Číslo 76.1995Prosinec

OBSAH:
Egyptská Rosetská deska
Příběhy, na které svítilo slunce
Poznámka
Ré, Sopdeta, Sah a ti druzí
Červená legenda
Jakub Haloda, Přehled vybraných planetárních mlhovin
Proměnářský seminář aneb v brně byla konference
Poutníci
Jak se čeká na jednorožidy
Vepřovice se slepotiskem III.
Zatmění Slunce 1995 - Indie
Marné čekání na Orionidy
Na vrcholu lodního kýlu
Bílý trpaslík na disketě
From: hvezdapl@saris.po.upjs.sk (Hvezdaren a pl.Presov)

Egyptská Rosetská deska

Kresba velkého kruhového zvířetníku pořízená jedním z členů Napoleonovy expedice do Egypta, která byla publikována kolem roku 1815


V roce 1798 vstoupila francouzská armáda v čele s generálem Napoleonem Bonapartem do Egypta. Spolu s téměř čtyřiceti tisíci vojáky sem také přišly necelé dvě stovky vědců, kteří měli důkladně prozkoumat celou zemi. Výsledkem bylo mnohasvazkové dílo ita Description de l'Egypte}.

25. dubna 1799 dorazili badatelé do Dendary, která se nachází asi pět set kilometrů jižně od Káhiry. Zde nalezli překrásný Hathořin chrám - rozsáhlý komplex obehnaný mohutnou hradbou z cihel. Když prošli bránou a nádvořím, stanuli ve velkém sálu s dvaceti čtyřmi monumentálními sloupy a stropem pokrytým astronomickými výjevy. Ve výšce patnácti metrů tu bylo zobrazeno denní i noční nebe se všemi "sloužícími", "neuhasínajícími", "neúnavnými" a jinými hvězdami, souhvězdími a jejich bohy. V jedné z přilehlých komor potom nalezli jeden a půl metru velkou kruhovou kamennou desku, na které byly bezpochyby zobrazeny souhvězdí zvířetníku. Tak byl objeven "Velký kruhový zvířetník z Dendary".

V roce 1820 byla deska sejmuta a přenesena do pařížského Louvru, kde začal její podrobný průzkum. Všem astronomům bylo jasné, že se jedná o hvězdnou mapu, která může přiblížit astronomické poznatky zaniklé egyptské říše. Podle rozmístění jednotlivých souhvězdí se první odhady stáří mapy pohybovaly kolem čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Další badatelé spojili tuto mapu s mapou popsanou Eudoxem kolem roku 1300 př.n.l. Podle jiných náznaků pak abbé Halma určil stáří kolem roku 360 př.n.l. Ovšem již roku 1822 si Jean Francois Champollion - ano ten, který rozluštil tajemství hieroglyfů - všiml na jednom k mapě přidružených textů nápisu, který se četl AOTKRTR. Což nebylo nic jiného než titul "Autocrator", který používali římští císaři Claudius a Nero v prvním století našeho letopočtu. Historie Hathořina chrámu v Dendaře sice začíná u faraona Chufeva ze Staré říše, dochované stavby ale dokončil až Alexandr Veliký ve čtvrtém století našeho letopočtu. V egyptských měřítkách se tudíž nejedná o příliš starou památku.

Velký kruhový zvířetník z Dendary, nejstarší známý z celého Egypta, ale unikátním způsobem spojuje nám známá souhvězdí se souhvězdími, které používali Egypťané. Dnes používaný zvířetník přitom zřejmě pochází z Mezopotámie. Do Egypta přišel z Babylónu jen několik málo století před naším letopočtem. Uvnitř zvířetníku najdete souhvězdí Hrocha a Býčí kýty. Kolem nich jsou obrazce různých bohů a zvířat. Na vnější straně je vyznačeno třicet šest skupin, tzv. dekád, které sloužily k měření času. Roku 1856 se potom německému učiteli H. Brugshovi podařilo přečíst jména pěti planet: Merkur najdete nad Rakem, Venuši mezi Rybami a Vodnářem, Mars se nachází nad Kozorohem, Jupiter je mezi Blíženci, Rakem a Lvem, Saturn následuje Pannu a je těsně před Váhami.

Když dnes navštívíte Dendaru, najdete místo krásné barevné astronomické mapy jen jen její značně poškozenou tmavou kopii. Mapa je totiž dodnes uložena ve Francii, která ji samozřejmě odmítá vydat. Po mnoha žádostech egyptské vlády byla alespoň pořízena černobílá kopie. Dnes už každou archeologickou výpravu doprovází památkářská policie.
OBSAHtiskJiří Dušek


Příběhy, na které svítilo slunce

Příběh vypráví, jak si Egypťané před dávnými lety představovali zrození země a lidí a jak slunce poprvé vyšlo na svou pouť Tma panovala od věků do věků a ve tmě se převalovaly vlny pravodstva světa bez cíle a bez účelu. Nebylo země, nebylo lidí a bohů, širokými prostorami světa se valily ve zmatku temné a smutné vlny pravěkého oceánu. Od věků do věků žil jenom bůh pravodstva Nóvev.

Po čase, jehož začátku nedohlédneš, vynořil se z pravodstva zářící bůh Ré. Podobal se brouku skarabeovi, který dává život sám sobě. Dovedl se proměňovat i v odvážného ptáka sokola nebo v boha s lidskou postavou a hrdou sokolí hlavou.

Jasná záře se rozlila kolem mladého boha, tma ustoupila před jeho mocným světlem a poprvé se ukázaly obrysy zmítaných vln. Nad pravodstvem se vznášel bůh Ré, sám, jasný a silný. Nebylo však nikoho, komu by vládl. Tu stvořil ze sliny svých úst boha vzduchu Šova a bohyni vlhkosti Tefnet. Narodily se jim děti - bůh země Geb a bohyně nebe Nút.

Tak byl ohraničen svět nebem a zemí a mezi nebe a zemi vstoupil vzduch a oddělil je. Bohové žili ve světě bez lidí a rozmnožili se. Bůh Ré jim panoval.

Jako každý vladař měl i Ré své nepřátele. Bránil se jim a vysílal své oko, aby s nimi bojovalo. Jednou vyslal opět své oko do boje, ale boj byl krutý a dlouhý. Oko se dlouho nevracelo. Teprve když porazilo všechny nepřátele, vrátilo se zpátky k bohu. V Réově hlavě vyrostlo zatím nové oko a pod božským čelem nebylo už místa. Oko, které se vrátilo z dlouhého boje, se zarmoutilo a dalo se do pláče. Průzračná slza za slzou kanula k zemi. Sotva se slza Réova oka dotkla země, proměnila se v člověka. Všude povstávali ze slz lidé a pustá země oživla lidskými kroky a lidským hlasem. Bohu Ré se zželelo plačícího oka. Proměnil je v královského hada brejlovce a pozvedl je v této podobě na své čelo. Odtud vládne s bohem Ré zemi i nebi. Odtud také chrání svého pána proti nepřátelům.

Člověk, který vznikl z Réovy slzy, nese v sobě jeho třpyt. Réova slza se skrývá a jiskří v lidské touze, plane ve smělých lidských činech a hoří v lidské lásce.

Lidé se na zemi rodili, žili a umírali. Tehdy sestoupil do západní říše, do říše zesnulých, bůh Anúpev. Začal vážit na spravedlivých vahách skutky, kterých se mrtví dopustili zaživa. Anúpev měl tělo jako člověk, jen místo lidské tváře měl hlavu šakala. Co unikne šakalovi, když se dá do běhu a slídí a pátrá, a kdo unikne šakalovi, který je na stráži a hlídá?

Ré kraloval moudře bohům i lidem a bozi i lidé ho poslouchali. Réova vůle byla i jejich vůlí. Čas hnal před sebou dny i roky jako stáda mizející za obzorem a jeho přísnému zákonu se nemohl vyhnout ani bůh. Stáří zajalo boha Ré a změnilo jeho vzhled. Kosti se mu proměnily ve stříbro, svaly ve žluté zlato a vlasy se potáhly bledou modří lapislazulového kamene.

"Podívejte, jakého máme stařičkého vládce," říkali lidé a posmívali se mu. "Co s ním? Kdo ví, jak dlouho se ještě udrží na nohou, a chtěl by nám rozkazovat."Posmívali se mu a přestali boha Ré poslouchat.

Ré slyšel, co si lidé povídají, a zesmutněl. Přikázal svolat bohy a bohyně. Sešli se tajně, aby se lidé o tom nedověděli. Přišel bůh vzduchu, bůh země i bohyně nebe, přišel celý zástup bohů a bohyň i vznešený bůh pravodstva Nóvev se přiblížil pomalým krokem. Bohové a bohyně se dotkli svými čely země před trůnem boha Ré a Ré se obrátil k praotci Nóvevovi.

"Nejstarší bože," řekl Ré, "bohové a bohyně, pohleďte na lidi. Vznikli z mého oka a posmívají se mi. Tupí mě a vyhlašují mi nepřátelství. Poraďte, co proti nim podnikneme. Nechci je potrestat dříve, dokud nevyslechnu vaše rady." Bůh pravodstva Nóvev odpověděl:

"Můj synu Ré, seď klidně na svém trůně. Jsi větší a mocnější než já, stačí, když pohlédneš na zem, když vyjde tvé oko proti těm, kteří tě tupí." Ré pohlédl na zem a lidí se zmocnilo zděšení. Překotně opouštěli vesnice a města, chatrče i paláce a rozptýlili se na všechny strany. Běželi do pouští i do hor, aby se skryli před hněvem Réova oka.

Nyní promluvili i ostatní shromáždění bohové a radili Réovi: "Mocný vladaři bohů, jen vyšli svoje oko, ať ztrestá tvoje nepřátele, ať nad nimi zvítězí jako už tolikrát."Oko vzalo na sebe podobu bohyně Hathór, bohyně s kravskou hlavou. Hathór sestoupila k lidem a hrůza se valila před ní a hrůza plnila její krvavé stopy. Řítila se vpřed se skloněnou hlavou. Zakřivené rohy na její hlavě svítily jako dva ostré blesky v černém soumraku. Lačně se vrhala na lidi, kdekoli je na poušti našla, vytahovala je i ze skalních úkrytů, pobíjela je a chtivě pila jejich krev. Země zvlhla prolitou lidskou krví i slunce zrudlo, jako by na něm ulpěla krev. Večer se bohyně vrátila mezi bohy. "Posaď se k nám,"přivítal ji Ré, "hoduj a pij s námi. Splnila jsi svůj úkol. Teď se mě budou lidé opět bát a budu jim vládnout jako král. Posaď se k nám a hoduj a pij s námi."Bohové a bohyně zasedli k noční hostině, ke stolu ozdobenému květinami, a hodovali. Ale bohyni Hathór se zalíbilo pobíjet lidi a pít jejich krev. Proto se zvedla od bohaté hostiny bohů, odešla na poušť a znovu rozsévala kolem sebe zkázu. Sotva Ré zpozoroval, že Hathór pokračuje ve svém hrozném díle, zvolal: "Pošlete mi hbité posly, kteří dovedou běžet jako stín těla!" Ihned se objevili nejhbitější běžci před vládcem bohů a lidí. "Běžte do Jebu," řekl jim Ré, "a přineste mi odtamtud co nejvíce plodů mandragory."

Běžci přinesli plody mandragory a Ré dal plody rozmačkat. Otrokyně zatím rozemlely ječmen, služebníci navařili z ječmene sedm tisíc džbánů piva. Pak dal Ré smísit rozmačkané plody s pivem. Nápoj se zbarvil rudě. Zdálo se, že džbány jsou naplněny krví. Neúnavná bohyně se hnala stále dál na sever a rozsévala cestou zkázu.

Zrána vyšel král bohů a lidí se svou družinou, aby ochutnal nápoj. Pochválil jej a řekl: "Tím zachráním lidstvo." Za tmavé noci na rozkaz boha Ré rozlili služebníci rudý nápoj ze sedmi tisíc džbánů po zemi tam, kde příštího dne chtěla bohyně Hathór vraždit. Rudá záplava nápoje zaplavila pole na čtyři pídě vysoko.

Když se bohyně Hathór příštího dne rozhlížela, aby roznášela záhubu i do krajin, které dosud nenavštívila, spatřila pole zatopená rudou záplavou. Domnívala se, že vidí záplavu krve, a s radostí se sklonila a napila se. Červený nápoj jí zachutnal. Pila a pivo v nápoji ji opojilo. Omámena se vracela do paláce bohů a nepoznávala lidi, které cestou potkávala. Tak minula zkáza lidstvo.

Bůh Ré stárnul dál a chuti žít s lidmi mu stále ubývalo. I zavolal bůh pravodstva Nóvev bohyni nebe Nút. Vybídl ji, aby vyzdvihla boha Ré na svá záda. Nút se proměnila v obrovitou krávu, poklekla a vzala na svůj hřbet boha Ré. Jak se zvedla nad zem, byla tak ohromná, že se její tělo stalo oblohou. Nút shlédla dolů pod sebe a zachvěla se závratí z té hloubky. Ré ucítil, jak se Nút chvěje, a požádal boha vzduchu, aby se postavil pod bohyni Nút a podepřel ji hlavou a pažemi. Od té chvíle se obloha přestala chvět a od těch dob nese slunečního boha Ré.

Ráno vychází Ré z východní nebeské brány, u níž stojí dvě tyrkysové sykomory, a nasedá do slunečního člunu. Čtyři psohlavé opice z rodu paviánů, které na zemi mají ve zvyku vítat východ slunce křikem, sedí na přídi. Uprostřed lodi ověnčené lotosovými květy stojí besídka se skvostným trůnem. Ré usedne na trůn obklopen družinou nejmilejších bohů. Nebeští veslaři se opřou do zlatých vesel a loďka zvolna vypluje na modrý nebeský oceán. Oslnivá záře tryská ze slunečního kotouče nad Réovým čelem. Sluneční kotouč ovíjí posvátný had, připravený bránit svého pána a svést boj s drakem Apopem, který číhá, aby zastřel božské sluneční světlo.

Nádherný sluneční člun pluje oblohou až k vrcholu své pouti a sjíždí pomalu po západní obloze k branám západní říše mrtvých. Sluneční kotouč nad Réovou hlavou rudne a zapadá s člunem za obzor. Brána podzemní říše se otevře, člun slunečního boha zakotví a Ré přesedne do nočního člunu. V něm pluje temnými vodami podsvětí a kudy pluje, tam na chvíli vnáší mezi duchy zemřelých světlo a radost. Ochotně se sbíhají k lanu a táhnou člun tichou bezvětrnou končinou k východu.

Ré se plaví západní říší a na zemi je tma. To je chvíle, kdy na noční tmavomodré nebe vyjíždí v měsíčním člunu bůh Thovt, učený bůh s lidským tělem a hlavou ptáka ibisa. Rozměřuje čas a dělí a řídí jej proměnami měsíčního kotouče.

Na zemi je tma. Všichni lvi vycházejí z doupat a všichni plazi koušou. Kdo se ostýchá vyprazdňovat džbány vína před slunnou tváří boha Ré, za noci po nich sáhne bez obav a pije, až se ke své hanbě opije. Kdo zamýšlí zlý čin, proměňuje za tmy myšlenku ve skutek. Ruka s dýkou se potmě blíží k oběti nepozorovaně. Všichni zloději i spiklenci vyhledávají tmu, i divocí psi pouště si dodají potmě odvahy a stahují se k čerstvým hrobům a hrabou.

OBSAHtiskEduard Petiška


Poznámka

Ať se vypravíme v Egyptě kterýmkoli směrem, vždy se dostaneme k dílům, jež nás ohromí rozměry a věkem. Sedmdesát až osmdesát pyramid si tam dali postavit dávní králové. Chufevova pyramida u Gízy z doby před 4500 lety je dodnes svou hmotností největší stavbou na světě, Džoserova pyramida u Sakkáry z doby před 4600 lety je nejstarší monumentální stavbou na světě. Sto padesát až dvě stě chrámů a kaplí v rozměrech chrámů dali tam postavit králové sobě a svým bohům. Amonův chrám v Karnaku s deseti pylony a sloupy vysokými až třiadvacet metrů je i v troskách největším chrámem, který stojí na hřbetu země, Ramessův chrám v Abú Simbelu, vzniklý vytesáním více než třiceti tisíc tun kamene ze skalního útesu, je největší chrám pod povrchem země. Egyptští sochaři vytvořili nejvíc soch v největších rozměrech. Kolosy Amenhotepa III. měří téměř osmnáct metrů, kolosy Ramesse II. váží padesát až sto tun, cestu mezi dnešním Karnakem a Luksorem lemovalo přes tisíc sfing. Egyptští malíři pokryli zdi mastab, například Cujovy nebo Ptahhotepovy, stovkami výjevů a tisíci postavami. Mistři reliéfů vyzdobili pylon luksorského chrámu bitevní scénou, na které prchá před egyptským králem přes deset tisíc nepřátel. Množství monumentálních nápisů odpovídá těmto měřítkům. Kdo by chtěl opsat nápisy vytesané na zdech Horova chrámu v Edfú, potřeboval by k tomu zhruba dvacet pět let...

OBSAHtiskVojtěch Zamarovský


Ré, Sopdeta, Sah a ti druzí

Starověká astronomie, díky ohromné časové odlehlosti a minimálnímu množství dochovaných (a srozumitelných) záznamů, je předmětem mnoha dohadů. Jisté ovšem je, že se lidé již před několika tisíci roky z náboženských i ryze praktických důvodů o hvězdné nebe intenzivně zajímali. V Egyptě, po kterém jsem tři týdny jezdil, to bylo vidět více než jasně.

Podle našich dnešních představ považovali Egypťané za hvězdy vše s výjimkou Slunce a Měsíce. Věřili, že jich je nekonečně mnoho a většinou je pokládali za děti boha země Geba a bohyně nebe Nut. Nut je přitom každé ráno pojídala a každý večer opět rodila. Zásadní roli však hrálo Slunce, které bylo ztělesněním jednoho z nejvyšších bohů Rea a později i řady jiných. (Což je případ mnohých dalších významnějších bohů.) Jednu dobu, za vlády faraona Achnatona ve 14. století před naším letopočtem, bylo dokonce prohlášeno za boha jediného - Atona. To ovšem nemělo dlouhého trvání (viz. báječná Waltariho kniha Egypťan Sinuhet).

Sluneční kult řídil doslova a do písmene život Egypťana od narození do smrti i od rána do večera: Chrámy a vůbec většina obytných staveb se zásadně nacházela na východním břehu životodárného Nilu (zhruba řečeno. Egypt - to je zelený pás o šířce dvacet kilometrů kolem Nilu a zbytek poušť), hroby a zádušní chrámy potom na břehu západním. V mnoha chrámech také potkáte štíhlé, vysoké obelisky. Jejich kdysi pozlacené špice ve tvaru miniaturních pyramid byly po ránu vždy prvním místem, kam zasvítilo Slunce. Jejich lesk pak tuto radostnou událost oznamoval do širokého okolí. Krásným příkladem je třicetimetrový obelisk královny Hatšepsovet v Amonově chrámu ve Vesetu, dnešním Karnaku, postavený kolem roku 1500 před naším letopočtem.

  
Zobrazení na Greenfieldově papyru uloženém v Britském muzeu v Londýně. Dominantní je bohyně nebe Nut. Pod ní stojí její otec Šov, na zemi pak její bratr a manžel Geb. Dvě postavy s beraní hlavou zobrazují Chnuma, boha plodnosti a stvořitele všeho živého. Podle dochovaných ita Textů pyramid byla Nut "daleko od země... a obepíná celou zemi a všechny věci na ní svými pažemi". Přitom "hlavu má na západě" a druhou část těla "tam, kde vychází Slunce". Sama totiž "každého dne Slunce rodí" a to pak putuje jejím tělem, načež večer "zapadá mezi její ramena" a "vchází do jejích úst" .Přesně totéž se děje s hvězdami, které se v noci třpytí na jejím těle nebo plují v lodičkách pod jejím břichem. Protože hvězdy jsou podle egyptských představ kromě jiného dušemi zemřelých, je "Tou, jež má tisíc duší" .Od nejstarších dob proto zdobily stropy pohřebních komor. Viz například strop pohřební komory z pyramidy faraona Venise.

Zobrazení na Greenfieldově papyru uloženém v Britském muzeu v Londýně. Dominantní je bohyně nebe Nut. Pod ní stojí její otec Šov, na zemi pak její bratr a manžel Geb. Dvě postavy s beraní hlavou zobrazují Chnuma, boha plodnosti a stvořitele všeho živého. Podle dochovaných ita Textů pyramid byla Nut "daleko od země... a obepíná celou zemi a všechny věci na ní svými pažemi". Přitom "hlavu má na západě" a druhou část těla "tam, kde vychází Slunce". Sama totiž "každého dne Slunce rodí" a to pak putuje jejím tělem, načež večer "zapadá mezi její ramena" a "vchází do jejích úst" .Přesně totéž se děje s hvězdami, které se v noci třpytí na jejím těle nebo plují v lodičkách pod jejím břichem. Protože hvězdy jsou podle egyptských představ kromě jiného dušemi zemřelých, je "Tou, jež má tisíc duší" .Od nejstarších dob proto zdobily stropy pohřebních komor. Viz například strop pohřební komory z pyramidy faraona Venise.

Existovalo také město On (řecky Heliopolis, Sluneční město), které bylo významným centrem slunečního kultu. Dnes se trosky tohoto města nacházejí na káhirském předměstí. Podle vykopávek byl součástí velkého chrámu posvátný zašpičatělý kámen, z něhož se později vyvinul obelisk. Vyobrazení slunečního boha, ať už představovaného Atumem, Reem, Amonem a dalšími najdete všude. Jeho osobu na kresbách také často symbolizuje pouze "oko" - kroužek s tečkou uvnitř, který též byl hieroglyfickým znakem jeho jména (a my ho používáme dodnes).

Také rozsáhlý skalní chrám Abu Simbel a Amonův chrám ve Vesetu byly orientovány vzhledem k východu Slunce. Abu Simbel byl postaven Ramessem II. ve 13. století před naším letopočtem tak, aby vycházející Slunce několikrát do roka zasvítilo až na stěnu nejsvětější svatyně, která je uložena šedesát čtyři metrů hluboko ve skále. Světlo tak ozářilo obrazy bohů Amenrea, Raharachteje odkazpodčarou V obou případech se jednalo o slunečního boha. Jejich jména vznikla spojením dvou různých bohů - Rea a Hora, Rea a Amona. a krále Ramesse II. Vedle stojící bůh podsvětí Ptah přitom zůstal ve stínu.

Obdobně orientován je i Amonův chrám ve Vesetu (řecky Théby, dnes Karnak), který byl významným náboženským střediskem především v období Nové říše (16. až 10. století př.n.l.). Hlavní třída, která probíhá všemi největšími pylony, je postavena směrem, ve kterém v době zimního slunovratu vycházelo a zapadalo Slunce. Musel to být nádherný pohled.

Jak už jsem naznačil, patřil mezi sluneční bohy i Hor - bůh Slunce, nebe a světla. Někdy se také říká, že "vládl oběma očím", tedy Slunci a Měsíci. V této souvislosti se staré mýty a legendy zmiňují o jeho strýci Sutechovi, který byl bohem pouští, bouří, země a tmy, ztělesněním všeho zla, bratrem a vrahem Usira. Hor a Sutech se dostali do sporu, který byl výrazem odvěkého boje mezi světlem a tmou. Spor se proměnil v nelítostný zápas, ve kterém Sutech vypíchl Horovi obě oči, a Hor ho za to vykastroval. Trochu hororový příběh, že? A to Sutech dělal ještě horší věci...

Hor byl též krvavým válečníkem. Proto také Egypťané nazývali Mars "Rudým Horem" .Slunci nejbližší Merkur pak představoval Sutecha, Venuše Usira, boha mrtvých a vládce podsvětí, Jupiter byl nazýván "Hvězda jihu" a nepatřil žádnému bohu, Saturn byl "Hvězdou západu" či tzv. Nebeský býk Hor.

Také Měsíc, nazýván ah, byl uctíván jako bůh. Egypťané si v něm zosobnili hned několik bohů, především Thovta, Chonse a Aha. Zpravidla byl přitom považován za noční protějšek Slunce. Také on plul na nebeské lodi, obvykle ve společnosti bohů a paviánů. Jeho loď táhlo spřežení černých šakalů nebo ji tlačil posvátný skarabeus. Tmavá místa na měsíční tváři si přitom Egypťané vysvětlovali ztrátou světla, které bůh Thovt prohrál v kostkách s bohyní Nut. Tato prohraná část tvořila dvaasedmdesátinu jeho světla a Nut z ní vytvořila pět dní v roce.

Tím se dostáváme ke kalendáři. Egypťané dělili rok na tři roční období - záplavu, setbu, sklizeň, z nichž každé mělo čtyři měsíce po třiceti dnech. K nim přidávali pět dní svátků. Dohromady měl egyptský rok 365 dní. Protože však nezavedli přestupné roky, opožďoval se tento kalendář za slunečním rokem každoročně zhruba o čtvrt dne. Oba roky se přitom sešly jednou za 1460 let v den, kdy se ranní východ Siria na zeměpisné šířce Mennoferu shodoval s ranním východem Slunce (což bylo 19. července). Proto se také tomuto období říkalo Siriova perioda.

Za 1460 let prošel Nový rok, tzv. první thóvt, všemi 365 dny kalendáře. Egypťané samozřejmě věděli, že je Nový rok toulavý a že ho slaví postupně v různých dnech. Kalendář však nebyl přizpůsoben z náboženských důvodů. Kněží vyžadovali, aby se svátky, ve kterých se přinášely bohům oběti a které byly vázány na občanský kalendář nesouhlasící s astronomickým, neopakovaly ve stále stejnou roční dobu, ale aby procházely všemi měsíci roku. Proto také faraonové skládali přísahu, že nezmění délku roku...

V polovině července přitom do Mennoferu připlouvala první "velká vlna" každoročních životně důležitých nilských záplav, za jejichž bohyni byla považována Sopdet. Už ve Staré říši (kolem 2500 př.n.l.) byla tudíž ztotožněna se Siriem, který v této době vycházel a oznamoval tak příchod záplav. Na jednom z nápisů Ramesse II. (asi 1290-1224 př.n.l.) lze číst: vychází Sopdet-Eset za jitra Nového roku, zvěstujíc blahodárnost (přílivu vod) Nilu.

Mimo to byla Sopdet spolu se Sahem, dnešním Orionem, průvodkyní a ochránkyní mrtvých; připadala jí zejména péče o správné omývání a očišťování těl při pohřebních obřadech.

Kalendář z doby faraona Thutmose III. (15. století př.n.l.) se záznamem současného východu Slunce a hvězdy Sopdety (Siria). Nalezen byl na ostrově Elefantina v Asuánu.

Orion coby Sah odkazpodčarou Později Sah splynul s vládcem říše podsvětí Usirem. byl považován Egypťany za jedno z nejvýraznějších souhvězdí. Spolu se Siriem a "Býčí kýtou" boha Sutecha, kterou tvořily hvězdy Velkého vozu, je také jedním z mála dnes identifikovaných hvězd či souhvězdí. Býčí kýta je ale také někdy přiřazována bohu Meskhetiovi.

Je přitom jasné, že Egypťané znali oblohu dokonale a rozlišovali velké množství různých souhvězdí. Hvězdy rozdělovali do tří skupin: na "neuhasínající" či "nehynoucí", "neúnavné" a "sloužící" .Do první patřily ty, které na zeměpisné šířce Mennoferu byly cirkumpolární. Doprovázely slunečního boha na jeho denní plavbě oblohou a tvořily posádku jeho lodi. Do druhé skupiny patřily hvězdy, které tvořily posádku sluneční lodi při noční plavbě, kdy se bůh vracel podsvětím ze západu na východ. Třicet šest vybraných hvězd pak patřilo do třetí skupiny. Tyto hvězdy, případně jejich skupiny, ovládaly jeden ze třiceti šesti dílů, na které si Egypťané rozdělili oblohu. Protože kulminace (někdy se říká, že východ) každé takové hvězdy vymezovala desetidenní období, pokládali je i za bohy těchto období. Měly tudíž funkci kalendáře. Zároveň sloužily i k měření času během noci. Řekové později nazvali tyto skupiny jako tzv. ita decans}, tedy dekády. Jen některé z těchto částí se ale podařilo dnes identifikovat. To ostatně platí i pro zbývající souhvězdí.

Část hvězd Labutě a Cephea tvořila Krokodýla, jasné hvězdy Draka představovaly Hrocha (Hippotamus), vedle se nacházely Dvě pacholata odkazpodčarou Pacholata byly sloupky, na které se u břehu uvazovaly lodě. a Velký vůz byl Býčí kýtou či nožem, kterým se rozevírala ústa mumie. odkazpodčarou "Otvírání úst" mumie bylo vrcholem pohřebního obřadu. Mumie zemřelého tak byla oživena a mohla znovu přijímat potravu.Mimochodem v některých hrobech Horního Egypta byly nalezeny modely tohoto nože zhotovené z meteorického železa. V obou případech se ale jednalo o dvě různé reprezentace stejného boha.

Kalendář z doby faraona Thutmose III. (15. století př.n.l.) se záznamem současného východu Slunce a hvězdy Sopdety (Siria). Nalezen byl na ostrově Elefantina v Asuánu.

Mléčná dráha byla Nebeským Nilem. Je také možné, že Velký pes představoval bohyni pravdy a spravedlnosti, dceru boha Rea, Maat. Dekádu Lodě asi tvořil Pegasův čtverec. Souhvězdí Blíženců mohl být Útočník, Pastýř Muž s lany, Lev Lvem. Jisté náznaky této identifikace lze najít v kresbách mnohých hrobek a některých dochovaných textech. V těch, co pochází z pyramidy faraona Venise z páté dynastie (kolem roku 2400 př.n.l.), byla objevena zmínka o Plejádách. Velmi prominentní též byla Polárka, tehdy Thuban, ve kterou se podle oficiálního učení měnil, resp. na kterou vystupoval mrtvý faraon.

Orientace vchodů pyramid směrem k této hvězdě je ale jen stěží přijatelná. Často se lze dočíst, že tak byla postavena Velká (Chufevova) pyramida v Gíze. Už John Herschel předpokládal, že vstupní chodba skloněná pod úhlem 26,523 stupně mířila právě na hvězdu alfa Draconis. Dick Walker z Naval Observatory ale přišel s mnohem elegantnějším nápadem. Úhel 26,523° je velmi blízký k úhlu 26,565°. Položíte-li přitom na okraj dvou stejně velkých kvádrů vedle sebe shodný kvádr třetí, bude úhel, který svírá hrana spodního kvádru s protilehlou hranou vrchního kvádru, roven 26,5 stupně. Matematicky řečeno tan26,565 = 1/2. Poté už stačí jen prokopat příslušnou chodbu.

Ostatně v této souvislosti se krásně o pyramidách zmiňuje i Vojtěch Zamarovský ve své knize Bohové a králové starého Egypta: VMluvíme-li o Chufevovi a jeho pyramidě, nemůžeme se nezmínit o tom, co jeden z výzkumníků nazval "pyramidománií" a jiný ještě výstižněji "pyramidiotismem" .Z údajů o jejích vnějších rozměrech, poměru stran k výšce, ze sklonu stěn a chodeb, z rozměrů vnitřních komor atd. vytvořili různí zkoumatelé úplnou číselnou mystiku. Zjistili například, že lze z pyramidy odvodit moderní jednotky měr a vah, zejména britské; že stavitelé pyramidy znali Ludolfovo číslo, zlatý řez, dokonce kvadraturu kruh; že pyramida udává počet dní v roce, délku slunečního roku (s přesností na miliontiny sekundy), vzdálenost Země Slunce (jednou v mílích, jindy v kilometrech); že z pyramidy lze vypočítat atomové váhy všech prvků, hustotu zeměkoule atd. čili že to všechno Egypťané znali a do rozměrů pyramidy jaksi zašifrovali. Jiní se dostali až k náboženské mystice a tvrdili, že pyramida je "kamennou biblí", ve které je obsažena všechna moudrost lidstva, a "kalendář osudů člověčenstva", z něhož lze vyčíst veškerou minulost a budoucnost národů. Našli se i takoví, kteří popírali, že je lidským výtvorem, a připisovali její projekt bohu. Nejnověji zas vznesli otázku, zda se při její stavbě nedostali ke slovu mimozemšťané. ... Jen málokteří z nich viděli pyramidy na vlastní oči; ostatně je ani příliš nezajímaly. Ačkoli je jich v Egyptě sedmdesát až osmdesát, všechny své výpočty vyvozovali jedině z této Velké pyramidy, jako by jiné neexistovaly.

Co k tomu dodat? Snad jen, že základna Chufevovy pyramidy nyní měří 230,4 krát 230,4 metrů a vysoká je 137,3 metru. Sklon stěn činí 51° 50' 40''. Pohřební komora má půdorys 10,4 krát 5,2 metru a vysoká je 5,8 metru.

OBSAHtiskJiří Dušek


Červená legenda

To, že byl Sirius před několika tisíci roky červený, je fakt. Alespoň se o tom dočtete v nejedné populární i odborné knize. Existuje dokonce několik astrofyzikálních vysvětlení. Je například možné, že ještě před dvěma tisící roky byl Sirius B - nyní bílý trpaslík - červeným obrem. Nebo před svítivějším Siriem A rychle prošel hustý oblak mezihvězdné látky, který způsobil odmodrání jeho světla. Také je možné, že v těsné blízkosti Siria proletěla třetí, neznámá hvězda a došlo tak k vyvrhnutí oblaku látky, který fungoval obdobně jako červený filtr. Všechny tyto úvahy jsou přitom postaveny především na záznamech pořízených Klaudiem Ptolemaiem, který v Almagestu popsal Siria jako "načervenalého", filozofem Senecou, který se mimo jiné zabýval barvami vesmíru (asi 4 př.n.l. až 65 n.l.) a básníkem Horáciem (65 až 8 př.n.l), který Siria srovnával s bílou barvou čerstvého sněhu.

Vysvětlení červené barvy Siria ale může být mnohem jednodušší. Sirius byl červenou hvězdou, i když byl bílý. Nehledě na to, že básníci Manilius a Avienus přirovnali jeho barvu k "mořské modři" a v mnoha arabských textech se o Siriovi mluví jako o bílé hvězdě.

Pro Řeky a Římany byl u Siria nejdůležitější jeho heliakální východ, který nastával v druhé polovině července. Tyto horké a nepříjemné dny nazývaly "Psí dny".Podle jejich představ za ně mohl samotný Sirius, který se ohřál u Slunce. Původ jména Sirius je přitom neznámý. Mnozí řečtí etymologové ho však odvozují od názvů "žár", "požár", "výbuch".

Dle různých vyobrazení také psa spojovaného se Siriem představoval původně zrzavý (zlatý či bronzový) vlk. Homér ve své Iliadě pak přirovnává lesk Siria k lesku Achilova bronzového brnění. Vidíte to spojení? Sirius - horko - červená?

Heliakální východ Siria byl důležitý pro mnohé národy. Právě v tomto okamžiku se také mohl jevit jako naoranžovělý, za velmi špatných pozorovacích podmínek dokonce červený. Na řeckém ostrově Ceos podle jeho vzhledu předpovídali počasí nastávajícího roku. Jasný, čistý Sirius věštil zdravý rok, slabý, jen obtížně pozorovatelný (a tudíž oranžový) rok nemocný.

Pro Řeky byl důležitý i heliakální západ Siria koncem dubna. V konjunkci s bohyní Robigo, mohl způsobit nemoc nazývanou "rez" - sněť obilnou. K odvrácení této hrozby byl proto vždy 25. dubna slaven svátek Robigalie.

Také Egypťané využívali Siria k předpovědi. Řecký astrolog Hephaestion z Théb uvádí: ita [Egypťané říkají, že jestliže Sirius] vychází jasný a bílý a září po celou dobu, pak vody Nilu budou vysoké a vše bude hojné; jestliže ale vychází ohnivý a červený, bude válka...

Sirius tedy musel být bílý. Z bílé hvězdy při východu či západu totiž uděláte hvězdu červenou. Ale nikdy ne naopak.

Asociace zrzavý pes - oheň - "rezavá" nemoc - Sirius je tudíž zřejmá. Jak také poznamenává sám Ptolemaios, všechny jasné hvězdy nebe jsou naoranžovělé: Aldebaran, Betelgeuze, Arktur, Antares. Tak proč by tedy nemohl mezi ně patřit i Sirius?

OBSAHtiskJiří Dušek


Jakub Haloda, Přehled vybraných planetárních mlhovin

Tento spisek (jak tuto publikaci autor nazývá) vydalo před asi dvěma měsíci Sdružení hvězdáren a planetárií. Publikace je rozčleněna do čtyř částí: V úvodu se autor zmiňuje o smyslu a o určení tohoto dílka, v části o planetárních mlhovinách je stručně popsáno, jak taková planetární mlhovina "funguje" a jak vypadá, další část se zabývá možnostmi amatérského pozorování planetárek (vizuálního, fotografického a spektroskopického) a poslední, zároveň nejdelší, přináší popisy a hledací mapky pro čtyřicet jasnějších planetárních mlhovin s uvedením odhadnuté hvězdné velikosti, označení, údajích o poloze a vzhledu objektu. Do rukou se mi tato publikace dostala díky J. Duškovi, který ví, že jsme se spolu s J. Kyselým pustili do určování hvězdných velikostí planetárních mlhovin a že by mě tudíž mohla zajímat. Posléze mě požádal i o napsání recenze.

Můj první dojem byl velice příjemný - ihned mě upoutala velice pěkná obálka. Při důkladném čtení jsem si potom všiml jak několika kladů, tak také nedostatků.

Je zřejmé, že některé věty z úvodu jsou "inspirované" článkem doc. Znojila zveřejněném ve Hvězdářské ročence 1991. V použité literatuře ale tato publikace uvedena není. Kladem je ale poměrně málo tiskových chyb. Části o pozorování planetárních mlhovin by se dalo vytknout např. občasné nepřesné používání výrazů jako je jas, jasnost atd. (tyto nepřesnosti se ale objevují ve většině astronomické literatury), dále pak to, že se nepoužívá periferního ale bočního vidění (abychom si všimli oblastí s nízkým jasem) - i toto je chyba, která se vyskytuje v literatuře velice často. Proti čemu bych ale protestoval jakožto pozorovatel se zkušenostmi s pozorováním planetárek jsou tvrzení jako: "V petřínském Cassegrainu 370/3300 nikdy neuvidíte M 97 (Soví mlhovina v UMa) tak jako v hledači komet 200/1370" (autor myslí "tak dobře") a "Předpokladem kvalitního pozorování větším dalekohledem je jeho umístění na paralaktické montáži s jemnými pohyby a hodinovým strojem". Stačí použít okulár (v daném případě) s ohniskovou vzdáleností 60-70 mm a určitě bude M 97 hezčí a nápadnější v 37 cm dalekohledu než ve "dvacítce" .Paralaktická montáž je určitě výhodná a ulehčí pozorování, ale ani na 37 cm dalekohledu není pro získání kvalitního vizuálního pozorování nezbytně nutná. Jinak ale tato část dává dobrý návod na pozorování planetárních mlhovin.

Co se týče části s popisy a mapkami - mapky jsou dostatečně podrobné a zobrazují dostatečně velké okolí objektu a ve spojení např. s Uranometrií určitě dobře poslouží k vyhledání a identifikaci mlhoviny. Je ale trochu škoda, že na jinak povedených mapkách vytvořených pomocí počítačového atlasu MegaStar je dost často nečitelné označení mlhoviny nebo je tato zobrazena jako hvězda (což je způsobené tím, že je mlhovina uvedena jako hvězda v katalogu GSC) místo užívaného označení prázdným čtverečkem. Myslím si, že by nedalo příliš mnoho práce \clqq vymazat\crqq falešnou hvězdu a nahradit ji symbolem mlhoviny resp. v některých případech přesunout označení objektu. Občasná nečitelnost označení objektu na mapce ale není kritická, protože na protilehlé stránce je vždy uvedeno. U Messierovských objektů v hlavičce mohlo být pro snadnější orientaci kromě ostatních katalogových označení uvedeno i toto. Výběru objektů podle mě nelze nic vytknout - nechybí zde žádná známá jasná mlhovina od nás dobře pozorovatelná. I popisy jsou dostatečně podrobné, dávají slušný přehled o pozorovatelnosti a vzhledu objektu. Co se týče hvězdných velikostí zde uvedených - srovnával jsem je s údaji určenými jak mnou, tak i J. Kyselým a dalšími našimi pozorovateli a lze říct, že až na několik případů (NGC 1535 a 7048, IC 351 a 2149 jsou přibližně o magnitudu slabší než je uvedeno a naopak IC 418 a IC 4593 jsou asi o magnitudu jasnější) velice dobře souhlasí se skutečností, což u planetárních mlhovin nebývá obvyklé.

Celkově tedy jde podle mě o povedenou publikaci a zejména začátečníkům a zájemcům o pozorování planetárních mlhovin ji lze vřele doporučit.

OBSAHtiskPavel Gabzdyl


Proměnářský seminář aneb v brně byla konference

Asi před rokem jsem v Bílém Trpaslíku psal krátké povídání o nové publikaci, kterou vydala naše hvězdárna. Byl to návod na ita Pozorování proměnných hvězd I. a tenkrát jsem si jej nemohl vynachválit. Stejné sympatie k němu cítím i po roce. To stejné se však o akci, která se konala 11.-12. listopadu v Brně, říci nedá. Navenek asi vypadala profesionálně a možná i zajímavě, ale člověk, který alespoň trochu vidí do zákulisí, celou věc může posoudit úplně jinak. Docela mě překvapuje, že se o semináři mluvilo jako o velmi povedené akci bez závažnější chyby. Kdykoliv si však na onen víkend vzpomenu, mám dojem, že jsem jej mohl strávit mnohem zajímavěji.

Důvodů je několik. Předně vykonstruované volby, které měli jeden jediný cíl a toho bylo bohužel dosaženo. Dále velmi slabé vystoupení o CCD "odhadování" v Brně a vůbec chování některých organizátorů celé konference se mi zdálo absurdní až komické.

Na závěr snad jen jedno. V současnosti má prý vedení sekce proměnářů i hlavní slovo v ČAS. O této organizaci jsem dříve slyšel mnoho různých zajímavých informací. Po konferenci jim začínám věřit.

OBSAHtiskRudolf Novák


Poutníci

V posledních týdnech se na mediálním trhu objevila hned dvě zpracování napínavých a velmi zajímavých příběhů tak říkajíc "z oboru", tedy z kosmonautiky. Tím prvním, mnohem známějším a samozřejmě i dražším je film Apollo 13, druhým, skromnějším a určeným pro náročnějšího konzumenta je kniha dr. Zdeňka Pokorného Příběh nesmrtelných poutníků. Hned na začátku mohu říci, že film i kniha stojí za to. (Ekonomicky výhodnější je ale kniha, jelikož stojí jen čtyři lístky do kina a vydrží vám déle.) V obou případech se totiž jedná o krásnou oslavu lidské vytrvalosti a dokonalé techniky.

Filmu Apollo 13 nelze vytknou skoro nic. Perfektní triky, hvězdné obsazení, skvělý zvuk, udivující detaily, které velmi zvyšují věrohodnost. Na druhou stranu měl velké štěstí, že byl natočen podle skutečných událostí (a já o tom věděl). Jinak bych si řekl, že se jedná o "pocukrovaný americký slaďák s trapným a předvídatelným šťastným koncem". V celém filmu jsou totiž všichni dobří, přátelští, kosmonautům v ohrožení drží palce, nikde ani jedna záporná postava, až na začátek skvěle fungující technika, napínavý, ale samozřejmě šťastný konec...

Právě o skvěle fungující technice a lidech kolem ní je i kniha Příběh nesmrtelných poutníků, která líčí osudy slavné dvojice sond Voyager. I ona je téměř prosta hluchých míst a čte se "na jeden zátah". (U Apolla 13 zažijete něco podobného. Podle hodinek trvá 140 minut, ale podle pocitů to byl jen obyčejný, kratší film.) Bohužel ale už na ni nebylo tolik peněz - původně velmi pěkné obrázky vyšly tiskem (promiňte mi to slovo) vyblité, tj. šedivé, málo kontrastní a mnohdy jen ztěží rozeznatelné. Tím se značně snížila celková hodnota jinak poměrně drahé knihy (169,- Kč ji řadí mezi ty dražší). To už je ale osud mnoha jiných českých knih. Na druhou stranu je Příběh nesmrtelných poutníků i velmi nenásilnou učebnicí o některých objektech sluneční soustavy. Takže je vhodné si ji přečíst již pouze z tohoto důvodu.

V obou případech se jedná o unikátní, první zpracování příslušného tématu. Člověk se prostřednictvím filmu i knihy může na pár okamžiků vrátit do oné báječné doby, kdy se objevovalo neznámé, kdy technika, z dnešního pohledu velmi "předpotopní", a improvizace okamžiku geniálních lidí, triumfovala nad nepřízní osudu. Něco, co už ztěží zažijeme. A i když zažijeme, nebude to poprvé.

V obou případech by mne ale zajímaly reakce laiků, kteří nejsou z danou problematikou seznámeni. Zejména u knihy by asi nebyly příliš kladné. Vždyť to, co je na filmu jen v pozadí, musí kniha složitě a dlouze popisovat. Tudíž si myslím, že je Příběh nesmrtelných proutníků (jak s oblibou říkáme) pro obyčejného čtenáře příliš naplněn technickými a jinými informacemi. Také mi citelně chyběla absence jiných, než zrovna voyagerovských obrázků - graf či pérovka by na mnoha místech výrazně zvýšily srozumitelnost textu.

To všechno nejsou ale nijak velké poklesky. Z Apolla 13 i z Nesmrtelných poutníků bude mít určitě velmi příjemné pocity. A to je to hlavní.

PS: Brněnské planetárium od prosince uvádí pořad Příběh nesmrtelných poutníků. Jeho součástí jsou mimo jiné reprodukce snímků z knihy, avšak v mnohem lepší kvalitě. Celkově se tento pořad řadí mezi ty nejlepší, které v Brně máme.

OBSAHtiskJiří Dušek


Jak se čeká na jednorožidy

Tak to se nejdřív narodíte. Pak rostete jako z vody, papáte slepičí polívčičku, naučíte se žíkat ita máma, táta, bubák, paci paci pacičky, kšemílek a vochomůrka a kdovíco eště, víte že ve sklepě žije zlej krokodýl a že když nepudete spát hned po večerníčku, příde si pro vás a vodnese vás vod maminky. Ale hlavně rostete jako z vody. Když dost vyrostete, je z bůhvíjakejch důvodů usouzeno, že je nejvyšší čas začít chodit do školy. A pěkně každej den, vod pondělka do pátku. A vo pracovních sobotách. A hned ráno vod vosmi. A eště po vás doma chtěji, abyste se dobře učili, abyste dávali pozor, nevopisovali úkoly, zdravili soudružku učitelku a neprali se s pepíčkem hniličkovym, když vám zblajzne chleba s džemem.

A tak to de dál. Chodíte do školy, dáváte pozor, a protože už umíte vymenovaný slova, vemou vás tatínek s maminkou na hvězdárnu, na vopravdickou hvězdárnu, když se jim pochlubíte, že ste si přečetli v abíčku článek vo wilijemu heršelovi, co vobjevil tu planetu uran, a že chcete bejt taky jako von. Na hvězdárně vám řeknou, že všecky planety už byly vobjevený a že teď už se vobjevuje leda něco jinýho. Teď že sou v módě komety, co maji vlasy dlouhý jako nová a hezká paní učitelka, pulzary, kvazary, mizary a díry, co sou černý jako noc. A tak nezbude nic jinýho, než aby se do vás investovalo stopadesát korun československejch a aby se pořídila kniha vesmír, kde to je pěkně všecko popořádku černý na bílym i s vobrázkama.

A tak to de dál. Do školy musíte chodit už nejen ráno, ale i vodpoledne, a protože se učíte dobře a pepíček hnilička už propad, takže nezlobíte, koupí vám děda s babičkou k vánocum první vopravdickej dalekohled. Je to trijedr sedum krát padesát. Vopravdickej trijedr. A funguje: sou s nim vidět štyri měsíce jupitera, sluneční skvrny, uran, neptun a asi milijón hvězdokup, galaxijí a mlhovinek. A tak si začnete dovopravdy prohlížet voblohu.

A tak to de dál. Najednou zase rostete jako z vody, kalhoty sou vám krátký, hlas vám nejistě přeskakuje, tvář vám začíná vobrůstat a v tanečních vám z tý dívčí krásy vypadávaji voči z ďůlků. Vo jednom listopadovym večeru uvidíte na vobloze rozlitou krvavou polární záři a stejnej den v praze tlučou pendrekama ty, co maji holé ruce. Tentokrát jim to nevyšlo. Tato revoluce je sametová. Nosíte trikolóru.

A tak to de dál. Náhodou se dočtete vo jasný kometě austyn. Lovíte ji večer, ne trijedrem, ale vopravdickym velkym dalekohledem co má zrcadlo zvící v průměru jedenáct centimetrů. Ale vona tam neni! Kurňa, řeknete si, a zkusíte to za dva tejdny znova, když už je na raní vobloze. Je tam! Z vokna ji vidíte trijedrem kousek vod emjednatřicítky jako malou mlžinku a poprvý máte ten pocit, že ste u něčeho nevopakovatelnýho. Máte před sebou vopravdickou kometu.

A tak to de dál. Komety se měněji na vobloze jako ministři v čím dál míň sametovejch vládách a vy se díváte pěkně na jednu za druhou. Že sou všecky stejný? Nejsou - každá je jiná. Každá je totiž nevopakovatelná.

A tak to de dál. Už nerostete jako z vody, teď byste se rači neviděli, protože za tejden maturujete. Ale to se zvládne. A přijímačky na vejšku se zvládnou taky.

A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího devítistýho devadesátýho druhýho. Noc v pořadí jedenáctá až dvanáctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 142, což je tak akorát, abyste za ne právě teplý noci neumrzli vod toho, že se nic neděje.

A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího devítistýho devadesátýho třetího. Noc v pořadí jedenáctá až dvanáctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 256 a mezi nima právě tolik jasnejch bolidů, bolidků a bolidečků, abyste poprvý měli pocit, že takhle nějak vypadá malilinkatej meteorickej deštíček. Vopravdickej.

A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího devítistýho devadesátýho štvrtýho. Noc v pořadí dvanáctá až třináctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 3. Mezi mraky. Pak se zatáhne úplně.

A tak to de dál. Je léto, teplá srpnová noc roku tisícího devítistýho devadesátýho pátýho. Noc v pořadí dvanáctá až třináctá. Je čas persejd. Uvidíte jich 64. Velkolepé návraty už sou v trapu stejně jako jejich maminka, kometa swifttatl. Byli sme svědky něčeho, co bude ke spatření zase za ňákejch stotřicet let.

A tak to de dál. Vobčas kouknete na voblohu, na komety, rozvostřujete planetárky a kulofky. Pak se dovíte, že dvacátýho druhýho listopadu leta páně tisícího devítistýho devadesátýho pátýho by moch bejt deštík jakýhosi roje jednorožid, kterýho si fšimli náhodní pozorovatelé v letech 1925, 1935 a 1985. A celej trvá vod začátku do konce setsakra krátkou dobu, snad jen dvacet minut. Nejvejš půlhodinku.

A tak to de dál. Protože ste začátkem listopadu nemocný a chřipka se vás drží jako klíště, rozhodnete se, že na to kašlete. Že bude stejně zataženo. A kdyby nebylo, že to stejně nebude.

A tak to de dál. Jenže vono vám to nedá, když se ráno jednadvacátýho udělá úplně jasno. Tehdy nemáte sílu se rozhodnout jinak, než že jesli počasí vydrží, tak se na to nevykašlete. Hofgh.

A tak to de dál. Jednadvacátej listopad si svižně trapčí k večeru, na vobloze se udělalo pár mráčků kupovitý voblačnosti, ale je čisto jako bejvá v listopadu jednou za rok! A eště může bejt přestupnej.

A tak to de dál. Déšť se čeká mezi půlnocí a šestou hodinou raní jútý a tak si dete večer vo půl devátý aspoň na chvíli zdřímnout. Ještě před spánkem si přečtete pár stránek z kníšky čarodění vod jany štroblový. Bude se dnes čaronocit?

A tak to de dál. Budík umístěnej pro jistotu na vopačnym místě pokoje než vy (to aby nedošlo k nepřístojnostem a inzultacim) vás vytrhne ze sladkejch snů zprostým drnčením vo půl dvanáctý. Zaplašíte myšlenku na spánek spokojenejch, fstanete, voblíknete se, uvaříte čaj a vyrazíte poprvý ven.

A tak to de dál. Je pěknej mráz, zlaté persejdy, teplota klesá a ráno se zastaví někde u mínus desíti ° celzijovy stupnice. Venku je vobloha na pražské poměry jako vyčištěná mistrem prouprem. Emhávé skoro pět. Ste v pátym patře na balkóně, dost vysoko nad pouličníma lampama, co prosvětlujou naší pozemskou tmu, a na jihovýhodnim cípu prahy, takže se přes poslední blok šedivejch smutnejch paneláků díváte do zasněženejch polí. Proto je tak pěkně. Sídliště spí, jen vobčas se vrací vopilec z flámu nebo se někde rosvítí vokno. Ste venku dvě minuty, spí i vobloha. Nic se neděje. Dete se zase na chvilku vohřát do tepla.

A tak to de dál. Domnělej radiant jednorožid popolejzá nad jih, každejch šest minut vycházíte na dvě minutky ven, abyste skontrolovali, jesli se něco nekalýho neděje. A vono se neděje. Půldruhý hodiny se nic neděje. Začínáte se utvrzovat ftom, že nic nebude a že ste měli rači spát.

A tak to de dál. Po patnáctý výdete ven v jednu vosumnáct jútý. Radiant skoro nad jihem. Ste venku asi třicet fteřin a ftom - meťas z jednorožce. Krátkej, slabej, ale z jednorožce. Zbystříte. Začnete se mírně chvět.

A tak to de dál. Asi po minutě druhej meťas. Sporadickej v blížencích. Měsíc je právě v novu, takže podmínky jsou optymální. Myslíte si něco vo tom, že ten předchozí byl taky nejspíš sporadickej.

A tak to de dál. Čekáte další dvě minuty. A pak dva meťasy z jednorožce! Ty vole, je to tady

A tak to de dál. Začnete panikařit a třást se po celym těle, ani ne tak zimou jako vzrušenim, že se něco děje. Letíte spátky do pokoje pořádně se voblíknout a vzít si boty. Zabijete tak celý dvě minuty a máte strach, aby všecky na letošek přichystaný jednorožidy nevodlítly za tu chvíli, která se vám zdá věčností na druhou.

A tak to de dál. Vylítnete ven, s papírem a tuškou v ruce. Je jedna dvacettři jútý. Pořád se příšerně třesete rozrušenim, takže hvězdy se vám míhají před vočima jak piloti formule jedna a máte co dělat, aby vám tuška nevypadla z roztřesenejch rukou o pět pater níž až na dno ulice. A jednorožida! A další! Lítá to! LÍTÁ, TO!!!

A tak to de dál. Další! A další! Jednorožidy rozvážně a neslyšně sestupují do zemského ovzduší, které je přijímá na konci jejich vesmírné pouti a mění je na trochu světla a tepla. Podle indickejch legend sou meteory dušema zemřelejch, který se proslavili dobrejma skutkama na zemi. Jejich trvání na vobloze se končí po jistý době, vodpovídající počtu dobrejch skutků, jež na zemi vykonali. K zemi padaji proto, aby se podrobili novejm zkouškám. Venku se nic nehýbe, jedině vy se pořád třesete jako vosika. Nejvíc když letí dvě jednorožidy úplně ve stejnej vokamžik. Tichý a krátký. Celkem za deset minut maxima se středem v jednu dvacetdevět jútý dvacet jednorožid. Slabejch, bez stopy, bílejch. Ale dvacet. A jednorožid!

A tak to de dál. Krátce po maksimu se přestanete třást a uklidníte se. Jiná legenda vypravuje, že bohyně verpeja při narození člověka počne příst nit vosudu, která končí hvězdou; dyž člověk zemře, nit vosudu se přetrhla a hvězda padla k zemi. V jednu štyrycetvosum letí poslední jednorožida. Třicátášestá. Je konec. Ještě deset minut čekáte, jesli si to nerozmyslí. Ale už si to nerozmyslí. Už se jich netýkáme a oni se netýkají nás. Přežily. Přežily. Ty co nebyly seslány k zemi na nový přeskoušení.

A tak to de dál. Vrátíte se do vyhřátýho tepla bytu. Protože dveře na balkón se votvíraji jenom zevnitř, taky se jenom zevnitř zavíraji. A tak vám tam zatim pěkně vyluftovalo. Přepíšete načmáraný zápisy vo jasnostech jednorožid, eště chvíli si čtete, a pak dete aspoň na tři hodinky spát. Trochu zmrzlý, ale pořádně šťastný. Že ste zas jednou byli přitom. Že vás zas jednou něco neminulo, když vás skoro furt něco míjí. Že ste aspoň jednou v životě viděli deštík meteorů, kterejm se na planetě zemi říká jednorožidy a vo nichž se toho eště tak moc neví. (Čarodění, čaronocení. Kdo vás ocení? A kdo ocení vás? Hlas? Čas? Ďas?) Dlouho nemůžete usnout na čepeli nože, jehož jedný straně se řiká sen, druhý skutečnost. Na tý čepeli balancujete až skoro do rána, kdy slunce vykokrháno zpěvy kohoutů vepíše noc jednorožid ze stránky přítomnosti do knihy paměti, o níž potají doufáte, že nebude nikdy vymazána.

Ale pamatujte si: nejdříf ze všeho se musíte narodit.

OBSAHtiskHonza Kyselý


Vepřovice se slepotiskem III.

Tak je tu tady již třetí a zdaleka ne poslední vystřihovánka. Opět se jedná o globus. Hvězdný globus. Pořídil ho Muhammad bin Muwajid Elardhi roku 1279 a najdete na něm pro nás exotická vyobrazení známých i neznámých souhvězdí. Globus jsme převzali z knihy The Glorious Constellations: History and Mythology od Giuseppe Sestiho. Nebudete-li chtít, aby byl zpřehýbaný, nechte si ho znovu na xeroxu okopírovat.

OBSAHtiskJIří Dušek


Zatmění Slunce 1995 - Indie

No, uběhl rok a bylo opět zatmění. Tedy zatmění Slunce. A tak si Jirka zase vymyslel, že by chtěl něco do Bílého Trpaslíka. Sám se raději vypravil do Egypta a nás s Tomášem pustil trpět do Indie. Zde, a nejen zde, se totiž odehrávalo celé to krásné stínové divadlo. Pás totality začínal v Iráku a přes Afganistan, Indii, Thajsko se dostal až do Indonésie. My jsme si vybrali místo nedaleko Agry, kde pravděpodobnost pěkného počasí v době zatmění byla 90 procent. Ovšem délka trvání byla jen 50 vteřin. Ale i tak jsme volili Indii, neboť třeba v Thajsku byla pravděpodobnost hezkého počasí jen třicet procent. Ale nakonec měli jasno i tam.

Zatmění Slunce poskytuje jedinečnou možnost pozorování nejvyšší vrstvy sluneční atmosféry - korony. I přes existenci koronografů, i přes existenci družicových pozorování je těch několik vteřin úplného slunečního zatmění nenahraditelných. A tak se z celého světa sjíždějí astronomové i prostí obdivovatelé oblohy do toho úzkého pásu, aby na několik okamžiků zažili noc uprostřed dne. Protože úplné sluneční zatmění je úkaz nejenom vědecky velmi cenný, ale i krásný na pohled.

Jak už jsem napsal, naše pozorovací místo bylo 47 km na jihozápad od Agry, milionového indického města. První kontakt nastal v 7:24:52 indického času, čtvrtý kontakt v 9:53:40. Vlastní totalita trvala od 8:34:09 do 8:34:59, tedy těch padesát vteřin. Ovšem vzhledem ke geometrii celého zatmění se velmi brzy objevily Bailyho perly, a tak se celé zatmění fakticky ještě více zkrátilo. Těsně před začátkem úplné fáze se na zemi objevily letící stíny. Na rozdíl například od Brazílie, kde jsme je téměř nepozorovali. Zatmění samo bylo velmi světlé, což bylo způsobeno velmi úzkým stínem, který zasahoval Zemi. V okamžiku, kdy poslední paprsky Slunce zmizely za měsíčním diskem, rozkřičeli se snad všichni ptáci v okolí. Asi je překvapilo, jaká se krátce před polednem udělala tma a zima. My jsme stihli udělat potřebné fotografie objektivy s ohnisky 1000 a 105 mm a pak se opět objevilo Slunce. Bylo po zatmění. A Indové? Někteří brali očistné koupele a raději nešli ani do práce. To jsme se ale dozvěděli jen z novin a vyprávění. S námi žádní nepozorovali.

A další úplné zatmění? 1997 na Sibiři. Ale -15 ° Celsia. Tak co s tím?!

OBSAHtiskMarcel Bělík


Marné čekání na Orionidy

V sobotu 21. října tohoto roku mělo nastat maximum meteorického roje Orionid. Zenitová hodinová frekvence v maximu - 25 meteorů za hodinu - přitom slibovala zajímavou podívanou.

Počasí toho dne bylo velmi proměnlivé. Chvílemi bylo vymeteno, chvílemi zase zataženo. V podvečer však bylo jasno a tak jsem s radostí sedl na bicykl, abych po pěti minutách pomalé jízdy dorazil na teplickou hvězdárnu.

Protože v 18:30 bylo ještě poměrně velké světlo a souhvězdí Oriona bylo schováno hluboko pod obzorem, rozhodli jsme se ulovit nějaké zajímavé objekty večerní oblohy.

Začali jsme u největší planety sluneční soustavy - Jupiteru. I přes to, že jsme měli k dispozici patnácti centimetrový dalekohled typu cassegrain, rozlišili jsme jen ty největší útvary. Planeta byla totiž poměrně nízko nad obzorem a neklid vzduchu byl ten večer opravdu veliký. Seeing jsme odhadli na 1,5''.

Okolo 18:50 se už venku dostatečně setmělo a tak jsme se chtěli pokusit o jasnou kometu P/1846 De Vico. V tu dobu se nacházela v souhvězdí Vlasy Bereniky, přesněji poblíž hvězdy 37 Com, a měla hvězdnou velikost kolem 6,2 mag. Po chvíli hledání se však daná oblast začala pokrývat oblačností. Znovu se odkryla až tehdy, kdy byla De Vico pouhých pět ° nad obzorem. Nechali jsem proto kometu kometou a přešli k neméně zajímavému objektu.

K představitelce jedné zajímavé skupiny proměnných hvězd, které vyvrhují do prostoru spoustu uhlíkového materiálu. Ano, jednalo se o kataklizmickou proměnnou z nevelkého souhvězdí Severní koruny - R CrB. Štěstí nám však nepřálo. Nežli jsme mohli použít vyhledávací mapky, pokryla se i tato část oblohy mraky. V tu samou chvíli se ovšem začaly nepříjemně zatahovat i ostatní části nebe. Otočili jsme proto kopulí směrem do severovýchodní části souhvězdí Velké medvědice, kde zatím oblačnost chyběla. Namířili jsme hvězdárenský Somet binar na hvězdu 24 UMa a posléze na skupinu dvou jasných galaxií M 81 a M 82. Úchvatný pohled na tyto dva mlhavé chomáčky nám ale po dvou, třech minutách překazily opět mraky.

Pootočením kopule opačným směrem se nám naskytl pohled na planetu Saturn, zářící mezi mraky. V padesátišestinásobném zvětšení již zmiňovaného cassegrainu byl po přechodu Země rovinou prstenů vidět jen úzký, ale jasný prstenec. Tou dobou však už byla skoro celá obloha pokryta mraky, a proto jsme se šli s optimismem ohřát. Na oblohu jsme se znovu podívali až ve 20:00 a se smutkem jsme zírali na oblaka.

Pro tentokrát jsme to tedy vzdali, a tak si na Orionidy budeme muset počkat příští rok.

OBSAHtiskMartin Mojžíš


Na vrcholu lodního kýlu

Tento článek by se také mohl jmenovat ita Několik zastavení u obzoru nebo bulvárněji ita Zmrzlý nos. Právě koncem prosince a začátkem ledna je totiž nad jižním obzorem nejlépe pozorovatelná severní část souhvězdí Lodní zádě (Puppis), ve které najdete několik velmi zajímavých a přitom jen málo prohlížených deep sky objektů.

Není se čemu divit. Pravděpodobnost, že se sladí jasná obloha s čistým obzorem a vaší chutí pozorovat, je asi stejně velká, jako že se vám podaří odpozorovat minimum zákrytové proměnné v trapezu. Jestli vás ale neskolila chřipka - mne prozatím kupodivu ne, pokuste se naladit a podívat se do těchto končin. Následující zastavení nechť jsou vám k tomu malým lákadlem.

Zastavení první

Bezesporu jedním z nejznámějších objektů Lodní zádě je dvojice výrazných otevřených hvězdokup M 46 (NGC 2437) a M 47 (NGC 2422), které jsou od sebe vzdáleny pouze jeden a půl stupně. To, že druhá z nich patřila jistou dobu mezi ztracené messierovy objekty, snad netřeba připomínat. Přejděme proto rovnou k pozorování.

Najdete je snadno. M 46 leží pět ° jižně od alfa$ Monocerotis a asi osm ° východně od gamma Canis Majoris. Cestou se přitom podívejte na jasnou zákrytovou dvojhvězdu R CMa, která se mění v rozmezí 5,7 až 6,3 magnitudy s periodou 1,1359405 dne. Minimum byste mohli pozorovat v těchto následujících nocích: 28., 29./30. a 30./31. prosince, 5./6., 6./7., 7./8., 14./15. ledna atd. Prostě skoro pořád.

Jasnější z dvojice hvězdokup je M 47. Její celková hvězdná velikost se odhaduje na 4,5 magnitudy a je za dobré viditelnosti bez problémů pozorovatelná i pouhým okem. V triedru se rozpadá na řídkou skupinu jasných hvězd bez mlhavého podkladu. Nehodí se tudíž pro velký dalekohled. Nejjasnější hvězda kupy má hvězdnou velikost 5,7 mag a najdete u ní ve vzdálenosti 20'' průvodce 9,7 mag (ADS 6208AC, Sigma 1120). Poblíž středu, na jižním okraji skupiny jasných hvězd potom leží další dvojhvězda ADS 6216 (Sigma 1121) široká jen 7,4". Jasnosti složek jsou 7,0 a 7,4 mag.

Na východ od M 47 narazíte na zajímavější M 46. Není sice tak jasná, nejjasnější hvězda na západním okraji má 8,7 mag, je ale značně bohatší. Jak o ní napsal Honza Kyselý (triedr 7x50): ita to je lahůdka, velký stříbrný pravidelný kruhový malilinko zrnitý obláček, bezesporu vedle M 35 až M 38 nejkrásnější hvězdokupa na obloze. Stejně krásná je i ve větších přístrojích. Opět Honza Kyselý, tentokráte newton 110/805, zv. 32x: ita Jedinečná, obrovská spousta drobných skoro stejně jasných hvězd rozmístěná na velké ploše a vcelku izotropně; prostě paráda, navíc na jejím severním okraji je planetárka NGC 2438, zcela zřejmě nestelární, krásná difúzní skvrnka

Ano. Na severním okraji M 46, severozápadně od hvězdy 11 mag, leží planetární mlhovina NGC 2438. I ona může být za dobrých podmínek pozorovatelná poměrně malým dalekohledem. Ale podmínky to musí být doopravdy příznivé. Jinak lze tuto téměř přesně kruhovou mlhovinu o průměru 70" snadno přehlédnout.

Jak vypadá ve velkých dalekohledech? Náš archív mlčí. Naštěstí ale nemlčí jiní pozorovatelé. Jakub Haloda se ve svém Katalogu planetárních mlhovin zmiňuje, že je NGC 2438 pozorovatelná jako mlhavý prstenec se zřetelnou tmavou částí. Souhlasí s tím i popis Susan Frenchové z posledního čísla zpravodaje Betelgeuze (podzim 1995). V desetipalcovém dalekohledu při zvětšení 170x se jeví velká, mírně oválná a tmavší ve středu. Centrální hvězda má 17,5 mag a není tudíž pozorovatelná.

Planetární mlhovinou NGC 2438 ale výčet objektů tohoto zákoutí zdaleka nekončí. Z M 47 vybíhá směrem na sever řetízek hvězd. Budete-li ho sledovat, narazíte ve vzdálenosti půl stupně na další otevřenou hvězdokupu NGC 2423. Obsahuje několik desítek slabších hvězd na ploše o průměru asi deset úhlových minut. Kupě přitom dominuje severně od středu položená dvojhvězda ADS 6223. Její složky mají hvězdnou velikost 9,6 a 10,2 mag, avšak úhlovou vzdálenost pouhých 0,5". Většina pozorovatelů přitom kupu považuje za hezčí než M 47 (i já).

Dva stupně na sever od NGC 2423, pořád ještě v jednom zorném poli triedru, najdete další hvězdokupu Melotte 71. V Sometu binaru je pěknou, slabou skvrnou o průměru asi osm úhlových minut, ve které ani bočním pohledem nerozlišíte jednotlivé hvězdy. Na jihozápadním okraji kupy ale spatříte trojúhelník slabých hvězd. Hvězda, která tvoří jeho severovýchodní okraj je opět těsnějším párem 10,5, 10,5 mag širokým 9".

Opět severním směrem od Mel 71 narazíte na další kupu Mel 72, která je ale již hodně slabá. Já sám jsem ji Sometem při mhv 5,5 mag viděl ita až po chvíli expozice, jako šíleně slabou, kruhovou skvrnku.

Vrátíte-li se zpět k M 47, tak půl stupně na západ od ní najdete naoranžovělou KQ Pup - zákrytovou dvojhvězdu s velmi malým poklesem jasnosti. Akorát tak pro Kamila Hornocha (z 4,9 na 5,2 mag).

Možná vás napadne, jestli je vůbec takové nakupení otevřeným hvězdokup možné. Je to náhoda? Není? Je! Vzdálenost M 46 se odhaduje na 1,7 kpc. M 47 však leží mnohem blíž. Ostatně přesvědčit se o tom můžete sami. Na následující straně jsou uvedeny dva diagramy barevný index versus hvězdná velikost ve fotometrickém oboru V. Horní diagram je pro Hyády, spodní pro M 47. V obou případech je zřetelně definovaná hlavní posloupnost. U Hyád (v menší míře i u M 47) je ale do diagramu zahrnuto množství hvězd pozadí. Nalézají se vlevo od hlavní posloupnosti. Některé hvězdy jsou také v diagramu uvedeny více než jednou (ty dvojité, trojité body). To proto, že v Catalogue of UBV Photometry and MK Spectra (Mermilliod 1986), ze kterého jsem data převzal, je u některých hvězd uvedeno několik mírně odlišných fotometrických měření.

Když nyní přiložíte oba grafy na sebe, můžete svislým posunutím zjistit modul vzdálenosti M 47 vůči bližším Hyádám (viz též početní úloha v jednom z minulých Trpaslíků). Protože víte, že Hyády jsou od nás asi padesát parseků daleko, neměl by pak být žádný problém určit, jak daleko je M 47.

Popravdě řečeno, vyjde vám hodnota o trochu větší, než jaká se udává. Podle jedné z posledních prací se totiž vzdálenost kupy odhaduje na 400 plus minus 10 pc.

Vzdálenost NGC 2423 se potom udává na 0,9 kpc a Melotte 71 na 2,8 kpc. U poslední z hvězdokup Mel 72 se mi však nepodařilo najít žádný údaj.

Ani planetární mlhovina NGC 2438 nepatří do M 46. Leží blíž. Hvězdokupa a mlhovina mají odlišné radiální rychlosti, stáří hvězdokupy několik set milionů let pak jen stěží dovoluje existenci takového útvaru. Planetárka se zřejmě nachází několik set parseků před hvězdokupou.

Ohřívací pauza

R Canis Majoris. Kdo by to do ní řekl, ale je to nadmíru zajímavá hvězda. Patří mezi nejbližší a nejlépe prozkoumané algolidy. Už od roku 1887, kdy ji objevil massachusettský amatér Edwin F. Sawyer, se přitom pozoruje zkracování její periody. Primární složku R CMa tvoří hvězda hlavní posloupnosti spektrální třídy F0-1V s poloměrem asi 1,6 R O a s hmotností kolem 1,5 MO. Sekundár je podobr spektrální třídy G nebo K s poloměrem 1,1 RO a hmotností pouze 0,2 MO, který vyplňuje Rocheovu mez a ztrácí tak hmotu. Odhaduje se přitom, že už přišel o asi osmdesát procent své hmoty, která z velké části unikla ven z této poměrně staré soustavy.

Podle některých pozorování je také možné, že k R CMa patří ještě třetí průvodce - červený trpaslík o hmotnosti 0,5 MO, který obíhá kolem společného těžiště po velmi výstředné dráze s periodou asi 90 let. Velká poloosa jeho dráhy činí asi sedmdesát astronomických jednotek.

Závislost hvězdné velikosti ve fotometrickém oboru V na barevném indexu (B-V) pro hvězdy Hyád (nahoře) a M 47 (dole), které jsou uvedeny v Catalogue of UBV Photometry and MK Spectra (Mermilliod 1986). Některé hvězdy jsou uvedeny dvakrát i třikrát.


Okolí otevřených hvězdokup M 46 (vlevo) a M 47 (vpravo). V hlavní mapě jsou vyznačeny hvězdy do 12 mag. U levého horního okraje je zřetelně vidět NGC 2423. Výřez vlevo nahoře obsahuje těsné okolí M 46 s vyznačenou polohou planetární mlhoviny NGC 2438. Nejslabší hvězdy zde vyznačené mají 14 mag. V horní polovině protější strany je MegaStarem vykresleno okolí NGC 2467. Zobrazeny jsou všechny hvězdy i nehvězdné objekty. Sever je nahoře, západ vpravo, na výšku má mapka asi 25'. Polohy hvězdokup jsou zakresleny jednak podle údajů z MegaStaru, jednak podle fotografií. Ve všech třech případech je zřetelně vidět, jak se rozcházejí. Haffner 19 a Haffner 18ab jsou ve skutečnosti více na jihovýchodě (jejich skutečné polohy jsou vyznačeny šrafovaně), střed NGC 2467 je pak jihozápadním směrem. Prázdné kolečko v jejím středu udává polohu HD 64568. V její blízkosti přitom nenajdete díky přeexponované mlhovině žádné hvězdy. Okraje mlhoviny jsou ale jako slabé " hvězdy" (čtverečky) uvedeny i v Guide Star Catalogue (na něm je založen MegaStar). V mapce tak definují severovýchodní okraj mlhoviny. Hvězda, v okolí které je Haffner 19, je zmiňovaná dvojice Barton 2926.


Jako doplněk k mapce uveřejňujeme i výřez z Palomarského atlasu, který má rozměry 15 x 15'. (Získáte ho na WWW: http:\\stdatu.stsci.edu\dss " ). V pravém dolním rohu je vidět mlhovina NGC 2467. Na jejím severovýchodním okraji leží protáhlá Haffner 18ab. V levé horní polovině je potom Haffner 19. Hvězda u levého dolního okraje má hvězdnou velikost 8,1 mag.


Zastavení druhé

Téměř přesně na jih od M 46, takových pět stupňů, najdete jasnou planetární mlhovinu NGC 2240. Snad její nevýhodná poloha pro severozemské pozorovatele ale způsobuje, že je jen velmi málo sledovaná. Být vidět by přitom měla už v triedru jako hvězda 9. velikosti 7' severozápadně od trojice hvězd 9 mag a 3' západně od hvězdy téměř stejné jasnosti. "Trojice" hvězd jihovýchodním směrem má přitom celkem čtyři komponenty ADS 6309AB 9,4 a 9,9 mag, 1,8", ADS 6309AC 9,4 a 10,3 mag, 25'', ADS 6309AE 9,4 a 11,1 mag, 22''.

Ve větším dalekohledu je NGC 2440 naprosto nepřehlédnutelná, bezpečně odlišitelná od okolních hvězd, avšak nijak zvlášť velká (asi tak 25" v průměru).

Budete-li pokračovat dál na jih, narazíte na další \clqq hnízdo\crqq otevřených hvězdokup v okolí M 93 (NGC 2447). Celková hvězdná velikost M 93 se přitom odhaduje na asi 6,2 mag a mohla by tudíž být za výjimečně dobrých podmínek pozorovatelná i bez dalekohledu. O něčem takovém se např. zmiňuje Honza Kyselý. V triedru vypadá jako kompaktní, zrnitá skvrna o průměru přes deset úhlových minut. Na jejím jihozápadním okraji potom leží dvě jasnější hvězdy. Při větším průměru objektivu a zvětšení se samozřejmě rozpadne na množství slabých hvězd (nejjasnější má 8,2 mag), které se koncentrují směrem do středu, kde je výrazná skupinka několika hvězd 10. velikosti. Celkový počet hvězd viditelných v 15 cm dalekohledu lze potom odhadnout na tři desítky.

Poněkud větší problémy budete mít s nedalekou NGC 2482. Úhlovou velikost má přibližně stejnou jako M 93 a jako slabá skvrnka by mohla být pozorovatelná i triedrem.

Za výjimečných podmínek se musíte pokusit i o podivuhodnou NGC 2467, která leží dva stupně jižně od xi a jeden stupeň východně od omíkron Puppis. Od ní nemáme žádná pozorování, vidět by ale být měla.

Když se ovšem podíváte na NGC 2467 do takového MegaStaru zjistíte, že v jejím těsném okolí leží další dvě otevřené hvězdokupy Haffner 18ab a Haffner 19. Nehledě na menší úhlové rozměry a mírně odlišnou polohu se zřejmě jedná o tentýž objekt uvedený v různých katalozích s různými parametry. Chyba lávky! Na tomto malinkém kousku oblohy totiž najdete jednu z velmi zajímavých hříček náhody.

V patnácticentimetrovém dalekohledu spatříte (dle B. Skiffa a Ch. Liginbuhla) mlhovinu o průměru asi pět úhlových minut severně od středu s hvězdou 8 mag, která je ohraničena na jihovýchodě hvězdou 11 mag a na severoseverozápadě řetízkem tří hvězd 11,5 mag. V okolí mlhoviny a v místech dvojice otevřených hvězdokup Haffner 18ab a 19 je trochu větší koncentrace slabých hvězd. Druhé z nich přitom vévodí pár Barton 2926 (10,8 a 12,6 mag, 4,4"). Ale jak říkám, domácí pozorování chybí.

NGC 2467 je rozsáhlou oblastí ionizovaného vodíku, kterou nutí svítit především středová hvězda HD 64315. Patří mezi horké hvězdy spektrální třídy O3, v jejím okolí ale najdete několik dalších ranných typů hvězd. O mladou hvězdokupu se ale nejedná.

NGC 2467 je součástí asociace Pup OB2, která patří do Orionova galaktického ramene. Leží však 2,5 kiloparseku daleko. Za to, že ji vidíme tak jasnou, vděčíme tzv. Oknu v Lodní zádi, tedy průzoru mezi neprůhlednými oblaky mezihvězdné látky, ve kterém se procházející světlo zeslabuje jen minimálně. Mléčná dráha je tu proto obzvlášť výrazná.

Haffner 18ab a 19 jsou však mnohem dál. Fotometrická měření i spektroskopické studie ukazují, že se v obou případech jedná o kompaktní mladé otevřené hvězdokupy, které leží asi 7 kiloparseků daleko. Haffner 19 je přibližně sférická, stará asi pět milionů let, Haffner 18ab je protáhlá podél roviny Galaxie a je asi o milion roků starší. Je přitom možné, že se obě nacházejí na vnitřní straně vzdáleného spirálního ramene +I, které je snad pokračováním ramene Persea.

Ohřívací pauza

Lodní záď kdysi patřila spolu s Kýlem (Carina) a Plachtami (Vela) do rozsáhlého souhvězdí Loď Argo. Ta byla tak veliká, že na obloze zabírala přes 1600 stupňů čtverečních, tedy asi čtyři procenta celé oblohy. Obsahovala přitom velké množství jasných hvězd (jen těch první velikosti bylo kolem desíti), mezi kterými se potom vyjímal Canopus s - 0,7 magnitudy. Právě u této hvězdy je také možné najít původ názvu této části oblohy.

Už v Sumerské říši byl Canopus a jeho okolí spojeno s bohem Ea, králem pravod a ochráncem námořníků. Později došlo k ztotožnění této oblasti s lodí Argonautů. Podle pověsti se asi padesát řeckých hrdinů v čele s Iásónem vydali do Kolchidy zmocnit zlatého rouna krále Aiéta. To se jim s pomocí Aiétovy dcery Médeie podařilo, a když se po dlouhé, strastiplné cestě vrátili domů, umístila bohyně Athéna, která pomáhala i při její stavbě, loď na oblohu. Ještě později byl křesťany učiněn pokus překřtít ji na Archu Noemovu, ale to se nezdařilo.

Přirovnání této části oblohy k lodi je ovšem možné nalézt u mnoha kultur. V egyptské mytologii zřejmě představovala loď, která převážela bohy v podsvětí. Canopus byl potom považován za "Hvězdu Usirovu" .Některé chrámy v Horním Egyptě pak byly orientovány směrem k místu jeho západu v době podzimní rovnodennosti.

V devatenáctém století ale La Caille navrhl rozdělit Loď Argo na tři části: Carina, Puppis a Vela. Souhvězdí Kompasu (Pyxis) bylo přidáno až dodatečně a je umístěno na hranicích původní Lodě Argo. Škoda. Souhvězdí bylo rozsáhlé, ale nikoli extrémně. Vždyť dnes největší souhvězdí Hydry zabírá na obloze 1300 stupňů čtverečních. Na druhou stranu severní okraj souhvězdí byl od jižního vzdálen téměř sedmdesát pět stupňů a to je doopravdy poněkud nepraktické.

Zastávka třetí

Třetí zastávka bude trochu hvězdná. Podíváme se totiž na některé jasnější hvězdy.

Předně tu máme nažloutlou xi Puppis, veleobra spektrální třídy G8 s hvězdnou velikostí 3,3 mag. Kromě toho, že leží poblíž M 93, na ní ale není nic zajímavého. Východním směrem narazíte na rho Puppis, která je nejjasnější známou proměnnou typu delta Scuti. Mění se v rozmezí 2,68 až 2,78 mag s periodou 0,14088143 dne. Pro vizuální pozorování tedy nic moc.

Velmi pozoruhodná je i tau Canis Majoris, která je nejjasnější členkou otevřené hvězdokupy NGC 2362. Na první pohled má v Sometu podobu několika slabých hvězd těsně semknutých kolem hvězdy 4,4 mag. Při bedlivém bočním pohledu jich ale uvidíte mnohem víc. Ve větším zvětšení je potom sice malá (průměr tak osm úhlových minut), ale pěkná a různorodá. Určitě se na ni podívejte.

Když už se budete toulat Velkým psem, např. při cestě za M 47 a M 46, podívejte se větším dalekohledem i na mlhovinu NGC 2359. Alespoň pozorování Honzy Kyselého k tomu nabádá (newton 110/805, zv. 32x, 54x): Nejjasnější část velmi snadná, na první pohled difúzní zhruba kruhová skvrnka 3,5' x 2,5', zjasňující se do středu a s jemně se rozplývajícími okraji. Zdá se, že má v sobě aspoň jednu, nebo možná i dvě, tři slabé hvězdy. Při pozornějším pohledu je vidět ještě druhé centrum, jihovýchodně od prvního, méně nápadné, slabší a zřetelně oddělené, okolo hvězdy 10,5 mag, menší, sotva 2´x 2´. Dokonce je možná vidět ještě třetí centrum, jižně od druhého, tedy nejjižnější a také nejslabší, už si u něj nejsem jistý, zda to není jen blízká dvojice či trojice hvězd. Rozměrem podobné druhému. Ani při 54x se nedá říct nic určitého. To co vidím tedy tvoří jakýsi půloblouk, o "délce" asi 10', jednotlivá jádra jsou od sebe vzdálena asi 5'; pokud k ní to třetí centrum nepatří, což bych považoval skoro za pravděpodobnější, pak leží na ploše asi 7´x 3´ se dvěmi oddělenými jádry. Moc pěkná, celková jasnost 9,5 mag.

Bohužel za nejzajímavější jasnou hvězdou Lodní zádě musíte vyrazit do jižních krajin. Má označení zeta a nazývá se Naos. Její deklinace činí téměř -40°. Alespoň za kouknutí však stojí.

Na naší obloze má pouhých 2,3 magnitudy. Jedná se však o hvězdu spektrální třídy O4 s povrchovou teplotou kolem 45 000 Kelvinů. Její absolutní bolometrická hvězdná velikost tak činí nepředstavitelných -11,3 mag (Slunce má ubohých +4,8 mag) a patří mezi nejsvítivější známé hvězdy. Pro srovnání připomínám, že nejsvítivější hvězda HD 93129A (spektrální třída O3) leží v asociaci Tr 14 a má absolutní bolometrickou hvězdnou velikost asi -12 mag.

zeta Puppis je tak spolu se skupinou Wolf-Rayetových hvězd gamma 2 Velorum hlavním zdrojem ionizujícího záření známé mlhoviny Gum.

Tuto zřejmě jenom na fotografických snímcích viditelnou mlhovinu objevil v padesátých létech Colin S. Gum (zahynul ve věku 36 let při lyžování ve Švýcarsku). Na fotografických snímcích nalezl rozsáhlou, komplikovanou mlhovinu v oblasti o velikosti více než 30x40° v jižních oblastech souhvězdí Puppis a Vela. Střed této mlhoviny leží asi 450 parseků daleko, nejbližší okraj leží ale pouze 100 parseků daleko. Část světla Gum mlhoviny přitom zřejmě pochází z výbuchu supernovy, která zde vzplanula před 11 000 roky. Spíše se ale jedná o komplex několika mlhovin, než jen zbytek po její explozi.

Nejsvítivější známé hvězdy (Podle R.M.Humphreys, Studies of Luminous Stars in Nearby Galaxies. I. Supergiants and O Stars in the Milky Way, AJSS 38: 309-350, 1978 December.)

hvězda sp.typ m(V) M asociace
HD 93129A O3 7,3 mag - 12,0 mag Tr 14
Cyg OB2 No.9 O5 10,8 mag - 11,6 mag Cyg OB2
HD 15570 O4 8,1 mag - 11,3 mag Cas OB6
Cyg OB2 No. 7 O3 10,5 mag - 11,1 mag Cyg OB2
HD 93250 O3 7,4 mag - 11,1 mag Tr 16

Čtení do postele

Škoda, že nemáme z našich zeměpisných šířek výhled i na zbývající jižní část Lodní zádě. Například v těsné blízkosti zeta Puppis najdete tři výrazné otevřené hvězdokupy. Dvě z nich přitom nejsou uvedeny v Atlase Coeli!

Dva a půl stupně severovýchodně od zeta Pup leží NGC 2546. Už v malém dalekohledu ji spatříte jako na slabé hvězdy bohatou kupu o velikosti 50x25'. NGC 2451 najdete 3,5 stupně severozápadně od zeta Pup. V triedru je za horších podmínek (Měsíc v poslední čtvrti) nepříliš nápadným seskupením několika jasných hvězd bez mlhavého podkladu. Nejjasnější členka c Puppis je zřetelně oranžová ((B-V) = 1,7 mag), Tomáš Havlík její barvu přirovnal k žluto-mírně zelené (jako citrón krátce před dozráním). Na západ od ní leží jasná trojice hvězd.

Poslední hvězdokupa NGC 2477, jediná vyznačená v Atlase Coeli, se nachází v blízkosti hvězdy b Puppis. V triedru 10x50 se jeví jako kruhová skvrna o průměru asi 25 úhlových minut, která se mírně zjasňuje směrem do středu. b Puppis (4,5 mag) leží na jejím jihovýchodním okraji. Její nejjasnější hvězdy mají jen 10. velikost, je však zdaleka nejbohatší, obsahuje přes sto padesát hvězd.

Vzdálenost NGC 2477 se odhaduje na 1,6 kpc, stáří tři čtvrtě miliardy let. NGC 2546 je pouze jeden kiloparsek daleko a stará je jen něco přes padesát milionů let. Nejbližší je NGC 2451. I když jsem narazil na úvahy, zda se vůbec jedná o fyzický systém, její vzdálenost se udává na 250 parseků, stáří na 35 milionů let. Jak NGC 2477 tak i NGC 2546 by přitom mohly být pozorovatelné i bez dalekohledu.

Dobrou noc

OBSAHtiskJiří Dušek


Bílý trpaslík na disketě

Součástí tohoto čísla Bílého trpaslíka je pět a čtvrt palcová disketa 360 KB, na které najdete soubory:

StarClock 2.0 - program, který animuje vývoj hvězd 0,8 až 25 MO v diagramu svítivost versus efektivní teplota od zapálení vodíku do vyhoření uhlíku v centru hvězdy. Autor Leoš Ondra.

MiniMax - program, který počítá okamžiky minimální či maximální hvězdné velikosti zákrytových dvojhvězd, hvězd typu RR Lyrae a delta Cephei vybraných z GCVS katalogu.

Index - soubor, který obsahuje odkazy na objekty popisované v minulých Bílých trpaslících (do čísla 75). Autorem MiniMaxu i Indexu je Rudolf Novák.

Soubory jsou zkomprimovány programem ARJ. Stačí je překopírovat na disk, napsat název souboru a zmáčknout klávesu enter. Soubor se poté sám rozbalí do použitelné podoby.

OBSAHtiskJiří Dušek


From: hvezdapl@saris.po.upjs.sk (Hvezdaren a pl.Presov)

Vyvoj nezadrzitelne napreduje a to sa dotyka aj astronomie. Na informacne cesty II. triedy (zatial) sa dostava stale viacej ludi. Pribudaju aj taky, co nelutuju peniaze, aby si zabezpecili "auto" pre vyuzivanie informacnych dialnic. Tak napriklad v CR je mozne dostat sa na siet uz za 700 Sk mesacne a v SR za 900 Sk na jeden mesiac pre sukromnu osobu (zriadovacie poplatky, cena pocitaca s modemom a telefonne impulzy nie su zaratane). Sucasny trend narastu uzivatelov je taky, ze kazdym rokom sa zdvojnasobuje pocet uzivatelov. Tento boom nastal hlavne koncom roku 1993, ked na siet boli vpustene komercne organizacie. Tie na svoje prezentacie zacali vyuzivat sluzbu Intertetu WWW (World Wide Web). Priamy dosledok komercneho zaujmu je urychlenie vyvoja WWW, ktory je v sucasnosti taky rychly, ze vznikaju prezerace na novsiu verziu WWW-jazyka este pred dokoncenim kodifikacie verzie jazyka. Najlepsim v sucastnosti, i vo vyhliadkach do buducnosti, je prehliadac Netscape, ktory existuje pre vsetky hlavne druhy operacnych systemov.

WWW a BT?

Tento boom neobisiel ani astronomiu a tak sme zacali postupne ohmatavat moznosti tejto medzisiete. Osobne som ako prvu sluzbu Internetu zacal vyuzivat e-mail, potom to bolo ftp, irc, gopher a WWW. Profesionalne sa zaoberam pocitacovou grafikou a s nastupom WWW (ale az s verziou 3.0, ktora sa ako norma schvali zaciatkom roka 1996) sa moja pozornost zacala obracat aj smerom k Internetu. Nakoniec to viedlo k tomu, ze sme sa rozhodli vyuzit hodenu rukavicu a vytvorili sme digitalny Biely Trpaslik. (Musim podotknut, ze prvy astronomicky casopis (nie vytah, ale cely casopis) na Internete vznikol zaciatkom roku 1995). Priestor pre casopis na sieti bol vytvoreny vdaka spolocnosti SAS (Slovenska Astronomicka Spolocnost) na jej WWW serveri. Samotny digi BT vznika na hvezdarni v Roztokach.

O CO TU IDE?

WWW vam dnes umoznuje zadavanie databazovych dotazov na bibliograficke databaze, astronomicke katalogy, multispektralne prehliadky oblohy, on-line vyplnovani formularu prihlasek na astronomicke konferencie, subscribe do elektronickych casopisu, zadosti o pozorovaci cas, remote astronomy a mnoho dalsiho. V digi BT ide hlavne (a zatial je to len pokus) o vytvorenie interaktivneho casopisu, ktory by ste si mohli odniest aj na diskete a ktory by bol ovela flexibilnejsi k novinkam a hlavne k clenom APO. Tiez by mal zaroven plnit funkciu prezentacie smerom von, ale bohuzial na to nam chybaju ludia. Takze nie si to prave TY, kto by mohol prelozit premiove cislo BT (best of BT) do anglictiny?

A O CO DALEJ?

V dohladne je Java. Programovaci jazyk, ktory nam umozni lepsiu grafiku, ale hlavne moznost integrovania spustatelnych programov priamo do WWW dokumentov, co v konecnom dosledku umozni ovela lepsiu interaktivitu a zaber BT. Pretoze digi BT je robeny vo verzii jazyka, ktory este nie je schvaleny, moze sa stat, ze nebude v niektorych prehliadacoch vyzerat tak ako ma. Preto uvediem niekolko doporuceni:

Pouzivajte prezerac Netscape od ver. 1.22 (v sucastnosti (11. 12. 95) zadarmo dostupna verzia je 2.0 beta 3 pod Win 3.11 alebo Win 95); odkazpodčarou Zaujemcom mozem poslat digi BT a Netscape 2.0 beta 3 (skusobna doba do konca februara) na disketach. (Nie mojich!!!)

budte si isty ze mate nastavene Fonts for encoding na Latin 1 alebo 2. Proportional font: Times New Roman na velkost 12 pixlov. Fixed font: Courier New na velkost 10 pixlov.

A na zaver este adresa, kde si mozete pozriet digi BT: http:\\www.ta3.skbackslash\hvezdarne\roztoky\

OBSAHtiskDavid Farinic