OBSAH:
Pod svícnem největší tma
Mlhovina přede mnou ...
...mlhovina za mnou
Hyády z nadhledu
Dvojhvězdokupa
Buckminsterfullerene
Některé temné mlhoviny
John Herschel's Milky Way
M 33
Rozostřovatelé bděte
Všechno bude jinak

Pod svícnem největší tma

Už je to tak, Amatérská prohlídka oblohy si na své konto zapsala první objev, novou proměnnou hvězdu, odhalenou dost ztřeštěným způsobem. Když zavzpomínám zeširoka, tak to začalo někdy na jaře, kdy mě při seznamování s fascinujícím světem planetárních mlhovin zaujala podvojnost jejich centrálních hvězd. K planetárkám, jejichž jádro je fyzickou dvojhvězdou, a to dokonce vizuální, patří prý - jak jsem se dočetl v jedné knize dokonce i známá Činka, Dumbbell, M 27 čili NCC 6853. Odkaz na literaturu však chyběl. Všechno chce svůj čas, a tak jsme se začátkem května přece jenom mohl v Ondřejově začíst do původní práce o této dvojici (Kyle M. Cudworth, PASP 89, 139, 1977). Ukázalo se, že průvodce jádra má fotovizuální hvězdnou velikost asi jen 17 magnitud (jádro je o tři magnitudy jasnější) a leží 6,5'' od něj, v pozičním úhlu 214°.

V přiložené mapce je onou hvězdičkou jádru nejbližší.

Když jsem tak zjistil, že průvodce jádra je vidět na většině snímků téhle letní planetárky, rozhodl jsem se konečně k tomu, abych z těch barevných fotografií vytěžil něco víc než jenom potěšení oka. Chtěl jsem k nim nakreslit skicu zachycující například rozsah mlhoviny v různých barvách (a ve světle různých iontů), a teď už i onu dvojici. A říkal jsem si, že se třeba ještě najdou další detaily, které bych mohl označit a komentovat...

Vzal jsem si k ruce ASTRONOMY z května 1990, na jehož obálce je nádherná modročervená bublina Dumbbella zachycená Kanadsko-francouzským dalekohledem na Havaji, a nakreslil pro začátek hvězdné pole. Ke kontrole jsem pak vytáhl z knihovny loňské podzimní číslo DEEP SKY. Shodou okolností má na obálce zdánlivě stejnou Činku, ve stejné orientaci a v podobném měřítku. Opravil jsem polohy několika hvězdiček, když jsem došel na severozápadní okraj mlhoviny. Na obálce Astronomy tam ležela poměrně výrazná oranžová hvězda, na Deep Sky však toto místo bylo úplně prázdné !

Nikdy jsem neslyšel o tom, že by v Čince byla proměnná hvězda, proto jsem se začal pídit po všech snímcích, které byly po ruce. Prohlídka všemožných knih a časopisů ukázala, že nejde ani o vadu tisku ani o důsledek různé citlivosti emulzí. Hvězda je zcela určitě proměnná. Na většině snímků byla, na fotografii exponované podle Klepešty v roce 1921 na Mt. Wilsonu však chyběla.

Těšil jsem se, že do mapky vyznačím proměnnou hvězdu, autory průvodců úplně zapomenutou, a začal jsem pátrat po jejím označení. Nejdřív jsem ale musel určit její souřadnice. První rychlou pomoc přitom poskytl Perkův a Kohoutkův " Catalogue of Galactic Planetary Nebulae ". Při nejbližší cestě do Brna jsem pak zašel na katedru astrofyziky, podívat se do Všeobecného katalogu proměnných hvězd (GCVS). Ten obsahuje všechny proměnné hvězdy známé zhruba do počátku 80. let. Ani v něm, ani v jeho pozdějších doplňcích však po žádné takové proměnné nebylo ani památky. Zkontroloval jsem znovu polohu, velkoryse možnou chybu, prošel poslední ročníky IBVS (Information Bulletin of Variable Stars), rychlého cirkuláře IAU, věnovaného proměnným hvězdám, ale kde nic tu nic.

Nakonec jsem se odhodlal připustit, že jde o proměnnou hvězdu úplně novou. Ohlásil jsem proto její objev, a to prostřednictvím Attily Mizsera editorům IBVS (vydává ho Konkolyho observatoř v Budapešti). Reakce - informace o tom, že příspěvek byl přijat k publikaci a objeví se v IBVS Č. 3604, se dostavila za pár dní.

Máme tedy další proměnnou hvězdu (celkem jich je už bezmála třicet tisíc), zatím o ní ale moc nevíme. Dokonce i souřadnice byly jen přibližné. Honza Mánek z Prahy je krkolomnou metodou zpřesnil, takže chyba je snad jen asi 2'' v obou souřadnicích: ( 19h 57 20.29'' a  +22 °   36'  9.0'' ; 1950.0). Pokud se týká typu proměnnosti, pak můžeme jenom spekulovat. Nápadně červená barva, zřejmé velká amplituda světelných změn a skutečnost, že hvězda chybí asi na čtyřiceti procentech publikovaných snímků (bohužel bez dat expozic), by mohla ukazovat na miridu. Jak je to doopravdy se snad ukáže v historicky krátké době.

Dumbbell není jedinou planetárkou s pozoruhodnými detaily - šipka označuje vzdálenou spirální galaxii (viděnou z boku) na snímku mlhoviny Helix (NGC 7293). Sever nahoře.

OBSAH

tisk

Leoš Ondra

Mlhoviny prachu a plynu. Díky blízké hvězdě či hvězdám (ať už rozptylem nebo zahřátím) svítící nebo naopak  (hlavně v případě prachu) jako temná hmota zakrývající výhled do vesmírných dálav. Jsou doopravdy tak delikátním druhem objektů?

Je pravda, že stačí horší pozorovací podmínky nebo nevhodný dalekohled a pozorovatel nic nespatří. Ovšem na tmavé obloze je tomu jinak. Nemusím snad připomínat, že taková M 42 nebo Severní Amerika jsou dokonce vidět i bez dalekohledu!

Věnujme se trochu více druhé z nich. Tento koktejl zářící plynné mlhoviny a množství hvězd pojmenoval už v minulém století Max Wolf. V triedru (ve větších dalekohledech toho moc neuvidíme) nám nejdřív padne do oka tmavý Mexický záliv, nápadné pobřeží Atlantiku a střední část kontinentu. Po chvilce dívání se nám vynoří i zbývající pevnina a pobřeží Pacifiku. Pozorovatelé s ostrým zrakem mohou ještě spatřit různá lokální zjasnění či naopak zeslabení v jednotlivých částech mlhoviny. Množství detailů je ohromující. Určitě se nám také podaří uvidět hvězdokupu NCC 6997, která dotváří toto pěkné zátiší. A zkuste také IC 5067/70, nenápadnou mlhovinu zvanou Pelikán. I ta bývá vidět. Od Severní Ameriky je oddělená tmavou mlhovinou LDN 935.

Další, mnohem méně známou, leč neméně nápadnou mlhovinou je IC 1318, která se v několika částech, až pět stupňů dlouhých výběžcích, rozkládá kolem g Cygni. Fotografie tohoto komplexu mimochodem vyhrála jednu z prvních cen letošního Astrofota (Kozmos 3/91).

Jak už jsem řekl, na viditelnost mlhovin má velký vliv použitý přístroj a jeho stav. Mlhoviny často provázejí jasné hvězdy (například IC 59 a 63 okolo g Cas), a pokud je dalekohled či okulár špinavý, mohou zcela zaniknout ve světle hvězdy rozptýlené optikou. Na rozsáhlé, jasné mlhoviny je jediným vhodným dalekohledem triedr, potřebujete však také tmavou oblohu a dobrou adaptaci (používaná LED dioda už oslňuje!).

Máte-li vše k dispozici, pak nejen že mlhoviny uvidíte, ale zajisté dostanete pokušení je nakreslit, nejen jejich rozložení mezi hvězdami, ale i vnitřní detaily (if any). Protože se nejedná o lehký úkol, můžete sobě i nám archivářům pomoci tím, že si hvězdné pole pečlivě předem překreslíte z mapek, které najdete v příloze. Mlhoviny pak do nich už snáze a přesněji zakomponujete. Tam, kde není co kreslit a vystačíme se slovním popisem, vám mapky pomohou k identifikací jak svítících, tak temných mlhovin. Hodně štěstí.

OBSAH

tisk

Jirka Dušek

Zatímco Jirka vám představil mlhoviny zářící a oslňující, na mne zbyly (že by vzhledem k mé minulosti?) mlhoviny temné, někdy přímo obskurní. Na druhé straně mlhovinné přílohy plné mapek proto najdete i ty mé. Jsou kreslené jen od ruky, což má dobré důvody. Mlhoviny svítící jsou totiž opomíjeny jen pozorovateli, mlhoviny temné však i průvodci, tvůrci atlasů a katalogů. V deep-sky klasice (Webb, Smyth, Burnham) jsou zmíněny jenom velice, velice málo. Druhý díl příručky Webb Society, věnovaný mlhovinám, se ve všeobecném úvodu sice zmiňuje o podstatě prachových mlhovin (i když občas tvrdí fyzikální nesmysly), popisy konkrétních příkladů však chybí. A tak je jediným atlasem, který může trochu pomoci, starý dobrý Coeli, a jediným katalogem Sky Catalogue 2000.0. Moje náčrtky poloh a obrysů některých temných mlhovin jsou pak nakreslené přímo podle fotografií Mléčné dráhy.

Stejně jako chybí průvodce, chybí nám i zkušenosti. Všechno musíme teprve vyzkoušet. Několik poznámek k pozorování však přece jenom mám. Viditelnost temné mlhoviny (jakožto něčeho, co není vidět), je dána výrazností okolí. Pokud jde o temné mlhoviny nápadné na fotografiích, nemusí být v dalekohledu vidět prosté proto, že neuvidíme mlhovinu v jejich pozadí nebo dostatečné slabé hvězdy. U větších temných mlhovin, jimiž je Mléčná dráha doslova protkaná, se z triedrů nejvíc osvědčil 20 x 60, i když se samozřejmé dají použít i jiné. Úhlově malé temné mlhoviny vyžadují větší průměr dalekohledu, protože síť hvězd (které by mohly být zeslabeny) dostupných triedru je příliš řídká. Pokud je pozadí malé temné mlhoviny tvořené ne hvězdným oblakem, ale mlhovinou svítící (to je třebas Koňská hlava, B 33, v Orionu), je potřebné větší zvětšení. Ne snad proto, že zorné pole ztemní, jak se traduje (jas oblohy a mlhoviny klesnou společně), ale proto, že oko je schopno odhalit malinký rozdíl jasů dvou sousedních ploch jen tehdy, když jsou tyto plochy dostatečných úhlových rozměrů.

Zkuste, pokud máte k dispozici co největší dalekohled, spočítat všechny hvězdy viditelné v zorném poli (popřípadě je ještě roztřídit podle klesající jasnosti) ve dvou místech, označených A a B. V tom prvním jsem na snímcích s limitní fotografickou velikostí 16,5 mag našel v kruhu o průměru půl stupně jen šest hvězd, zatímco druhé místo leží v nepřeberné bohatém hvězdném oblaku. Pokud to bude stát za to, jsou kresby obou polí (nejlépe s mezní hvězdnou v dalekohledu, zn. není podm.) vítány.

OBSAH

tisk

Leoš Ondra

Při zajímavé práci na kompilační části Amatérské prohlídky oblohy jsem začal využívat pro mě novou metodu získávání nejnovějších prací - píšu si o jejich reprinty samotným autorům. A ti je promptně posílají, i když vědí, že je nepoužiji k žádné velké vědě (informace o APO do dopisů přikládám). Tak jsem dostal i práce H. Schwana (Astronomisches Rechen-lnstitut, Heidelberg), ve kterých z nejnovějších dat o vlastních pohybech hvězd a jejich radiálních rychlostech určil radiant hvězdokupy Melotte 25 (Hyády), stejně jako její prostorovou stavbu, a vytřídil hvězdy, které ke kupě nepatří.

Jedním z výsledků, které jsem z těchto prací zatím vytěžil, je tento obrázek prostorové struktury Melotte 25 (jen jejího hustého jádra, kupa samotná je podstatně rozlehlejší), kde jsou jen hvězdy jasnější než šest magnitud. Krychle vyříznutá v patřičném místě z vesmírného prostoru má hranu 8 parseků (přibližně 26 světelných let) a její horní stěna je kolmá na spojnici středu kupy a našeho Slunce (to by se nacházelo někde vysoko nahoře). Projekce jednotlivých hvězd na horní podstavu je tak dost podobná jejich rozložení na naší hvězdné obloze. Všimněte si zvlášť hvězdy (je dokonce vizuálním párem) 80 Tauri. Leží sice ve stejné části vesmíru jako samotné jádro kupy, dokonce i její vlastní pohyb na našem nebi je stejný jako u řádných členů Mel 25 (viz Kozmos 6/90, str. 206), její radiální rychlost (30 km.s^-1) je však příliš malá. Podle Schwana je tak jen hvězdou, která kupou právě prolétá napříč. Na druhé straně však k hvězdokupě Melotte 25 patří i hvězdy sousedních souhvězdí, například 16 Orionis nebo 47 Arietis.

Dnešní Hyády v kostce předznamenávají úlohu Pohyb, vzdálenost a struktura Hyád, která vyjde (snad) v příštím, zářijovém čísle Bílého trpaslíka. Dozvíte se pak, jaké jsou chyby v určení prostorových poloh hvězd a hlavně si budete moct trochu započítat. A dá-li pánbu, pak podobných úloh v budoucnu připravíme víc.

OBSAH

tisk

Jsou vůbec na nebi docela obyčejné, tuctové objekty? Čím víc čtu, tím víc o tom pochybuji. Vezměme si například otevřenou hvězdokupu IC 4665, jejíž "galerii" najdete na další straně. Ze všech hvězdokup je jedinečná množstvím dvojhvězd - studie A. Helmuta (1972) ukázala, že z 19 nejjasnějších členů je 18, slovy osmnáct, spektroskopickou dvojhvězdou! Že by mezi nimi byla i nějaká zákrytová?

OBSAH

tisk

Toto hrozné slovo, připomínající tajná zaklínadla umožňující člověku za úplňku zprovodit ze světa nebo alespoň proměnit v pavouka, je jen anglickým názvem nové objevené chemické sloučeniny. No jo, organičtí chemici, ti vždycky vymyslí něco, co se nedá ani přečíst a navíc to strašné zapáchá ... Jenže ouha, buckminsterfulleren (je-li to tak česky), hořčicově zbarvená krystalická látka, není ničím jiným než jen další formou dokonale čistého uhlíku ! Podivnou sloučeninou, jejíž molekula, složená ze 60 stejných atomů tohoto prvku, má tvar duté koule, přesněji vysoce souměrného mnohostěnu.

Vedle C₆₀ se podařilo v laboratořích připravit ještě sloučeninu C₇₀, jejíž molekuly připomínají ragbyový míč, a zdá se, že jsou možné ještě další stabilní kreatury s 28, 33 a 50 uhlíkovými atomy. Co se mi ale zdá ještě zajímavější je skutečnost, že buckminsterfulleren, známý jen několik let, se už dávno vyskytuje i ve vesmíru. Konkrétně byl nedávno nalezen v planetární mlhovině BD +30°3639 (PK 64+5°1), dostupné i docela malým dalekohledům.

Jak název planetárky napovídá, byla jakožto obyčejná hvězda (9,3 mag) zařazena do Bonnského atlasu (Bonner Durchmusterung), a je tedy vidět 8 cm refraktorem. V Atlase Coeli je tou bezejmennou planetární mlhovinou v krku Labutě, asi 1° severně od hvězdy 9 Cygni (mapka má rozměry 3 x 3°).

V běžném světle je téměř neodlišitelná od hvězdy (úhlový průměr jen kolem 2''), v čarách vodíku je však asi třikrát větší. Právě tak ji odhalil koncem minulého století Campbell (Astron. Astrophys. 12, 913, 1893) - princip je stejný jako u pozorování protuberancí ve sluneční chromosféře (viz Astro 2-3/91, str. 26), jen s tím rozdílem, že tady šlo o čáru H_b.

Campbellova hvězda, jak se jí dříve říkalo, je pozorovateli zanedbávána, ani v našem archivu nemáme skoro žádná pozorování. Zkuste to letos napravit a nezapomeňte na odhady hvězdné velikosti. Díky předem.

OBSAH

tisk

OBSAH

tisk

Jedna z fantastických povídek Isaaca Asimova vypráví o civilizaci, která - aniž to tušila - žila uprostřed kulové hvězdokupy. Její planeta totiž měla hned tři slunce, která se ve východech a západech střídala tak, že vytvářela zvláštní, tisíce let trvající den. Pak však pomalý pohyb hvězdného soukolí konečně uchystal noc a obyvatelé planety poprvé, s úžasem, hleděli na své hvězdné království.

Naše civilizace si ten tisíce let trvající den vytváří sama. Je jen otázkou času, kdy už na přesvětleném nebi Země nebude vidět náš hvězdný domov, pás Mléčné dráhy letních nocí, a úžas se vytratí? Zatím tam však je, utečte proto alespoň na chvíli ze světel měst a zkontrolujte, jestli se po nebeské klenbě roztéká stejná, jakou ji před sto čtyřiceti ley popsal jeden z největších pozorovatelů všech dob. Torzo gnomonického atlasu je v příloze tohoto Trpaslíka proto, abyste do něj mohli zakreslit její podobu...

John Herschel's Milky Way

From John Hersche! s outlines of Astronomy, London 1850, pp. 527- 531.

The course of the Milky Way as traced through the heavens by the unaided eye, neglecting occasional deviations and following the line of its greatest brightness as well as its varying breadth and intensity will permit, conforms nearly to that of a great circle inclined at an angle of about 63° to the equinoctial, and cutting that circle in R.A. 0h 47m and 12h 47m, so that its northern and southern poles respectively are situated in R.A. 12h 47m NPD 63° and R.A. 0h 47m NPD 117°. Throughout the region where it is so remarkably subdivided, this great circle holds an intermediate situation between the two great streams; with a nearer approximation however to the briglrter and continuous stream, than to the fainter and interrupted one.

If we trace its course in order of right ascension, we find it traversing the constellation . Cassiopeia, its brightest part passing about two degrees to the north of the star delta of that constellation, i.e. in about 62° of nortlr declination, or 28° NPD. Passing thence betwen gamma and epsilon Cassiopeiae it sends off a branch to the south-preceding side, towards n Persei, very conspicuous as far as that star, prolonged faintly towards epsilon of the same constellation, and posssibly traceable towards the Hyades and Pleiades as remote outliers.

The main stream however (which is here very faint), passes on throught Auriga, over the three remarkable stars, epsilon, dzeta, eta, of that constellation preceding Capella, called the Hoedi, preceding Capella, between the feet of Gemini and the horns of the Bull (where it intersects the ecliptic nearly in the Solsticial Colure) and thence over the club of Orion to the neck of Monoceros, intersecting the equinoctial in R.A. 6h 54m.

Up to this point, from the offset in Perseus, its light is feeble and indefinite, but thenceforward it receives a gradual accession in brightness, and where it passes through the shoulder of Monoceros and over the head of Canis Major it present a broad, moderately bright, very uniform, and to the naked eye, starless stream up to the point where it enters the prow of the ship Argo, nearly on the southern tropic.

Here it again subdivides (about the star m Puppis), sending of a narrow and winding branch on the preceding side as far as gama Argůs, wlrere it terrninates abruptly. The main stream pursues its southward course to the 123 rd parallel of NPD, where it diffuses itself broadly and again subdivides, opening out into a wide fan-like expanse, nearly 20° in breadth formed of interlacing branches, all which terminate abruptly, in a line drawn nearly through lambda and gama Argůs.

At this place the continuity of the Milky Way is interrupted by a wide gap, and where it recommences on the opposite side it is by a somewhat similar fan-shaped assemblage of branches which converge upon the bright star eta Argůs. Thence it crosses the hind feet of the Centaur, forming a curious and sharply derned semicircular concavity off small radius, and enters the Cross by a very bright neck or isthmus of not more than 3 or 4 degrees in, breadth, being thc narrowest portion of the Milky Way. After this it immediately expands almost up to alpha of the latter constellation.

In the midst of this bright mass, surrounded by it on all sides, and occupying about half its breadth, occurs a singular dark pear-shaped vacancy, so conspicuous and remarkable as to attract the notice of the most superficial gazer, and to have acquired among the early southern navigators the uncouth but expressive appelation of the coal-sack. In this vacancy which is about 8° in length, and 5° broad, only one very small star visible to the naked eye occurs, though it is fat from devoid of telescopic stars, so that its striking blackness is simply due to effect of contrast with the brilliant ground with which it is on all sides surrounded. This is the place of nearest approach of the Milky Way to the South Pole. Throughout all this. region its brightness is very striking, and when compared with that of its more northern course already traced, conveys strongly the impression of greater proximit,y, and would almost lead to a belief that our situation as spectators is separated on all sides by a considerable interval from the dense body of stars composing the Galaxy, which in this view of the subject would come to be considered as a flat ring of immense and irregular breadth and thickness, within which we are excentrically situated, nearer to the southern than to the northetn part of its circuit.

At alfa Centauri, the Milky Way again subdivides (all the maps and globes place this subdivision at beta Centauri, but ertoneously), sending off a great branch nearly half its breadth, but which thins off rapidly, at an angle of about 20° with its general direction, towards the preceding side, to eta and d Lupi, beyond which it loses itself in a narrow and faint streamlet. The main stream passes on increasing in breadth to gama Normae, where it makes an abrupt elbow and again subdivides into one principal and continuous stream of very irregular breadth and brightness on the following side, and a complicated system of interlaced streaks and masses on the preceding, which covers the tail of Scorpio, and terminates in a vast and faint effusion over the whole extensive region occupied by the preceding leg of Ophiuchus, extending northwards to the parallel of 103° NPD, beyond which it cannot be traced; a wide interval of 14°, free from all appearance of nebulous light, separating it from the great branch on the north side of the equinoctial of which it is usually represented as a continuation.

Returning to the point of separation of this great branch from the main stream, let us now pursue the course of the latter. Making an abrupt bend to the following side, it passes over the stars iota Arae, ny and iota Scorpii, and gama Tubi (Tel) to gama Sagittarii, where it suddenly collects into a vivid oval mass about 6° in length and 4° breadth, so excessively rich in stars that a very moderate calculation makes their number exceed 100,000. Northward of this mass, this stream crosses the ecliptic in longitude about 276°, and proceeding along the bow of Sagittarius into Antinous has its course rippled three deep concavities, separated from each other by remarkable protuberances, of which the larger and brighter (situated between Flamsteed s stars 3 and 6 Aquilae) forms the most conspicuous patch in the southern portion of the Milky Way visible in our latitudes.

Crossing the equinoctial at the l9th hour of right ascension, it next runs in an irregular, patchy, and winding stream through Aquila, Sagitta and Vulpecula up to Cygnus; at e of which constcllation its continuity is interrupted, and a very confused and irregular region commences, rnarked by a broad dark vacnity, not unlike the southern "coal-sack", occupying the space between epsilon, alfa and gama Cygni, which serves as a kind of center for the divergence of three great streams; one, which we have already traced; a second, the continuation of the first (acrocs the interval) from a northward, between Lacerta and the head of Cepheus to the point in Cassiopeia whence we set out, and a third branching off from gama Cygni, very vivid and conspicuous, running of in a southern direction through beta Cygni, and s Aquilae almost to the equinoctial, where in some maps the modern constellation Taurus Poniatovii is placed. This is the branch which, if continued across the equinoctial, might be supposed to unite with the great southern effusion in Ophiuchus already noticed. A considerable offset, or protuberant appandage, is also thrown off by the northern stream from the head of Cepheus directly towards the pole, occupying the greater part of the quartile formed by alfa, beta, iota and delta of that constellation.

OBSAH

tisk

John Herschel;John Herschel's Outllines of Astronomy, London 1850

Galaxie M 33 s jasnými mlhovinami (Lord Rosse).

OBSAH

tisk

Přesto, že se Petru Pravcovi nepodařilo na prázdniny sehnat jasnou kometu (za což bude popotahován), nemusíte se vy, kteří rozostřujete všechno, co je vidět, nudit. Kromě mnoha krásných kulových hvězdokup (pro Lucku Bulíčkovou a Tomáše Hudečka) vám letos nabízíme i jednu velmi jasnou planetárku v Lištičce. Samozřejmě, jedná se o Dumbbell, M 27. Ta je pěkné vidět už v triedru, takže neváhejte a zkuste několik sad pozorování (stejné jako u komet). Mapku, do které máte vyznačit použité srovnávačky, najdete v příloze. Kdo získá nejkvalitnější sérii odhadů, dostane jako prémii číslo časopisu DEEP SKY, na jehož obálce je jedna z objevných fotografií Činky (viz. Leošův článek o nové proměnné).

OBSAH

tisk

Jubilejní padesáté číslo Bílého trpaslíka předznamenává mnohé změny, které nastávají v našem projektu. Po mnoha diskusích jsme totiž došli k těmto závěrům:

• V nejbližších týdnech vyjde první číslo naší nové tiskoviny, nazvané BLUE STRAGGLER. Tímto anglicky psaným bulletinem, vydávaným nepravidelně podle potřeby a možností, budeme o našich výsledcích a záměrech informovat zahraniční kolegy, a to nejen amatéry. Kromě toho bude Straggler přetiskovat zajímavá pozorování z literatury, několik svolení už máme.
• Bílý trpaslík se změní na dvouměsíční zpravodaj deep-sky pozorovatelů (jakýsi prototyp držíte právě v ruce) a kvalitnějším obsahem i formou. Zřejmě se časem zvětší jeho rozsah. Trpaslík bude i nadále pro aktivní pozorovatele zdarma, Straggler však nikoli.
• Počínaje nocí 31. srpna/1. září 1991 přecházíme ve veškerém styku na světový čas. Za časovým údajem pak vždy používejte zkratku UT.
• Pozorování, u nichž bude chybět mezní hvězdná velikost, či kresby bez měřítka a orientace  nebudeme už dál přijímat do archivu.
• Hodláme v Brně vytvořit knihovnu deep-sky literatury (v nejširším slova smyslu), resp. kopií, kterou si budete moci půjčovat domů.
• Nejbližší setkání APO bude koncem října 92. Úvodní přednáška - Leoš Ondra: Planetární mlhoviny.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

DĚKUJEME
Zbyňku Češkovi
SPONZORUM