem jen několika minut, jako první lidé na naší planetě po třech tisících letech spatřili těleso, později nazvané kometa Hale-Bopp. odkazpodčarou Abychom byli čestní. Hale-Bopp se vyslovuje "hejl-bap"}. Alepoň Američané tak činí. Jen stěží je tehdy napadlo, že právě ona se zřejmě stane největší kometou posledních několika desetiletí.

---

Jak jsem objevil kometu

Jednou z činností, které se jako astronom věnuji, je pozorování dříve objevených komet. Přibližně jednou týdně se pokouším odhadnout jasnosti komet, které jsou v dosahu mého šestnáctipalcového reflektoru (Meade DS-16), a poslat je do Central Bureau for Astronomical Telegrams v Cambridge. Noc z 22. na 23. července 1995 byla první přibližně po týdnu a půl, kdy bylo jasno. (V jižním Novém Mexiku totiž zrovna bylo deštivé období.) Měl jsem v plánu podívat se na dvě komety. Krátce před půlnocí jsem skončil s první (Kometa Clark), měl jsem přibližně hodinu a půl volna před druhou (Kometa D'Arrest), která byla ještě příliš nízko nad východním obzorem.

Byla výjimečně čistá noc a tak mne napadlo připomenout si některé deep-sky objekty ze Střelce, které jsem nalezl na začátku měsíce. Když jsem se dostal ke kulové hvězdokupě M 70, hned jsem si všiml slabého, difuzního objektu, který se spolu s ní nalézal v jednom zorném poli. Protože jsem se na M 70 díval právě před dvěma týdny a věděl jsem, že poblíž není žádný takový objekt, napadlo mne nejdřív, zda mám doopravdy v zorném poli M 70, tedy, není-li to dvojice nějakých jiných hvězdokup z této části nebe. Když jsem si to ověřil, začal jsem věřit tomu, že se jedná o kometu, a tak jsem si zhotovil skicu a pořídil odhad její jasnosti. To mi zabralo asi půl hodiny. Během této doby se mi zdálo, že kometa mírně změnila svoji polohu, ale jist jsem si nebyl. Poté jsem šel do své pracovny prolistovat různé deep-sky katalogy, jestli v těchto místech skutečně neleží nějaký deep-sky objekt - nebyl zde žádný. Proto jsem se pomocí svého počítače spojil s počítačem Central Bureau a využil jejich program, pomocí kterého jsem zjistil, že se poblíž nenalézá ani žádná ze známých komet. Ihned jsem tedy poslal Brianu Marsdenovi a Danu Greenovi e-mail, ve kterém jsem je informoval o možné nové kometě s dodatkem, že ještě provedu kontrolu.

Když jsem se vrátil k dalekohledu, bylo už jasně vidět, že objekt změnil svoji polohu. Ihned jsem tudíž poslal Brianovi a Danovi další e-mail. Poté jsem pokračoval v pozorování komety, dokud mi nezapadla za vzdálené stromy okolo třetí hodiny ranní. Změřil jsem polohu komety při prvním a posledním pozorování (odstup mezi nimi byl asi tři hodiny), opět jsem e-mailoval Marsdenovi a šel jsem spát. Po probuzení jsem si vybral e-mailovou poštu a našel v ní gratulaci od Briana, ve které mne mimo jiné upozornil na nezávislý objev Toma Boppa. IAU cirkulář č. 6187 oficiálně oznamující objev komety C/1995 O1 přišel o několik hodin později.

Alan Hale

V sobotu 22. července 1995 skončil překrásný den a tak jsem se připojil k našemu večernímu pozorování. Jeli jsme na Vekol Ranch kousek od Stanfieldu v Arizoně. Můj přítel Jim Stevens měl už dostavěný 17.5 palcový dobson a tak jsme mohli brzo začít pozorovat různé NGC a Messierovské objekty. Začali jsme u M 22, pak jsme přešli k NGC 6642 a přes M 22 a M 69 se kolem jedenácté hodiny večer dostali až k M 70. Když jsem sledoval M 70, jak se pomalu pohybuje zorným polem, všiml jsem si slabé mlhavé skvrny na východním okraji pole, asi 15'' od hvězdokupy. Objekt jsem nastavil do středu zorného pole a pokusil jsem se ho zaostřit tak, abych v něm rozeznal jednotlivé hvězdy. Nepodařilo se mi to. Zavolal jsem proto Jima, který zrovna hledal mapky pro další objekt, a zeptal jsem se ho, zda neví, co by to mohlo být. Podíval se a i když řekl, že zřejmě nic zvláštního, začal hledat v mapách.

Po přibližném určení polohy neznámého objektu a bezvýsledném hledání v Tirionově Sky Atlasu a Uranometrii, Jim prohlásil: ita "Tome, možná jsi něco našel."\, Vzrušení mezi námi rostlo a já jsem potichu děkoval Bohu za tento krásný zážitek.

Jiný z přátel, Kevin Gill, pomocí svého dvacetipalcového dalekohledu určil pozici objektu a provedl odhad jasnosti. Kolem 23:15 jsem navrhl, abychom se pokusili zjistit, zda se mění jeho poloha. Asi za hodinu v 0:25 bylo jasné, že se vůči hvězdám objekt posunul, a tak jsem vyrazil autem k devadesát mil vzdálenému domovu. Jakmile jsem přijel domů, první věc, kterou jsem udělal, tedy odeslání telegramu o objevu, se nezdařila. Neměl jsem totiž zcela správnou adresu. Po hledání v mé knihovně se mi nakonec tu správnou podařilo nalézt. V sobotu 23. července v 8:25 ráno mi zavolal Daniel Green z Harvard Smithsonian Observatory a řekl mi: ita"Gratuluji Tome, věřím, že jsi objevil novou kometu!"\, Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života!

Tom Bopp

K obrázku: Kometa Hale-Bopp pouhý jeden den po objevu. Vpravo je mírně přeexponovaná M 70. Snímek pořídil Johnson Wayne 24. července v 7:49 UT třicetisekundovou expozicí s 22 palcovým teleskopem Orange County Astronomer's Anza Obseratory.

OBSAH

tisk

Už krátce po objevu bylo jasné, že C/1995 O1 bude mimořádným tělesem. Hale-Bopp se totiž stala nejvzdálenější amatérsky objevenou kometou! Ještě v této době totiž leží za dráhou Jupiteru, kolem šesti astronomických jednotek daleko! Odhady její hvězdné velikosti se přitom pohybují mezi 10 a 11 magnitudami, je tudíž tisíckrát jasnější než byla ve stejné vzdálenosti například Halleyova kometa. Buď se tedy jedná o abnormálně velkou kometu nebo kometu prožívající mimořádnou explozi (po ní by měla zvolna slábnout). Dodatečně nalezená předobjevová pozorování, nejstarší je deska z 27. dubna 1993(!), na které je zachyceno stelární jádro 18 mag s komou o průměru 0.4' (kometa byla v této době 13.1 AU od Slunce), však pravděpodobnost druhé z možností značně snižují.

Jasnost komety by tedy mohla růst, v maximu by pak mohla předčít kometu West z roku 1976. Podle nejoptimističtějších předpovědí by její celková jasnost mohla dosáhnout -2 magnitudy(!) s nejistotou plus mínus dvě magnitudy. Je totiž možné, že kometa své zásoby prachu a plynu, které neustále uvolňuje do prostoru, vyčerpá ještě dřív než se přiblíží ke Slunci a nebude tak jasná. Potkal by ji tak podobný osud jako kometu Kohoutek nebo Austin.

Kolem Slunce se pohybuje po velmi výstředné trajektorii s periodou oběhu asi 3200 roků. Nejedná se tedy o první průlet z Oortova oblaku, nejméně jednou zde již byla.

Rovina dráhy komety je k rovině ekliptiky skloněna pod úhlem téměř 90 °, v perihelu se ocitne 31. března 1997. V době své největší jasnosti, tedy na přelomu března a dubna, přitom bude vysoko nad rovinou dráhy Země. Proto bude v této době snadno pozorovatelná ze severní polokoule.

Velikost jádra Hale-Bopp je zatím nejistá. Původní odhady kolem 70 kilometrů jsou totiž zřejmě značně přehnané, výpočty provedené dr. Z. Sekaninou ukazují spíše na standardní rozměry deset až patnáct kilometrů. Koncem srpna a v září bylo pozorováno několik prachoplynových výtrysků (tzv. jetů), ze kterých vyplývá rotační doba jádra pod deset dní. Na základě fotometrie provedené Hubblovým kosmickým dalekohledem byla přitom zjištěna synodická rotace jádra 24.7 hodiny. Ve studiu komety se samozřejmě intezivně pokračuje dál a tak se v dohledné době dozvíme mnohé další zajímavosti.

OBSAH

tisk

• [říjen - listopad 1995:] Jasnost komety se bude měnit jen málo. Viditelná bude pouze ve větších dalekohledech.
• [prosinec 1995 - únor 1996:] Kolem konjukce se Sluncem nebude kometa pozorovatelná.
• [březen 1996 - červenec 1996:}] Kometa bude viditelná v malých dalekohledech a triedrech. Zájem astronomů roste.
• [srpen 1996:] Hale-Bopp snad pozorovatelná bez dalekohledu, každopádně snadná pro triedr.
• [září - listopad 1996:] Hale-Bopp se zvolna zjasňuje, pohybuje se na sever a ke Slunci. Zájem veřejnosti roste.
• [prosinec 1996 - leden 1997:] Jasnost komety rychle roste, je však méně než 40 ° od Slunce.
• [únor - počátek března 1997:] Kometa se nachází nízko nad obzorem, je však velmi jasná. Pohybuje se z Orla, přes Labuť a Andromedu. Není dokonce nutná hledací mapka. 9. března nastane úplné zatmění Slunce, které bude pozorovatelné z Mongolska a východní Sibiře. V této době bude Hale-Bopp pozorovatelná i ve dne 46° od Slunce spolu s Merkurem, Venuší, Jupiterem a Saturnem. Pokud je nám známo, bude se jednat o třetí takovou příležitost. Kometa během dne úplného zatmění byla doposud pozorovatelná jen dvakrát: 17. dubna 1882 z Egypta a 20. dubna 1947 z Brazilie.
• [konec března - začátek dubna 1997:] Kometa je v nejlepším. Dosáhla největší jasnosti (odhady se pohybují mezi -4 a 0 magnitudami), má také největší kladnou deklinaci. Mezi 26. březnem a 12. dubnem, kdy neruší Měsíc, ji najdete po západu Slunce asi 20° nad severozápadem. Kometa je cirkumpolárním objektem! 23. března bude k Zemi nejblíž (194 milionů kilometrů). O osm dní později v 17 hodin UT potom nejblíž ke Slunci (138 milionů kilometrů). Ve stejný den prochází pět ° od M 31.
• [konec dubna - červen 1997:] Hale-Bopp se pohybuje na jih a blízko u Slunce. Její jasnost pozvolna klesá.
• [červenec - září 1997:] Kometa míří na ranní obloze směrem od Slunce. Rychle se však dostává na jižní oblohu a slábne. Ze severní polokoule přestává být pozorovatelná.
• [říjen - prosinec 1997:] Kometa přestává být pozorovatelná bez dalekohledu (což už možná nastalo dřív). Pozorovatelé na jižní polokouli ji ale mohou sledovat pomocí triedrů.

OBSAH

tisk

Stejně jako se kolem padající komety Shoemaker-Levy 9 vytvořilo "informační šílenství", něco podobného vzniká i u Hale-Bopp. A zřejmě to brzo přeroste všechny meze. Už 22. srpna byla založena na WWW domovská stránka Jet Propulsion Laboratory. Z ní se dostanete na mnohá další místa, získáte stovky(!) snímků, několik animací a nepřeberné množství informací. Její adresa je http://newproducts.jpl.nasa.gov/comet/

OBSAH

tisk

Pomocí přiložené vystřihovánky si můžete snadno postavit prostorový model dráhy komety Hale-Bopp. Nejdříve pečlivě obstřihněte nakreslenou část elipsy (znázorňující trajektorii komety) a kružnici (znázorňující trajektorii Země). Polohy komety a Země na začátku jednotlivých měsíců jsou na obou částech vyznačeny čísly. Na části znázorňující trajektorii komety je z části tučnou a z části tenkou čarou vyznačena uzlová přímka - spojnice vzestupného a sestupného uzlu, tedy míst, kde kometa protíná rovinu ekliptiky. Tučná čára určuje sestupný uzel, tenká vzestupný. V ohnisku elipsy je Slunce.

Tuto část nastřihněte podél tenké čáry. Kruh představující trajektorii Země potom střihněte podél tučné čáry. Poté je zasuňte do sebe (tak aby na sebe lícovaly obě značky Slunce) a rovinu dráhy komety vůči rovině ekliptiky skloňte pod úhlem 90 °. Pomocí papírového klínku polohy obou dílů nastálo zafixujte. Získáte tak prostorový model dráhy komety Hale-Bopp.

Toto origami vám může být užitečné v mnoha směrech (kromě toho, že je pěkné na pohled). Názorně ukazuje, kdy bude kometa nejlépe pozorovatelná ze Země, lze pomocí něj také přibližně určit, kterým směrem bude mířít chvost i případný protichvost komety apod. Na další možnosti použití určitě příjdete sami.

OBSAH

tisk

Je všeobecně známo, že lidi přitahují extrémy. Guinessova kniha rekordů - její proslulost a v podstatě i její obchodní úspěch - je toho krásným důkazem. Proto se musíme přidat i my, resp. Leoš Ondra. Ten z rozsáhlé tabulky uveřejněné v ESO Scientific Preprint No. 932 (až na 25 mag izofoty převzaté od Briana Skiffa) vybral některé rekordní kulové hvězdokupy.

Co se týká poloměru: Jestliže se kulová hvězdokupa nachází v gravitačním poli Galaxie, potom hvězdy, hodně vzdálené od středu, mohou z hvězdokupy uniknout. Poloměr, při kterém je přitažlivá síla Galaxie rovna přitažlivé síle kulové hvězdokupy, se nazývá ita slapový poloměr. Může být určen na základě pozorování, máte-li k dispozici fotometrii kupy nebo počty hvězdy, obecně je ale výrazně větší než poloměr pozorovaný.

V ESO tabulkách, které měl Leoš k dispozici, je používán ita poloměr polovičního světla\/ - poloměr při kterém poklesne celkový jas kupy na polovinu. Brian Skiff dále určil ita fotometrický poloměr pro izofotu 25 mag na čtvereční úhlovou vteřinu pro fotometrický obor V (stejná izofota, ale pro obor B, je standardem pro určování velikostí galaxií). Nakonec Ch. Luginbuhl a B. Skiff ve svém Observing Handbook určují poloměr ma základě stejné hustoty (počet/úhlová velikost oblasti) členů a nečlenů hvězdokupy. Takže si vyberte sami.

OBSAH

tisk

Možná jste si při svých zářijových pozorováních všimli, že Orion vypadá trošku jinak než na jaře, kdy začal mizet večer nad západním obzorem. V tu dobu totiž Betelgeuze "prodělávala"jedno z minim jasnosti. Její hvězdná velikost se pohybovala okolo +0.8 mag, takže byla podobně jasná jako Aldebaran. V Orionu jakoby chyběla jedna jasná hvězda... Co asi prováděla Betelgeuze, když byla skrytá ve slunečních paprscích? Na tuto otázku jsem dostal odpověď ráno 12. srpna, kdy jsem končil s vizuálním pozorováním Perseid. Kousek nad obzorem se ukázala Betelgeuze... a její hvězdná velikost byla +0.2 mag. To, že se v průběhu letošního léta zjasnila, bylo jisté. Odhad hvězdné velikosti ale nebyl příliš přesný, resp. byl, ale jelikož byly proměnná a dvě srovnávací hvězdy jen 10 ° nad obzorem, velký vliv hrála atmosférická extinkce. Její určování v podobných výškách je ale vždy problematické a její velikost silně závisí na průzračnosti atmosféry. Asi za tři týdny jsem měl k dispozici několik odhadů od Honzy Kyselého, které zjasnění na 0.2-0.3 mag potvrzovaly. Koncem září na nás čekalo další překvapení - Betelgeuze se začala opět zjasňovat a dosáhla 0.15 mag! Takhle jasnou jsem ji ještě nikdy předtím neviděl, takže jestli vydržíte s pozorováním (pokud se ovšem ještě někdy vyjasní) až skoro k ránu, uvidíte nad jihem krásného Oriona, ve kterém vévodí jasná červená hvězda. Možná. Možná to bude jinak.

Z historie jsou známá pozorování, podle kterých byla Betelgeuze jasnější než Capella. Nevěřící Tomášové to sváděli na to, že jsou to pozorování z rovníkových či jižních šířek, takže se jim Capella jevila slabší díky atmosférické extinkci. Já si ale nemyslím, že je to ta pravá příčina. Vždyť nyní k podobné situaci chybí pouhá desetina magnitudy. A možná, že už nechybí nic. Nevím, je víc jak týden zatažená obloha. Pokud budete chtít víc než se jen podívat, budiž vám povzbuzením světelná křivka sestrojená z pozorování autora, J. Kyselého a M. Plška.

Hvězdné velikosti srovnávacích hvězd: a Aur 0.08 mag, b Ori 0.12 mag, a CMi 0.38 mag, a Tau 0.85 mag, b Gem 1.14 mag

OBSAH

tisk

Kamil Hornoch