| Číslo 18. | 1990 | 14. ledna |
OBSAH:
Úvodník
Reorganizujeme
Jednorožec (Monoceros)
náš zpravodaj má za sebou téměř rok existence. Za 10 měsíců vyšlo celkem 17 čísel,
tedy téměř jedno za čtrnáct dní. V minulém BT byl jako příloha pamflet na ŘH, kde jsme
spolu s Leošem došli k názoru, že pro vytvoření společnosti astronomů amatérů je třeba
existence zpravodaje, který by všechny přirozenou cestou sdružoval. Zřejmě by to mělo
být něco ve stylu BT. Kde by byly články o objektech, o nových i starších pozorovacích projektech,
o jejich výsledcích, ukázky popisů objektů, ale hlavně články od vás pozorovatelů. Nemůžeme
přece o všem psát jenom my dva.
Proto jsem se rozhodl (a přiznávám, že bez souhlasu Leoše), že by BT mohl velice
slabě suplovat takový zpravodaj. Měl by vycházet 1. a 3. úterý v měsíci a rozsahem by měl
mít 8 stran A5 + různé neplánované přílohy. Základem budou vaše články o vašem pozorování
a vašich výsledcích.
Toto číslo BT dostávají všichni pozorovatelé, kteří si kdy "přičuchli" k APO. Vás
všechny prosím, PŘISPĚJTE DO BT !!!
Jsem si vědom, že jsem si na sebe upletl další oprátku, tak vás prosím, zapojte se
všichni, ať ta naše pěkná věc neskončí stejně rychle, jako začala.
Vážení přátelé,
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
REORGANIZUJEME
Protože mám čím dál tím méně času, veškerá agenda týkající se archivace napozorovaných dat
se přesouvá na Leoše. Takže výpisy z pozorovacích deníků posílejte na adresu:
Leoš Ondra
VÚ 3848/N
905 01 Senica
PŘISPĚJTE I VY:
Budete-li přispívat do BT (v což pevně doufám), měly by mít vaše příspěvky následující formu:
| OBSAH | tisk | Leoš Ondra |
JEDNOROŽEC /Monoceros/
Běžně se uvádí (a tvrdil jsem to před časem i já v Říši hvězd), že souhvězdí Jednorožce na oblohu
uvedl Jakob Bartsch (1600-1633). Pravda je však, jak ukázala Deborah J. Warnerová, složitější.
Bartsch byl prvním astronomem, který se o novém souhvězdí obsáhleji zmiňoval ve své tehdy velmi
rozšířené knize. Bartsch sám se zmiňuje o tom, že se o Jednorožci dověděl z nebeského globu svého
přítele, Isaaca Habrechta. Ani ten však není jeho duchovním otcem. Toto vybájené zvíře přenesl na
oblohu Petrus Plancius (1552-1622) z Amsterodamu na svých mapách a globech.
Zvířat a příšer, které nikdy neexistovaly jinde než v lidské fantazii a na stránkách bestiářů,
je na hvězdné obloze víc. Najdeme na ní podivného Draka, Hada, Velrybu, která se velrybě vůbec
nepodobá, dva Kentaury (Kentaurem je i Střelec), Kozoroha. Všechny tyhle potvůrky pocházejí z
antických bájí, podobně jako většina ostatních souhvězdí.
Jednorožec, i když byl barvitě popsán už starověkými autory, k této společnosti nepatří, a je
spíše fantastickým zvířetem středověku. Měl prý podobu koně s rohem na čele, kterým všechno píchal
a ničil. Bylo to prý velmi silné a rychlé zvíře, které se nedalo lehce ulovit. Největší šanci měly
nevinné dívky, ke kterým se Jednorožec přibližoval jako beránek, položil jim hlavu do klína a klidně
se nechal chytit. Roh jednorožce byl ve středověkých lékárnách velmi vzácným lékem, zvaným "unicornu
fossile". Platil za spolehlivý prostředek proti všem otravám, a víno vypité z tohoto rohu chránilo
před všemi chorobami. Burgundský král Karel Smělý II roh jednorožce namáčel do poháru s vínem. O tomto
léku se zmiňuje i osobní lékař Rudolfa II., našeho čísaře, Boeticus de Boodt, který ho našel v okolí
Brna, v okolí střediska Amatérské prohlídky oblohy, přesněji v Moravském krasu, se ostatně nachází
dodnes. Ovšem už ne jako roh jednorožce, ale jako kel mamuta nebo roh nosorožce.
Jednorožec patří mezi souhvězdí, která jsou na nebi "tam, kde nic není". V tomto je pustina
kontrastující s bohatstvím Oriona, v Zimním trojúhelníku Betelgeuze, Síria a Procyona. Jsou tady
jenom slabé hvězdy, z nichž mezi nejnápadnější patří i b Mon, krásná trojhvězda. Můžete si ji
prohlédnout i Sometem, úplné rozlišení však chce zvětšní větší, zajímal by mě váš názor na tuto
trojhvězdu, zvlášť na barvy složek.
Souhvězdím prochází i Mléčná dráha, a ta s sebou vždycky přináší řadu otevřených hvězdokup a
mlhovin. Jediným messierovským objektem v Jednorožci je otevřená kupa M 50 (NGC 2323). V původním
katalogu Charlese Messiera z r. 1784 se o ní píše: "Kupa velmi malých hvězd více či méně jasných, pod
pravou tlapou Jednorožce, nad hvězdou J ucha Velkého Psa a blízko hvězdy sedmé velikosti. Pan Messier
pozoroval tuto kupu při sledování komety z roku 1772 a vynesl ji na mapu této komety, kterou nakreslil."
Ve Sky and Telescope, v rubrice pana Houstona, jsem našel tvrzení, že M 50 je právě na hranici
viditelnosti pouhým okem, jindy se tady tvrdilo, že má hvězdnou velikost 6,5 mag. Zkuste proto za
vynikajících podmínek, pokud bude M 50 nad jihem, zjistit, jaká je skutečnost. V triedru 10x50 je M 50
mlhavým obláčkem s několika jednotlivými hvězdami. V Sometu je samozřejmě patrná na první pohled,
viděl jsem v ní asi 30 hvězd, připadala mě malá, bez difůzního pozadí (asi nedostatek slabých hvězd),
obsahující hvězdy různých velikostí, celkově dost neupravená, s bohatým okolím. Nemám tady v
kasárnách po ruce všechna pozorování, takže nevím, jestli ji někdo pozoroval něčím větším. Jakákoli,
co nejpodrobnější pozorování, vítána.
Messierova hvězdokupa však zřejmě není nejzajímavějším objektem v Jednorožci. Tím je, alespoň podle
mě, rozsáhlá difúzní mlhovina Rosetta (NGC 2237, 2238 a 2246). Nejdřív trochu pořádku do označení -
rozsáhlý prstenec mlhoviny, známý z fotografií, má v různých částech tři NGC čísla. V tomto originálním
katalogu jsou charakterizovány takto: č. 2237 "značně jasná, velmi rozlehlá, difúzní, část extrémně
Komplex mlhovin Rosetta je rozsáhlý (průměr asi 1°) a vizuálně velmi nápadný. Rosettu proslavily
fotografie, v dalekohledu však nevyniká. Je ale pravdou, že jednotlivé její části byly objevené očima
astronomů koukajícími do dalekohledu. NGC 2238 objevil začátkem 60. let minulého století Albert Marth
na Maltě, a to 48-palcovým dalekohledem. Další část objevil Lewis Swift asi o dvacet let později - ten
používal ve státě New York 16-palcový refraktor. Je těžké srovnávat tehdejší a dnešní přístroje -
třeba už jenom proto, že tehdejší zrcadla leštěného kovu (speciální slitiny) - nebyly z hliníku, pak
se teprve potírala skleněná zrcadla vrstvičkou hliníku. V každém případě existují i současné zprávy o
vizuálním pozorování Rosetty. Jedno takové pozorování máme i v archívu APO. I když je dokumentované
kresbou, není bohužel použitelné, protože nelze jednoznačně identifikovat jednotlivé hvězdy. Ze Sky
and Telescope však víme, že na zcela vyjímečně tmavé a čisté obloze je celá Rosetta vidět i v
triedrech, NGC 2244 leží poněkud jihovýchodně od jejího středu. A dokonce je možné ji vidět i bez
dalekohledu! Museli byste k tomu však mít speciální filtr, který propouští jen úzce vymezené zelené
světlo mlhoviny a potlačuje svit noční oblohy, která není nikde úplně tmavá.
Druhou, i když méně známou difúzní mlhovinou a hvězdokupou v Jednorožci je NGC 2264 ("extrémně
rozlehlá mlhovina, průměr 3°, nejhustší 15´jihozápadně od 15 Mon"). Příslušná otevřená hvězdokupa
(jaké má označení nevím) je skvostem pro malé zvětšení a velké zorné pole. A je vánočním pozdravem
nebes - americký astronom a popularizátor L.S.Copeland ji podle charakteristického tvaru nazval
Vánoční stromek (angl. Christmas tree). Špičku má dole, tzn. na jihu, a u paty stromku je 15 Mon
(vícenásobná hvězdná soustava 950). Mlhovina nestojí za řeč, je velmi slabá (nemáme zprávy o jejím
pozorování), hvězdokupa však obsahuje několik dvojhvězd (viz výřez z Uranky).
I hvězdy osamocené (alespoň při pohledu dalekohledem) jsou však zajímavé. Říká se, že každý člověk
má na nebi svou hvězdu. V každém případě ji tma má kanadský astronom John Stanley Plaskett, který se
věnoval studiu nejteplejších a nejhmotnějších hvězd Galaxie, hvězd spektrální třídy O. V roce 1922
publikoval práci, ve které ukázal, že hvězda šesté velikosti (ve výřezu Uranky označená šipkou) v
Jednorožci je spektroskopickou dvojhvězdou (HD 47129), kde složky mají hmotnosti minimálně 75 a 63
Další pozoruhodnou hvězdou, jestli je to vůbec hvězda, je R Mon, tedy ta, která byla v tomto
souhvězdí jako první usvědčena z proměnnosti. Zásluhu na tom má pan Schmidt z roku 1861. Svůj velký
podíl na tom určitě má skutečnost, že R Mon leží v poměrně nápadné a pozoruhodné mlhovině NGC 2261.
Mlhovina, kterou objevil už William Herschel, vypadá jako malá kometa s ohonem délky 3,5´s prakticky
stelární komou - tou je právě hvězda R Mon.
Jsou zprávy o tom, že NGC 2261 (viz Uranka) byla vidět i
v 8cm dalekohledech, my jsme ji minulou zimu pohodlně pozorovali brněnskou patnáctkou, já jsem ji
viděl jako mlhavý obláček. Naši maďarští kolegové mají R Mon ve svém proměnářském programu, mapku
máme k dispozici, škála srovnávaček však není ideální. Pokud se dá vůbec něco říct o charakteru
změn její jasnosti, pak jen to, že se mění naprosto nepravidelně (viz graf zhotovený podle fotografií
z 1. 1916 - 1947) a fotografická hvězdná velikost kolísá mezi 10 a 13,5 mag. Mlhovina NGC 2261 je
proměnná mlhovina. Mimochodem - mlhovina měla čest být prvním objektem fotografovaným 5metrovým
dalekohledem na Mount Palomaru. Mlhovina i R Mon jsou usilovně studovány i dnes, a to i v
infračerveném oboru. Ukázalo se, že jde o tak zajímavý útvar, že by úplně vystačil na jedno
pokračování v Kozmosu sám o sobě. Proto jen prozradím, že R Mon je velmi mladou hvězdou, ještě zpola
ukrytou v prachovém zámotku a obklopenou zárodečným plynem, jejíž hvězdný vítr vytvaroval mlhovinu
do podoby dutého kužele, z něhož vidíme jen severní část, jižní je zastíněna neprůhledným
molekulárním oblakem.
Poslední mlhovina v Jednorožci, o které vám chci aspoň něco zajímavého povědět, je mlhovina
planetární, a to NGC 2346. V Atlasu Coeli vyznačená není, protože je dost slabá, najdete ji však
blízko Mon v Urance. Tato planetárka není nijak oslňující ani ve dvacítce (ovšem v brněnských
podmínkách), co je však zcela unikátní, je její hvězdné jádro (v NGC je č. 2346 popsáno jako "hvězda
desáté velikosti spojená s malou, velmi slabou mlhovinou"). Koncem sedmdesátých let se zjistilo, že
jádro je spektroskopickou dvojhvězdou s oběžnou dobou asi 16 dní. V lednu a únoru 1982 pak český
astronom Luboš Kohoutek (známý svou kometou z r. 1973) zjistil na Evropské jižní observatoři (ESO),
že jádro je hvězdou proměnnou, a to dost drasticky. Tvar pravidelné světelné křivky připomínal velice
křivku zákrytové dvojhvězdy, vizuální hv. velikost se měnila o 2,2 magnitudy! V minulosti však určitě
k tak velkým změnám jastnosti nedocházelo. Nová proměnná hvězda dostala označení V 651 Mon a stala
se populární u zahraničních proměnářů. K překvapení všech však změny jasnosti ustaly a dnes se
hvězdná velikost jádra NGC 2346 mění jen zase nepatrně. Podivné chování centrální dvojhvězdy se dnes
interpretuje jako zákryty prachovým oblakem, který obíhal okolo jádra a postupně se rozplynul. Není
však vyloučeno, že se něco takového nemůže opakovat znovu. V každém případě přikládáme i originální
hledací mapku V 651 Mon se srovnávacími hvězdami (autorem je L. Kohoutek). Takže zkuste, máte-li
větší přístroj, se na tuto planetárku podívat a odhadovat jasnost jejího jádra.
Jak tak koukám, tak se mi to povídání o Jednorožci pěkně protahuje, a to jsem byl ještě hodně
stručný a spoustu věcí jsem zamlčel. Takže teď už jenom opravdu v krátkosti.
Pro ty, kdo mají velké přístroje, je tady pole zcela neorané - jsou dvě zajímavá hnízda úhlově
malých difúzních mlhovin. Ty jsou v Atlase Coeli zakreslené jako drobné čtverečky. Jedno najdete
západně od hvězdy g Mon, druhé pak západně od 15 Mon a Vánočního stromku. Stručné zprávy z literatury
máme o NGC 2182, 2183, 2247.
Pro ostatní dalekohledy jsou tady ještě otevřené hvězdokupy. Řada jich je v Atlasu Coeli.
Připomeňme aspoň některé. Tak například NGC 2343, která je sice uvedená v katalogu AC, není však
omylem zakreslená v mapě. Patří do polohy 7h 05, 9m, -10°34´(1950,0), má jít o dva tucty hvězd na
ploše o průměru 6´. Nedaleká NGC 2353 vypadá v Sometu jako hrst volně rozhozených stejně jasných
hvězdiček, celkem pěkná, bez dif. pozadí. Admirál Smyth, klasik tohoto druhu pozorování, kterému se
APO věnuje, uvádí, že hvězda šesté velikosti na jižním okraji kupy má safírový nádech (safír je modrý).
Přesně na sever od ní má být pár hvězd osmé velikosti, ve vzájemné vzdálenosti 21". Kupa NGC 2301 je
pěkná a zajímavá ve všech přístrojích, katalogově má hvězdnou velikost 5,8 mag. Uvidí ji někdo pouhým
okem?
No a to je k Jednorožci zatím všechno. Přeju vám hodně krásy na obloze, a ať vám padající hvězdy
splní ve svobodném roce 1990 všechno, co si přejete. Ahoj
V Trpaslíku č. 13 jsme s Jirkou vyhlásili pozorovací kampaň na objekty v opomíjeném, ale zajímavém
souhvězdí Jednorožce. O něm totiž budou Zajímavosti noční oblohy pro Kozmos č. 1/1991. Ve čtrnáctce
jste mohli najít kus Uranky, která vám pomůže při hledání, teď přikládáme kromě jiného další kus tohoto
souhvězdí, dále kopii Jednorožce z atlasu Jana Hevelia (oproti obloze je příšerka zrcadlově převrácená)
a konečně jsem se dostal k tomu, abych vám pro potěšení i inspiraci napsal něco zajímavého o tomto
kousku oblohy.
rozsáhlého mlhovinného prstence obklopujícího 2239", č. 2238 "malá hvězda v mlhovině, část extrémně
rozsáhlého mlhovinného prstence obklopujícího 2239", č. 2246 "extrémně slabá, rozlehlá, nepravidelně
kruhová, extrémně obtížná." Podle toho obklopuje mlhoviny objekt č. 2239, o němž se dočteme, že je
"hvězdou osmé velikosti v rozlehlé, jasné kupě". Přiznám se, že o této hvězdokupě jsem se teď dočetl
poprvé. V Urance je ale vyznačená (viz výřez). V srdci mlhoviny však leží chudá, rozlehlá a jasná
kupa NGC 2244 ("kupa, nádherná, hvězdy rozházené, (obsahuje) 12 Mon"), která by měla být vidět i
pouhým okem.
hmotností slunečních. Plasketova hvězda (vlastně dvojhvězda) tak patří mezi největší známé hvězdy
vůbec a snad je i držitelkou rekordu.
mlhovinou reflexní, to znamená, že jen pasivně rozptyluje světlo hvězdy. A stejně jako podléhá
proměnám záření R Mon, mění se i jasnost, vzhled a struktura NGC 2261. Změny v mlhovině (vlastně
hru světel a stínů) odhalily fotografie Hubbleovy z ro. 1916 - proto se ji dnes říká Hubbleova 
| OBSAH | tisk | Leoš Ondra |