Číslo 43.199112. Únor

OBSAH:
M3
Ze zpravodajské sítě Bílého trpaslíka
Drama na pokračování
6. a 7. dubna Seminář APO
Orion, sv. Petr, hůl
Snadné a zimní

M3

M3 je překrásná kulová hvězdokupa. Můžeme říci, že patří mezi ozdoby noční oblohy.

Tak jako mnoho jiných ji objevil Ch. Messier roku 1764. Viděl ji jako mlhavou hvězdu šesté velikosti. V patnáctce brněnské hvězdárny při zvětšení 225x byla velká asi pět obloukových minut, zrnitá, s velkým difůzním okrajem, kolem i na ní byla spousta hvězdiček vytvářejících jakousi jemnou krajku či pavučinku. Prostě něco velmi pěkného.

Dle pozorování na Mt. Palomaru obsahuje hvězdokupa kolem 45 000 hvězd jasnějších jak 22,5 mag a celkový počet se odhaduje na asi půl milionu hvězd. Do roku 1963 zde bylo objeveno celkem 189 proměnných hvězd, které se řadí do podtřídy cefeid nazývanou v angličtině "cluster variables" (tedy něco jako kulovkové proměnné). Na základě jejich velikostí světelných změn byla stanovena vzdálenost kupy na 35 000 až 40 000 světelných let, průměr na 200 l.y. a celková svítivost na 160 000 Sluncí. Proměnné samotné jsou však příliš slabé na to, aby jste je mohli spatřit. Na rozdíl od M 5 - viz rubrika Zaujímavosti nočnej oblohy v časopise Kozmos.

Zajisté víte, že kulové hvězdokupy obsahují ty nejstarší hvězdy, které můžeme v naší Galaxii pozorovat. Takové množství potřebného materiálu na vytvoření tohoto hvězdného společenství totiž bylo jen na začátku formování naší Galaxie. proto kupa obsahuje hvězdy staré asi 10 miliard let (je to tedy pěkná vykopávka), které jsou tedy zastoupeny červenými chladnými obry. Ovšem když se podíváte na fotografii nějaké kulové hvězdokupy (např. v časopisech Sky and Telescope), uvidíte seskupení krásných modrých hvězd! Kde je tedy zrada? No, asi bude v těch fotografiích - lžou!

Stáří M 3 prozradí diagram závislosti zdánlivé hvězdné velikosti na barevném indexu (tedy H-R diagram) - v oblasti A se nacházejí hvězdy hlavní posloupnosti, převážná většina hvězd (B) jsou však již červení obři u kterých dohořívá vodík a zapaluje se hélium (C). Helium spalující hvězdy se pak v diagramu nacházejí v oblasti D. Po dohoření se z hvězdy stane bílý trpaslík, ale ten by se nacházel někde hluboko dole v levé části diagramu.
K poznání M 3 můžete trošičku přispět i Vy! Stačí když se zapojíte do programu JAKUDO, který vede Tomáš Hudeček. Ten se snaží zjistit vizuální hvězdné velikosti kulovek Hollanovou metodou, trpí však nedostatkem dat. Proto jsme se rozhodli ho podpořit - vyhlašujeme SOUTĚŽ o získání největšího počtu odhadů hvězdné velikosti M 3 (uzávěrka je 25. března). Vítěz dostane od nás podzimní číslo časopisu DEEP-SKY a kromě toho, každý kdo získá více jak dvě série odhadů dostane téměř všechny Kapitoly z astronomie, které vydávala před lety brněnská hvězdárna (na ukázku jedny přikládáme).

Ale teď už nechme na pokoji M 3 a raději se podívejme někam úplně jinam Třeba ... Třeba na M 5 !!!

Příruční návod na pozorování kulových hvězdokup
  • při prvním pozorování okalibrujte stupnici dalekohledu
  • nalezněte hvězdokupu, nakreslete mapku hvězdného okolí, příp. použijte námi uveřejněnou mapku z atlasu Uranometria
  • dalekohled libovolně rozostřete. Porovnejte jasy středů obrazců rozostřené srovnávací hvězdy a kulové hvězdokupy. Srovnávací hvězdu vyznačte do mapky. Porovnání provádějte Argelanderovou metodou, tj. použijte vždy jen jednu srovnávačku (dělejte jednostranné odhady). Pro jedno rozostření použijte co nejvíc srovnávacích hvězd
  • zaznamenejte velikost rozostření
  • znovu dalekohled libovolně rozostřete a proveďte nové porovnání
  • takovýchto porovnání (tedy různých rozostření) proveďte alespoň pět během jedné noci
  • zaznamenejte pozorovací podmínky
  • pozorování pošlete na adresu T. Hudeček, Ráj 4, 602 00 Brno. On vám také zašle na požádání podrobnější návod na pozorování.
Je 8. června 1907. Nacházíme se ve Francii. Tato noc se stala velmi významnou pro francouzského pozorovatele Gullauma Bigourdana, který si předsevzal, že si na vlastní oči prohlédne všechny objekty obsažené v Dreyerově New General Catalogue (NGC).

A právě tuto noc provedl poslední pozorování, pozorování mlhoviny M 51. Tato mlhovina (teprve později byla odhalena jako galaxie) se mu zdála velmi jasná s centrálním zjasněním a asi padesáti úhlovými vteřinami v průměru.

Na rozdíl od slavnějších pozorovatelů té doby nezůstal jen u M 51 a její blízké sousedky NGC 5195, ale prohlédl si i ostatní mlžinky v okolí. Nikdy sice neviděl spirální strukturu M 51, ale díky němu se nám zachovalo svědectví o objektech okolních.

Vírová galaxie byla objevena Ch. Messierem roku 1773, jejích spirálních ramen si všiml až Lord Rosse roku 1845. Není divu, vždyť na to potřeboval šesti-stopý reflektor. Rosse publikoval svoji historickou kresbu v roce 1850, ale je zřejmé, že již dříve byli někteří pozorovatelé blízko u cíle. Např. Sir John Herschel v l8-ti palcovém reflektoru viděl velmi jasné kruhové jádro a kolem něho světlý prstýnek !!! Objev spirálních ramen silně ovlivnil kosmologické myšlení l9. století - Laplace díky němu sestavil svoji hypotézu o vzniku sluneční soustavy.
Nejdříve si ale něco řekněme o samotné Vírové galaxii.

Dle pozorování Roberta Bungeho může v 31 palcovém Newtonu Warrenské observatoře spirální ramena spatřit člověk, který nikdy před tím žádnou mlhovinu neviděl. Ovšem zkušené oko pozorovatele je přímo ohromeno množstvím detailů, které se nedá zachytit kresbou! Jedná se o různé zhuštěniny v galaktickém disku, za dobrých podmínek je vidět i slabý most, který spojuje NGC 5194 s 5195. Teď se však věnujme čtyřem blízkým okolním galaxiím ...

NGC 5198 - 31 palcový reflektor, zv 200x: jasnost přibližně 12 mag, podlouhlá (asi 2,1'), jasné jádro. John Herschel, jehož pozorování bylo zdrojem Dreyerova NGC katalogu o ní píše: "velmi slabá, malá, zjasňuje se do středu".

Dvě minuty v rektascenzi západně se nachází dvě - NGC 5169 a NGC 5173. Severněji položená 5169 je ve velkém dalekohledu vidět jako rozlehlá, mírně oválná, s jasnější centrální oblastí, ale žádným stelárním jádrem. V Revised New General Catalogue /RNGC/ je uvedena jako slabá - 14,5 mag; zatímco v precizněji sestaveném Uppsala General Catalogue /UGC/ je uvedena fotografická hvězdná velikost 13,6 mag. NGC 2000.0 uvádí zlatý střed 14 mag. Pan Bigourdan ji v dvanáctipalcovém reflektoru viděl jako velmi slabou, s jasnějším středem, asi 30 úhlových minut velkou. A NGC 5173 se mu zdála kruhová, velmi nezřetelná s průměrem asi 25".

NGC 5229 patří mezi asi 900 objektů, které objevil američan Lewis Swift (známý lovec komet) šestnácti-palcovém Warnerovi observatoře v New Yorku. Na základě Swiftova pozorování Dreyer uvedl - extrémě slabá, velká, velmi těžká. UGC katalog ji řadí mezi galaxie typu Sbc s foto. jasností 14,5 magnitudy. RNGC - ostře ohraničená, trochu jasnější ve středu, tmavá rovníková část.

Že se vám nepodařilo ani jednu z těchto mlžinek objevit? Zkuste se podívat např. na galaxii NGC 2903 o které se říká, že patří mezi nejjasnější ne-messierovské objekty. Je to pravda?

A kdyby vám ani to nestačilo, pak obraťte svůj zrak na další stránku!!!

Zřejmě by bylo zbytečné znovu mluvit o kupě galaxií v Panně. V Trpaslíku jsme o nich psali již dvakrát a budou jim věnované i Zaujímavosti nočnej oblohy. Takže místo jakýchkoli dalších řečí, radši uvádíme jen malý výřez z atlasu Uranometria 2000.0. Jen malou poznámku, určitě se podívejte na M 84 a její okolní galaxie. Tentokráte to nebudou žádné šunky !!!

OBSAHtisk 


Ze zpravodajské sítě Bílého trpaslíka

  • už víme co spadlo 18. ledna! Z ministerstva obrany Velké Británie máme následující; v 11:32 UT 18. ledna byla v SSSR vypuštěna raketa SL-11 s družicí Kosmos 2122 (mez. označení 1991 - 05B). Ve 22:25 UT zanikl poslední nosný stupeň rakety (válec osm metrů dlouhý a asi 2,5 široký).
  • v poslední době se objevují dotazy zda jsou někteří z vás členy APO. Takže zdůrazňuji, že jediným kritériem členství v neexistující organizaci APO je odběr Bílého trpaslíka !!!!
  • budete překvapeni až dostanete ASTRO č. 2 a nový zpravodaj pozorovatelů zákrytových dvojhvězd Perseus !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

OBSAHtisk 


Drama na pokračování

Sovětská orbitální stanice Saljut 7 včera brzo ráno vstoupila do hustých vrstev atmosféry a zanikla. Její úlomky dopadly do argentinských And. Informovalo o tom kosmické velitelství ozbrojených sil USA ...... Otto Litmann: "Pamatuji si, že ještě jako malý chlapec jsem se vzrušením myslel na to, že mi na hlavu mohou spadnout zbytky stanice Skylab a ani jsem netušil, že se za několik let sám stanu svědkem pádu jiné kosmické stanice a že dokonce budu v centru celé události. Vezměme to ale po pořádku; do podobné situace, jako se před roky dostal Skylab a teď sovětská stanice Saljut 7 ve spojení s Kosmosem 1686, se dostala ještě dvě umělá kosmická tělesa - v roce 1978 to byla loď Kosmos 954 a v roce 1983 Kosmos 1402. Pády těchto dvou lodí vyvolaly velké znepokojení, protože při pádu mohly způsobit zvýšenou úroveň radioaktivity. Proto bylo přirozené, že jedna z prvních otázek, které jsme položili několik hodin před pádem Juriovi Koptěvovi předsedovi koordinační skupiny, která se zabývala pádem Saljutu 7, zda se situace nezopakuje. Pan Koptěv nás ubezpečil, že na palubě nejsou ani chemické, ani radioaktivní, ani bakteriologické látky.......... Pro zvýšenou aktivitu Slunce se v poslední době změnily parametry dráhy stanice a ta se pomalu dostávala do nekontrolovatelného pádu. Ve středisku pro řízení letů vznikla již zmíněná skupina, která sledovala pád stanice. Nejhorší bylo to, že odborníci nevěděli téměř do poslední chvíle přesně určit místo dopadu úlomků, kterých mělo být spousta - asi 250 malých a jeden velký o hmotnosti asi 1 500 kg. Byly to zbytky nosné konstrukce, na které byly umístěny pozorovací přístroje. Od stanice se nedala odpojit ani kosmická stanice Kosmos v níž zůstávalo přibližně 50 kg paliva. Sám Jurij Koptěv řekl: "Předpokládali jsme, že paliva bude 0 až 60 kg. Na řádný impuls je ho však potřeba asi půl tuny, ale i ta troška mohla pomoci aspoň k minimální korekci při závěrečné fázi pádu. Paliva však zůstalo jen 20 kg - díky němu se stanice dostala na chvíli do režimu gravitační stability, potom však opět pokračovala v pádu". Poslední informace byla, že místem dopadu se stane oblast středozemí. Tato informace přišla brzo ráno. A protože se předpokládalo, že úlomky dopadnou na plochu 10 000 x 200 km, nebyl to nejpříznivější předpoklad. Napětí mezi odborníky vrcholilo. V 6:47 moskevského času si však všichni oddechli. Komplex Saljut - Kosmos skončil svoji nadzemskou pouť na území Atlantického oceánu.

Drama skončilo. Doopravdy? Sověti tvrdí, že komplex vešel do atmosféry asi 450 kilometrů od Buenos Aires, pokračoval v letu na sever, ve výšce 80 km se rozpadl a úlomky spadly do moře. Agentura Reuter však uvádí, že podle údajů amerického kosmického velitelství se komplex nerozpadl a celý dopadl někde v Andách na území Argentiny nedaleko od hranic s Chile rychlostí 27 000 km.h-1. Ani jeden předpoklad se zatím nepotvrdil. Takže drama pokračuje .........

OBSAHtisk 


6. a 7. dubna Seminář APO

Milé pozorovatelky, vážení pozorovatelé,

jak jsme již dříve oznámili, uspořádáme 6. a 7. dubna 1991 seminář APO, který bude na rozdíl od toho minulého tentokráte hlavně apačský. Dozvíte se na něm mnoho zajímavého a poučného především o galaxiích, tedy objektech, které vévodí jarní obloze. Vstupenkou na seminář tentokráte nebude příspěvek ústní, ale KRESBA mlhoviny M 42 (jakýmkoli přístrojem). Zdůrazňujeme, že tato vstupenka je bezpodmínečně a bez vyjímky povinná. Dovezte ji s sebou (nejlépe na zvláštní papír formátu A4), z těchto kreseb uděláme malou galerii. Vemte si také své pozorovací deníky, tentokráte se o nich budeme určitě bavit.

Zúčastnit by se měli nejen zkušení pozorovatelé, ale i začátečníci, kteří se zde nejen poučí, ale se hlavně seznámí se svými staršími kolegy.

Program:				SOBOTA
8:30 Zahájení, úvodní řeč Jiřího Duška,  přednáška dr. Zdeňka Mikuláška (na téma galaxie) 
     praktikum, přednáška Leoše Ondry, návštěva nového planetária (bude-li již v provozu) diskuse
      - jak má vypadat nočník a co v něm má být
					NEDĚLE
9:00 Zahájení, Petr Pravec - První výsledky kampaně Levy '90, Vojtěch Šimon - Mars byl v opozici. 
     Tento program je bez záruk a dozajista prodělá několik změn.
Ubytování:
1.	v drsných  podmínkách na podlaze hvězdárny (spacák s sebou)
2.	v ubytovací místnosti hvězdárny (pro dvě osoby) za 20 Kčs/noc
3.	v mládežnické ubytovně mimo hvězdárnu /50 Kčs/noc/
stravování - individuální
Příjezd: můžete přijet již v pátek 5. dubna /nebude ovšem zajištěn žádný odborný program/ a 
přespat budete muset na hvězdárně. Jinak apelujeme na dochvilnost!
Odjezd: nejlépe až v neděli po dvanácté hodině, kdy skončí seminář. 
Máte-li zájem zúčastnit se semináře, vyplňte a odešlete prosím přiloženou návratku. Nashle v Brně!!!

OBSAHtisk 


Orion, sv. Petr, hůl

Neobyčejně výrazná, souměrná a vyvážená skupina jasných hvězd mrazivých zimních nocí, připomínající motýla a s roztaženými křídly, tvoří základ souhvězdí Oriona, jednoho z nejskvělejších a nejstarších. Zmiňuje se o něm už bible a patří mezi 48 klasických souhvězdí, která nám odkázala antika. V Ptolemaiově Almagestu (2.stol. n.l.) najdeme soupis jeho jednotlivých hvězd. Hned na druhém místě je v něm hvězda první velikosti, popsaná jako "zářivá červenavá na pravém rameni". Jasnost hvězdy i její barva napovídá, že jde o Betelgeuze (ostatně její jméno pochází z arabského Ibt al Jauzah, rameno hrdiny). Když se však podíváte na kresbu Oriona z Heveliova atlasu, objevíte drobnou nesrovnalost. Betelgeuze je skutečně na rameni antického lovce, ne však na pravém, ale na levém. Nejde snad o náhodnou chybu Almagestu? Podobně je Rigel vedený jako "jasná na levé noze, společná s Řekou (Eridanus)." Všechno, co je u Ptolemaia vpravo, je na Heveliových mapách vlevo a naopak. Vysvětlení je přitom prosté. V originále tohoto atlasu nejsou souhvězdí kreslená tak, jak je vidíme na nebi, ale zrcadlově převráceně, tak, jak je viděl Bůh sídlící vně křišťálové aféry stálic.

Nápadná skupina hvězd však vyvolávala i jiné představy. Ve středověku se do ní někdy zakreslovala Jakubova hůl (obr.), jednoduchý přístroj pro měření úhlů, zvaný také radius astronomicus. Hůl se držela spodním koncem těsně u oka a posuvná příčka se nastavovala tak, aby kolíky zakrývaly hvězdy, jejichž úhlová vzdálenost se měla změřit. Dnes se název Jakubova hůl používá vzácně už jen pro skupinu tří jasných hvězd Ksí, Epsilon a delta Ori. Tato trojice měla ostatně zvláštní pojmenování u řady národů. Severoameričtí indiáni si ji představovali jako Tři jeleny, Bělorusové jako Tři sestry a v Gruzii v ní viděli váhy na nošení vody.

V 17. a 18. století se církev snažila stará pohanská souhvězdí vymýtit a nahradit je biblickými osobami a postavami svatých. Julius Schiller, člen řádu augustiánů, vydal v tomto duchu atlas Coelum stellatum christianum (Hvězdné nebe křesťanské). Toto dílo vycházelo z Bayerovy Uranometrie, obsahovalo však hvězdy až do sedmi magnitud. Místo tradičního Oriona v něm najdete svatého Petra držícího ratolest.

Jak je vidět, stejná skupina hvězd na sebe v lidské představivosti může brát rozmanité podoby. Mně osobně by se nejvíc zamlouval ten motýl se skvrnou na jednom křídle. Symbolem tichých zimních nocí však asi už napořád zůstane zářící Orion. Jednou objevený nás drží ve své moci.

OBSAHtisk 


Snadné a zimní

( * * )

Možná náhoda, možná osud. Teď již nezáleží na té tajemné síle, která si přála, aby ve třech po sobě jdoucích Trpaslících vyšlo povídání o dvojhvězdách... Ty předchozí článečky měly spoustu chyb - nepěkné či ukradené obrázky, logické chyby, Vajíčka v Eridanu byla spoustou čísel nudná ..... Dnes jsou tu dvojhvězdy znovu. Nejsou sice o mnoho dokonalejší, jsou však přesto jiné, snad trošinku lepší. Desítka dvojhvězd, na kterou zvečera obrátíme svoje dalekohledy je nenáročná. Zcela určitě nám postačí Somet, možná i dělák. Nachystejme si tedy dalekohled, LED - baterku, atlas, začínáme.

Jaký výchozí objekt pro první tři dvojhvězdy nám poslouží Plejády. Podle mapky či podle Bečvářova Atlasu coeli, ve kterém jsme si jednotlivé dvojice předem zidentifikovali, vyhledáme hvězdu šesté velikosti - S 401. Severně od ní leží další hvězda, vyznačená i v Atlase coeli - S I 7. V Sometu pohodlně odhalíme, že obě jsou dvojité. Nejprve něco o severněji položené S I 7. Z označení vyplývá, že se jedná o dvojici z katalogů Wilhelma Struveho, konkrétně o první doplněk, který obsahuje široké dvojice. Složky o velikostech 7.4 a 8.4 magnitudy jsou od sebe vzdáleny celých 44". Větší dalekohled nám odhalí i jejich barvy; jasnější je světle žlutá, slabší zase modrá. Jasnější dvojice - S 401 - je asi čtyřikrát užší, přesto nám nebude činit potíže. Její složky jsou mnohem jasnější a je mezi nimi rozdíl jen půl magnitudy - výsledný dojem tedy bude mnohem hezčí. Obě hvězdy jsou čistě bílé, celá dvojice je ve větším dalekohledu velmi pěkná. Je tu však malá záhada. Zatímco ve Sky Catalogue 2000.0 a v katalogu Atlasu Coeli je uvedena vzdálenost složek něco kolem 11", Paul Couteau ve své knize Pozorování vizuálních dvojhvězd (1978) uvádí jen l.4", což naprosto nevyhovuje pozorováním. Zda jde o chybu či o něco vážnějšího, se pokusím zjistit.

Tou třetí dvojhvězdou, která leží 4 stupně od Plejád, je OSS 38. Jde o dvojhvězdu z druhého katalogu Otto Struveho, který obsahuje 256 převážně širokých dvojhvězd. Ta naše má složky vzdáleny 123", obě o hvězdné velikosti přibližně 7 magnitud. Složky jsou pěkně barevné, jasnější je modrobílá a slabší žlutá. Tato dvojhvězda je hezká jen v malých dalekohledech, stálo by zato vyzkoušet třeba i malé triedry.

Nyní opustíme souhvězdí Býka a přesuneme se do Oriona. Západně od spojnice g - d Ori leží hvězda čtvrté velikosti m-23 Orionis. V Sometu rozlišíme dvě složky - jasnější žlutavě bílou a slabší modrou. O této dvojici jsem našel zmínku i v literatuře: Admirál Smyth viděl jasnější krémově bílou a slabší jasně modrou, B. Sestini zase žlutavou a modrobílou.

Další jasnou dvojicí je d Ori, nejsevernější hvězda pásu. V Sometu je velmi krásná, hlavní složka je čiště bílá, průvodce modrý až modrozelený. Adm. Smyth i Sestini viděli obě složky skoro bílé, já a snad i Leoš za tu modrou ručíme. Čekám tedy vaše pozorování.

V okolí Orionova pásu ještě zůstaneme, na mapce jsou vyznačeny další 3 dvojice. Jihozápadně od středu pásu najdeme S 734, což je klasická dvojice této části nebe. Její jasnější složka je bílá, slabší modrá, takových dvojic tu je opravdu spousta. Tato je naštěstí trošku jiná, v trojnásobné vzdálenosti leží ještě jedna, trošku jasnější než průvodce, hvězda, která však do systému nepatří.

Na opačné straně pásu, tedy severně leží dvojitá dvojice S 757 a S 758 Ori. V Sometu je to krásná trojice, nejjasnější hvězda je bílá, a nedaleko leží těsná dvojice modravých slabších hvězd. Pokud na nejjasnější hvězdu namíříme větší dalekohled, rozložíme ji ve dvě bílé, stejně jasné hvězdičky. Celý objekt je vhodný spíše pro větší dalekohledy, v Sometu na nás působí kouzlem trošku odlišným.

Teď již můžeme změnit působiště; přesuneme se jižněji, přímo do Orionova meče. Na samotném jižním konci tohoto skvostu najdeme dvojhvězdu S 747. V Sometu se nám ukáže jako dvojice nestejně jasných bílých hvězd, ležících v nádherně bohatém poli. Tady se vyplatí udělat zastávku, nasbírat očima jiskřivý svit čistě bílých hvězd, zabloudit okem i severněji, na Velkou mlhovinu M 42, na otevřenou kupu 1981, spočinout očima na Trapezu a pokračovat, až se budeme cítit tou krásou zcela naplněni. Čím déle tu setrváme, čím hlouběji se nad vším zamyslíme, tím lépe.

S Orionem jsme se tedy rozloučili, můžeme se vydat na východ, do souhvězdí Jednorožce. Tam totiž leží jedna z nejkrásnějších trojhvězd, které na naší obloze jsou. Ano, je to b Mon. V Sometu ji sice uvidíme jen dvojitou, ale máme-li aspoň trošku velký dalekohled, nebude se nám její půvab dlouho skrývat. Nejdřív však Somet kde spatříme dvě krásné, skoro stejně jasné žlutobílé hvězdy. Ve slíbeném velkém dalekohledu uvidíme žlutobílé hvězdy tři, vzdálené od nejjasnější složky 7 a 10".

V Jednorožci je ještě další jasná dvojice vhodá pro Somet, e - 8 Monocerotis. Pozorný pohled Sometem 25x100 odhalí slabšího průvodce, odděleného dokonce tmavou mezerou. Tato dvojhvězda však vyžaduje pečlivé zaostření a k jejímu rozlišení je třeba vědět, že se jedná skutečně o dvojhvězdu. Hlavní složka je barvy žlutobílé, průvodce barvy šeříkové, což však prozradí teprve větší přístroj. Admirál Smyth viděl hlavní složku zlatavě žlutou a průvodce modrého, B. Sestini zase obě složky žlutavé.

Tím dnešní dvojhvězdy končí, můžete jít buď spát, nebo můžete pozorovat dále. Nortonův atlas, seznam z Atlasu Coeli, případně i Uranometria, to vše jsou bohaté zdroje dalších námětů. Nezapomínejte, že třeba jen dvojhvězd W. Struveho je na obloze tři a půl tisíce, i když zdaleka ne všechny se podobají těm, které máme právě za sebou. A řekněte sami, nejsou nebeské objekty nádherné, a nejsou právě otevřené hvězdokupy a dvojhvězdy nejnádhernější?

Jelikož na obloze existují i jiné věci než deep-sky objekty, dovolili jsme si uveřejnit (resp. jsme převzali), zajímavou tabulku "Událostí ve sluneční soustavě". Všechny vysvětlivky jsou uvedeny (sice v angličtině) dole pod tabulkou .....

OBSAHtiskTomáš Rezek