Číslo 83. 1996 Prosinec

OBSAH:
Devět miliard božích jmen
recenzování: B. R. N. O. v Brně
Pouliční osvětlení jinak?
VV Cephei: jednou za život
VV Cephei: Podivuhodný svět hvězd
Průsvitná hvězda
Jak jsem dělal cédéčko
Zajímavá pozorování

Devět miliard božích jmen

Historický vývoj astronomie se většinou geograficky omezuje pouze na Evropu. Je pravda, že evropští a posledních dvě stě let i američtí vědci sehráli při formování dnešní astronomie zásadní úlohu, neznamená to však, že by se obyvatelé jiných kontinentů o dění na obloze nezajímali. V drtivé většině případů ale nedosáhli takové úrovně, aby mohli soupeřit s agresivní, mnohem vyspělejší a expanzivní evropskou kulturou. Dříve nebo později převzali její poznatky a z větší či menší části zanikli. Bohužel, současně se také projevuje naše velká omezenost na vše evropské a americké, jakýsi skrytý rasismus. Tito "cikáni" z východu či jihu, však měli - na rozdíl od nás - rozvinuté mnohé vědní obory v době, kdy Slované teprve kočovali po Evropě a Asii.

"Tohle je požadavek poněkud neobvyklý," řekl dr. Wagner a jeho slova obsahovala - alespoň doufal - nanejvýš chvalitebné sebeovládání. "Pokud mi je známo, je to poprvé, co tibetský klášter žádá dodání počítače. Nerad bych byl indiskrétní, ale jenom stěží se můžu domnívat, že by váš podnik měl pro takový stroj seriózní použití. Mohl byste mi vysvětlit, co s ním zamýšlíte dělat?"

"S radostí," odvětil láma, upravil si své hedvábné roucho a opatrně odložil logaritmické pravítko, jež používal při přepočtu peněz. "Váš počítač Mark V. je schopen provádět jakoukoli běžnou matematickou operaci až do desátého řádu. My se ovšem při své práci zajímáme o písmena, ne o čísla. Když vás požádáme, abyste modifikovali výstupní obvody, stroj bude tisknout slova a ne sloupce cifer."

"Tomu dost dobře nerozumím ... "

"Tohle je projekt, na kterém pracujeme poslední tři století - fakticky co byla lámaserie založena. Odporuje to vašemu způsobu myšlení, a tak doufám, že než to všechno vysvětlím, budete naslouchat pozorně."

"Samozřejmě."

"Je to skutečně velmi prosté. Sestavujeme seznam, který má obsahovat všechna možná boží jména."

"Promiňte ... ?"

"Máme totiž důvod věřit," neochvějně pokračoval láma, "že všechna taková jména mohou být napsána pomoci ne více než devíti písmen - v abecedě, na kterou jsme přišli."

"A tohle už děláte tři století?"

"Ano; předpokládali jsme, že nám dokončení úkolu zabere okolo patnácti tisíc let."

"Ach." Dr. Wagner vyhlížel poněkud zmateně. "Teď chápu, proč si chcete pronajmout jednu z našich mašin. Ale jaký je přesně účel tohoto projektu?"

Láma na zlomek sekundy zaváhal a Wagner by byl rád věděl, jestli ho neurazil. Ale i kdyby, odpověď neobsahovala ani stopu popuzenosti.

"Jestli chcete, říkejte si tomu obřad, ale je to základní složka naší víry. Celé to množství názvů nejvyšší bytosti - Bůh, Jehova, Alláh a tak dál - to jsou jenom člověkem nalepené viněty. Skrývá se tu i trochu složitější filozofický problém, o kterém teď nemíním diskutovat, ale kdesi mezi všemi možnými kombinacemi písmen, jaké se mohou vyskytnout, je ta, kterou lze nazvat skutečné boží jméno. Systematickou permutací písmen se je snažíme všechna sestavit."

"Rozumím. Začali jste u A a propracujete se k Z." "Přesně tak - ačkoli používáme svou vlastní abecedu. Upravit elektronickou rychlotiskárnu tak, aby s ní mohla operovat, je zajisté triviální. O něco zajímavější problém je vymyslet vhodný program k eliminaci směšných kombinací. Tak například žádné písmeno se nesmí vyskytnout třikrát za sebou."

"Třikrát? Snad jste chtěl říct dvakrát?"

"Ne, třikrát je správně. Obávám se, že by trvalo příliš dlouho vysvětlit vám proč, dokonce i tehdy, kdybyste našemu jazyku rozuměl."

"Určitě," řekl kvapně Wagner. "Pokračujte."

"Naštěstí adaptovat váš počítač pro tuhle práci bude snadné, stačí ho jednou naprogramovat, aby permutoval každé písmeno, jak jdou za sebou, a vytiskl výsledek. Co by nám zabralo patnáct tisíc roků, budeme moci stihnout za sto dní."

Dr. Wagner si sotva uvědomoval slabě hučící manhattanské ulice hluboko pod ním. Dostal se do jiného světa, do světa hor vytvořených přírodou, nikoli člověkem. Vysoko ve svých odlehlých orlích hnízdech trpělivě pracovali tihle mniši, generace sestavovali seznamy slov postrádajících smysl. Má vůbec lidská pošetilost meze?

Jen klid, tyhle myšlenky nesmí ani naznačit. Zákazník má vždycky pravdu ...

"Bezpochyby," odvětil doktor. "Můžeme Mark V. přizpůsobit, aby tiskl tyhle seznamy. Víc mě trápí problém instalace a údržby. Dostat se dnes do Tibetu, to taky nemusí být tak snadné."

"Tohle můžeme zařídit. Součástky jsou dost malé, aby se daly převézt letecky - jeden z důvodů, proč jsme si vybrali váš stroj. Jestli je můžete dopravit do Indie, další transport už obstaráme sami."

"Nepřejete si najmout dva z našich inženýrů?"

"Ano, na tři měsíce, které bude projekt vyžadovat."

"Nepochybuji o tom, že to personální šéf zařídí." Dr. Wagner si načmáral poznámku na desky svého bloku. "Ještě jsou tu dva další body ... "

Než stačil dokončit větu, láma předložil malý proužek papíru.

"Tady je potvrzený výpis z mého konta u Asijské banky."

"Děkuji. Zdá se, že je - ano - dostatečný. Druhá věc je tak triviální, že se o ní až váhám zmínit, ale je překvapující, jak často lidé přehlížejí to, co je zřejmé. Odkud budete brát elektřinu?"

"Z Dieselova generátoru dodávajícího padesát kilowattů při napětí sto deseti voltů. Instalovali jsme jej asi před pěti lety a je celkem spolehlivý. Zpříjemňuje nám život v lámaserii, ve skutečnosti byl samozřejmě instalován proto, aby poháněl motory modlících mlýnků."

"Ovšem," ozval se doktor Wagner jako hluchá ozvěna. "Taky mě to mohlo napadnout.

K tomuto článku doporučujeme zapálit si přiloženou tyčinku vonící po santalovém dřevu.

K tomu, abychom si mohli říci pár slov o minulosti indické astronomie, musíme se nejdříve zmínit o hinduismu, který patří mezi nejstarších a největších světová náboženství. Na rozdíl od křesťanství či islámu se jedná o velmi volný systém bez přesně určených rituálů, který nikomu nepřikazuje, jak a v co vlastně věřit. Proto hinduistický panteon obsahuje tisíce různých bohů a bůžků - představitelů jediného a všudypřítomného Božství, a proto se do hinduismu vejdou desítky různých sekt a směrů. V podstatě ale existují tři základní představitelé: Brahma (stvořitel), Višna (udržovatel) a Šiva (ničitel a obnovovatel).

Hinduismus patří mezi nejstarší světová náboženství, jeho vznik spadá daleko za desáté století před naším letopočtem. Dnes se k němu hlásí osmdesát procent obyvatel Indie, celkově pak asi miliarda lidí. Nejstaršími hinduistickými svatými texty jsou tzv. védy, [Védy představovaly soubor poznatků a znalostí toho, čím Indové uctívali své bohy. Dnes se rozlišují čtyři védy - Rigvéda, Sámavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda. Kromě těchto základů existuje ještě množství dalších významných prací jako dlouhá epická báseň Mahábharáta (vznikla někdy v období 400 let př. n. l. až 400 let n. l.) či Rámajáma (čtvrté, třetí století před naším letopočtem).] které pocházejí z let 1200 až 1000 př. n. l. To, že se zde nachází velké množství různých astronomických poznatků, by nás překvapit nemělo. Pozorování oblohy mělo úzkou souvislost s náboženskými obřady. Ranní a večerní bohoslužby, sezónní a roční obřady, ty, které se vázaly k úplňku či novu, všechny potřebovaly kalendář a tak i minimální astronomické znalosti.

Zároveň existovala i astrologie, považována spolu s astronomií za dvě součásti jedné vědy. Na rozdíl od západní astrologie ovšem v jejích předpovědích velkou roli planety nehrály. Proto se nám o nich z této doby nedochovaly téměř žádné zmínky. Pravděpodobné vysvětlení je takové, že tehdejší vládci považovali astrologii za nepodstatnou. Ranné budhistické texty dokonce takové praktiky zcela zavrhovaly, protože se příčily jejich základním principům. [Ve druhém století před naším letopočtem Indii ovládl budhistický vládce Ašóka.]

Indové však planety určitě znali. Ve védách je na ně množství odkazů, v Rigvédě se například uvádí: "Nechť pět býků, kteří setrvávají uprostřed širého nebe, se vrátí zpět, až společně předají mé modlitby bohům.

Bůh Šiva - ničitel a stvořitel - tančí Tanec stvoření.

Na obloze se rozeznávalo dvacet sedm hvězdných uskupení, tzv. nakšatras [Někdy jich bylo uváděno 28. Dvacet sedm = 33 však bylo magické číslo.], pomocí kterých se určovala poloha Měsíce, Slunce a dalších těles, a prováděly se nutné výpočty (např. jarní rovnodennost, nastavování kalendáře). V případě některých nakšatras, kde skupině vévodila výjimečně jasná hvězda, se označení vztahovalo i na samotnou hvězdu (tzv. jogatárá). Příkladem může být Rohiní pro Aldebaran a současně i celé Hyády.

Celkový počet nakšatras naznačuje jejich souvislost se siderickým měsícem. Už v nejstarších textech měl ale kalendářní měsíc třicet dní. Jejich rozmístění na nebi není zcela jednoznačné. K určení poloh hvězd totiž hinduističtí astronomové používali pouze popis vůči jednotlivým nakšatrasám, příp. v souvislosti s pohybem Slunce a Měsíce. Například v Panchasiddhántiká (kolem 550 n. l.) se uvádí: "Jogatará Krittiká je na konci šestého stupně a tři a půl hastas [V ranných hinduistických dílech se polohy hvězd udávaly ve stupních pro délku a hastas pro šířku (asi 48').] severně od ekliptiky; Rohiní je na konci devátého stupně a pět a půl hastas jižně od ekliptiky ... Dvě hvězdy Punarvasu jsou na devátém stupni a na sever a jih od ekliptiky v oblasti devíti hastas. Hvězda Pušja je na čtvrtém stupni, tři a půl hastas na sever."

V mladších dílech se pro určování poloh objektů blízko ekliptiky používala ekliptikální délka, s využitím průměru Měsíce pak i ekliptikální šířka.

Zde je přehled některých nejnápadnějších a dnes nejjistěji identifikovaných nakštras (viz též mapka na protější straně):

Dhruva, dnes bychom řekli Polárka, byla kolem roku 3000 př. n. l. a Draconis.

Sedm Rišis jsou zpravidla ztotožňovány s Velkým vozem. Byly manžely sedmi Krittik.

Krittika - Plejády. Jména sedmi nejjasnějších hvězd byly Ambá (matka), Dalá, Nitatní, Abhadžanti (tvořící mraky), Meghadžantí (způsobující mraky), Varšadžanti (deštivá). Kolem roku 2300 př. n. l. se s jejich pomocí určovala jarní rovnodennost a tak i počátek nového roku. Mars byl synem Šivy, a občas byl spojován s Kárttikajou, synem Šivy. Karttikaja je bohem války, byl vychován Krittikama, a proto má jejich jméno.

Rohiní představovala Aldebaran a hvězdy kolem. Prajápati (Orion) podle legendy pronásledoval svou dceru (Rohiní) a byl zasažen šípem (Išu Trikánda = Orionův pás) vystřeleným Mriga Vjadhou (Siriem). V jiném z mýtů byla Rohiní oblíbenou manželkou Měsíce. (Jeho manželkami byly všechny nakšatras. Termín Rohiní, červený, se někdy vztahoval na nakštras Jyešthá (kolem Antara).

Čitrá - Spika, v období kolem roku 6000 př. n. l. úplněk v této části nebe určoval začátek nového roku.

Punrvasu představoval Castor s Poluxem. Sloužili jako jeden z mála referenčních bodů při určování polohy objektů na nebi.

Árdrá je Betelgeuze; byla jednou z významných hvězd při určování polohy Měsíce.

Revatí bylo pojmenování pro d, e a z Piscium. V těchto místech se před naším letopočtem nacházel jarní bod.

V některých mladších dílech se také objevují označení jasných hvězd mezi nakšatrasami: Brahmahridaja (a Aurigae), Agastja (Canopus) a třeba Apamvasta (d Virginis).

Velká pozornost se samozřejmě věnovala i zatměním, především Slunce. Za všechno mohl démon Ráhu: "Jedni říkají, že Ráhu je démonova hlava, která, ač odseknuta od trupu, jelikož ochutnala nektaru, zůstala naživu a stala se Grahou (uchvatitelem či planetou) ... jiní prohlašují, že Ráhu má tělo v podobě hada, které se skládá z hlavy a ocasu. Další zase prohlašují, že takzvaný syn Sinhiky je nehmotný a neprůhledný." Ráhuova hlava se později ztotožňovala se vzestupným uzlem, jeho ocas se sestupným. Sestupný uzel byl také někdy nazýván Ketu.

Zajímavé bylo i měření času. V Rigvédě se uvádí, že rok má 360 dní a 12 měsíců. Aby se kalendář příliš nerozešel s přírodními úkazy, vkládal se občas třináctý měsíc. Později však byly zavedeny delší časové cykly.

V Mahábháratě a jiných dílech se mluví o pětiletém cyklu, který se používal až do roku osmdesát našeho letopočtu. Skládal se z 5x366=1830 dní (tzv. savána) měřených od jednoho východu Slunce ke druhému, 5x367=1835 hvězdných dní, měřených podle hvězd. Cyklus začínal v okamžiku, kdy se nov ocitl v seskupení sravišthá, které se dnes nejistě ztotožňuje s hvězdami Delfína. Používal si i měsíční den, počítaný od jednoho východu Měsíce k druhému. Pětileté období tudíž mělo 1768 měsíčních dní.

Kolem roku 500 našeho letopočtu se ovšem začaly používat ještě delší periody, například devatenáctiletý Metonský cyklus. Všem vévodí perioda Kalpa dlouhá 4 320 000 let, tedy 1 577 917 828 dní. (Většina z nich byla ale importována ze západu.) Indové přitom měli označení pro interval 311 040 000 000 000 let - para a naopak 0,00003 sekundy - truti.

Základními a prakticky jedinými pozorovacími přístroji byly sluneční hodiny (gnómon) a tzv. clepsydry - vodní hodiny. Ty měly podobu kovové misky plující v nádobě s vodou. Na jejich dně byla malinká dírka. Zpravidla byly udělány tak, aby se musely během jediného dne a noci naplnit přesně šedesátkrát. Kromě těchto dvou přístrojů se také pro různé demonstrace využívaly jednoduché armilární sféry.

Tolik tedy nejstarší období indické a tedy vlastně hinduistické astronomie. Od roku 400 n. l. začaly do země pronikat řecké poznatky. Rozdělení ekliptiky na nakšatras bylo nahrazeno znameními zvěrokruhu. Začaly být podrobně sledovány planety, vč. předpovídání jejich poloh. Indičtí astronomové mohli počítat zatmění, délku dne i noci a zavedli správnou délku roku. Pozorovali paralaxu Měsíce, heliakální východy a západy, precesi.

Sedm velkých ostrovů je obklopeno sedmi velkými moři. V jejich středu je Džambú-dvípa a v jeho středu zlatá hora Meru. Výška Meru je 84 000 džojanas, šířka přes 16 000. Její průměr je při vrcholu 32 000, u základny 16 000. Hora je tedy podobná šálku na semena lotosu ... Slunce obíhá 100 000 džojanas od Země, ve stejně daleko od Slunce je i Měsíc. Ve stejné vzdálenosti se kolem Měsíce rozkládá sféra nakšatras. Merkur je o 200 000 džojanas dále, Venuše ještě o 200 000 vzdálenější, Mars 200 000, Jupiter 200 000 a Saturn 250 000 džojanas za Jupiterem. Sféra sedmi Riši je 100 000 džojanas daleko, ve stejné vzdálenosti je Dhruva, osa planetárního kruhu. Za Dhruvou jsou čtyři nebesa ... Dhruva uzavírá sedm velkých planet, pod kterými visí mraky. Druhvův pohyb nutí otáčet také Měsíc, Slunce a hvězdy, stejně tak nakšatras se pohybují po kruhu; všechna nebeská tělesa plují kolem polární hvězdy pomocí vzdušných lan ...

Višnu Purána(400 př. n. l. - 400 n. l.)

Pohled přes kamenné zábradlí působil závratně, ale člověk si časem zvykne na všechno. Po třech měsících už George Hanleyho nehromoval ani šestsetmetrový sráz rovnou do propasti, ani vzdálená šachovnice polí dole v údolí. Opíral se o větrem ohlazené kameny a mrzutě zíral ke vzdáleným horám, jejichž název se nikdy neobtěžoval zjišťovat.

Tohleto, přemítal George, byla ta nejbláznivější věc, jaká se mu kdy přihodila. Projekt Šangri-La - tak to pokřtila jakási vtipná hlavička ještě doma v laboratořích. Teď řadu týdnů Mark V. vyklepával celé hektary listů pokrytých blábolem. Trpělivě, neúprosně přerovnával počítač písmenka do všech možných kombinací, vyčerpal všechny předchozí skupiny možností a přešel k dalším. Když se archy vynořily z rychlotiskárny počítače, mniši je pečlivě rozstříhali a vlepovali do obrovských knih.

Bohudík za další týden už bude konec. Jaký obskurní propočet mnichy přesvědčil, že se nemusí trápit dál se slovy o deseti, dvaceti nebo stu písmen, to George nevěděl. Míval jednu stále se navracející noční můru, a to, že se plán změní a Nejvyšší láma (kterému mezi sebou říkali Sam) znenadání oznámí, že se projekt prodlužuje kamsi do léta páně 2060. Určitě by toho byli schopni.

George zaslechl prásknout ve větru těžké dřevěné dveře. Chuck vyšel na terasu vedle něho. Jako obvykle pokuřoval jeden ze svých doutníků, pro něž si ho tolik oblíbili mniši - kteří, jak se zdálo, nebyli neochotni otevřít náruč menším a hlavně všem větším potěšením života. Tohle mluvilo v jejich prospěch; možná měli o kolečko víc, ale nebyli žádní puritáni. Například ty časté výlety dolů do vesnice ...

"Poslechni, Georgi," pronesl Chuck s naléhavostí v hlase. "Dozvěděl jsem se něco, s čím budou starosti."

"Nějaká nepříjemnost? Zlobí mašina?"

Tohle byla nejhorší nepředvídatelnost, jakou si George uměl představit. Tím se mohl oddálit návrat - a sotva mohlo být něco hroznější. Proti tomu, jak se cítí tady, by bylo i sledování televizních reklam přímo nebeskou manou. Aspoň by měl pouto s domovem.

"Ne - nic takového." Chuck se usadil na zábradlí, což nebylo obvyklé, normálně ho hloubka děsila. "Právě jsem přišel na to, k čemu všechno slouží."

"Co tím chceš říct? Myslel jsem, že to víme."

"Jistě - víme, oč se mniši snaží. Ale nevěděli jsme proč. Je to ta nejbláznivější věc ... "

"Pověz mi radši něco nového," zavrčel George.

"... ale starouš Sam mi to právě vysvětlil. Znáš způsob, jakým každé odpoledne sestupuje a čeká na archy, které se odvinují z počítače. Tentokrát vypadal hodně rozrušeně, anebo přinejmenším tak, do jaké míry se vůbec vzrušit může. Když jsem mu řekl, že jsme vstoupili do poslední etapy, zeptal se mě s tím svým půvabným přízvukem, jestli jsem se nikdy nepodivil tomu, oč se pokoušejí. Řekl jsem ,Ovšem' - a on mi to pověděl."

"Dál - tohle beru."

"Tak dobře. On prostě věří, že když sestaví všechna jména - a počítají, že jich je kolem devíti miliard, - dosáhne se božího účelu. Lidské plémě završí dílo, pro které bylo stvořeno, a nezůstane důvod, aby pokračovalo. Ovšem právě tahle myšlenka je něco jako rouhání."

"Ale co očekává, že budeme dělat? Máme spáchat sebevraždu?"

"Není třeba. Jakmile bude seznam úplný, vloží se do toho ten bůh a jednoduše nám odtroubí ... Bum, a konec!"

"Aha. Už mi došlo Až tenhle džob skončíme, bude to znamenat konec světa."

Chuck se krátce, nervózně zasmál.

"Přesně takhle jsem to řekl Samovi. Víš, co se stalo? Podíval se na mne takovým způsobem, jako bych byl prvotřídní blbeček, a řekl: Nic není snažší než tohle."

George si všechno chvilku promýšlel.

"Tomu říkám vznešené myšlenky," řekl hned nato.

"Ale co s tím podle tebe máme dělat? Nemyslím, že by to pro nás něco změnilo. Nakonec už víme, že máme kolem sebe blázny."

"Ano - ale chápeš, co se může stát? Až se seznam dokončí a poslední troubení - nebo co vlastně očekávají - nikde, čí to bude chyba? Není to náš stroj, který používají? Tahle situace se mi vůbec nelíbí."

"Rozumím," řekl George pomalu. "V něčem máš pravdu. Ale tyhle věci se stávaly už dřív, víš. Když jsem jako kluk žil dole v Louisianě, měli jsme praštěného kazatele, který jednou prohlásil, že konec světa nastane příští neděli. Stovky lidí mu věřily - dokonce prodávaly domy. A přece když se nic nestalo, nevylívali si vztek, jak bys čekal. Akorát se usnesli, že udělal chybu ve výpočtech, a věřili mu dál. Počítám, že některým to trvá dodnes."

"Dobře, ale tohle není Louisiana, pokud jsi to nezaregistroval. Jsme tu dva a těch mnichů stovky. Mám je rád a bude mi líto starouše Sama, až mu krachne životní dílo. Ale stejně bych radši byl někde jinde."

"Tohle si už přeju celé týdny. Ale dokud smlouva nevyprší a neodvedou nás na letiště, co můžeme dělat?"

"Ovšem," řekl zamyšleně Chuck, "mohli bychom se pokusit o malou sabotáž."

"Sakra, jenom to ne! Tím bychom všechno jenom zhoršili."

"Ne tím, co jsem vymyslel. Podívej. Počítač se zastaví ode dneška za čtyři dny - při téměř nepřetržitém provozu. Letadlo přiletí za týden. Oukej - všechno, co potřebujeme, je najít při kontrole součástku, která se musí vyměnit. Něco, co zdrží práci právě o pár dní. My jim to samozřejmě spravíme, ale nač spěchat? Když si všechno zařídíme s rozmyslem, až z tiskárny vyletí poslední jméno, můžeme být dole na letišti. Pak už nás těžko budou chytat."

"Tohle se mi nelíbí," řekl George. "Bude to poprvé, co uteču od práce. Kromě toho nás budou podezírat. Ne, já u toho zůstanu a vezmu všechno, jak to přijde.

V první polovině čtvrtého století ovládla Indii dynastie Guptovců (320 - 650 n. l.), za které došlo k velkému rozvoji lékařství, matematiky, astronomie a dalších oborů. Bezesporu nejslavnějším astronomem a matematikem této doby je geniální Árjabhata (nar. 476). Ačkoli se většina jeho prací do dnešní doby nedochovala a vůbec se o něm ví málo, odkazuje se na něj většina pozdějších autorů. Při výkladu svého učení, z části ovlivněné Řeky, se na rozdíl od druhých neomezoval na náboženská dogmata. Naopak. Tvrdil, že Země je kulatá a otáčí se kolem své osy, že zatmění nezpůsobuje Ráhu, ale stín Země dopadající na Měsíc. Mimo to vyjádřil pí jako pi=600/191, tedy s přesností na tři desetinná místa.

Matematici této doby vůbec dosáhli skutečného vrcholu. Pracovali s nulou a nekonečnem, používali funkce sinus a cosinus, uměli řešit základní rovnice. Pomocí funkce sinus určovali zenitovou vzdálenost, počítali deklinaci a rektascenzi hvězd na základě jejich ekliptikální šířky a délky. Začal tak rozvoj skutečné vědecky podložené astronomie, tzv. zlatý věk. Krásně to dokumentuje úryvek z díla Vahára Mihira (505-587 n. l.): " Astronom-počtář musí znát rozdělení nebe a času na věky, léta, poloviny let, období, měsíce, poloviny měsíců, dny, hodiny, muhúrtas, ghatis, palas, pranas, vipalas, prativipalas, atd. jak je vyučováno v pěti siddhántas,[ Zřejmě něco jako základní díla.] - Paulišá, Vásišthá, Saura a Bráhma siddhántas. Musí znát důvody proč jsou čtyři druhy měsíců - sluneční, sávanas, hvězdný a lunární, a jak jsou, stane-li se to, vkládány měsíce a oddělovány dny. Musí znát začátek a konec Jupiterova šedesátiletého cyklu, roky, dny, hodiny a jejich vztah ke pánům. Musí být schopen vysvětlit podobnosti či rozdíly slunečního času v porovnání s měsíčním, hvězdným a sávana a co použít, aby se každý z nich přizpůsobil. A jsou-li rozdíly mezi siddhántas, musí být schopen dokázat experimentálně, především ze souhlasu mezi stínem a vodními hodinami, mezi pozorováními a výpočty, ve který moment Slunce dosáhne nejvyššího bodu a v kolik ghatik, [Jeden den byl rozdělen na šedesát ghatik.] vstoupí na hlavní vertikálu. Musí znát příčiny rychlého a pomalého pohybu, severního a jižního kursu, pohybu Slunce a jiných planet po epicyklech. Musí udat okamžik počátku a vzdálenosti, směru, míry, doby, množství zastínění, barvy a místa zatmění Slunce a Měsíce; také budoucích konjunkcí a nepříznivých setkání devíti planet. Musí být obratný v určování vzdálenosti každé z planet od Země, vyjádřené v džojanas. Měl by být také bystrý v geometrii a v počítání času, ve správném určování tvaru Země, kružnice v obvodu souhvězdí, atd.; sklonu pólu, průměru denního kruhu, zvětšování rozdílu v času, východu znamení, ghatiky odpovídajících stínu gnómonu, a podobných úlohách. No nebyla to skvělá doba?

Z uvedeného citátu je zřejmé, že hinduističtí astronomové nebyli pozorovatelé, ale počtáři. Jejich knihy obsahovaly základní elementy, k nalezení pozic pak nebylo nutné planety pozorovat, ale jen vypočítat.

Ve dvanáctém a třináctém století ovládli Indii muslimové, kteří zde zůstali až do vpádu Britů. Na trůnech v dillí, Fatéhpur Síkrí a v Agřé se střídal jeden panovník za druhým. Nejslavnější a pro nás také nejvýznamnější se stala dynastie Mughalů, především maharádža Savaj Džaj Sing II. (1686-1743). Ten totiž na příkaz moghulského panovníka Mohammada Šaha postavil na počátku 18. století několik kamenných observatoří, dnes známých jako Džantar Mantar. Toto pojmenování vzniklo ze jména Džantra Mantrav sanskrtu. Džantra znamená přístroj, Mantra symbolizuje tajnou výpočetní formuli.

---

Lunární kalendář

V pátek dvanáctého července roku 622 došlo k události, která bezesporu změnila celý svět. Prorok Mohammend utekl z Mekky do Mediny. Od tohoto okamžiku se začal počítat muslimský lunární kalendář (tzv. hidžra).

Židé i křesťané v této době odvozovali své svátky na základě měsíčních fází. Lunární měsíc o délce 29,5 dne ovšem příliš nevyhovoval slunečnímu roku s délkou 365 dní: dvanáct lunárních měsíců dalo dohromady jen 354 dní. Aby se kalendář příliš nerozešel s přírodními jevy, obě komunity začaly využívat tzv. Metonský cyklus pojmenovaný po athénském astronomovi z pátého století před naším letopočtem. Tento devatenáctiletý cyklus se skládal z 12 let o dvanácti lunárními měsíci a 7 let s měsíci třinácti. V praxi byla ale situace taková, že se třináctý měsíc vkládal dle potřeb vladařů, nikoli nějakým standardním způsobem.

Muhammad prohlásil třináctý měsíc za dílo ďáblovo. "Hle, Alláh stanovil dvanáct měsíců, v knize Alláhově od toho dne, kdy stvořil nebe a zemi. Čtyři z nich jsou posvátné. Taková je pravá víra. Proto se na nich neprohřešujte a bojujte proti všem modloslužebníkům, tak jako oni bojují proti vám, a vězte, že Alláh je s těmi, kdo jsou bohabojní. Hle, přestupný měsíc šíří bezvěrectví. Jím jsou nevěřící uváděni do zmatku. V jednom roce ho uznávají a v jiném ho vynechávají, aby vyrovnali počet Alláhem posvěcených měsíců, a dovolují tak to, co Alláh zakázal. Uvádí se v Koránu.

Proto začali muslimové používat pouze lunární kalendář, který je o jedenáct dní kratší než sluneční rok. Všechny jejich svátky se tedy s přibližně třicetiletou periodou postupně posouvají jednotlivými ročními obdobími. Každý měsíc, dlouhý buď 29 nebo 30 dní, v jejich kalendáři začíná po spatření nad západním obzorem objevivšího se nového Měsíce. Arabští astronomové tudíž museli rozvinout matematiku natolik, aby mohli počítat polohy nebeských těles vůči zenitu.

Dnes islámský kalendář, souběžně s gregoriánským, používá většina arabských zemí. Současný rok Hidžry 1417 končí 8. května 1997.

---

Tyto observatoře vznikly z několika důvodů. Jednak k ověření poloh planet, které byly nutné znát pro astrologické předpovědi. Dále sloužily k přesnému určení počátku Ramadanu, sestavování hvězdných katalogů a měsíčního kalendáře, stejně tak i k určování poloh měst a cest k usnadnění poutě věřících do Mekky a kvůli správné orientaci mešit.

Velkolepé kamenné observatoře s různými přístroji (viz článek Marcela Bělíka v minulém Trpaslíku), stejně jako precizní kovové astroláby, jsou pro islámskou kulturu typické.

První velká islámská observatoř vznikla už krátce po založení Baghdádu za vlády chálifa al Mamuna (813-833). Jedna z největších arabských observatoří pak byla postavena v Maraghě (dnešním iránském Tabrízu) sultánem Bulagem kolem roku 1259. Byla složena z kvadrantů, armilárních sfér a soustavy dalších složitých přístrojů. Stala se také vzorem pro nejslavnější muslimskou pozorovatelnu v Samarkandu (dnešní Uzbekistán), kterou postavil turecký vládce Ulugh Begh (1394-1449). Zdejší meridiánový kruh má poloměr čtyřicet metrů!

Ačkoli observatoře Savaj Džaj Singa mají některé hinduistické znaky, hlavním vzorem pro ně byla pozorovatelna v Samarkandu a Maraghě. Celkem jich bylo postaveno pět - v dilí, Džajpúru, Benáresu, Udžainu a Mathuře (ta jediná se nedochovala). Toto rozmístění, zachycené v mapce na předcházející straně, nebylo vůbec náhodné. Volba každého města měla svůj hluboký důvod.

Dillí bylo hlavním městem moghulské říše. První observatoř Džantar Mantar byla proto postavena roku 1724 právě zde. Dnes je jednou z výrazných památek města, bohužel je ale zcela nefunkční a z velké části špatnými restauračními zásahy zničená.

Benáres, nebo také Varanásí, které se rozkládá na březích řeky Gangy, je nejsvatější město všech hinduistů, centrum jejich znalostí. Věřící zde již po tisíce let provádějí své obřadné koupele, uskutečňují se tu každodenní kremace zemřelých. Muslimská vláda byla vůči ostatním náboženstvím tolerantní. Aby dodala tomuto místu náležitou vědeckou hodnotu, byl na střeše jednoho z domů postaven miniaturizovaný Džantar Mantar.

Největší observatoř Džantar Mantar v Udajpúru. Tmavé stavby v popředí, podobné slunečním hodinám, jsou přístroje Raši Džantras, pomocí kterých se pozorovaly souhvězdí ekliptiky. Bylo jich dvanáct, jejich osy mířily směrem k pólu ekliptiky. (Ten během roku opisuje kruh o poloměru 23,5 stupně, proto jsou různě orientovány.) Vzadu jsou malé sluneční hodiny Laghu Samrat Džantra. Měřily čas, deklinaci a hodinový úhel Slunce a planet. U levého okraje obrázku je vyobrazen Městský palác, ve kterém žil stavitel observatoře maharádža Savaj Džaj Sing II.}

Velmi důležité bylo i město Udžain, "indická Greenwich". Už v hluboké minulosti totiž právě tudy procházel centrální indický poledník. Protože město leželo nedaleko obratníku Raka, starověcí astronomové věřili, že Slunce změní směr svého pohybu k jihu, poté co dosáhne svého nejsevernějšího bodu, jakmile se v Udžainu ocitne v zenitu.

Město bylo střediskem několika škol, působili zde významní astronomové, astrologové a matematici - Varáha Mihira (6. století), Bráhmagupta (7. století) a Bháskara II..

Největší Džantar Mantar byl postaven v džajpúru roku 1728. Vlastně současně s městem, které založil právě Džaj Sing o rok dříve. Na pohled vypadá doopravdy velkolepě. Jedná se o ohromné stavby neobvyklých konstrukcí. Vévodí jim sluneční hodiny Bruhat Samrat Džantra s výškou 44 metrů, jejichž stupnice se zvedá až do výšky 27 metrů. Sluneční stín na nich za jednu hodinu urazí čtyři metry, čas je prý na nich možné odečítat s přesností na šest sekund!

Po důkladné prohlídce se ale člověk neubrání zklamání. Uvědomíte-li si, že všech pět observatoří Džantar Mantar vzniklo v době, kdy se běžně v Evropě používal dalekohled (a Džaj Sing s Evropou spojení měl), začnete je považovat jen za výstřelek fanatického panovníka. Velká škoda vynaložené energie.

V polovině osmnáctého století vznikla Východoindická společnost, která se stala britským nástrojem pro důkladné vysávání Indie. Začala nová éra, která vedla až ke vzniku indické federace. Státu, který vlastní jadernou bombu a vypouští své vlastní kosmické rakety, ruku v ruce s tím ale bojuje s hrozivým přelidněním a venkovskou chudobou. To už by ovšem bylo úplně jiné povídání.

"Pořád se mi to nelíbí," řekl o sedm dní později, když je houževnatí drobní horští poníci snášeli serpentinami dolů. "A nemysli se, že utíkám, protože se bojím. Jenom lituju ty chlápky tam nahoře a nechci být u toho, až objeví, jací byli hlupáci. Jsi zvědavý, jak to Sam přijme?"

"Je to legrační," odpověděl Chuck, "ale když jsem se loučil, připadalo mi, že to ví. Že od něho utíkáme. A že je mu to jedno, protože taky ví, že počítač poběží hladce a brzy práci dokončí. Potom - no jasně, pro něho žádné potom neexistuje ... "

George se otočil v sedle a hleděl zpátky na stoupající horskou cestu. Míjeli poslední místo, z něhož byl nerušený výhled na lámaserii. Siluety přikrčených, hranatých budov se rýsovaly proti plamenů, jež po sobě zanechalo zapadající slunce; tu a tam se blýskala světla jako okýnka v boku zaoceánského parníku. Elektrická světla, ovšem, ta, co se dělila s Markem o stejný obvod. Jak dlouho ještě? Zajímalo George. Roztřískají mniši počítač vzteky a zklamáním? Anebo zase v tichosti usednou a začnou své výpočty všechny od začátku?

Přesně věděl, co se právě teď na vrholku hory děje. Nejvyšší láma a jeho pomocníci sedí ve svých hedvábných róbách, prohlížejí listy, jak jim je novicové přinášejí rovnou od rychlotiskárny, a lepí je do velikánských svazků. Ani jeden z nich nemluví. Jediný zvuk představuje neutuchající pleskání, nikdy nekončící déšť kláves bušících do papíru, neboť i sám Mark V. je naprosto tichý, přestože mu mozkem jiskří miliony operací za sekundu.

Tyhle tři měsíce, přemílal George v hlavě, to je pro každého dost, aby začal šplhat po zdi.

"Tady!" volal Chuck, který zacílil pohled dolů do údolí. "Jaké je nádherné!"

Aby ne, přemítal George. Staré otlučené DC 3 postávalo na konci rozjezdové dráhy jako nepatrný stříbřitý křížek. Za dvě hodiny je odnese s sebou směrem od nepříčetnosti ke svobodě. Tohle byla myšlenka, která stála za to, aby ji vychutnal jako nejlepší koňak. George si ji nechal převalovat v mozku, zatímco se jeho poník opatrně plahočil svahem dolů.

Z výšek Himaláje se prudce snášela noc a dospěla už téměř na ně. Naštěstí cesta byla velice dobrá - na to, jaké cesty v tomhle koutu světa bývají - a oba dva nesli pochodně. Neskrývalo se teda ani to nejmenší nebezpečí, jenom trošku prochladli. Nebe nad hlavami měli úžasně jasné, zářily na něm ohýnky známých, přátelských hvězd. Aspoň odpadá nebezpečí, přemýšlel George, že pilot nebude moct odstartovat kvůli špatným povětrnostním podmínkám. Zbývala mu tahle jediná starost.

Dal se do zpěvu, ale po chvíli to vzdal. Tahle rozlehlá horská aréna, lesknoucí se ze všech stran jako přízraky s bílými kapucemi, nepovzbuzovala k takovému výlevu radosti. George mrknul na hodiny.

"Měli bychom tam být za hodinku!" zvolal přes rameno na Chucka. Pak ho napadlo: "Rád bych věděl, jestli už počítač skončil. Měl by doběhnout asi tak teď."

Chuck neodpověděl, a tak se George otočil v sedle. Mohl spatřit Chuckovu tvář, bílý ovál obrácený proti obloze.

"Podívej," zašeptal Chuck a Georg otočil oči k nebi. Všude nad jejich hlavami, v naprostém tichu, vyhasínaly hvězdy.

OBSAH tisk Arthur C. Clark, Jiří Dušek


recenzování: B. R. N. O. v Brně

O víkendu 22. až 24. listopadu se na brněnské hvězdárně sešla společnost pozorovatelů proměnných hvězd. Byla to jejich dvacátá osmá konference. Program začal páteční přednáškou dr. Zdeňka Mikuláška o tom, jak je to doopravdy s barvami vesmíru. Celé povídání by se dalo shrnout do jediné věty (stejné jako jsem měl na maturitní stužce) - všechno je jinak.

V sobotu odstartoval poměrně nabitý program Dr. Petr Harmanec z Ondřejova, když poreferoval o známém Sheliaku. Svým projevem navázal na perfektní výkon prvního přednášejícího. Po krátké přestávce se ujal slova italský mluvčí Massimiliano Martignoni, který nás informoval o činnosti mezinárodní skupiny GEOS (za rok 1995 měli téměř 40 000 odhadů jasnosti), po něm pak promluvil Francesco Acerbi o GDS (tedy Generalyzed Data System), což je projekt vyvíjející nejrůznější metody zpracování vizuálních (ale nejen takových) pozorování. Jediné štěstí bylo, že měl svoje povídání připraveno na blánách a tak měl posluchač možnost vnímat dané téma, neboť italská angličtina je mnohdy ještě méně srozumitelná než ta naše. Stejný člověk pohovořil o CCD pozorování pulzující proměnné hvězdě XX Cygni. Po něm se ujal slova opět Martignoni a seznámil posluchače s výsledky (O-C diagramy) svých vizuálních pozorování čtyř zákrytových dvojhvězd - S Ant, EH Cnc, V 417 Aql a EX Del. Následovalo malé překvapení v podobě polsky mluvícího pozorovatele J. Speila, který ukázal, jak se pozorovali a pozorují proměnné v Polsku. I když polsky neumím, rozuměl jsem dost.

Po velmi krátké přestávce na oběd se vrátil k mikrofonu dr. Harmanec, který požádal všechny v sále o spolupráci na projektu SEFONO, jenž však vyžaduje přesná fotometrická pozorování. Jakmile odběhl na svůj autobus, zaposlouchali jsme se opět do libozvučné polštiny J. Speila, který povídal o vizuálním pozorování polopravidelných proměnných AF Cyg a g Her. Velké vzrušení v sále způsobil P. Molík, který vystoupil (historicky potřetí) s příspěvkem věnovaným V 839 Oph. Tím zahájil sérii krátkých komentářů k vystaveným posterům. Jeho nejnovější teorie založená na vlastních vizuálních pozorováních praví, že tento systém, který znají ostatní jako typ W UMa, je (snad jako všechny ostatní) vlastně systém obsahující akreční disk okolo jedné ze dvou složek. Přes úporné snahy ostatních od tohoto tvrzení neustoupil. Zvláště, když mu přilil vodu na pomyslný mlýn Vojta Šimon tvrzením, že některé W UMa hvězdy s dlouhými periodami mohou mít zmíněné akreční disky. Slovenský kolega dr. Ivan Kudzej nás naopak zcela seriózně informoval o tom, že některé zákrytové dvojhvězdy vykazují v minimu jasnosti zjasnění, které se vysvětluje fokusací světla primární složky přes atmosféru sekundární. I když si dr. Mikulášek neodpustil některé komentáře postupů jejich práce a doporučil další výpočty (jak je jeho zvykem), shodli se přítomní diskutující na tom, že tento jev existuje a předkládané je jedno z možných vysvětlení. Pak pokračoval dr. Wolf z Astronomického ústavu, který promluvil o pozorování zajímavé zákrytovky AL Oph a zajímavém zpracování pozorování Lenkou Šarounovou. (Která se prý ostýchala promlouvat k ostatním.) A nakonec Petr Skalák z Karlových Varů vykládal o belgickém programu CVAP a svých pozorováních kataklyzmických hvězd.

Po další pauze zaznělo zajímavé povídání dr. Jana Mánka o Archerových proměnných ve Vlasech Bereniky a jako malý bonbónek navíc také historie života jednoho astronoma. A nebyla to prý autobiografie. Posterové příspěvky ukončil pro tento den dr. Jiří Borovička, který uzavřel NSV kapitolu života jedné hvězdy (NSV 4497). Za vším prý byla Lenka Šarounová (opět jenom poslouchala). Astronomický sobotní program uzavřel dr. Zejda a ing. Artim, kteří nám (jako i minulý rok) ukázali poslední verzi programu Gorgona a slíbili, že už brzy bude celá fungovat.

Nedělní program zahájil V. Šimon z Ondřejova, který povídal o několika zajímavých proměnných hvězdách. Následovalo vystoupení P. Sobotky a K. Bráta o výsledcích programu Medůza, v rámci něhož sledují (úspěšně) některé polopravidelné proměnné hvězdy. Obecně o Medůze pak pohovořil P. Hájek z brněnské hvězdárny. Program konference uzavřela skvělá přednáška dr. Jiřího Grygara, který jako obvykle shrnul nejdůležitější události stelární astronomie posledního roku do hodinového povídání. Pak už jen předseda sekce B.R.N.O. poděkoval všem přítomným a pozval je na další, tedy už dvacátou devátou, konferenci na stejné místo a to v termínu od 7. do 9. listopadu 1997. Příště bude jednacím jazykem angličtina, takže nezapomeňte pilně studovat.

Nakonec by bylo dobré celou akci zhodnotit. Díky recenzi, kterou jste si mohli na těchto stránkách přečíst právě před rokem, jsem prožil nejednu nepříjemnou chvíli a to nejen u nás na hvězdárně. Měl jsem trochu strach, co mě bude čekat v prostorách planetária letos. Mohu však upřímně říct, že nic z toho, co jsem pořadatelům vytýkal loni, se neopakovalo a pro mě bylo velmi poučné a přínosné trávit letos víkend na hvězdárně. Ti, co tu nebyli, mohou jen litovat. Za nejlepší přednášející bych prohlásil (nezávisle na dalším pořadí) Petra Harmance, Jiřího Grygara a Zdeňka Mikuláška, nejzajímavější (dá-li se to tak říct) přednášku měl Petr Harmanec o Sheliaku. Budete-li mít příští rok chuť a čas zajet na podzim na brněnskou hvězdárnu, doporučuji vám přijet už ve středu, kdy začíná stelární seminář.

OBSAH tisk Rudolf Novák


Pouliční osvětlení jinak?

Míst, odkud se dá nerušeně pozorovat noční obloha přizdobená Mléčnou dráhou, je pořád méně. Přesvětlená města, na která je z dálky docela zajímavý pohled, jsou stále více zahlcována novým veřejným osvětlením a bohužel i neonovými světelnými reklamami. Úplně odstrašujícím příkladem jsou benzinové pumpy rostoucí jako houby po dešti, které se snaží svým oslnivým svitem přilákat peněženky ospalých řidičů.

Ten, kdo za to trpí, jsou astronomové amatéři a také úplně normální lidé, kterým se občas zasteskne po temné obloze poseté hvězdami. Mám obavy, že kdybychom zjistili, kolik lidí ještě v životě nevidělo Mléčnou dráhu, přejel by nám po zádech nepříjemný mráz.

Světel tedy přibývá a z měst už lze pozorovat opravdu jen ten Měsíc. Určitě nejsem sám (moc nás ale asi stejně nebude), komu se z toho svírá žaludek, navíc když v blízkosti vašeho domova osvětlí park skleněnými koulemi. Můžeme tedy ještě vůbec mít jakousi naději, že se světelné znečištění oblohy zpomalí nebo dokonce úplně zastaví?

Asi ano! Naději jsem získal nedávno při mé večerní cestě Karvinou. Otevřeně se přiznávám, že tohle město nemám moc v lásce. O to víc mě překvapilo, co jsem tady viděl. Byly to kryty pouličních lamp, které jsem nikdy předtím neviděl. Nebylo jich moc, pouze jedna strana krátké ulice a jedna menší křižovatka, ale přesto byla jejich odlišnost patrná na první pohled, zvláště ve srovnání s běžnými typy na druhé straně ulice. Jejich fígl spočíval v tom, že výbojka byla zapuštěna do krytu - nerozptylovala tedy světlo do stran (jak prosté a logické). U těch starých díky vypouklému plexisklovému krytu ano (jak sprosté a nelogické).

Abych uviděl samotnou výbojku, musel jsem přijít přímo pod lampu nebo alespoň na druhou stranu ulice, z jiného úhlu ji totiž nebylo vidět. Lampa se svými světelnými účinky prozrazovala jen širším kuželem oranžového světla rozptýleném v mlze! I tvar samotné výbojky byl neobvyklý. Tvořily ji dvě trubice vedle sebe.

Možná, že jsem naivní, ale domnívám se, že by se mohlo jednat o nový typ pouličního osvětlení. Jejich účelem je určitě neoslňovat řidiče, na své by jsme si mohli přijít i my pozorovatelé oblohy. Věřím totiž, že kdyby právě takto vypadaly všechny lampy v našich městech určitě by světelné znečištění bylo o něco menší.

OBSAH tisk Pavel Gabzdyl


VV Cephei: jednou za život

V astronomické literatuře se všeobecně uvádí, že periody většiny dosud objevených zákrytových dvojhvězd nepřesahují hranici pěti dnů. Nicméně i zde se uplatňuje tak často citované rčení, že výjimka potvrzuje pravidlo. Mezi zákrytové dvojhvězdy s jednou z nejdelších známých period patří například VV Cephei. Průměrný pozorovatel nemůže čekat, že by její minimum zpozoroval za svůj život více než třikrát! Časový interval mezi dvěmi těmito vzácnými jevy je totiž bezmála dvacet let! Ale neztrácejte hlavu: jedno takové minimum se odehraje v letech 1997 a 1998.

VV Cephei náleží i s několika dalšími hvězdami do asociace Cepheus OB2. Nachází se tedy mezi galaktickými rameny Střelce a Persea, v tzv. Orionově spojnici. Soustava samotná je tvořena červeným veleobrem spektrální třídy M2Iab s absolutní hvězdnou velikostí -4 magnitudy a modrým obrem třídy B6IIe (-2 mag). Průběh samotného zákrytu, kdy se teplejší složka schová za chladnější bude následující:

leden 1997 první kontakt

únor 1997 začátek úplné fáze

prosinec 1997 střed zákrytu

srpen 1998 konec úplné fáze

listopad 1998 poslední kontakt

Z literatury je patrné, že délka úplného zákrytu kolísá v podání různých pozorovatelů mezi 290 a 570 dny, přičemž celkové trvání úkazu se udává mezi 480 a 670 dny.

Hvězdu VV Cephei naleznete krátce po setmění ve středu Cephea. Jeden a čtvrt stupně jihozápadně od krásné dvojhvězdy x Cephei. Jelikož se jedná o objekt viditelný i bez dalekohledu, jeho spatření by na čisté a nepřesvícené obloze neměl být žádný problém. Bohužel, amplituda světelných změn značně závisí na spektrálním oboru. Ve fotometrickém pásmu U činí 1,9 mag, v oboru B 0,4 mag a ve vizuálním pouhých 0,2 mag. Situace je navíc komplikována tím, že sekundární složka je polopravidelnou proměnnou. Katalog GCVS z roku 1985 uvádí celkový rozsah změn na 4,80 až 5,36 mag v oboru V a přibližnou periodu 58 dní. To dává vizuálním pozorovatelům jen malou naději na to, aby ze svých dat prokázali byť jen pouhou existenci zákrytu. K tomu by bylo nutné hvězdu sledovat nejméně jeden rok před zákrytem a stejnou dobu po něm.

Světelná křivka VV Cephei sestavená na základě fotoelektrických měření v modré barvě v letech 1956 až 1958. Během druhého a třetího kontaktu byla hvězda spektrální třídy B zcela zakryta červeným veleobrem. Pozorované světelné změny pak spadají na vrub právě této hvězdy. (Podle G. Larsson-Leandera, Sky and Telescope, November, 1978.)

Jelikož takovou dobu už nemáme, měli by všichni potencionální zájemci začít hvězdu pozorovat nejpozději ihned. Žádoucí jsou zejména fotoelektrická měření ve standardních pásmech. Vizuální pozorovatelé by si snad mohli pomoci filtry. Jako srovnávačky můžete použít tyto hvězdy: 17 Cephei (m(V)=4,29 mag; B-V=+0,43 mag), 20 Cephei (5,27 mag; +1,41 mag), 18 Cephei (5,29 mag; +1,58 mag), 12 Cephei (5,52 mag; +1,52 mag).

OBSAH tisk Martin Mojžíš


VV Cephei: Podivuhodný svět hvězd

Když jsem si četl předcházející článek, napadlo mne, že by bylo vhodné o VV Cephei napsat i nějaké astrofyzikální zajímavosti. Přiznávám, že jsem o této hvězdě nevěděl nic, nicméně vím, že když člověk zabrousí do databází (tu na adrese http://adswww.harvard.edu mohu jen doporučit), vždy něco pěkného najde. Je totiž všeobecně známo, že všechny vesmírné objekty jsou svým způsobem unikátní. Jen je nutné na ně použít vhodný přístroj s vhodným rozlišením. To, co jsem o VV Cephei zjistil, mne ale značně překvapilo. Svět hvězd je totiž doopravdy krásně podivuhodný.

První zajímavou zmínku o tomto systému nám v roce 1907 nechala slečna Cannonová, které vděčíme za základní spektrální klasifikaci milionu nejjasnější hvězd. Pod lupou si prohlédla i mikroskopické objektivové spektrum VV Cephei a spatřila "šmouhu" s výraznými absorpčními čarami a molekulovými pásy typu M2, současně však s nápadnými emisními čarami vodíku, které pro tento spektrální druh typické rozhodně nejsou. Nasvědčovaly tak, že se ve skutečnosti jedná o dvojici hvězd.

V roce 1936 D. B. McLaughlin zjistil zmizení jedné hvězdy ve spektru, a že tudíž zřejmě došlo k zákrytu. Sergej Gapoškin neprodleně prohlédl fotografické desky skleněného archivu Harvard Observatory a nalezl hned tři minima - v letech 1895-96, 1915-17 a 1935-37, která se objevovala s periodou asi 20,4 let. Kromě toho nalezl i pulzace červené složky v cyklech dlouhých asi 120 dní.

Jak se dnes ukazuje, systém VV Cephei patří mezi ty nejkurióznější. Skládá se ze dvou složek - červeného veleobra spektrální třídy M2 a horkého průvodce třídy B1-B2. Hmotnost obou se odhaduje na dvacet Sluncí. Kolem společného těžiště obíhají ve vzdálenosti šedesát astronomických jednotek, tedy dvakrát dál než je Pluto. Hvězdná velikost první složky se odhaduje na 5 mag, druhé na 7 mag (odděleně je ale samozřejmě nevidíme).

Tato světelná křivka ukazuje, že vizuální pozorovatelé nemají žádnou šanci spatřit nastávající zákryt VV Cephei. Byla pořízena během let 1976 až 1978, krátce před a po posledním zákrytu. Jediné pozorované změny byly pulzace červeného obra. K tomu, abyste VV Cephei mohli sledovat, potřebujete fotometr citlivý v modré oblasti spektra. (Pozorovali D. Böhme, P. Enskonatus, R. Branzk.)

Jak známo, takto hmotné hvězdy nemají dlouhý život. Záhy vyčerpají své energetické zásoby a končí jako supernovy druhého druhu. Proto je takových "tučných kousků" málo - mezi milionem hvězd byste našli pouze jednu s takovou hmotností.

Ostatně i obě složky VV Cephei již opustily hlavní posloupnost. Vyvinutější je samozřejmě ta červená. Díky vnitřním procesům se nafoukla do takových rozměrů, že kdyby ležela na místě našeho Slunce, sahala by její rozsáhlá řídká atmosféra až k Uranu. Vyplňuje Rocheův lalok a ztrácí velké množství své hmoty. Průvodce vlastně obíhá v její atmosféře.

Teplejší B hvězda má průměr asi patnáct Sluncí, tedy méně než jedno procento průměru větší složky VV Cephei. Díky gravitačnímu působení v době průchodu periastrem "vytahuje" látku z červeného obra a vytváří kolem sebe rozsáhlý akreční disk s poloměrem přes 500 RSlunce. Ten je zdrojem Cannonovou pozorovaných emisních čar vodíku. Hmota ale od hvězdy k hvězdě neproudí spojitě, nýbrž, jak se usuzuje na základě spektroskopických pozorování provedených družicí IUE, v sérii rozsáhlých zhustků velkých až RSlunce, tedy jako 1/16 průměru červeného obra! Materiál z akrečního disku, jednoho z největších známých, pak padá na středovou B hvězdu. [Jak jsme se o tom bavili na hvězdárenském diskuzním večeru: Červený obr vlastně zvrací.]

Schematické zobrazení průběhu nastávajícího zákrytu VV Cephei. Na soustavu se díváme zepředu, dojde tedy prakticky k tečnému zákrytu. Horká B hvězda obklopená akrečním diskem se ukryje těsně za okrajem mnohem většího červeného obra s rozsáhlou atmosférou. (Velikosti nejsou v patřičném měřítku.) Složky obíhají kolem společného těžiště po velmi výstředné dráze (e=0,35) s periodou 20,4 let. V současnosti se nachází kolem apastra, k přenosu hmoty mezi hvězdami tedy prakticky nedochází.}

Pozorované světelné změny jsou výsledkem dvou jevů: Nepravidelné oscilace, které jsou jediné pozorovatelné vizuálně (viz obrázek), mají původ v atmosféře červeného obra. Ten jednak pulzuje a jednak zde jistou roli hrají i zhustky látky, které hvězda vyvrhuje na všechny strany kolem sebe. Ty, jak se vzdalují, chládnou a mohou pak částečně stínit. K zákrytům s periodou 20,4 let dochází tehdy, když se horká B hvězda schová za červeného obra. Jak ukazuje obrázek, tyto zákryty jsou téměř tečné, menší složka se ukryje pouze těsně za okrajem složky větší. Dokonce je vidět i část akrečního disku. Proto se tak značně liší světelné křivky VV Cephei v různých oborech spektra. Ve viditelném světle dominuje červený obr, zatímco směrem ke kratším vlnovým délkám horký průvodce. Zákryty jsou tudíž mnohem hlubší v modré a ultrafialové oblasti spektra.

Při přechodu B hvězdy před M hvězdou žádné zákryty nepozorujeme, první z nich je totiž milionkrát menší.

Vzdálenost VV Cephei se odhaduje na 700 parseků, tedy 2300 světelných let. Absolutní hvězdná velikost červeného obra na -4 mag, B průvodce -2 mag. Fantastické by bylo, kdyby se obě nacházely na místě a Centauri. Dvojhvězda by se skládala z červené hvězdy s jasností -8 mag o průměru několik úhlových vteřin a modré hvězdy -6 mag ve vzdáleností půl úhlové minuty!

Použitá literatura:

R.E.Stencel, D.E.Potter, W.H.Bauer, Rapid Mass-Loss Transients in VV Cephei, PASP, 105, 45-50, 1993 January

U.Bastian, VV Cephei: Alle 20 Jahre wieder, Sterne und Weltraum, 12, 919-924, 12/1996

P. van de Kamp, The Distance of VV Cephei and Epsilon Aurigae, Sky and Telecope, 11, 397-399, 11/1978

OBSAH tisk Jiří Dušek


Průsvitná hvězda

Podíváme-li se na žebříček zákrytových dvojhvězd s nejdelší známou periodou, najdeme na prvním místě epsílon Aurigae s více než 25 roky. V závěsu je pak VV Cephei. Epsílon Vozky je ovšem natolik unikátní, že vlastně není klasickou zákrytovou dvojhvězdou. Psal o tom už dr. Mikulášek v knížce Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru. Primát tedy drží VV Cephei.

Už jsme si zvykli, že hvězdy mohou být velice různé - nesmírně velké či naopak nepatrně maličké, horké i zcela chladné. Že by však mohly existovat i hvězdy průsvitné? Už už se zdálo, že jsme jednu takovou hvězdu našli.

Poblíž jasné Capelly se nachází hvězda třetí velikosti označovaná jako epsilon Vozky. Po dobu 25 let a 3 měsíců si podržuje svoji jasnost, pak intenzita jejího světla asi čtyři měsíce slábne až na polovinu původní hodnoty. V tomto stavu setrvá 14 měsíců, načež následuje tříměsíční vzestup. Celý cyklus se opakuje s přesností hodinového stroje. Už před rokem 1903 byla epsilon Vozky rozpoznána jako zákrytová dvojhvězda. Hvězda, kterou vidíme, je normální, byť extrémně zářivý veleobr vzdálený od nás několik tisíc světelných let. Každých 27 let přes něj "cosi" přechází a zastiňuje přitom asi polovinu jeho světla.

Může to "cosi" být hvězda? V zákrytových dvojhvězdách se přece zakrývají složky dvojhvězdy, které obíhají kolem společného těžiště. Jenže v případě epsilon Vozky by musela být sekundární, zakrývající se hvězda velice podivná. Předně, musela by být obrovská - několiktisíckrát větší než Slunce. Dále, nesměla by sama prakticky vůbec zářit. Za celých sedmdesát let systematického sledování se nenašlo ani stopy po jejím světle. A konečně, musela by být průsvitná! Během úplného zákrytu, kdy by měla být jasná složka zcela zastíněna vedlejší, temnou hvězdou, totiž stále vidíme světlo zakryté složky, třebaže zeslabené na polovinu.

Není divu, že spousta astronomů v existenci takového hvězdného monstra nevěřila a hledala jiné, alternativní vysvětlení zákrytů. Konečné rozhodnutí však padlo až v roce 1984 po vyhodnocení výsledků pozorovací kampaně uspořádané pro sledování posledního zákrytu. Ten probíhal od léta 1982 do jara 1984. Ukázalo se, že je zcela vyloučeno, aby zákryty byly způsobovány poloprůhlednou gigantickou hvězdou. Zakrývajícím tělesem je zploštělý disk tvořený zrníčky pevné látky o velikostech několika mikrometrů. Během zákrytu se disk promítá na kotouč jasné složky a zčásti jej zastíní. Otevřenou otázkou zůstává, co se nachází uprostřed disku. Může tam být jedna hvězda, spíše tam však bude těsný pár, který svým oběžným pohybem disk stabilizuje.

Materiál disku, který obklopuje dvojici nepříliš hmotných a zářivých hvězd, patřil dříve primární složce. Ta se v nedávné minulosti nafoukla natolik, že přesáhla i do oblasti gravitačního působení druhých dvou hvězd soustavy. Hmota v koláči získaného materiálu měla dostatek času, aby zrníčka zchladla a vysrážela se v ní pozorovaná zrníčka pevné látky.

OBSAH tisk Zdeněk Mikulášek


Jak jsem dělal cédéčko

Původně jsem přislíbil napsat do BT o tom, jak se dělá cédéčko. Pak mi došlo, že by bylo ode mne dost drzé, kdybych rozdával rozumy, jak se připravují a vyrábějí multimediální CD-ROMy, když jsem (spolu s dalšími) stvořil právě jedno jediné. Ne, tyto řádky berte jen jako zpověď jednoho z tvůrců, který by nerad na některé věci ve shonu událostí zapomněl a proto je píše na papír. Třeba to někdy k něčemu bude.

Tohle cédéčko ASTRO 2001 vzniklo zprudka: letos v červnu se uskutečnila první konzultační schůzka s panem Donovalem, majitelem počítačové firmy D-data, v červenci už bylo jasné, že se "do toho pustíme", pak přišlo několik infarktových měsíců a třetího prosince se před dvěma stovkami novinářů, obchodníků, nejrůznějších expertů a zájemců, kteří vyjeli do 24. patra pražského hotelu Fórum, představoval hotový výrobek - 650 megabajtů astronomie, nacpaných na kompaktní disk (megabajt za kačku padesát).

To je ale jenom polovina pravdy. Pro dokreslení musím dodat, že myšlenkou vyrobit počítačovou verzi astronomického vzdělávacího komplexu ASTRO 2001 jsem posedlý už nejméně deset let. Vzpomínáte si, milí kolegové, jak jsem vás na různých seminářích a konferencích otravoval svými (celkem nudnými, připouštím) příspěvky o ASTRO 2001? Někteří bazilišci při mém výkladu symboliky jedničky na konci názvu (tedy 2001 - jde o první rok příštího století a toto je projekt pro příští století) naznačovali, že to zřejmě bude rok, kdy se projekt (možná) uskuteční. Naděje na realizaci opravdu dlouho růžové nebyly. Napočítal jsem celkem pět vážných pokusů uskutečnit ASTRO 2001, a teprve poslední se zdařil. Takže žádný náhlý nápad, osvícení shůry a ejhle - CD je na dlani! Kdepak: slibná i rozpačitá jednání, první plány, naděje, a zase zklamání. Až teď popáté tomu bylo jinak.

Myslím, že úspěch jsme měli nejen proto, že se našel osvícený podnikatel, schopný finančně projekt zabezpečit (jistěže s vírou, že se mu vložené peníze vrátí), ale také proto, že se k realizaci projektu sešli vhodní lidé. To jsem si předtím nijak zvlášť nepřipouštěl, ale je tomu tak: mám pocit, že příprava cédéčka připomíná nejspíš výrobu filmu nebo složitého televizního pořadu. Je potřeba vytvořit tým a řídit ho. Příprava takové knihy je záležitost úplně jiná. Lidé z týmu musí být ve svém oboru profesionálové; otřepaná fráze, ale pravdivá. Aby bylo úplně jasno: "astronomičtí" autoři musí velmi dobře ovládat řemeslo výuky a popularizace astronomie, programátoři musí umět programovat, grafici znát pravidla designu a typografie ... Určitě i vám to připadá samozřejmé, ale přesto jsem zažil případy, kdy se programátor teprve seznamoval se softwarem a plácal cosi vyčteného z příruček, jak se to dělá. A pak se musí najít výborný manažer, který má skutečné pravomoci, vše potřebné dojedná a není líný. Uvědomil jsem si, že předchozí pokusy byly zřejmě neúspěšné už proto, že se tenkrát takové týmy ani formálně nevytvořily. Být profíkem se vším všudy není ale nijak snadné. Teď myslím na skutečnost, že okolí považuje každý výrok profesionála za platný, žádné mluvení jen tak do větru. Stalo se mi několikrát, že moje naoko nevinné plácnutí, okamžitý nápad, vzali ti druzí naprosto vážně a už na něm stavěli (jak jinak, času bylo ukrutně málo!). Takže si pomalu odvykám myslet nahlas a když už se bavíme tak, že myšlenky jen volně poletují, snažím se na konci o shrnutí toho, na čem jsme se domluvili. Dříve, když se všechno vleklo, jsem to nedělával, na změnu kurzu bylo přece času dost.

Jak známo, o globálních vlastnostech našeho vesmíru se rozhodovalo v prvních zlomečcích sekundy po velkém třesku. S naším cédéčkem to bylo také tak: hned zpočátku jsme se museli rozhodnout, jakého druhu bude. Věděli jsme, že musí proniknout k mnohem většímu počtu lidí, než jsou takzvaní vážní zájemci o astronomii, jinak je to projekt obchodně nezajímavý. Přitom jsme chtěli připravit cédéčko, které by uživatele také vzdělávalo, nejenom bavilo. Tenkrát jsme nastavovali kritické parametry, které nakonec rozhodují o tom, prodá-li se jen několik set kusů výrobků a nebo o jeden až dva řády víc. Zavrhli jsme variantu "encyklopedie astronomie": kdepak encyklopedie, tedy souhrn našeho vědění z oboru! Taková "encyklopedická" díla bývají leda souhrnem znalostí autora či ukázkou toho, jaké podkladové materiály se autorovi podařilo sehnat.

ASTRO 2001 není ani složitou hvězdnou mapou, která ukáže polohu hvězd a planet, ať se na ně díváme odkudkoli a kdykoli. Ne, nechtěli jsme jít touto cestou, ostatně takové výrobky na trhu již existují. Abych řek' pravdu, velmi těžko se mi ASTRO 2001 zařazuje do nějaké škatulky. Nejraději bych řekl - je to můj laskavý učitel (a trvám na slově laskavý), který mne zasvěcuje do tajů astronomie.

Od samého začátku se mi na tvorbě cédéčka líbila skutečnost, že většinu peněz je možné vložit do lidské práce. Není to jako v případě tvorby knih, kdy dvě třetiny prostředků nakladatelstvím doslova protečou a skončí v tiskárnách a papírnách. Příprava cédéček je jako výroba hodinek ve Švýcarsku ... Pak mě také fascinuje rychlost, s jakou se cédéčko zrodí (v té materiální podobě): od posledních korektur do okamžiku, kdy už zabalené leží před vámi na stole, neuplyne víc než pár desítek hodin(!). ASTRO 2001 je multimediální. Je zajímavé, že tento dnes tak módní pojem má stále docela neurčitý obsah (aspoň takový mám dojem po přečtení několika učených knih na toto téma). Pro některé spočívá multimediálnost zejména v tom, že se uživatelé mohou pohybovat po disku, jak se jim zlíbí. Proč by nám měl někdo přikazovat, co máme dělat?! Hup sem, hup tam, tady je to bezva, a zde už míň, honem odtud pryč. Mockrát jsem se musel vnitřně ujišťovat, zda jsme tuto volnost udrželi v přijatelných mezích. Přemíra demokracie totiž škodí.

Pro jiné je multimediálnost především v tom, že cédéčko mluví, hraje, ukazuje hýbající se obrázky, a kdyby to šlo nějak zařídit, tak by určitě i přežvykovalo. Živě si vzpomínám na první rozvahy kdysi dávno, kdy jsem zcela spontánně (spolu s dalšími spoluautory) tvrdil, že je spousta možností oživit běžný výklad zvuky a pohybem. Například do akustické podoby přivedené rádiové blikání pulsarů ... Když pak došlo na lámání chleba, poznal jsem, že právě uvedený příklad je asi tak jediný, který reálně přichází v úvahu. Podobně je tomu i s pohyblivými obrázky: pár videosekvencí dodá kosmický výzkum, ale nepřeberně jich zcela určitě není. Zbývají jen animace, ale ty se připravují setsakramentsky těžko! Zkrátka dnes už vím, že astronomie je němá a statická; ozvučit ji a rozhýbat nelze jen tak levou rukou.

Kdo čekal od těchto řádků nějaké zajímavosti ze zákulisí příprav cédéčka nebo "veselé příhody z natáčení", bude asi zklamán. Nestačil jsem si jich všimnout, byly-li vůbec jaké. Na dobu příprav tohoto prvního původního českého astronomického kompaktního disku (vida - má 5P(J), tj. přídavných jmen) vzpomínám jako na dobu, kdy se střídaly okamžiky mírné euforie s hlubokými depresemi a únavou. Ty druhé byly častější a delší a odrovnávaly mě také zdravotně. Moc jsem proto uvítal, když mě někteří chránili (však jsem svému šéfovi Zdeňku Mikuláškovi jako věnování na obal disku napsal, že mu děkuji za odhánění vlků v době, kdy jsem tvořil tohle cédéčko). Také se na mě nezlobte, že jsem skoro nic neprozradil z dramaturgie - to víte, chystáme se na druhý díl a potom na třetí, a konkurence přece nikdy nespí!

Projekt ASTRO 2001: díl první - Báječný vesmír. Autoři: Zdeněk Pokorný a Jiří Grygar. Design, digitalizace a programování: ateliér Intimate Arts. Produkce: Ondřej Čapek. Vydavatel: D-data, Pod šancemi 444/1, 180 77 Praha 9. Cena 997 Kč.

OBSAH tisk Zdeněk Pokorný


Zajímavá pozorování

Takže opět se probírám útlou hromádkou vašich pozorování. Nebýt Lukáše Krále a Matúše Kamence, už by doopravdy hrozilo, že se musíme přejmenovat na Amatérskou prohlídku oblohy bývalých pozorovatelů.

22./23. července 1996 21:40 UT meniskus-cassegrain 150/2250 mhv 5,7 mag

NGC 6940, Vul - Je nenápadná, měl jsem problém ji najít, v hledáčku totiž není vidět a ani v dalekohledu příliš "nevypaluje". Je celkem velká (30') a navíc i okolí je hvězdnaté. Je ohraničena několika jasnými hvězdami, není chudá - při delším koukání jich vidím čím dál tím více; při bočním pohledu se zvětší, je hezká.

Tolik popis od Lukáše Krále. Tuto otevřenou hvězdokupu najdete pod levým křídlem Labutě, nedaleko Řas. Samozřejmě, že jsem se podíval i do našeho archivu, ze kterého jsem vybral dvě pozorování. První je od Martina Konečného:

7./8. července 1991 23:50 UT mhv kolem 6 mag

oko: bočním viděním protažená mlhavá skvrnka.

triedr 10x50: téměř jeden stupeň dlouhý a třikrát tak méně široký mlhavý, pěkný obláček s desítkou slabších hvězd.

Somet binar 25x100: rozlehlá, vyčerpaná hvězdokupa se spoustou hvězd.

Značně nadšený byl Honza Kyselý. (Když jsem znovu zabrousil do jeho pozorování, která mám všechna na harddisku svého počítače, rozhodl jsem se, že něco podobného udělám i se svými pozorováními. Později i s vybranými pozorování některých z vás. Chtěl-li by mi v tom někdo pomoc, budu mu více než hodně zavázán.)

6./7. října 1991 kolem 20. hodiny mhv 5,3 mag

triedr 7x50: nejhezčí ve Vul, nápadná, asi 8 mag.

newton 110/805, zv. 32x: hezká, středně velká skupina hvězd, průměrně hustá.

22./23. července 1996, kolem 21. hodiny mhv 5,2 mag

newton 110/805, zv. 32x: velká, v oblasti o průměru snad okolo 0,5°, příliš pohledná není (v triedru by snad měla být mnohem lepší), nepravidelná, asi 5 jasných hvězd kolem 8,5 mag je na okrajích (a nemusí do ní ani patřit), ostatní je většinou drobotina pod 11 mag, ale nepravidelná a dost řídká; v centru je o cosi jasnější hvězda 10,5 mag. Okraje jsou opravdu velmi řídké a nepravidelné a už to možná ani hvězdokupa není, "jádro" je oblast o průměru asi 10', kde jsou jen slabé hvězdy s tou jasnější 10,5 mag ve středu, poměrně kruhová a pravidelnější, je zde koncentrována velká většina hvězd, takže působí i dost hustě. Musí obsahovat velké množství hvězd, >50 (60-70?).

triedr 7x50: eliptický, výrazný, nápadný a zajímavý zrnitý objekt, 30'x12', dominují jasné hvězdy.

Podíváte-li se na NGC 6940 do některého z hvězdných atlasů (u nás na hvězdárně je nyní značně populární počítačový Guide), můžete si všimnout, že tato otevřená hvězdokupa obsahuje proměnnou hvězdu FG Vulpeculae. Jedná se o polopravidelnou proměnnou hvězdu, která se mění v rozmezí 9 až 9,5 magnitudy. Čili nic moc. (Jak by řekl Leoš Ondra: Nič moč.) Kousek na sever ale najdete skutečnou, pořádnou proměnnou, dlouhoperiodickou SX Vulpeculae. Mění se v rozmezí 12 až 17 mag (fotografický obor) v cyklech dlouhých 425 dní. Díky malé jasnosti tedy opět Nič moč.

Když jsem prohledával výpisy z deníků Martina Konečného (kdoví, kde je mu nyní konec), narazil jsem na další zajímavé záznamy, které by si zasloužily publikaci právě v této rubrice:

8./9. července 1991 23:20 UT roztocká obloha s mhv 7,1 mag

NGC 6800 Vul - triedr 10x50: na této skvělé obloze (mhv 7 mag) viditelná na první pohled. Pěkná, mlhavá, rovnoměrně jasná, dokonale kruhová, lehce zrnitá, o průměru 22'. Na západním okraji nenápadná hvězdička.

Somet binar 25x100: Prstencová hvězdokupa! Dokonale kruhový prstenec vytvořený z 20 hvězd 10. velikosti. Vnější průměr 12', vnitřní asi 7'. Prstenec je nejjasnější v západní části. V dalekohledu je tvar výrazný především bočním viděním.

"Prstencová" hvězdokupa NGC 6800 není samotná. Jiným případem je NGC 6811 nedaleko d Cygni, o které se také Martin zmiňuje. Jak ale dokumentuje pozorování Honzy Kyselého (opět, ale ono se pomocí toho počítače tak snadno pracuje), ne všichni si toho všimnou. Ostatně potvrzuje to i Brian Skiff. Ten se zmiňuje pouze o čtvercovém tvaru hvězdokupy.

13./14. srpna 1993 mhv 5,6 mag

newton 110/805, zv. 32x: Fantastická! Na ploše 15' v průměru velmi kompaktní bohatá skupina drobných hvězd, všechny pod 11 mag, alespoň 50 kousků, opravdu nádherná. Méně než 0,5° od ní je skupina jasných hvězd, která by v triedru mohla svádět k záměně se skutečnou hvězdokupou.

No a nakonec tu mám ještě jedno pozorování od Martina Konečného. Tentokráte se jedná o zajímavou mlhovinu NGC 2261 v Jednorožci, o které se v minulosti několikrát rozepisoval Leoš Ondra:

28./29. prosince 1992 refraktor 63/840 mhv 6,2 mag

NGC 2261 Mon - zv. 34x: je slabě vidět jako malá, kruhová ploška bez vnitřních zjasnění jihozápadně od hvězdičky jedenácté velikosti. R Monocerotis, která má po většinu doby podobnou jasnost, není vidět asi proto, že je zabalená v jasné mlhovině. Zv. 84x: R Mon je slabě vidět jako pouhé zjasnění. Mlhovina má opravdu tvar komety a nepravidelnou strukturu, ale na nějaké podrobnosti by to chtělo nejméně patnácku. Celková jasnost je asi stejná jako ta hvězda na severovýchodě.

NGC 2261, neboli Hubblova proměnná mlhovina si určitě zaslouží vaší pozornost. R Monocerotis je velmi mladou hvězdou (její svítivost se odhaduje na 1500 Sluncí), která je z části ještě zabalena do prachového obalu. Kromě změn jasnosti, se ale mění i vzhled mlhoviny(!). Detailní fotografie ukazují, jak se ty stejné detaily různě objevují a zase mizí, ve shodě se změnami osvětlení i samotné mlhoviny. První si toho všiml právě Edwin Hubble roku 1916. Jako mlhovinu však NGC 2261 nalezl už Sir William Herschel.

Když už jsme u mlhovin, rád bych zmínil své pozorování jiného zajímavého objektu - NGC 2467, o kterém jsem se zmiňoval před rokem v článku Po stopách mořeplavců. Je vidět i z našich zeměpisných šířek, mnohem nápadnější však byla v indickém Udajpúru (25 ° severní zeměpisné šířky) a to i přesto, že jsem se na ni díval obyčejným triedrem 10x50:

12./13. listopadu 1996 20:30 UT mhv kolem 6 mag

NGC 2467 Pup - na první pohled! Člověk ani nemusí vědět, kde přesně leží. Nápadná kruhová skvrnka, která se zjasňuje do středu, tam obsahuje nejméně jednu hvězdu (zřejmě i druhou slabší); její průměr je tak 1 až 1,5 násobek vzdálenosti x a 7 Puppis; jasná hvězda neleží v centru, připadá mi, že mlhovina je rozsáhlejší na sever od ní.

Takže se na ni letos určitě podívejte. Bude-li po přechodu studené fronty, tedy čistý průzračný vzduch, pokuste se i o další mlhoviny v zimní části nebe. Příště bych jim totiž chtěl věnovat více prostoru. Jako malé lákadlo pak přikládám ještě své pozorování dvojice poněkud utajených planetární mlhovin - jedné opět v Lodní zádi, druhé v Blížencích.

28./29. prosince 1996 Úpice Somet binar 25x100 mhv 6 mag

2452 Pup - nápadnější než NGC 2467; na první pohled, bez problémů stačí k jejímu nalezení i Atlas Coeli. U jejího severozápadního okraje leží hvězda; mlhovina je kruhová, možná obsahuje jedno, dvě stelární zjasnění, jisté to ale není; úhlová velikost kolem 10'.

1./2. března 1989 Brno refr. 150/2250 mhv neudáno

NGC 2371-2 Gem - zv. 56x: slabá mlhavá skvrnka, oválná, okraje difuzní; zv. 100x: mnohem nápadnější a větší; zv. 140x: oválná, vidět jsou dvě jasná jadérka, která se dotýkají; zv. 225x: západní jadérko se mi zdá západní, ale jen mírně; zv. 375x: za šarlatánských podmínek se zdála ve tvaru piškotu.

Obě planetárky jsou viditelné i malými dalekohledy, i když NGC 2371-2 dost mizerně. Ta má ale podle své podoby na fotografiích zajímavou přezdívku Burák.

NGC 2371-2 na snímku v Palomarském atlasu. Vzhledem k rozlišení tiskárny se na něj doporučujeme podívat z větší dálky.

Když už ale probírám planetární mlhoviny, musím se určitě zmínit o NGC 2346 v Jednorožci. V současnosti totiž prožívá něco velmi, velmi zajímavého:

2./3. března 1989 refr. 200/3000 mhv neuvedeno

NGC 2346 Mon - zv. 75x: slaboulinká hvězdička, snad trochu mlhavá; zv. 300x: mlhavá, rozplizlá skvrnka, která má uprostřed "špendlíkovou hlavičku" (V361 Mon).

NGC 2346 je tzv. bipolární planetární mlhovinou, jejíž vzdálenost se odhaduje asi na 800 parseků. Uprostřed můžete spatřit centrální hvězdu, která však není centrální hvězdou mlhoviny. Její spektrum A5V ji totiž vylučuje jako potřebný ionizační zdroj. Je prostě příliš chladná. Podrobným rozborem spektra se ale zjistilo, že se jedná o jednočarovou spektroskopickou dvojhvězdu s periodou téměř přesně šestnáct dní. Průvodce, o hmotnosti kolem 0,4 Slunce, tvoří hvězda typu sd0 s povrchovou teplotou mezi 60 a 100 tisíci kelviny a svítivostí mezi 20 a 90 Slunci. Ta je skutečným jádrem mlhoviny.

Od roku 1899, ze kterého jsou první fotografické snímky, až do roku 1981 se se soustavou zas tak nic zajímavého nedělo. Pak však Lubomír Kohoutek (ten, který může za tu slavnou kometu) objevil zákryty centrální hvězdy s amplitudou jedna magnituda. Podrobná pozorování brzo ukázala, že se "zákryty" rychle rozšiřují a prohlubují. Roku 1983 už okupovaly tři čtvrtiny periody (15,995 dne - tedy stejné, jako byla před jejich objevem perioda spektroskopická) a maximum jasnosti pokleslo o 1 magnitudu. V roce 1986, jak ukazuje přiložená světelná křivka společnosti VSNET (http://www.kusastro.kyoto-u.ac.jp/vsnet/), pak naopak zcela zmizely.

Současný model NGC 2346 je asi takový: Hvězda, která je jádrem mlhoviny, je značně vyvinutá, na tzv. asymptotické větvi obrů, zřejmě těsně před vznikem bílého trpaslíka. Občas, jednou za několik let, začne kolem sebe vyvrhovat na vodík chudý materiál své obálky. Ten, jakmile dosáhne vzdálenosti několika stovek poloměrů Slunce, zchladne a během několika dní rychle zkondenzuje na prachové částice. Tento prach sice září v infračerveném oboru (potvrzeno družicemi), je však značně neprůhledný pro optické záření.

Větší graf znázorňuje světelné změny V651 Monocerotis pozorované členy skupiny VSNET v letech 1983 až 1996. Menší graf zachycuje jeden typický "zákryt" hvězdy spektrální třídy A, pozorovaný ve fotoelektrickém oboru V od 26. ledna do 15. února 1982.

Jelikož je tento materiál vyvrhován po dávkách, je jasnější A hvězda při svém oběhu kolem těžiště, postupně zakrývána různými oblaky. Pozorované "zákryty" jsou tedy výsledkem neprůhledných prachových mračen přecházejících před hvězdou. V okolí systému ovšem nemají dlouhého trvání. Díky gradientu tlaku záření jsou brzo vytlačeny pryč a obohacují vnější části planetární mlhoviny.

A teď to nejdůležitější. Podle posledních zpráv se jádro NGC 2346 začalo opět zeslabovat. V polovině září mělo 11,3 mag, koncem už 12,0 mag. Je tedy dost možné, že začala být opět aktivní.

    m(V)B-V
a 10,24 mag   +0,14 mag
b 11,02 mag   +0,36 mag
c 12,01 mag   +0,11 mag
d 12,80 mag   +0,21 mag
e 13,21 mag   -0,15 mag

Těsné okolí NGC 2346 s vyznačenýma srovnávačkama. Jejich hvězdné velikosti, vč. barevných indexů, jsou uvedeny v tabulce.

V únoru tomu bude pět let, kdy vzplála Nova Cygni 1992, dnes také označována jako proměnná V1974 Cygni. Stala se bezesporu jednou z důkladněji studovaných objektů svého druhu. Hodně jsme o ní slyšeli a určitě ještě hodně uslyšíme. Na tomto místě bych proto chtěl toto kulaté výročí vzpomenout jen symbolicky, světelnou křivkou pořízenou členy Astronomické společnosti v Hradci Králové. Jmenovitě se jedná o Martina Lehkého, Honzu Kyselého, Luďka Dlabolu, Martina Navratila, Petra Šrétra a Martinu Junkovou (snad jsem ta jména nepopletl). Tak jak nova slábla, používali k pozorování následující přístroje: volné oko (oči), dělostřelecký binar 10x80, Somet binar 25x100, refraktor 100/450 a 200/3500.

Tolik pro dnešek všechno. Nyní by bylo na místě popřát vám pěkné vánoce a šťastný nový rok. Jenže, když jsem byl v Indii, uvědomil jsem si, že to není až tak jednoduché. Právě tam jsem byl svědkem oslav konce starého a začátku nového hinduistického roku. Když si uvědomíte, že ho slavila téměř miliarda lidí, začnete se na naše křesťanské svátky dívat trochu jinak. Takže raději - sbohem příště.

OBSAH tisk Jiří Dušek