bily trpaslik

Číslo 86.

1997

Květen

OBSAH:
Zdravím Brno a povídám o Hipparcovi
Geologický výzkum Měsíce
Symbiotické hviezdy a iné
Byla Halle-Bopp kometou století?
Jak jste na tom vy?
Byla jsem tu!
Jaký bude život na stárnocí Zemi?
Povídání o jednom obrázku
Otisky prstů
Zajímavá pozorování

Zdravím Brno a povídám o Hipparcovi

Moc pozdravuji všechny své kolegyně a kolegy, kteří jsou nyní shromážděni v astronomickém hlavním městě republiky. Měl jsem na jazyku říci, "kteří jsou nyní sešlí v Brně", ale pak jsem si uvědomil, že by to daleko spíše platilo o mně než o vás. Vlastně vás zdravíme dva, spolu s inženýrem Čížkem, jenž byl původně amatér hodonínský, kdežto já jsem byl amatér sedlčanský.

Jirka Dušek mermomocí trvá na tom, že vám musím říci nějaké horké novinky, ale kde je mám já, duše nebohá, sehnat, když všechno víte rychleji a lépe než já? Možná, že si ani neuvědomujete, jaký zázrak se stal v podobě sametové revoluce a právě včas, když zrovna teprve začínal skutečný rozmach Internetu. Nemohu než vám závidět rozhled a možnosti, které máte, navzdory drahotě a různým jiným problémům, se kterými se potýkáte. Nevím, kdo z vás si plně uvědomuje, že před takovými 55 léty stál náš národ před zcela reálnou možností úplného vyhubení. Na podzim roku 1941 měli Němci válku prakticky vyhranou, nebýt toho, že si svojí brutalitou znepřátelili sovětské lidi a Hitler navíc zcela idiotsky vypověděl válku Americe. Když tedy nyní čtu česko-německou deklaraci o stejném podílu na vině, kroutím hlavou, ale uvědomuji si, že to je vaše věc tam doma.

Sotva jsme se vzpamatovali ze šesti let úplné válečné izolace od světového pokroku, přes 40 procent našich voličů ve zcela svobodných volbách rozhodlo, že Sovětský Svaz je náš vzor a že sovětská věda je vědou všech věd. Díky jejich moudrosti jsme si dali 40 let komunistické izolace a oblbování. Řeknete si, "co nám to děda povídá, to už se nás netýká", a máte naštěstí pravdu. Nicméně bych vás chtěl varovat, že dějiny pokračují a lidská blbost je nezničitelná, ale bojovat se s ní musí, jak říkával Jan Werich.

Vezmu to z veselejšího konce. Obdivuji vysokou kvalitu různých článků, které píšete do "Trpajzlíka". Za všechny se zmíním o jediném, článku Filipa Hrocha o aktivních galaktických jádrech, čili AGN. Za to by se nemusel stydět žádný náš aspirant. A to nemluvím o vysoké profesionální úrovni knih a článků vašich kolegů z Masarykovy university, samozřejmě také Jury Grygara a dalších. Jen mne mrzí, že takové články, jako je třeba Hrochův, přijdou do rukou jen malému okruhu čtenářů. Potřebujete moderní český astronomický časopis a Jirka Dušek by byl ideální redaktor. On už tuhle moji písničku zná a odpovídá, že by to chtělo pevnou finanční základnu, protože z předplatného se časopis neuživí. Mnoho lidí u vás už poměrně značně zbohatlo a třeba by se mezi nimi našel mecenáš, zejména, kdyby mu to kromě všeobecné známosti vyneslo úlevu na daních. Skoro všechny velké americké dalekohledy byly postaveny takhle. Třeba pan James Lick, který zbohatl na železnicích, chtěl původně postavit pyramidu v San Francisku, ale dal se přemluvit na hvězdárnu. Chtělo by to umluvit nějakého českého Licka a taky vašeho poslance, aby si uvědomil, že takové slevy na daních národu ohromně prospějí. To se tady taky dělá, že svého poslance a senátora otravujete hromadně tak dlouho, až se dá na něco umluvit, protože má strach, že by v příštích volbách nemusel být zvolen. Skoro stejně vzácný jako vhodný mecenáš je senátor či poslanec, který je sám fanda do astronomie. To je sice vzácností, protože oni většinou nejraději střílí nebohá zvířata, asi si odreagovávají chuť postřílet své kolegy, konkurenty, a otravné voliče. No ale občas se najde hodnotný fanda do astronomie, protože všude se vyskytuje pšenice mezi koukolem.

Už jsem kázal dost, tak se pokusím povědět něco MOŽNÁ pro vás nového, o Hipparcovi. Ten satelit vytrvale znovu a znovu fotografoval hvězdnou oblohu s velkou přesností, takže je možno určit polohy objektů s přesností snad až na tisícinu vteřiny, a z nich taky odvodit paralaktické posuvy. Jestli se to podařilo, byl by to báječný pokrok. Skutečně přesné vzdálenosti hvězd (a tedy taky jejich zářivé výkony) bylo dosud možno určit jen v okruhu asi 80 světelných let, což je směšně málo v porovnání s rozměry Galaxie. I tak to byl senzační technický výkon, měřit paralaxy velikosti 0,04''. Pod tímhle úhlem byste z Brna rozeznali moji postavičku tady v Los Angeles! (Prosím vás, neříkejte "Andžlíz", takhle to tady nikdo neřekne. Správná výslovnost je asi tak L(a)s A''ndžlz. To (a) v Los je něco mezi a a o, a vyslovuje se úplně stejně ve jméně Las Vegas. A to A'' znamená, že otevřete pusinku na A ale řeknete E). Už zase poučuji. Tak honem zpátky ke hvězdám a paralaxám.

Snadno si spočtete, že kdyby Hipparcos dokázal opravdu změřit paralaxy až do jedné tisíciny vteřiny, pak už by málem dokázal rozlišit postavičku astronauta stojícího na okraji měsíčního kotouče na nějakém kráteru! Spíše očekávejme paralaxy do 0,002'', což je stejně úžasné, protože budeme mít vzdálenosti a svítivosti hvězd v okruhu nějakých 1500 světelných let. Kalibrace zářivého výkonu (myslím, že tohle teď, ze záhadného důvodu, říkáte spíše než "svítivost", že?) jako funkce spektrálního typu a luminozitní třídy bude brzy daleko přesnější než dosud.

Ovšem nejvíce vzrušuje možnost vylepšení kosmologie díky cefeidám. Vztah mezi jejich periodou a svítivostí byl propracován důkladně za ta mnohá desetiletí od jeho objevu slečnou Le(a)vittovou. Jenže nulový bod byl stále velmi nejistý, jinými slovy, bylo zapotřebí změřit svítivost nějakých cefeid přímo z paralaxy. Jenže cefeidy jsou vzácná zvířátka, veleobři, kterých je málo a kteří jen v určitém krátkém životním stádiu začnou pulzovat. Žádná nebyla v dosahu pozemských měření paralaxy, a ani Hipparcos vlastně plně nestačil, ale je lepší něco nežli nic. Nejbližší cefeida je Polárka, podle Hipparca vzdálená 430 světelných let. Za ní je pramáti cefeid, delta Cephei, vzdálená 980 světelných let, a jen 11 dalších jsou taktak pod tou hranicí nějakých 1500 světelných let.

Není to mnoho a neslibuje to velkou přesnost. Navíc Polárka se snaží pozorovatelům proměnných hvězd předstírat, že není cefeida. Ona totiž prakticky nemění jasnost, ale periodická variace její radiální rychlosti ji prozrazuje. Zřejmě totiž pulzuje v první harmonické, asi jako struna držená prstem uprostřed své délky, takže vidíme jen vnější část její atmosféry rytmicky pulzovat, a ta je tak řídká, že se to na jasnosti prakticky neprojeví. Do vztahu perioda-svítivost se ale musí dosadit pomyslná perioda fundamentálních pulzací (celé atmosféry najednou), takže máme další nejistotu, musíme totiž pro vztah těch dvou period mít nějaký model atmosféry. Nejlepší odhad dnes je, že místo pozorované periody 3,97 dne se musí vzít 5,67 dne. Pak vyjde absolutní vizuální magnituda Polárky -3,55 mag, čili 2250 Sluncí. Autoři článku, Feast a Catchpole (Físt, Ka''čpoul) mluví trochu mlhavě a není jasné, zda mají na mysli vizuální či bolometrickou magnitudu. Naštěstí pro hvězdy přibližně stejně horké jako Slunce není bolometrická korekce velká. Ti dva odvodili základní vztah ve tvaru

M_v = -1.43 - 2.81 log P,

perioda P je ve dnech, absolutní vizuální hvězdná velikost M_vje průměr mezi maximem a minimem. Podle toho by cefeida s periodou jeden den měla svítivost 320 Sluncí (patrně ve vizuálním oboru), a z blízkých cefeid je nejsvítivější ta s nejdelší periodou, l Carinae, P = 35,6 dní což dá 17 700 Sluncí.

Podle tvrzení těch dvou autorů jsou cefeidy asi o 35 až 40 procent svítivější, než se myslelo. Bezprostředním důsledkem je, že se nám galaxie v Andromedě, M 31, zase vzdálila. Původní Hubblovu vzdálenost Baadde za druhé světové války zdvojnásobil, pak jsme se dlouho drželi na 2,2 milionech světelných let, v roce 1990 to poskočilo přibližně na 2,5 milionu, a nový vztah pro cefeidy dává 2,9, čili prakticky tři miliony světelných let. Vůbec vesmír se nám zvětšil, ale rychlost jeho rozpínání se zmenšila, takže by mohl být starší než některé poslední výsledky z Hubblova kosmického dalekohledu naznačovaly.

Problém je ve velikosti Hubblovy konstanty, která měří současnou rychlost rozpínání vesmíru. Stále ještě urputně bojují dva tábory, z nichž jeden urputně hájí hodnoty H₀ nepříliš menší než 100 km/s/Mpc a druhý stejně urputně stojí za hodnotami blízko 50 km/s/Mpc. Převrácená hodnota by dala stáří vesmíru 19,6 miliard let pro pomalé rozpínání a 9,8 miliard let pro ten druhý extrém rychlého rozpínání, ale za předpokladu, že se vesmír vždycky rozpínal stejně rychle. Gravitace se snaží rozpínání zpomalit, proto skutečné stáří musí být menší, jde o to, o kolik. To záleží na průměrné hustotě hmoty ve vesmíru. Teoretické úvahy vytrvale naznačují, že vesmír má právě kritickou hustotu hmoty na to, aby se v nekonečném čase zastavil, zatímco pozorování stejně vytrvale naznačují, že skutečná hustota je menší, i když bereme ohled na přítomnost skryté hmoty. Vesmír by pak byl otevřený a rozpínal se stále.

Podržíme se teorie, předpokládáme kritickou hustotu, pak vyjde stáří dvě třetiny těch horních hodnot, čili třináct nebo šest a půl miliardy let. Ta druhá hodnota, založená na hodnotě H₀ = 100 km/s/Mpc, je zřejmě nepřijatelná. Jenže nedávné výsledky z HST urputně poukazovaly na H₀ kolem 70-80 km/s/Mpc, což by dávalo stáří vesmíru pod 10 miliard let, nepřijatelné s hlediska stáří kulových hvězdokup, pro které příslušní badatelé stejně tvrdošíjně hájí hodnoty kolem 14,5 miliard let. Autoři rekalibrace cefeid odhadují, že odpovídající přepočet sníží H₀ asi na 55, což by dalo stáří vesmíru asi 12 miliard.

Odhady stáří kulových hvězdokup jsem považoval za mnohem spolehlivější, protože soudobé výpočty vývoje hvězd vypadají velmi solidně. Ale i tam se jeví dobrá možnost opravy vhodným směrem. Totiž základním ukazatelem stáří kulovky (pak že nečtu "Trpajzlíka"!) je místo v H-R diagramu, kde se diagram rozdělení svítivost/teplota začne zřetelně odchylovat od hlavní posloupnosti, prostě turn-off point. Vztah mezi svítivostí odpovídající tomuto bodu a hmotností hvězdy je v podstatě kalibrován pomocí proměnných typu RR~Lyrae. Předběžné výsledky Hipparcose naznačují, že i tyhle pulzující proměnné jsou jasnější, než jsme mysleli, i když jen asi o 0,3 magnitudy. Ale tenhle malý posuv znamená hodně pro stáří hvězd hvězdokupy. Totiž pro málo hmotné hvězdy, řekněme při přecházení od hmotnosti jednoho ke dvěma sluncím, se prudce zkracuje věk, kdy hvězda odbočí z hlavní posloupnosti. Jestliže tedy nyní hvězdy v kulovkách jsou jasnější a hmotnější než jsme mysleli, stárnou rychleji, a typický věk kulových hvězdokup by se mohl snížit na 11 miliard let.

Takže by naráz odpadla astronomická paralela záhady: "co bylo dříve, vejce nebo slepice? Jestli vejce, kdo je snesl, jestli slepice, z čeho se vylíhla?" Biologové z téhle záhady vyplouvají argumentem vývoje, ale žádný astronom nemůže obeplout situaci, kdy kulové hvězdokupy by měly být starší než vesmír. Tak, jak byly předběžné výsledky z Hipparcose prezentovány, problém by zmizel: vesmír starý 12 miliard by asi mohl obsahovat hvězdokupy staré 11 miliard let. Vypadá to růžově, ale badatelé o hvězdokupách už se začínají bouřit nad tím krátkým věkem, a skutečně s tím zjasněním hvězd typu RR Lyrae to není zdaleka tak jisté. V květnu bude o tohle všechno pěkná hádanice v Benátkách.

Nepochybné je, že Hipparcos přinesl a přinese mnoho nových a hodnotných výsledků. Tak třeba, že Mira je vzdálená 420 světelných let, prakticky jako Polárka. A mnohé Miridy musí být ohromné hvězdy, ještě větší, než jsme tušili. Pro dvě dokonce vychází poloměr větší než tisíc poloměrů Slunce, takže by na místě Slunce sahaly až skoro k Jupiteru. Ale tyhle hodnoty jsou zase hodně nejisté.

Nezávisle na Hipparcovi jsem ještě chtěl povídat o zábavném problému, zda se vzdálené oblasti vesmíru mohou rozpínat rychlostí větší než je rychlost světla. Vedoucí kosmogonici se tomuto problému vyhýbají jako Algol Jižnímu Kříži (to je vědecké předělání nevědeckého lidového rčení "jako čert kříži"). Čas mi vypršel, tak buďto to za mne prodiskutuje někdo chytřejší, nebo o tom napíšu do Trpaslíka. Vidíte, teď jsem si dal pozor a řekl to správně. Jako kluk jsem totiž odposlouchal tvar "trpajzlík" a ve škole jsem za to strašně trpěl, protože jsem si to nemohl odvyknout. Tak teď si to odreagovávám na Jirkovi Duškovi, který to blahovolně přijímá.

Mějte se tam všichni moc hezky, a občas se koukněte na hvězdy (raději častěji než občas)!

Přednáška profesora Plavce byla přečtena na posledním setkání členů Amatérské prohlídky oblohy 4. května 1997 na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně.

Informace o konferenci v Benátkách a vůbec spoustu dalších prací souvisejících s Hipparcosem najdete na adrese http://astro.estec.esa.nl/Hipparcos/hipparcos.html

OBSAH tisk Mirek Plavec, Los Angeles

Geologický výzkum Měsíce

Povrchové tvary na každém pevném tělese sluneční soustavy, ať to jsou planety nebo měsíce, případně i asteroidy, odráží dynamiku tělesa, vzájemné působení vnitřních (endogenních) a vnějších (exogenních) pochodů. Vnitřní pochody jsou poháněny vnitřními zdroji energie, jakými jsou zejména rozpad radioaktivních prvků (nejčastěji U, Th, K), slapový ohřev, případně teplo uvolňované třením na poruchách. Vnější (exogenní) geologické pochody pohánějí vnější zdroje energie, jako Slunce nebo impaktující (dopadající) tělesa. Vnitřní pochody zahrnují magmatickou a sopečnou činnost, tektonické pochody (na Zemi i pohyby litosférických desek). Útvary, které těmito pochody vzniknou, jsou rozrušovány především tíhou a dále podle jednotlivých planet, působením atmosféry (zvětrávání, vítr), vody, ledu, biosféry, případně kosmickým zářením a dopady meteoroidů. Jednotlivá tělesa se liší souborem geologických pochodů, které na jejich povrchu působí.

Abychom mohli poznat vývoj tělesa s pevným povrchem, je vhodné při jeho výzkumu použít geologickou metodiku tak, jak byla vyvinuta pro studium Země. Příkladem tělesa, které bylo mimo Zemi pomocí této nejpodrobněji studováno, je Měsíc.

Geologický výzkum Měsíce.
Měsíc patří k tělesům, které člověk studuje již velmi dlouhou dobu. Měsíční povrch byl jedním z prvních objektů pozorování, prováděných od roku 1610, kdy na Měsíc Galileo Galilei prvně zaměřil svůj, tehdy ještě velmi nedokonalý, dalekohled. S vývojem dalekohledů se naše informace zpřesňovaly (maximální dosažená rozlišovací schopnost dosahuje více než 0,5 km). K výzkum Měsíce se používaly i další astronomické metody, ale základní zvrat začal až nástupem kosmonautiky. V šedesátých a sedmdesátých létech Měsíc postupně studovaly sondy, které jej zprvu míjely, pak ty, které na něj tvrdě dopadly, a postupně další, které na něm měkce přistály nebo kroužily kolem něj jako oběžnice. Tento výzkum vyvrcholil automatickými sondami, jenž se po jeho povrchu pohybovaly nebo byly schopné přivést z něj vzorky na Zemi a konečně i ty, které na jeho povrch dopravily člověka.

Vzorky, jež astronauté nebo sondy z Měsíce přivezly, se staly předmětem detailního laboratorního výzkumu. O něm v této přednášce blíže nebudeme hovořit. Zaměříme se metody, které člověk použil, když studoval Měsíc na dálku ze Země a ze sond.

Základem výzkumu Měsíce bylo zprvu přímé pozorování, po vzniku astrofotografie snímky Měsíce. Měsíc má pro tento způsob výzkumu několik velmi dobrých předpokladů. Především nemá atmosféru, která např. představuje určitou obtíž při dálkovém studiu Země, Marsu a především Venuše. Další velmi podstatnou výhodou je, že je z hlediska působení geologických pochodů velmi primitivní. Povrch Měsíce jako celek modelují všude stejné exogenní pochody - kosmická eroze působící prostřednictvím dopadu kosmických těles různé velikosti a kosmického záření. Proto na jeho povrchu nedochází k takovým jevům jako na Zemi, kde jedna hornina, jako např. granit, může působením různých zvětrávacích pochodů a vlivem různých erozních pochodů nabývat nejrůznějších forem (plochý reliéf, skalní věže, balvanité útvary ap.). Dále se ukazuje, že se na modelaci měsíčního povrchu podílelo méně geologických pochodů a proto je jeho stavba jednodušší. Po letech Apollo se podařilo získat další obrovské množství poznatků, které povrchové tvary na Měsíci dále osvětlily a v řadě případů dovolily poměrně přesně vysvětlit jejich vznik.

I když je Měsíc nyní zkoumán již zcela odlišně než další tělesa sluneční soustavy s pevným povrchem, je dobré některé metody, které byly při jeho studiu dříve použity, poznat. Známe-li některé z principů těchto metod, budeme pozorovat povrch Měsíce i amatérskými prostředky s větším zájmem.

Metody výzkumu Měsíce
V tomto příspěvku se budeme zabývat základními metodami, které dovolily již před začátkem výzkumu kosmickými sondami a před přistáním člověka na Měsíci získat velmi dobrý obraz o jeho povrchu. Obecně to jsou metody dálkového průzkumu. Zvláště je nutno upozornit na jednu ze specifických aplikací dálkového průzkumu a to na geologické mapování měsíčního povrchu. Tato metoda je důležitá pro poznání vývoje Měsíce jako celku.

Dobré výsledky, které dosáhl dálkový výzkum Měsíce, ukázaly, že aplikace těchto metod má základní význam i při výzkumu všech dalších těles sluneční soustavy s pevným povrchem.

Dálkový průzkum Měsíce (DPM)
Při dálkovém průzkumu Měsíce studujeme měsíční povrch jednak ve velkém vlnovém rozsahu elektromagnetického záření a jednak pomocí záření částicového.

Hlavním zdrojem záření, které využíváme při DPM je především Slunce. Dále to jsou kosmické záření, radioaktivní záření (přirozené) a rovněž mikrovlnné a radiové vlny. V případě slunečního záření se využívá jak záření odražené od měsíčního povrchu, tak povrchem absorbované.

Hodnoty získané těmito měřením poskytují velmi cenné údaje o minerálním a chemickém složení měsíčního povrchu a o jeho struktuře. Cílem těchto výzkumů je proto poznání:

morfologických forem měsíčního povrchu

složení měsíčního povrchu (zastoupení minerálů, hornin a určení chemického složení)

geologických pochodů, které měsíční povrch formují

Odražené sluneční záření
Odraženého sluneční světlo nese důležité informace o minerálním a chemickém složení měsíčního povrchu. Víme, že povrch těles pozemského typu, ke kterým patří i Měsíc, se skládá především z minerálů křemičitanů (silikátů), jejichž struktura je význačná přítomností tetraedrů (SiO₄)^-4.

Tyto minerály skládají vyvřelé horniny, které na povrchu Měsíce dominují. Vyvřelé horniny vznikly chladnutím a utuhnutím z magmatu. Klasifikuji se podle minerálního složení, velikosti zrna a podle chemického složení, zejména podle procentního obsahu SiO₂.

Podle obsahu SiO₂ rozlišujeme:

horniny kyselé (např. granity) > 66% SiO₂
horniny intermediální (např. granodiority) 66-52% SiO₂
horniny bázické (např. bazalty) 52-45% SiO₂
horniny ultrabázické (např. pyroxenovce, některé bazalty ap.) < 45 % Si0₂

Čím více má hornina SiO₂, tím je světlejší a má i nižší hustotu. U bázických hornin, které obsahují více Fe, Ca, Mg je tomu naopak.

Na Měsíci nejsou v typické podobě zastoupeny přeměněné horniny, jaké známe ze Země. Na Měsíci došlo jen k impaktním přeměnám. Velmi omezené je i spektrum usazených hornin. Patří k nim ve své typické podobě ještě nepříliš hojně zastoupené svahoviny a hlavně pak horniny přemístěné při impaktech.

U Měsíce, který nemá vyvinutou atmosféru, lze velmi výhodně použít metody DPM pro výzkum minerálního složení hornin. Výsledky některých těchto měření však mohou být ovlivněny následnými impakty spojenými s drcením a vznikem regolitu.

Nejčastěji se používají tyto metody:

stanovení albeda tj. procenta odraženého světla. Pro stanovení albeda se zpravidla využívá pásmo 0,51-0,59 nm. Naměřená hodnota sice odráží možné minerální, případně petrografické složení, ale je ovlivněna též velikostí částic a strukturou měsíčního povrchu a dále i některými geologickými pochody, které působí na povrchu Měsíce. Proto tatáž hornina může mít velmi různé albedo. Tak např. rozpráškování horniny albedo snižuje, eroze slunečním větrem ztmavuje, působení UV záření naopak vyběluje.

fotometrická analýza úzce navazuje na stanovování albeda. Tato metoda vychází ze zjištění, že intenzita odrazu kolísá v závislosti na fázovém úhlu (tj. úhlu mezi světelným paprskem dopadajícím ze Slunce a paprskem odraženým směrem k Zemi). Z naměřených hodnost se konstruuje světelná křivka zachycující vztah jasu a fázového úhlu. Tvar této křivky závisí např. na tvaru povrchu (tj. na jeho mikrostruktuře a složení povrchu).

analýza světelné polarizace vychází z proměnlivosti intenzity polarizace na fázovém úhlu. Pomocí této metody je možno poměrně přesně určit rozložení hornin, prachu, regolitu, námrazy a ledu.

opacita je funkcí podílu procenta polarizace a fázového úhlu. Pomocí její hodnoty je možno odvodit složení, velikosti části a strukturu povrchu. Např. prašná půda se projevuje jako semiopakní a má při malém fázovém úhlu negativní polarizaci.

odrazová spektroskopie měří intenzitu odraženého záření v různých vlnových délkách (od infračervených po ultrafialové). Každý minerál absorbuje záření určité vlnové délky (barvy) víc než jiný. Podle tvaru křivky spektrální odrazivosti (tj. podle zobrazené závislosti intenzita-vlnová délka) je proto možno zjišťovat přítomnost určitých minerálů a tím i hornin. Ve viditelném oboru spektra je možno identifikovat horninová skla, minerály obsahující TiO₂, FeO, obecně obsah mafických složek, dále přítomnost ilmenitu, plagioklasů a dalších minerálů.

infračervená odrazivost závisí na vlastním záření tělesa. V pásmu 1-5 nm se projevuje minerální složení hornin. Tento projev je však velmi citlivý na fyzikální vlastnosti materiálů, jako jsou jejich mikrostruktura, albedo, odrazivost. V pásmu 9 nanometrů se projevuje SiO₂ (kyselé horniny), při 12~nm ultrabázické horniny. Poloha těchto pásem tak umožňuje určit základní horninové složení. Tato metoda poslouží i ke stanovování vodního ledu, NH₃, CH₄, hydratovaných forem minerálů ap. Její aplikace proto umožňuje vymezení geochemických jednotek a navazuje tak na multispektrální zobrazování (viz dále).

gama spektrometrie studuje gama záření z povrchu tělesa. Toto záření je zčásti primární, tj. je to projev radioaktivního rozpadu přírodních izotopů (tj. závisí na koncentracích U, Th, K a může sloužit k ocenění, jak jsou rozšířeny horniny bohaté SiO₂ a tím je zároveň měřítkem, které dovoluje ocenit stupeň planetární diferenciace). Sekundární, indukované gama záření vzniká při interakci kosmického záření (slunečního i galaktického původu) s povrchem tělesa. Sekundární gama záření nás informuje o obsazích např. vodíku, kyslíku, křemíku, hořčíku, železa a titánu. Méně spolehlivé údaje přináší pro ocenění obsahů Al a S, případně Ca, Na, Mn a REE. Toto zářeni přináší informace z vrstvy sahající od povrchu do hloubky 20 cm. V případě Měsíce dosahuje tato metoda dobrých výsledků proto, že v pozemských laboratořích máme jako standardy již analyzované měsíční vzorky, které dovolují lépe identifikovat ve spektrech jednotlivé složky.

rtg fluorescence registruje sekundární rentgenovo záření vyvolané bombardováním povrchu tělesa slunečním rtg zářením. Sledují se energie záření a jeho intenzita, které závisí na kvalitě a zastoupení složek. Za normálních podmínek sluneční činnosti je možné pomocí této metody stanovit zastoupení prvků do atomového čísla 14. Jen v období zvýšené sluneční činnosti je možno identifikovat další prvky jako Si, Mg, Al a též K, Ca, Ti, Fe. Varianta této metody s umělým zářičem ⁵⁵Fe a ¹⁰⁹Ce byla užita na Marsu při práci sond Viking.

sledování alfa-částic bylo použito pro sledování obsahu Ra v řídké atmosféře Měsíce. Alfa částice se uvolňují při rozpadu radioaktivních izotopů U a Th. Podle koncentrací tohoto vzácného plynu je možno sledovat obsah a rozšíření těchto složek v regolitu. Dalším možným zdrojem jsou plyny unikající z měsíčního nitra při přechodných událostech (tj. při "měsíčním vulkanismu").
Survoyer 5 nesl zařízení, pomocí kterého byl ozařován vzorek regolitu alfa-zářičem a byla sledována intenzita zpětného vyzařování. Sledovala se energie navrácených částic, která je úměrná atomovým hmotnostem prvků. Tuto metodu je možno použít pro identifikaci prvků o nižších atomových hmotnostech.

Výzkum vlastností měsíčního regolitu
Samostatnou problematikou je studium vlastností regolitu na měsíčním povrchu. Mimo určení pevnosti povrchové vrstvy byla např. sledována možnost výskytu ledu, velikost a tvary úlomků, hloubka podkladu. V případě přistávacích modulů bylo možno povrchovou vrstvy studovat pomocí mechanické ruky, vpichů ap. Metody DPM vycházely z faktu, že každá látka absorbuje, odráží a vyzařuje elektromagnetickou energii. Průchodnost elektromagnetických vln do hloubky roste s jejich vlnovou délkou (IR a viditelné záření 1-2 cm, radar až metrové hloubky). Tyto experimenty zahrnují radiometrická měření, studium pomoci mikrovlnného záření a radiových signálů.

Radiometrická měření odrazivost povrchu zachycují jeho infračervený jas buď v širším nebo užším infračerveném oboru. Pomocí těchto měření získáváme informace o lze kvantifikovat tepelné vlastnosti povrchu (např. tepelnou setrvačnost). Touto metodou je tedy také možno zpřesňovat poznatky o složení (např. o výskytu vody) nebo velikosti částic skládajících regolit (malou tepelnou setrvačnost má např. půda a vrstva úlomků).

Výzkum v mikrovlnném oboru se zaměřuje jednak na pasívní registraci spektra a dále na aktivní činnost, tj. na studium pomoc radaru (tj. po vyslání pulzu mikrovlnné energie se sleduje čas zpětného příchodu a intenzita odrazu). Tato metoda je velmi účinná pro výzkum tepelné a elektrické vodivosti povrchových vrstev.

Radarová měření informují o drsnosti planetárního povrchu v měřítku milimetrů až metrů. Radarové vlny prostupují do hloubky až několika metrů. Intenzita odrazu radarových vln závisí na velikosti sklonu místa odrazu a na jeho struktuře (např. na rozměru bloků v regolitu) a na dielektrických vlastnostech odrážejících hornin. Zjednodušeně řečeno, elektromagnetické vlastnosti jsou odrazem struktury a hustoty. Intenzita odrazu radarového signálu závisí na složitých, dosud velmi málo známých vztazích.

Radarová (a laserová) měření se užívají též pro měření výškových rozdílů na povrchu tělesa vzhledem k oběžné dráze sondy.

Měření bistatickým radarem mezi orbitálním a přistávacím modulem podávají informace o povaze materiálu v okolí přistávacího modulu. Koeficient odrazu informuje o povrchové drsnosti a dielektrické konstantě. Výsledky těchto měření dovolují odhady minerálního složení a střední hustoty odrážejících látek.

Radiové signály, které jsou vysílány tak, aby se na cestě mezi vysílačem a přijímačem dotýkaly povrchu tělesa (např. přistávací modul a orbiter, přistávací modul - Země) mohou přispět k objasnění složení a hustoty materiálu a též ke zpřesnění poznatků o topografii tělesa.

Geologické mapování
Cílem výzkumu určitého tělesa je poznání nejen jeho složení ale i jeho vývoje. Při těchto výzkumech mají výchozí význam poznatky o rozšíření a povaze horninových těles, o jejich stáří a struktuře.

Zjišťování těchto poměrů vychází z principů geologického výzkumu hornin. Prostředkem umožňujícím vyjádřit plošné rozšíření jednotlivých horninových těles, stupeň jejich deformace a podle možností i jejich genetické vztahy je geologické mapování. Konkrétní metodou, jak toho dosáhnout, jsou aplikace poznatků získaných při dálkovém průzkumu Země a při fotogeologickém mapování při výzkumu povrchu dalších těles sluneční soustavy. Jako podklad pro tyto práce slouží fotografické snímky povrchu pořízené buď dalekohledy nebo družicemi v různých vlnových délkách spektra (včetně mikrovlného oboru při aplikaci radaru).

Geologické mapování vychází z poznání, že kůra určitého tělesa není homogenní, ani náhodně heterogenní, ale že se skládá z těles hornin, která jsou význačná množinou určitých vlastností, jistým plošným rozsahem a vertikálním rozpětím. Jednotlivá tělesa se těmito vlastnostmi liší. Charakteristický soubor vlastností určitého geologického tělesa, spolu s definovaným časovým a prostorovýn rozsahem ukazují, že určitá jednotka vznikla za specificky omezeného souboru podmínek v limitovaném časovém úseku.

Měsíc je příkladem tělesa, které modelovaly poměrně jednoduché geologické pochody, jak to dobře ukazuje srovnávání Země a Měsíce. Vzniklé jednotky, jak již bylo uvedeno výše, nejsou výrazným způsobem modifikované a jejich interpretace je proto lépe možná.

Vymezování jednotlivých jednotek zpravidla vychází z tvarových vlastností tělesa, povahy jeho povrchu (složení, drsnost = velikost zrna) a z albeda. Důležitou pomůckou jsou metody srovnávací morfologie. Vychází se zpravidla z různých pozemských morfostruktur známé geneze, hledají se jim podobné tvary na povrchu Měsíce a přisuzuje se jim stejná nebo podobná geneze. Tato metodika má v některých případech určitá omezení, která jsou dána konvergencí příznaků. Znamená to, že v některých případech se např. mohou některé příznaky impaktnich a vulkanických struktur sobě natolik blížit, že jejich rozlišení je obtížné. Důležité proto je, abychom při geologickém mapování porozuměli procesům, která tělesa působí. V případě Měsíce již máme usnadněnou práci, protože jeho povrch byl již studován přímo a podařilo se získat řadu laboratorních údajů. Jiná situace je např. u ledových těles ve vzdálenějších částech sluneční soustavy, pro které máme na zemském povrchu jen velmi málo analogií.

Velkou pomocí jsou multispektrální snímky, které zachycují spektrální proměnlivost povrchu (= barevné rozdíly nebo relativní barvy jednotlivých těles), případně stanovit i určité geochemické rozdíly mezi jednotlivými tělesy. K tomuto účelu se používají barevné fotografie, mapy obsahující linie (dráhy) letu sond s provedenými měřeními a konečně barevné mapy, které zobrazují výsledky řádkování terénu multispektrálními elektronickými čidly (skanery). Tyto snímky jsou vhodnou pomůckou k mapování změn minerálního a chemického složení tělesa.

Příkladem jednoduché geologické mapy je zobrazení litostratigrafických jednotek impaktního kráteru, který vidíme na povrchu měsíčního moře. Ten především leží (je v superpozici) na mořských bazaltech, do kterých byl impaktem vyhlouben. Geologickými jednotkami tohoto kráteru mohou např. být hrubé a jemné výhozy tvořící vzdálený pokryv (případně s naloženými sekundárními impaktními krátery), kráterový val, stěny porušené sesuvy a zlomy, omezenými zakřivenými plochami a dno. Výhozy z některých kruhových moří (Imbrium, Orientale) pokrývají značné plochy měsíčního povrchu a mohou sloužit jako "časové horizonty", které dělí vývoj Měsíce na časové úseky (základ měsíční stratigrafie - prenektarian, nektarian, imbrian, eratosthenian, kopernician).

Při určování poměrného stáří na měsíčním povrchu platí zákon superpozice, tj. skutečnost, že starší tělesa jsou překryta mladšími a zákon intersekce - mladší tělesa protínají starší.

Pro povrch těles postižených impakty platí základní předpoklad, že čím je povrch tělesa starší, tím hustěji je pokrytý impaktními krátery. Jestliže je povrch krátery nasycený, každý nový impakt smaže kráter stejné velikosti a ještě určitý počet kráterů menších. Povrch je nejdříve nasycen nejmenšími krátery a pak postupně krátery většími a většími. Počet kráterů se vyjadřuje na jednotku plochy.

Určitým měřítkem stáří povrchu je též potlačení až setření tvarů impaktních kráterů meteorickou erozí. Údaj o stáří získaný tímto způsobem je však méně spolehlivý.

Díky analýze vzorků z Měsíce je u řady významných objektů známo i jejich radiometrické stáří a relativní časová stupnice je poměrně dobře datovaná z absolutně časového hlediska. Povrch Měsíce je nyní již pokryt řadou geologických map nejrůznějšího měřítka a podrobnosti.

Cílem tohoto přehledu bylo vysvětlení některých principů, které nám pomáhají při poznání vývoje Měsíce a dalších těles sluneční soustavy s pevným povrchem.

OBSAH tisk RNDr Mojmír Eliáš, CSc.
Český geologický ústav, Praha

http://www.sci.muni.cz/~dusek
Tam jsme my! A kde jste vy?

Symbiotické hviezdy a iné

Hviezdy. Ich evolučný proces ich vedie k rôznym štádiám vývoja a najcharakteristickejším rysom, ktorý ich celý život sprevádza nie je nič iné, ako premennosť. Človek si len veľmi ťažko uvedomí, že aj Slnko, hoci tak pokojne žiariace na svojej každodennej ceste oblohou (zvláštne, že sa mu to stále chce), je v skutočnosti hviezdou meniacou svoje svetelné pomery. Tak v škále miliónov, či miliárd rokov, ako aj v priebehu hodín. A tak je to s každou hviezdou.

Ešte výraznejšie je to s hviezdami viacnásobnými. Málokto si uvedomuje v dnešnej dobe, že normálne je nefajčiť. Čo to má spoločné s astronómiou? Nuž, v nej zase platí: normálnou sústavou je dvojhviezda. Vo vesmíre totiž máme až 80% hviezd zlúčených v pároch alebo viacnásobných sústavách. Slnko teda nie je vo vesmíre hviezdou normálnou, ale v skutku výnimočnou tým, že je hviezdou osamotenou. Ak sa máme zaoberať väčšinou vesmíru, tak sa musíme zaoberať dvoj a viacnásobnými sústavami hviezd.

Súčasná moderná technika, ktorej vrcholom sú v prístroje ako Keckov teleskop, HST, či veľký rádiový ďalekohľad v Indii, nám umožňuje nahliadnuť až do samého srdca takých sústav, teda priamo na samotné hviezdy. Všetci veľmi dobre poznáte snímky Betelgeuze, Vajcovitej hmloviny, Mačacieho oka, Presýpacích hodín či GK Per.

História astronómie však už zaznamenáva pomaly 4 storočia od objavu ďalekohľadu a iba snáď posledných desať rokov sú k dispozícii skutočne supermoderné stroje s adaptívnou optikou. Viac ako 300 rokov spočíval výskum na pleciach ďalekohľadov malých - do jednoho metra. Takých, ako je napríklad ďalekohľad, spod ktorého som k vám prišiel, 0,6 m cassegrain na Hvezdárni Hlohovec. A stále, celých 400 rokov, sa astronómiou ťahá minimálne v oblasti premenných hviezd neklesajúci význam pozorovaní amatérskych, s ďalekohľadmi do priemeru 40 cm. To je už dnes doména amatérskych pozorovaní takých, aké robia aj mnohí z vás, členov APO.

Hoci už existuje množstvo snímkov vesmírnych objektov, ktoré sa svojou kvalitou a fotografickou krásou nemôžu rovnať pohľadu prostým okom do ďalekohľadu, všetci z vás, APO-ákov, aj tak vždy práve ten pohľad do okuláru uprednostnia. A sami veľmi dobre viete, prečo. Čaro takých chvíľ sa krásou fotografie nedá nahradiť.

Sledujete vybrané hviezdne polia, pozorujete kométy, hľadáte planétky, opisujete planetárne hmloviny, či guľové hviezdokopy. Prečo ale nebyť užitoční v rámci svojich pozorovaní aj pre vedu a neskúsiť sa venovať odhadom jasnosti premenných hviezd? Chápem, každého uspokojuje čosi iné. Na poli premenných hviezd môžme svoje citové zážitky spojiť s veľkým vedeckým prínosom. Zatiaľ, čo jedni sa zaoberajú pozorovaním nefyzikálnych typov premennosti, teda zákrytovými premennými hviezdami, ako jednou skupinou, väčšina svetových organizácií pozorovateľov si dnes vyberá fyzikálne príbuzné objekty, tak ako to začali robiť vaši českí kolegovia, keď začali pozorovať trpasličie novy, novy, a symbiotické hviezdy.

Práve amatérske pozorovania takých hviezd sú svojím vedeckým prínosom výnimočné. Stačí si uvedomiť, že len kataklizmatických premenných dnes poznáme viac, ako 800. Na ich sledovanie počet profesionálnych astronómov jednoducho nestačí. Práve amatéri, vy, pomáhate určovať zaujímavé fázy vo vývoji týchto premenných hviezd, oznamujete profesionálom, na ktorú hviezdičku majú namieriť svoje, naozaj veľké a výkonné prístroje. Hoci je pre vás pozorovanie zhodné u všetkých typov premenných hviezd, teda vizuálne teleskopické pozorovanie a odhadnutie jasnosti objektu, výsledky, ich význam závisí práve na fyzikálnej podstate daných systémov. Tým sa líši aj časová škála získania výsledku, aj dôležitosť takého výsledku.

Každý astroamatér, ktorý sa takému čomusi chce venovať, si však musí vybrať sadu svojich objektov, ktoré pozoruje, a spôsob, ktorým svoje pozorovania zverejní. Tu sa často robí chyba. Amatér nie je napojený priamo na profesionála, ktorý dokáže pozorovania interpretovať. Publikovanie v EAI totiž nestačí. Aj predbežné spracovanie je predsa vo vašich silách. Vytvoriť svetelnú krivku svojich dát, či spočítať heliocentrický juliánsky dátum už dnes predsa nie je problém. Uspokojenie a úspech máte zaručený napríklad vo forme publikovania výsledkov, keďže publikovanie je po výskume druhou najdôležitejšou činnosťou každého astronóma - profesionála.

Vybrať si objekty znamená niečo o nich vedieť, prípadne mať pre ne akési zázemie istoty, že sa s výsledkami bude niečo robiť. Práve z týchto dvoch dôvodov by som vám rád porozprával niečo o symbiotických hviezdach. o kataklizmatických hviezdach a o pozorovacom programe, ktorý na Slovensku uskutočňujeme, a do ktorého by sme vás radi prizvali. Spomeniem pritom iba pár problémov, ktoré dnes astrofyzika rieši a ktoré práve charakterizujú stav našich súčasných poznatkov. Už tie nám ukážu, aká veľmi zaujímavá je oblasť kataklizmatických premenných hviezd.

Samotná veda
Vždy máme čo objavovať a vždy niečo nové nájdeme, nech si už navrávame čokoľvek o našich vedomostiach. O to viac nás prekvapí, ak zistíme čosi nové o veciach, o ktorých sme si doteraz mysleli, že sú preskúmané detailne a vieme o nich maximum. Vtedy sme vysoko nedôverčivý k získaným výsledkom a plne sa v takom prípade prejavuje jedna z pozitívnonegatívnych vlastností vedy a astronómie zvlášť, jej konzervatívnosť. Jednou z oblastí, kde sa práve "bijú" nové so starými teóriami a kde je ešte mnoho neznámeho, je práve výskum symbiotických hviezd.

Zatiaľ čo trpasličie novy a novy boli rozdelené do skupín podľa typov svetelných kriviek, teda na základe fotometrie, symbiotiky dostali už v tridsiatych rokoch svoje pomenovanie na základe vlastností ich spektra. Zároveň boli v spektrách niektorých hviezd (CI Cyg, AR Pav, RW Hya, AX Per) nájdené stopy po veľmi chladnej zložke s teplotami okolo 5000 K (chladné molekulárne pásy TiO...) a na druhej strane zase bolo z výskytu silného modrého kontinua s množstvom ionizovaných čiar (H I, He I...) evidentné, že v objekte musí existovať aj oblasť s teplotami 20 000 K až 200 000 K spolu s medzihviezdnou látkou podobnou planetárnym hmlovinám. Ťažko si predstaviť jeden objekt, ktorý by obsahoval tri tak rozdielne teplotné oblasti...

Svetelná krivka symbiotickej novy AG Draconis v U filtri. Pravidelná variabilita ako aj zvláštne vzplanutia sú jasne viditeľné.

Hoci prvé modely predpokladali jednu hviezdu, rýchlo sa prišlo na to, že lepšie sa dajú ich vlastnosti vysvetliť modelom dvojhviezd. V 60tych rokoch sa CI Cygni ukázala byť zákrytovou premennou hviezdou a postupne sa našli periódy aj pre ďalšie symbiotiky. Dnes poznáme asi 200 systémov, ktoré medzi symbiotické hviezdy zaraďujeme, asi 50% z nich je zákrytových. Významným odlišovacím faktorom od ostatných kataklizmík je však ich orbitálna perióda, ktorá sa pohybuje od 200 do 1000 dní, dokonca niekoľkých desaťročí... Obežné doby ostatných typov kataklizmatických premenných nepresahujú niekoľko hodín.

Z toho jasne plynie, že priemerné vzdialenosti zložiek sú doslova obrovské, až niekoľko AU. To im umožňuje, pri zachovaní si prenosu hmoty z jednej zložky na druhú, vyvinúť sa do neskorých štádií hviezdneho vývoja. Takže sa tu stretávame s chladným červeným obrom a hviezdou degenerovanou, bielym trpaslíkom, neutrónovou hviezdou alebo hviezdou na hlavnej postupnosti.

Čo ale tých ostatných 50% symbiotík? Čo je príčinou variácií, a to značne výrazných, na ich svetelných krivkách? V prehľadových článkoch svetových konferencií ne tému symbiotickýchh hviezd sa ešte v súčasnosti objavujú tvrdenia, že tieto variácie sú spôsobované dvomi efektami. Buď efektom odrazu, kedy je atmosféra chladnejšej komponenty nahrievaná žiarením teplejšej zložky a rôzna viditeľnosť tejto oblasti v rôznych fázach obežných dôb spôsobuje periodické vlnenie na svetelných krivkách (prípad AG Peg, V1016 Cyg, AG Draconis, TX CVn atď.), alebo efektom elipticity, kedy je červený obor následkom vyplnenia Rocheovho laloku či silným gravitačným pôsobením druhej komponenty deformovaný z pôvodne sférického tvaru na eliptický a jeho priemet do pozorovacej roviny v rôznych fázach orbitálneho pohybu opäť spôsobuje periodické svetelné zmeny (napr. T CrB).

Žiaľ, málokto sa už pozrel na energetickú bilanciu týchto procesov. Keby sme to predsa len urobili, ako to urobil napr. RNDr. A. Skopal z Astronomického ústavu Slovenskej akadémie vied, zistili by sme, že ani jeden zo spomínaných efektov nemôže vysvetliť naraz všetky vlastnosti pozorovaných svetelných zmien, a síce:

Rozdiel magnitúd medzi maximom a minimom variácií na svetelnej krivke je vätší ako jedna magnitúda.

Minimum je pozorované, keď je chladná zložka pred horúcou komponentou.

Amplitúda variácií závisí na vlnovej dĺžke. Vždy pozorujeme zvätšovanie amplitúdy smerom ku kratším vlnovým dĺžkam.

U mnohých systémov sa zjavuje sekundárne minimum.

Pozícia minima na svetelnej krivke sa značne mení.

Tieto vlastnosti vidíme napr. na priložených svetelných krivkách AG Draconis či T CrB a sú spoločné pre viac ako 12 objektov.

Novým trendom je vysvetlenie uvedených vlastností pomocou existencie cirkumstelárnej látky ako pozostatku po predchádzajúcich aktivitách horúcej hviezdy alebo ako produktu vztvoreného silným hviezdnym vetrom chladnej hviezdy. Najväčšia hustota tejto látky sa pritom predpoladá v oblasti spoločného Lagrangeovho libračného centra, ktoré spája oba Lagrangeove laloky hviezd. Rôzne priemety tejto látky v rôznych fázach orbitálneho pohybu potom elegantne vysvetľujú spomínané vlastnosti. Na potvrdenie alebo vyvrátenie je však potrebné ešte veľké množstvo pozorovaní, a to v celej šírke spektra.

Fázový diagram pre rekurentnú symbiotickú novu T Corona Borealis vo V a B filtri. Jasne vidieť nárast amplitúdy v B filtri voči filtru V. Os x predstavuje fázu orbitálneho pohybu, pričom perióda je 227 dní.

U symbiotických systémov zaznamenávame aj náhle vzplanutia trvajúce niekoľko rokov až desaťročí s amplitúdou do 7 magnitúd, ktoré sú vysvetlované termonukleárnym vzplanutím, podobným ako u nov. Avšak ďalší druh vzplanutí s nižšou amplitúdou, ale s krátkou dobou opakovania (AG Dra, AX Per, Z And...), sú takýmto spôsobom nevysvetliteľné. Nepomôže nám pri ich objasnení nič iné, iba sústavné a dlhodobé pozorovanie.

Načrtnuté problémy sa týkajú samotného srdca symbiotických hviezd, veľkého len niekoľko astronomických jednotiek. Avšak hmota, ktorá sa zo symbiotických hviezd uvoľňuje, či už hviezdnym vetrom, alebo vzplanutiami, sa musí nachádzať kdesi v okolí. Na to, aby sme ju zaznamenali, musíme sa presunúť do stonásobne až stotisíc násobne väčšej vzdialenosti, 20 000 až 200 000 AU. Až do takejto oblasti totiž siaha aktivita symbiotických hviezd v podobe existencie uvoľnenej hmoty obaľujúcej celú sústavu. Podarilo sa nám to až v poslednom období a unikátne snímky, ktoré boli prvý krát prezentované práve minulý rok. Hoci niektoré z obálok majú nepravidelný tvar, na mnohých z obrázkov uvidíte objekty veľmi pripomínajúce planetárne hmloviny. Avšak evolučný proces, akým vznikli tieto obálky, je značne odlišný od procesu vzniku planetárnych hmlovín. Vyzerá to ale tak, že v obidvoch prípadoch hrá pri formovaní výsledného tvaru obálky rozhodujúcu úlohu existencia dvoch alebo viacerých hviezd. Keď sa teraz pozrieme na oblasť kataklizmatických hviezd, situácia sa vlastne nemení. Aj tu ostávajú mnohé otázky nevyriešené, čakajúce na stále nové vysvetľujúce pozorovania.

Vzdialenosti medzi zložkami kataklizmatických systémov (keďže dnes už nepochybujeme, že sú to dvojhviezdy) sú na rozdiel od symbiotík veľmi malé, nepresahujúce vzdialenosť Mesiaca od Zeme. Zložkami sú degenerované hviezdy, vo väčšine prípadov červený a biely trpaslík. K tomuto typu priraďujeme asi 800 objektov. Ich vzájomná blízkosť umožňuje červenej hviezde vyplniť Rocheov lalok a spustiť mechanizmus prenosu hmoty na bieleho trpaslíka, častokrát akrečným diskom. Už v 70tych rokoch bolo jasné, že u väčšiny systémov je za celkovú jasnosť a takisto aj mnohé fotometrické aktivity zodpovedná horúca biela škvrna, ktorá vzniká v mieste dopadu látky z prúdu červeného obra do akrečného disku. Z mnohých nevyriešených otázok pre tieto systémy spomeňme aspoň niekoľko:

Hoci systémov je asi 800, len pre asi 200 z nich poznáme orbitálne periódy. Tie sú ale najdôležitejším a najistejším parametrom, z ktorého môžme určiť ďalšie fyzikálne vlastnosti systému. Hľadanie periód ostatných systémov naďalej pokračuje.

Ešte stále nám nie je dostatočne jasné, či svetelné zmeny v trvaní niekoľko minút až niekoľko desiatok minút (tzv. "flickering"), je dôsledok pádu hmoty do horúcej škvrny, alebo premiestňovania sa hmoty v samotnom akrečnom disku.

Existencia kľudových stavov, (tzv. "standstill")u hviezd typu Z Cam, nemá dobre známu príčinu.

Skracovanie periódy superhrbov pri vzplanutiach hviezd typu SU UMa, je naďalej opradené tajomstvom a uplatní sa tu každý astronóm - amatér vďaka nepredvídateľnosti vzplanutí.

Mohli by sme pokračovať ešte ďaľšie dve strany. Zaujmavé je ešte prepojenie symbiotických hviezd a ostatných kataklizmík. Pri náraste na maximum sa totiž u niektorých symbiotík (Z And, CI Cyg, AX Per) objavujú 0,5-1 magnitúdové oscilácie, veľmi pripomínajúce superhrby SU UMa hviezd. Budú to pravdepodobne hviezdy s akrečným diskom. Symbiotiky a rekurentné novy ako CH Cyg, MWC 560, T CrB, či RS Oph zase vykazujú značnú "flickeringovú" aktivitu a pravdepodobne budú mať niečo spoločné s typom DQ Her, teda budú obsahovať magnetického bieleho trpaslíka, ktorý akreuje hmotu z hviezdneho vetra.

Mnohými z týchto hviezd, ako aj ďalšími, sa zaoberajú aj astronómovia na Slovensku, a pripravili dlhodobý program pozorovania vybraných objektov. V prípade záujmu o spoluprácu môžete zaslať e-mail na moju adresu.

Želám vám ešte množstvo nádherne prežitých chvíľ v tichu hviezdnej noci!

OBSAH tisk Karol Petrík astropet@ta3.sk

Tak jsme ji tu měli. V chvatu jsme ji zřeli, sic zdáli, však pisálci vlezle hned zapochybováli, zda se Zemí se nesrazí. Ne, drazí.

Všude o ní psáli, jméno to skandovaly: davy. A vy? Jak by ne. Inu: KOMETA STOLETÍ. Od starců po děti, kdo by ji zraky minul? Teď, když je po všem, k čertu ji pošlem. No ovšem.

Jasná byla, velká byla, každému se zalíbila. Ocasatá jak sám satan, drápy jenž ji v nebe zaťal. A tak. A už nám dala vale. Ale:

Byla Hale-Bopp kometou století?

Otázka, zda ta či ona vlasatice byla "kometou století", patří v astronomii k těm docela záludným. Nelze totiž tak úplně bez pochyb povědět, že tato byla a tamta nikoli. Jistě, mnoho veličin lze změřit nebo alespoň přibližně vyčíslit. Mnoho, ale zdaleka ne všechny. Budiž i následující text chápán jako předem marný pokus uvést několik málo pohledů na velikost komety a převést do roviny aspoň trošičku objektivní to, čemu se říká: krása.

Existuje však přinejmenším několik, ne-li mnoho různých hledisek, podle nichž můžeme "kometárnost století" posuzovat. Tedy zdaleka nejen ona ošemetná krása. Zde předkládám alespoň tři další a pokouším se naznačit možnou odpověď na otázku v titulu:

Mediální popularita. Na první pohled bychom asi chtěli odpovědět: ANO, Hale-Bopp byla kometou století pokud jde o její mediální popularitu. Ta byla skutečně bombastická a vpravdě holywoodská, přesto se však domnívám, že odpověď zní v tomto případě ANO i NE. Obrovské mediální popularity se ve 20. století totiž dostalo přinejmenším ještě kometě Halleyově. Měla dva výjimečné návraty: při prvním v roce 1910 dosáhla mimořádně vysoké jasnosti (0 mag), její chvost měřil více než 100stupňů a velké pozdvižení způsobila skutečnost, že Země jejím ohonem přímo procházela, asi v 1/6 vzdálenosti od jádra komety, což vyvolalo obrovskou paniku mezi lidmi a strach z domnělé otravy zemského ovzduší. Podruhé se Halleyova kometa vrátila do všeobecného povědomí v roce 1986, tentokrát ne snad pro svoji nápadnost, ale díky průletu kosmických sond v její blízkosti. Ostatně i populární knížka o kometách (z pera dnes tolik úspěšného ředitele jisté hvězdné televizní stanice), jež u nás tehdy vyšla v neuvěřitelném nákladu 50 000 výtisků, svědčí o masové popularitě této události.
Komety Hale-Bopp a Halleyova mohou být podle mého pokládány za komety století ve smyslu jejich mediální popularity zcela rovnocenně.

Počet pozemšťanů, kteří kometu viděli. Odpověď zní: ANO. Hale-Bopp byla v tomto ohledu velmi pravděpodobně kometou století. Je to dáno už prostým faktem, že počet obyvatel Země roste, dále tím, že kometa měla příznivé pozorovací podmínky na severní polokouli, kde je soustředěna většina pozemšťanů, a konec konců také skutečností, že byla díky své výraznosti vcelku nápadným objektem i na světlém (velko)městském nebi.

Dojmy, které v lidech zanechala. Spíše NE. Je to dáno nejen tím, že světelné znečištění oblohy je dnes mnohem horší než před pár desítkami let. Dnešní, snad už trochu příliš počítačový věk je dobou, v níž se děje odehrávají většinou na mělkém povrchu lidské duše, a rozhodně není dobou hlubokých ponorů do člověčího nitra. Tato konzumnost se odráží i v mělkosti prožitků. Myslím si, že velká kometa před 30 a více lety dokázala v lidech vyvolat silnější dojmy (myšleno všeobecně, nikoli individuálně!). Tato má skepse vůči současnosti mi však v žádném případě nezabraňuje věřit, že právě na vás kometa zapůsobila opravdu hluboce a plně.

Krása. Krása je docela určitě tím hlavním hlediskem, jímž je rozumné se zabývat při posuzování velikosti komety. Zároveň to je hledisko nejobtížněji uchopitelné, vedle řady objektivních skutečností tu totiž přistupuje vždy mnoho subjektivního. Některé objektivní, aspoň trochu nebo přibližně změřitelné veličiny, jež z komety dělají kometu velkou a krásnou, jsem se pokusil v dalším odstavci uvést.

Maximální pozorované jasnosti a délky chvostů velkých komet 20. století
kometa	rok	maximální jasnost				chvost
		datum	mag.	elong.[^o]	h[^o]	[^o]
Velká kometa	1901	24.4.	-3	14	-	30
		6.5.	0	26	-
Velká kometa	1910	18.1.	-8	4	40
		27.1.	2	21	12
P/Halley	1910	15.5.	0	30	5	150
Skjellerup-Mar.	1927	16.12.	-8	5		35
		7.12.	0	25	-
Velká kometa	1947	9.12.	-5	18	-	25
Velká kometa	1948	1.11.	-6?	2		30
		13.11.	-3	35	4
Arend-Roland	1957	10.4.	0	16	-	30
		24.4.	2	29	17
Mrkos	1957	2.8.	0	17	8	10
Ikeya-Seki	1965	21.10.	-10	0.5		40
		28.10.	1	22	3
Bennett	1970	25.3.	0	32	10	25
Kohoutek	1974	3.1.	1	16	5	5
West	1976	25.2.	-3	8	-2	30
		5.3.	-1	22	12
Hyakutake	1996	25.3.	-0.3	110	65	90
Hale-Bopp	1997	30.3.	-1.0	43	30	25

datum datum maximální pozorované jasnosti
mag. maximální pozoorvaná jasnost
elong. úhlová vzdálenost od Slunce v čase maximální jasnosti
h výška nad obzorem při poloze Slunce 9^o pod horizontem z naší zem. šířky
chvost přibližná maximální délka chvostu (bez ohledu na jeho typ nebo jas)
Pokud je uveden u komety řádek kurzívou pod prvním řádkem (jako hned v případě komety z roku 1901), jedná se o pozorovací posmínky v době, kdy se kometa úhlově vzdálila od Slunečního kotouče (zhruba na 25^o).

V první řadě je to jasnost komety. Aby kometa byla velká, musí být jasná. Vysoká jasnost sama o sobě však zdaleka nestačí a krásu komety utvářejí jiné skutečnosti. Velká kometa musí mít pořádný chvost: dlouhý a nápadný. Ani ten nejdelší a nenápadnější chvost by však nebyl nic platný, kdyby kometa neměla dobré podmínky viditelnosti. Důležitá je i její délka viditelnosti v období kolem maxima jasnosti. Ta byla u komety Hale-Bopp zcela mimořádná, prakticky celé dva měsíce (od počátku března do konce dubna 1997) měla tato vlasatice jasnost v magnitudách zápornou, což z ní činí výjimečný objekt tohoto století. Svit Měsíce a počasí v jistém místě přistupují jako významné faktory tehdy, pokud období viditelnosti ve vrcholném představení komety je samo o sobě krátké. To byl případ loňské komety Hyakutake; tehdy jsme v našich zemích měli v čase její nejlepší viditelnosti až neskutečně příznivé počasí (většina nocí jasných) a ani Měsíc svým svitem ve druhé polovině března příliš nerušil. V tomto ohledu se kometa Hyakutake strefila do optimálního pozorovacího okna. Konečně přistupují jako alespoň částečně změřitelné, veskrze však již individuální skutečnosti také duševní pohoda a "prostoročasové klima" (úplně jinak se asi bude na kometu pohlížet v době války a v době řekněme krátce poválečné, jinak v hladové Indii a nasycené Evropě apod.). A jistě by se dala připsat ještě celá řada faktorů. A konec konců důležité je i to, jak to působí všechno dohromady a právě na vás.

V následujících odstavcích se pokusím naznačit porovnání komety Hale-Bopp s jinými velkými kometami 20. století, pokud jde o jejich velikost, nápadnost a krásu jako o veličiny alespoň částečně vyčíslitelné. Nejdůležitější roli, jak už možná vyplývá z předchozího textu, tu hrají podmínky viditelnosti}. Následující porovnání bude proto vztaženo pro naše zeměpisné šířky a zobecnitelné je ještě tak pro severní polokouli; pro tu jižní už nikoli.

První tabulka přináší přehled komet 20. století, které lze podle mého soudu pokládat za "velké" (a to bez ohledu na místo na povrchu zemském, z něhož byly viditelné). V prvním sloupci je uvedeno označení komety, ve druhém rok jejího průchodu přísluním a nejlepších pozorovacích podmínek. Detailnější popis jednotlivých komet naleznete v seriálu sl Po stopách velkých vlasatic v Kozmosu 1996/6 a 1997/1, zde se proto omezím pouze na komentář údajů v dalších sloupcích. Následuje datum nejvyšší pozorované jasnosti a maximální pozorovaná jasnost v magnitudách. Je vidět, že mnoho komet v našem století komety Hale-Bopp i Hyakutake v tomto ohledu překonalo. Podíváme-li se však hned na další sloupek, kde jsou uvedeny úhlové vzdálenosti komet od Slunce v té době, vidíme, že tyto superjasné komety dosáhly velmi vysoké jasnosti většinou v těsné blízkosti slunečního kotouče a než se od něj na obloze rozumně vzdálily, obvykle stačily takřka drasticky zeslábnout. Jediné dvě komety tohoto století, které v čase maximální jasnosti zářily na obloze více než asi 35° od Slunce, jsou Hyakutake a Hale-Bopp. Hyakutake je pak v tomto ohledu zcela unikátním případem a abychom nalezli jinou kometu, která zářila tak daleko úhlově od Slunce (110°) na tmavém nebi a v takové jasnosti, museli bychom sáhnout hluboko do minulých staletí.

Předposlední sloupek v tabulce (h) pak uvádí úhlovou výšku komety nad obzorem (k příslušnému datu ve třetím sloupci) v našich zeměpisných šířkách při poloze Slunce devět stupňů pod horizontem, tedy na trochu už setmělém, ale zdaleka ještě ne tmavém nebi. (Pokud je sloupek proškrtnut, kometa nebyla nad obzorem, pokud je vynechán, nemá smysl - kometa byla úhlově blízko Slunce. Bylo by vhodnější volit výšku Slunce pod obzorem asi 12° namísto 9°, ale to by většina komet nebyla nad obzorem vůbec.) Je vidět, že jediné dvě komety tohoto století, které při jasnosti vyšší než 0,0 mag zářily na relativně tmavším nebi v našich zeměpisných šířkách více než asi 20° nad obzorem, jsou opět Hyakutake (65°) a Hale-Bopp (30°).Právě příznivé pozorovací podmínky činí z těchto dvou komet výjimečné objekty 20. století.

Druhá tabulka podrobněji rozpracovává podmínky viditelnosti v našich zeměpisných šířkách v čase maximální jasnosti komety. Opět je uvedena maximální pozorovaná jasnost, příslušná úhlová vzdálenost od Slunce a výška nad obzorem na částečně setmělém nebi. V posledních třech sloupcích jsou "obodovány" podmínky viditelnosti v našich zeměpisných šířkách večer, o půlnoci a ráno od čtyř křížků (optimální viditelnost) po žádný křížek (kometa není pozorovatelná). Na první pohled je vidět, že křížky se to v tabulce příliš nehemží a že v hojnějším počtu se objevují až na jejím konci - u komet Hyakutake a Hale-Bopp. Opět je tak doložena jejich naprostá výjimečnost mezi velkými kometami pokud jde o pozorovací podmínky.

V posledních dvou řádcích tabulky č. 2 jsou pak uvedeny tytéž veličiny a hodnocení pro dvě velké (nikoli největší!) komety 19. století, které bývají nejčastěji srovnávány s kometou Hale-Bopp: napoleonská vlasatice z roku 1811 se velmi podobá kometě Hale-Bopp svojí drahou (oběžná doba asi 3000 let, perihelová vzdálenost 1,0 AU, sklon 100stupňů) i geometrickými podmínkami tehdejšího návratu (podobná vzájemná poloha Slunce, komety a Země); kometa Donati z roku 1858 se zase blíží kometě Hale-Bopp pokud jde o její vzhled (měla stejně jako Hale-Bopp krásně vyvinuté oba chvosty, prachový a plynný). Je vidět, že s těmito dvěma kometami je Hale-Bopp zhruba srovnatelná.

Podmínky viditelnosti z našich zeměpisných šířek v době maximální jasnosti

kometa

rok
podmínky viditelnosti

mag. elong. [°] h[°] Ev. Mi. Mo.

Velká kometa 1901 14 -

0 26 -

Velká kometa 1910 -8 4

2 21 12 **

P/Halley 1910 0 30 5 *

Skjellerup-Mar.
1927 -8 5 -

0 25 -

Velká kometa 1947 -5 18 -

Velká kometa 1948 -6?

-3 35 4 *

Arend-Roland 1957 0 16 -

2 29 17 ** **

Mrkos 1957 0 17 8 *

Ikeya-Seki 1965 -10 0,5

1 22 3 *

Bennett 1970 0 32 10 **

Kohoutek 1974 1 16 5 *

West 1976 -3 8 -2 *

-1 22 3 *

Hyakutake 1996 -0,3 110 65 **** **** ****

Hale-Bopp 1997 -1,0 43 30 *** **

napoleonská 1811 -0,5 56 40 **** * **

Donati 1858 -2 32 22 **

mag. maximální pozorovaná jasnost
elong. úhlová vzdálenost od Slunce v čase maximální jasnosti
h výška nad obzorem při poloze Slunce 9° pod horizontem z naší zem. šířky
Ev. Mi. Mo. podmínky viditelnosti v našich zeměpisných šířkách večer (Ev.), o půlnoci (Mi.) a ráno (Mo.) hodnocené od čtyř křížků (optimální) po žádný křížek (kometa nepozorovatelná)
kurzívou: viditelnost v čase, kdy se kometa úhlově vzdálila od Slunce

Napoleonská vlasatice byla patrně v maximu jasnosti o málo slabší, zato měla lepší pozorovací podmínky; Donati byla v o málo horších podmínkách zhruba o magnitudu jasnější. Při celkovém pohledu se však domnívám, že z tohoto pomyslného souboje trojice krásných vlasatic (napoleonská 1811; Donati 1858; Hale-Bopp 1997) vychází vítězně Donati 1858, zvláště uvážíme-li, že délka obou jejích chvostů vzrostla až na 60° (u komety Hale-Bopp jen málo přes 20°), zatímco komety napoleonská a Hale-Bopp jsou skutečně srovnatelné, odmyslíme-li ovšem vliv současného světelného znečištění.

Co říci závěrem tohoto naznačeného srovnání komet Hale-Bopp 1997 a trochu i Hyakutake 1996 s jinými vlasaticemi 20.století? Snad jsem čtenáře přesvědčil, že pro pozorovatele na severní polokouli byly právě tyto dvě komety těmi nejkrásnějšími v našem zvolna končícím se století. Posouzení, zda ta či ona byla tou "nej-", už zůstává vysloveně v subjektivní rovině a je určitě do značné míry ovlivněno třeba tím, co jsem v úvodu nazval duševní pohodou. Také se zdá, že pokud by u nás počasí ve druhé polovině března 1996, v době vrcholného představení komety Hyakutake, nebylo tak příznivé (např. noc 27./28. března 1996, poslední kdy Měsíc zapadal před svítáním a protahující se ohon tak mohl být k ránu pozorován v maximální délce kolem 90°, byla po přechodu studené fronty zcela mimořádně čistá), nebylo by na tomto místě co řešit a za kometu století by autor nepochybně prohlásil Hale-Bopp.

Kometa Hyakutake 1996 na mě osobně udělala velkolepý dojem a přiznávám, že to byl dojem o něco silnější než o rok později u komety Hale-Bopp: její krása byla nebývale jemná a skutečně vynikala až na tmavém nebi nerušeném pozemskými světly. Navzdory krátkému období s vysokou jasností u nás rozehrála skvělé představení díky výjimečně příznivému počasí i příznivé poloze na nebi (viditelná po celou noc) a její chvost byl jedinečný přinejmenším svojí délkou. Kometa Hale-Bopp byla do jisté míry protikladem Hyakutake: po dva měsíce si udržovala jasnost vyšší než 0,0 mag, měla krásně vyvinuté oba chvosty, prachový i plynný, které byly sice úhlově mnohem kratší než u Hyakutake, zato nápadnější a nepřehlédnutelné i na velkoměstském nebi. I díky tomu si zasloužila takový věhlas, neboť poznat v ní kometu nebylo nesnadné ani pro docela náhodného diváka. Celosvětově tak byla nepochybně populárnější než kometa Hyakutake, jejíž krása zůstala tišší a prostší. Jedinečné byly také detaily pozorovatelné v její komě i menšími přístroji, z nichž bylo možné např. odhadnout rotační dobu jádra.

Úplným závěrem snad ještě cítím povinnost omluvit se čtenáři za to, že se mu nedostalo jasné odpovědi na jasně položenou otázku v titulku. Snad se mi však podařilo ukázat, čím byly komety Hyakutake 1996 a Hale-Bopp 1997 tak výjimečné mezi všemi velkými kometami tohoto století, alespoň pro obyvatele severní polokoule. Obě byly natolik mimořádné, natolik krásné a protichůdné, že se mi nezdá možné prohlásit jednu z nich kometární Miss a provolat jí slávu na úkor druhé. Tuto korunovaci si už musíte provést každý sám.

A aniž bych vám chtěl jakkoli radit nebo Vás ovlivňovat, docela bez obav se přiznám, že něžná a tichá krása té loňské japonské princezny mě zasáhla o trochu hlouběji než letošní bombastická show americké superstar.

Pozn. Na setkání členů APO bylo na základě hlasování prohlášena kometou století vlasatice Hale-Bopp.

OBSAH tisk Honza Kyselý

Na podzim tohoto roku se na hvězdárně v Úpici uskuteční další demonstrátorský seminář. Jeho hlavním tématem bude "pozorování ve městech". Jedním z úkolů, ke kterému byli demonstrátoři vyzvání, přitom je pokusit se ocenit pozorovací podmínky v okolí své hvězdárny a vůbec celého města. Metoda je vcelku jednoduchá a dává poměrně zajímavé výsledky. K důkladnému posouzení je však nutné mít k dispozici co největší počet pozorování. Chtěl bych proto touto cestou poprosit i vás, abyste se do tohoto, myslím vcelku zajímavého, pokusu zapojili. Svá pozorování mi prosím pošlete nejpozději do konce srpna.

Jak jste na tom vy?

Je několik možností, jak změřit jas oblohy a atmosférickou extinkci (rozptyl a absorpci světla) v různých výškách nad obzorem. Tím zcela nejjednodušším způsobem, který ale dává jen velmi hrubé výsledky, je popsat změny mezní hvězdné velikosti s výškou nad obzorem. Samozřejmě v době, kdy není na obloze Měsíc a kdy také neruší oblaka. (Musíte být také dostatečně adaptováni na tmu.)

Měření je vhodné provést několikrát, vždy zhruba v jednom azimutu. Sami tak můžete porovnat, jak moc se u vás mění pozorovací podmínky (s časem a v různých směrech) a jak jste na tom ve srovnání s jinými stanovišti.

Celý postup je velmi jednoduchý. Za dobrých pozorovacích podmínek (bezměsíčná a bezoblačná noc po konci soumraku) určete přibližně v jednom azimutu mezní hvězdnou velikost v různých výškách nad obzorem, především pak v rozmezí 50 až 20 stupňů. Zdrojem srovnávacích hvězd vám může být třeba Gnomonický atlas Brno 2000.0. Výšku nad obzorem, ve které jste odhadli mhv, můžete změřit různě, třeba pomocí stupnice na teodolitu či jiných azimutálních montážích, avšak pokud možno, co nejpřesněji. (Pamatujte na to, že určování výšky pouhým odhadem, je velmi nejisté.

Svá pozorování zaneste do grafu, ve kterém na svislou osu vynesete mezní hvězdnou velikost a na vodorovnou parametr t,, jež závisí na vzdušné hmotě vztahem

kde h je výška nad obzorem. V zenitu je tloušťka vzdušné hmoty rovna jedné, ve výšce 30 stupňů dvěma, ve výšce 19,5 stupně třem. V menších výškách už aproximace (1/sin h) neplatí.

Vynesenými body proložíte od oka přímku a určíte její směrnici. Hodnota směrnice udává velikost extinkčního koeficientu K_viz, tj. velikost zeslabení na jednu vzdušnou hmotu. (Platí m_zenit=m₀+K_viz, kde m₀ je hvězdná velikost objektu bez zeslabení atmosférou.) Pro mezní hvězdnou velikost ve výšce h pak platí

m(h)=m_zenit+K_viz.t

Hvězdnou velikost v zenitu buď odhadnete přímo, nebo ji určíte z průsečíku vámi proložené přímky se svislou osou.

Jas oblohy v zenitu zhruba popisuje mhv v zenitu. Zaprášení atmosféry, tedy přítomnost aerosolových částic, pak extinkční koeficient K_viz. Jako ukázku přikládám pozorování provedené Petrem Fabianem ve Zvolenu. Hodnota K_viz v tomto případě vychází -0,55 mag. Obdobné pozorování provedené v Brně dalo během jedné noci hodnotu -0,69 magnitudy.

OBSAH tisk Jiří Dušek

Byla jsem tu!

Kometu, která je nazývána kometou 20. století, jsem začal sledovat na letní Expedici na Hvězdárně v Úpici v létě 1996. Byla tehdy nejjasnějším difúzním objektem ve Štítu a Hadonoši, takže ji nebylo možné přehlédnout. Zvláště pak takovým přístrojem jako je Somet binar 25x100. Pozoroval jsem ji tehdy čtyřikrát. Na její dráze ještě do doby, než prošla konjunkcí se Sluncem, jsem ji doma viděl také čtyřikrát, ale můj přístrojový park neoplývá příliš dobrými přístroji, takže jsem se ji snažil ulovit čímkoli, co bylo po ruce. Dokonce jsem se z jedné stavebnice pokoušel sestavit dalekohled o co možná největší světelnosti a co možná největším průměru objektivu.

30. září/1. říjen 1996 - 19:45-20:15 SELČ - Ždírec nad Doubravou

Je perfektní. V R50/1000 40x slabá, v G3x30 skoro stelární. Jinak super. Kreslím rychle, slábne (asi mlhavost) a jdu to zavolat J. B.

Popis: V dalekohledu má chvost tak asi půl stupně, je parabolického tvaru (taky to může být koma), a jasné stelární jádro. Jasnost nedovedu odhadnout.

Poté, co prošla konjunkcí se Sluncem, přešla na ranní oblohu a přehoupla se do souhvězdí Orla, jsem se ji pokusil ulovit na základě dat z Hvězdářské ročenky už v lednu 1997. Dvacátého bylo asi jediné bezoblačné ráno měsíce, a tak jsem by úspěšný na první pokus (těsně poté, co jsem se vyklouzal po schodech na terasu). Délku slabého chvostu jsem odhadl na dva stupně. Další ráno bez mraků mě čekalo zase až za osm dní a kometa vykázala velmi znatelný pohyb mezi hvězdami. Byla velmi jasným stelárním objektem východní oblohy a nejjasnějším objektem souhvězdí Šípu. V dalekohledu mi ukázala superjasné jádro, velkou komu parabolického tvaru a nepříliš jasný chvost, který byl při pohledu volným okem dlouhý asi pět stupňů. Další pozorování jsem uskutečnil až po dalších dvaceti dne. Viz ukázka z deníku:

22./23. únor 1997 - 5:00-5:25 SEČ - Ždírec nad Doubravou

Je dost modrá obloha (budu muset vstávat dřív), kometa je nejjasnějším a nejnápadnějším objektem východní oblohy. Je přímo na východě, asi 35stupňů nad obzorem. Kdyby byla tmavá obloha, musela by být naprosto nepřekonatelná. Na západě svítí Měsíc těsně po úplňku, ale ten mě neruší, ale kolo o průměru 3stupňů cosi vypovídá o vodě v atmosféře.

Popis: Pouhým okem je vidět velmi jasné jádro, poměrně jasná koma parabolického tvaru a poměrně široký, ale krátký (2°-3°)chvost, který se ztrácí v nekonečnu. Je krásná. V dalekohledu se zkrátí chvost, ale zato koma nabyde jasného parabolického tvaru...

Jasnost jádra komety odhadnuta pomocí Argelanderovy metody srovnáním s Denebem a g Cygni na +1,6 mag.

Kometa poměrně rychle rostla, stejně jako se pohybovala po obloze. Už ráno z 27. na 28. února jsem odhadl jasnost jádra na srovnatelnou s Denebem, takže něco kolem 1,25 magnitudy. Ráno 1. března jsem se pokusil udělat první fotky, sice statiky, ale zato na film o citlivosti 800 ASA. Krátce poté jsem kometu pozoroval poprvé i večer.

2./3. březen 1997 - 18:00-19:00 SEČ - Ždírec nad Doubravou

Píšu na koleně, na posedu uprostřed polí. Je tak 18:15 (no, určovat čas podle sluníčka už prostě nešlo). Nalezen asi Deneb, který jako pravá stálice dost bliká, a určitě Ona. Ta nebliká, bočním viděním se tváří mlhavě a dokonce i G3x30 dokazuje, že jde o plošný objekt.

4./5. březen 1997 - 4:45 SEČ - Ždírec nad Doubravou

Zcela jasně jsou vidět dva chvosty. Přímý, ten, co pořád fotím, kreslím, měřím atd., ten má tak 5° a je velmi jasný, a druhý, uhnutý doleva tak o 45°, který je poměrně slabý, viditelný pouze bočním viděním, ale má alespoň 20° a prolíná se Labuti s krkem. A tam je těžko říct, jestli je to chvost, nebo Mléčná dráha.

Kometa se dále pohybovala po obloze, až 7. března přelezla do souhvězdí Ještěrky. Stejně tak, jak se zlepšovala její večerní viditelnost, vycházela i ráno kometa čím dál tím dříve, bylo jasné, že jde do "cirkumpolárna". V této době jsem též dělal hodně fotek - statik.

Pak se od 13. března zatáhlo a s krásným počasím to šlo dál tak, že 17. třetího měsíce ráno bylo venku deset centimetrů sněhu. Člověk mohl v hnusné břečce, která se tvořila na komunikacích (a kdybyste viděli ty překvapené silničáře, kteří se po zkušenostech z minulých let strašně divili, že ještě v březnu chumelí!), klidně utopit, případně tělesně zdatnější jedinci si mohli zaplavat. Kometu samozřejmě přes silnou oblačnou pokrývku vidět nebylo. V den jejího největšího přiblížení k Zemi jsem ji zahlédl jen krátce večer na ještě velmi modré obloze a než ji znovu překryla vrstva mraků jsem stihnul pouze zaznamenat její polohu vůči Kasiopeji. Předpověď chvostu až někam k polárce se za těchto podmínek nevyplnila (ani se nedivím). Pak jsem ale v rámci velkolepého projektu Dofocení filmu udělal čtyři fotky na různé časy a zase se zatáhlo.

30./31. březen - 20:05-20:37 SELČ - Ždírec nad Doubravou

Spatřena (20:05) už teď, kdy v této části oblohy nesvítí jiné hvězdy, má chvost tak 2,5°. V 20:30 jsem udělal rychle tři statiky na různé časy. Pak rychle kreslím, od západu jdou kdo jiný než mraky (pro změnu). Ještě jsem stihl jednu statiku a jakmile jsem přetočil film, zatáhlo se. Kometa naposledy spatřena v 20:37:32 SELČ.

Pak se sice o půl hodiny později opět vyjasnilo, takže jsem na sebe v poklusu hodil bundu a vyfuněl na balkón, udělal jednu statiku s kometa mi opět dala sbohem pod příkrovem mraků. Od té doby to zas nebylo s viditelností tak moc špatné, jen bylo velmi nevhodné, že se umístila do nejpřesvětlenější části oblohy, kde svítí pila (dnes už Holzindustrie Schweinghoffer) dost vysoko. Počasí se střídalo, a já chvílemi pozoroval jen v košili, jindy v bytelné péřovce. Ale pak se nastalo ve škole hrůzné období písemek z matiky, protože goniometrické rovnice dělaly celé naší třídě evidentně problémy, takže se nám o součtových vzorcích i zdálo (ještě v době, kdy píšu tento text se mi honí hlavou myšlenky typu:

sin² x + cos² x = 1 nebo cos(x+y) = cos xcos y - sin x.sin y

a to ještě v tom lepším případě). V této době jsem se vždy jen zmohl na to, že jsem vykoukl z terasy ven a odhadl mhv a délku chvostu komety. Osmého dubna jsem si také všiml, že chvost je pěkně do zatáčky (a to sice pravotočivé s úhlem otočení asi 60°). A tak dále... Pozoroval jsem (tedy kvůli škole a někdy i lenosti jen odhadoval délku chvostu) vždy, když bylo jasno a já o tom věděl. Což nebylo zas tak často.

Abych to shrnul, chtělo by to asi slzavé řeči o tom, jaká byla kometa krásná, jak jsme se na ni všichni těšili a jak nás bavilo dívat se na ni. Ale upřímně: bavilo vás to jen ze začátku, že? Takový ten duben už není to pravé ořechové, co bychom chtěli, už tu byla přeci jen dlouho a omrzela, že?

OBSAH tisk Michal Švanda

Jaký bude život na stárnoucí Zemi?

Velkou zbraní člověka je schopnost představit si a popsat i takové situace, které ještě nenastaly a kdoví zda vůbec nastanou. Zkrátka - my lidé jsme schopni uskutečnit myšlenkový experiment. Na rozdíl od všech ostatních živých tvorů na naší planetě dokážeme uvažovat například o tom, jak bude vypadat život na stárnoucí Zemi.

Chceme-li se v myšlenkách přenést do vzdálené budoucnosti, musíme samozřejmě předpokládat, že naše současná civilizace je schopna se vypořádat s hrozbami, které ji ohrožují bezprostředně: populační exploze, globální oteplování Země způsobené enormní činností člověka, riziko jaderného konfliktu. To vše jsou nebezpečí akutní, protože ta, o nichž se teď zmíníme, nás mohou ohrozit až za mnohem delší dobu.

Nejdříve si však řekněme, co vše se budoucím pozemšťanům změní. Například mapa Země; víme, že celé kontinentální bloky se pohybují. Už za desítky milionů roků, což je vzhledem k současnému stáří Země (téměř pět miliard let) doslova okamžik, bude Atlantský oceán široký jako dnešní Tichý oceán, který se naopak velmi zúží. Ostrovy v Pacifiku od Japonska až po Austrálii se spojí v jednu velkou zemi. Nad "horkými skvrnami" v plášti porostou vulkanickou činností nové ostrovy, tak jako třeba dnešní Havajské. Pohoří And a Himálají se budou zvyšovat, dokud je unese podloží.

Změní se i délka dne - den bude delší. V současnosti se prodlužuje o dvě tisíciny sekundy za století. Změna délky dne, tedy rotace Země, souvisí s oběhem Měsíce. Měsíc vyvolává na Zemi pohyby vodních mas, tzv. slapy. Ty nepatrně brzdí rotaci Země. Důsledkem je i vzdalování Měsíce od naší planety. Právě pro toto vzdalování přijdou naši vzdálení potomci o možnost uvidět nádherný přírodní úkaz - úplné zatmění Slunce. Dnes je úhlový průměr Slunce a Měsíce shodou okolností stejný, měsíční disk může tedy zcela zakrýt ten sluneční. V daleké budoucnosti bude ovšem Měsíc dál od Země, jeho úhlový průměr bude menší a úplná sluneční zatmění už nikdy nenastanou.

Jiná bude i noční obloha. Nejjasnější hvězdy nebývají většinou výrazné proto, že jsou blízko, ale proto, že jsou hmotnější a zářivější než Slunce. Takové hvězdy se ovšem vyvíjejí nepoměrně rychleji než naše Slunce. Za astronomicky krátkou dobu z mnohých budou už jen zbytky, když předtím vybuchnou jako supernovy, nebo se z obřích hvězd promění na nevelké a málo zářivé trpasličí hvězdičky. Z oblohy tak pravděpodobně zmizí dnes nejjasnější hvězdy Sirius, Vega, Capella, Rigel, Antares, Deneb a mnohé další. Nepochybně však na obloze přibudou jiné jasné hvězdy. Určitě se nemusíme obávat, že budoucí pozemšťané nebudou mít k dispozici žádné jasné orientační hvězdy, jenom současné mapy hvězdné oblohy jim nebudou k ničemu.

V úvahách o životě na stárnoucí Zemi se nyní dostáváme ke klíčovému problému. Astrofyzikové vědí, že po devět desetin doby své existence Slunce poklidně spaluje v nitru vodík na helium, přitom však pomalu a nenápadně narůstá jeho rozměr a hlavně zářivý výkon. Když dnešní výkon označíme jako stoprocentní, pak na začátku své existence, před čtyřmi miliardami let, činil asi 70 procent. Za stejně dlouhou dobu dosáhne v budoucnosti až 200 procent! Naší planetě tedy hrozí nebezpečí přehřátí.

Země se zatím v celé své minulosti dokázala s tímto postupně narůstajícím tokem slunečního záření vyrovnat a klimatické podmínky na naší planetě byly pro rozvoj života trvale příznivé. Na Zemi fungují dlouhodobé geochemické cykly, které jsou s to reagovat na pomalu se měnící ozáření Země. Problémy by mohly nastat jen tehdy, kdyby se rovnováha mezi množstvím přijaté a vyzářené energie změnila rychle, natolik rychle, že by ji přírodní procesy nedokázaly znovu ustavit, ale to už je jiná záležitost.

Obyvatele na stárnoucí Zemi tak čeká k vyřešení problém, jak se vypořádat se stále rostoucím zářivým výkonem naší hvězdy. Cožpak nebude možné se přestěhovat dál od Slunce, třeba na Mars? I největší pesimisté budou jistě uklidněni tvrzením, že tento problém nebude akutní dřív než za půl miliardy až jednu miliardu let. Připusťme, že v tu dobu bude Zemi obývat veskrze "kosmická" civilizace, pro niž lety odkudkoli kamkoli ve sluneční soustavě nebudou vůbec žádným problémem. Z tohoto pohledu se o osudy budoucích obyvatel naší planety určitě nemusíme obávat.

Ukázka z právě tištěného šestého dílu Záludných otázek z astronomie. Objednat si ho můžete na adrese: Paráda, Sibiřská 47, 621 00 Brno.

OBSAH tisk Zdeněk Pokorný

Povídání o jednom obrázku

Zákrytové dvojhvězdy zná jistě každý z vás. Zákrytové kataklyzmické proměnné hvězdy už možná ne a tak mi dovolte, abych vás s jednou z nich seznámil. Jedná se o hvězdu DV UMa,, která se i v maximu své jasnosti nedostane nad čtrnáct magnitud. Proto je asi málo pravděpodobné, že by se vám ji podařilo pozorovat pouhým okem, byť byste měli sebevětší dalekohled. Asi není problém ji vidět, ale podobnou křivku, jaká je na přiloženém obrázku, byste asi pořídili jen stěží. (Kamile, nechceš to zkusit?)

Dnes není naštěstí amatér odkázán pouze na svůj chabý zrak a k pozorování mu pomáhá nejmodernější technika - většinou křemíková destička CCD kamery. A pokud takovou destičku namíříte na DV Ursae Majoris ve zjasnění, zvolíte vhodnou expoziční dobu a délku pozorování, určitě zaznamenáte něco podobného, co my tady v Brně. Abych se však dostal k popisu obrázku, který vidíte. Všimněte si tří zajímavých světelných změn, které na nás příroda nachystala. V prvé řadě je to nejvyšší část křivky, což je (jak asi tušíte) maximum superhumpu. To pak klesá, až dojde k maximálnímu zeslabení hvězdné velikosti, kdy se schová nejvíc svítivá část systému (akreční disk s bílým "krkaslíkem") za sekundární složku. Na sestupné větvi (těsně před zákrytem) jsou ještě drobné oscilace jasnosti, pojmenované QPO's - tedy kvazi-periodické oscilace, které asi souvisí s reálnými oscilacemi disku. (Tento fenomén není znám dlouho a tak chybí přesná interpretace.)

Před sebou tedy máte zákrytovou proměnnou typu SU UMa, kterých je ještě méně než šafránu. V současné době jsou známy tři takové systémy. Spolu s DV UMa ještě S10932 (Vlasy Bereniky) a HT Cas. Monitorování jasnosti těchto hvězd je velmi užitečná činnost, jelikož každé dobře proměřené zjasnění je velmi cenné k modelování (samozřejmě v kombinaci se spektroskopickým pozorováním) těchto těsných systémů. Nechcete tedy něco podobného zkusit i vy?

OBSAH tisk Rudolf Novák

Potápění v Laguně
Potápět se v moři je nádherné. Obzvlášť v korálových lagunách. Na první hejna nádherně zabarvených ryb narazíte již pár centimetrů pod hladinou. Obklopí vás svět ticha, jehož dno je ozdobeno stovkami roztodivných korálů.
V podobně pestrém světě se potápěl i Hubblův kosmický dalekohled. V červenci a září 1995 zamířil své skleněné oko na Lagunu, jednu z nejkrásnějších a nejznámějších mlhovin noční oblohy.
V barevné příloze tohoto čísla Trpaslíka, kterou jsme získali díky našim zahraničním příznivcům, si můžete prohlédnout nádherný detail z vnitřní části Laguny. "Uragán", přezdívaný Přesýpací hodiny, který je uprostřed snímku zachycen, má na výšku asi půl světelného roku a na šířku asi desetinu světelného roku. Vpravo dole je pak hvězda deváté velikosti označovaná Herschel 36. Právě ona je strůjcem této krásy, ale i zkázy.
Supermasivní hvězda spektrální třídy O Herschel 36 totiž do svého okolí vyzařuje ohromné množství ultrafialového záření, které ohřívá okolní plyn na neobyčejně vysokou teplotu. Obdobně jako u pozemských tornád, velký rozdíl teplot mezi horkým povrchem a studeným vnitřkem mračna plynu, spolu s gradientem tlaku záření, způsobuje vznik silného proudu - Přesýpacích hodin. Hvězda Herschel 36 se tak dostává do pozice matkovražedkyně - ničí mlhovinu, ze které byla stvořena.
Snímek vznikl kombinací tří expozic: červená barva odpovídá ionizovaným atomům síry, modrá dvakrát ionizovanému kyslíku a zelená ionizovanému vodíku. Nic tedy neříká o skutečném vzhledu Přesýpacích hodin. O tom se ale můžete přesvědčit v těchto týdnech na vlastní oči sami.

OBSAH tisk Jiří Dušek

Otisky prstů

V následujících několika řádcích vás čeká krátké povídání o životě jedné slaboučké proměnné hvězdy - Var21 CrB. Víme o ní teprve rok, dvacátého května na den přesně. Tehdy vyšla krátká zpráva v časopise IBVS o několika nových proměnných hvězdách nalezených na fotografických deskách moskevského ústavu. Převážně šlo o proměnné typu RR Lyrae, ale také jednu trpasličí novu, která dostala předběžné označení Var21 CrB. Práci publikoval jistý Antipin, který se však dopustil docela zajímavého omylu, když přisoudil této trpaslici světelnou křivku odpovídající typu RR Lyr, přestože sám hvězdu klasifikoval jako DN - tedy dwarf nova (U Geminorum). Od té doby se podařilo několika pozorovatelům objevit menší či větší vzplanutí a zjistilo se, že hvězda jeví dva typy zjasnění, které se liší v délce trvání. Kratší trvají asi deset dnů, delší pak patnáct či více. Fotometrii pomocí CCD kamery provedl jako první japonský astronom M. Iida, který (stejně jako Belgičan Tonny Vanmunster) neobjevil žádné světelné oscilace, které by pomohly klasifikovat tuto hvězdu přesněji do jednotlivých škatulek kataklyzmických proměnných. Ale...

Poslední zjasnění ještě úplně neskončilo a už píšu tyto řádky. Jednoho celkem pěkného nedělního odpoledne jsem (jako obvykle) seděl na Kraví hoře a brouzdal se došlou poštou. Všiml jsem si upozornění z VSNETu, že hvězda Var21 CrB je zřejmě jasnější než obvykle a případná fotometrická pozorování jsou velmi žádoucí. Počasí však za nic nestálo a tak jsem se věnoval jiné činnosti, když se však asi kolem desáté rozjasnilo. Sehnal jsem si proto narychlo souřadnice hvězdy, udělal snímek, identifikoval polohu proměnné podle MegaStaru a pustil první automatickou sérii. Po půlnoci jsem chtěl zkusit ještě jednou CVs a tak jsem si (díky skvělé vnitřní síti naší hvězdárny) stáhl data dolů na počítač a rychle je zpracoval. Co kdyby náhodou něco. No a byly tam. Tedy, abych byl přesný, nebyly tam úplně celé, ale vypadalo to, že za další půlhodinu by tam určitě byly.

JD m_vis poz. JD m_vis poz.

2450261.039 154 Arm 2450317.383 151 JEN

2450261.041 154 Arm 2450318.380 158 JEN

2450261.044 155 Arm 2450321.430 156 JEN

2450309.401 142 JSD 2450322.349 156 JEN

2450309.412 143: POY 2450476.678 155 JEN

2450311.958 147 Arm 2450476.699 155 JEN

2450314.337 159 VAN 2450477.692 150 JEN

2450314.403 149: JSD 2450480.701 163 JEN

2450315.350 157 VAN 2450506.610 150: POY

2450315.372 163 JEN 2450508.658 156: POY

2450316.394 159 JEN 2450576.537 144 POY

Tabulka pozorovaných zjasnění členy VSNETu. Symbol : znamená, že pozorování je nejisté. Zkratky znamenají: Arm - M. Iida, JSD - J.S. Day, POY - G. Poyner, VAN - T. Vanmunster, JEN - L.T. Jensen

Co? No přece superhumpy! Takže jsem se vzdal myšlenky pozorovat ještě cokoli jiného a nechal běžet dalekohled namířený na tuto část oblohy až do rána. Během noci jsem data průběžně zpracovával a kochal se krásnými hrby, které mi doslova rostly před očima. No, po pravdě řečeno moc krásné nebyly, pořád chodila vysoká oblačnost a chvílemi bylo zataženo úplně, takže o "fotometrické noci" se rozhodně nedalo mluvit, ale jak říká Leoš - lepší než drátem do oka. Ráno jsem ještě s vypětím všech sil znovu proměřil všechny snímky a poslal závěr do VSNETu:

Světelná křivka z první noci. Všimněte si tří maxim superhumpů, které i přes rušící oblačnost kamera detekovala.

Na základě 4.08 hodinové CCD fotometrie (R filtr Kron-Cousinova systému, délka expozice devadesát vteřin) konstatuji přítomnost superhumpů modulujících světelnou křivku proměnné hvězdy Var21 CrB, s periodou P=(0,0763 pm 0,0006) dne a amplitudou asi 0,4 mag.

Za necelých dvacet minut mi přišla odpověď od Taichi Kata, který mi gratuloval k tomuto objevu a doporučil rychlou publikaci v IBVS.

Během dne přišla zpráva Tonnyho Vanmunstera z Belgie o nezávislém objevu s přibližně stejným výsledkem. Druhý den jsem se tedy pustil do přípravy upozornění na tento nový fakt a teď čekám, kolik toho budu muset v relativně krátkém textu změnit. Během týdne jsem zkoušel pozorovat pokaždé, kdy to šlo, a tak mám ještě několik dalších sérií, přičemž v některém z příštích Diskobolů se možná dočtete některé další závěry pozorování v Brně, Belgii a Dánsku. V přiložené tabulce jsou údaje o všech detekovaných zjasněních došlých do VSNETu. Pokud byste se o pozorování této hvězdy chtěli pokusit i vy, přikládám její souřadnice. Ale pozor! V maximu jasnosti je hvězdná velikost systému téměř 15 magnitud. Takže je to spíš šance pro ty z čtenářů BT, kterým se doma krčí tlusté dobsony.

Na závěr bych rád poděkoval několika lidem, bez kterých by rozhodně nešlo všechno tak rychle a hladce. V prvé řadě Taichimu Katovi, který mi velmi promptně poskytl veškeré dostupné informace o zmíněných zjasněních, přečetl první verzi rukopisu a z velmi deformované hatmatilky přeložil do angličtiny. Tonnymu Vanmunsterovi za detekci vzplanutí a nezávislé potvrzení našich závěrů. Dr. Hollanovi a dr. Mikuláškovi za finální korekce a rady při psaní textu, Masarykově univerzitě za emajlový účet a nakonec Filipu Hrochovi za to, že dal k dispozici velmi silný nástroj rychlé a kvalitní aperturní fotometrie v podobě MuniPhotu. (Připadám si teď, jako bych děkoval při příležitosti udílení cen Oscara, ale těchto několik lidí mi skutečně velmi pomohlo a celá práce je z velké části jejich zásluhou.) No, snad už jen ty souřadnice a přání sladkých snů (a =16^h 00^m 03.7^s, d =33° 11' 15'' - J2000,0).

Použitá literatura:

Antipin S.V., 1996, Inf. Bull. Var. Stars, No. 4343
Kato T., Nogami D., Baba H., http://www.kusastro.kyoto-u.ac.jp/vsnet
Stellingwerf R.F., 1978, ,ApJ 224, 953
Osaki Y., 1996, PASP 108, 39

OBSAH tisk Rudolf Novák

Vesilindův zákon experimentu:
1. Nelze-li pokus s úspěchem zopakovat, proveďte ho pouze jednou.
2. Máte-li graficky zachytit přímočarý vývoj, vyneste si pouze
dva body.

Thumbův první postulát:
Lépe vyřešit problém nepřesně a dospět k pravdě s desetiprocentní tolerancí než lpět na přesném řešení a nedospět k pravdě vůbec.

Zákony objektivního zpravodajství:
1. Čím víc toho o události víte, tím více omylů odhalíte v novinové reportáži.
2. Čím méně toho o události víte, tím více věříte novinám.

OBSAH tisk

Zajímavá pozorování

Není to tak špatné. Občas mi přece jenom nějaké to pozorování pošlete. Tentokrát, pod vlivem uváděné trilogie Hvězdných válek, kterou už léta zbožňuji, jsem se rozhodl vaše příspěvky doplnit recenzemi na jednotlivé tři díly tohoto legendárního projektu, jenž jsem získal na stránkách internetových novin Neviditelný pes (autor Sid Páral).

První obálka, kterou jsem z nepřehledné kupy papírů na svém stole vylovil, patřila Petrovi Zbončákovi. (Touto cestou ti Petře navrhuji, abychom si nadále tykali. Souhlasíš?). Koncem března si prohlédl pár typických objektů jarní oblohy. Z nich jsem vybral jednu galaxii a jednu planetárku:

Hvězdné války
Hvězdné války mne poprvé uchvátily prostřednictvím ukázek v rakouské televizi, tehdy jednom z mála informačních zdrojů uprostřed dunící komunistické demagogie omílající tatáž slova - Hvězdné války - tentokrát údajnou americkou hrozbu SDI. Propaganda se ve skutečnosti snažila ospravedlnit nepřehlédnutelné zvýšení vojenských výdajů a hromadící se nukleární overkill. Tehdy jsem si říkal, že Strana nikdy za Oponu nepřipustí takový báječný film, neboť by to mohlo podlomit spravedlivé rozhořčení lidu proti imperialistické zvůli USA.
A vida, ze Strany se stala strana a já se odstěhoval do imperialistické velmoci, která se dříve byla vměšovala do vnitřních záležitostí Sovětského svazu na celém světě. Jedním z prvních filmů, které jsem si v Kalifornii na videu vypůjčil, byla slavná trilogie George Lukase Hvězdné války, Impérium vrací úder a Návrat rytířů Jedi. Tak jsem se, třebaže citelně starší, připojil k celé generaci Američanů, kteří trilogii nikdy neviděli jinak než na televizní obrazovce.
V Hollywoodu se ovšem rozhodli, že to tak nenechají; nemyslím, že by v tom byla nějaká obzvlášť vyvinutá účast s mladou generací - ba ne, to jenom cifršpióni vypočítali, že se obrovský kasovní úspěch konce 70. let dá zopakovat, ne-li přetrumfnout, neboť film je již, pravda, natočen. Z~toho nemohlo pojít nic špatného, a vskutku, nejenom že se milióny nešťastníků mého ražení konečně podívají na Hvězdné války na velkém plátně, ale daleko víc miliónů těch, kteří na tom v tom 77 a následujících letech byli, půjdou zase.
Třebaže se snažím vybírat si méně oblíbené termíny, do kina jsem tentokrát šel na třikrát, to jest dvakrát bylo vyprodáno, a teprve v pondělí v noci, kdy se nás obvykle sejde nějakých sedm statečných, jsem našel volné místo v celkem natřískaném kině (sedadla v USA zásadně nečíslována). Za celou dobu, co chodím v Kalifornii do kina, jen Hvězdné války byly vyprodané.
Svědčí to možná o tom, jak málo se dnes točí pohádek a jak moc rádi je lidi mají. I "někde v galaxii daleko, daleko odsud" najdeme totiž princeznu, hrdinu - dokonce hned dva, kteří pro ni a nejen pro ni bojují, starého moudrého a silného učitele, zlého tyrana a ještě zlejšího vykonavatele moci. Klasický boj dobra, zde hnutí "Povstalců" a zanikajícího řádu rytířů Jedi, a zla v podobě galaktického imperátora a jeho mocného čaroděje Lorda Dartha Vadera, je rovněž interpretován jako střetnutí světlé a tmavé strany téže Síly.
Hrdinové a hrdinka nejsou žádné přezůvky, leckdo má pořádný flek na charakteru, princezna je fest zpupná a Han hlavně kouká, co z toho vytřískat. Luke je naopak největší fňukna ve známém vesmíru a nejspíš nikdy nepřijdeme na to, proč C-3PO nikdo po pár minutách nesešrotuje, aby byl proboha pokoj. To je ovšem dobře; i když by mě nenapadlo hledat zde realitu, uvěřitelnost a přesvědčivost je na místě.
Hvězdné války jsou ovšem trilogie, k tomu ještě otevřená, neboť díly se dají točit z obou stran, anžto hned první epizoda je uvedena jako číslo IV. A tak tento díl pohádky samozřejmě nemůže končit "a pak spolu spokojeně žili až do smrti... Další dva díly se na nás neúprosně řítí, už teď vím, že na ně určitě půjdu.

První díl trilogie nás seznamuje s princeznou Leiou (Carrie Fisher), stranící Povstalcům, a jejími věrnými roboty R2D2 a C-3PO. Tito, nesoucí strategické informace, se dostanou do rukou Luka Skywalkera (Mark Hamill), který se posléze se svým novým učitelem Benem Kenobim (Alec Guinness) vydá předat údaje Povstalcům. Na cestu najímají Hana Solo (Harrison Ford) a jeho pilota Chewbaccu (Peter Mayhew), jež se dosud zabývali pašováním. Pronásledování imperiálními biřici, naši hrdinové jsou postupně vtaženi do lítého boje s černým čarodějem Lordem Darthem Vaderem (David Prowse), odhodlaným Povstalce potřít i za cenu zničení celých obydlených planet. Princezna musí být vysvobozena a Hvězda Smrti zničena...
Pro ty z vás, kteří jste již Hvězdné války viděli, bych se rád zmínil i o novinkách, které Lucasfilm do původního snímku přidal. Celý film byl převeden do digitálního zvuku, což oceníte jedině v patřičně vybaveném kině - doporučuji, stojí za to! Některé klíčové bojové scény byly přeskanovány, vyčištěny a doplněny o kopie válečných strojů, takže je jich víc, a sám násobně nakopírovaný George Lukas se prý mele uvnitř kokpitů útočících X-Wings. Přibyla scéna s animovaným Jabbou Hutem, hádajícím se s Hanem o prachy, kterou v 70. letech nezvládli dodělat, protože prachy došly i Lukasovi. Výbuchy Hvězdy Smrti a Alderaanu jsou úplně nové; Mos Eisley, základna, odkud hrdinové vyrážejí po najmutí Falcona, je nově zalidněna (tedy spíše zaemzákována) a opatřena novými zviřátky, přibyl Obi-wanův dům v horách, počítačově generovaný Pískolez, atd. Širokoúhlé obrázky v této recenzi ukazují právě některé nové záběry.
Jak se mi tedy celé pozdvižení kolem Hvězdných válek jeví? Inu, film to byl vždycky náramný a všechny ty úpravy mu určitě neuškodily, spíš mírně pomohly. Smekám před technicky založeným filmem, jenž se i pod dvaceti letech nestal nikterak směšným ani zastaralým. Všimněte si, jak předvedené počítačové výstupy zvládají třírozměrné struktury pouze jako síťovanou kostru, a to ještě v relativně nízkém rozlišení. Texturovaná 3D grafika byla v době výroby očividně značně mimo rozpočet jakéhokoliv velkofilmu. Dnes je běžná na dětských hračkách za pár stovek. Obdivuhodné je, že nám to ve Hvězdných válkách nevadí a nechybí.
Vy, co jste to ještě neviděli, neváhejte. Vynikající příležitost shlédnout klasickou scifi pohádku, která upoutá a pobaví, si nenechte ujít. Těm, co už Lukas jednou učaroval, nemusím nic vysvětlovat - nechť vás Síla provází na cestě do biografu i zpátky.
20th Century Fox & Lucasfilm, USA 1977/31. ledna 1997, PG, sci-fi, Česko 27. března 1997 Režie: George Lucas; Hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Peter Cushing, Alec Guinness, Anthony Daniels, Kenny Baker, Peter Mayhew, David Prowse a další.

OBSAH tisk Sid Páral

29./30. marca, newton 125/1040, zv. 100x, mhv 5,5 mag

M 104, NGC 4594, Nad hviezdami h Cor a d Cor sa nachádza skupina hviezd zoskupených do tvaru súhvezdia Šíp. Prednú časť Šípu tvorí skupinka troch hviezd 7 mag. Keď predľžime Šíp smerom dopredu, dostaneme sa k jednej ľahko rozlíšiteľnej dvojhviezde. Pri nej sa nachádza galaxia Sombréro. Má eliptický tvar s nepravidelnou jasnosťou. Mne osobne však ničím nepripomína Sombréro. Na juhovýchode (v newtone) sa nachádza skupinka hviezd pripomínajúca Orionov pás. Pozn. Mesiac pozorovanie nerušil, nachádzal sa hlboko pod horizontom. Pozorovaniu prekážalo pouličné osvetlenie. Počas celého dňa bolo premenlivé počasie.

31. marca/1. apríla, newton 125/1040, zv. 100x, mhv 5,5 mag

NGC 3242 - Túto hmľovinu vyhľadávam od hviezdy m Hya. Asi 2,5stupňů južne sa nachádza hviezda 8 mag, pri ktorej je aj NGC 3242. Má tvar skoro nerozoznateľný od hviezdy. Ale keď sa na ňu človek lepšie pozrie, tak sa táto plan. hmlovina javí ako rozostrená hviezda bielej barvy.

Jak Sombrero, tak i Jupiterův přízrak (tak se NGC 3242 přezdívá), patří mezi nápadné objekty. Zastavme si ale nyní na chvilku u samotného souhvězdí Hydry - s 1303 čtverečními stupni největšího a také nejdelšího souhvězdí. Tento vodní had se táhne od Prokyona z Malého psa až po Váhy. Jeho severní konec má deklinaci sedm stupňů, jižní mínus třicet pět. V rektascenzi se má přes sedm hodin!

Hydra je jedním z nejstarších používaných souhvězdí, zmiňuje se o ní již Almagest Klaudia Ptolemaia i básník Aratos. Řadí se mezi tzv. vodní souhvězdí, k nimž patří loď Argo, Velryba, řeka Eridanus, Vodnář, a Ryby.

První astronomické znalosti měli již kromaňonští obyvatelé západní Evropy v období 30 až 26 tisíc let před naším letopočtem. Tito lovci a sběrači pravděpodobně poznali čtyři základní body na horizontu (slunovraty a rovnodennost), existují pak i náznaky, že pravidelně sledovali Měsíce. V období před šestnácti až dvaceti tisíci roky, v tzv. solutreánském období, byly ustaveny první souhvězdí, o pár tisíc let později pak byly skupiny hvězd rozděleny na tři oblasti: nízký, střední a vysoký svět, reprezentující vodu, zemi a vzduch.

A právě někde v této době má svůj původ i Hydra. Sumerové v jižní Mezopotámii ji totiž nazývali "Muš" - Had. Na dvojici dochovalých assyrských válcových pečetidlech z prvního tisíciletí před naším letopočtem je zachycen mezopotámských bůh běžící po hřbetě dlouhého hada. Tento souboj mezi hadem a hrdinným bohem byl zřejmě základem pro řeckou legendu o souboji Herkula s Hydrou.

V rozsáhlém souhvězdí samozřejmě najdete spoustu zajímavých objektů. Z otevřených hvězdokup, jelikož se Hydra nachází mimo Mléčnou dráhu, vám však mohu doporučit pouze známou M 48, NGC 2548. Najdete tu ale dvě nápadné planetární mlhoviny, několik galaxií i proměnných hvězd a samozřejmě dvojhvězd.

Začnete-li s prohlídkou souhvězdí na západním okraji, doporučuji vám podívat se na epsilon Hydrae. Na hranicích s Rakem najdete hlavu Hydry, kterou tvoří šestice hvězd čtvrté velikosti: d, s, h, r, e a z Hya. Má průměr asi pět stupňů, tak se akorát vejde do zorného pole triedru. Napohled to vypadá, že by hvězdy mohly tvořit řídkou otevřenou hvězdokupu. Pravý opak je však pravdou: Vzdálenost nejjasnější dzéty (3,1 mag) se odhaduje na 220 světelných let, zatímco epsilon Hydrae je o 80 světelných let blíže.

Epsilon Hydry je velmi zajímavý vícenásobný systém. Průvodce nažloutlého zabarvení s jasností 7,8 mag zřejmě nalezl F. G. W. Struve v roce 1830. Tehdy se nacházel 3,2'' daleko. Od těch dob se jeho poloha vůči jasnější hvězdě (3,4 mag) prakticky nezměnila. Odhaduje se však, že kolem společného těžiště oběhnou jednou za 900 let. Průvodce je spektroskopickou dvojhvězdou s periodou 9 dní a 22 hodin. Devatenáct úhlových vteřin daleko (stejným směrem jako předcházející) najdete ve větších přístrojích hvězdičku 12,7 mag. I ona jeví podobný pohyb v prostoru. S přimhouřením všech očí je možné říci, že vizuální dvojhvězdou je i nejjasnější člen epsilon Hya. Je totiž sestaven z páru 3,8 a 4,7 mag, který je od sebe maximálně 0,27'' daleko. Obíhají kolem sebe s periodou patnáct let.

Budete-li se dál pohybovat tělem Hydry, narazíte v zápětí na nejjasnější hvězdu souhvězdí Alpharad (2,0 mag) a o kus dál i známou jasnou planetární mlhovinu NGC 3242 (Jupiterův přízrak). Kousek od mlhoviny leží jasná, mnou velmi oblíbená, uhlíková hvězda U Hydrae. Je to polopravidelná proměnná, díky výraznému červenému zabarvení a malé amplitudě, je však vizuálně prakticky nepozorovatelná.

V další části cesty střevy Hydry si prohlédněte nažloutlou betu. Vzdálenost jejích složek se však zmenšuje. Zatímco v šedesátých letech jste na ni museli použít patnáctku, dnes musíte mít k dispozici alespoň dvacítku.

Tím se dostáváme ke kulové hvězdokupě M 68 a galaxii M 83. Na samém okraji souhvězdí pak můžete spatřit kulovou hvězdokupu NGC 5694, která je však pozorovatelná jen většími přístroji.

Impérium vrací úder
A už se na nás řítí další vypulírovaný díl Hvězdných válek. Je to epizoda, kterou měli podle vlastního vyjádření herci nejradši. Zjišťuji, že o mně se to tak jednoznačně říct nedá. Možná je to tím, že jsem do kina šel na služební cestě v Portlandu (Oregon) a byl jsem utahanej; možná že mi už stejně jako Američanům nevoní filmy bez "hepáče".
Děj Impéria se dá shrnout do jedné věty: rebelové pokračují ve válce s Impériem. Darth Vader (Dawid Prowse - postava, James Earl Jones = hlas) vede výpravu, jež je zničit povstaleckou základnu na ledové planetě Hoth, kde přebývají naši přátelé Luke Skywalker (Mark Hamill), Han Solo (Harrison Ford), princezna Leia (Carrie Fisher), Chewbacca (Peter Mayhew), C3PO (Anthony Daniels) a R2D2 (Kenny Baker). Ve zjevení řekne Obi-Wan (Alec Guinness) Lukovi, aby letěl na Dagobah a podstoupil trénink u Jedi učitele Yody (Frank Oz).
Film je dobrodružný a komediální, zrovna jako Star Wars, ovšem hlavním tématem Impéria vracejícího úder je dualita Síly a zápas mezi dobrem a zlem, manifestovaný na Lukovi a Darth Vaderovi. Čeká nás i strašlivé tajemství, odhalené Vaderem.
Tón celkové atmosféry filmu je temný. Luke o vlásek unikne smrti v tundře Hothu, rebelové utíkají z jednoho koutu galaxie do druhého, Luke nezvládne trénink u Yody, přijde o ruku, dozví se strašlivé věci o své rodině, Hana zmrazejí jako kus hovězího, milostný trojúhelník mezi Hanem, Leiou a Lukem se nerozmotá a do toho ještě C3PO je roztřískaný na kusy - no dobře, to poslední bylo docela legrace.
Původní efekty filmu jsou takovou podívanou, že kromě vyčištění obrazu a zvuku se dočkal jen minima nových záběrů, z nichž hlavní část je vylepšené Oblačné město a sněžný muž Wampa je předveden detailněji. Naprosto nejzásadnější jsou imperiální soumaři (kdo umí vtipněji přeložit AT-AT Walkers, ať mi napíše. Podle důvěryhodných informací se v českých titulcích jmenují kráčející tanky) Jsou to v podstatě desetipatroví mechaničtí čtyřnozí dinosauři s lidskou posádkou a laserovými kanóny v hlavové části. Jejich konstrukce nedává smysl, ale je to vynikající podívaná.
Nejlepší postavou této epizody je dle mého názoru jednoznačně Yoda, postavou skřítek, duchem a Silou velký mistr a učitel rytířů řádu Jedi. Kombinace dětinské marnivosti s téměř nekonečnou moudrostí a prapodivným slovosledem. Říká Lukovi, který neví, že to je Yoda: "Hledáš někoho? Našel někoho jsi, řek' bych. Když se Luke potýká s hýbáním předměty pomocí Síly, Yoda mu řekne, že to zvládne. Luke odpoví: "Tak jo, já to zkusím., Yodovi je na očích a uších vidět, že se zlobí, a řekne: "Ne zkusit. Udělat. Nebo neudělat. Není zkusit.
Myslím, že se vám Impérium vrací úder bude moc líbit. Dokonalá absence přímého grafického násilí, sexu a sprosté mluvy z filmu činí vynikající příležitost i pro děti shlédnout napínavé dobrodružství, kde jde o děj, dobro a zlo, a ne kletby a přírazy. Je obdivuhodné, jak to tento 17 let starý snímek dokáže natřít (a bez podstatného vylepšení) nejmodernějším sci-fi trhákům.
20th Century Fox & Lucasfilm, USA 1980/21. února 1997, PG, sci-fi, 124 minut, Česko 10. dubna 1997 Režie: Irwin Kershner; Hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, a další.

OBSAH tisk Sid Páral

V minulém vydání této rubriky jsem se zmínil o zajímavé spirální galaxii M 100 (NGC 4321) z Vlasů Bereniky. Petr Zbončák mi poslal nejen svá pozorování, ale také pár zápisků svého kolegy Michala Izáka. Mezi nimi se nacházel i tento pěkný popis:

7./8. marca 1997, newton 122/1000, zv. 65x, mhv 5,5 mag

M 100 (NGC 4321) - Je výrazne kruhová. Samotnú galaxiu nevidno hneď ako si najdeme hviezdne pole. Zbadal som ju až po chvilke, keď som sa na ňu pozeral, hoci som ju nevidel ani pro bočnom pohľade. Okraje má výrazne zubaté, je na nej mierne viditeľná centrálna kondenzácia. Jej jadro predstavuje slabá hviezdička.

Tak a teď tu mám pozorování od Tomáše Havlíka, který se nás v uplynulých týdnech pokusil přesvědčit, že rukuje na vojnu. (Zpravodajská síť Bílého trpaslíka ovšem zkušeně zjistila, že to byla jen jeho mystifikace. I když poměrně zdařilá.) V rámci dezinformací mi před svým odchodem na neplánovanou, ale za to velmi dlouhou dovolenou, poslal některá svá nová pozorování. I když označení "nová" berte raději s rezervou. Pár je ještě z prázdnin 1995:

23./24. srpna 1995, Somet binar 25x100, mhv 6,3 mag

NGC 7635, Bublina - Zdá se, že za chvíli začne svítat, nebo spíše už malinko svítá. Ale Kasiopeja je přímo v nadhlavníku a tam to moc nevadí. Už dávno jsem se chtěl podívat na Bublinu. Prý má jít vidět už v něčem jako Somet. No upřímně řečeno, na první pohled nic nevidím. Na ten druhý již něco jako slabý oblouček zahalující hvězdu 8 mag. Oblouček je vidět, ale lze jen velmi obtížně definovat okraje. Má tak maximálně 6'. Při velmi pozorném prohlížení a chvění se Sometem, jsem si všiml, že se skládá ještě ze slabší vnitřní partie.

Oblouček zabírá tak 1/3 kruhu. Posledním detailem je slabounký ocásek vybíhající z "čtvrtkruhu" ve směru na severozápad. Tím si ale nejsem jistý. Velmi delikátní objekt, proto je třeba brát pozorování s rezervou.

Pozn. Po srovnání pozorování s fotografií jsem zjistil, že vše, co jsem viděl, je pravda. Ovšem průměr kruhuvé mlhoviny je ve skutečnosti asi o polovinu menší.

Určitě jste už někdy spatřili Řasy - zbytek po supernově, který zdobí jedno z křídel Labutě. Možná jste se také pokusili zachytit jejich vzhled kresbou. Já jsem to před léty zkoušel: Poctivá kresba mlhoviny v Sometu binaru mi zabrala asi jednu hodinu. S výsledkem jsem přesto příliš spokojen nebyl. Podobný pokus učinil i Tomáš:

23./24. srpna 1995, 0:33-1:05 UTC, Somet binar 25x100, mhv 6,2 mag

Původně jsem chtěl udělat studii celých Řas a to formou kresby do připravené hvězdné mapy. Zjistil jsem však, že všechny dostupné mapy jsou jaksi málo "dosahující". Proto jsem si udělal mapku z Uranometrie, tj. sedm hvězd, a pustil se do kresby nejjasnějšího ze tří pozůstatků po supernově. Co se týče označení, nevím ke které části se jednotlivá čísla vztahují, tak beru mlhovinu jako celek.

NGC 6992-5 - Na první pohled viditelný mlhavý, veliký oblouk, který se jakoby rozpadá na vlákna. Při pozornějším prohlížení si lze všimnout různého jasu oblouku a taky, že u jižního okraje je podstatně širší. Tvarem by se mohla přirovnat ke golfové holi čí dýmce. Nejvýraznější je mlhovina v záhybu u východního okraje a u severního konce, kde snad vybíhá slabý pramínek na severovýchod. Ale nejsem si tím příliš jist, neboť nelze spatřit skutečné okraje. U jihovýchodního okraje se mlhovina rozvírá do dvou slabých, ale rozsáhlých ramen. Zde je mlhovina nejvíce roztahaná. Celá má na délku něco kolem jednoho stupně, na šířku maximálně 25 úhlových minut.

Nejjasnější část Řas, východní oblouk popisovaný Tomášem a západní oblouk u hvězdy 52 Cygni, nalezl v roce 1784 William Herschel. Potřeboval k tomu reflektor o průměru 47 centimetrů, obě části jsou však patrné již v triedrech.

Podle svého vzhledu je západní část Řas nazývána "Vláknitá mlhovina". Má označení NGC 6992 a v new General Catalogue u ní najdete následující popis: extrémně slabá, extrémně velká a protáhlá, rozštěpená. NGC 6960, tzv. "Síťová mlhovina", je popsána jako: pozoruhodně jasná, významně veliká. William Herschel později nalezl i třetí, nevýraznou část NGC 6979.

Jeho syn John Herschel, pak přidal další část Řas: NGC 6995. V jejím případě se můžete v katalogu dočíst, že se jedná o slabou, velkou mlhovinu s hvězdami. Tedy zřejmě o část jižního konce Vláknité mlhoviny. Totéž se vztahuje i k IC 1340, kterou nalezl někdy v letech 1866-68 prof. Safford. Je pokračováním NGC 6995, nachází se na jižním okraji mlhoviny. V nevýrazné části NGC 6979 se ještě rozlišuje NGC 6974, poloha i popis ( mlhavá hvězda s mlhovinou protáhlou od východu na západ) je však zcela nejednoznačný.

V případě Řas je tudíž možné mluvit o východním oblouku (NGC 6960), západním oblouku (NGC 6992) a střední části (NGC 6979). Podle některých pozorovatelů je pak na tmavé obloze malými dalekohledy s velkým zorným polem viditelná i neoznačená mlhoviny část v blízkosti NGC 6960. Tu objevil začátkem našeho století E. Ch. Pickering, někdy se ji proto říká Pickeringova trojúhelníková mlhovina.

Tolik vaše pozorování, mějte se, jak chcete a někdy příště zase nashledanou. Jo, běžte se podívat na Hvězdné války. Tahle pohádka za to stojí.

PS: Již notně svítá, uklízím a hopla do boroviček... (Tomáš Havlík)

OBSAH tisk Jiří Dušek

Návrat Jediho
Třetí epizoda (podle číslování v titulcích ep. VI.) je nejméně překvapivá ze všech dílů Star Wars. Zatímco první, extrémně nízkorozpočtová Nová naděje přinesla ve své době revoluční efekty a nasadila vysokou laťku všem dalším sci-fi filmům, prostřední Impérium vrací úder rozvinulo emocionální hloubku postav a konfliktu Světlé a Temné strany Síly. Návrat Jediho znamená ovšem také návrat na pevnou zemi, na půdu filmové komerce, kde chlupaté postavičky jakoby z oka vypadlé populárnímu televiznímu seriálu Muppets znamenají okamžité miliónové zisky ze stánkového prodeje.
Nicméně i šestnáct let po prvním uvedení je i slabší díl Star Wars lepší, než žádný. Co mi tu vlastně chybí? Nápad. Všechny role jsou pevně dané, klišé nabírají na důrazu a Luke Skywalker se z galaktické fňukny vypracoval na zpupného, sebevědomého mníška, kterému nakonec musí pomoci všichni okolo, aby se mu jeho intriky zdařily.
Roboti C-3PO (Anthony Daniels) a R2-D2 (Kenny Baker) se vydávají do sídla Jabby Hutta, známého krále zločinu na Lukově rodné planetě Tatooine, aby vyřídili Lukovu žádost o propuštění Hana Sola (Harrison Ford), zmrazeného v karbonitu a vystaveného jako dekorace Jabbovy nechutné sluje - pochopitelně, že trumberové nepochodí. Ani lest princezny Leiy (Carrie Fisher) nestačí; dokážou to teprve všichni přátelé společně, včetně Landa Calrissiana (Billy Dee Williams), Chewbaccy (Peter Mayhew) a Luka Skywalkera (Mark Hamill), pravého rytíře Jedi v kutně, plného sebevědomí a Síly.
Značně potrhaná, ale zjevně opravitelná smrtící Hvězda Smrti (Death Star) má být imperátorovým definitivním prostředkem, jak potlačit hnutí Rebelů a nastolit nadvládu nad celou galaxií. Zlý Lord Dart Vader (David Prowse/James Earl Jones) přilétá osobně dohlížet na zdárné uvedení do provozu a záhy tu vítá i samotného imperátora (Ian McDiarmid). To je báječná příležitost pro Rebely, jak zničit nejen obávanou stanici, ale i původce všeho zla.
Ještě předtím, než může dojít k rozhodnému útoku, musí Luke zpátky na Dagobah, aby dokončil trénink u Mistra Yody (Frank Oz). Ten ale může vyslovit jen přání, aby se nedal zviklat Temnou stranou Síly - a stačí nám ještě odkrýt další tajemství Lukovy rodiny.
V úspěšném útoku na Hvězdu Smrti, zakotvenou na oběžné dráze kolem lesnatého měsíce Endoru, brání Rebelům silové pole napájené právě dobře bráněným zdrojem na řečeném měsíci. Zatímco se rebelská flotila připravuje k náporu, naši hrdinové se vypraví na Endor, aby štít vyřadili z provozu. Netuší, že husté lesy jsou obydleny drobnými chlupatými domorodci, Ewoky, kteří jim připraví nejedno překvapení.
Ani Luka Skywalker nečeká lehký úkol. Jelikož se s Vaderem navzájem dokáží na dálku vycítit, rozhodne se neohrožovat expedici a vydá se do rukou imperiálních vojáku, aby předstoupil před Vadera a imperátora a znovu konfrontoval světlou a temnou stránku Síly...
Technická vylepšení jsou i v tomto dílu velmi decentní. Hudební číslo v loupežníkově sluji evokuje název Ali Jabba a čtyřicet mutantů. Žravý Sarlacc v pouštní jámě dostal nový zoban, bitevní scény ve vesmíru nabyly na preciznosti, zvukové efekty vám berou dech.
Závěrečná kapitola ságy Star Wars dělá důstojnou tečku, a i po šestnácti letech je obdivuhodným milníkem filmového umění. Všem těm, kteří si předchozí díly oblíbili, film nemusím doporučovat. Vy, co jste Hvězdné Války ještě neviděli, na ně určitě běžte - ale začněte prvním dílem.

20th Century Fox \& Lucasfilm, USA 1983/14. března 1997, PG, sci-fi, 134 minut, Česko 24. dubna 1997 Režie: Richard Marquand; Hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Peter Mayhew, Sebastian Shaw, Ian McDiarmid, Frank Oz a další.

OBSAH tisk Sid Páral