Musím upřesnit: takto nevidí východiska Stanislaw Lem, on jen parafrázuje východiska, jež vidí klasická komerční science fiction. Všimněte si, že z osmi eventualit (v tabulce jsou některé uvedeny několikrát) jen jedna je šťastná, jedna neutrální - změna na ohavné hroudy, a šest je drastických, vrcholí smrtí, otroctvím nebo útěkem. Pravděpodobnost, že kontakt dopadne špatně, je podle tohoto přehledu v poměru 1:3 ve prospěch nešťastných variant.

Námitka je nabíledni: Lem vycházel z četby komerční sci-fi a to není žádná edice Harlekýn, smírných narovnání a poklidných koexistencí je tam málo, protože čtenáře více baví intergalaktické válčení. Zkusme tedy přemýšlet, jak by to bylo doopravdy s eventuálním kontaktem s mimozemšťany. Řeknu hned ze začátku, co si o tom myslím:

Pokusím se dokázat své tvrzení na základě rozboru modelových situací.

Nehovořme o naší Zemi, situované na orbitu kolem Slunce v naší době. Předpokládejme, že existuje vyspělá civilizace schopná mezihvězdných cest. Tato civilizace podniká výpravy a navštěvuje rozmanité planety různých hvězdných systémů. Zkoumejme tyto výpravy, jak probíhají podle několika scénářů. Pro jednoduchost nehovořme o mimozemšťanech - pro naše úvahy není podstatné, zda řeč jde o lidstvu příštích století, anebo o kterékoli jiné vyspělé civilizace. Budu tedy označovat tyto vyspělé bytosti jako návštěvníky. Předpokládejme, že jde o bytosti morálně podobné lidem.

V další části úvahy zvážíme možnost, že budou morálně nepodobné lidem, přesněji řečeno že budou horší a i budou lepší. Rozdělme tedy úvahu na První, Druhý a Třetí soubor scénářů, rozdělený na I., II. a III.

Soubor scénářů I.

Scénář číslo I./1

Přistává klasická kosmická loď, nebo dokonce flotila kosmických lodí. Nachází planetu na stabilní oběžné dráze kolem stabilní hvězdy, obdařenou parametry umožňujícími vznik života a na jisté úrovni tu život je. Vývojově je na úrovni Země, dejme tomu, v době před třemi miliardami let. Taková planeta se nabízí ke kolonizaci. Samozřejmě, ne vše zde vyhovuje návštěvníkům - složení atmosféry, nevyhovují jim ani stávající životní formy. Kosmická loď náleží k vysoce vyspělé civilizaci. Jakmile je civilizace schopna kosmických cest na mezihvězdné úrovni, jistě už zvládla techniky úpravy životních podmínek na cizích planetách. Návštěvníci se tedy dají do práce: změní životní podmínky planety, odstraní stávající primitivní život a vybaví planetu vlastním systémem života.

Tradiční sci-fi popsala uvedenou situaci mockrát a nikomu na ní nepřipadá nic zvláštního - dokud si neuvědomíme, že jde o zcela jasný případ agrese a krádeže na celoplanetární úrovni. Je to dokonce ultimativní zločin: celé planetě byl tímto činem upřen nárok na další autonomní rozvoj! Začala se rozvíjet a tento vývoj byl přerušen a nahrazen čímsi novým, cizorodým. Celé živočišné druhy, tisíce, možná miliony živočišných druhů byly zavražděny dřív než vznikly, protože nemohly vzniknout.

Scénář číslo I./2

Na planetě návštěvníci nenalezli pouhý primitivní život, nejsou tu nějaké stromatolity, jako byly na Zemi před třemi miliardami let, nýbrž složité organismy. Žijí zde rostliny a spolu s nimi i zvířata. Je tu tedy vyspělý život, ovšem neobdařený tím stupněm inteligence, schopným vytvářet nástroje a systémově ovlivňovat životní prostředí. Jak se zachovají návštěvníci?

Pokusí se planetu kolonizovat co možná nejšetrněji. Ekosystém planety však s nimi bude v kontaktu. Někteří tvorové budou vůči nim agresivní,bude třeba se proti nim bránit. Pro ilustraci zvažme příklad, že by návštěvníci vstoupili na planetu podobnou Zemi v době druhohor, obývané nepříčetně agresivními ještěry. Jistěže v první, výzkumné fázi jejich mise se pokusí chovat se šetrně i k těmto bestiím. Fáze výzkumu postupně přejde ve fázi kolonizace, tedy osvojení. Některé druhy organismů - ať už mikroorganismy, nebo hmyz, nebo vyšší druhy živočichů - budou civilizační snahy narušovat. Šetrná obrana bude znamenat neúnosné ekonomické zatížení kolonie. Předpokládejme maximum dobré vůle návštěvníků, maximum míry úcty ke stávajícímu ekosystému. Jedno i druhé má ovšem své limity: už sám fakt, že návštěvníci na povrch planety vstoupili, zahájili výzkumy a poté kolonizaci, znamená, že si osobují právo vstupu, tudíž zásahu do stávajícího ekosystému. Každý vstup je přece zásahem.

Agresivní chování některých domácích živočišných druhů bude znamenat jakousi erozi míry úcty a šetrnosti. Dojde ne pouze k ekonomickému zatížení, ale i ke tragediím, až navzdory obranným prostředkům agresivní tvorové způsobí vážné újmy na majetku i životech. To vše nutně vyvolá pokušení zbavit se oněch nepřátelsky vystupujících druhů, přinejmenším je izolovat do vymezených území. To ovšem znamená omezování pohybu, tedy agresi.

Jakmile kolonie návštěvníků zapustí kořeny a začne se rozrůstat, brzy narazí na hranice rezervací vymezených pro agresivní tvory. A navíc, některé tvory omezovat nelze - kupříkladu drobné létající živočichy přenášející zhoubné mikroorganismy. Zdá se tedy pravděpodobné, že výzkum a následná kolonizace nutně přináší princip konfliktů. A vzhledem k stoprocentní technologické převaze návštěvníků, ono již zmiňované pokušení zbavit se nesnází a k erozi míry úcty a šetrnosti poroste. Žádné společenství není stabilní systém, vždy v něm probíhají názorové střety, někdy převládají ty, jindy ony názory a koncepce. Stačí, aby i na přechodnou dobu převládl názor, že pro zdar kolonie je třeba přikročit k razantnějšímu řešení, než je izolace, k nějakému konečnému řešení, to v praxi znamená vyhlazení některých druhů.

Konečná řešení tohoto druhu jsou vždycky nezvratná. I když později mohou vyvolat morální traumata - došlo k nim, a mají trvalé následky. Zdá se tedy, že i ve scénáři I./2 dojde k aktům agrese, ať už formou izolace a zotročení, nebo fyzické likvidace celé nebo většinové části některých živočišných druhů.

Scénář číslo I./3

V tomto scénáři návštěvníci nalézají na navštívené planetě inteligentní živočichy. Jsou na počáteční úrovni rozvoje civilizace. Návštěvníci dovedou rozpoznat, že tito tvorové mají před sebou perspektivu vývoje k vlastní civilizaci. Jak se zachovají?

Připomínám, že v souboru scénářů I. předpokládáme psychickou a morální výbavu odpovídající psychice a morálce člověka, obyvatele Země. Imperativ šetrnosti bude jistě ještě silnější, než ve scénáři I./2. Návštěvníci se rozhodnou, že se kolonizace vzdají. Omezí se na pouhý výzkum, nebo dokonce se ohleduplně vzdálí. To je princip "zapovězené planety".

Nicméně k objevu došlo. I tentokrát zde bude fungovat princip pokušení. Návštěvníci budou pod tlakem svědomí. Civilizace jednou navštíveného světa žije v krutých podmínkách primitivismu. Doslova živoří. Inteligenční potenciál je mrhán ustavičným soubojem s vnějšími přírodními podmínkami. I v tom případě, že se návštěvníci bez jakéhokoli zásahu vzdálili, jsou si vědomi toho, co se na oné planetě děje. Pokud jsou morálně silní a solidární, musejí se zabývat myšlenkou, že by mohli domorodcům pomoci v rozvoji, že by jim mohli uvolnit dřímající potenciály. I kdyby si co nejpřísněji zapověděli vměšování, i zde bude fungovat výše zmíněný princip eroze. Návštěvníci budou pociťovat pochybnosti a i tentokrát platí již řečené: jejich společenství je dynamické, a ve společnosti obecně platí, že žádná zápověď nemá trvalou platnost. Pochybnost může útočit na zápovědi hodně dlouho, jednou však ve společenství převládne názor, že by bylo pro domorodce výhodné, aby jim bylo pomoženo.

Jakmile tato bariéra padne, a mechanismus byl krásně popsán Arthurem C. Clarkem ve Vesmírné odyseji, nejdříve ve filmu, pak v románu, a v jiné rovině byl zpracován Danikënovými mystifikacemi, návštěvníci vstoupí do života oné dříve zapovězené planety. Tvrdím, že tento vstup je nevyhnutelný. Bytosti schopné meziplanetárních a mezihvězdných letů jsou nutně vybaveny takovými vlastnostmi, že se tohoto vstupu nakonec dopustí.

Nastane proces obdobný předchozímu scénáři I./3. Kolonizace bude postupovat pomalu. Nejdříve se bude projevovat jako misijní činnost charitativního charakteru. Proti nepřátelským projevům (k nimž nutně dojde) jak ze strany primitivních domorodců, tak ze strany tamních agresivních tvorů, bude nutno budovat obranu. Bude třeba řešit zásobování těchto misí. I pro velmi vyspělou civilizaci bude neúnosné zásobovat misijní stanice přes mezihvězdné propasti, když navštívená planeta má dostatek vlastních zdrojů, jež je možno vytěžit. Každým tímto postupným krokem postoupí morální eroze, až dosáhne stavu, kdy misijní činnost přejde v kolonizaci klasického typu se všemi důsledky z ní vyplývajícími.

Domácí obyvatelstvo se buď podřídí a bude zotročeno a asimilováno, nebo bude v definitivní části vyhubeno. Obojí je jasná agrese.

Scénář číslo I./4

V tomto scénáře uvažujme o variantě, kdy návštěvníci se dostanou do kontaktu s planetou, která je vysoce civilizovaná, ovládla blízký vesmír, avšak dosud není schopná mezihvězdných letů. Tedy, jde o planetu toho typu, jakým je naše Země s naší civilizací.

První reakce návštěvníků mohou být obdobné, jako ve scénáři I./3. Silné morální zábrany, maximální šetrnost. Výzkum se děje opatrně, z povzdálí, ovšem domorodá civilizace je natolik technicky vyspělá, že je schopna přítomnost návštěvníků v některých případech detekovat. Je to situace, která by na Zemi nastala, kdyby se ukázalo, že fenomén UFO má skutečně reálné pozadí a že nejde o pouhé mystifikace.

Návštěvníci planetu sledují. Vědí, v jak riskantním stádiu se domorodá civilizace nachází. Disponuje tak silnými energetickými zdroji, že je schopna samozničení. Stojí na kraji nových zásadních objevů, ovšem je omezována objektivními i subjektivními bariérami, jež jsou z hlediska návštěvníků tak snadno překonatelné.

Ano, zase se vracím k motivu pokušení a eroze zábran. Návštěvníci jsou zmítáni pochybnostmi. Mohli by se vzdálit až za hranice možností detekce této vyspělé, ale relativně k jejich vyspělosti primitivní civilizace. Mají si ale vzít na odpovědnost rezignaci na jakýkoli vliv a kontrolu? Jaký morální dopad by měl na celou jejich civilizaci, kdyby na zkoumané planetě došlo ke katastrofálnímu vývoji a tamní civilizace by nezvládla kontrolu energií a sama sebe by zničila? Tato situace byla často a zdařile ve sci-fi popsána, namátkou cituji film Den, kdy se země zastavila a opět Clarkův román Konec dětství.

Z hlediska okamžiku, tedy z hlediska té situace, kdy - dejme tomu - mezikontinentální rakety domorodců s ničivými hlavicemi opustily sila a návštěvníci by zasáhli, zničili by je a nastolili mír, z tohoto hlediska by jejich vstup na scénu byl pozitivní.

Dějiny - a toto jsou také dějiny - se však nikdy nezastaví. V okamžiku, kdy návštěvníci na scénu vstoupili, vešli do dějin oné planety a stali se jejich součástí. Svým zásahem, byť v danou chvíli blahodárným, jistě zvýhodnili jednu z konfliktních stran vůči druhé, ať skutečně nebo domněle - ve výsledku je to jedno. Brzy by stáli před osudnou volbou. Buď by museli hrát hru "rovný s rovným" a tak by se nechali vtáhnout do mocenských soubojů, anebo by museli vystupovat takzvaně nestranně, a vahou své mocenské převahy udusit všechny konflikty, dosáhnout odzbrojení, neutralizovat antagonistické mocenské struktury domorodců i za cenu hrubého násilí a ztrát na životech, přirozeně že na životech domorodců. Tak si počíná každá koloniální mocnost. Jde o agresi a v jejím výsledku je to zotročení. I kdyby koloniální mocnost (a v tu by se návštěvníci v této variantě scénáře stali) měla sebe ušlechtilejší úmysly, docházelo by ke konfliktům, vzpourám, pletichám. Ač nerad, jsem nucen opět poukázat na princip pokušení již tolikrát citovaný: kolonizátoři, zvláště poté, co by utrpěli ztráty, by byli v některé historické situaci ochotni sáhnout ke konečnému řešení nepříjemné otázky a učinit taková opatření, že by další odpor a další ztráty vyloučili. Původní záchranná agrese by postupně a nevyhnutelně přerostla v agresi - jak říká Miloš Zeman - bez přívlastků.

Scénář číslo I./5

Zbývá nám pátý, tedy poslední z prvního souboru scénářů. Přichází na řadu situace, kdy se setkají civilizace souměřitelné, obě na takovém stupni vývoje, že jsou schopny mezihvězdných cest. Tato situace byla hojně popsána literaturou sci-fi. Riziko konfliktu je tu obrovské. Zatímco v předešlých scénářích hrálo pokušení roli motoru, který hnal události k tragickému vyústění, zde by nevyhnutelně nastalo podezření. Jedna strana by podezírala druhou z nekalých úmyslů a v důsledku toho by se musela připravovat na eventuální napadení, čímž by vzbuzovala podezření u druhé strany.

Byla by to dozajista složitá situace. Záleželo by na míře technologické vyspělosti komponentů. Pokud by byla více méně stejná, mohla by po určitou dobu nastat rovnováha strachu, jako jsme to pozorovali ve studené válce od poloviny čtyřicátých do poloviny osmdesátých let dvacátého století. Ovšem odkazem na tuto historickou - dnes už můžeme říci - epizodu se nemůžeme utěšovat, že stejný princip by pozitivně zafungoval i v galaktickém měřítku.

Především šlo i zde na Zemi v naší skutečné historii o epizodu, která skončila mocenským zhroucením jednoho z antagonistů. Dále - šlo o válku studenou pouze z jistého specifického hlediska - z pohledu hlavních aktérů, ti spolu přímo nebojovali. Po celou dobu tohoto tak zvaně studeného konfliktu trvaly války, akty agrese, při nichž umíraly statisíce, doslova miliony lidí, když přičteme oběti masakrů jako byl v Kambodži nebo hladomory, jako kupříkladu v Etiopii. A konečně, celý příběh ještě neskončil, teprve před měsícem bylo oznámeno, že ruské rakety přestávají mířit na západní mocnosti a nikdo neví, zda při tom zůstane. Princip podezření zůstal a s ohledem na nepřehlednost situace je možná ještě větší, než kdykoli před tím, když se ještě hrálo podle jasných regulí. Navíc, tito antagonisté patří k jedné planetě, jedné civilizaci, jsou jedné rasy a dokonce jednoho křesťanského náboženství a mají částečně společnou, nebo přinejmenším pochopitelnou kulturu a systémy hodnot. Zato napětí mezihvězdné se bude odehrávat v prostředí podstatně příznivějším pro vznik podezření a nedorozumění, tudíž v prostředí mnohem rizikovějším. Riziko bude narůstat, pokud se do kontaktu dostane více než dvě hvězdné mocnosti.

Jestliže válka mezi pozemskými mocnostmi je pravděpodobná, válka mezi hvězdnými mocnostmi jeví se mi z tohoto pohledu jako nevyhnutelná. K tomu bych rád podotkl ještě něco. V tomto souboru scénářů jsme vycházeli z předpokladu, že uvažovaní návštěvníci budou bytosti morálně podobné lidem. Jak si pozorný posluchač možná všiml, v nástinu pěti scénářů tohoto souboru jsem značně idealizoval představu, jak by vypadala morálka podobná morálce lidské. Předpokládal jsem maximum dobré vůle a slušnosti a konflikty, jimiž scénáře skončily, byly vyvolány jakýmsi logickým automatismem vývoje událostí, a ne zlou vůlí.

Skutečnost by pravděpodobně byla mnohem horší, i kdyby se zachoval předpoklad, že uvažované bytosti by byly morálně podobné lidem. Mezikulturní kontakty na Zemi skončily zpravidla devastací slabší kultury, velmi často i vyhubením nebo utlačením původního obyvatelstva. Dějiny tak zvaných zámořských objevů jsou dějinami neslýchaného masového násilí - a přes to že se i tehdy vyskytli mezi objeviteli či spíš dobyvateli slušní lidé, kteří brali křesťanské mravní zásady vážně a snažili se je aplikovat.

Značně jsem asi idealizoval návštěvníky, když jsem uvažoval o skrupulích, jaké by měli vůči primitivním organismům doposud nevyspělých ekosystémů na relativně čerstvě zrozených planetách. Dám příklad: Představme si, že by se ukázalo, že Mars je kolonizovatelný a že je obydlen mikroorganismy. Samozřejmě, že by nějakou dobu trvalo údobí tak zvaného hájení, údobí ušlechtilého vědeckého výzkumu. Ledva by se ukázalo, že ony organismy mají v jakémkoli smyslu negativní vliv na cokoli s člověkem spojeného, byli by nemilosrdně vyhubeni a člověk by se ujal bez nejmenších skrupulí vlády nad červenou planetou. Myslím, že Ray Bradbury popsal tu situaci v Marťanské kronice věrně a přesvědčivě.

Zdaleka by nemuselo jít jenom o mikroorganismy. My jenom předstíráme, i my co tu sedíme, že nevěříme na dělení zvířat na užitečná a neužitečná ba škodlivá. Tato rasová diskriminace je v nás hrubě zakořeněna. Jakous takous solidaritu pociťujeme vůči savcům, mnohem méně vůči ptákům, prakticky jsme lhostejni k vodní zvířeně a vůči hmyzu jsme až groteskně nepřátelsky naladěni - zase - většina z nás, jak tu sedíme.

Kritérium je pro nás podobnost. Uvažovali jsme o pěti scénářích civilizačních dotyků. Každý z nich by mohl mít mnoho variant. Jedním z rozhodujících faktorů je morfologie - záleželo by na tom, jak dalece by se bytosti na dějišti událostí od sebe lišily. Čím by odlišnosti byly větší, tím prudší by měly události spád, tím rychleji by spěly k tragickému vyústění. Toto vše, domnívám se, platí i za předpokladu, že návštěvníky popisujeme jako bytosti morálně podobné člověku, upřesním: jako bytosti blízké morálnímu ideálu člověka rozumného, tolerantního a chápajícího.

Čímž přistoupím k dalším dvěma souborům scénářů. Nemusíte se bát. Jsou krátké. Každý obsahuje jen jeden scénář a i ten je kratičký. Zatímco v prvním souboru šlo o bytosti člověku morálně podobné, zabývejme se bytostmi morálně nepodobnými.

Soubor scénářů II.

Scénář číslo II./1

Představme si kruté zabijácké bestie, naprosto egoistické, přesvědčené o své výlučnosti ve vesmíru a o svém oprávnění ovládnout vše, na co sáhnou. Ne, nemluvím o člověku! Hovořím o bytosti, jaké se ve vesmírných operách vyskytují na té druhé straně. Jistě pochopíte, že scénář je stejný, ať už tento druh návštěvníků přijde na planetu s primitivním životem, nebo zda se utká s vyspělou hvězdnou civilizací. K agresi dochází bez jakýchkoli skrupulí a okolků, kdyby tato civilizace narazila na společenství schopné obrany ba protiútoku, rozhořel by se krvavý boj na život a na smrt, na civilizační přežití. I kdyby zvítězili ti napadení, jak víme, vraždění má neblahé mravní následky i na tu stranu, která byla tak zvaně tou slušnou stranou v celém konfliktu. Jiné východisko než kruté zde neuvidí ani ten nejvíce idealistický optimista.

Slíbil jsem a také splnil, že budu stručný, a nejinak tomu bude i teď, až do maxima. Zvažme situaci, kdy jde o bytosti co do slušnosti mnohonásobně převyšující lidský standard.

Soubor scénářů III.

Scénář číslo III./1

Takové bytosti nelétají do vesmíru.
To je vše?
Ano, to je vše.
Jako všechno v této úvaze je i tato teze míněna zcela vážně. Vynalézavost a podnikavost je specifickým, totiž společensky přijatelným projevem těch lidských vlastností, které se za jiných okolností projevují jako agrese. Zakladatel etologie Konrad Lorenz přesvědčivě dokazuje ve své knize Takzvané zlo, že agresivita je vlastnost nezbytná k udržení druhu. Domyšleno do důsledků, Lorenzovo takzvané zlo je nezbytné k rozvoji myšlení. Živočišný druh člověk nebyl vybaven rozumem pro, aby vymyslel žárovku a stvořil Malou noční hudbu. Myšlení na všech úrovních je součást útočné i obranné výbavy živočicha a u člověka se rozvinul nejvíce, proto je člověk nejnebezpečnější, tudíž nejagresivnější a nejnásilnější živočišný druh, jaký se kdy na této planetě objevil. Myšlení je zbraň, mocnější než zuby a drápy, především zbraň a co nad to je, k ozdobě je a jde to stranou, jakmile okolnosti degradují do konfliktní situace. Pak se rozum stává opět tím, čím primárně je, totiž zbraní. Tvrdím - a jistě je to námět pro rozsáhlejší úvahu, v rámci našeho pojednání se musím omezit jen na tuto odbočku, že vynalézavost a násilnost jsou jen dvě strany téže mince, že vynalézavá avšak nenásilná bytost je hranatý kruh, že nikde ve vesmíru takového tvora nenalezneme, tím méně, že by on byl schopen nalézt nás. Nicméně, dejme tomu, že by se taková bytost mohla vyskytnout - přemýšlejme o nemyslitelném, abych parafrázoval tezi Hermanna Kahna. Jaká by byla, a jak by vznikla, bez zatížení zkušeností primitivního a tudíž násilnického vývoje? Zrodila - nevím jak - dokonalá, hotová, jako kosmické dítě, kterému byla celá Galaxie dána do vínku jako široširá louka spolu s pobídkou - jdi a hraj si. I kdyby nakrásně někde - nevím jak - vznikla dokonalá bytost typu kosmické dítě, narazila by na bytosti nedokonalé, poznamenané zlem - a tehdy by pro ni nastaly dějiny v plné krutosti, jež tento pojem obsahuje. Bylo by to skutečně dítě, nezáludné a nepoznamenané, ovšem do krajnosti inteligentní. Nedá se předpokládat, že právě u takto strukturované bytosti by se rychle rozvinul pocit křivdy provázený rychle vybudovanou obezřetností hned po prvním konfliktu? Myslím si, že tato bytost by se velmi rychle stala velmi podezíravým a velmi nebezpečným soupeřem všem dalším bytostem, s nimiž by se dostala do kontaktu.

Opakuji však, že si genezi takové bytosti nedovedu představit a proto nadále tvrdím, že nenásilné bytosti nelétají do vesmíru.

Zbývá ještě jedna hypotetická možnost, jak vytvořit nenásilnou myslící bytost. Tuto myšlenku rozvinul Stanislaw Lem v románu Návrat z hvězd v roce 1961. Lidé v něm sami sebe podrobili procesu zvanému betrizace - a veškerá podnikavost a vynalézavost v nich okamžitě ustrnula, zakrněla, prostě zmizela.

Sám položím námitku. Žádné betrizace není třeba. Rozvojem myšlení se buduje to, čemu se říká kulturnost, někdy vyspělost, a že si lze představit inteligentní bytost tak rozvinutou, že dokázala svoji násilnickou podstatu utlumit, možná dokonce eliminovat.

U této teze je třeba se zastavit a důkladně ji prozkoumat. Ve sci-fi proběhla už jedna slavná debata na toto téma. Murray Leinster publikoval v roce 1945 svůj První kontakt. Tvůrce nejvýznamnější komunistické utopie Ivan Jefremov na tuto povídku, reflektující princip nedůvěry - a ještě se k ní chci vrátit - novelou Cor serpentis, Srdce hada v roce 1959. Jefremov byl toho názoru, že technologický rozvoj přinese i rozvoj mravní a že bytosti schopné mezihvězdných letů budou eticky tak na výši, že budou pociťovat sounáležitost se všemi bytostmi tohoto druhu kdekoli v kosmu. Pokud by měl pravdu, pak všechny mé dosavadní spekulace jsou naveskrz falešné.

Je tedy třeba vrátit se k podstatě problému.

Uvažujme o kosmické bytosti, ať je to člověk nebo ne-člověk, o bytosti, která došla tak daleko, že byla schopna odkrýt tajemství fyziky do té míry, že dokázala postavit mezihvězdné transportní zařízení a využít ho. Tato bytost prošla dějinami, má za sebou stádium primitivismu, stádium dlouhodobých mezidruhových konfliktů, stádium tápání a hledání společenského uspořádání, stádium omylů a porážek. Myslící bytost si musela vybojovat prostor k životu nejdříve v konfliktu s jinými bytostmi. Každá civilizace je především vrahem a později aspoň utlačovatelem přirozeného přírodního prostředí už proto, že je vybočením z ekologické rovnováhy. Navíc, stále hovoříme o jakési bytosti. Je to hrubé zkreslení faktů. I my říkáme, že člověk je takový a makový, říkáme, že člověk se dostal na Měsíc, že člověk uvažuje o vstup na Mars. Skutečnost je jiná.

Lidské společenství je strukturované a jen malá část lidského společenství je technologicky vyspělá k takovým výkonům. Nelze si představit, že se v dohledné budoucnosti tento stav změní, že ubude mezilidských konfliktů a že se lidská společnost slije do amalgamu - jak to popisoval, ostatně nepřesvědčivě, právě Jefremov kupříkladu ve své Mlhovině Andromedy z roku 1957.

Analogicky můžeme předpokládat, že návštěvníci, s nimiž se eventuálně setkáme, budou mít za sebou především dějiny, tedy sérii vražedných krutostí táhnoucí se do jejich prehistorie, a bude to ostří břitvy jejich společenství. Bude to technologicky nejvyspělejší část jejich společenství, jež vyšle průzkumníky do vzdáleného kosmu.

Znamená to, že tyto bytosti budou stejně jako my poznamenány zkušeností konfliktu. Protože to budou bytosti logické, budou předpokládat, že ti, s nimiž se setkají, budou podobně poznamenání konfliktem. Kulturnost, vyspělost - nazvete všechny myslitelné brzdy agresivity jak chcete - nikdy nedokáží smazat tuto stopu primitivní minulosti z myslí inteligentních bytostí, ať už žijí kdekoli ve vesmíru. Ostatně se domnívám, že kulturnost je vrstva až tuze tenká a funguje pouze za ideálních podmínek. V okamžiku jakéhokoli ohrožení, ať skutečného nebo domnělého - mizí a na scénu se vrací původní primitivní vražedný živočich. Z naší lidské dějinné zkušenosti bych mohl tuto tezi doložit bezpočtem příkladů a nemám důvod proč si myslet, že by tomu mělo být jinak - v jakémkoli civilizovaném společenství kdekoli ve vesmíru, které žije svoje dějiny.

Tím se dostáváme do další části této úvahy, kde bych se chtěl blíže zabývat momentem kontaktu.

Střet pozemšťanů s mimozemšťany byl v literatuře sci-fi důkladně popsán. Nedomnívám se, že jde jen o literaturu, že tedy ve sci-fi nejsou střety popsány proto, že se o nich dobře čte. Právě proto, že se o nich takzvaně dobře čte, svědčí to o naší povaze víc, než cokoli jiného, kategorie střetu nám vyhovuje, nachází příznivé ozvěny v naší duši, krátce - baví nás, protože jsme konfliktní bytosti. Zkusme teď chvilku uvažovat o průběhu a variantách kontaktu. Budu vycházet z prvního souboru scénářů. Odvolávám se na scénáře I./4 a I./5, pro připomínku - scénáře popisující kontakt s civilizací sice vyspělou, ale před vstupem do éry mezihvězdného cestování a kontakt s řádově rovnocennou civilizací.

V literatuře sci-fi nacházíme často princip "výzkumné výpravy". Vycházíme z historické zkušenosti. Křesťanská civilizace má za sebou zkušenost průkopnických zámořských plaveb, kdy byl takzvaně objevován svět, ve skutečnosti dobýván a znásilňován. Také první lety do vesmíru mají podobný charakter, byť bez konfliktů, protože jsme se nedostali tak daleko, abychom mohli narazit na protivníka. Autoři sci-fi metodou extrapolace docházejí k podobné konstrukci. Nejdříve budou vyslány do hlubokého kosmu výzkumné lodě a právě ty se mohou setkat s inteligentními bytostmi.

Pokud půjde o výzkumnou výpravu, její charakter může být v zásadě dvojí: vědecký nebo vojenský. Pokud jde o druhou variantu, tam je princip konfliktu nabíledni. Půjde o předvoj, který bude mít za úkol získat maximum informací nezbytných pro přípravu akcí hlavních vojenských sil. Může ovšem jít o čistě vědeckou výpravu (přičemž podotýkám, že kosmické - takzvaně čistě výzkumné - lety lidstva byly silně kontaminovány vojenskou příslušností, že sice první člověk na Měsíci byl civilista, ale jen proto, aby v uvozovkách "to nevypadalo hloupě", přičemž velitel výpravy Collins a druhý člověk Aldrin na Měsíci byli vojáci a v první vlně letů člověka do vesmíru měli vojáci jasnou prioritu).

Návštěvníci z výzkumné výpravy jsou tedy vědci. Jsou vybaveni vysokou mírou kultivovanosti. Na palubě jejich lodě nebo lodí snad ani žádné zbraně nejsou. Dojde ke kontaktu, ať už podle scénáře I./4 nebo I./5, čili s vyspělou před-hvězdnou civilizací nebo hvězdnou. Hodně bude záležet na průběhu prvního kontaktu. V románu K mrakům Magellanovým v roce 1955 Stanislaw Lem zvažuje eventualitu, kdy vyspělá mimozemská civilizace likviduje první výsadek Pozemšťanů na jejich planetě - ovšem kultivovaní Pozemšťané pochopí motivy, které ji k násilné akci vedlo a zachovají zdrženlivost. Lem byl tehdy stoupencem komunistické ideologie a propagoval teze vyjádřené Jefremovem o vyspělosti a kultivovanosti.

Představme si, co by se dělo v Lemově románu K Mrakům Magellanovým, kdyby děj pokračoval. Pozemšťané by se snažili přesvědčit obyvatele planety, již by chtěli navštívit, že už jsou jiní než oni zlopověstní Atlantiďané, jejichž válečnou kosmickou základnu sami likvidovali, že se změnili, že překonali primitivismus své dějinné minulosti.

Jakou reakci vyvolají dole, na navštívené planetě? Tohle je námět na další román, K Mrakům Magellanovým II. Víme o této planetě jen málo. Její civilizace kontroluje blízký vesmír, nezná mezihvězdné lety. Je tam obranná organizace, zřejmě armáda, která je natolik ostrá, že sáhla bez ultimáta k okamžité ozbrojené akci. Na té planetě jsou zbraňové systémy, už se tam zabíjelo. Sám Lem konstatuje, že obranná preventivní akce byla důsledkem poznání zbloudilé stanice Pozemšťanů. Moment nedůvěry se zde naplno projevil.

Pozemšťané by v této situaci museli vymyslet argumentaci, která by obyvatelstvo navštívené planety o změně své povahy přesvědčila. Dejme tomu, že by takovou argumentaci našli, i když si nedovedu představit, jaká by měla být, jak by vysvětlili změnu a hlavně - jaké záruky by podezíravým Mimozemšťanům (kteří - připomínám - již zabíjeli!) mohli dát. Dejme tomu, že by se argumentace našla. Jakmile by Pozemšťané přesvědčili navštívenou planetu o své bezúhonnosti, někdo by zde - na oné planetě - musel nést odpovědnost za neúměrnou, ba zbrklou ozbrojenou akci. Musel by čelit obviněním, že jednal přinejmenším neuváženě a že udělal fatální chybu, když bezdůvodně povraždil piloty výzkumné letky Pozemšťanů. A jsme u zdroje přinejmenším napětí, ne-li přímo konfliktu. Společnost by byla rozdělena, ozbrojené složky by nechtěly připustit chybu a pokud by se neměly morálně zdiskreditovat, logicky by musely držet tezi, že příchozí se toliko přetvařují, že lžou, že se pouze skrývají za přívětivou maskou a že ve skutečnosti zůstávají těmi ohavnými Atlantiďany - vždyť, ostatně, mají na palubě zbraně - jimiž zastaralou základnu zlikvidovali! Satisfakci by vojákům dal jen nový konflikt, který lze snadno vyprovokovat.

Toto byl nástin detailního scénáře vzniku konfliktu, i kdyby šlo o průzkumný oddíl vědců nadaných těmi nejlepšími úmysly. Uvažujme však dále.

Dejme tomu, že mise průzkumné lodě návštěvníků proběhne bez konfliktu. Byla přijata dobře, kontakt navázán. Budou následovat - nutně - kontakty další. Výzkumné, pak obchodní, tato představa je obsažena v četných povídkách a románech amerického původu.

Schematická kresba Mléčné dráhy publikovaná Sergejem Gapoškinem ve Vistas in Astronomy v roce 1957. Jednotlivé temné oblasti jsou označeny různými jmény. Ta se ale ve většině případů nepoužívají.

Gapoškin se také pokusil zachytit vzhled Mléčné dráhy tak, jak by mohla vypadat, kdybychom se na ni podívali z větší dálky než leží Slunce. V takovém místě by samozřejmě nebyly vidět místní molekulová mračna. Naše Galaxie by získala vzhled standardní spirální galaxie viděné z boku. Vévodil by ji mohutný temný pás a tu a tam nějaká zářivá hvězda.

Barevní excess E_(B-V)

Ve druhém díle seriálu jsem se zmínil o barevném excessu E_B-V, tedy rozdílu pozorovaného barevného indexu (B-V) a barevného indexu, jenž by hvězda měla bez mezihvězdného zčervenání (B-V)₀.

Hodnoty E_B-V určené u různých objektů, spolu s jejich vzdálenostmi, umožňují zkonstruovat mapy rozložení mezihvězdné látky zeslabující procházející světlo. Zpravidla se studují zářivé hvězdy spektrální třídy O a B - jsou totiž vidět na veliké vzdálenosti a jen tak něco je nezeslabí. Nemusíte přitom vůbec pozorovat, stačí si vzít již současné katalogy a z nich si oba potřebné údaje vypsat.

V posledních létech bylo publikováno hned několik takových prací. Já jsem si vybral diagram P. B. Luckeho(P. B. Lucke, The Distribution of Color Excess and Interstellar Reddening Material in the Solar Neighborhood, Astronomy and Astrophysics 64, 367-377, 1978). Najdete ho na další stránce. Kontury v něm spojují místa se stejným barevným excessem přepočítaným na jeden kiloparsek. Vnější čáry odpovídají hodnotě 0,5 mag/1 kpc, následující 1,0, 2,0 a poslední 4,0 mag/kpc. Tam, kde je excess největší, je nejvíce materiálu způsobujícího mezihvězdné zčervenání (tedy temných mlhovin). Diagram zachycuje okolí Slunce do vzdálenosti 500 parseků, přibližně v rovině Galaxie. Tečkami jsou vyznačeny polohy některých reflexních mlhovin, na okraji galaktická délka l ve stupních.

Prachový komplex s galaktickou délkou 305 stupňů odpovídá polohou a vzdáleností (150 až 175 parseků) jižnímu Pytli uhlí. Na 175 stupních (175 parseků daleko) najdete temné mlhoviny v Býkovi. Mezi desíti a padesáti stupni galaktické délky se táhne Velká trhlina.

Vydejme se na procházku

a začněme Střelcem: V tomto souhvězdí můžete pozorovat hned čtyři různé "vrstvy" Galaxie. Nejvzdálenější je rozsáhlé světlé mračno severně od q a d Sagittarii. Fakticky se jedná o vůbec nejvzdálenější strukturu, kterou lze vidět bez dalekohledu. Je totiž vnější částí centrální výdutě - hvězdy Velkého oblaku Střelce leží kolem 20 tisíc světelných let daleko. Valná část výdutě je ale spolehlivě zakryta za molekulovými mračny.

Obdobným oknem, kterým se můžete podívat ke středu Galaxie, je Malý oblak Střelce - známá M 24. Leží asi 15 tisíc světelných let daleko, patří tedy k takzvanému Vnitřnímu rameni. To, spolu s ramenem Střelce, tvoří hlavní dvě spirální struktury Galaxie.

Temné mračno ohraničující M 24 je již součástí třetí struktury, kterou můžete ve Střelci spatřit: patří do ramene Střelec. V něm leží většina emisních mlhovin a otevřených hvězdokup rozmístěných mezi souhvězdím Střelcem a Lodního kýlu, jmenovat lze M 8 (Lagunu), M 20 (Trifid), M 17, M 21 a M 18, i většina velkých molekulových oblaků.

Poslední spirální strukturou je - jak jinak - Místní rameno, někdy též zvané Orionovo, do kterého patří Slunce. Jeho součástí jsou hvězdy Čajové konvice, otevřené hvězdokupy M 23, M 25 a M 6.

Jak už jsme si řekli, rameno Střelce pokračuje dál na jih až k souhvězdí Lodní kýl (Carina). V této části nebe najdete nádhernou otevřenou hvězdokupu NGC 6231 a jí obklopující asociaci, NGC 6193 v Oltáři a Šperkovnici NGC 4755 v Kříži. Galaktické rameno zde obtáčí střed a mizí v dáli. Zatímco objekty ve Střelci jsou pět až sedm tisíc světelných let daleko, NGC 6231 leží ve vzdálenosti šest tisíc sv. let, kupa v Oltáři čtyři a půl tisíce sv. let a NGC 4755 již osm tisíc světelných let daleko.

V souhvězdí Kříže, na galaktické délce l=305 °, je také jedna z nejznámějších temných mlhovin: Pytel uhlí. Tento malý oblak prachu a plynu patří k Místnímu rameni. Je skutečně velmi malým mračnem s průměrem asi šedesát světelných let. Dohromady by vydal na pouhých čtyřicet tisíc Sluncí. Nápadný se jeví pouze v kontrastu s okolní zářivou Mléčnou dráhou.

Australští Aboridžinové viděli v Pytli uhlí ptáka emu sedícího poblíž keře, jenž představoval Jižní kříž. První evropští mořeplavci ho analogicky pojmenovali Magellanova skvrna či Magellanovo temné mračno. Má velikost asi osm krát pět stupňů a obsahuje jedinou okem viditelnou hvězdu.

Severovýchodní část spirálního ramene Střelec pokračuje až do souhvězdí Štítu. Zde, v místech Oblaku ve Štítu, opět zahýbá. Nedíváme se tudíž skrz rameno ale podél. Obdobný záhyb najdete i na jižní obloze v okolí mlhoviny Klíčová dírka (NGC 3372) u h Carinae. Když se ale podíváte pozorněji, zjistíte, že zatímco Oblak ve Štítu je od středu Galaxie vzdálen asi 25 stupňů, Oblak v Lodní zádi je celých 75 stupňů daleko. Vysvětlení je prosté: Rameno Střelec vybíhá ze středu Galaxie směrem v souhvězdí Štítu. Naopak v Lodní zádi je již daleko od něj, obtáčí střed a mizí za ním. (Pro zajímavost uvádím, že Slunce při oběhu kolem středu Galaxie směřuje někam směrem k Denebovi.)

Oblak ve Štítu je pouze malou částí okraje spirálního ramene Střelce. Zbytek zakrývají mlhoviny Velké trhliny, jenž rozděluje letní Mléčnou vedví. Když se pozorně podíváte na diagram uvedený na straně 11, najdete ji mezi l=10 až 55°. Jedná se o rozsáhlý komplex, jenž začíná ve vzdálenosti 50 parseků a končí někde kolem 375 parseků.

Nejširší je v Hadonoši, naopak nejužší a s ostrými hranicemi v Labuti - jeho jižní konec je k nám totiž blíže než severní. Jelikož je řetěz mlhovin mírně skloněn vůči rovině Galaxie, je Mléčná dráha v Labuti jasnější na severozápadě od Velké trhliny, zatímco v Orlovi na jihovýchodě. Detailní radioteleskopická pozorování ukazují, že navazuje na další pás temných mlhovin v jižních Plachtách. Zdejší mlhoviny však příliš nápadné nejsou - chybí zde zářivé pozadí Mléčné dráhy.

Naše Galaxie z nadhledu. V modelu jsou označena některá spirální ramena. Nenápadným kroužkem mezi ramenem Persea a Střelce je uvedena poloha Slunce. Zřetelně je vidět, že zcela zásadní význam na vzhled naší Galaxie mají pouze dvě spirály: Vnitřní a Střelce. Ostatní jsou bezvýznamné.

Jak Gapoškin pozoroval Mléčnou dráhu

Základním výsledkem Gapoškinovy studie byla detailní kresba celé Mléčné dráhy. Jeho postup může být inspirací i pro vás. Jak sám uvádí, nejdříve ze všeho, si zakreslil nejjasnější hvězdy Mléčné dráhy. Pak modrou pastelkou temné oblasti a červenou oblasti světlé. Jelikož mohl vždy sledovat velké části Mléčné dráhy, porovnával intenzitu jednotlivých míst mezi sebou - odstranil tak různé vlivy na jejich nápadnost (výška nad obzorem, mezní hvězdná velikost apod.). Před pozorováním pobýval vždy nejméně patnáct minut v úplné tmě.

Jakmile pořídil skicy několika částí Mléčné dráhy, překreslil je pomocí tužky na papírový pás o délce asi jeden metr. Snažil se přitom zachovat rovnoměrnou škálu jasů jednotlivých částí. V originále měl nejsvětlejší oblasti nejtmavší, na výsledné kresbě je ale převedl do negativu.

Nápadný Oblak v Labuti je obdobný případ jako Oblak ve Štítu. Opět se zde díváme podél spirálního ramene, tentokráte však našeho vlastního (Orionova).

Souhvězdí Orla obsahuje jen velmi málo otevřených hvězdokup. V knížkách Burnham's Celestial Handbook najdete ve Štítu pět kup, v Lištičce devět, ale v mnohem rozsáhlejším Orlovi pouze tři. To proto, že Mléčnou dráhu v této části nebe tvoří oblasti mezi ramenem Oriona a Střelce. Jsou zde jen velmi blízké či naopak značně vzdálené (a o to slabší) hvězdy.

V Labuti se tedy díváme na okraj Místního ramene. Patří do něj asociace Cygnus OB7, ke které náleží Deneb a Severní Amerika (NGC 7000). Jejich vzdálenost se odhaduje na tisíc pět set světelných let. Mnohem dál je Granátová hvězda (m Cephei) a přidružená asociace Cepheus OB2 (3 tisíce sv. let).

Jak už jsme si řekli, Slunce při oběhu kolem středu Galaxie směřuje někam k Denebovi. Okraj Místního ramene v Labuti se tedy také stáčí směrem ke středu, zatímco na druhé straně (Lodní záď, Plachty) míří směrem od středu.

Když se postavíte čelem k Denebovi, budete mít po pravé ruce střed Galaxie (Střelec), naopak po levé směr přímo opačný (Vozka, Blíženci). Směrem doleva spatříte Kasiopeju. V tomto souhvězdí se tedy díváme ve směru galaktické rotace, avšak ven z Místního ramene. Jelikož se zde nenachází rozsáhlá oblaka mezihvězdné hmoty, můžete se kochat pohledem na vzdálenější rameno Persea. Patří do něj veliké množství jasných objektů. Namátkou mohu jmenovat M 52, NGC 457 (známý E.T.), NGC 7789 a samozřejmě c a h Persei.

Rozložení barevného excessu podél galaktického rovníku v oblasti mezi Albireem a g Cassiopeiea. Nejtmavší oblasti nejvíce zeslabují světlo. V oblasti s galaktickou šířkou 65 stupňů (vyznačena na vodorovné ose), najdete známou Rybu na míse - mlhovinu v okolí h Cygni. Rozsáhlá oblast kolem osmdesáti stupňů není nic jiného než Severní pytel uhlí. Leží mezi g a a Cygni. Poslední malá temná mlhovina, s délkou asi 112 stupňů, leží v okolí M 52.}

Zimní část Mléčné dráhy již není výrazná. Tímto směrem totiž leží galaktické anticentrum (přesně 3,5 stupně východně od b Tauri), proto zde chybí zářivé pozadí. V místech s šířkou l=175 stupňů leží rozsáhlý komplex molekulových mračen v Býku. Nápadný není, na mapkách pořízených prostřednictvím Guide Star Catalogue, však vcelku slušně vynikne. V některých částech přitom zeslabuje přicházející světlo až o třicet magnitud. Je také oblastí, kde se dnes tvoří nové (málohmotné) hvězdy. Jednou z takových je například slavná T Tauri objevená v druhé polovině minulého století Johnem Russellem Hindem.

Většina objektů zimní oblohy tedy patří do Místního ramene. Proto tu najdete množství blízkých hvězdokup, mlhovin i jednotlivých hvězd. Začneme-li v Perseovi, je nutné jmenovat asociaci kolem a Persei (550 sv. let), Plejády a Hyády, asociaci Orion OB1 (střed asi 1500 sv. let) a Canis Major OB1 (2500 sv. let).

Některé objekty však leží ještě dál. Kupa NGC 1893 ve Vozkovi se umisťuje do vzdálenosti deset tisíc světelných let. NGC 2158, kterou najdete poblíž M 35 je ještě o pět tisíc světelných let vzdálenější. Obě jsou součástí struktur na vnějším okraji Galaxie.

Budeme-li pokračovat v cestě Mléčnou dráhou dál na jih, dostanete se do již popisovaných oblastí. Nejdříve v Lodní zádi a Plachtách minete okraj Místního ramene a pak dorazíme opět k rameni Střelce. Tím se naše procházka, stejně jako seriál Stíny vakua, uzavřela.

Rozmístění hvězd v okolí Plejád. K vytvoření mapky byl použit počítačový atlas MegaStar, který umožňuje vykreslit hvězdy v rozsáhlých oblastech stejně velkými body (v negativu).

f je uhel, o který se pootočí Země za minutu, tedy 0,25 stupně, a s je stoupání šroubku, tedy vzdálenost, o kterou se šroubek v matici posune při jednom otočení kolem své osy. Já jsem použil šroubek se stoupáním 1,25 cm a v vyšlo 28,6 cm.

Motorek i převodovka jsou upevněny na otočném rameni a otáčivý pohyb se z převodovky na šroubek přenáší opět pomocí dvou koleček a gumičky.

Samostatnou kapitolou je elektrický obvod motorku. Je přizpůsoben pro napájení osmivoltovým transformátorkem nebo šesti monočlánky střední velikosti (používám nabíjecí, 1500 mAh). Otáčky motorku lze seřídit otočným potenciometrem a dále regulovat v průběhu expozice pomocí dvou tlačítek na "dálkovém ovládání" - jedno otáčky zvyšuje, druhé snižuje.

Na prodlouženém konci šroubku je upevněno něco jako sekundová ručička s ciferníkem, která se tedy otáčí stejnou rychlostí jako šroubek a slouží ke kontrole otáčení. Pomocí výše zmíněných tlačítek reguluji během expozice otáčky motorku tak, aby se tato ručička na pozadí "ciferníku" otáčela stejně rychle jako sekundová ručička hodinek, umístěných poblíž. Ručička s ciferníkem i hodinky jsou osvětleny červenými LED diodami.

Poslední součástí přístroje je jednoduchý optický zaměřovač sloužící k namíření polární osy směrem na Polárku. Skládá se ze zrcátka se záměrným křížem a z hrotu, umístěných tak, že přímka procházející křížem a zároveň hrotem, je rovnoběžná s polární osou. Pokud je montáž správně ustavena, uvidíme tedy v zrcátku uprostřed záměrného kříže špici hrotu a těsně u ní Polárku. Vím, že Polárka není přesně na nebeském pólu, proto plánuji nahradit tento zaměřovač jiným, dokonalejším.

Celá montáž stojí na třech šroubech, jejich vysouváním a zasouváním ji lze přesně ustavit. Nejvíce vás určitě zajímá, co taková skládačka dovede. Abych se přiznal, z prvních snímků jsem moc nadšen nebyl. Ukázalo se, že montáž sice bezvadně pointuje v rektascenzi, avšak ujíždí v deklinaci. Na třicetiminutové (maximální možné) expozici objektivem 2/58 byly už hvězdy velmi znatelně protaženy ve svislé čárky. Může za to fakt, že při stávající konstrukci nelze montáž zcela přesně ustavit, proto v budoucnu hodlám vymyslet nějaký přesnější způsob zaměření polární osy na severní nebeský pól. Avšak i při dnešním stavu lze s mou montáži pořídit velice pěkné snímky. Ukázalo se, že bez znatelného rozmazání hvězd lze exponovat 5-6 minut základním objektivem 58 mm a asi dvě minuty objektivem 3,5/135 (není to zas tak špatné, když si uvědomíte, že staticky můžete s objektivem 135 mm exponovat nanejvýš čtyři sekundy). Při použití 800 ASA filmu lze v případě obou objektivů zachytit hvězdy asi 9 mag.

Tato montáž nakonec zcela splnila mé očekávání při fotografování komety Hale-Bopp. Její snímky oběma objektivy jsou velice pěkné, troufám si říci nádherné jako kometa sama. Nejhezčí snímek je ze 6. dubna. Na dvouminutové expozici objektivem 135 mm je zachycena kometa těsně vedle otevřené hvězdokupy M 34. Z jasné komy vybíhá široký a zahnutý načervenalý prachový ohon a v několika proudech také slabší modrý iontový chvost, který prochází přímo přes M 34! Chtěl bych se s vámi o tento snímek podělit, ale bohužel v trpaslíku nelze otisknout astronomické fotografie, neboť obsahují příliš mnoho černé barvy.

Moje montáž je navíc zcela ideální pro fotografovaní metodou tzv. pseudopointace. To slovo jste mohli zaslechnout v Úpici při přednášce o záblescích gama, tato metoda se totiž používá právě k jejich fotografováni - znamená to, že fotoaparát sice sleduje pohyb oblohy, ale ne zcela přesně, hvězdy se protáhnou do kratičkých čárek a liší se tak od krátkých bodových záblesků. Tato metoda však vyžaduje snímkování dvěma stejnými fotoaparáty najednou, proto jsem na montáž umístil ne jednu, ale dvě výkyvné hlavice pro jejich uchycení.

To by bylo o mém přístroji všechno. Doufám, že absolventy strojních průmyslovek či dokonce fakult během čtení mého článku neranila mrtvice, ale s mým vybavením dílny se to jinak postavit nedalo. Snad jsem také poskytl inspiraci všem, kteří touží po jednoduché fotografické montáži a nevlastní zrovna soustruh. Jak jsem dokázal, dá se to zvládnout v podstatě s pilkou, pilníkem, šroubovákem a vrtačkou.

Na závěr bych rád poděkoval Mariánu Urbaníkovi za inspiraci a vlasaticím Hyakutake a Hale-Bopp za impuls k usilovné práci.

PS: Při podrobné prohlídce fotografií, které jsem nedávno pořídil pomocí své montáže a objektivu 3,5/135 na ILFORD PAN 400, jsem zjistil, že na snímku části souhvězdí Hadonoše je kromě notoricky známé otevřenky IC 4665 jasně zachycena i Barnardova hvězda (je to hvězda s největším vlastním pohybem a zároveň nejbližší hvězda viditelná z Evropy), která má podle Karkoschkova atlasu 9,5 mag, mhv snímku tedy musí být kolem 10 mag!

Whiteova věta: Nedopusťe, aby vám spadlo srdce do kalhot.

Owenův komentář k Whiteově větě: Třeba by vás o ně rád někdo připravil.