| Číslo 33. | 1990 | 26. Září |
OBSAH:
Planetárky
A h o j
Setkáme se?
Sundejme si růžové brýle (hlavně u nás v Brně)
Ze zpravodajské sítě Bílého Trpaslíka
Kulovky v zimě?
MILKY WAY 250 G MINI
Ještě jedno rande s Kasiopejou
Co si myslíte o APO?
Říše hvězd
Jeden z nejižněji pozorovaných ...
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
po prázdninách! Konečně tedy další Trpaslík spatřil světlo světa. Abychom nahradili onu prázdninovou neperiodičnost, trochu jsme rozšířili jeho obsah. Příspěvky mě sice zavalil Leoš Ondra, ale najdete i jiné stejně zajímavé věci. K tomuto číslu doporučuji dvě věci:
| OBSAH | tisk | Váš Leoš Ondra |
Zase jednou jsem podnikl nájezd na úpickou hvězdárnu. Zde jsem zařizoval spoustu věcí - mimo jiné mě napadlo uspořádat pokud možno ještě letos seminář pozorovatelů deep-sky objektů. Konal by se s největší pravděpodobností v Brně /to pro jeho dobrou dostupnost/ na začátku prosince (samozřejmě o víkendu). Ovšem nemělo by smysl něco takového dělat pro pět lidí.Proto tímto vyhlašuji průzkum - Kdo z vás by na Setkání přijel? (Napište co nejdřív).
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Sundejme si růžové brýle (hlavně u nás v Brně)
Během prázdnin se mnohé změnilo - Leoš Ondra zjistil, že než se učit zabíjet lidi, je lepší dělat něco užitečného, já jsem tak trochu pochopil, jak se žije v různých zemích, navštívil jsem několik astronomických pracovišť a hlavně jsem byl čtrnáct dní na chmelu, kde nebyla žádná astronomie, matematika fyzika a tedy byla spousta času na přemýšlení.
Situace v naší branži je podivná. Situace na brněnské hvězdárně přímo kritická. Nejedná se jenom o problémy finanční (dostáváte sice Trpaslíka v jejích obálkách, ale hvězdárna stěží platí poštovné), ale i vzájemné vztahy mezi lidmi nepřispívají k celkové pohodě. Nebýt pana ředitele Zdeňka Mikuláška, tak by byla amatérská astronomie brzo spolehlivě zlikvidována.
Na rozdíl od usychajícího Brna hvězdárna v Úpici vzkvétá. Její současné možnosti jsou téměř neomezené (a doufejme, že to vydrží i v budoucnosti). Dlouhou dobu se u nás v Brně říkalo, že se zde kromě pavědeckých předpovědí kolem Slunce nic nedělá. Opak je pravdou. Aktivita úpických pracovníků (především paní ředitelky Evy Markové, Leoše Ondry a Jiřího Korduláka) spěje k tomu, že nastává přesun ústředí amatérské astronomie do tohoto podkrkonošského městečka. Co se ovšem bude dít s naším Projektem ? Změníme i my působiště a "potáhneme" k lepšímu "korytu"? (V tomto případě ovšem myslím mnohem lepší pracovní podmínky po všech stránkách). Nebylo by to ovšem přinejmenším zákeřné vůči naší mateřské hvězdárně?
Jedna z možností jak z tohoto kruhu ven je se úplně osamostatnit a udělat z Úpice a Brna (popř. i někoho jiného) sponzory našeho projektu. Každá instituce by přispívala svým dílem a my by se, tím že bychom byli zase nezávislí, vyhnuli různým nepříjemnostem z minula a i tak bychom nikoho nezradili. Co vy na to?
PS: Nezapomeňte si přečíst Ohlasy na účtování ... v Astro č. 7 a 8.
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek, Brno |
Ze zpravodajské sítě Bílého Trpaslíka
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek, Leoš Ondra |
"A všímáme si i architektury nebes, třebas podoby Mléčné dráhy (tak, jak je vidět okem) nebo rozložení kulových hvězdokup na obloze. Protože vedle detailů je třeba zachovávat celek."
Kulovky v zimě? Prostě nejsou. Jak přijde konec zimy s jasnou Capellou nad hlavou, je to s nimi bída. Třináctka je dávno pryč, pod obzorem je i Pegasova hlava a Honící psi ještě naopak nevyšli nad zakalený obzor. Člověk pátrá v paměti i očima po obloze, ale na žádnou kulovou kupu ve Vozkovi, v Býku či dokonce v Malé medvědici si nevzpomíná a tak se vrací k dalekohledu pátrat po mlhovinách a hvězdokupách otevřených. A možná si vzpomene na houfy kulových hvězdokup na letní obloze.
Pěknou ilustrací je místo v Hadonoši, kde je v zorném poli Sometu 25x100 (o průměru 3,6 stupně) vidět trojice kulových hvězdokup najednou. Nejnápadnější z nich je M 9 (NGC 6333). Je samozřejmě dostupná i triedru, i když se nevyrovná takovým klenotům jako jsou M 13 v Herkulu nebo M 22 ve Střelci. V Sometu je nápadná, kruhová, jen zvolna se zjasňující do středu, při bočním pohledu bývají už vidět jednotlivé hvězdy (zatímco rozlišit kupu ve větších dalekohledech je obtížnější a vyžaduje to větší zvětšení). Na kresbě Jirky Duška, který M 9 pozoroval l5 cm refraktorem v Brně, je vidět zřetelně odlišená středová jasnější část výrazně nepravidelného tvaru, J. Mallas (4-palcový přístroj) viděl toto rozlehlé jádro oválné. Hvězdokupa leží blízko severovýchodního okraje tmavé mlhoviny Barnard 64, která může být podle literatury zahlédnuta 13 cm dalekohledem, ale zkušenému pozorovateli prý stačí i větší triedr. Zkuste podle námětu Waltera S. Houstona porovnat hustotu hvězd severovýchodně a jihozápadně od kupy (doporučuje zvětšení asi 100x a větší).
Když si budete messierovskou devítku prohlížet Sometem 25x100 nebo něčím podobným, pak za výborných podmínek uvidíte už na první pohled drobnou skvrnku druhé kulovky pole, NGC 6356. Snad by výjimečně mohla být k vidění i v triedrech, i když asi jen jako slabá drobet rozmáznutá hvězdička - Sky Catalogue 2000,0 sice uvádí 7,2 úhlové minuty coby její průměr, věrohodnější se však zdá vizuální odhad Milana Antoše (30 cm Cassegrain, zv. 120x), který jí připsal jen 2´. Podle literatury je tato kupa v amatérských přístrojích nerozlišitelná na jednotlivé hvězdy. Pro úplnost výpovědi však dodávám, že jsem ji před časem viděl v brněnské patnáctce (zvětšení 141x) skvrnitou či zrnitou.
Poslední z trojlístku a nejméně nápadná je hvězdokupa NGC 6342, podle Milana Antoše (jediné archivované pozorování APO, stejný přístroj jako před chvilkou) je slabá, ne však obtížná, s viditelným průměrem asi 2´. Když však tvrdím, že je spolu s předchozími dvěmi hvězdokupami vidět v Sometu, mám k tomu jako důkaz kresbu, kterou teď má někde u sebe Jirka Dušek. V každém případě se těším na vaše vlastní pozorování.
Naproti tomu na té druhé půlce nebes je kulových hvězdokup jako šafránu, v našem případě slovy šest. Střed té ochuzené části je na jižním okraji souhvězdí Vozky. A tak v lednu a únoru splývá večerní obloha skoro přesně s touto polovinou, protože právě v tu dobu je Auriga téměř v zenitu. Nad obzorem pak z kulovek nenajdeme skoro nic. Díváme se zkrátka do okrajových končin naší Galaxie, kde se potlouká jen několik málo nevýrazných hvězdokup. Počítám s tím, že se toto moje povídání, psané zrovna v době vrcholících Perseid, dostane do Trpaslíka v čase, který bude mít blíž k létu než k zimě, takže teď jenom o jedné z těch šesti . Nebude to messierovská M 79, ale hvězdokupa mnohem zajímavější, NGC 2419. Jak je vidět z mapky polokoulí, je kupou samotářskou, stranící se ostatních jak jenom to jde. Do dvacátých let tohoto století však nikdo s jistotou nevěděl, že jde o kulovou hvězdokupu. Až v té době se totiž na Mount Wilsonu podařilo zjistit, že se tahle drobná kruhová mlžinka skládá z hvězd. A když pak z nich Walter Baade vybral jako zrnka zlata z písku třicítku proměnných hvězd typu RR Lyrae, určil vzdálenost tohoto hvězdného společenství a užasl. Vyšlo mu totiž že NGC 2419 leží od našeho Slunce a dokonce i od středu Galaxie dál než Magellanova mračna. Nazval ji proto Intergalactic wanderer (Mezigalaktický tulák) a uvažoval o tom, jestli je ještě kulovou hvězdokupou vázanou k naší galaktické soustavě, nebo zvláštním případem samostatného útvaru, které se nacházejí v prostoru mezi galaxiemi.
Výřez z Uranky pro vyhledání Mezigalaktického tuláka (NGC 2419), kulové hvězdokupy ležící dál než Magellanova mračna, a kresba jejího těsného okolí z oka a ruky Kamila Hornocha (Newton 13 cm, zv. 69x, mhv okem 6,0 magnitudy).
Pochybnosti o podstatě NGC 2419 dnes už nemáme, je to opravdu kulová hvězdokupa, která patří k naší Galaxii. Před patnácti lety se na palomarském pětimetru uskutečnila fotometrie hvězdokupy až do 22,2 mag (V) a byly zhotoveny závislosti hvězdné velikosti hvězd na jejich barevném indexu pro střed kupy i okrajové části. Tak se podařilo kromě jiných věcí určit i vzdálenost hvězdokupy, 95 tisíc parseků čili 310 tisíc světelných let! Ve stejné práci (Racine R. aj., Astrophys. J. 196, 413, 1975) vyvodili autoři, že kupa obíhá kolem středu Galaxie jednou za 3,4 miliardy let ve výstředné dráze (e 0,62) a nyní se nachází poblíž apogalaktika.
Je možné, že nějaká novější práce změní (nebo už změnila) tyto hodnoty, nezmění to ale nic na výjimečném postavení NGC 2419. Zkuste třeba jen přemýšlet nad tím, jaký pohled na vesmír se nabízí z její ojedinělé perspektivy za okrajem Galaxie (viděli byste z ní Mléčnou dráhu tak jako u nás, to znamená jako obruč obepínající celou oblohu a dělící ji na dvě stejné části?). A až dozraje čas, zkuste ji najít v pustinách souhvězdí Rysa.
V původním New General Catalogue (NGC) z roku l888 je NGC 2419 charakterizována takto: "pretty bright, pretty large, little extended 90 degrees, very gradually brighter middle, star 7-8 magnitude 267°, 4´distance (značně jasná, značně velká, trochu protáhlá v úhlu 90stupňů, velmi zvolna se zjasňuje do středu, hvězda 7. až 8. velikosti v pozičním úhlu 267 stupňů, vzdálenost 4 úhlové minuty). "Nejúplnějším popisem objektu v našem archívu je pozorování Kamila Hornocha (kresbu přikládám), který použil za ideálních podmínek 13 cm Newton (zv. 69x): "Šíleně rozplizlá kulovka, uprostřed slaboulinké zjasnění, kulatá, průměr 2,5 - 3´, bez znalosti jasnosti srovnávaček (určoval jsem taky jasnost) odhaduji její hvězdnou velikost na 11 mag. Hledá se dobře, ale na její spatření je podle mě potřeba aspoň Somet. Blízko kulovky jsou tři hvězdy vůči slabé kulovce dost jasné a nepříjemně ruší. K jejímu pozorování jsou potřeba perfektní pozorovací podmínky." Druhé a poslední pozorování Mezigalaktického poutníka v archivu Prohlídky je shodou okolností ze stejného místa, z Lelekovic severně od Brna - Filip Hroch ho na první pohled viděl v Sometu 25x100, se středovou kondenzací, s ostrými okraji. Pokud se týká literatury, můžeme se v rubrice Waltera S. Houstona ve Sky and Telescope dočíst, že NGC 2419 může být za dobrých podmínek spatřena i 3-palcovým (7,5 cm) dalekohledem, přístroj s průměrem čtyřikrát větším prý může ukázat "náznaky jednotlivých hvězd kolem okrajů."
Vraťme se však zpátky k rozložení kulových hvězdokup na hvězdné obloze, musíme ho přece nějak vysvětlit. Astronomie se o to snažila začátkem tohoto století a vyřešení tohoto problému vedlo vlastně k pochopení toho, že náš hvězdný ostrov je obdobou galaxií pozorovaných v okolním vesmíru a k určení základních rysů jeho architektury.
Do té doby vypadal v představách astronomů vlastně stejně jako v mysli a pracech Williama Herschela. I když se měnily jeho odhadované rozměry, měl pořád podobu placatého hvězdného oblaku s ostrým ohraničením, v jehož středu leželo Slunce. Od dob Koperníkových trvalo čtyři století, než přišlo o privilegované postavení v našem koutku vesmíru. Zásluhu na tom má Harlow Shapley, který v letech 1916 až 1918 studoval na Mount Wilsonu vzdálenosti sedmdesáti kulových hvězdokup. Ukázalo se, že tyto objekty jsou v prostoru rozložené v pomyslné kouli se středem v souhvězdí Střelce, přičemž jednotlivé hvězdokupy se výrazně soustřeďují k tomuto středu. Není teď podstatné, že Shapleyho studie umístily slunce zrovna 20 tisíc parseků od tohoto středu soustavy kulových kup, dnes bereme za správné jiné hodnoty, pro nás je teď důležité to, že se ocitlo až na samém okraji oblaku kulovek. Na ten se pak díváme prakticky zvnějšku a to je ten důvod, proč se kulové hvězdokupy hromadí jenom na jedné půlce nebe.
| OBSAH | tisk | Leoš Ondra |
Celkem se kampaně zúčastnilo 7 pozorovatelů, kteří získali celkem 62 odhadů. Marcele blahopřejeme a v brzké době jí bude předán atlas Jan Hevelius: FIRNAMENTUM SOBIESCIANUM sive URANOGRAPHIA (vydáno Gdaňsk, 1690).
| OBSAH | tisk |
Ještě jedno rande s Kasiopejou
Když začnu oblast pročesávat s rozevřeným Atlasem Coeli před sebou, tou první věcí, která mi přijde na mysl, je proměnná hvězda a vícenásobná soustava AR Cas. V Kozmose jsem se kdysi zmiňoval nejen o tom, že má na svědomí zmizení hvězdy 3 Cas, ale taky o tom, že hlavní hvězdu provází do vzdálenosti 80" šest průvodců jasnějších než 9.5 mag. A tak nám AR Cas vynahrazuje jako vícenásobná soustava (ADS 16795) to, se nám zůstává dlužná jako hvězda měnlivá, jak se dřív pěkně říkalo proměnným. V této roli je proměnnou zákrytovou, hvězdná velikost se však mění jenom o 0.14 mag.
A stejně činíme i pro další bezejmennou planetárku Kasiopeje, o níž se píše v Deep Sky č. 29 v článku Small Scope Showcase, takže by snad mohla být dostupná našim přístrojům. Její symbol leží v Atlase Coeli v poloze Oh 25.5m a 55°41´(1950). Má označení PK 119-6°1, nebo Humason 1-1. Alister Ling v Deep Sky psal, že mlhovina má 5" kotouček protáhlý od severozápadu k jihovýchodu, ve zvětšení 400x snad viděl tmavší střed mlhoviny. Bohužel však zapomněl napsat, jaký průměr měl jeho dalekohled ... Perek a Kohoutek k tomu dodávají jenom tolik, že mlhovina má fotografickou hvězdnou velikost 13 magnitud.
Skoro přesně na jih, u hranic s Andromedou, leží hvězda R Cas. To písmeno R znamená, že šlo o první objevenou proměnnou v souhvězdí. Tímto způsobem historické se většinou staly proměnné typu Mira Ceti (dlouhoperiodické proměnné). To proto, že právě ty mají velký rozsah změn jasnosti - hvězda Chí Cyg v tomto směru drží dokonce rekord, nepočítáme-li ovšem výbuchy nov a supernov. Ani R Cas nebyla výjimkou - na soupis mirid ji roku 1853 připsal Norman Pogson.
V nejjižnějším cípu souhvězdí (chápaného v kanonické definici IAU jako oblast oblohy uvnitř vymezených hranic) je dvojice objektů, které leží už mimo naši Galaxii. Na cestě k nim se však ještě stavíme u otevřené hvězdokupy NGC 7686, nezakreslené v Atlase Coeli, ani v mnoha jiných mapách, i když má katalogově 5.6 magnitud. Podle Waltera S. Houstona ukáže 10 palcový (25.5 cm) dalekohled okolo 50 hvězd na ploše o velikosti 15´. Kupa v poloze 23h 30.2m, 49° 08´(2000) má mít velice nepravidelný tvar, proudy hvězd v ní prý vytvářejí tvar písmene Y. Těším se na vaše zprávy.
Ale abych se vrátil ke galaxiím NGC 185 a 147. Obě jsou v Coeli, ta druhá však bez označení, jako anonymní ovál. To by mělo znamenat, že má menší jasnost a je slabší než 12 mag. I taková autorita, jakou je NGC katalog, tvrdí, že je tato dvojice výrazně nestejná co do nápadnosti. U čísla 185 najdeme zmínku, že je značně jasná, zatímco č. 147 je charakterizováno jako velmi slabá. Dobrá, připusťme možnost, že tato hodnocení vycházejí z různých pozorování s neporovnatelnými přístroji. Jenže náš archív je s NGC v tomto ohledu zajedno.
V Cassegrainu s průměrem 25 cm byla (to v Uherském Brodě na božské obloze) první vidět prakticky na první pohled, velká, oválná, nepatrně a pozvolna se zjasňující dovnitř. V Sometu jsem ji hned na to viděl po chvilce jako poměrně rozlehlý slaboučký ovál, vhodný jen pro výborné podmínky. NGC 147 jsem si Cassegrainem prohlédl hned na to a zapsal jsem si tohle: "výrazně menší jas než předchozí, nalezena až po dlouhém pátrání a přesné lokalizaci dle Uranometrie (obloha zde jen nepatrně jasnější než v okolí". V Brně se mi podařilo najít NGC 485 Sometem, musel jsem se však na to místo dívat asi půl minuty.
A teď přichází ta hrůza: srovnání vizuálního pozorování s katalogy a troška počtů. Sky Catalogue uvádí pro galaxie tato data. Galaxie NGC 147 má vizuální hvězdnou velikost 9.30 mag, a je oválem o velikosti 12.9x8.1´, NGC 185 se rozprostírá na ploše 11.5x9.8´a má vizuální hvězdnou velikost 9.17 magnitudy. To však už na první letmý pohled znamená, že obě galaxie mají téměř naprosto stejný průměrný jas - přesněji 22.98 a 22.93 magnitudy na čtvereční úhlovou vteřinu. A tak je mně naprostou záhadou, kde se bere tak výrazně odlišná nápadnost těchto dvou mlhavých obláčků. Ještě tak kdyby patřily k různým morfologickým typům a měly výrazně odlišný průběh jasu v řezu, čili jeho rozložení po ploše. Jenže obě patří ke galaxiím eliptickým a ty se vzájemně moc neliší - NGC 147 je řazena k typu dE4, druhá potvůrka ke galaxiím dEO. A vizuálně nejsou patrné ani žádné nápadné detaily na jejich chomáčcích. NGC se jen zmiňuje o tom, že NGC 147 má stelární jádro 11. velikosti a NGC 185 je charakterizována jako "resolvable", což je česky rozlišitelná. Znamená to asi tolik, že galaxie je vidět zrnitá nebo skvrnitá a staří průkopníci pozorovatelské astronomie se domnívali, že tento objekt je složený z hvězd, které nelze jednotlivě rozlišit pro velkou vzdálenost od nás. V současnosti ji takovou viděl v 30-palcovém přístroji T. Nakamoto v USA.
A když už rozebíráme galaxie z hlediska pozorovatele, stojí za zmínku myslím ještě jedna věc. A totiž srovnání jasu galaxií s jasem oblohy. V Deep Sky citovali výsledky modelování vlivu umělého osvětlení ve městech na jas oblohy na různých světových observatořích a výsledky jsou takové, že vůbec nejtemnější kouty na naší planetě mají nebe, které v noci září 21,99 magnitudy z každé své čtvereční vteřiny. Takovými místy jsou třeba observatoře v Sidin Spring nebo Carro Tololo. Rozdíl průměrného jasu našich dvou galaxií a té nejtemnější oblohy je jedna magnituda, přítomnost chomáčku galaxie tedy zvyšuje jas asi o 40 procent. A to mluvíme o pustinách Austrálie nebo chilských And. Uprostřed Brna nebo Prahy to asi bude podstatně horší, a přesto se i tady dá NGC 185 najít ...
Dodejme ještě, že obě galaxie patří do Místní skupiny a jsou souputníky velké galaxie M 31 v Andromedě, stejně jako mnohem slavnější M 32 a M 110 (NGC 205). To jsou jinými slovy jenom galaktická humna, takže se na pohybu galaxií vůči nám nepodepsalo rozpínání vesmíru vůbec nijak - NGC 185 se od nás například vzdaluje jen docela šnečí rychlostí 4 km za sekundu.
Vraťme se však nejen do naší Galaxie, ale také přímo do dvojitého W, které, málo platné, představuje pro většinu lidí celou Kasiopeju. První hvězda souhvězdí, Alfa Cas, byla dřív podezřelá ze změn jasnosti. Obvykle se uvádí, že její (domnělou?) proměnnost objevil roku 1831 Birt. Měla se měnit mezi 2 a 2.5 magnitudy. Friedrich Argelander ji dokonce přisoudil periodu 79,1 dne se základní epochou l0. ledna l844. O stálosti jejího svitu však pochyboval už Goodricke, který ji používal jako srovnávačku pro Algola. Jeho přítel a kolega Pigott došel později nezávisle ke stejnému závěru: "I am now of opinion that the Alfa varies in a few hours (červenec 1787). "Všeobecný katalog proměnných hvězd (GCVS) o ní nicméně mlčí."
Oblast mezi následující dvojicí základních hvězd Kasiopeje, Epsilon a Delta, je hotovým hvězdokupištěm. Najdeme tady i jednu Messierovu kupu, M 103, běžně ztotožňovanou s NGC 581. Mám však čím dál větší pochybnosti (už pomalu hraničící s pevným přesvědčením) o správnosti této identifikace. Objekt číslo 103 byl poslední položkou v původním Messierově katalogu, a objevil jej Pierre Méchain, Messierův přítel, kolega a spoluautor katalogu. Messier ho už nestačil zkontrolovat a do katalogu se dostal dokonce bez souřadnic, jen s velice lakonickým popisem: "kupa hvězd mezi Epsilon a Deltou nohy Kasiopeje". Nejnápadnější kupou odpovídající tomuto stručnému popisu je však podle mě NGC 663. Když jsem se tady naposled loni v srpnu toulal Sometem, padla mi do oka ze všeho nejdřív právě ona. Klasická stotrojka, NGC 581, je krásná ve větších průměrech a zvětšeních, v Sometu však nevyniká.
Zdá se, že nejsem sám, kdo má podobné pochybnosti. Můžeme například otevřít Deep Sky (č. 29) ("Why does M 103 rank an M-number and not NGC 663?) nebo se podívat do našeho archívu. Naposled to bylo pozorování Pavla Jablonického: "Potom som si našiel eště jednu otvorenú hviezdokopu v Kasiopeji, NGC 663. Púvodne som hladal inú otvorenú hviezdokopu - M 103. Aj som si myslel, že je to ona, ale všimol som si, že je viac posunutá k Epsilon Cas." Což dokumentuje druhý argument proti obvyklé identifikaci - myslím si, zcela osobně, že kdyby Messier mínil číslem 103 opravdu NGC 581, nepsal by "mezi hvězdami Epsilon a Deltou", ale "u hvězdy Delta."
Poslední dnešní hvězdokupou se dostáváme až do oblasti proslulé Chí a h Persei (pozorujte mimochodem její proměnné hvězdy, viz BT č. 20, prosím). A je to tak trochu detektivní příběh.
Nejstaršími záznamy v archívu Amatérské prohlídky oblohy jsou zápisy Jindry Šilhána, které jsem si s jeho svolením přepsal do svého deníku. Když probíral objekty v této oblasti se Sometem a brněnskou patnáctkou, napsal si v říjnu 1971: "Na místě, kde je v Coeli označena proměnná S Per, se nachází nádherná velká otevřená hvězdokupa (průměr asi 40 úhlových minut), skvělá pro SB. V R 150 se jeví jen jako bohaté hvězdné pole." Na tento záznam jsem navázal až po šestnácti letech, opět v Brně a Sometem: "kupa kolem S Per - kolem S není, ale víc na sever od Chí a h Per ke Kasiopeji jde skvělý oblouk hvězd, a ještě od jeho konce na sever je na nepravidelné ploše velká hustota hvězd, plocha jimi pokrytá má tvar hrušky se stopkou, výšky asi 1.4 stupně; nádherné; vpravo od stopky pěkná, i když nebarevná dvojice hvězd pro Somet."
To už mě začalo zajímat a začal jsem se pídit po tom, jak se hvězdokupa, nebo co to vlastně je, jmenuje. V dobách před Urankou to bylo drama, ale nakonec jsem díky atlasu otevřených hvězdokup od Altera a Ruprechta zjistil, že nejspíš jde o otevřenou kupu Stock 2 (2h 11.4m, +59°02´- 1950). A pak jsem ji s překvapením našel v klasické astrofyzikální příručce Allenově, kde je zahrnuta ve výběru 25 otevřených kup Galaxie, hned vedle Praesepe a M 38. Takže objekt, který by v Atlasu Coeli neměl chybět. A je požehnán i deep-sky klasikou, průvodcem reverenda Thomase W. Webba, kde se na závěr popisu Chí a h Per píše: "Follow the curve cxf stars n (orthern), which leads into a glorious region at 2h 6m, N 58°55´ (ekv. 1900)." Podle Sky Ccat. má Stock 2 průměr 60´a vizuální hvězdnou velikost 4.4 magnitudy. Pokud současně můžeme věřit Allenovi, činí zeslabení světla na 1000 let trvající cestě mezihvězdným prachem 1.3 mag, takže nebýt toho, zářila by Stock 2 na obloze ve skvělé třetí velikosti.
Prach poblíž roviny Galaxie nás ostatně připravil i o další požitky. Kousek odtud na západ našel roku l968 italský astronom Paolo Maffei dva rozlehlé infračervené zdroje, dnes známé jako Maffei 1 a 2. Jasnější z nich (2h 36.3m, + 59°39´ - 2000) měl úhlovou velikost 50", výrazné jádro a slabší vnější protáhlou část. Poloha zdrojů v oblasti mlhoviny IC 1805 a kupy Mel 15 naznačovala, že půjde o objekty související se vznikem hvězd v této mladé hvězdokupě. Později se ale ukázalo, že jde o blízké galaxie, které by - nebýt prachu blízko roviny Galaxie - byly ozdobou naší oblohy. Maffei 1 je obří eliptickou (E3) galaxií, která by měla při průměru asi 15´ hvězdnou velikost 6,3 magnitudy. Takhle je však jen slabou, nepopsatelnou šmouhou na deskách Palomarského atlasu a zcela nedostupná amatérským přístrojům. Její partnerka je stejně daleko od nás (6-10 milionů světelných let) a je galaxií spirální.
Když už jsme se skrz infračervené záření dostali do království současné astrofyziky, připomeňme - alespoň existenci - dvou dalších zajímavých objektů. Ve východní části Kasiopeje, kde budeme naši procházku souhvězdím končit, leží totiž i vůbec nejjasnější kvazar na obloze, 4U 0241+61, který má ve vizuální oblasti 12.2 mag. Už se podařilo najít v časopise Nature práci o jeho objevu i s mapkou, až ji přizpůsobíme amatérským potřebám, napíšeme o kvazaru článeček do Trpaslíka.
Tím druhým objektem zájmu dnešní astrofyziky je radiový zdroj 30 58 (leží asi ve třetině cesty od Epsilon k Iota Cas), pozůstatek po galaktické supernově z roku 1181. Ta sice po sobě nezanechala nic takového jako je Řasová nebo dokonce Krabí mlhovina, historické supernovy jsou však příliš těsně spojené s historií obdělávání oblohy, než abychom je mohli v budoucím průvodci zamlčet. Příležitostně vám o této napíšu víc. Stejně však je zajímavé, že v nevelké Kasiopeji bouchly hned tři historické supernovy - roku 1181, 1572 (Tychonova) a 1667.
Je načase dnešní toulky jedním z nejzajímavějších souhvězdí končit. A tak na závěr zase dva objekty, které potěší srdce amatéra pozorovatele - jednu nádhernou trojhvězdu a jednu zákrytovou proměnnou, úplně ideální pro začínající proměnnáře.
První lahůdkou je vícenásobná soustava Iota Cassiopeiae, které jsem pod dojmem chvíle věnoval v noci 26./27.července 1988 tolik místa ve svém deníku, jako málokteré jiné dvojhvězdě:
"zv. 56x: skvělé - hlavní složka zlatožlutá, jasná, u ní podstatně slabší drobounký průvodce, velký nepoměr ve velikostech a jasnostech, ale ničemu to nevadí, protože je blizoučko; skutečný průvodce, který svou hlavní hvězdu provází; průvodce slabý červenofialový nádech; hlavní složka je šišatá; zv. 90x: nádherné, neuvěřitelně krásné - průvodce už je dál, takže se do mezery vejde celá hlavní složka, objevil se však druhý průvodce! - vyžaduje velmi pečlivé zaostření a je skutečně přisedlý na hlavní složce; úhel, který svírají oba směry k průvodcům, je asi 110 až 120 stupňů; první průvodce je v porovnání červenější, druhý, nově se vynořivší, je do modra; dychtivě čekám na další zvětšení; rozhodně je nutné ji demonstrovat, nejenom pro neobyčejnou krásu, ale i pro ojedinělé rozestavení hvězd trojice, a i proto, že se snadno hledá; zv. 141x: druhý průvodce se nepatrně odloupl od hlavní složky, odděluje ho tenounká mezera, snad ani ne zcela tmavá; mezery mezi průvodci a okrajem hl. složky jsou snad v poměru 5:1; zv. 225x: první průvodce červenofialový, druhý světlounce modrý; zv. 375x: barvy - sytě žlutá, červenofialová a světle modrá potvrzeny - první světlý difr. kroužek kolem hl. složky dělí vzdálenost k druhému průvodci na polovinu; zv. 563x: neostré, barvy zůstávají; bylo to velkolepé."
Bohužel nemám po ruce rejstřík vašich pozorování dvojhvězd, takže proto cituji jenom ze svého deníku.
Druhou a poslední slíbenou lahůdkou dnešního večera je, omlouvám se, hvězda proměnná. Před časem jsme se s Jirkou ptali, proč od vás dostáváme tak málo odhadů proměnných hvězd, když jsme už v Trpaslíku vydali pěknou řádku mapek. Odpovědí nepřišlo moc, ale jedna myslím vystihuje příčinu - je těžké ztrácet čas s obyčejnou hvězdičkou, koukat na ni hodiny, když hned vedle je rozlehlá pláň noční oblohy plná mlhovin, hvězdokup, dvojhvězd a galaxií, které ještě neznám.
Druhá příčina může být v tom, že jste ještě neměli možnost si pozorování proměnné hvězdy vyzkoušet a na vlastní oči se přesvědčit, že slábne až skoro k nevidění a pak se zase vrátí do původní podoby, jakoby se nic nestalo. A třeba si přitom představovat, jak tím zákrytem plyne čas dvěma hvězdám, které obíhají těsně jedna okolo druhé.
V zákoutích tohoto souhvězdí jsme už šmejdili dvakrát. Poprvé to bylo v Zajímavostech noční oblohy č. 6/1988, věnovaných západnímu konci Kasiopeje, podruhé docela nedávno, kdy nás po blízkém okolí samotného W provázel Alan MacRobert v překladu Martina Konečného (BT č. 30). Přesto zbyla ještě spousta zajímavostí, takže dnes zase jen o něčem. Krok za krokem si budeme všímat jednotlivých detailů, Kasiopeju celou najdete vlevo, kde je etiopská královna v arabském podání, kresba je z dílny perského astronoma Abu l-Husain al-Sufiho (903 - 986 n.l.).
Takže jsem podle Sky Catalogue 2000.0 nakreslil mapku soustavy se složkami A až H. Poslední z nich je nejslabší a má 13. velikost. V triedru nebo Sometu je AR Cas vidět většinou jenom jako dvojice bílých hvězd, každá z nich je však ve skutečnosti ještě těsňoučkou dvojicí. První (AB) má parametry 4.9 a 9.3 mag, 1.1", 347° (měření z roku 1947), druhá, slabší (CD) zase 7.1 a 8.9 mag, l.4", 222° (1956). O pozorování B a D, stejně jako zpovzdálí okounějících složek soustavy nemám žádné zprávy, vyzkoušejte proto hlavně větší přístroje. Hned vedle AR Cas leží planetární mlhovina, v Atlasu Coeli zakreslená, ale neoznačená, a proto dráždící mou zvědavost. V katalogu Perka a Kohoutka lze zjistit označení (PK 111-2°1 neboli Hubble 12) a další věci Třeba její fotografickou hvězdnou velikost (čtrnáctou) a rozměry (je menší než 10"). Jejím objevitelem se roku 1921 stal Edwin Hubble, proslulý odhalením rozpínání vesmíru. Přikládáme fotografickou hledací mapku ze zmíněného katalogu.
Nedaleko hvězdokupy NGC 7789 (o které byla už řeč v Kozmosu) leží jasná hvězda r Cassiopeiae, klasický příklad hvězdy veleobří. Má absolutní hvězdnou velikost MV -8.4 mag (najděte si někde vizuální hvězdnou velikost mv a spočítejte si vzdálenost), průměr asi 600 - krát větší než Slunce, hmotnost asi 25 hmotností slunečních. Je ale taky hvězdou, která vyvádí pěkné spektrální kousky. Do roku 1930 byla řazena do spektrální třídy K, v roce 1943 však byla zařazena do třídy F8Ia. V letech 1946 až 1947 její vizuální hvězdná velikost dočasně poklesla o celých 1.5 magnitudy a ve spektru se objevily pásy oxidu titanu TiO, charakteristické pro třídu M.
Starý, ale dobrý Nortonův atlas, který si Jeník Holan kdysi koupil v antikvariátu, uvádí v půli cesty od Gama Cas ke Kappa Cas otevřenou hvězdokupu H.VIII. 78 (osmasedmdesátý objekt v osmé Herschelově třídě, představující hrubě roztroušené (coarse scattered) hvězdokupy). Norton je ve výběru objektů poměrně skoupý a tento navíc není v Atlasu Coeli. Proto jsem sem kdysi se zvědavostí namířil Somet a našel "asi 15 zhruba stejně jasných hvězd, při cestě od Gama Cas snadno naleznutelnou skupinku středně hlubokou, spíš mělčí, pozadí jen velmi lehce načrtnuté, skupinku připomínající zaoblené písmeno W, tímto tvarem nápadnou." Pro Somet je myslím pěkným objektem - najdete ji i v katalogu NGC pod číslem 225.
Dvojhvězdou, kterou většina pozorovatelů (včetně řady slavných jmen astronomie světové) vstupovala do říše zákrytových dvojhvěz, je RZ Cassiopeiae, jasná a dostupná triedru nebo dělostřeleckému binaru. Zkušenosti všech těch, kdo s ní začínali, svědčí o tom, že je řadou předpokladů právě pro začátky v tomto druhu pozorování ideální. Najdete ji i v Atlasu Coeli, kromě toho přikládáme i původní mapku brněnského programu pozorování zákrytových dvojhvězd, kde najdete taky potřebné údaje o hvězdných velikostech, periodě a trvání zákrytu. A proč je RZ Cas spolu s ostatními zákrytovými proměnnými tak sledovaná po desítky let? Jde o to, že se jejich perioda (a tedy oběžná doba složek) mění,a to je možné jen tehdy, když si obě hvězdy vzájemně kradou látku. Z jedné složky na druhou přetéká horký plyn, a to třeba tak dlouho, až se hvězda původně lehčí stane navenek hvězdou více vyvinutou a astrofyzici jsou z toho na větvi. Na grafu vpravo je perioda RZ Cas (plus 28 h 41 min) v letech 1947 - 1975.
| OBSAH | tisk | Leoš Ondra |
Ještě teď si vzpomínám na onu fotografii kohosi u binaru a prvý článek o APO v Kozmosu. Už už jsem se chystal odepsat - ano je to skvělý nápad, a snad i my tady v Úpici tomu můžeme trošku pomoct. Třeba tím, že vytiskneme první výsledky pozorování dejme tomu za rok - jako propagaci celého projektu. Nakonec jsem se neozval, ale i tak mě zajímalo, co bude s APO dál. Jestli se z prvotního nadšení vyklube cosi k světu, nebo zda to sklouzne tam, kde je většina celostátních odborných úkolů hvězdáren. Tedy nikam. Kupodivu nejenže projekt nezapadl, ale zdá se, že slibně prosperuje a je na nejlepší cestě splnit to, co si předsevzal. Navíc (a to je minimálně druhá deviza) představuje jakýsi ideální model, jak vést metodicky pozorování čehokoliv (Bílý trpaslík coby nositel aktuálních informací o projektu, zpracování dat, prezentace prakticky ve všech astročasopisech, spolupráce se zahraničím, osobní kontakt s pozorovateli ......).
Pár námětů a připomínek: 1) Základní sestava pozorovatelů APO se už asi stabilizovala, přesto by možná stálo zato "vyzobat" všechny další potencionální zájemce o pozorování z řad astronomicky neorganizované mládeže. Třeba formou propagačního článku v celostátních časopisech pro mladé; napadá mě momentálně VTM, ABC a slovenský Elektrón. 2) Což takhle uspořádat (nebo spíš pořádat každý rok) celostátní pozorovací expedici všech pozorovatelů APO? Kdyby se podařilo zajistit dostatek přístrojů, převézt tam kompletní archív a literaturu, myslím, že by to mělo nesmírný význam. Ono je totiž asi něco jiného o pozorování a objektech povídat (třeba na semináři pro pozorovatele) a něco jiného je společně a trošku koordinovaně pozorovat, druhý den si výsledky porovnat a o všem si pohovořit. Tady by se jako ideální místo myslím nabízela Úpice (knihovna, solidní přístrojové vybavení, vcelku ucházející pozorovací podmínky, počítač, vybavený areál pro ubytování účastníků), 3) Finanční legalizace. Přichází doba, kdy se čím dál víc věcí točí kolem peněz. A projekt APO je - pokud vím - ještě stále financován z velké části vedoucími. Tohle by se mělo změnit. Pokud by APO nevzala pod křídla pod křídla nějaká větší hvězdárna jako plnohodnotný pozorovací program (dobře prosperující, s perspektivou a zřejmými výsledky, z nichž i sama může vytěžit), možná by stálo zato projednat věc s vedením ČASU - nebo promyslet jinou formu financování. Časem budou náklady určitě růst. 4) FOTO-APO. Bylo by zajímavé doplnit pozorování o fotografie objektů. Samozřejmě - bylo by to nesmírně složité a možná by s tím vedení APO mělo jednou tolik práce. Ale třeba by se z řad Apačů (nebo spolupracovníků) našel schopný astrofotograf a organizátor......
| OBSAH | tisk | Jiří Kordulák, hvězdárna Úpice |
Tak zase po čtvrt roce byla redakční rada Říše hvězd, tentokrát na Petříně (tedy Štefánikově hvězdárně). Protože jsem na ní jakožto nejčerstvější člen tohoto spolku byl, můžu vám říci něco bližšího o tom, co se děje v zákulisí našich astronomických časopisů. Časopisů v množném čísle, protože dva dny předtím, 10. září, se na neutrální moravské půdě brněnské hvězdárny konala pracovní schůzka zástupců Kozmosu a Říše hvězd. Ať už měl kdokoli jakékoli obavy, dopadla podle informací účastníků velmi dobře. Redakční rady si budou vzájemně vyměňovat zápisy z porad, dva členové redakční rady Říše budou přijati do redakční rady Kozmosu (Zdeněk Pokorný a Zdeněk Mikulášek) a naopak. Jednou ročně se budou konat společná zasedání rad, vzájemně budou přetiskovány obsahy čísel a budou podniknuty kroky k tomu, aby oba plátky byly k dostání v celém Československu. Otázkou ovšem je, kdo bude zajišťovat distribuci, protože monopol PNS se zřejmě ke konci roku rozpadne a co bude v lednu nikdo neví. Zástupci Říše hvězd například na schůzce obou redakčních rad jednali s vědomím toho, že český časopis bude mít po Novém roce velký formát, barevnou obálku, 24 stran a dvoubarevný tisk na polovině stran. Euforie však skončila už den poté, kdy Ministerstvo kultury ČR (které Říši hvězd vydává) zrušilo všechny sliby. Od Nového roku, pokud dojde k liberalizaci cen, bude dražší jak tisk tak papír, nikdo neví o kolik. Takže pokud bude Říše hvězd vycházet, bude ve stejné podobě jako letos, bude ale dražší a bude mít lepší obsah. Starý šéfredaktor pan Škoda už definitivně odešel, první číslo, které bude zrcadlem nové redakce, bude letošní č. 9. Jaká bude Říše hvězd však záleží i na autorech, mezi něž můžete patřit i Vy.
| OBSAH | tisk | Leoš Ondra |
Jeden z nejjižněji pozorovaných ...
V BT č. 30 jsem se dočetl o programu na pozorování nejjižnějšího objektu viditelného v našich šířkách. Proto jsem v noci z 22. na 23. července u obce Suchý pozoroval objekty v souhvězdí Střelce, protože jsem tam tušil největší šanci. Uvažoval jsem jaký druh objektu zvolit, zda otevřenou nebo kulovou hvězdokupu. Podle mého názoru otevřená hvězdokupa vlivem atmosféry u obzoru ztrácí nejen svoji jasnost, ale i bohatství slabých hvězd, a proto by se těžko identifikovala. Kulová hvězdokupa ztrácí jen svůj jas a dá se s jistotou rozlišit od ostatních hvězd. Z tohoto důvodu jsem si na pozorování zvolil kulovou hvězdokupu NGC 6723 v jižní části souhvězdí Střelce. Tato oblast se v době mého pozorování nacházela asi 2°
nad jižním obzorem trošku přezářeném nedalekou vesnicí. (Samozřejmě s podmínkami v Brně se to nedá vůbec srovnávat.) Měl jsem asi hodně štěstí, že jsem ji spatřil. Kulovka připomínala neurčitý mlhavý obláček viditelný snadno i centrálním viděním. Bočním viděním vynikala jeho velikost a pravidelný kruhový tvar.
| OBSAH | tisk | Michal Schořík, Brno |