| Číslo 100. | 2000 | červen |
OBSAH:
Šalba klamné zory
Nejbližší a nejvzdálenější planeta
Jaké bylo setkání APO?
Afrika 2001 aneb Cesta za prvním zatměním třetího milénia
Stručná historie výzkumu hvězd
Křemíkové prokletí české astronomie
Ostravská pozorování na internetu
Demonstrátoři ve ValMezu
Můj Messierův maratón aneb Pokus jak přelstít únavu, pozorovací podmínky a Kupu galaxií v Panně
Jak jsem snad viděl polární záři
Trpasličí Tipy aneb zajímavosti letní oblohy od poloviny června do konce srpna
Zajímavá pozorování
Ne že by byl známý Messierův katalog přímo omotaný řadou tajemství, ale několik nejasností v něm určitě najdete. Patří mezi ně i M 73 z Vodnáře. V originále je její popis zredukován na nic neříkající sdělení: "Tři nebo čtyři slabé hvězdy, které na první pohled vypadají jako mlhovina; na mlhavém pozadí."
M 73 (NGC 6994) najdete asi jeden a půl stupně východně a mírně na jih od výraznější kulové hvězdokupy M 72, známé spíše pod přezdívkou Saturn. Když se na kupu hvězd podíváte, určitě vás hned napadne, zda Charless Messier neudělal nějakou chybu. Ostatně by to nebylo poprvé. Ani sebelepší fotografické portréty totiž na této části oblohy žádnou mlžinku neukáží - těsné dvojhvězdy se pouze, když se podíváte menším dalekohledem, "slijí" dohromady a působí tak poněkud neostrým dojmem.
Celá skupina má průměr jenom o chlup větší než jedna úhlová minuta a jak už poznamenal známý pozorovatel první poloviny devatenáctého století Admirál Smith "jde o trio hvězd desáté velikosti v jinak velmi chudém poli." Ve vzduchu však ale i nadále zůstává otázka, zda se nejedná o zajímavý vícenásobný systém nebo dokonce velmi chudou, o většinu členů očesanou otevřenou hvězdokupu. Dříve uveřejněné práce dávaly spíše kladnou odpověď. R. Trumpler ji v roce 1930 oklasifikoval jako IV 1 p, tedy chudou (4 hvězdy!) a kompaktní. Hovořilo se také o stáří kolem jedné miliardy roků... Pravý opak - a dodejme, že nijak překvapivý - však vyřknul prostřednictvím časopisu Astronomy and Astrophysics počátkem roku Giovanni Carraro z Padovské univerzity. Zjistil totiž, že nejnápadnější hvězdy mají podle záznamů astrometrické družice Hipparcos různou vzdálenost. Jedná se o dvě nejjasnější stálice M 73 (viz přiložený snímek z Palomarské přehlídky o velikosti 10 úhlových minut): GSC 05778-0082 leží 42 parseků od Slunce, zatímco horní HD 358033 více než třikrát dál (135 pc). Spektroskopická prohlídka pak do hrdla představy o společném původu vrazila poslední dýku: NGC 6994 je náhodné seskupení hvězd pozadí. A poučení na závěr? Ne každá otevřená hvězdokupa, byť uvedená v renomovaných dílech, musí být hvězdokupa.
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Nejbližší a nejvzdálenější planeta
Je noc z 31. května na 1. června 2000 a já ji trávím na Hvězdárně a planetáriu v Ostravě. Zvečera bylo zataženo, dokonce pršelo, ovšem já jsem přesto vydržel bdít až do půl druhé ráno - u počítače. Když už jsem pak odcházel spát, najednou jsem zjistil, že se venku náhle úplně vyjasnilo! Místo zachumlání se do peřiny (skutečně mám na hvězdárně vlastní peřinu), tak na řadu přišla úplně jiná činnost - otevřít východní kopuli, nastartovat počítač, zapnout chlazení CCD kamery a může se začít pozorovat. Na maličkém křemíkovém čipu tentokrát spočinul obraz jedné neobyčejné proměnné hvězdy - CI Aql. Tahle hvězdička vzplanula v roce 1917 jako nepříliš jasná nova, pak na desítky let zeslábla na 15 mag a letos v dubnu vzplanula podruhé asi na 9 mag, což nám ji v Ostravě umožnilo pozorovat.
Je čtvrt na tři, kamera už pilně sama pořizuje jeden snímek za druhým, když tu mě napadne, že štěrbina kopule je natočena tak, že je vidět nejen Orel, ale i Hadonoš. A co je v Hadonoši? Přece planeta Pluto! Už dva roky se ji snažím spatřit, a stále mi uniká - je dost nízko nad jihem a s jasností 13,7 mag na ni běžný patnácticentimetrový dalekohled nestačí. Chce to aspoň třicítku...a to je přesně to, co stojí vedle mě. Třiceticentimetrový newton, který sem byl nedávno dočasně umístěn. Utíkám dolů pro ročenku, každá chvíle drahá - Pluto pomalu klesá k JZ obzoru (už teď není o moc výš než 20 stupňů), může se taky znova zatáhnout. Obloha je celkem slušná, nebýt na okraji Ostravy, asi by byla super noc. Namířit dané hvězdné pole podle mapky v ročence je snadné, leží velmi blízko jasné hvězdy 20 Ophiuchi. Pomalu najíždím na žádané místo, identifikuji stále slabší a slabší hvězdičky. A už jsem na místě. Tři slabé hvězdy v řadě, Pluto by měl být v pravém úhlu k nim. Na první ani druhý pohled tam nevidím nic, obloha v pozadí je celkem světlá. Teď ale... Po chvíli upřeného zírání bočním pohledem a porovnávání s mapkou jsem si jistý - JE TAM!!!
Tak konečně vidím tu maličkou ledovou kouli, ztracenou někde na periferii sluneční soustavy. Mrtvý zamrzlý svět, skoro dvakrát menší než náš Měsíc. Slunce tam ozařuje studený povrch planety skoro tisíckrát slaběji než u nás - vždyť je taky třicetkrát dále. Na obloze září jen jako oslnivý bod mínus dvacáté hvězdné velikosti o průměru pouhé jedné úhlové vteřiny. Zdá se mi jako zázrak, že se vždy vyskytne pár fotonů tohohle slabého světla, které se od Pluta odrazí, překonají znovu tu propastnou vzdálenost zpět ke Slunci a k malinké Zemi a trefí se zrovna to třiceticentimetrové plošky mého dalekohledu právě ve chvíli, kdy přiložím oko k okuláru.
Nyní je už večer, stále ještě prvního června. Jsem už doma, v Ostravě-Polance. Je tři čtvrtě na deset, už se zešeřilo, jen západní obzor ještě jasně svítí žlutooranžovou září. Nemá teď být náhodou zrovna vidět Merkur? Ano, pohled do ročenky mi dává za pravdu. Beru si na pomoc triedr, ale po chvíli zjišťuji, že není potřeba - nenápadná hvězdička, pomalu vystupující ze slábnoucího pozadí oblohy pár stupňů nad severozápadním obzorem, je při troše pozornosti vidět pouhým okem. Beru foťák a stativ a zkouším udělat pár efektních záběrů. Když pak na planetu namířím svého čtrnácticentimetrového dobsona, objeví se v okuláru (175x) jasný žlutooranžový kotouček, poblikávající a rychle měnící svůj tvar. Ve vzácných okamžicích uklidnění obrazu je ovšem vidět, že to není tak úplně kotouček, nýbrž půlměsíček s vydutou stranou obrácenou ke Slunci. Jak planeta rychle klesá k obzoru, půlměsíček se postupně mění v duhově barevnou rozmazanou šmouhu. Najednou zeslábne a zmizí - to se planeta definitivně schovala za vzdálený komín domku na obzoru.
Merkur jsem dnes neviděl poprvé, ale i tak mě to těší, zatím jsem ho spatřil jen asi čtyřikrát. To je úplně jiný svět než studený Pluto... Sice jen dvakrát větší, ale zato vyprahlý, kamenitý, tmavý, plný kráterů, na denní polokouli rozžhavený paprsky blízkého Slunce (velkého až 1,5 stupně) na dobrých čtyři sta stupňů Celsia. Nebýt tak oslnivě osvětlen, byla by při té teplotě patrná temně rudá záře povrchu, jakou vydává žhnoucí plotna vařiče.
| OBSAH | tisk | Lukáš Král |
Ve dnech 14. 4. - 16. 4. 2000 se konalo další setkání členů společnosti Amatérská prohlídka oblohy (APO), tentokrát na ostravské hvězdárně. Jak bývá při těchto setkáních zvykem byl program opět nabitý.
Páteční večer byl vyhrazen postupnému příjezdu účastníků, prohlídce hvězdárny a pozorování noční oblohy. Jelikož se vyjasnilo, probíhalo pozorování v obou kopulích i když bylo omezeno svitem Měsíce. Lukáš Král také zkoušel nasnímat CCD kamerou sérii snímků ke stanovení periodické chyby chodu montáže.
V sobotu bylo na programu několik přenášek. Lukáš Král povídal o výsledcích získaných na ostravské hvězdárně s pomocí CCD kamery ST-7, především o napozorovaných světelných křivkách různých proměnných hvězd. Výklad byl doplněn postery rozmístěnými na stěně kinosálu. O využívání CCD kamery na ostravské hvězdárně se zájemci mohou více dovědět na adrese http://ostrava.astronomy.cz. Viktor Votruba pokračoval s přednáškou nazvanou "Můj velký chaos", která pojednávala o výpočtech pohybů těles ve vícenásobných hvězdných soustavách, problému tří těles a využití počítačů při těchto výpočtech. Byla předvedena simulace pohybu několika soustav na monitoru počítače. Následovalo povídání Rudolfa Nováka o kataklyzmických hvězdách, jejich chování a výzkumu. Přednáška byla doplněna obrázky a světelnými křivkami, posluchači byli seznámeni s pozorovacími programy, které jsou u nás i ve světě na kataklyzmické hvězdy zaměřeny. Poté Petr Šauman seznámil posluchače s možností cestovat za úplným zatměním Slunce do jižní Afriky v červnu 2001. Věnoval se především posouzení šancí na úspěšné pozorování úplného zatmění z Angoly, Zimbabwe, Zambie a Madagaskaru. K dispozici byly jak mapky dráhy měsíčního stínu po zemském povrchu, tak statistické vyhodnocení počasí v oblasti v inkriminovaném období. Tyto informace se nalézají také na Internetu na stránkách Freda Espenaka.
Během přestávky na oběd mohli zájemci pozorovat sluneční fotosféru dalekohledem v kopuli.
Na závěr přednáškového odpoledne byl šikovně zařazen oddychový pořad konaný pro veřejnost v planetáriu. Jednalo se o cestopis s názvem "Nový Zéland". Cestovatelé manželé Michálkovi promítali nádherné diapozitivy ze svého několikatýdeního putování po obou novozélandských ostrovech. Cestopis prý vyjde na stránkách časopisu Outdoor. K vidění byla také souhvězdí jižní oblohy aktuálně promítaná v planetáriu. Po večeři již byla na programu jen valná hromada APO vedená koordinátorem Markem Kolasou a spojená s konzumací většího množství čaje. Rozvinula se širší diskuse o budoucnosti této společnosti a především o náplni zpravodaje Bílý trpaslík jehož sté číslo se právě připravuje. Večerní debaty v kuloárech též nepostrádaly na zajímavosti.
| OBSAH | tisk | Luděk Dlabola |
Afrika 2001 aneb Cesta za prvním zatměním třetího milénia
Blíží se začátek třetího tisíciletí a s ním i premiérové úplné zatmění Slunce 21. června 2001. Pozorovatelné bude v afrických státech Angole, Zambii, Zimbabwe, Mosambiku, dále v jižním Atlantiku a na Madagaskaru a v Mosambickém průlivu. Maximální trvání bude 4 min 57s, šířka pásu totality dosáhne 200 km. Zatmění patří do série Saros číslo 127. Liché číslo znamená, že zatmění Slunce nastává u výstupného měsíčního uzlu a zatmění Měsíce u uzlu sestupného. Poslední zatmění této série nastalo 11. června 1983 a bylo pozorovatelné v Indonésii. Jedná se o sérii v sestupné fázi, každé další zatmění této série je menší než předchozí. Od nás zatmění neuvidíme ani jako částečné, protože jsme příliš daleko a ani měsíční polostín k nám nedosáhne, ten končí v severní Africe.
Z hlediska pozorovatelnosti je nejvhodnější cestovat do Zambie, především do její západní části, která má velmi příznivou prognózu počasí a kde úplné zatmění potrvá 4 minuty. V Angole je zase špatná politická situace a na východě v Mosambiku hodně oblačnosti. Madagaskar není vhodný kvůli nízké výšce Slunce nad obzorem při úplném zatmění a jeho kratšímu trvání. Veškeré podrobné informace o zatmění včetně obrázků a mapek jsou na adrese http://sunearth.gsfc.nasa.gov/eclipse/TSE2001/TSE2001.html.
| OBSAH | tisk | Petr Šauman |
Stručná historie výzkumu hvězd (pokračování z minulého čísla)
Dvojhvězdy, proměnné hvězdy a mlhoviny
Spektroskopické dvojhvězdy objevili A. C. Mauryová a W. H. Pickering při přehlídkách oblohy objektivovým hranolem (1887-9) - všimli si, že Mizar má občas čáry rozdvojené - podrobnější průzkum ukázal, že změny ve spektru se dějí s periodou 20 dní. Jde o důsledek Dopplerova posuvu při orbitálním pohybu složek dvojhvězdy. Do konce devatenáctého století bylo takovýchto dvojhvězd objeveno kolem padesát.
Během 19. stol. vzrostl počet známých proměnných hvězd ze 6 na 1000. Příčinou a předpokladem:
a)zvýšený zájem o hvězdy b)spolehlivé hvězdné mapy
c)fotometrické přehlídky d)na konci století i harvardské fotografické přehlídky
e) zapojení astronomů amatérů do výzkumu proměnných hvězd, což jim v podstatě umožnila Argelanderova stupňová metoda odhadu jasnosti.
Poznání příčin proměnnosti zpočátku bylo obtížné - příliš mnoho typů proměnnosti.
Spektroskopie ukázala, že většina ze známých proměnných hvězd má červenou barvu (miridy) se spektrem s molekulárními pásy. Soudilo se, že proměnnost je tu vlastností rozsáhlých chladných a hustých atmosfér. Protože se se změnou jasnosti měnila i spektra, byla Herschelova domněnka, že tyto hvězdy jsou posety tmavými skvrnami a ke změnám dochází v důsledku rotace, opuštěna. Zachována zůstala u některých polopravidelných proměnných hvězd, jejichž světelná křivka připomínala průběh výskytu slunečních skvrn.
Zcela jiným případem byl bílý Algol. V roce 1880 E. C. Pickering oprášil již skoro sto let starou Goodrickovu domněnku o dvojhvězdné povaze proměnné hvězdy a dokázal, že výborně odpovídá pozorování. Z tvaru světelné křivky odvodil i relativní rozměry obou složek.
O definitivní potvrzení domněnky se postaral v roce 1888 H. Vogel, když zjistil, že Algol je jednosložková spektroskopická dvojhvězda, jejíž křivka radiální rychlosti přesně odpovídá
dvojhvězdnému modelu. Bezpečně tak byl kombinací fotometrických a spektroskopických pozorování prokázán mechanismus proměnnost tzv. zákrytových dvojhvězd.
1899 astronom H. N. Russell (1877-1939) ukázal, že z pozorování zákrytových dvojhvězd lze odvodit horní mez průměrné hustoty složek. Tento údaj pak sehrál důležitou roli při testování různých teorií stavby a vývoje hvězd.
Po úspěch u Algolu zkoušeli astronomové štěstí u cefeid. Delta Cep sice objevil už Good-ricke, ale řádně ji zkoumal až Ceraski r. 1880. I když se jedná o přísně periodickou hvězdu, pokus o vysvětlení zákryty ve dvojhvězdě selhal. Hvězdy jsou v minimu červenější než v maximu, světelná křivka je asymetrická, vždy pomalý nárůst, rychlý pokles (!) Radiální rychlost je proměnná, což dává možnost výpočtu fiktivní dráhy dvojhvězdy. Bohužel, jak v r. 1914 ukázal H. Shapley (1885-1972) dráha neviditelné složky by v mnoha případech zasahovala do jasnější hvězdy - jedna hvězda by obíhala v druhé.
Velkému zájmu se těšily novy: proměnné, jež se během několika dní zjasní o řadu magnitud a pak po řadu týdnů slábnou. Spektroskopicky je poprvé sledoval 1866 W. Huggins. U Novy CrB 1866 na spojitém pozadí spatřil čtyři emisní pásy, z nichž jeden byl v místě čáry H. Usoudil, že je to důsledek katastrofy, při níž bylo spáleno nebo vyvrženo množství vodíku.
Nova Cygni 1876 po maximu jevila široké emisní pásy vodíku, helia a korónia, o 10 měsíců později, kdy jasnost klesla o 7 mag, byla ve spektru jen typická zelená emise charakteristická pro mlhoviny. Hvězda se po výbuch zjevně rozplynula v planetární mlhovinu.
Důležité bylo vzplanutí Novy Per 1901, kdy se podařilo oblast vyfotografovat 28 hodin před objevem novy. Fotografie dosvědčila, že se během té doby musela jasnost hvězdy zvětšit čtyřtisíckrát. Za dalších 35 hodin se hvězda ještě o 3 mag zjasnila na maximálních 0 mag. Byla po celou dobu spektroskopicky zkoumána. Při vzestupu bylo spektrum podobné běžným bílým hvězdám s absorpcemi vodíku. Ihned po maximu se na krátkovlnné straně objevily charakteristické emise, těžiště čar se neměnilo. Byla to tedy exploze jedné hvězdy, nikoliv výsledek srážky dvou hvězd. Ukázala se i mlhovina, která byla bedlivě sledována všemi tehdy dostupnými prostředky.
Roku 1867 objevili v Paříži Charles Wolf (1827-1928) a Georges A. P. Rayet (1839-1906) v Labuti tři hvězdy, které nejevily žádné absorpční čáry. Přes spojité spektrum se překládalo pět emisních pásů, z nichž, jak ukázal H. Vogel 1883, ten zelený je H beta. Hvězdy nejevily žádnou proměnnost. Co do spektra se tyto tzv. Wolfovy-Rayetovy hvězdy jevily jako přechod mezi hvězdami a planetárními mlhovinami.
Zdálo by se, že spory o povaze mlhovin může rozhodnout spektroskopie. 1864 W. Huggins pozoroval spektroskopem planetární mlhovinu v Draku a objevil tam jen pár emisních čar. Usoudil, že tato mlhovina musí být plynná. Jiné mlhoviny jako M 31 a M 51 dávaly spektrum podobné jako je světlo hvězd či hvězdokup. To však nebylo shledáno jako dostačující argument, protože už tehdy se vědělo, že hustý plyn též poskytuje podobné spektrum.
Astrofyzika na počátku 20. století
Hlavní zájem astronomů se definitivně obrátil ke hvězdám a hvězdným soustavám. S rozměry dalekohledů a odlehlostí hvězdáren rostla cena. Ke slovu se dostala astronomická klimatologie, systematicky začala být vyhledávána místa s průzračnou oblohou a velkým počtem jasných nocí během roku. Optimální se v tomto ohledu ukázala být americká Kalifornie. 1879 začala stavba Lickovy hvězdárny na Mt. Hamiltonu. Americké hvězdárny postupně získávají ve hvězdné fyzice prvenství.
Mění se vybavení hvězdáren: refraktory se berou na milost jen jako astrografy, jinak pře-vládají reflektory bez barevné vady s co největším průměrem. Vznikají vysloveně astrofyzikální observatoře v Evropě: Meudon u Paříže 1877, Postupim u Berlína 1879, ale zejména v Americe. Absolutní špičkou tehdy představovala observatoř na Mt. Wilsonu v Kalifornii budovaná od r. 1904 G. E. Halem (1868-1938), pro niž vybrousil 2,5 m zrcadlo vynikající optik George W. Ritchey. Dalekohled byl do provozu uveden 1918 a po třicet let zůstal největším přístrojem planety. Pozměňuje se i vybavení dalekohledů a přídavného zařízení na zpracování výsledků. Výrazně se tak zvětšuje rozsah a kvalita získaného pozorovacího materiálu.
Mění se i vybavení dalekohledů a přídavného zařízení na zpracování výsledků. Značně se tím zvětšil rozsah a kvalita pozorovacího materiálu.
Ještě větší význam pro tehdejší astrofyziku měl pokrok v teoretické fyzice, který umožnil pozorované výsledky správně interpretovat. Až do té doby měla experimentální fyzika vůči
teoretické náskok třeba:
Nebylo vysvětleno ani spojité záření hvězd, i když bylo jasné, že nese informaci o teplotě fotosfér. K tomu, abychom ji mohli rozšifrovat, bylo nutno počkat na rozvoj termodynamiky
a teorie záření.
Revoluce ve fyzice začala už v polovině 19. stol., kdy se začala rozvíjet kinetická teorie plynu, kde se (zprvu pod nátlakem chemie) uplatnil pojem atomů a molekul.
Na přelomu 19. a 20. století učinila teoretická fyzika nevídaný pokrok. Fyzika hvězd tak mohla od experimentu a empirie přejít k teoretickému výkladu a zobecnění. Sepětí fyziky a astrofyziky té doby bylo velice tvůrčí, oboustranně prospěšné a inspirující. V pomoci a přispění teoretické fyzice, zejména termodynamice a atomistice, zřejmě tkví největší "praktický" přínos astronomie 20. století.
Pro fyziku hvězd byl mimořádně důležitý poznatek, že teplota plynu je mírou kinetické energie jeho molekul, stejně jako Boltzmannovy úvahy o rozdělení energie mezi atomy při dané teplotě.
Již v roce 1859 G. R. Kirchhoff zjistil, že v dutině se stěnami o téže teplotě vzniká záření, jehož charakteristiky závisejí pouze na této teplotě, nikoliv na vlastnostech stěn. Fyzikové O. Lummer (1860-1925) a W. C. Wien (1864-1928) v roce 1895 toto záření absolutně černého tělesa (AČT) realizovali dutinou s vyčerněnými stěnami s nepatrným otvůrkem, z něhož
zkoumané záření vystupovalo.
Fyzikové dlouho tápali při sestavení vzorce pro popis spektra záření AČT. Dílčím úspěchem bylo nalezení Stefanova vztahu pro celkový zářivý výkon: výkon je přímo úměrný 4. mocnině absolutní (termodynamické) teploty. Pro rozdělení energie ve spektru poskytl správný vztah až v roce 1900 M. K. Planck (1858-1974). Planck k němu došel za odvážného předpokladu, že zářivá energie není vysílána spojitě, ale po kvantech, jejichž energie je dána vlnovou délkou: E = hc/l, kde h je Planckova konstanta.
Planckův zákon pro záření AČT vysvětlil dříve známý Stefanův zákon, objasnil též proč a jak se spolu s rostoucí teplotou posunuje maximum vyzařované energie do UV oblasti spektra. To konečně umožnilo astronomům porozumět spojitému spektru hvězd.
Pro interpretaci čárového spektra hvězd byl mimořádně důležitý Bohrův model atomu, uveřejněný 1913 a pak postupně zlepšovaný (např. Sommerfeldem). Záporně nabitý elektron elektrostaticky vázaný k opačně nabitému jádru tu může zaujmout jen určité dráhy (stavy) a určité energie. Atom může pohlcovat nebo vysílat energetická kvanta - fotony, jejichž energie je rovna energetickému rozdílu počáteční a konečné dráhy. To je ovšem zcela neklasická představa, jež si brzy vynutila vznik nové disciplíny teoretické fyziky - tzv. kvantové mechaniky. Ta opustila představu prostorové dráhy a přestala být prvoplánově názornou.
Bohrův model a zejména pak dokonalejší modely atomů sestrojené řešením rovnic kvantové mechaniky konečně (po padesáti letech) osvětlily, proč mají určité prvky svoje charakteristické čárové spektrum.
(pokračování příště)
| OBSAH | tisk | Zdeněk Mikulášek |
Křemíkové prokletí české astronomie
V České republice najdete více než dvě desítky CCD kamer, které se pokoušejí digitalizovat obrazy blízkého i vzdáleného vesmíru. Jedná se o důsledek celosvětového vývoje astronomické techniky, který vede ke kvalitativně lepšímu nazírání na svět kolem nás? Domnívám se, že nikoli. Dokonce si troufnu říci, že CCD kamery jsou (zatím) skutečným neštěstím českých hvězdáren.
V polovině března tohoto roku se v Praze uskutečnilo premiérové setkání uživatelů CCD techniky. Při závěrečném přehledu majitelů jednotlivých kamer jsem si uvědomil jednu podivuhodnou skutečnost: V srdci Evropy sice existuje více než dvacet takových detektorů, osud většiny z nich je ale povážlivě smutný.
Nemíním se zabývat CCD kamerami v soukromém vlastnictví. Je každého věc, do čeho investuje své peníze, a i kdyby si dalekohled poléval jogurtem, nikdo nemůže ani muknout. Drahá elektronika na "státních" hvězdárnách je ale věc odlišná. Už jenom proto, že se v ní utápí nezanedbatelná částka peněz: dvacet kamer krát v průměru 50 tisíc korun dává slušnou sumu. Navíc, když se na jednotlivé majitele podívám kritickým okem (a snad nikoho neopomenete), pak k naplnění poslání, tj. pravidelnému odbornému sledování hvězdné oblohy, dostály pouze tři instituce: pochopitelně Astronomický ústav v Ondřejově, hvězdárna v Českých Budějovicích, na jejíž kleťské pobočce se s úspěchem sledují planetky, a brněnská hvězdárna, kde se skupina pozorovatelů věnuje studiu proměnných hvězd. V ostatních případech je využití kamer jenom sporadické, pokud se na něj vůbec dostalo přes zdlouhavé, finančně náročné ale především nevyhnutelné úpravy dalekohledu, softwaru i hardwaru jednotlivých počítačů.
Pokud totiž seženete peníze a CCD kameru si pořídíte, narazíte ihned na řadu technických problémů. Jakmile se vám je podaří odstranit, přijdou na řadu mnohdy ještě složitější komplikace při důsledném zpracování získaných dat. No a v poslední fázi, pokud se vám zdaří první dvě překážky přelstít, nastane značný nedostatek pozorovatelů, kteří jsou ochotni vysedávat jak u dalekohledu, u počítače tak při rutinní analýze dat. Několik příkladů - kdy je kvalitní technika k dispozici a přesto celé zařízení leží ladem - mohu ihned vyjmenovat.
Není proto divu, že se většina CCD kamer - pokud vůbec - dostala jenom k několika momentkám objektů vzdáleného vesmíru. (Přitom i zpracování takových záběrů není nijak jednoduchá záležitost.) O odborných výsledcích, které by bez rozpaků přijala široká obec profesionálních astronomů ani nemluvě. Cesta k přesné fotometrii či astrometrii je totiž lemována řadou nečekaných úskalí, a proto ji úspěšně projdou jenom ty největší instituce (za podpory kolegů z jiných pracovišť). Ovšem pokud se podaří vhodně skloubit představy profesionálů a možnosti amatérů, vzniká velmi produktivní symbióza, která vede ke skvělým výsledkům.
Domnívám se, že dnes běžný postup "nejdříve kamera - pak dalekohled a další technika - nakonec pozorovací program" je přímo trestuhodný. Logicky správná je zcela opačná úvaha.
Každý kupec CCD kamery si musí nejdříve dobře rozmyslet několik zásadních otázek:
Teprve poté má smysl říci, zda je kamera pouhým "diktátem módní vlny", nebo skutečná a hlavně splnitelná touha po řádově lepším pohledu na vesmír. Pozorovatelé, odborní pracovníci i ředitelé jednotlivých hvězdáren by měli uvažovat asi v takovém pořadí:
- rozumný pozorovací program podpořený profesionálními astronomy;
- odborníci se vyjádřili o technickém stavu dalekohledu;
- k dispozici je dostatek finančních prostředků na úpravu dalekohledu, nákup kamery, ale též výpočetní techniky (k archivaci je například nezbytná vypalovačka CD);
- kupuje se kamera, upravuje dalekohled a veškerá nezbytná technika;
- nastává rutinní práce jednoho až dvou pozorovatelů, kteří se každou jasnou noc věnují definovanému programu, a stejným dílem i pečlivé analýze výsledků;
- ve finále přichází to, o co jde: publikace výsledků.
Netřeba připomínat, že se po celou dobu komunikuje s ostatními pozorovateli. To si ale nezbytně vyžádá patřičný přístup k Internetu a samozřejmě i jazykové znalosti. Tu a tam se přitom objeví další požadavky na úpravu dalekohledu či investice do počítačů i softwaru.
Zákon nespolehlivosti:
Chybovat je lidské, ale zpackat něco tak, aby už to nešlo napravit, to dokáže jen počítač.
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Ostravská pozorování na internetu
Na adrese http://ostrava.astronomy.cz/ najdete nyní stránky věnované astronomickému pozorování na Hvězdárně a planetáriu Ostrava. Hvězdárna už někdy od léta 1996 vlastní kameru SBIG ST-7 a tyto stránky se snaží zejména prezentovat výsledky, které jsme s ní zatím dosáhli. Nejprve jsme pochopitelně učili s kamerou zacházet a překonávali nejrůznější technické obtíže (ty ovšem překonáváme dodnes, avšak to asi zná každý uživatel CCD :-). Vznikaly tedy hlavně obrázky deep-sky objektů, které na stránkách také naleznete. Později jsme se začali věnovat fotometrii proměnných hvězd. Nejprve jsme měli v plánu sledovat tzv. kataklyzmické proměnné neboli trpasličí novy v rámci amatérské sítě CBA (Center for Backyard Astrophysics) a také internetové skupiny VSNET, do kterých se aktivně zapojuje např. Rudolf Novák v Brně. Zjistili jsme však, že jimi sledované hvězdy jsou většinou mimo dosah našich přístrojů, a tak jsme začali pozorovat především staré dobré zákrytové proměnné z programu organizace B.R.N.O. Ty nyní tvoří většinu našich proměnářských pozorování, kterých je teď na jaře 2000 asi 34 (tím myslím 34 podařených fotometrických sérií, obvykle o několika desítkách snímků). A co plány do budoucna? Ideální by bylo, kdyby se podařilo vyladit 30-cm reflektor, který nyní máme k dispozici, tak, aby byl použitelný pro CCD snímkování. To by nám umožnilo sledovat i ony původně zamýšlené trpasličí novy. No uvidíme...
| OBSAH | tisk | Lukáš Král |
Demonstrátoři ve ValMezu
V polovině května Hvězdárnou ve Valašském Meziříčí proběhnul Demonstrátorský seminář. Akce začala v pátek večer příjezdem účastníků, registrací, ubytováním a pro zájemce prohlídkou známé hvězdárny. Do rukou se nám také dostal sborník odpovědí virtuálního semináře "Jak umírají hvězdy", který se organizoval na stránkách Instantních astronomických novin, Hvězdářská antiročenka 1999 a jedna z publikací hostitelské organizace. Dalekohledy připravené k nočnímu pozorování se však pro nepřízeň počasí ke slovu nedostaly, proto probíhalo neoficiální seznamovaní a diskuze mezi účastníky, v prostorách hvězdárny i mimo ně. V sobotu ráno v devět hodin byl seminář oficiálně zahájen předsedkyní Sdružení hvězdáren a planetárií Evou Markovou a ihned poté následovala přednáška Zdeňka Mikuláška z brněnské hvězdárny "Závěrečná stádia hvězd". Po desetiminutové pauze o půl jedenácté navázal na výklad Petr Kulhánek z Českého vysokého učení technického s "Černými dírami ve vesmíru". Sobotní dopoledne pak skončilo ve dvanáct hodin odchodem do přilehlých restaurací na oběd. V půl třetí odpoledne začala přednáška Jiřího Langera z Karlovy univerzity "Fyzika vesmíru" a asi o půl páté i diskuse s jednotlivými přednášejícími o probíraných tématech (a nejen o nich). O půl sedmé nakonec hvězdárnu pohltily přípravy na společenský večer, jenž se nesl v duchu diskuze nejen nad českou astronomii. V přednáškovém sále paralelně probíhala projekce filmů. O úspěšnosti společenského večera svědčí fakt, že mnozí účastníci diskutovali do brzkých ranních hodin... Začátek jediné nedělní přednášky byl opět v devět hodin ráno. Tentokrát nás Marcel Grün, ředitel pražské hvězdárny, seznámil "Jak (ne)probíhá výzkum Marsu aneb čeká nás optimistická budoucnost?". Poslední slovo pak opět patřilo Evě Markové. Jak tedy seminář oznámkovat? V prvé řadě bych chtěl vyzdvihnout vysokou úroveň organizace, na které se podíleli všichni pracovníci "ValMezské" hvězdárny a nesmím také zapomenout na výborné výkony přednášejících. Věcí, které se mi na semináři nelíbily, bylo zanedbatelně málo. Snad jen bych na příštích setkáních posunul začátky ranních přednášek alespoň o půl hodiny, neboť pokud by bylo jasné počasí a v noci by se účastníci věnovali byť je krátce pozorování noční oblohy, ráno by se jim vstávalo velmi, velmi těžce... A jednotlivé příspěvky bych také zhruba v polovině přerušil krátkou pauzou, k občerstvení i probuzení ne jednoho spáče. Tyto "kosmetické" vady však nemění nic na tom, že se letošní demonstrátorský seminář opravdu povedl a že se už nyní můžeme těšit na ten příští. Za rok nashledanou!
| OBSAH | tisk | Marek Kolasa |
Můj Messierův maratón (aneb jak přelstít únavu, pozorovací podmínky a Kupu galaxií v Panně)
Už od začátku března jsem byla ze všech stran (časopisy, internet, Bílý trpaslík) neustále bombardována zprávami o skvělé příležitosti "zaběhnot si" Messiérův maratón. A tak ve mě čím dál víc hlodala myšlenka, že bych to mohla zkusit. Ale počasí bylo opačného názoru a celý březen bylo ošklivo. teprve na začátek dubna slibovala předpověď lepší počasí, a tak se mi naskytla příležitost změřit své síly. Přípravy Bylo mi od začátku jasné, že všech 110 objektů neuvidím, protože ani pozorovací podmínky, ani pozorovací stanoviště a ani dalekohled nemám ideální. Bydlím na okraji Prahy, takže mhv větší než 5,5 mag bývá vyjimkou. Těsně u obzoru je vždy smog a mlha. A protože pozoruji z naší zahrady, obklopují mě různé domy, stromy a zakrývají mi výhled na některé části oblohy. Naštěstí se ale mohu skrýt před pouličními lampami, takže mám relativně tmu a klid na pozorování. Vzala jsem si tedy k ruce seznam Messierových objektů a podrobila je tvrdé selekci. Vyškrtla jsem slabší objekty než 9,5 mag (z předchozího pozorování jsem zjistila, že slabší objekty už prostě nevidím) a také ty, které se měly v danou dobu nacházet příliš nízko u obzoru. Zbylo mi asi 80 objektů. Všechny jsem si podrobně prošla, ujasnila si průběh celé noci a zkusila, jsem-li vůbec schopna tyto objekty v atlasu najít (nesmějte se, víte například kde hledat M 40?). Tímto jsem byla zhruba připravena na velkou noc.
Ještě na úvod bych ráda uvedla několik zajímavých výsledků celé této akce. Převážně se týkají Atlasu Coeli.
- M 48 je zde vyznačena pouze jako NGC 2548
- M 91 je vyznačena pouze jako NGC 4548
- M 73 pak není vyznačena vůbec (nachází se asi 1.5 ° nalevo od M 72), stejně jako již zmiňovaná M 40.
Shodou okolností vlastním nejen zmenšenou verzi atlasu, kterou jsem získala na Expedici v Úpici, ale i originální výtisk v "plakátové velikosti". A tak mě zajímalo, zda tyto objekty chybí už i v originálu, a skutečně je tomu tak. Máte-li někdo tušení proč je Antonín Bečvář ve svém atlasu nevyznačil a nebo zda je to jen jakási pozdější tisková chyba, dejte mi vědět.
| OBSAH | tisk | Iva Boková |
Jak jsem snad viděl polární záři
Okolo jedenácté hodiny večer asi po půlhodině spánku mě probouzí telefon (zapoměl jsem ho vypnout), já se pomalu škrábu z postele a plazím se k zelenému světýlku. Na druhém konci telefonního spojení slyším Jirku Duška jak mi třesoucím hlasem sděluje, že nad severovýchodním obzorem "řádí" polární záře. Nejdříve vybíhám na balkón, ale z něho není na severovýchod vidět. Takže ještě v polospánku na sebe hážu několik svršků a vybíhám na nějaké tmavší místo stotisícového sídliště, což není zase tak jednoduché, nakonec mířím na menší fotbalové hřiště, kde nejsou lampy veřejného osvětlení. Cestou potkávám skupinku policistů a uvědomuji si, že nemám u sebe žádné doklady pouze klíče a telefon. Už jsi představuji jak jim budu vysvětlovat, že běžím na hřiště pozorovat polární záři. Naštěstí nevypadám podezřele a policisté mě míjejí bez povšimnutí. Dorážím na hřiště, kde alespoň nejsem ozařován světly ze vzdálenosti několika metrů a ihned můj zrak směřuje na severovýchod. Obloha je v mírném oparu, v nadhlavníku je mhv asi 4,5 magnitud, nad severovýchodním obzorem je to asi 2,5 magnitud. Moc toho tedy není vidět. Nad Denebem je cosi jako velmi řídká oblačnost načervenalé barvy - tohle je ale u nás úplně normální. Něco takového a mnohem jasnějšího je možno pozorovat za oblačné noci, kdy se na mracích odráží světlo sodíkových výbojek. V tomto případě je však trochu zvláštní, že to cosi je jen na jednom místě. Spojuji se znovu s Jirkou a ten mi popisuje jakýsi červený oblak v Labuti, který by snad mohl být totožný s tím mým. Nad severovýchodním obzorem jakoby pomalu proletá skoro nepostřehnutelný pás světla jako z reflektoru, jen není tak ostře ohraničen. Asi to však byl jen jakýsi klam na mé sítnici. Poté vytáčím několik dalších potenciálních pozorovatelů-majitelů mobilních telefonů, ale na příjmu je pouze Tomáš Havlík, který je vzdálen od mého "pozorovacího stanoviště" zhruba dvacet kilometrů a ihned vyráží do terénu. Nad severním obzorem si všímám jakéhosi podezřelého světla, které bych však za "normální" noci identifikoval jako pozemský zdroj světla. Je však pouze tímto směrem, i když "světelná civilizace" je rozlezlá prakticky všemi směry. Tomáš mi ještě volá ze střechy domu, na kterou vyšplhal a také mluví o "světle na severu". Možná, že je to jen vzdálený pozemský zdroj. Pokud se někdo na mě dívá z nedalekých oken paneláku, nevím co si o mě musí myslet. Vidí telefonující postavičku procházející se po neosvětleném hřišti s upřeným pohledem na oblohu - je to deviant či blázen? Já bych preferoval postižení astronomií a nebeskými úkazy. Noc nepatří zrovna k nejteplejším, takže zhruba patnáct minut po půlnoci hřiště opouštím směřujíce vstříc teplé posteli a brzkému rannímu vstávání. Usínám s otázkou, bylo to co jsem viděl opravdu polární září? Snad.
| OBSAH | tisk | Marek Kolasa |
Trpasličí tipy aneb Zajímavosti letní oblohy od poloviny června do konce srpna
Jaro skončilo a je tu léto v plné parádě. Noci jsou aspoň ze začátku nicotně krátké, v červnu dokonce vůbec nenastává astronomická noc (ta je definována jako doba, kdy je Slunce pod obzorem alespoň 18 stupňů, v době letního slunovratu kolem 21. června se u nás ovšem Slunce schová pod obzor maximálně asi 16,5 stupně). Na druhou stranu ovšem v noci u dalekohledu nezmrznete, a navíc - alespoň na vesnicích a předměstích - se tichým nočním vzduchem začíná vznášet příjemná vůně sušícího se sena a to dává letním nocím zcela neopakovatelnou atmosféru. Nad obzor se pomalu vynořuje celá známá plejáda těch nejkrásnějších letních objektů.
Pozorovatelům planet, kteří na jaře přišli pěkně zkrátka, se začíná blýskat na lepší časy. Všech pět okem viditelných planet a Měsíc se totiž kolem 5. května přiblížilo ke Slunci, aby tak zcela logicky způsobily (další) konec světa, jak nás přesvědčovali mnozí samozvaní odborníci na slapové síly. No, přežili jsme (tedy nevím jak vy, ale já ano), a to jsme ještě na přelomu května a června mohli vidět žhavý Merkur, který 3. června zazářil na večerní obloze spolu s uzounkým srpkem Měsíce 30 hodin po novu. Další, o něco méně příznivou možnost vidět Merkura máte na přelomu července a srpna, tentokrát ovšem na ranní obloze nízko nad severovýchodním obzorem. Opět bude poblíž ostrý srpeček Měsíce, nejblíže 29. července ráno - 8 stupňů daleko. Venuše se celé léto bude na obloze schovávat v náruči Slunce, takže ji vůbec nespatříte (dočkáte se jí až na zářijovém večerním nebi). S Marsem to nebude o mnoho lepší, teprve na konci srpna vykoukne na ranní obloze nizoučko nad obzorem. Jupiter se Saturnem od června zdobí ranní oblohu, oba se budou motat nedaleko od sebe souhvězdím Býka, o prázdninách už tedy budou vidět od půlnoci. Už teď se těším na tu krásnou scenérii - Hyády s jasným Aldebaranem, jasná hrstka Plejád a mezi nimi oslnivý Jupiter a žlutý Saturn.Uran a Neptun jsou na tom s viditelností v tomto období nejlépe - o prázdninách budou vidět téměř celou noc, jsou totiž oba v souhvězdí Kozoroha.
Pluto se nalézá v Hadonoši a červen (a začátek prázdnin) je nejpříznivější měsíc pro jeho nalezení. Při kulminaci vystoupí nejvýše asi 30 stupňů nad jižní obzor. Navíc se bude pohybovat zhruba mezi hvězdami dzéta a 20 Ophiuchi (2,5 a 4,5 mag, vzájemná vzdálenost
3 stupně), což velmi usnadní jeho hledání. Problémem tak zůstává jen jeho malá jasnost, má 13,7 mag. Abyste jej ulovili, budete se muset dostat k dalekohledu s průměrem minimálně
20 cm, spíš víc (já jsem ho nedávno z Ostravy viděl taktak s třicítkou). Hledací mapku najdete ve Hvězdářské ročence.
Pokud se chcete podívat na nějakou planetku, budete mít naopak hned několik velmi slušných příležitostí. Lehce najdete například Ceres - největší z planetek. Pohybuje se z Vlasů Bereniky do Panny a elegantní kličkou tak obkrouží známou kupu galaxií. V noci z 26. na 27. června bude dokonce procházet těsně kolem severovýchodního okraje galaxie NGC 4365 (asi 10,5 mag, průměr přibl. 6'). Ceres bude postupně lehce slábnout z 7,3 mag v červnu do 8,0 mag koncem srpna, takže vám na ni stačí divadelní kukátko. Spatřit další planetku Pallas také nevyžaduje velký dalekohled, neboť má 8,4->9,0 mag a pohybuje se v souhvězdí Raka a Lva, 28. června dokonce jen 1,5 stupně jižně od jasného Regula, nejjasnější hvězdy Lva.
Nejjasnější planetkou tohoto období bude ovšem suverénně Vesta, kterou za dobrých podmínek máte šanci vidět pouhým okem, neboť dosáhne 5,7->6,0 magnitud. Nevýhodou trochu bude její deklinace -20°, planetka se pohybuje Střelcem a nedostane se tak výš než 20° nad jižní obzor. Koncem června se však přiblíží jen na půl stupně severozápadně ke kulové hvězdokupě M 75 a bude nejjasnějším objektem v jejím okolí!
Když jsme se už k té M 75 (NGC 6864) dostali, určitě nebude na škodu vědět o ní něco bližšího. Tato kulová hvězdokupa je zajímavá hlavně tím, že je od nás velmi daleko, nejpravděpodobněji asi 60 000 světelných let, ale možná až 100 000 ly. Leží totiž na opačném konci Galaxie, za jejím centrem, a stává se tak tím nejvzdálenějším objektem naší Galaxie, který je obsažen v Messierově katalogu. Patří k typu poměrně koncentrovaných a kompaktních kulových hvězdokup. Vzhledem k její vzdálenosti a úhlovému průměru asi 6' se její skutečný rozměr odhaduje na víc než 100 světelných let a svítivost na slušných 160 000 sluncí. Díky své vzdálenosti a kompaktnosti je hůře rozlišitelná na jednotlivé hvězdy oproti jiným kulovkám, má také velmi jasný střed.
Víte, která hvězda viditelná z našich krajů je k nám nejblíže? No jo, samozřejmě že Slunce. A která je druhá nejbližší? Není to oslnivý Sírius, i když ten je také hodně blízko (8,60 sv. let podle Hipparca), nýbrž jedna zcela nenápadná slabá červená hvězdička o hvězdné velikosti 9,5 mag v souhvězdí Hadonoše - Barnardova hvězda (někdy se jí také říká Barnardova šipka). V roce 1916 publikoval americký astronom Edward Emerson Barnard článek v již tehdy vycházejících časopisech The Astronomical Journal a Nature o této do té doby neznámé hvězdě, neboť objevil její velký vlastní pohyb vůči hvězdnému pozadí - ten činí 10,4" za jediný rok a je tak mezi hvězdami zcela rekordní až dodnes. Pohybu hvězdy si tak na fotografiích lehce všimnete už po několika letech. Jedná se o maličkého červeného trpaslíka se směšným zářivým výkonem čtyř desetitisícin výkonu Slunce - kdyby nebyl "za humny", zůstal by nám zcela utajen v temnotě Galaxie, tak jako miliardy jeho příbuzných. Takovíto skrytí červení trpaslíci totiž podle všeho mají svým počtem velký podíl mezi hvězdami naší Galaxie, ne-li dokonce většinu. Se svým skromným způsobem života vydrží jako červené bludičky svítit stovky miliard let.
Podle měření z družice HIPPARCOS je Barnardova hvězda vzdálená jen 5,94 světelného roku. Její vlastní pohyb byl pečlivě zkoumán a v sedmdesátých letech se na základě jeho údajných odchylek od přímky objevila domněnka, že kolem hvězdy obíhají planety. To se však později nepotvrdilo. Hvězda se k nám pomalu blíží, nejblíže bude kolem roku 11 800, asi 3,8 světelného roku, tedy blíže než je dnes Proxima Centauri. Hvězda díky přiblížení zjasní asi o magnitudu. Pak se ale opět vzdálí a její slabé světlo se navždy ztratí v černých hlubinách kosmu.Segalův zákon nespolehlivosti:
Když má člověk jedny hodinky, ví vždycky kolik je hodin.
Když má člověk dvoje hodinky, nemůže si být nikdy jistý.
| OBSAH | tisk | Lukáš Král |
Zajímavá pozorování
Léto - doba prázdnin (alespoň pro některé) je obzvláště vhodné k pozorování noční oblohy. Noci jsou krátké, ale teplé a Mléčná dráha se nám ukazuje v největší své kráse. Její oblouk se táhne od severního obzoru vysoko nad východem a "vtéká" nám za jižní obzor. Nejvýraznější jsou hvězdy tzv. letního trojúhelníku. Vega v Lyře, Deneb v Labuti a Altair v Orlu.
Na jižním konci Mléčné dráhy nalezneme dvě zvířetníková souhvězdí. Na západním okraji to je Štír z dominujícím Antarem a na východním okraji, souhvězdí Střelce v němž je Mléčná dráha nekrásnější. V dnešních pozorováních se však vrátíme v čase zpátky.
První pozorování mám od Honzy Vajdy, který patří k severomoravským členům APO.
11. 12. 1999, Bystřice nad Olší - Paseky, 21h - 24h SELČ, dobson 300,
zvětšení 65x, mhv neurčena
Pozorování začalo Mizarem s Alcorem (na procvičení). Dalekohled si teprve zastřeluji. Mléčná dráha slušná. Patrné rozdvojení pod Labutí v Orlu. Zkouším hledat M 81 a M 82. M 81 - oválná skvrna, M 82 - podobná doutníku.
M 13 - krásná kulová hvězdokupa, M 31 pěkná, ale nic jiného. Do zorného pole se vejde i M 32. M 71 - trochu jakoby splývala s okolím. Pak mířím dalekohled na M 27. Perfektní, jsem nadšený. Škoda, že nemám
okulár na větší zvětšení (prozatím). Hledám dvojhvězdy Albireo, gama Del, gama And. Ve 23h vycházejí Jupiter a Saturn na ně se také podívám. Zkouším M 57. Pak se dívám znovu na M 31. Patrné zvětšení okrajových částí. Po levé straně jsou vidět tmavé prachové části. Tak ji vidím poprvé.
Další pozorování mi předala Tereza Šedivcová na Setkání APO v Ostravě.
5./6. 7. 1999, 00.30 SELČ, SB 25x100, mhv 3,5 mag
Jasno, ale obloha není příliš tmavá.
M 27 - Činka
Velmi pěkná mlhovina, i v menších dalekohledech viditelná. Při delším pozorování jsem rozeznala náznak "činky". Při bočním pohledu mlhovina ještě více zvýrazní do tvaru činky.
M 16 - Orlí mlhovina
Do zorného pole Sometu si mi vlezla tak akorát. Po delším dívání lze ve hvězdném pozadí nalézt mlhavý podklad. Velmi pěkná hvězdokupa s mlhovinou.
21./22. 2. 2000, 19 h SELČ, ms 12x60, mhv 5,5 mag
Obloha bez mráčků, ale mírně od smogu zahalená. Po delším pobytu ve tmě je velmi světlá. Měsíc dnes vyšel až když jsem byla úplně zmrzlá a šla jsem domů, takže nevadil.
M 35 - otevřená hvězdokupa v Blížencích
Velmi dobře se hledá. Při dobrých podmínkách by byla viditelná i malým triedrem. V literatuře se píše, že by měla být viditelná i neozbrojeným okem. Moc se mi to ale nezdá.
Jednotlivé hvězdy jsou jasně viditelné a spojuje je mlhavý opar, který není ve všech místech stejně hustý. Hvězdokupa je tím pádem velice nepravidelná. Čtyři jasnější hvězdy tvoří jakési X, v horní polovině je znatelné V. Horní polovina je také mnohem více "zamlžená".
Subject: Pozorovani
Date: Tue, 13 Jun 2000 17:12:19 +0200 (CEST), From: Michal Svanda <msv@seznam.cz>, To: ozlik@atlas.cz
Cau Marku.
Dneska jsem si pri pozorovani Slunce rano vsiml, ze je vyjimecne klidny obraz, tak jsem si troufl zakreslit i detaily. Zakresy jsem hned naskenoval a posilam Ti je. V priloze by mely byt dva soubory:
První znázornuje situaci na povrchu Slunce tak, jak jsem ji videl pouhym okem (pres osviceny negativ rentgenaku).Na druhém jsou detaily kreslene projekci v ohnisku coelostatu ondrejovskeho magnetografu. O parametrech pristroje vim jen to, ze je to system HSFA-1 a ze to ma objektiv o prumeru 60 cm a ohnisko 35 m.
| Tak se mej Michal Švanda |
Vy se taky mejte a pozorujte ...
| OBSAH | tisk | Marek Kolasa |