OBSAH:
V roce 1798 vstoupila francouzská armáda v čele s generálem Napoleonem Bonapartem do Egypta. Spolu s téměř čtyřiceti tisíci vojáky sem také přišly necelé dvě stovky vědců, kteří měli důkladně prozkoumat celou zemi. Výsledkem bylo mnohasvazkové dílo ita Description de l'Egypte}. 25. dubna 1799 dorazili badatelé do Dendary, která se nachází asi pět set kilometrů jižně od Káhiry. Zde nalezli překrásný Hathořin chrám - rozsáhlý komplex obehnaný mohutnou hradbou z cihel. Když prošli bránou a nádvořím, stanuli ve velkém sálu s dvaceti čtyřmi monumentálními sloupy a stropem pokrytým astronomickými výjevy. Ve výšce patnácti metrů tu bylo zobrazeno denní i noční nebe se všemi "sloužícími", "neuhasínajícími", "neúnavnými" a jinými hvězdami, souhvězdími a jejich bohy. V jedné z přilehlých komor potom nalezli jeden a půl metru velkou kruhovou kamennou desku, na které byly bezpochyby zobrazeny souhvězdí zvířetníku. Tak byl objeven "Velký kruhový zvířetník z Dendary". V roce 1820 byla deska sejmuta a přenesena do pařížského Louvru, kde začal její podrobný průzkum. Všem astronomům bylo jasné, že se jedná o hvězdnou mapu, která může přiblížit astronomické poznatky zaniklé egyptské říše. Podle rozmístění jednotlivých souhvězdí se první odhady stáří mapy pohybovaly kolem čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Další badatelé spojili tuto mapu s mapou popsanou Eudoxem kolem roku 1300 př.n.l. Podle jiných náznaků pak abbé Halma určil stáří kolem roku 360 př.n.l. Ovšem již roku 1822 si Jean Francois Champollion - ano ten, který rozluštil tajemství hieroglyfů - všiml na jednom k mapě přidružených textů nápisu, který se četl AOTKRTR. Což nebylo nic jiného než titul "Autocrator", který používali římští císaři Claudius a Nero v prvním století našeho letopočtu. Historie Hathořina chrámu v Dendaře sice začíná u faraona Chufeva ze Staré říše, dochované stavby ale dokončil až Alexandr Veliký ve čtvrtém století našeho letopočtu. V egyptských měřítkách se tudíž nejedná o příliš starou památku. Velký kruhový zvířetník z Dendary, nejstarší známý z celého Egypta, ale unikátním způsobem spojuje nám známá souhvězdí se souhvězdími, které používali Egypťané. Dnes používaný zvířetník přitom zřejmě pochází z Mezopotámie. Do Egypta přišel z Babylónu jen několik málo století před naším letopočtem. Uvnitř zvířetníku najdete souhvězdí Hrocha a Býčí kýty. Kolem nich jsou obrazce různých bohů a zvířat. Na vnější straně je vyznačeno třicet šest skupin, tzv. dekád, které sloužily k měření času. Roku 1856 se potom německému učiteli H. Brugshovi podařilo přečíst jména pěti planet: Merkur najdete nad Rakem, Venuši mezi Rybami a Vodnářem, Mars se nachází nad Kozorohem, Jupiter je mezi Blíženci, Rakem a Lvem, Saturn následuje Pannu a je těsně před Váhami. Když dnes navštívíte Dendaru, najdete místo krásné barevné astronomické mapy jen jen její značně poškozenou tmavou kopii. Mapa je totiž dodnes uložena ve Francii, která ji samozřejmě odmítá vydat. Po mnoha žádostech egyptské vlády byla alespoň pořízena černobílá kopie. Dnes už každou archeologickou výpravu doprovází památkářská policie.
Příběhy, na které svítilo slunce
Příběh vypráví, jak si Egypťané před dávnými lety představovali zrození
země a lidí a jak slunce poprvé vyšlo na svou pouť
Tma panovala od věků do věků a ve tmě se převalovaly vlny pravodstva světa bez cíle a bez účelu. Nebylo země, nebylo lidí a bohů, širokými prostorami světa se valily ve zmatku temné a smutné vlny pravěkého oceánu. Od věků do věků žil jenom bůh pravodstva
Nóvev.
Po čase, jehož začátku nedohlédneš, vynořil se z pravodstva zářící
bůh Ré. Podobal se brouku skarabeovi, který dává život sám sobě.
Dovedl se proměňovat i v odvážného ptáka sokola nebo v boha
s lidskou postavou a hrdou sokolí hlavou.
Jasná záře se rozlila kolem mladého boha, tma ustoupila před jeho
mocným světlem a poprvé se ukázaly obrysy zmítaných vln. Nad
pravodstvem se vznášel bůh Ré, sám, jasný a silný. Nebylo však
nikoho, komu by vládl. Tu stvořil ze sliny svých úst boha vzduchu
Šova a bohyni vlhkosti Tefnet. Narodily se jim děti - bůh země
Geb a bohyně nebe Nút.
Tak byl ohraničen svět nebem a zemí a mezi nebe a zemi vstoupil
vzduch a oddělil je. Bohové žili ve světě bez lidí a rozmnožili
se. Bůh Ré jim panoval.
Jako každý vladař měl i Ré své nepřátele. Bránil se jim a vysílal
své oko, aby s nimi bojovalo. Jednou vyslal opět své oko do boje,
ale boj byl krutý a dlouhý. Oko se dlouho nevracelo. Teprve když
porazilo všechny nepřátele, vrátilo se zpátky k bohu. V Réově
hlavě vyrostlo zatím nové oko a pod božským čelem nebylo už místa.
Oko, které se vrátilo z dlouhého boje, se zarmoutilo a dalo se do
pláče. Průzračná slza za slzou kanula k zemi. Sotva se slza Réova
oka dotkla země, proměnila se v člověka. Všude povstávali ze slz
lidé a pustá země oživla lidskými kroky a lidským hlasem.
Bohu Ré se zželelo plačícího oka. Proměnil je v královského hada
brejlovce a pozvedl je v této podobě na své čelo. Odtud vládne
s bohem Ré zemi i nebi. Odtud také chrání svého pána proti
nepřátelům.
Člověk, který vznikl z Réovy slzy, nese v sobě jeho třpyt. Réova
slza se skrývá a jiskří v lidské touze, plane ve smělých lidských
činech a hoří v lidské lásce.
Lidé se na zemi rodili, žili a umírali. Tehdy sestoupil do západní
říše, do říše zesnulých, bůh Anúpev. Začal vážit na spravedlivých
vahách skutky, kterých se mrtví dopustili zaživa. Anúpev měl tělo
jako člověk, jen místo lidské tváře měl hlavu šakala. Co unikne
šakalovi, když se dá do běhu a slídí a pátrá, a kdo unikne
šakalovi, který je na stráži a hlídá?
Ré kraloval moudře bohům i lidem a bozi i lidé ho poslouchali.
Réova vůle byla i jejich vůlí. Čas hnal před sebou dny i roky jako
stáda mizející za obzorem a jeho přísnému zákonu se nemohl vyhnout
ani bůh. Stáří zajalo boha Ré a změnilo jeho vzhled. Kosti se mu
proměnily ve stříbro, svaly ve žluté zlato a vlasy se potáhly
bledou modří lapislazulového kamene.
"Podívejte, jakého máme stařičkého vládce," říkali lidé a
posmívali se mu. "Co s ním? Kdo ví, jak dlouho se ještě udrží
na nohou, a chtěl by nám rozkazovat."Posmívali se mu a přestali
boha Ré poslouchat.
Ré slyšel, co si lidé povídají, a zesmutněl. Přikázal svolat bohy
a bohyně. Sešli se tajně, aby se lidé o tom nedověděli. Přišel
bůh vzduchu, bůh země i bohyně nebe, přišel celý zástup bohů a
bohyň i vznešený bůh pravodstva Nóvev se přiblížil pomalým
krokem. Bohové a bohyně se dotkli svými čely země před trůnem
boha Ré a Ré se obrátil k praotci Nóvevovi.
"Nejstarší bože," řekl Ré, "bohové a bohyně, pohleďte na
lidi. Vznikli z mého oka a posmívají se mi. Tupí mě a vyhlašují
mi nepřátelství. Poraďte, co proti nim podnikneme. Nechci je
potrestat dříve, dokud nevyslechnu vaše rady."
Bůh pravodstva Nóvev odpověděl:
"Můj synu Ré, seď klidně na svém trůně. Jsi větší a mocnější
než já, stačí, když pohlédneš na zem, když vyjde tvé oko proti
těm, kteří tě tupí." Ré pohlédl na zem a lidí se zmocnilo zděšení. Překotně opouštěli
vesnice a města, chatrče i paláce a rozptýlili se na všechny
strany. Běželi do pouští i do hor, aby se skryli před hněvem
Réova oka.
Nyní promluvili i ostatní shromáždění bohové a radili Réovi:
"Mocný vladaři bohů, jen vyšli svoje oko, ať ztrestá tvoje
nepřátele, ať nad nimi zvítězí jako už tolikrát."Oko vzalo na sebe podobu bohyně Hathór, bohyně s kravskou hlavou. Hathór sestoupila k lidem a hrůza se valila před ní a hrůza
plnila její krvavé stopy. Řítila se vpřed se skloněnou hlavou.
Zakřivené rohy na její hlavě svítily jako dva ostré blesky
v černém soumraku. Lačně se vrhala na lidi, kdekoli je na poušti
našla, vytahovala je i ze skalních úkrytů, pobíjela je a chtivě
pila jejich krev. Země zvlhla prolitou lidskou krví i slunce
zrudlo, jako by na něm ulpěla krev. Večer se bohyně vrátila mezi
bohy. "Posaď se k nám,"přivítal ji Ré, "hoduj a pij s námi.
Splnila jsi svůj úkol. Teď se mě budou lidé opět bát a budu jim
vládnout jako král. Posaď se k nám a hoduj a pij s námi."Bohové a bohyně zasedli k noční hostině, ke stolu ozdobenému květinami, a hodovali. Ale bohyni Hathór se zalíbilo pobíjet lidi
a pít jejich krev. Proto se zvedla od bohaté hostiny bohů, odešla
na poušť a znovu rozsévala kolem sebe zkázu.
Sotva Ré zpozoroval, že Hathór pokračuje ve svém hrozném díle,
zvolal: "Pošlete mi hbité posly, kteří dovedou běžet jako stín
těla!" Ihned se objevili nejhbitější běžci před vládcem bohů a lidí.
"Běžte do Jebu," řekl jim Ré, "a přineste mi odtamtud co
nejvíce plodů mandragory."
Běžci přinesli plody mandragory a Ré dal plody rozmačkat. Otrokyně
zatím rozemlely ječmen, služebníci navařili z ječmene sedm tisíc
džbánů piva. Pak dal Ré smísit rozmačkané plody s pivem. Nápoj se
zbarvil rudě. Zdálo se, že džbány jsou naplněny krví.
Neúnavná bohyně se hnala stále dál na sever a rozsévala cestou
zkázu.
Zrána vyšel král bohů a lidí se svou družinou, aby ochutnal
nápoj. Pochválil jej a řekl: "Tím zachráním lidstvo."
Za tmavé noci na rozkaz boha Ré rozlili služebníci rudý nápoj ze
sedmi tisíc džbánů po zemi tam, kde příštího dne chtěla bohyně
Hathór vraždit. Rudá záplava nápoje zaplavila pole na čtyři pídě
vysoko.
Když se bohyně Hathór příštího dne rozhlížela, aby roznášela
záhubu i do krajin, které dosud nenavštívila, spatřila pole
zatopená rudou záplavou. Domnívala se, že vidí záplavu krve, a
s radostí se sklonila a napila se. Červený nápoj jí zachutnal. Pila
a pivo v nápoji ji opojilo. Omámena se vracela do paláce bohů a
nepoznávala lidi, které cestou potkávala. Tak minula zkáza
lidstvo.
Bůh Ré stárnul dál a chuti žít s lidmi mu stále ubývalo. I zavolal
bůh pravodstva Nóvev bohyni nebe Nút. Vybídl ji, aby vyzdvihla
boha Ré na svá záda. Nút se proměnila v obrovitou krávu, poklekla
a vzala na svůj hřbet boha Ré. Jak se zvedla nad zem, byla tak
ohromná, že se její tělo stalo oblohou. Nút shlédla dolů pod sebe
a zachvěla se závratí z té hloubky. Ré ucítil, jak se Nút chvěje,
a požádal boha vzduchu, aby se postavil pod bohyni Nút a podepřel
ji hlavou a pažemi. Od té chvíle se obloha přestala chvět a od
těch dob nese slunečního boha Ré.
Ráno vychází Ré z východní nebeské brány, u níž stojí dvě
tyrkysové sykomory, a nasedá do slunečního člunu. Čtyři psohlavé
opice z rodu paviánů, které na zemi mají ve zvyku vítat východ
slunce křikem, sedí na přídi. Uprostřed lodi ověnčené lotosovými
květy stojí besídka se skvostným trůnem. Ré usedne na trůn
obklopen družinou nejmilejších bohů. Nebeští veslaři se opřou do
zlatých vesel a loďka zvolna vypluje na modrý nebeský oceán.
Oslnivá záře tryská ze slunečního kotouče nad Réovým čelem.
Sluneční kotouč ovíjí posvátný had, připravený bránit svého pána
a svést boj s drakem Apopem, který číhá, aby zastřel božské
sluneční světlo.
Nádherný sluneční člun pluje oblohou až k vrcholu své pouti a
sjíždí pomalu po západní obloze k branám západní říše mrtvých.
Sluneční kotouč nad Réovou hlavou rudne a zapadá s člunem za obzor.
Brána podzemní říše se otevře, člun slunečního boha zakotví a Ré
přesedne do nočního člunu. V něm pluje temnými vodami podsvětí a
kudy pluje, tam na chvíli vnáší mezi duchy zemřelých světlo a
radost. Ochotně se sbíhají k lanu a táhnou člun tichou bezvětrnou
končinou k východu.
Ré se plaví západní říší a na zemi je tma. To je chvíle, kdy na
noční tmavomodré nebe vyjíždí v měsíčním člunu bůh Thovt, učený
bůh s lidským tělem a hlavou ptáka ibisa. Rozměřuje čas a dělí a
řídí jej proměnami měsíčního kotouče.
Na zemi je tma. Všichni lvi vycházejí z doupat a všichni plazi
koušou. Kdo se ostýchá vyprazdňovat džbány vína před slunnou tváří
boha Ré, za noci po nich sáhne bez obav a pije, až se ke své
hanbě opije. Kdo zamýšlí zlý čin, proměňuje za tmy myšlenku ve
skutek. Ruka s dýkou se potmě blíží k oběti nepozorovaně. Všichni
zloději i spiklenci vyhledávají tmu, i divocí psi pouště si
dodají potmě odvahy a stahují se k čerstvým hrobům a hrabou.
Ať se vypravíme v Egyptě kterýmkoli směrem, vždy se dostaneme
k dílům, jež nás ohromí rozměry a věkem. Sedmdesát až osmdesát
pyramid si tam dali postavit dávní králové. Chufevova pyramida
u Gízy z doby před 4500 lety je dodnes svou hmotností největší
stavbou na světě, Džoserova pyramida u Sakkáry z doby před 4600
lety je nejstarší monumentální stavbou na světě. Sto padesát až
dvě stě chrámů a kaplí v rozměrech chrámů dali tam postavit
králové sobě a svým bohům. Amonův chrám v Karnaku s deseti pylony
a sloupy vysokými až třiadvacet metrů je i v troskách největším
chrámem, který stojí na hřbetu země, Ramessův chrám v Abú Simbelu,
vzniklý vytesáním více než třiceti tisíc tun kamene ze skalního
útesu, je největší chrám pod povrchem země. Egyptští sochaři
vytvořili nejvíc soch v největších rozměrech. Kolosy Amenhotepa
III. měří téměř osmnáct metrů, kolosy Ramesse II. váží padesát až
sto tun, cestu mezi dnešním Karnakem a Luksorem lemovalo přes
tisíc sfing. Egyptští malíři pokryli zdi mastab, například Cujovy
nebo Ptahhotepovy, stovkami výjevů a tisíci postavami. Mistři
reliéfů vyzdobili pylon luksorského chrámu bitevní scénou, na
které prchá před egyptským králem přes deset tisíc nepřátel.
Množství monumentálních nápisů odpovídá těmto měřítkům. Kdo by
chtěl opsat nápisy vytesané na zdech Horova chrámu v Edfú,
potřeboval by k tomu zhruba dvacet pět let...
Starověká astronomie, díky ohromné časové odlehlosti a
minimálnímu množství dochovaných (a srozumitelných) záznamů, je
předmětem mnoha dohadů. Jisté ovšem je, že se lidé
již před několika tisíci roky z náboženských i ryze praktických důvodů
o hvězdné nebe intenzivně zajímali. V Egyptě, po kterém jsem tři
týdny jezdil, to bylo vidět více než jasně.
Podle našich dnešních představ považovali Egypťané za hvězdy vše
s výjimkou Slunce a Měsíce. Věřili, že jich je nekonečně mnoho a
většinou je pokládali za děti boha země Geba a bohyně nebe Nut.
Nut je přitom každé ráno pojídala a každý večer opět rodila.
Zásadní roli však hrálo Slunce, které bylo ztělesněním jednoho
z nejvyšších bohů Rea a později i řady jiných. (Což je případ
mnohých dalších významnějších bohů.) Jednu dobu, za vlády
faraona Achnatona ve 14. století před naším letopočtem, bylo dokonce prohlášeno za boha
jediného - Atona. To ovšem nemělo dlouhého trvání (viz. báječná Waltariho kniha Egypťan Sinuhet).
Sluneční kult řídil doslova a do písmene život
Egypťana od narození do smrti i od rána do večera: Chrámy a vůbec
většina obytných staveb se zásadně nacházela na východním břehu
životodárného Nilu (zhruba řečeno. Egypt - to je zelený
pás o šířce dvacet kilometrů kolem Nilu a zbytek poušť), hroby a
zádušní chrámy potom na břehu západním. V mnoha chrámech také
potkáte štíhlé, vysoké obelisky. Jejich kdysi pozlacené špice ve
tvaru miniaturních pyramid byly po ránu vždy prvním místem, kam
zasvítilo Slunce. Jejich lesk pak tuto radostnou událost
oznamoval do širokého okolí. Krásným příkladem je třicetimetrový obelisk královny Hatšepsovet v Amonově chrámu ve Vesetu, dnešním Karnaku, postavený kolem roku 1500 před naším letopočtem.
Zobrazení na Greenfieldově papyru uloženém v Britském muzeu
v Londýně. Dominantní je bohyně nebe Nut. Pod ní stojí její otec
Šov, na zemi pak její bratr a manžel Geb. Dvě postavy s beraní
hlavou zobrazují Chnuma, boha plodnosti a stvořitele všeho
živého. Podle dochovaných ita Textů pyramid byla Nut "daleko
od země... a obepíná celou zemi a všechny věci na ní svými
pažemi". Přitom "hlavu má na západě" a druhou část těla
"tam, kde vychází Slunce". Sama totiž "každého dne Slunce
rodí" a to pak putuje jejím tělem, načež večer "zapadá mezi
její ramena" a "vchází do jejích úst" .Přesně totéž se děje
s hvězdami, které se v noci třpytí na jejím těle nebo plují
v lodičkách pod jejím břichem. Protože hvězdy jsou podle egyptských
představ kromě jiného dušemi zemřelých, je "Tou, jež má tisíc
duší" .Od nejstarších dob proto zdobily stropy pohřebních
komor. Viz například strop pohřební komory z pyramidy faraona
Venise.
Existovalo také město On (řecky Heliopolis, Sluneční město),
které bylo významným centrem slunečního kultu.
Dnes se trosky tohoto města nacházejí na káhirském
předměstí. Podle vykopávek byl součástí velkého chrámu posvátný
zašpičatělý kámen, z něhož se později vyvinul obelisk. Vyobrazení
slunečního boha, ať už představovaného Atumem, Reem, Amonem a
dalšími najdete všude. Jeho osobu na kresbách také často
symbolizuje pouze "oko" - kroužek s tečkou uvnitř, který též
byl hieroglyfickým znakem jeho jména (a my ho používáme dodnes).
Také rozsáhlý skalní chrám Abu Simbel a Amonův chrám ve Vesetu byly
orientovány vzhledem k východu Slunce. Abu Simbel byl postaven
Ramessem II. ve 13. století před naším letopočtem tak, aby
vycházející Slunce několikrát do roka zasvítilo až na stěnu
nejsvětější svatyně, která je uložena šedesát čtyři metrů hluboko
ve skále. Světlo tak ozářilo obrazy bohů Amenrea,
Raharachteje odkazpodčarou V obou případech se jednalo o slunečního boha.
Jejich jména vznikla spojením dvou různých bohů - Rea a Hora,
Rea a Amona. a krále Ramesse II. Vedle stojící bůh podsvětí Ptah
přitom zůstal ve stínu.
Obdobně orientován je i Amonův chrám ve Vesetu
(řecky Théby, dnes Karnak), který byl významným náboženským
střediskem především v období Nové říše (16. až 10. století
př.n.l.). Hlavní třída, která probíhá všemi největšími pylony, je postavena směrem, ve kterém v době
zimního slunovratu vycházelo a zapadalo Slunce. Musel to být
nádherný pohled.
Jak už jsem naznačil, patřil mezi sluneční bohy i Hor - bůh
Slunce, nebe a světla. Někdy se také říká, že "vládl oběma
očím", tedy Slunci a Měsíci. V této souvislosti se staré mýty a
legendy zmiňují o jeho strýci Sutechovi, který byl bohem pouští,
bouří, země a tmy, ztělesněním všeho zla, bratrem a vrahem Usira.
Hor a Sutech se dostali do sporu, který byl výrazem
odvěkého boje mezi světlem a tmou. Spor se proměnil v nelítostný
zápas, ve kterém Sutech vypíchl Horovi obě oči, a Hor ho za to
vykastroval. Trochu hororový příběh, že? A to Sutech dělal ještě horší
věci...
Hor byl též krvavým válečníkem. Proto také Egypťané nazývali Mars
"Rudým Horem" .Slunci nejbližší Merkur pak představoval
Sutecha, Venuše Usira, boha mrtvých a vládce podsvětí, Jupiter byl nazýván "Hvězda
jihu" a nepatřil žádnému bohu, Saturn byl "Hvězdou
západu" či tzv. Nebeský býk Hor.
Také Měsíc, nazýván ah, byl uctíván jako bůh. Egypťané si
v něm zosobnili hned několik bohů, především Thovta, Chonse a Aha.
Zpravidla byl přitom považován za noční protějšek Slunce. Také on
plul na nebeské lodi, obvykle ve společnosti bohů a paviánů.
Jeho loď táhlo spřežení černých šakalů nebo ji tlačil
posvátný skarabeus. Tmavá místa na měsíční tváři si přitom
Egypťané vysvětlovali ztrátou světla, které bůh Thovt prohrál
v kostkách s bohyní Nut. Tato prohraná část tvořila dvaasedmdesátinu
jeho světla a Nut z ní vytvořila pět dní v roce.
Tím se dostáváme ke kalendáři. Egypťané dělili rok na tři roční
období - záplavu, setbu, sklizeň, z nichž každé mělo
čtyři měsíce po třiceti dnech. K nim přidávali pět dní svátků. Dohromady měl egyptský rok 365
dní. Protože však nezavedli přestupné roky, opožďoval se tento
kalendář za slunečním rokem každoročně zhruba o čtvrt dne. Oba
roky se přitom sešly jednou za 1460 let v den, kdy se ranní
východ Siria na zeměpisné šířce Mennoferu shodoval s ranním
východem Slunce (což bylo 19. července). Proto se také tomuto
období říkalo Siriova perioda.
Za 1460 let prošel Nový rok, tzv. první thóvt, všemi 365
dny kalendáře. Egypťané samozřejmě věděli, že je Nový rok toulavý
a že ho slaví postupně v různých dnech. Kalendář však nebyl
přizpůsoben z náboženských důvodů. Kněží vyžadovali, aby se svátky,
ve kterých se přinášely bohům oběti a které byly vázány na
občanský kalendář nesouhlasící s astronomickým, neopakovaly ve
stále stejnou roční dobu, ale aby procházely všemi měsíci roku.
Proto také faraonové skládali přísahu, že nezmění délku roku...
V polovině července přitom do Mennoferu připlouvala první "velká
vlna" každoročních životně důležitých nilských záplav, za jejichž bohyni
byla považována Sopdet. Už ve Staré říši (kolem 2500
př.n.l.) byla tudíž ztotožněna se Siriem, který v této době
vycházel a oznamoval tak příchod záplav. Na jednom z nápisů
Ramesse II. (asi 1290-1224 př.n.l.) lze číst:
vychází Sopdet-Eset za jitra Nového roku, zvěstujíc blahodárnost
(přílivu vod) Nilu.
Mimo to byla Sopdet spolu se Sahem, dnešním Orionem, průvodkyní a
ochránkyní mrtvých; připadala jí zejména péče o správné
omývání a očišťování těl při pohřebních obřadech.
Kalendář z doby faraona Thutmose III. (15. století př.n.l.)
se záznamem současného východu Slunce a hvězdy Sopdety (Siria). Nalezen byl na ostrově
Elefantina v Asuánu.
Orion coby Sah odkazpodčarou Později Sah splynul s vládcem říše
podsvětí Usirem. byl považován Egypťany za jedno
z nejvýraznějších souhvězdí. Spolu se Siriem a "Býčí
kýtou" boha Sutecha, kterou tvořily hvězdy Velkého vozu, je také jedním
z mála dnes identifikovaných hvězd či souhvězdí. Býčí kýta je
ale také někdy přiřazována bohu Meskhetiovi.
Je přitom jasné, že Egypťané znali oblohu dokonale a rozlišovali
velké množství různých souhvězdí. Hvězdy rozdělovali do tří
skupin: na "neuhasínající" či "nehynoucí",
"neúnavné" a "sloužící" .Do první patřily ty,
které na zeměpisné šířce Mennoferu byly cirkumpolární.
Doprovázely slunečního boha na jeho denní plavbě oblohou a tvořily
posádku jeho lodi. Do druhé skupiny patřily hvězdy, které tvořily
posádku sluneční lodi při noční plavbě, kdy se bůh vracel podsvětím
ze západu na východ. Třicet šest vybraných hvězd pak patřilo do
třetí skupiny. Tyto hvězdy, případně jejich skupiny,
ovládaly jeden ze třiceti šesti dílů, na které si Egypťané rozdělili
oblohu. Protože kulminace (někdy se říká, že
východ) každé takové hvězdy vymezovala desetidenní období,
pokládali je i za bohy těchto období. Měly tudíž funkci
kalendáře. Zároveň sloužily i k měření času během noci.
Řekové později nazvali tyto skupiny jako tzv. ita decans},
tedy dekády. Jen některé z těchto částí se ale podařilo dnes
identifikovat. To ostatně platí i pro zbývající souhvězdí.
Část hvězd Labutě a Cephea tvořila Krokodýla, jasné hvězdy Draka
představovaly Hrocha (Hippotamus), vedle se nacházely Dvě
pacholata odkazpodčarou Pacholata byly sloupky, na které se u břehu
uvazovaly lodě. a Velký vůz byl Býčí kýtou či nožem, kterým se
rozevírala ústa mumie. odkazpodčarou "Otvírání úst" mumie bylo
vrcholem pohřebního obřadu. Mumie zemřelého tak byla oživena a
mohla znovu přijímat potravu.Mimochodem v některých hrobech Horního Egypta byly
nalezeny modely tohoto nože zhotovené z meteorického železa.
V obou případech se ale jednalo o dvě různé reprezentace stejného
boha.
Mléčná dráha byla Nebeským Nilem. Je také možné, že
Velký pes představoval bohyni pravdy a spravedlnosti, dceru boha
Rea, Maat. Dekádu Lodě asi tvořil Pegasův čtverec.
Souhvězdí Blíženců mohl být Útočník, Pastýř Muž s lany,
Lev Lvem. Jisté náznaky této identifikace lze najít
v kresbách mnohých hrobek a některých dochovaných textech.
V těch, co pochází z pyramidy faraona Venise z páté dynastie (kolem
roku 2400 př.n.l.), byla objevena zmínka o Plejádách.
Velmi prominentní též byla Polárka, tehdy Thuban, ve kterou se
podle oficiálního učení měnil, resp. na kterou vystupoval mrtvý
faraon.
Orientace vchodů pyramid směrem k této hvězdě je ale jen stěží
přijatelná. Často se lze dočíst, že tak byla postavena
Velká (Chufevova) pyramida v Gíze. Už John Herschel předpokládal,
že vstupní chodba skloněná pod úhlem 26,523 stupně mířila právě
na hvězdu alfa Draconis. Dick Walker z Naval Observatory
ale přišel s mnohem elegantnějším nápadem. Úhel 26,523° je velmi
blízký k úhlu 26,565°. Položíte-li přitom na okraj dvou stejně
velkých kvádrů vedle sebe shodný kvádr třetí, bude úhel, který
svírá hrana spodního kvádru s protilehlou hranou vrchního kvádru,
roven 26,5 stupně. Matematicky řečeno tan26,565 = 1/2. Poté
už stačí jen prokopat příslušnou chodbu.
Ostatně v této souvislosti se krásně
o pyramidách zmiňuje i Vojtěch Zamarovský ve své
knize Bohové a králové starého Egypta: VMluvíme-li
o Chufevovi a jeho pyramidě, nemůžeme se nezmínit o tom, co jeden
z výzkumníků nazval "pyramidománií" a jiný ještě výstižněji
"pyramidiotismem" .Z údajů o jejích vnějších rozměrech, poměru
stran k výšce, ze sklonu stěn a chodeb, z rozměrů vnitřních komor
atd. vytvořili různí zkoumatelé úplnou číselnou mystiku. Zjistili
například, že lze z pyramidy odvodit moderní jednotky měr a vah,
zejména britské; že stavitelé pyramidy znali Ludolfovo číslo,
zlatý řez, dokonce kvadraturu kruh; že pyramida udává počet dní
v roce, délku slunečního roku (s přesností na miliontiny sekundy),
vzdálenost Země Slunce (jednou v mílích, jindy v kilometrech); že
z pyramidy lze vypočítat atomové váhy všech prvků, hustotu
zeměkoule atd. čili že to všechno Egypťané znali a do rozměrů
pyramidy jaksi zašifrovali. Jiní se dostali až k náboženské
mystice a tvrdili, že pyramida je "kamennou biblí", ve které
je obsažena všechna moudrost lidstva, a "kalendář osudů
člověčenstva", z něhož lze vyčíst veškerou minulost a budoucnost
národů. Našli se i takoví, kteří popírali, že je lidským
výtvorem, a připisovali její projekt bohu. Nejnověji zas vznesli
otázku, zda se při její stavbě nedostali ke slovu mimozemšťané.
... Jen málokteří z nich viděli pyramidy na vlastní oči;
ostatně je ani příliš nezajímaly. Ačkoli je jich v Egyptě
sedmdesát až osmdesát, všechny své výpočty vyvozovali jedině
z této Velké pyramidy, jako by jiné neexistovaly.
Co k tomu dodat? Snad jen, že základna Chufevovy pyramidy nyní měří
230,4 krát 230,4 metrů a vysoká je 137,3 metru. Sklon stěn činí
51° 50' 40''. Pohřební komora má půdorys 10,4 krát 5,2
metru a vysoká je 5,8 metru.
To, že byl Sirius před několika tisíci roky červený, je fakt.
Alespoň se o tom dočtete v nejedné populární i odborné
knize. Existuje dokonce několik astrofyzikálních vysvětlení.
Je například možné, že ještě před dvěma tisící roky byl Sirius B -
nyní bílý trpaslík - červeným obrem. Nebo před
svítivějším Siriem A rychle prošel hustý oblak mezihvězdné
látky, který způsobil odmodrání jeho světla. Také je možné, že
v těsné blízkosti Siria proletěla třetí, neznámá hvězda a došlo
tak k vyvrhnutí oblaku látky, který fungoval obdobně jako červený
filtr. Všechny tyto úvahy jsou přitom postaveny především na
záznamech pořízených Klaudiem Ptolemaiem, který v Almagestu popsal
Siria jako "načervenalého", filozofem Senecou, který se mimo
jiné zabýval barvami vesmíru (asi 4 př.n.l. až 65
n.l.) a básníkem Horáciem (65 až 8 př.n.l), který Siria srovnával
s bílou barvou čerstvého sněhu.
Vysvětlení červené barvy Siria ale může být mnohem jednodušší.
Sirius byl červenou hvězdou, i když byl bílý. Nehledě na
to, že básníci Manilius a Avienus přirovnali jeho barvu
k "mořské modři" a v mnoha arabských textech se o Siriovi
mluví jako o bílé hvězdě.
Pro Řeky a Římany byl u Siria nejdůležitější jeho heliakální
východ, který nastával v druhé polovině července. Tyto horké a
nepříjemné dny nazývaly "Psí dny".Podle jejich představ za ně
mohl samotný Sirius, který se ohřál u Slunce.
Původ jména Sirius je přitom neznámý. Mnozí řečtí etymologové ho však
odvozují od názvů "žár", "požár", "výbuch".
Dle různých vyobrazení také psa spojovaného se Siriem
představoval původně zrzavý (zlatý či bronzový) vlk. Homér ve své
Iliadě pak přirovnává lesk Siria k lesku Achilova bronzového
brnění. Vidíte to spojení? Sirius - horko - červená?
Heliakální východ Siria byl důležitý pro mnohé národy. Právě
v tomto okamžiku se také mohl jevit jako naoranžovělý, za velmi
špatných pozorovacích podmínek dokonce červený. Na řeckém ostrově
Ceos podle jeho vzhledu předpovídali počasí nastávajícího roku.
Jasný, čistý Sirius věštil zdravý rok, slabý, jen obtížně
pozorovatelný (a tudíž oranžový) rok nemocný.
Pro Řeky byl důležitý i heliakální západ Siria koncem dubna.
V konjunkci s bohyní Robigo, mohl způsobit nemoc nazývanou "rez" - sněť obilnou. K odvrácení této hrozby byl proto vždy 25.
dubna slaven svátek Robigalie.
Také Egypťané využívali Siria k předpovědi. Řecký astrolog
Hephaestion z Théb uvádí: ita [Egypťané říkají, že jestliže
Sirius] vychází jasný a bílý a září po celou dobu, pak vody Nilu
budou vysoké a vše bude hojné; jestliže ale vychází ohnivý a
červený, bude válka...
Sirius tedy musel být bílý. Z bílé hvězdy při východu či západu
totiž uděláte hvězdu červenou. Ale nikdy ne naopak.
Asociace zrzavý pes - oheň - "rezavá" nemoc - Sirius je tudíž
zřejmá. Jak také poznamenává sám Ptolemaios, všechny jasné hvězdy
nebe jsou naoranžovělé: Aldebaran, Betelgeuze, Arktur, Antares.
Tak proč by tedy nemohl mezi ně patřit i Sirius?
Jakub Haloda, Přehled vybraných planetárních mlhovin
Tento spisek (jak tuto publikaci autor nazývá) vydalo před
asi dvěma měsíci Sdružení hvězdáren a planetárií. Publikace je
rozčleněna do čtyř částí: V úvodu se autor zmiňuje
o smyslu a o určení tohoto dílka, v části o planetárních
mlhovinách je stručně popsáno, jak taková planetární
mlhovina "funguje" a jak vypadá, další část se zabývá
možnostmi amatérského pozorování planetárek (vizuálního,
fotografického a spektroskopického) a poslední, zároveň nejdelší,
přináší popisy a hledací mapky pro čtyřicet jasnějších
planetárních mlhovin s uvedením odhadnuté hvězdné velikosti,
označení, údajích o poloze a vzhledu objektu. Do rukou se mi tato
publikace dostala díky J. Duškovi, který ví, že jsme se spolu s J. Kyselým pustili do
určování hvězdných velikostí planetárních mlhovin a že by mě
tudíž mohla zajímat. Posléze mě požádal i o napsání recenze.
Můj první dojem byl velice příjemný - ihned mě upoutala
velice pěkná obálka. Při důkladném čtení jsem si potom všiml jak
několika kladů, tak také nedostatků.
Je zřejmé, že některé věty z úvodu jsou "inspirované" článkem doc. Znojila zveřejněném ve Hvězdářské ročence 1991.
V použité literatuře ale tato publikace uvedena není. Kladem je ale
poměrně málo tiskových chyb. Části o pozorování
planetárních mlhovin by se dalo vytknout
např. občasné nepřesné používání výrazů jako je jas, jasnost
atd. (tyto nepřesnosti se ale objevují ve většině astronomické
literatury), dále pak to, že se nepoužívá periferního ale bočního
vidění (abychom si všimli oblastí s nízkým jasem) - i toto je
chyba, která se vyskytuje v literatuře velice často.
Proti čemu bych ale protestoval jakožto pozorovatel se
zkušenostmi s pozorováním planetárek jsou tvrzení jako: "V petřínském Cassegrainu 370/3300 nikdy neuvidíte M 97 (Soví
mlhovina v UMa) tak jako v hledači komet 200/1370" (autor myslí
"tak dobře") a "Předpokladem kvalitního pozorování větším
dalekohledem je jeho umístění na paralaktické montáži s jemnými
pohyby a hodinovým strojem". Stačí použít okulár (v daném
případě) s ohniskovou vzdáleností 60-70 mm a určitě bude M 97
hezčí a nápadnější v 37 cm dalekohledu než ve "dvacítce" .Paralaktická montáž je
určitě výhodná a ulehčí pozorování, ale ani na 37 cm dalekohledu
není pro získání kvalitního vizuálního pozorování nezbytně nutná.
Jinak ale tato část dává dobrý návod na pozorování planetárních
mlhovin.
Co se týče části s popisy a mapkami - mapky jsou dostatečně
podrobné a zobrazují dostatečně velké okolí objektu a ve spojení
např. s Uranometrií určitě dobře poslouží k vyhledání
a identifikaci mlhoviny. Je ale trochu škoda, že na jinak
povedených mapkách vytvořených pomocí počítačového atlasu
MegaStar je dost často nečitelné označení mlhoviny nebo je tato
zobrazena jako hvězda (což je způsobené tím, že je mlhovina
uvedena jako hvězda v katalogu GSC) místo užívaného označení
prázdným čtverečkem. Myslím si, že by nedalo příliš mnoho práce
\clqq vymazat\crqq falešnou hvězdu a nahradit ji symbolem mlhoviny
resp. v některých případech přesunout označení objektu. Občasná
nečitelnost označení objektu na mapce ale není kritická, protože
na protilehlé stránce je vždy uvedeno. U Messierovských objektů
v hlavičce mohlo být pro snadnější orientaci kromě ostatních
katalogových označení uvedeno i toto. Výběru objektů podle mě nelze nic vytknout - nechybí zde žádná známá jasná mlhovina od nás dobře pozorovatelná. I popisy jsou
dostatečně podrobné, dávají slušný přehled o pozorovatelnosti
a vzhledu objektu. Co se týče hvězdných velikostí zde uvedených
- srovnával jsem je s údaji určenými jak mnou, tak
i J. Kyselým a dalšími našimi pozorovateli a lze říct, že až na
několik případů (NGC 1535 a 7048, IC 351 a 2149 jsou přibližně
o magnitudu slabší než je uvedeno a naopak IC 418 a IC 4593 jsou
asi o magnitudu jasnější) velice dobře souhlasí se skutečností,
což u planetárních mlhovin nebývá obvyklé.
Celkově tedy jde podle mě o povedenou publikaci a zejména
začátečníkům a zájemcům o pozorování planetárních mlhovin ji lze
vřele doporučit.
Proměnářský seminář aneb v brně byla konference
Asi před rokem jsem v Bílém Trpaslíku psal krátké povídání o nové
publikaci, kterou vydala naše hvězdárna. Byl to návod na ita Pozorování
proměnných hvězd I. a tenkrát jsem si jej nemohl vynachválit. Stejné sympatie
k němu cítím i po roce. To stejné se však o akci, která se konala 11.-12.
listopadu v Brně, říci nedá. Navenek asi vypadala profesionálně a
možná i zajímavě, ale člověk, který alespoň trochu vidí do zákulisí, celou věc
může posoudit úplně jinak. Docela mě překvapuje, že se o semináři mluvilo
jako o velmi povedené akci bez závažnější chyby. Kdykoliv si však na onen
víkend vzpomenu, mám dojem, že jsem jej mohl strávit mnohem zajímavěji.
Důvodů je několik. Předně vykonstruované volby, které měli jeden jediný cíl
a toho bylo bohužel dosaženo. Dále velmi slabé vystoupení o CCD
"odhadování" v Brně a vůbec chování některých organizátorů celé
konference se mi zdálo absurdní až komické.
Na závěr snad jen jedno. V současnosti má prý vedení sekce
proměnářů i hlavní slovo v ČAS. O této organizaci jsem dříve slyšel mnoho
různých zajímavých informací. Po konferenci jim začínám věřit.
V posledních týdnech se na mediálním trhu objevila hned dvě zpracování
napínavých a velmi zajímavých příběhů tak říkajíc "z oboru",
tedy z kosmonautiky. Tím prvním, mnohem známějším a samozřejmě i dražším je film Apollo
13, druhým, skromnějším a určeným pro náročnějšího konzumenta
je kniha dr. Zdeňka Pokorného Příběh nesmrtelných poutníků. Hned na začátku mohu říci,
že film i kniha stojí za to. (Ekonomicky výhodnější je ale kniha,
jelikož stojí jen čtyři lístky do kina a vydrží vám déle.) V obou
případech se totiž jedná o krásnou oslavu lidské vytrvalosti a
dokonalé techniky.
Filmu Apollo 13 nelze vytknou skoro nic. Perfektní triky, hvězdné
obsazení, skvělý zvuk, udivující detaily, které velmi zvyšují
věrohodnost. Na druhou stranu měl velké štěstí, že byl natočen
podle skutečných událostí (a já o tom věděl). Jinak bych si řekl,
že se jedná o "pocukrovaný americký slaďák s trapným a
předvídatelným šťastným koncem". V celém filmu jsou totiž všichni
dobří, přátelští, kosmonautům v ohrožení drží palce, nikde ani
jedna záporná postava, až na začátek skvěle fungující
technika, napínavý, ale samozřejmě šťastný konec...
Právě o skvěle fungující technice a lidech kolem ní je i kniha
Příběh nesmrtelných poutníků, která líčí osudy slavné dvojice
sond Voyager. I ona je téměř prosta hluchých
míst a čte se "na jeden zátah". (U Apolla 13 zažijete něco
podobného. Podle hodinek trvá 140 minut, ale podle pocitů to byl
jen obyčejný, kratší film.) Bohužel ale už na ni nebylo tolik
peněz - původně velmi pěkné obrázky vyšly tiskem
(promiňte mi to slovo) vyblité, tj. šedivé, málo kontrastní a
mnohdy jen ztěží rozeznatelné. Tím se značně snížila celková
hodnota jinak poměrně drahé knihy (169,- Kč ji řadí mezi ty
dražší). To už je ale osud mnoha jiných
českých knih. Na druhou stranu je Příběh nesmrtelných poutníků i
velmi nenásilnou učebnicí o některých objektech sluneční
soustavy. Takže je vhodné si ji přečíst již pouze z tohoto
důvodu.
V obou případech se jedná o unikátní, první zpracování
příslušného tématu. Člověk se prostřednictvím filmu i knihy může
na pár okamžiků vrátit do oné báječné doby, kdy se objevovalo
neznámé, kdy technika, z dnešního pohledu velmi "předpotopní", a improvizace okamžiku
geniálních lidí, triumfovala nad nepřízní osudu.
Něco, co už ztěží zažijeme. A i když zažijeme, nebude to poprvé.
V obou případech by mne ale zajímaly reakce laiků, kteří nejsou
z danou problematikou seznámeni. Zejména u knihy by asi nebyly
příliš kladné. Vždyť to, co je na filmu jen v pozadí, musí kniha
složitě a dlouze popisovat. Tudíž si myslím, že je Příběh
nesmrtelných proutníků (jak s oblibou říkáme) pro obyčejného
čtenáře příliš naplněn technickými a jinými informacemi. Také mi
citelně chyběla absence jiných, než zrovna voyagerovských obrázků
- graf či pérovka by na mnoha místech výrazně zvýšily
srozumitelnost textu.
To všechno nejsou ale nijak velké poklesky. Z Apolla 13 i
z Nesmrtelných poutníků bude mít určitě velmi příjemné pocity. A to
je to hlavní.
PS: Brněnské planetárium od prosince uvádí pořad Příběh
nesmrtelných poutníků. Jeho součástí jsou mimo jiné reprodukce
snímků z knihy, avšak v mnohem lepší kvalitě. Celkově se tento
pořad řadí mezi ty nejlepší, které v Brně máme.
Tak to se nejdřív narodíte. Pak rostete jako z vody, papáte
slepičí polívčičku, naučíte se žíkat ita máma, táta, bubák, paci paci
pacičky, kšemílek a vochomůrka a kdovíco eště, víte že ve sklepě
žije zlej krokodýl a že když nepudete spát hned po večerníčku,
příde si pro vás a vodnese vás vod maminky. Ale hlavně rostete
jako z vody. Když dost vyrostete, je z bůhvíjakejch důvodů
usouzeno, že je nejvyšší čas začít chodit do školy. A pěkně každej
den, vod pondělka do pátku. A vo pracovních sobotách. A hned ráno
vod vosmi. A eště po vás doma chtěji, abyste se dobře učili,
abyste dávali pozor, nevopisovali úkoly, zdravili soudružku
učitelku a neprali se s pepíčkem hniličkovym, když vám zblajzne
chleba s džemem.
A tak to de dál. Chodíte do školy, dáváte pozor, a protože už
umíte vymenovaný slova, vemou vás tatínek s maminkou na hvězdárnu,
na vopravdickou hvězdárnu, když se jim pochlubíte, že ste si
přečetli v abíčku článek vo wilijemu heršelovi, co vobjevil tu
planetu uran, a že chcete bejt taky jako von. Na hvězdárně vám
řeknou, že všecky planety už byly vobjevený a že teď už se
vobjevuje leda něco jinýho. Teď že sou v módě komety, co maji vlasy
dlouhý jako nová a hezká paní učitelka, pulzary, kvazary, mizary
a díry, co sou černý jako noc. A tak nezbude nic jinýho, než aby se
do vás investovalo stopadesát korun československejch a aby se
pořídila kniha vesmír, kde to je pěkně všecko popořádku černý na
bílym i s vobrázkama.
A tak to de dál. Do školy musíte chodit už nejen ráno, ale
i vodpoledne, a protože se učíte dobře a pepíček hnilička už
propad, takže nezlobíte, koupí vám děda s babičkou k vánocum první
vopravdickej dalekohled. Je to trijedr sedum krát padesát.
Vopravdickej trijedr. A funguje: sou s nim vidět štyri měsíce
jupitera, sluneční skvrny, uran, neptun a asi milijón hvězdokup,
galaxijí a mlhovinek. A tak si začnete dovopravdy prohlížet
voblohu.
A tak to de dál. Najednou zase rostete jako z vody, kalhoty
sou vám krátký, hlas vám nejistě přeskakuje, tvář vám začíná
vobrůstat a v tanečních vám z tý dívčí krásy vypadávaji voči
z ďůlků. Vo jednom listopadovym večeru uvidíte na vobloze rozlitou
krvavou polární záři a stejnej den v praze tlučou pendrekama ty,
co maji holé ruce. Tentokrát jim to nevyšlo. Tato revoluce je
sametová. Nosíte trikolóru.
A tak to de dál. Náhodou se dočtete vo jasný kometě austyn.
Lovíte ji večer, ne trijedrem, ale vopravdickym velkym
dalekohledem co má zrcadlo zvící v průměru jedenáct centimetrů.
Ale vona tam neni! Kurňa, řeknete si, a zkusíte to za dva tejdny
znova, když už je na raní vobloze. Je tam! Z vokna ji vidíte
trijedrem kousek vod emjednatřicítky jako malou mlžinku a poprvý
máte ten pocit, že ste u něčeho nevopakovatelnýho. Máte před sebou
vopravdickou kometu.
A tak to de dál. Komety se měněji na vobloze jako ministři
v čím dál míň sametovejch vládách a vy se díváte pěkně na jednu
za druhou. Že sou všecky stejný? Nejsou - každá je jiná. Každá je
totiž nevopakovatelná.
A tak to de dál. Už nerostete jako z vody, teď byste se rači
neviděli, protože za tejden maturujete. Ale to se zvládne.
A přijímačky na vejšku se zvládnou taky.
A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího
devítistýho devadesátýho druhýho. Noc v pořadí jedenáctá až
dvanáctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 142, což je tak akorát,
abyste za ne právě teplý noci neumrzli vod toho, že se nic neděje.
A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího
devítistýho devadesátýho třetího. Noc v pořadí jedenáctá až
dvanáctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 256 a mezi nima právě tolik
jasnejch bolidů, bolidků a bolidečků, abyste poprvý měli pocit, že
takhle nějak vypadá malilinkatej meteorickej deštíček.
Vopravdickej.
A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího
devítistýho devadesátýho štvrtýho. Noc v pořadí dvanáctá až
třináctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 3. Mezi mraky. Pak se
zatáhne úplně.
A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího
devítistýho devadesátýho pátýho. Noc v pořadí dvanáctá až
třináctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 64. Velkolepé návraty už
sou v trapu stejně jako jejich maminka, kometa swifttatl. Byli sme
svědky něčeho, co bude ke spatření zase za ňákejch stotřicet let.
A tak to de dál. Vobčas kouknete na voblohu, na komety,
rozvostřujete planetárky a kulofky. Pak se dovíte, že dvacátýho
druhýho listopadu leta páně tisícího devítistýho devadesátýho
pátýho by moch bejt deštík jakýhosi roje jednorožid, kterýho si
fšimli náhodní pozorovatelé v letech 1925, 1935 a 1985. A celej
trvá vod začátku do konce setsakra krátkou dobu, snad jen dvacet
minut. Nejvejš půlhodinku.
A tak to de dál. Protože ste začátkem listopadu nemocný
a chřipka se vás drží jako klíště, rozhodnete se, že na to
kašlete. Že bude stejně zataženo. A kdyby nebylo, že to stejně
nebude.
A tak to de dál. Jenže vono vám to nedá, když se ráno
jednadvacátýho udělá úplně jasno. Tehdy nemáte sílu se rozhodnout
jinak, než že jesli počasí vydrží, tak se na to nevykašlete.
Hofgh.
A tak to de dál. Jednadvacátej listopad si svižně trapčí
k večeru, na vobloze se udělalo pár mráčků kupovitý voblačnosti,
ale je čisto jako bejvá v listopadu jednou za rok! A eště může
bejt přestupnej.
A tak to de dál. Déšť se čeká mezi půlnocí a šestou hodinou
raní jútý a tak si dete večer vo půl devátý aspoň na chvíli
zdřímnout. Ještě před spánkem si přečtete pár stránek z kníšky
čarodění vod jany štroblový. Bude se dnes čaronocit?
A tak to de dál. Budík umístěnej pro jistotu na vopačnym
místě pokoje než vy (to aby nedošlo k nepřístojnostem
a inzultacim) vás vytrhne ze sladkejch snů zprostým drnčením vo
půl dvanáctý. Zaplašíte myšlenku na spánek spokojenejch, fstanete,
voblíknete se, uvaříte čaj a vyrazíte poprvý ven.
A tak to de dál. Je pěknej mráz, zlaté persejdy, teplota
klesá a ráno se zastaví někde u mínus desíti ° celzijovy
stupnice. Venku je vobloha na pražské poměry jako vyčištěná
mistrem prouprem. Emhávé skoro pět. Ste v pátym patře na balkóně,
dost vysoko nad pouličníma lampama, co prosvětlujou naší pozemskou
tmu, a na jihovýhodnim cípu prahy, takže se přes poslední blok
šedivejch smutnejch paneláků díváte do zasněženejch polí. Proto je
tak pěkně. Sídliště spí, jen vobčas se vrací vopilec z flámu nebo
se někde rosvítí vokno. Ste venku dvě minuty, spí i vobloha. Nic
se neděje. Dete se zase na chvilku vohřát do tepla.
A tak to de dál. Domnělej radiant jednorožid popolejzá nad
jih, každejch šest minut vycházíte na dvě minutky ven, abyste
skontrolovali, jesli se něco nekalýho neděje. A vono se neděje.
Půldruhý hodiny se nic neděje. Začínáte se utvrzovat ftom, že nic
nebude a že ste měli rači spát.
A tak to de dál. Po patnáctý výdete ven v jednu vosumnáct
jútý. Radiant skoro nad jihem. Ste venku asi třicet fteřin a ftom
- meťas z jednorožce. Krátkej, slabej, ale z jednorožce.
Zbystříte. Začnete se mírně chvět.
A tak to de dál. Asi po minutě druhej meťas. Sporadickej
v blížencích. Měsíc je právě v novu, takže podmínky jsou
optymální. Myslíte si něco vo tom, že ten předchozí byl taky
nejspíš sporadickej.
A tak to de dál. Čekáte další dvě minuty. A pak dva meťasy
z jednorožce! Ty vole, je to tady
A tak to de dál. Začnete panikařit a třást se po celym těle,
ani ne tak zimou jako vzrušenim, že se něco děje. Letíte spátky do
pokoje pořádně se voblíknout a vzít si boty. Zabijete tak celý dvě
minuty a máte strach, aby všecky na letošek přichystaný
jednorožidy nevodlítly za tu chvíli, která se vám zdá věčností na
druhou.
A tak to de dál. Vylítnete ven, s papírem a tuškou v ruce. Je
jedna dvacettři jútý. Pořád se příšerně třesete rozrušenim, takže
hvězdy se vám míhají před vočima jak piloti formule jedna a máte
co dělat, aby vám tuška nevypadla z roztřesenejch rukou o pět
pater níž až na dno ulice. A jednorožida! A další! Lítá to!
LÍTÁ, TO!!!
A tak to de dál. Další! A další! Jednorožidy rozvážně
a neslyšně sestupují do zemského ovzduší, které je přijímá na
konci jejich vesmírné pouti a mění je na trochu světla a tepla.
Podle indickejch legend sou meteory dušema zemřelejch, který se
proslavili dobrejma skutkama na zemi. Jejich trvání na vobloze se
končí po jistý době, vodpovídající počtu dobrejch skutků, jež na
zemi vykonali. K zemi padaji proto, aby se podrobili novejm
zkouškám. Venku se nic nehýbe, jedině vy se pořád třesete jako
vosika. Nejvíc když letí dvě jednorožidy úplně ve stejnej
vokamžik. Tichý a krátký. Celkem za deset minut maxima se středem
v jednu dvacetdevět jútý dvacet jednorožid. Slabejch, bez stopy,
bílejch. Ale dvacet. A jednorožid!
A tak to de dál. Krátce po maksimu se přestanete třást
a uklidníte se. Jiná legenda vypravuje, že bohyně verpeja při
narození člověka počne příst nit vosudu, která končí hvězdou; dyž
člověk zemře, nit vosudu se přetrhla a hvězda padla k zemi.
V jednu štyrycetvosum letí poslední jednorožida. Třicátášestá. Je
konec. Ještě deset minut čekáte, jesli si to nerozmyslí. Ale už si
to nerozmyslí. Už se jich netýkáme a oni se netýkají nás. Přežily.
Přežily. Ty co nebyly seslány k zemi na nový přeskoušení.
A tak to de dál. Vrátíte se do vyhřátýho tepla bytu. Protože
dveře na balkón se votvíraji jenom zevnitř, taky se jenom zevnitř
zavíraji. A tak vám tam zatim pěkně vyluftovalo. Přepíšete
načmáraný zápisy vo jasnostech jednorožid, eště chvíli si čtete,
a pak dete aspoň na tři hodinky spát. Trochu zmrzlý, ale pořádně
šťastný. Že ste zas jednou byli přitom. Že vás zas jednou něco
neminulo, když vás skoro furt něco míjí. Že ste aspoň jednou
v životě viděli deštík meteorů, kterejm se na planetě zemi říká
jednorožidy a vo nichž se toho eště tak moc neví. (Čarodění,
čaronocení. Kdo vás ocení? A kdo ocení vás? Hlas? Čas? Ďas?)
Dlouho nemůžete usnout na čepeli nože, jehož jedný straně se řiká
sen, druhý skutečnost. Na tý čepeli balancujete až skoro do rána,
kdy slunce vykokrháno zpěvy kohoutů vepíše noc jednorožid ze
stránky přítomnosti do knihy paměti, o níž potají doufáte, že
nebude nikdy vymazána.
Ale pamatujte si: nejdříf ze všeho se musíte narodit.
Tak je tu tady již třetí a zdaleka ne poslední vystřihovánka.
Opět se jedná o globus. Hvězdný globus. Pořídil ho Muhammad bin
Muwajid Elardhi roku 1279 a najdete na něm pro nás exotická
vyobrazení známých i neznámých souhvězdí. Globus jsme převzali
z knihy The Glorious Constellations: History and Mythology od
Giuseppe Sestiho. Nebudete-li chtít, aby byl zpřehýbaný,
nechte si ho znovu na xeroxu okopírovat.
No, uběhl rok a bylo opět zatmění. Tedy zatmění Slunce. A tak si Jirka zase vymyslel, že by chtěl něco do Bílého Trpaslíka. Sám se
raději vypravil do Egypta a nás s Tomášem pustil trpět do Indie.
Zde, a nejen zde, se totiž odehrávalo celé to krásné stínové
divadlo. Pás totality začínal v Iráku a přes Afganistan, Indii,
Thajsko se dostal až do Indonésie. My jsme si vybrali místo
nedaleko Agry, kde pravděpodobnost pěkného počasí v době zatmění
byla 90 procent. Ovšem délka trvání byla jen 50 vteřin. Ale i tak
jsme volili Indii, neboť třeba v Thajsku byla pravděpodobnost
hezkého počasí jen třicet procent. Ale nakonec měli jasno i tam.
Zatmění Slunce poskytuje jedinečnou možnost pozorování nejvyšší
vrstvy sluneční atmosféry - korony. I přes existenci
koronografů, i přes existenci družicových pozorování je těch
několik vteřin úplného slunečního zatmění nenahraditelných. A tak
se z celého světa sjíždějí astronomové i prostí obdivovatelé
oblohy do toho úzkého pásu, aby na několik okamžiků zažili noc
uprostřed dne. Protože úplné sluneční zatmění je úkaz nejenom
vědecky velmi cenný, ale i krásný na pohled.
Jak už jsem napsal, naše pozorovací místo bylo 47 km na jihozápad
od Agry, milionového indického města. První kontakt nastal
v 7:24:52 indického času, čtvrtý kontakt v 9:53:40. Vlastní totalita
trvala od 8:34:09 do 8:34:59, tedy těch padesát vteřin. Ovšem
vzhledem ke geometrii celého zatmění se velmi brzy objevily
Bailyho perly, a tak se celé zatmění fakticky ještě více
zkrátilo. Těsně před začátkem úplné fáze se na zemi objevily
letící stíny. Na rozdíl například od Brazílie, kde jsme je téměř
nepozorovali. Zatmění samo bylo velmi světlé, což bylo způsobeno
velmi úzkým stínem, který zasahoval Zemi. V okamžiku, kdy
poslední paprsky Slunce zmizely za měsíčním diskem, rozkřičeli se
snad všichni ptáci v okolí. Asi je překvapilo, jaká se krátce
před polednem udělala tma a zima. My jsme stihli udělat potřebné
fotografie objektivy s ohnisky 1000 a 105 mm a pak se opět
objevilo Slunce. Bylo po zatmění. A Indové? Někteří brali očistné
koupele a raději nešli ani do práce. To jsme se ale dozvěděli jen
z novin a vyprávění. S námi žádní nepozorovali.
A další úplné zatmění? 1997 na Sibiři. Ale -15 ° Celsia.
Tak co s tím?!
V sobotu 21. října tohoto roku mělo nastat maximum meteorického roje Orionid. Zenitová hodinová frekvence v maximu - 25 meteorů
za hodinu - přitom slibovala zajímavou podívanou.
Počasí toho dne bylo velmi proměnlivé. Chvílemi bylo vymeteno,
chvílemi zase zataženo. V podvečer však bylo jasno a tak jsem
s radostí sedl na bicykl, abych po pěti minutách pomalé jízdy
dorazil na teplickou hvězdárnu.
Protože v 18:30 bylo ještě poměrně velké světlo a souhvězdí Oriona
bylo schováno hluboko pod obzorem, rozhodli jsme se ulovit nějaké
zajímavé objekty večerní oblohy.
Začali jsme u největší planety sluneční soustavy - Jupiteru.
I přes to, že jsme měli k dispozici patnácti centimetrový
dalekohled typu cassegrain, rozlišili jsme jen ty největší útvary.
Planeta byla totiž poměrně nízko nad obzorem a neklid vzduchu byl
ten večer opravdu veliký. Seeing jsme odhadli na 1,5''.
Okolo 18:50 se už venku dostatečně setmělo a tak jsme se chtěli
pokusit o jasnou kometu P/1846 De Vico. V tu dobu se nacházela
v souhvězdí Vlasy Bereniky, přesněji poblíž hvězdy 37 Com, a měla
hvězdnou velikost kolem 6,2 mag. Po chvíli hledání se však daná
oblast začala pokrývat oblačností. Znovu se odkryla až tehdy, kdy
byla De Vico pouhých pět ° nad obzorem. Nechali jsem proto
kometu kometou a přešli k neméně zajímavému objektu.
K představitelce jedné zajímavé skupiny proměnných hvězd, které
vyvrhují do prostoru spoustu uhlíkového materiálu. Ano, jednalo se
o kataklizmickou proměnnou z nevelkého souhvězdí Severní koruny -
R CrB. Štěstí nám však nepřálo. Nežli jsme mohli použít
vyhledávací mapky, pokryla se i tato část oblohy mraky. V tu samou
chvíli se ovšem začaly nepříjemně zatahovat i ostatní části nebe.
Otočili jsme proto kopulí směrem do severovýchodní části souhvězdí Velké
medvědice, kde zatím oblačnost chyběla. Namířili jsme hvězdárenský
Somet binar na hvězdu 24 UMa a posléze na skupinu dvou jasných
galaxií M 81 a M 82. Úchvatný pohled na tyto dva mlhavé chomáčky
nám ale po dvou, třech minutách překazily opět mraky.
Pootočením kopule opačným směrem se nám naskytl pohled na planetu
Saturn, zářící mezi mraky. V padesátišestinásobném zvětšení již
zmiňovaného cassegrainu byl po přechodu Země rovinou prstenů vidět
jen úzký, ale jasný prstenec. Tou dobou však už byla skoro celá
obloha pokryta mraky, a proto jsme se šli s optimismem ohřát. Na
oblohu jsme se znovu podívali až ve 20:00 a se smutkem jsme zírali
na oblaka.
Pro tentokrát jsme to tedy vzdali, a tak si na Orionidy budeme
muset počkat příští rok.
Tento článek by se také mohl jmenovat ita Několik zastavení u obzoru nebo bulvárněji ita Zmrzlý nos. Právě koncem prosince a
začátkem ledna je totiž nad
jižním obzorem nejlépe pozorovatelná severní část souhvězdí Lodní
zádě (Puppis), ve které najdete několik velmi zajímavých
a přitom jen málo prohlížených deep sky objektů.
Není se čemu divit. Pravděpodobnost,
že se sladí jasná obloha s čistým obzorem
a vaší chutí pozorovat, je asi stejně velká, jako že se vám podaří
odpozorovat minimum zákrytové proměnné v trapezu. Jestli vás ale
neskolila chřipka - mne prozatím kupodivu ne, pokuste se
naladit a podívat se do těchto končin. Následující
zastavení nechť jsou vám k tomu malým lákadlem.
Zastavení první
Bezesporu jedním z nejznámějších objektů Lodní zádě je dvojice
výrazných otevřených hvězdokup M 46 (NGC 2437) a M 47 (NGC 2422),
které jsou od sebe vzdáleny pouze jeden a půl stupně.
To, že druhá z nich patřila jistou dobu mezi ztracené messierovy
objekty, snad netřeba připomínat. Přejděme proto rovnou
k pozorování.
Najdete je snadno. M 46 leží pět ° jižně od alfa$
Monocerotis a asi osm ° východně od gamma Canis Majoris.
Cestou se přitom podívejte na jasnou zákrytovou dvojhvězdu R CMa,
která se mění v rozmezí 5,7 až 6,3 magnitudy s periodou 1,1359405
dne. Minimum byste mohli pozorovat v těchto následujících nocích:
28., 29./30. a 30./31. prosince, 5./6., 6./7., 7./8., 14./15.
ledna atd. Prostě skoro pořád.
Jasnější z dvojice hvězdokup je M 47. Její celková hvězdná
velikost se odhaduje na 4,5 magnitudy a je za dobré viditelnosti
bez problémů pozorovatelná i pouhým okem. V triedru se rozpadá na
řídkou skupinu jasných hvězd bez mlhavého podkladu. Nehodí se
tudíž pro velký dalekohled. Nejjasnější hvězda kupy má hvězdnou
velikost 5,7 mag a najdete u ní ve vzdálenosti 20'' průvodce 9,7 mag (ADS
6208AC, Sigma 1120). Poblíž středu, na jižním okraji skupiny jasných hvězd
potom leží další dvojhvězda ADS 6216 (Sigma 1121)
široká jen 7,4". Jasnosti složek jsou 7,0 a 7,4 mag.
Na východ od M 47 narazíte na zajímavější M 46. Není sice tak jasná,
nejjasnější hvězda na západním okraji má 8,7 mag, je ale značně
bohatší. Jak o ní napsal Honza Kyselý (triedr 7x50):
ita to je lahůdka, velký stříbrný pravidelný kruhový
malilinko zrnitý obláček, bezesporu vedle M 35 až M 38
nejkrásnější hvězdokupa na obloze. Stejně krásná je i ve
větších přístrojích. Opět Honza Kyselý, tentokráte newton
110/805, zv. 32x: ita Jedinečná, obrovská spousta
drobných skoro stejně jasných hvězd rozmístěná na velké ploše a
vcelku izotropně; prostě paráda, navíc na jejím severním okraji
je planetárka NGC 2438, zcela zřejmě nestelární, krásná difúzní
skvrnka
Ano. Na severním okraji M 46, severozápadně od hvězdy 11 mag,
leží planetární mlhovina NGC 2438. I ona může být za dobrých
podmínek pozorovatelná poměrně malým dalekohledem. Ale podmínky
to musí být doopravdy příznivé. Jinak lze tuto téměř přesně kruhovou
mlhovinu o průměru 70" snadno přehlédnout.
Jak vypadá ve velkých dalekohledech? Náš archív mlčí. Naštěstí
ale nemlčí jiní pozorovatelé. Jakub Haloda se ve svém Katalogu
planetárních mlhovin zmiňuje, že je NGC 2438 pozorovatelná jako
mlhavý prstenec se zřetelnou tmavou částí. Souhlasí s tím i popis
Susan Frenchové z posledního čísla zpravodaje Betelgeuze (podzim
1995). V desetipalcovém dalekohledu při zvětšení 170x se
jeví velká, mírně oválná a tmavší ve středu. Centrální hvězda má
17,5 mag a není tudíž pozorovatelná.
Planetární mlhovinou NGC 2438 ale výčet objektů tohoto zákoutí
zdaleka nekončí. Z M 47 vybíhá směrem na sever řetízek hvězd.
Budete-li ho sledovat, narazíte ve vzdálenosti půl stupně na
další otevřenou hvězdokupu NGC 2423. Obsahuje několik desítek
slabších hvězd na ploše o průměru asi deset úhlových minut. Kupě
přitom dominuje severně od středu položená dvojhvězda ADS 6223.
Její složky mají hvězdnou velikost 9,6 a 10,2 mag, avšak úhlovou vzdálenost
pouhých 0,5". Většina pozorovatelů přitom kupu považuje za
hezčí než M 47 (i já).
Dva stupně na sever od NGC 2423, pořád ještě v jednom zorném poli
triedru, najdete další hvězdokupu Melotte 71. V Sometu binaru je
pěknou, slabou skvrnou o průměru asi osm úhlových minut, ve které
ani bočním pohledem nerozlišíte jednotlivé hvězdy. Na
jihozápadním okraji kupy ale spatříte trojúhelník slabých hvězd.
Hvězda, která tvoří jeho severovýchodní okraj je opět těsnějším
párem 10,5, 10,5 mag širokým 9".
Opět severním směrem od Mel 71 narazíte na další kupu Mel 72,
která je ale již hodně slabá. Já sám jsem ji Sometem při mhv
5,5 mag viděl ita až po chvíli expozice, jako šíleně slabou,
kruhovou skvrnku.
Vrátíte-li se zpět k M 47, tak půl stupně na západ od ní najdete
naoranžovělou KQ Pup - zákrytovou dvojhvězdu s velmi malým
poklesem jasnosti. Akorát tak pro Kamila Hornocha (z 4,9 na 5,2 mag).
Možná vás napadne, jestli je vůbec takové nakupení otevřeným
hvězdokup možné. Je to náhoda? Není? Je! Vzdálenost M 46 se
odhaduje na 1,7 kpc. M 47 však leží mnohem blíž. Ostatně
přesvědčit se o tom můžete sami. Na následující straně jsou
uvedeny dva diagramy barevný index versus hvězdná velikost ve
fotometrickém oboru V. Horní diagram je pro Hyády, spodní pro
M 47. V obou případech je zřetelně definovaná hlavní posloupnost.
U Hyád (v menší míře i u M 47) je ale do diagramu zahrnuto
množství hvězd pozadí. Nalézají se vlevo od hlavní posloupnosti.
Některé hvězdy jsou také v diagramu uvedeny více než jednou (ty
dvojité, trojité body). To proto, že v Catalogue of UBV
Photometry and MK Spectra (Mermilliod 1986), ze kterého
jsem data převzal, je u některých hvězd uvedeno několik mírně
odlišných fotometrických měření.
Když nyní přiložíte oba grafy na sebe, můžete svislým posunutím
zjistit modul vzdálenosti M 47 vůči bližším Hyádám (viz též
početní úloha v jednom z minulých Trpaslíků). Protože víte, že
Hyády jsou od nás asi padesát parseků daleko, neměl by pak být
žádný problém určit, jak daleko je M 47.
Popravdě řečeno, vyjde vám hodnota o trochu větší, než jaká se
udává. Podle jedné z posledních prací se totiž vzdálenost kupy
odhaduje na 400 plus minus 10 pc.
Vzdálenost NGC 2423 se potom udává na 0,9 kpc a Melotte 71
na 2,8 kpc. U poslední z hvězdokup Mel 72 se mi však nepodařilo
najít žádný údaj.
Ani planetární mlhovina NGC 2438 nepatří do M 46. Leží blíž.
Hvězdokupa a mlhovina mají odlišné radiální rychlosti, stáří
hvězdokupy několik set milionů let pak jen stěží dovoluje
existenci takového útvaru. Planetárka se zřejmě nachází
několik set parseků před hvězdokupou.
Ohřívací pauza
R Canis Majoris. Kdo by to do ní řekl, ale je to nadmíru
zajímavá hvězda. Patří mezi nejbližší a nejlépe prozkoumané
algolidy. Už od roku 1887, kdy ji objevil massachusettský amatér
Edwin F. Sawyer, se přitom pozoruje zkracování její periody. Primární
složku R CMa tvoří hvězda hlavní posloupnosti spektrální třídy
F0-1V s poloměrem asi 1,6 R O a s hmotností kolem
1,5 MO. Sekundár je podobr spektrální
třídy G nebo K s poloměrem 1,1 RO a hmotností pouze
0,2 MO, který vyplňuje Rocheovu mez a ztrácí tak hmotu.
Odhaduje se přitom, že už přišel o asi osmdesát procent své
hmoty, která z velké části unikla ven z této poměrně staré
soustavy.
Podle některých pozorování je také možné, že k R CMa patří ještě
třetí průvodce - červený trpaslík o hmotnosti 0,5 MO,
který obíhá kolem společného
těžiště po velmi výstředné dráze s periodou asi 90 let.
Velká poloosa jeho dráhy činí asi sedmdesát astronomických
jednotek.
Téměř přesně na jih od M 46, takových pět stupňů, najdete
jasnou planetární mlhovinu NGC 2240. Snad její nevýhodná poloha
pro severozemské pozorovatele ale způsobuje, že je jen velmi málo
sledovaná. Být vidět by přitom měla už v triedru jako hvězda
9. velikosti 7' severozápadně od trojice hvězd 9 mag a 3'
západně od hvězdy téměř stejné jasnosti. "Trojice" hvězd
jihovýchodním směrem má přitom celkem čtyři komponenty ADS 6309AB
9,4 a 9,9 mag, 1,8", ADS 6309AC 9,4 a 10,3 mag, 25'',
ADS 6309AE 9,4 a 11,1 mag, 22''.
Ve větším dalekohledu je NGC 2440 naprosto nepřehlédnutelná,
bezpečně odlišitelná od okolních hvězd,
avšak nijak zvlášť velká (asi tak 25" v průměru).
Budete-li pokračovat dál na jih, narazíte na další \clqq
hnízdo\crqq otevřených hvězdokup v okolí M 93 (NGC 2447). Celková hvězdná
velikost M 93 se přitom odhaduje na asi 6,2 mag a mohla by tudíž
být za výjimečně dobrých podmínek pozorovatelná i bez
dalekohledu. O něčem takovém se např. zmiňuje Honza Kyselý.
V triedru vypadá jako kompaktní, zrnitá skvrna o průměru přes deset
úhlových minut. Na jejím jihozápadním okraji potom leží dvě
jasnější hvězdy. Při větším průměru objektivu a zvětšení se
samozřejmě rozpadne na množství slabých hvězd (nejjasnější má
8,2 mag), které se koncentrují směrem do středu, kde je výrazná
skupinka několika hvězd 10. velikosti. Celkový počet hvězd
viditelných v 15 cm dalekohledu lze potom odhadnout na tři
desítky.
Poněkud větší problémy budete mít s nedalekou NGC 2482. Úhlovou
velikost má přibližně stejnou jako M 93 a jako slabá skvrnka by
mohla být pozorovatelná i triedrem.
Za výjimečných podmínek se musíte pokusit i o podivuhodnou
NGC 2467, která leží dva stupně jižně od xi a jeden stupeň
východně od omíkron Puppis. Od ní nemáme žádná pozorování, vidět by
ale být měla.
Když se ovšem podíváte na NGC 2467 do takového MegaStaru
zjistíte, že v jejím těsném okolí leží další dvě otevřené
hvězdokupy Haffner 18ab a Haffner 19. Nehledě na menší úhlové
rozměry a mírně odlišnou polohu se zřejmě jedná o tentýž objekt
uvedený v různých katalozích s různými parametry. Chyba lávky! Na
tomto malinkém kousku oblohy totiž najdete jednu z velmi
zajímavých hříček náhody.
V patnácticentimetrovém dalekohledu spatříte (dle B. Skiffa a
Ch. Liginbuhla) mlhovinu
o průměru asi pět úhlových minut severně od středu s hvězdou
8 mag, která je ohraničena na jihovýchodě hvězdou 11 mag a na severoseverozápadě
řetízkem tří hvězd 11,5 mag. V okolí mlhoviny a v místech dvojice
otevřených hvězdokup Haffner 18ab a 19 je trochu větší
koncentrace slabých hvězd. Druhé z nich přitom vévodí pár
Barton 2926 (10,8 a 12,6 mag, 4,4"). Ale jak říkám, domácí pozorování
chybí.
NGC 2467 je rozsáhlou oblastí ionizovaného vodíku, kterou nutí
svítit především středová hvězda HD 64315. Patří mezi horké hvězdy
spektrální třídy O3, v jejím okolí ale najdete několik dalších ranných typů hvězd.
O mladou hvězdokupu se ale nejedná.
NGC 2467 je součástí asociace Pup OB2, která patří do Orionova
galaktického ramene. Leží však 2,5 kiloparseku daleko. Za to, že
ji vidíme tak jasnou, vděčíme tzv. Oknu v Lodní zádi, tedy
průzoru mezi neprůhlednými oblaky mezihvězdné látky, ve kterém se
procházející světlo zeslabuje jen minimálně. Mléčná dráha je tu
proto obzvlášť výrazná.
Haffner 18ab a 19 jsou však mnohem dál. Fotometrická měření i
spektroskopické studie ukazují, že se v obou případech jedná
o kompaktní mladé otevřené hvězdokupy, které leží asi 7 kiloparseků
daleko. Haffner 19 je přibližně sférická, stará asi pět milionů
let, Haffner 18ab je protáhlá podél roviny Galaxie a je asi
o milion roků starší. Je přitom možné, že se obě nacházejí na
vnitřní straně vzdáleného spirálního ramene +I, které je snad
pokračováním ramene Persea.
Ohřívací pauza
Lodní záď kdysi patřila spolu s Kýlem (Carina) a Plachtami (Vela)
do rozsáhlého souhvězdí Loď Argo. Ta byla tak veliká, že na obloze
zabírala přes 1600 stupňů čtverečních, tedy asi čtyři procenta
celé oblohy. Obsahovala přitom velké množství jasných hvězd (jen těch
první velikosti bylo kolem desíti), mezi kterými se potom vyjímal
Canopus s - 0,7 magnitudy. Právě u této hvězdy je také možné
najít původ názvu této části oblohy.
Už v Sumerské říši byl Canopus a jeho okolí spojeno s bohem Ea,
králem pravod a ochráncem námořníků.
Později došlo k ztotožnění této oblasti s lodí Argonautů. Podle
pověsti se asi padesát řeckých hrdinů v čele s Iásónem vydali do
Kolchidy zmocnit zlatého rouna krále Aiéta. To se jim s pomocí
Aiétovy dcery Médeie podařilo, a když se po dlouhé, strastiplné
cestě vrátili domů, umístila bohyně Athéna, která pomáhala i
při její stavbě, loď na oblohu. Ještě později byl křesťany učiněn
pokus překřtít ji na Archu Noemovu, ale to se nezdařilo.
Přirovnání této části oblohy k lodi je ovšem možné nalézt u mnoha
kultur. V egyptské mytologii zřejmě představovala loď, která
převážela bohy v podsvětí. Canopus byl potom považován za "Hvězdu Usirovu" .Některé chrámy v Horním Egyptě pak byly
orientovány směrem k místu jeho západu v době podzimní
rovnodennosti.
V devatenáctém století ale La Caille navrhl rozdělit Loď Argo
na tři části: Carina, Puppis a Vela. Souhvězdí Kompasu
(Pyxis) bylo přidáno až dodatečně a je umístěno na hranicích
původní Lodě Argo. Škoda. Souhvězdí bylo rozsáhlé, ale nikoli
extrémně. Vždyť dnes největší souhvězdí Hydry
zabírá na obloze 1300 stupňů čtverečních. Na druhou stranu
severní okraj souhvězdí byl od jižního vzdálen téměř sedmdesát
pět stupňů a to je doopravdy poněkud nepraktické.
Zastávka třetí
Třetí zastávka bude trochu hvězdná. Podíváme se totiž
na některé jasnější hvězdy.
Předně tu máme nažloutlou xi Puppis, veleobra spektrální třídy
G8 s hvězdnou velikostí 3,3 mag. Kromě toho, že leží poblíž M 93,
na ní ale není nic zajímavého. Východním směrem
narazíte na rho Puppis, která je nejjasnější známou
proměnnou typu delta Scuti. Mění se v rozmezí 2,68 až 2,78 mag s periodou
0,14088143 dne. Pro vizuální pozorování tedy nic moc.
Velmi pozoruhodná je i tau Canis Majoris, která je nejjasnější
členkou otevřené hvězdokupy NGC 2362. Na první pohled má v Sometu
podobu několika slabých hvězd těsně semknutých kolem hvězdy
4,4 mag. Při bedlivém bočním pohledu jich ale uvidíte mnohem víc.
Ve větším zvětšení je potom sice malá (průměr tak osm úhlových
minut), ale pěkná a různorodá. Určitě se na ni podívejte.
Když už se budete toulat Velkým psem, např. při cestě za M 47 a
M 46, podívejte se větším dalekohledem i na mlhovinu NGC 2359.
Alespoň pozorování Honzy Kyselého k tomu nabádá
(newton 110/805, zv. 32x, 54x): Nejjasnější část velmi
snadná, na první pohled difúzní zhruba kruhová skvrnka
3,5' x 2,5', zjasňující se do středu a s jemně se rozplývajícími
okraji. Zdá se, že má v sobě aspoň jednu, nebo možná i dvě, tři slabé
hvězdy. Při pozornějším pohledu je vidět ještě druhé centrum,
jihovýchodně od prvního, méně nápadné, slabší a zřetelně oddělené, okolo
hvězdy 10,5 mag, menší, sotva 2´x 2´. Dokonce je možná vidět ještě třetí
centrum, jižně od druhého, tedy nejjižnější a také nejslabší, už si
u něj nejsem jistý, zda to není jen blízká dvojice či trojice
hvězd. Rozměrem podobné druhému. Ani při 54x se nedá říct nic
určitého. To co vidím tedy tvoří jakýsi půloblouk, o "délce" asi 10', jednotlivá jádra jsou od sebe vzdálena asi 5'; pokud k ní to
třetí centrum nepatří, což bych považoval skoro za
pravděpodobnější, pak leží na ploše asi 7´x 3´ se dvěmi oddělenými
jádry. Moc pěkná, celková jasnost 9,5 mag.
Bohužel za nejzajímavější jasnou hvězdou Lodní zádě musíte
vyrazit do jižních krajin. Má označení zeta a nazývá se Naos.
Její deklinace činí téměř -40°. Alespoň za kouknutí
však stojí.
Na naší obloze má pouhých 2,3 magnitudy. Jedná se však o hvězdu
spektrální třídy O4 s povrchovou teplotou kolem 45 000 Kelvinů.
Její absolutní bolometrická hvězdná velikost tak činí
nepředstavitelných -11,3 mag (Slunce má ubohých +4,8 mag) a
patří mezi nejsvítivější známé hvězdy. Pro srovnání
připomínám, že nejsvítivější hvězda HD 93129A (spektrální
třída O3) leží v asociaci Tr 14 a má absolutní bolometrickou
hvězdnou velikost asi -12 mag.
zeta Puppis je tak spolu se skupinou Wolf-Rayetových hvězd
gamma 2 Velorum hlavním zdrojem ionizujícího záření známé
mlhoviny Gum.
Tuto zřejmě jenom na fotografických snímcích viditelnou mlhovinu
objevil v padesátých létech Colin S. Gum (zahynul ve
věku 36 let při lyžování ve Švýcarsku). Na fotografických
snímcích nalezl rozsáhlou, komplikovanou mlhovinu v oblasti
o velikosti více než 30x40° v jižních oblastech souhvězdí
Puppis a Vela. Střed této mlhoviny leží asi 450 parseků daleko,
nejbližší okraj leží ale pouze 100 parseků daleko. Část světla
Gum mlhoviny přitom zřejmě pochází z výbuchu supernovy, která zde
vzplanula před 11 000 roky. Spíše se ale jedná o komplex několika
mlhovin, než jen zbytek po její explozi.
Nejsvítivější známé hvězdy (Podle R.M.Humphreys,
Studies of Luminous Stars in Nearby Galaxies. I. Supergiants and
O Stars in the Milky Way, AJSS 38: 309-350, 1978 December.) Čtení do postele
Škoda, že nemáme z našich zeměpisných šířek výhled i na zbývající
jižní část Lodní zádě. Například v těsné blízkosti zeta Puppis
najdete tři výrazné otevřené hvězdokupy. Dvě z nich přitom nejsou
uvedeny v Atlase Coeli!
Dva a půl stupně severovýchodně od zeta Pup leží NGC 2546. Už
v malém dalekohledu ji spatříte jako na slabé hvězdy bohatou kupu
o velikosti 50x25'. NGC 2451 najdete 3,5 stupně
severozápadně od zeta Pup. V triedru je za horších podmínek
(Měsíc v poslední čtvrti) nepříliš nápadným
seskupením několika jasných hvězd bez mlhavého podkladu.
Nejjasnější členka c Puppis je zřetelně oranžová ((B-V) =
1,7 mag), Tomáš Havlík její barvu přirovnal k žluto-mírně
zelené (jako citrón krátce před dozráním). Na západ od ní leží
jasná trojice hvězd.
Poslední hvězdokupa NGC 2477, jediná vyznačená v Atlase Coeli, se nachází
v blízkosti hvězdy b Puppis. V triedru 10x50 se jeví jako
kruhová skvrna o průměru asi 25 úhlových minut, která se mírně
zjasňuje směrem do středu. b Puppis (4,5 mag) leží na jejím jihovýchodním
okraji. Její nejjasnější hvězdy mají jen 10. velikost, je však zdaleka
nejbohatší, obsahuje přes sto padesát hvězd.
Vzdálenost NGC 2477 se odhaduje na 1,6 kpc, stáří tři čtvrtě
miliardy let. NGC 2546 je pouze jeden kiloparsek daleko a stará
je jen něco přes padesát milionů let. Nejbližší je NGC 2451.
I když jsem narazil na úvahy, zda se vůbec jedná o fyzický
systém, její vzdálenost se udává na 250 parseků, stáří na 35
milionů let. Jak NGC 2477 tak i NGC 2546 by přitom mohly být
pozorovatelné i bez dalekohledu.
Dobrou noc
Součástí tohoto čísla Bílého trpaslíka je pět a čtvrt palcová
disketa 360 KB, na které najdete soubory:
StarClock 2.0 - program, který animuje vývoj hvězd 0,8 až 25
MO v diagramu svítivost versus efektivní teplota od
zapálení vodíku do vyhoření uhlíku v centru hvězdy. Autor Leoš
Ondra.
MiniMax - program, který počítá okamžiky minimální či maximální
hvězdné velikosti zákrytových
dvojhvězd, hvězd typu RR Lyrae a delta Cephei vybraných z GCVS
katalogu.
Index - soubor, který obsahuje odkazy na objekty
popisované v minulých Bílých trpaslících (do čísla 75). Autorem
MiniMaxu i Indexu je Rudolf Novák.
Soubory jsou zkomprimovány programem ARJ. Stačí je překopírovat
na disk, napsat název souboru a zmáčknout klávesu enter. Soubor se
poté sám rozbalí do použitelné podoby.
From: hvezdapl@saris.po.upjs.sk (Hvezdaren a pl.Presov)
Vyvoj nezadrzitelne napreduje a to sa dotyka aj
astronomie. Na informacne cesty II. triedy (zatial) sa dostava stale
viacej ludi. Pribudaju aj taky, co nelutuju peniaze, aby si
zabezpecili "auto" pre vyuzivanie informacnych dialnic.
Tak napriklad v CR je mozne dostat sa na siet uz za 700 Sk mesacne
a v SR za 900 Sk na jeden mesiac pre sukromnu osobu (zriadovacie
poplatky, cena pocitaca s modemom a telefonne impulzy nie su
zaratane). Sucasny trend narastu uzivatelov je taky, ze kazdym
rokom sa zdvojnasobuje pocet uzivatelov. Tento boom nastal hlavne
koncom roku 1993, ked na siet boli vpustene komercne
organizacie. Tie na svoje prezentacie zacali vyuzivat
sluzbu Intertetu WWW (World Wide Web). Priamy dosledok komercneho
zaujmu je urychlenie vyvoja WWW, ktory je v sucasnosti taky
rychly, ze vznikaju prezerace na novsiu verziu WWW-jazyka este
pred dokoncenim kodifikacie verzie jazyka. Najlepsim
v sucastnosti, i vo vyhliadkach do buducnosti, je
prehliadac Netscape, ktory
existuje pre vsetky hlavne druhy operacnych systemov.
WWW a BT?
Tento boom neobisiel ani astronomiu a tak sme zacali postupne
ohmatavat moznosti tejto medzisiete. Osobne som ako prvu sluzbu
Internetu zacal vyuzivat e-mail, potom to bolo ftp, irc, gopher
a WWW. Profesionalne sa zaoberam pocitacovou grafikou
a s nastupom WWW (ale az s verziou 3.0, ktora sa ako norma schvali
zaciatkom roka 1996) sa moja pozornost zacala obracat aj smerom
k Internetu. Nakoniec to viedlo k tomu, ze sme sa rozhodli vyuzit
hodenu rukavicu a vytvorili sme digitalny Biely Trpaslik. (Musim
podotknut, ze prvy astronomicky casopis (nie vytah, ale cely
casopis) na Internete vznikol zaciatkom roku 1995). Priestor pre
casopis na sieti bol vytvoreny vdaka spolocnosti SAS (Slovenska
Astronomicka Spolocnost) na jej WWW serveri. Samotny digi BT vznika na
hvezdarni v Roztokach.
O CO TU IDE?
WWW vam dnes umoznuje
zadavanie databazovych dotazov na bibliograficke
databaze,
astronomicke katalogy, multispektralne prehliadky oblohy, on-line
vyplnovani formularu prihlasek na astronomicke konferencie,
subscribe do elektronickych casopisu, zadosti o pozorovaci
cas, remote astronomy a mnoho dalsiho. V digi BT ide hlavne (a zatial
je to len pokus) o vytvorenie interaktivneho casopisu, ktory by ste
si mohli odniest aj na diskete a ktory by bol ovela flexibilnejsi
k novinkam a hlavne k clenom APO. Tiez by mal zaroven plnit
funkciu prezentacie smerom von, ale bohuzial na to nam chybaju
ludia. Takze nie si to prave TY, kto by mohol prelozit premiove
cislo BT (best of BT) do anglictiny?
A O CO DALEJ?
V dohladne je Java. Programovaci jazyk, ktory nam umozni lepsiu
grafiku, ale hlavne moznost integrovania spustatelnych programov
priamo do WWW dokumentov, co v konecnom dosledku umozni ovela
lepsiu interaktivitu a zaber BT. Pretoze digi BT je robeny vo
verzii jazyka, ktory este nie je schvaleny, moze sa stat, ze nebude
v niektorych prehliadacoch vyzerat tak ako ma. Preto uvediem
niekolko doporuceni:
Pouzivajte prezerac Netscape od ver. 1.22 (v sucastnosti
(11. 12. 95) zadarmo dostupna verzia je 2.0 beta 3 pod Win 3.11
alebo Win 95); odkazpodčarou Zaujemcom mozem poslat digi BT a Netscape 2.0 beta 3 (skusobna doba do
konca februara) na disketach. (Nie mojich!!!)
budte si isty ze mate nastavene Fonts for encoding na Latin 1
alebo 2. Proportional font: Times New Roman na velkost 12 pixlov.
Fixed font: Courier New na velkost 10 pixlov.
A na zaver este adresa, kde si mozete pozriet digi BT:
http:\\www.ta3.skbackslash\hvezdarne\roztoky\
|