Číslo 32.199013. Srpna

OBSAH:
Nová planetární mlhovina
Hvězd-kupa s cefeidou
NGC 7000
K r i t i k a ? ! ?
M A P K Y ??? M a p k y !!!

Nová planetární mlhovina

Když William Herschel třídil mlhoviny, objevené při prohlídce nebe, do jednotlivých škatulek, dostala se mu jich do přihrádky se štítkem "Planetární mlhovina" ani ne stovka. V katalogu Perka a Kohoutka z roku 1967 jich najdeme už něco málo přes tisíc a od té doby se podařilo objevit ještě několik set dalších. Ty nově objevené = většinou nejsou nic pro amatéry, ale jsou tady, jako všude, vyjímky. Patří mezi ně i planetární mlhovina Stephenson a-1 v Lyře (19 hod 00.5 min, +38 st 21 min - ekv. 2000), asi třinácté velikosti, objevená teprve v roce 1985, a to C. B. Stephensonem (P.A.S.P., 1985, Uct). V Deep-Sky č. 30 (Spring 1990) je uvedena i zevrubnější hledací mapka Gordona Bonda, kterou přetiskujeme. Úhlové měřítko a orientace však bohužel chyběly. Hvězda těsně vedle stelární mlhoviny má 11.5 mag, dvě nejjasnější hvězdy v poli jsou zakresleny v Uranometrii 2.000.0. Bond viděl planetárku v 10.1-palcovém dalekohledu (jeden palec, angl. Inch, je roven 2.54 cm), ve zvětšení 96x, bočním viděním, jako slabou hvězdičku. Zkuste, pokud máte větší dalekohled, štěstí, a napište, jestli jste uspěli. Jo?

OBSAHtisk(podle Deep-Sky č. 30)


Hvězd-kupa s cefeidou

Sedím a přemýšlím, co všechno může dát jednotlivým hvězdokupám jejich jedinečnost, individualitu, jejich nezaměnitelnou tvář a osobitost. Kdyby v té hvězdokupě taky někdo seděl a přemýšlel, byla by mezi všemi jedinečná tím, že je v ní ten někdo doma. Jenže ony hvězdokupy, ať už ty otevřené nebo ty kulové, nejsou vlastně vůbec stvořené k tomu,aby v nich někdo seděl a přemýšlel, pěstoval jabloně, miloval nebo se modlil, protože nebyly stvořené k tomu, aby v nich vyklíčil a uzrál život. Ty první jsou totiž většinou moc mladé na to, aby se v nich něco kloudného stačilo vyvinout, ty druhé jsou sice staré víc než dost, vznikly však bohužel z chudobné látky, která kromě helia a vodíku neobsahovala skoro nic, hlavně ne uhlík, a jak chcete z něčeho takového udělat život. A tak je ta která hvězdokupa ozvláštěná jen z našeho pozemského pohledu. Svým jménem, historií, tvarem, barevnými hvězdami. Nebo třeba tím, že mezi svými hvězdami má cefeidu.

"Kupa malých hvězd v sousedství dvou předchozích (M 23 a 24) mezi hlavou a koncem Střelcova luku: známá hvězda, nejbližší této kupě, je 21 Střelce podle Flamsteeda (21 Sgr), 6. velikosti. Hvězdy této kupy jsou nesnadno viditelné obyčejným (neachromatickým) dalekohledem (délky) 3 stop; není patrná žádná mlhovina. Její poloha je dána hvězdou m Střelce."

Takhle popsal královský lovec komet, Charles Messier, koncem l8. století pětadvacátý objekt svého seznamu mlhovin a hvězdokup. Ještě před ním ji ale znal, a pod č. 2 ve svém vlastním soupisu uvedl švýcarský astronom Phillippe Loys de Chéseaux v roce 1745 (nebo 1746). Není divu. Hvězdokupa je jasná a je určitě vidět i pouhým okem, i když o takovém pozorování nemám žádné zvěsti. Už v triedru je vidět jako skupinka jednotlivých hvězdiček. Somet ukáže výrazné shromáždění asi dvou tuctů hvězd různé jasnosti, nejnápadnější z nich (cefeida U Sagittarii) má nažloutlou barvu. Kupa nemá světlé pozadí slabých nerozlišených hvězdiček, je nepravidelně seskupená, trochu rozházená a středně hustá. Pozorování větším dalekohledem, konkrétně brněnskou patnáctkou, máme v archívu dvě. Pohled tímto přístrojem už nedává dojem kupy, ale krásně bohatého pole, ozdobeného scintilující sytě žlutou U Sgr. Už v malém zvětšení je vidět hustou kupku v kupě, drobisko hvězdiček těsně západně od vévodící cefeidy. Věší zvětšení, tak kolem stovky, ukáže, že je to krásná skupinka připomínající malinké souhvězdí Štíru. Má velikost asi 3´ a v katalozích dvojhvězd je vedena jako vícenásobná soustava ADS 11433 (hlavní složkou je U Sgr). Hvězdy 7,30, 6,84 a 6,95 mag jsou v 15 cm refraktoru výrazně načervenalé,což na ně prozrazuje, že nebudou vhodné jako hvězdy srovnávací. A odpovídá to i jejich barevným indexům B-V, jak je vidět na přiložené skice kupy - čísla nad lomítkem jsou vizuální hvězdné velikosti hvězd, pod čárou jsou pak barevné indexy.

Hvězdokupa M 25 nemá z neznámých důvodů Ngc číslo. Když totiž historik astronomie J. L. E. Dreyer tento katalog roku 1888 sestavil a vydal, Messierovu pětadvacítku vynechal. Jakoby se na kupu úplně zapomnělo. Když se o ní v souvislosti s U Sgr zmiňuje začátkem století Agnes Clerkeová, mluví jen o bezejmenné malé kupě ve Střelci. Roku 1895 sice vyšel první Index Catalogue (IC, jako doplněk NGC, ani ten se však k M25 nezná. Napravilo to až pokračování IC vydané roku 1908.

Proměnlivost ústřední hvězdy M 25 /IC 4725/ odhalil roku l866 J. Schmidt. U Sagittarii je klasickou pulsující cefeidou, oddechujícím veleobrem spektrální třídy F5Ib - Gl, 5Ib. O tomto druhu hvězd viz Kozmos č. 5/89, str. 174-5. Vizuální hvězdnou velikost /7/ mění mezi 6,28 a 7,15 magnitudami, světelná křivka je spolu s křivkou změn barevného indexu a radiální rychlosti pozorovaného povrchu cefeidy na obrázku vpravo (na časové ose je fáze). Současná perioda má délku 6,745226 dne, základní epocha JD 2430117,925. Před rokem 1940 však trval jeden cyklus pulsace o 26 sekund méně.

To, že hvězdokupa obsahuje proměnnou hvězdu,jsem se mohl dozvědět už dávno z Atlasu Coeli, dřív mně to ale nepřipadalo zajímavé. Objekty jsem si neprohlížel a proměnné hvězdy mě tenkrát taky nepřitahovaly. Až později jsem se dočetl, že otevřená hvězdokupa obsahující cefeidu je pro astronomy hotovým pokladem, protože nám jako jeden článek řetězu umožňuje postupně určit vzdálenost nejprve sousedních a potom vzdálenějších galaxií, kup galaxií, kvazarů a konečně i stáří pnoucího se vesmíru. A teprve pak, když už jsem znal cenu cefeidy U Sagittarii, jsem se chystal pozorovat ji důkladněji. Jenže loni v létě na to už nezbyl čas a letos už se k tomu nedostanu. Takže je to na vás. Pro odhadování používejte pokud možno srovnávačky s malým barevným indexem, a stačí jeden až tři odhady za noc, lepší je vždycky seskládat víc period do sebe. A až se nám v astronomické literatuře podaří poshánět vše potřebné, připravíme pro vás i drobet počítání, cvičení z určování vzdáleností nejbližších galaxií, kde bude M 25 hrát svou důležitou roli.

OBSAHtiskLeoš Ondra


NGC 7000

Znám jenom pár souhvězdí (chápaných pro tuto chvíli jako skupina nápadných hvězd), která svým vzhledem dělají čest svému názvu. U žádného souhvězdí však jméno není tak přiléhavé jako u mlhoviny Severní Amerika (anglický North America, NGC 7000) v Labuti. Jen kousek od Deneba nám příroda předkládá věrnou zmenšeninu severoamerického kontinentu včetně Mexického zálivu, Střední Ameriky a náznaku Floridy. Tato krása je tvořená jednak svítící mlhovinou geneticky souvisejí). Podstatnou roli tady však má i temná prachová mlhovina, která utváří Mexický záliv a atlantické pobřeží.

Historička astronomie Agnes Clerkeová kdysi napsala, že Severní Ameriku objevil fotograficky Max Wolf roku l891 a dokládá to několika citacemi původních zpráv (Knowledge, vol. 14, p. 188, 230; Observatory, vol. 14, p. 301; Astron. Machr. No. 3048). Nebyla zatím příležitost, abych se po těchto pramenech podíval, nepochybuji ale o tom, že se v nich Wolf skutečně o mlhovině zmiňuje. Věřím i tomu, že právě tento astrofotograf jí dal její přiléhavé jméno, jak tvrdí Cederblad ve svém katalogu difúzních mlhovin.

Jenom nechápu, v jakém smyslu ji Max Wolf objevil, když je na tmavé obloze s Božskou Mléčnou dráhou vidět i pouhým okem (já jsem ji tak viděl několikrát, píše o tom i Petr Hlous s poznámkou, že nerozeznal její charakteristický tvar), a když je pod č. 7000 uvedena už v NGC katalogu, který vyšel roku l888.

Zmenšenina Severní Ameriky má na obloze velikost asi dvou stupňů, nevleze se proto do zorného pole větších dalekohledů. Pro její prohlížení je nejlepší obyčejný triedr, kde nejvíc vyniká. Pozorování, která máme v archívu, by se dala shrnout asi takto. Mlhovina zdaleka není ve všech místech stejně nápadná, nejjasnější je atlantické (na Zemi východní, na obloze západní) pobřeží USA a Kanady, a to proto, že nejvíc kontrastuje s okolní temnou mlhovinou, nápadný je Mexický záliv. Slabší už je Střední Amerika, následuje vnitrozemí a sever Kanady už je spíš jenom tušit. Jirka Dušek upozorňuje na to, že ve vnitrozemí jsou vidět tmavé skvrny (Somet 25x100), sice nezřetelné, s neostrými okraji, ale jsou tam prý na sto procent. Na základě pozorování triedrem 7x50 v Úpici kromě toho vytvořil schematický náčrt rozložení jasu v mlhovině - největší hustota tečkování odpovídá největšímu jasu. Na kresbě (obr. 1) si můžete všimnout i dvou obláčků zakreslených v místech, kde podle atlasu leží trochu slabší difúzní mlhovina Pelikán (anglicky Pelican nebula, IC 5067 a 5070).

Druhou kresbu, zachycující průběh pobřeží mezi hvězdami (triedr 7x50) má na svědomí Denisa Dvořáková ("u čtyřúhelníčku nejjasnějších hvězd je vidět trhlina ... spousta hvězd ... nádhera").

Na pozadí Severní Ameriky leží taky otevřená hvězdokupa NGC 6996. Triedr 10x50 ji ještě nedokáže vytáhnout z příliš jasného pozadí, vhodnější 20x60 ukáže světlou kruhovou skvrnu, zrnitou, v níž se dá tušit pár jasnějších hvězdiček, v Sometu jich už je vidět bez problémů asi tucet. Zprávy o pozorování většími dalekohledy samozřejmě jenom uvítám.

Ono vlastně každé naše povídání nad dosavadními zápisy v archivu Amatérské prohlídky oblohy, ať už je řeč o jakémkoli objektu, je zároveň i malou inventurou a příležitostí, abych vás poprosil o doplňující pozorování. U Severní Ameriky se pokusím dozvědět něco víc o její astrofyzice (o vznikání hvězd v této oblasti, o tom, jestli mlhovinu ke svícení opravdu podněcuje Deneb nebo ne). Od vás bych potřeboval, abyste si všimli toho, do jaké míry vidíte Ameriku jako hvězdný oblak a nakolik ji tvoří spojité vsětlé pozadí. Taky je potřeba zjistit, které části jsou nápadné proto, že jsou jasné, a které proto, že ostře kontrastují s temnou mlhovinou na západě. A zkuste se taky podívat kousek vedle na Pelikána a spol.

OBSAHtiskLeoš Ondra


K r i t i k a ? ! ?

Nestává se tak často, aby jeden samizdatový plátek uveřejnil kritiku na jiný podobného zaměření, ale o časopisu pro astronomy amatéry Astropis bychom se zminit měli. Díky diplomacii Leoše Ondry jsme získali jeho osmé číslo. Vedoucím redaktorem je Radek Mašata a v redakční radě jsou taková zvučná jména jako ing. Pavel Příhoda, ing. Marcel Grün. Vychází 4x ročně (ten poslední s půlroční výrobní lhůtou!) a adresa redakce zní: Astropis, schránka č. 19, Gorodcovova l978, Praha 155 00.

A celkový dojem? Poměrně hodně článků jsem již četl někde jinde a velice by mně zajímalo, jak jsou redaktoři domluveni s autory. Podle mně nemá cenu přepisovat texty z profesionálních časopisů s mnohem větším okruhem čtenářů. Citelně zde chybí původní články (třeba o astronomické dění v Praze).

Ale nechme toho - každý člověk by měl dělat to, co ho baví a z čeho má radost. Jsou-li autoři Astropisu v tomto stavu, je to pěkné.

OBSAHtiskJiří Dušek



OBSAHtiskJiří Dušek