OBSAH:
Napadla mě taková divná myšlenka. Víte, že vy všichni (tedy pozorovatelé) máte vůči nám jednu ohromnou výhodu? A to moment překvapení. Nikdy totiž dopředu nevíte, co bude v Kozmose, Astru, ŘH nebo v Bílém trpaslíku. Nevíte, že v tom dnešním čísle kromě pokračování seriálu o planetárních mlhovinách najdete první 4 listy z báječného atlasu NORTON´S STAR ATLAS (by A. P. Norton and J. G. Inglis), pozvánku na proměnářský seminář ......
Jak šťastní lidé ......
V tomto čísle dostáváte nekvalitní (ale kdybyste viděli, jak jsem je vyráběl!) kopie 4 listů z Nortonova atlasu (0 několik stránek dál si k němu můžete přidat další informace.), který se výborně hodí k pozorování dvojhvězd. Obsahuje totiž jejich číselné identifikace. Nehodí se sice přímo k práci u dalekohledu, ale když si identifikace přepíšete do Atlasu Coeli (doporučujeme už i pro případnou budoucí kontrolu, protože číslo nemusí být vždy úplně čitelné), nic vám pak nebrání pozorovat. V příštím Trpaslíku budeme pokračovat ve vydávání dalších listů.
ZE ZPRAVODAJSKÉ SÍTĚ BÍLÉHO TRPASLÍKA
Stává se mi, že třeba na jaře dostávám chuť na čerstvý vlašský ořechy nebo na kadlátky. Podobně neposlušné bývají i mé chuti a inspirace astronomické, takže se mi takhle v létě zachce psát o třeskutě zimních objektech a Jirkovi pak nezbude než článeček nechat nějaký čas uležet.
Tentokrát to ale vyšlo, vzpomněl jsem si na jednu klasicky podzimní planetární mlhovinu, svou oblíbenou NGC 246 ve Velrybě. Těžko říct, proč k ní cítím náklonnost, ani jméno nemá a viděl jsem ji ostatně jenom v jediné noci. Ale když tak nad tím přemýšlím, napadají mě tři, i když podivné příčiny.
Jednak mi je sympatická svou polohou, odstrčená v Bohem zapomenutých částech oblohy mimo Mléčnou dráhu, ale přitom ve spolehlivé blízkosti jasných hvězd j1 a j2 Ceti. Druhým důvodem je asi to, že její nepravidelný nadýchnutý obláček je položen do pravoúhlého trojúhelníku stejně jasných hvězd, důvodem třetím pak skutečnost, o níž jsem se dozvěděl ze Sky and Telescope, totiž, že atomy a ionty v NGC 246 jsou vybuzené do tak vysokých úrovní, že ve světle mlhoviny hraje podstatnou roli modré záření helia.
Když jsem si ale začal připravovat hmotu, z níž jsem chtěl vytvořit tenhle článek, zjistil jsem k svému vlastnímu překvapení, že tahle mlhovina je natolik neobyčejná, že si samostatné povídání zaslouží i bez mé protekce.
Začíná to třeba už tou její osamocenou polohou na nebi. Planetární mlhoviny se velmi nápadně soustřeďují k Mléčné dráze a hlavně do souhvězdí Střelce, což v prostoru znamená nakupení u roviny souměrnosti Galaxie a poblíž jejího středu. Názorně to ukazuje obrázek dole, převzatý z Perkova a Kohoutkova katalogu (Catalogue of Galactic Planetary Nebulae, NČSAV 1967 Praha). Moje oblíbenkyně v něm dokonce ani není zakreslená. Ve stejném katalogu vystupuje pod pseudonymem PK 118 - 74° 1, což znamená tolik, že má galaktickou délku 118 stupňů a šířku nezvykle velkou: -74,1 stupně. Dal jsem si práci a probral katalog od sklepa až po půdu a našel jsem mezi více než tisícovkou mlhovin jen jednu jedinou, která je od Mléčné dráhy ještě dál !
Podle práce M. H. Lillera a spol. z roku 1966 (Astrophys. J. 144, 280) se úhlový poloměr mlhoviny zvětšuje o 1,4+/-0,5" za století. Srovnáním se současnou hodnotou poloměru, asi 225", můžeme hned dostat odhad stáří NGC 246. Vychází 12 až 25 tisíc let, což je u planetárek běžný věk. Lillerův výsledek nám však může říct i to, jak je mlhovina od nás daleko. Z druhého zdroje informací o jejím zvětšování, z rozštěpení spektrálních čar, se totiž dá rychlost rozpínání určit v kilometrech za sekundu (konkrétně to dělá 38 km.s-1). Spektrální měření sice vyjadřuje rychlost rozpínání ve směru kolmém k tomu, o němž mluví růst úhlových rozměrů, pokud ale připustíme, že se mlhovina zvětšuje souměrně, můžeme oba zdroje zkombinovat. Pokud se poloměr zvětší za sekundu o 38 kilometrů, pak za sto let už to je úctyhodných 120 miliard kilometrů, tedy necelé čtyři tisíciny parseku. A tenhle přírůstek se pod úhlem l,4" bude jevit ze vzdálenosti 570 pc. Druhá metoda určení vzdálenosti se dá použít jenom u těch planetárních mlhovin, jejichž centrální hvězdy jsou složkou fyzické dvojhvězdy (a to ještě ne u všech). Takových je jak do mariáše, ta moje však k nim patří. To, co v dalekohledu nebo na fotografii uvidíte uprostřed mlhoviny, je horká modrá hvězda, která má podle měření W. A. Bauma (1960) hvězdnou velikost 11,88 mag (V). V roce 1929 zjistil van Maanen (PASP 41, 181), že ve vzdálenosti 4" má slaboučkého průvodce a že tento nerovný pár je fyzickou dvojhvězdou. Takže když se později podařilo zjistit, že průvodce je hvězdou hlavní posloupnosti se spektrální třídou G8V - KOV, bylo vyhráno. Takové hvězdy mají absolutní hvězdnou velikost + 5,9 magnitudy, zatímco tahle, v nitru NGC 246, má jen 14,28 mag. Zeslabení světla mezihvězdným prachem vůbec nestojí za řeč, takže z rozdílu obou hvězdných velikostí přímo dostaneme druhou hodnotu vzdálenosti mlhoviny, 470 pc. Oba výsledky se liší jen příjemně málo, dohodněme se na střední hodnotě 520 parseků, to je asi 1700 světelných let. Jinak řečeno - ty dvě úhlové minuty vymezené v kresbě NGC 246 představují skoro přesně jeden světelný rok. A řečeno ještě jinak - tahle bublina plynu patří mezi největší planetární mlhoviny, její průměr je přece jenom celou polovinou vzdálenosti Slunce a Proximy Centauri. Spíš než mlhovinou obklopující hvězdu je tedy mlhovinou rozloženou v mezihvězdném prostoru. Podobně to chápal i William Herschel, který, když ji roku 1785 objevil, ji nezařadil mezi mlhoviny planetární, ale do třídy páté, k mlhovinám rozsáhlým. Až v našem století připomněla Reynoldsovi Soví mlhovinu M 97 a spektrální pozorování Campbella a Paddocka už definitivně přiklepla příslušnost NGC 246 k planetárním mlhovinám. Fotografie ukáže bohatou vnitřní strukturu mlhoviny. Ta, kterou jsem přetečkoval, je z časopisu Astronomy (August ´90, str. 74) a jejím autorem je Kim Zussmann. S pomocí fotografie studoval planetární mlhoviny i Heber Doust Curtis začátkem století. NGC 246 popsal takhle (Publications of the Lick Obs., Vol. 13): "Centrální hvězda 9,5 mag. Poněkud nepravidelný ovál, nejjasnější na západním okraji( 4´x 3,5´v pozičním úhlu 120 stupňů. Obvod ostře oříznut, s dojmem nedokonalého prstence. Velmi slabá, nepravidelná látka ve vnitřních částech. Centrální hvězda je modravá a výrazně jasnější fotograficky než vizuálně." Pokud se týká vizuálních pozorování, máme v archívu APO jenom dvě. Na čisté obloze je v Sometu 25x100 vidět na první pohled jako nečekaně rozlehlý, lehce oválný mlhavý obláček (PK katalog uvádí jen jednu hodnotu hvězdné velikosti mlhoviny, fotografických 8 magnitud - Payne, 1930), takže nevěřím tomu, že by nebyl vidět i něčím menším, i když literatura o tom mlčí. Ani v l6 cm refraktoru (zv. 80x) nejsou vidět žádné detaily planetární mlhoviny, upoutají však tři nebo čtyři slabší hvězdičky, z nichž tři vytvářejí pravoúhlý trojúhelník. Dalekohledy průměru 25 cm a víc jsou podle W. S. Houstona schopné ukázat náznak prstence.
Že šotek může někdy řádit přímo zběsile, svědčí to, co se stalo v minulém čísle. "Vypadl" nám celý odstavec ....
"O další zajímavé proměnné hvězdě souhvězdí, gama Cassiopeiae, zvané Cih, tady teď mluvit nebudu, to je téma na samostatný článek. Dvojice vějířových difúzních mlhovin vybíhající od ní v navzájem kolmých směrech, IC 59 a 63, byla objevena až Emersonem Barnardem, a to na fotografiích exponovaných 2. února 1894. Podle objevitele nebyly nikdy zachyceny jinak než ve fotografickém médiu, takže šance amatérů jsou asi minimální. Připomínám ještě, že v Atlase Coeli je dvojice zakreslena nesprávně, pootočena proti skutečnosti o 90 stupňů, jak dokumentuje originální Barnardova skica (přetiskujeme z BT č. 21).
NORTON´S STAR ATLAS BY A. P. NORTON Je jedním z nejlepších hvězdných atlasů pro amatéry. Dokazuje to jeho devatenáct vydání od roku 1910. Na 16 mapách je vyznačeno 8 400 hvězd (jasnějších jak 6,35 mag) a okolo 600 deep-sky objektů. Hvězdy a dvojhvězdy mají uvedeny číselné identifikace z různých katalogů, obdobně i objekty. Kniha také obsahuje rozsáhlé povídání o astronomii rozdělené na několik kapitol (astr. termíny, galaxie a hvězdy, spektroskopie ...). Dnes si tento skvělý atlas můžete objednat ve vydavatelství Sky Publishing za $ 34.95.
V jednom útlém spisku o nebi z roku 1919 z něhož jsem bohužel našel jenom torzo bez titulu, se populární mlhovina M 27 (NGC 6853) v Lištičce popisuje tímto způsobem: "Jméno Dumbell nebula. Pojmenoval ji tak W. Herschel po podobnosti s nářadím tělocvičným užívaným v Anglii." Jiné prameny připisují autorství přezdívky Lordu Rossemu, dalo by se diskutovat o tom, jestli je M 27 čince skutečně podobná. Teď však jde o jinou věc. Autor (K.A.) popisuje M 27 tak, jakoby činka byla pro čtenáře neznámým předmětem. S tím možná souvisí i to, že Dumb - bell (tak se to píše správně) se dřív občas překládala jako Němý zvon. Pokud by vás napadlo psát o Lištičce do zahraničí, mohlo by být užitečné vědět i to, že dum - bell má ve slengové angličtině ještě jeden význam: debil, idiot, zabedněnec a další synonyma, která jsou nasnadě.
|