OBSAH:
Něco pro šílence
M 27 poločas
Amatérská prohlídka Měsíce ?
Otevřené hvězdokupy: Hledání identity
ROZTOKY III.
Historie jedné cenzury
Tři případy majora NEBULY
OW Gem potřetí - a doufáme, že naposledy
O věrné kometě a denním bolidu
Kaktusy, brejle a jitřenka
GK Per

Něco pro šílence

Motto:
A: Prší
B: To na nás plivou

Tonantzintla je malá vesnice ve středním Mexiku, na dohled od zasněženého Popocatépetlu. Na místním kopci s výhledem na slavnou Cholulu Toltéků a nejvyšší stupňovitou pyramidou světa stojí astrofyzikální observatoř známá mimo jiné studiem eruptivních hvězd v Plejádách. Jejich katalog jsem díky laskavosti Enrique Chaviry dostal nedávno.

Neklidné červené trpaslíky, příbuzné hvězdy UV Ceti, najdeme v Plejádách ve velkém množství, i když nejjasnější mají jen asi dvanáctou velikost. Jsou to zřejmě hvězdy, které se ještě neusadily na dolní části hlavní posloupnosti a v jejich nitru hraje zásadní roli přenos energie konvekcí. Ta, jak známo, pohání aktivitu i u našeho Slunce. Erupce hvězdy UV Ceti a jí podobných jsou však podstatně mohutnější (uvolněná energie je až o čtyři řády větší), postihují větší díl atmosféry hvězdy a jsou také rychlejší. V extrémních případech se podobají svou rychlostí záblesku - vzestup a pokles jasnosti o sto, dvě stě procent proběhne během několika sekund. Přistihnout hvězdu při něčem takovém je samozřejmě velice těžké, protože je nutné ji dlouho sledovat s velkým časovým rozlišením. Erupce samozřejmě přicházejí bez varování, náhodně a nepříliš často. Na nějakou slušnější, s amplitudou přes desetinu magnitudy, se čeká i několik hodin. Stát se ale může leccos, jak dokazuje unikátní a vizuálně pozorované vzplanutí samotné UV Ceti 25. září 1952, kdy dosáhla sedmé velikosti a pokles zpátky na dvanáctku zabral celé dvě hodiny!

Třeba zrovna vás políbí múza Uránie, když si budete prohlížet Plejády. Z katalogu observatoře Tonantzintla jsem vybral dvě eruptivní hvězdy, které patří mezi nejjasnější (za to se ovšem platí menší frekvencí i amplitudami erupcí). První, PQ Tau, ležící asi 5´severovýchodně od Merope (23 Tau, v mapce ve své mlhovině - polohu prozrazují difrakční paprsky), je v tomhle koutku oblohy jen náhodou. Ta druhá, V 642 Tau (červený trpaslík spektrální třídy dK3), východně od hvězdy Maia (20 Tau) je ale plnoprávným členem této krásné zimní hvězdokupy a dokresluje tak jemnými tahy její portrét.

OBSAH

tisk

Leoš Ondra

Mnoho z vás, zvláště pak ti, co poslali svá pozorování, zajisté bude zajímat, jak pokračuje zpracovávání odhadů planetární mlhoviny M 27. Jelikož již žádná pozorování nedochází, provedl jsem první hrubý výpočet hvězdné velikosti pro maximální rozostření (bez ohledu na to, jak velké bylo). Výsledkem je graf udávající stanovenou hvězdnou velikost - obor V a její standardní odchylku, který jsem prezentoval na podzimním setkání pozorovatelů. V současnosti začínám nashromážděné údaje poctivě (ale o to pomaleji) zpracovávat, tedy zjišťovat jasnosti M 27 při různě velkých rozostřeních. Ovšem už teď mohu vyhlásit vítěze a majitele slibovaného čísla časopisu Deep-sky, na jehož obálce je právě em-dvacetsedmička. Za nejkvalitnější pozorování ho dostává Petr Fabián. Gratuluji.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Měsíc - často ho vídáme na svých toulkách noční i denní oblohou. V podobě úzkého srpku se nám líbí jako zpestření ranního nebo večerního obzoru, naopak v době úplňku bychom se bez něj rádi obešli. Občas na něj namíříme i dalekohled a ještě vzácněji si ho dokonce i nakreslíme. Zdá se však, že tím všechno končí.

Každý dnes ví, že právě Měsíc je po Zemi nejvíce prozkoumaným kosmickým tělesem. Díky tomu, že na něm přistálo nespočet kosmických sond a také několik lidských posádek, nám Měsíc zevšedněl a to i pro většinu pozorovatelů. Ruku na srdce - znáte všichni alespoň jména největších měsíčních moří?

Není to ovšem škoda? Vždyť je snadno pozorovatelný i malými dalekohledy a dokonce i bez nich na něm rozeznáte desítky detailů. Měsíc také poskytuje zasvěceným i mnoho krásných zákoutí a zajímavých útvarů. Což tedy vytvořit průvodce po Měsíci - jakéhosi bratříčka Amatérské prohlídky oblohy?

S touto skvělou myšlenkou za mnou přišlo hned několik lidí na podzimním setkání v Brně. V archívu APO se totiž začaly hromadit nejen mé kresby Měsíce a všem bylo líto, že se nedají nijak využít. Tato myšlenka mě hned chytla. Je to totiž pro mne skvělá motivace k dalšímu pozorování Měsíce a nebýt ní, asi bych toho po chvíli nechal. Tento článek jsem tedy napsal proto, aby se o Projektu dozvěděli i ostatní pozorovatelé. Je však příliš stručný neboť vše je dosud v plenkách a teprve časem se bude jeho náplň rozvíjet.

Co pozorovat? Majitelé větších dalekohledů (je to příležitost především pro ně) by si měli prohlížet vše - obzvláště pak měsíční dómy, brázdy, zlomy a zajímavé krátery (tipy se objeví v příštím BT). Menší dalekohledy (Somety, děláky apod.) jsou pak vhodnější k prohlížení Měsíce jako celku. Všímejte si především jasných bodů a seřaďte je podle jasu, dále pak i bodů temných (např. okolo Moře Par) a samozřejmě barevných odstínů. (Nechtěl jsem tomu věřit, když jsem uviděl výrazně hnědé zabarvení okolo kráteru Aristarchus). Vhodné je i prohlédnout krátery se světlými paprsky - zjistit kam až podle vás sahají, případně pořídit jednoduché skicy. Somety, děláky a triedry jsou pak také nejvhodnějšími přístroji k pozorování zatmění Měsíce, zvláště pak k zjišťování okamžiků vstupů a výstupů kráteru ze zemského stínu. Na své si však přijdou i pozorovatelé, kteří rádi používají k prohlídce krás oblohy jen svých očí. Ti se mohou zaměřit na kresby Měsíce bez dalekohledu, popisy halových jevů a bezesporu i popisy nebo dokonce i kresby zajímavých východů a západů Měsíce!

Jak pozorovat? Jistě uznáte, že nejlepším způsobem bude pořizovat kresby. V žádném případě se však nemusíte vyhýbat ani slovním popisům. Při pořizování kreseb se můžete zatím řídit krátkým návodem Vojty Šimona, který naleznete v časopise Kozmos 1/90. V budoucnu bych však chtěl vypracovat návod podrobnější.

Pro začátek si určitě pořiďte Mapu přivrácené strany Měsíce od Antonína Rükla (stojí 14,- Kč a je k dispozici např. na brněnské hvězdárně). Tato mapa není sice zrovna nejlepší, ale pro hrubou orientaci postačí. Doporučuji však odstřihnout fotografie v dolní části mapy a přeložit ji do přijatelnějšího formátu. Dále si určitě kupte nově vydanou knihu od stejného autora - Atlas Měsíce. Je skvělá.

V blízké budoucnosti bych chtěl napsat několik článků o některých zajímavých měsíčních útvarech a povzbudit tak další pozorovatele. Kdo byste měli zájem už teď napište nebo rovnou pošlete nějaká pozorování na adresu:

Pavel Gabzdyl. Dlouhá třída 87b 736 01 Havířov - Bludovice

OBSAH

tisk

Pavel Gabzdyl

Určitě to znáte. Dokud člověk pozoruje otevřenky s Atlasem Coeli a třeba s triedrem, žije docela poklidným životem. Nesmí ale začít používat Uranku a nedejbože Somet, protože pak se začíná příliš často ptát podle čeho se jednotlivé kupy do katalogů dostaly. Většinu těch Be, H, DoDz a Cr nenajde, ale zato objeví spoustu krásných seskupení, které v atlase nejsou. Ty nejhezčí si pak do nočníku zaznamená jako "falešné hvězdokupy".

Jenom dva příklady za všechny. V jižním cípu Kasiopeje, asi dva stupně severně od 18 And, má podle Uranky být otevřená hvězdokupa Stock 12. Pátrání po ní, které jsem podnikl já v Roztokách, Jirka v Úpici (oba Sometem) a Kamil Hornoch v Lelekovicích (13cm Newtonem) skončilo bezvýsledně. Všechny nás ale zarazilo "šíleně nápadné" hvězdné shromáždění těsně na severozápad - je to chyba v poloze nebo jenom důkaz, že kanonizované a pohledné kupy nejsou jedno a totéž?

Druhý případ. Možná víte, že původní NGC katalog, obsahující zastaralou klasifikaci objektů a řadu chyb, byl v roce 1973 revidován. Dílo Sullentica a Tiffta, RNGC, však zavrhlo spoustu otevřených hvězdokup, které jsou v amatérských dalekohledech nápadné, prostě proto, že se je autorům nepodařilo najít na deskách Palomarského atlasu. Na pozadí Mléčné dráhy s hvězdami do dvacáté velikosti kolikrát není divu. Jednou z "neexistujících", ale viditelných, je i NGC 7801 východně od Stock 12 (viz mapka).

Jakou máme na druhé straně jistotu, že to, co se do katalogů dostane, jsou skutečné fyzické soustavy hvězd společného osudu a ne jen náhodné setkání nebo dokonce "absorption hole", okna, jimiž mezi temnými oblaky prosvítá hvězdné pozadí? To, co uvádí Janes a Adler ve své kompilační práci z roku 1982 je až zarážející. Pro valnou většinu z tehdy známých 1200 otevřenek nebylo známo nic víc než souřadnice, odhad úhlového průměru a počtu členů. Pouhých 36 procent hvězdokup mělo publikovanou fotometrii a diagram hvězdná velikost versus barevný index. Zvlášť špatně na tom jsou kupy slabé a ty, které leží na bohatém pozadí. Ve druhém případě jsou problémy hlavně s určením příslušnosti vybrané hvězdy k soustavě.

U chudých hvězdokup, kde je hvězd jako do mariáše, je otázka členství kritická. Stačí, aby nová data zpochybnila členství dvou, tří kandidátů, a mýtus hvězdokupy se rozpadá. To je, bohužel i případ známého Ramínka na šaty, Cr 399. Základní metodou, jak určit příslušnost hvězdy ke kupě, je studium vlastních pohybů. Vezměme si PPM Star Catalogue (nástupce SAO katalogu) a nepochybnou hvězdokupu M 45, Plejády. Když do grafu vyneseme pro každou hvězdu v širším okolí kupy její vlastní pohyb v deklinaci i rektascenzi, dostaneme tenhle obrázek. Hvězdy pole se nevázaně pochybují kam je napadne a vytvářejí rozplizlý chomáč bodů, zatímco členové Plejád se tlačí na jednom místě. Je zřejmé, že pro konkrétní hvězdu můžeme určit jenom pravděpodobnost, že je členem (u eruptivní V 642 Tau je to například 97 procent). Ale i tak ukazuje podobný diagram pro Cr 399, že je těžké mluvit o nějaké skupině hvězd odlišných svými pohyby od hvězd pole. Písmeny A až F jsou označeny hvězdy, které za členy v roce 1970 označili Hall a Landingham na základě tehdejších katalogů - nová data však, jak vidět, nepotvrdila jejich závěry.

Není tedy u otevřených hvězdokup všechno tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Ani tady není dobré bezvýhradně věřit atlasům a katalogům

OBSAH

tisk

Leoš Ondra

Správa z čiernej kroniky, ktorá je černejšia než roztocká obloha

V lokalite okresa Svidník sa rozhodla pristáť a špionážne pôsobiť jedna zatial bližšie neurčená mimozemská civilizácia. Žial, ich pristátie by mohla spozorovať jedna pozorovateľská epedícia (niekdo ma upozorňuje, že som zabudol na "x", ale mňa vôbec nenapadá, že koho tým myslel), ktorá mala presne v tom čase pôsobiť v blízkosti miesta pristátia. Preto sa vrchné velenie posádky rozhodlo túto epedíciu zlikvidovať. Vybrali si vrcholne nenápadnú, tj. ľudským okom nepostrehnuteľnú metódu. Do tiel expedičníkov nasadili choroboplodné zárodky, ktoré boli odolné voči vysokým dávkam nikotínu a prežili aj tie najbúrlivejšie rumové smršte. A tak sa v telách epedičníkov veselo množili a ničili a ničili.

Prvý som začal tušit môj blízky krach telesnej schránky ja, kdeď som při jednej z posledných cigariet len z veľkou námahou poťahoval a moje pľúca reagovali nezvyčajným spôsobom (silný kašel) a ja som ledva lapal po dychu (= po dechte). Vtedy mi to už bolo jasné a hlásil som odchod do bežných dní národa. V poradí druhý odpísaný epedičník bol T - NEJ, ktorý sa mi prišiel zdvôveriť so svojími nevysvetliteľnými poruchami v oblasti hrudného koša. V predvečer plánovaného odchodu nahlásil svoj telesný pád aj J - DUŠ, ktorý mal veci už dávno poslané v Roztokách, čím dokonale poplietol nášho hostiteľa Petra. Jediný, kto túto apokalypsu prežil bez ujmi na zdravý, bol náš prvý nasadený hráč LE Ondra.

Vtedy nám už bolo jasné, že o čo sa jedná. Pochopili sme aj jednanie diverzantskej skupiny mimozemšťanov, veď našej silnej zostavy sa zľakne nejedna vyspelejšia civilizácia. Sme predsa len cvičený na boj vo vysokej tráve a vo vynohrdníckej džungli. Škoda, že táto bojová hra, ktorej výťazstvo je najkrajšia obloha v republike, nám unikla.

OBSAH

tisk

Peter Sebestyén

Je sice pravda, že na roztocké obloze bylo k vidění leccos, koneckonců i já jsem tam úspěšně lovil různé zelené skvrny, které jsem vždycky považoval jenom za ozdobu Atlasu Coeli. Když ale Lucka, šmejdící Sometem v Mléčné dráze, tvrdila, že vějířová mlhovina IC 59 severně od g Cassiopeiae "bije do očí", a Jano Mušínský její fantasmagorije potvrdil, zatímco já tam viděl starou belu, myslel jsem si, že všeho moc škodí. Jejich pozorování se sice do archívu dostala, ale jen jaksi pro úplnost. Ostatně kam bychom došli, kdyby kdekdo viděl to, co nevidí vedení (i když stárnoucí a slepnoucí).

Když se ale Vladimír Znojil, žijící legenda československého pozorování, vyjádřil stručně, ale určitě, že mlhoviny u g Cas mají docela velký jas a jsou samozřejmě vidět i z Brna, začal jsem IC 59 a 63 počítat k objektům viditelným a tedy hodným pozornosti.

Obě dvě objevil Max Wolf na fotografii pořízené koncem roku 1893 v Heidelbergu (Astron. Nachr. 134, 365, 1894). Už svého objevitele zaujaly svým charakteristickým tvarem a uspořádáním vůči hvězdě. O morfologii ani vzniku vějířů jsem se zatím nedočetl nic, ale na zajímavé věci jsem přece jenom narazil. Jednou jsem kdesi viděl barevný snímek okolí g Cas, na němž byla IC 59 modrá, zatímco IC 63 měla barvu červenou. Příčina rozdílu je pozoruhodná. Obě mlhoviny na jedné straně pasívně rozptylují světlo hvězdy, jsou však zároveň i mlhovinami emisními, protože v jejich spektru najdeme červené čáry vodíku a ionizovaného dusíku.

U východního vějíře, IC 63, se však objevuje podstatný přebytek červeného světla, nazývaný ERE (extended red emission), velmi široký pás kolem 650 nm. Tuto spektrální pozoruhodnost je možné najít i v některých jiných reflexních mlhovinách. Objektem číslo jedna v tomto směru je ovšem mlhovina AFGL 915, obklopující hvězdu HD 44179 v Jednorožci, která má přiléhavou přezdívku Červený obdélník (Red Rectangle). Na obrázku je vidět jednak spektrum hvězdy (tečkovaná slabá čára), jednak spektrum Obdélníka (plná čára). Za normálních okolností bychom pozorovali jenom zvětšující se rozdíl na modrém konci, daný větší účinností rozptylu pro modré světlo. ERE však podstatně mění situaci. I když detaily této emise nejsou ještě jasné, obecně se připisuje fluorescenci hydrogenovaného amorfního uhlíku, způsobené ultrafialovým zářením hvězdy.

Ta má nejspíš na svědomí i vznik a tvar mlhovin. Dnes večer se gama Cas tváří jakoby nic (i když zkontrolovat ji můžete), vzácně vyrovnaná se svými sousedkami, alfou a betou. Před půlstoletím však pěkně řádila. V roce 1936 se zvolna zjasnila o půl magnitudy, o rok později se však rychle vyšplhala na 1,6 mag, aby do roku 1940 hluboko klesla ke třetí velikosti. Její extempore ostatně zachycuje graf s juliánským datem na časové ose. O aktivitě gama Cas v tomto období navíc vypovídají i tehdejší spektrogramy, dokumentující tvorbu a zánik plynné obálky. Jestli se zjasnění hvězdy nějak projevilo u jejích dvou mlhovin, nevím. Při předpokládané vzdálenosti asi 200 pc od Slunce by časové zpoždění činilo asi 3 roky. V nedávné době vedla interpretace současných změn emisních čar hvězdy spolu s analýzou jejího rentgenového záření k domněnce, že okolo jednou za 6,8 roku obíhá neutronová hvězda s rotační periodou 0,7 dne.

Nakonec se vrátím k viditelnosti IC 59 a 63. Průvodci po obloze nám moc neporadí, považují je vesměs za neviditelné a cudně o nich mlčí. Na mnoha fotografiích jsem si ale všiml, že vrchol vějíře IC 63 (tu Lucka ani Jano neviděli) má mnohem větší jas než zbytek mlhoviny a snad by mohl mít téměř stelární vzhled. Zkuste se po tom podívat

OBSAH

tisk

Leoš Ondra

Mapka zachycuje hvězdné okolí mlhoviny Rosetty. Mimo ní je v mapce vyznačena hvězda 12 Mon, hvězdokupy Collinder 97, 104, 106 a 107, NGC 2252. Neoznačeny jsou NGC 2244 obsahující 12 Mon a 2239 (vpravo od ní). Prázdnými kolečky jsou pak vyznačeny polohy mlhovinných útvarů uvedených v NGC katalogu (zprava doleva - NGC 2237, 2238 a 2246). Výška mapky je tři stupně.

O hvězdné růži, která jí není

S počátkem sněhové pokrývky nám začínají každoročně docházet pozorování pěkné a zajímavé otevřené hvězdokupy v Jednorožci, kteroužto ve svých denících nazýváte Rosettou neboli NGC 2244. Při pohledu na uváděnou mapku, či ještě lépe skrz dalekohled uvidíte, že za příznivých podmínek i bez dalekohledu viditelná NGC 2244 obsahuje kolem patnácti jasnějších hvězd (včetně 12 Mon) a je tedy doopravdy na co se dívat. Kupu, jako ostatně většinu nápadných objektů noční oblohy, objevil už roku 1784 W. Herschel. Avšak ani on a určitě ani vy si v hvězdném seskupení zcela jistě nedokážete nějakou Rosettu - Růži představit. A to je správné, jelikož otevřená hvězdokupa NGC 2244 není Rosetta. Tak je totiž nazvána (a to podle svého vzhledu na fotografiích) emisní mlhovina NGC 2237, 38, 46, jejíž nejjasnější část NGC 2237 objevil až roku 1857 J. Swift (1). (Identifikace NGC 2238 a 2246 jsou však vzhledem k neurčitosti popisů a nepřesností poloh velmi nejisté.) Mlhovina Rosetta je však s otevřenou hvězdokupou NGC 2244 přeci jen úzce spojena - je totiž ionizována horkými hvězdami kupy a díky tomu ji vidíme. Spatřit NGC 2244 problém není a jak říkají zkušenosti zahraničních pozorovatelů, uspět můžete i u mlhoviny. Samozřejmě na pěkné, tmavé obloze. Měla by být vidět jako slabý světelný prstenec s temným středem v místech NGC 2244 s průměrem asi 1°. Nejnadějnější je pak místo severovýchodně od kupy, kde se nachází nejjasnější část mlhoviny NGC 2237.

Závěrečné poučení: Už nikdy si nepleťte mlhovinu Rosettu s otevřenou hvězdokupou NGC 2244.

Zbytek nikoli pro bufeťáky

Bylo už k ránu, když jsem v Roztokách namířil svůj Somet 25x100 na otevřenou hvězdokupu NGC 2175 a mlhovinu NGC 2174, která leží poblíž. To, co jsem uviděl, mě potěšilo. V poli jsem měl oblouk slaboulinkých hvězdiček táhnoucí se na sever od poměrně jasné hvězdy asi osmé velikosti. Vše pak bylo zahaleno do nápadné mlhy táhnoucí se podél hvězdného oblouku s nejjasnější částí kolem oné jasné hvězdy. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem po pohledu do atlasu (v mém případě Uranometria 2000.0) zjistil, že kupa se má nacházet jižně od oné jasné hvězdy - tam samozřejmě nic nebylo. Má pozorování později potvrdil i Petr Sebestyén (ten nejdřív uviděl jen mlhovinu) a pak i Lucka Bulíčková, které útvar připomínal dýmku.

Tento případ mě nenechal chladným a tak jsem po návratu do Brna trochu pátral v literatuře. Polohy 2174 a 2175 se v New General Catalogue liší v rektascenzi o desetinu minuty a v deklinaci o dvacet úhlových minut - zakresleny jsou tedy dle údajů správně. Ovšem jejich popis je už trochu podezřelejší - mlhovina je popisována jako velmi slabá, mezi jakýmisi třemi hvězdami, zatímco kupa jako seskupení slabých hvězd v mlze. A protože i sám objevitel pan Bruhms popisuje NGC 2175 jako mlhovinu s hvězdama a NGC 2174 jako její severní část, vede mne to k domněnce, že 2174 tvoří společný komplex s 2175, který se nachází severně od hvězdy vyznačené v Uranometrii, přičemž poloha hvězdokupy je udána mírně odlišně.

Tipy na příště:
NGC 2195 (poblíž 2174,5), mlhoviny kolem Plejád, mlhoviny v souhvězdí Persea vyznačené v Atlase Coeli (např. NGC 1333).

OBSAH

tisk

Major Nebula

Jako rozloučení s případem zákrytu hvězdy OW Gem vám poskytujeme světelnou křivku, kterou mezi 30. srpnem a 13. zářím získal Petr Pravec pomocí ondřejovské CCD kamery ST-4. Každý bod křivky byl získán vždy srovnáním jasnosti zákrytové dvojhvězdy s jednou srovnávačkou, standardní odchylka jednoho bodu je okolo 0.05 mag. Jedná se však o jakousi přístrojovou hvězdnou velikost, která není shodná s vizuální, ale zhruba v červeném oboru R.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Na hvězdárně v Úpici na Expedici jsem Jirkovi Duškovi slíbil, že si po prázdninách prohlédnu nějaké ty otevřené hvězdokupy. Hned první jasnou noc jsem popadl triedr 7x50 a šel jsem pozorovat. Nejdříve jsem si prohlédl kupy v Labuti, Ještěrce a Andromedě a ráno, kdy jsem vytáhl Somet monar 25x100, jsem se chtěl podívat na NGC 2420 kousek od d Geminorum. Tu mám dole v zorném poli a nad ní vidím pěkný kulatý mlhavý obláček s patrnou centrální kondenzací. Podívám se do Atlasu Coeli a ZJIŠŤUJI, že hledaná kupa má ležet POD d Geminorum! Chci si to zakreslit, ale už se dekuje a za půl hodiny začalo pršet. To bylo v noci 10./11. září asi půl třetí světového času. Hlášení jsem však žádné nepodal, aby náhodou nedošlo k omylu. Následující noc však bylo zataženo, ale z 12./13. bylo opět jasno. Vezmu dalekohled a dívám se do okolí d Gem. A vidím, že onen neznámý mlhavý obláček už leží pod ní. Polohu jsem si tentokrát zakreslil. Přesto vyčkávám na ještě jednu příležitost. Čtrnáctého září, když zjišťuji, že se objekt posunul vůči minulé noci o asi dva stupně, nevydržel a hned ráno jsem jel se svým otcem na hvězdárnu do Úpice. Věci se ochotně ujal Libor Vyskočil, pracovník této hvězdárny. Jeho slova mne však trochu zklamala. Řekl mi, že je to kometa Hartley 2 (1991t). Souřadnice odpovídaly, jen její jasnost byla trochu větší než se předpovídalo. Kometa už byla asi tři měsíce objevena. Je tedy panu Hartleyovi věrná a tak se s ním o ni nemůže rozdělit. Snad někdy až příště...

Píše se 22. září - můj otec, já a náš pan soused sedíme na lavičce před naším domem. Já smutně říkám, že jsem chtěl dnes jít pozorovat, ale že už se objevují oblaka a tedy, že z toho asi nic dnes nebude. A v tom se to stalo! Všichni tři jsme úžasem hleděli směrem na jihozápad. Ohromil nás meteor - bolid a to ještě patnáct minut před západem Slunce. Okamžitě jsem začal psát o něm údaje: čas spatření 16 hodin 43 minut 37 sekund +/- 3 sekundy, začátek asi 30° nad obzorem, konec asi 15° délka 20°, barva žlutá, místo teoretického záletu za obzor 205° (měřeno od severu). Byl o něco jasnější, než když spatříš Venuši po západu Slunce, kdy už to soumrak dovolí. Zjasnění či výbuch ani stopa pozorována nebyla. Část dráhy byla v oblaku druhu cirrus.

Myslím si, že je to ojedinělý případ a že už takové štěstí mít nebudu.

OBSAH

tisk

Mirek Řezníček

Protože jsem skoro celý den odpočíval - snad příprava na školu? - mohl jsem si dovolit v noci pozorovat. Přes noc bylo poměrně hezky, ale nic zajímavého jsem neviděl. Snad jen zákryt Plejád - což mimochodem nebylo nikde publikováno.

Pomaloučku začalo svítat a já jsem dostal nápad. Co kdybych se zkusil podívat na Venuši? Vzal jsem si srpnové číslo časopisu Astronomy a přelouskal článek, kde o ní něco bylo, mimo jiné i hledací mapka.

Na východ jsem měl dost špatný výhled, a tak jsem se rozhodl jít vedle do vchodu (bydlím v paneláku), kde je to již o moc lepší a z balkonu v mezipatře jsem ji triedrem začal hledat.

Moc jsem si nevěřil. Jaké však to bylo překvapení, když jsem ji uviděl zářit celých deset stupňů nad obzorem. Rychle jsem běžel pro Pavla Gabzdyla a pro Newtona - vedle do vchodu, do sedmého patra. Nikdy jsem nevěřil, že bych s tím dalekohledem dokázal běžet - ono třicet kilo je třicet kilo. Ale šlo to. Jednou jsem se "vymlátil", ale odnesl jsem to jen já, dalekohled přežil. Byla totiž šíleně mokrá tráva - rosa.

Vtěsnal jsem se do výtahu a už jsem ho měl na balkoně. Našel jsem ji, našel. Pohled dalekohledem mi vyrazil dech.

Ukázal se úzký srpeček Venuše, velký jak "svět". Jasný, dokonce jsem viděl i náznak popelavého svitu. Prostě nádhera. V tom přišel Pavel - mimochodem s rozbitýma brejlema - taky uklouzl - a kochali jsme se oba. Slunce začlo vycházet, Venuše se pomalu ztrácela. Byl jsem pobodaný od kaktusů, ty zde totiž někdo pěstoval a já byl jen v tilku. Byla mi zima, ale hřál mě krásný pocit Venuše - fáze 0,03.

OBSAH

tisk

Pavlové Šťastný a Gabzdyl

Preložené z časopisu Meteor Petrom Sebestyénom

Zrejme viete, že GK Per je jasná nova (asi nultej velkosti) z roku 1901. No jako postnova z času na čas i teraz produkuje menšie vzplanutia, s amplitúdou 2-3 mag, a dobou trvania desiatky dní.

Hviezda v minime je 13. velkosti, takže malé vzplanutia sú ľachko pozorovateľné. Na základe doterajších údajov nastávajú vzplanutia vačšinou každých 820 dní. Naposledy bolo zjasnenie pozorované v roku 1989, teda je pravdepodobné, že GK Per v priebehu novembra alebo decembra (teda při dobrej pozorovateľnosti) nastane daľšie vzplanutie. Zo zkúseností z predošlých rokov vieme, že zo vzostupnej časti krivky sa získa stále málo pozorovaní, a preto na tomto mieste vás vyzývame na čím častejšie pozorovanie GK Per.

Jako přílohu tohoto čísla Trpaslíka naleznete hledací mapku na tuto zajímavou proměnnou hvězdu.

OBSAH

tisk

Peter Sebestyen