OBSAH:
Velcí cestovatelé
193. list Uranometrie
Charge Coupled Device
Cyg OB2 No. 12 - O budulínkovi
Napříč vesmírem a pak doleva
Hvězdy v Opavě
O hvězdě, která vybledla
Amatérská astronomie ve Spojených státech
Zajímavá pozorovaní
Malé, milé obrázky II
E-mail
Měsíční okénko

Velcí cestovatelé

Nedávno jsem se byl podívat v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně a jako součást prohlídky mě zavedli do sálu pro řízení kosmických letů. Zajímavá místnost. Tak jak to známe z televizních přenosů z Houstonu: posedávají zde pánové v bílých košilých, usrkují z hrnků nahnědlou kapalinu, které se v Americe říká káva, a sledují panely plné obrazovek a obrazovky plné čísel, tu si něco zapíšou, tu stisknou nějakou klávesu.

Tito pánové jsou "cestovatelé" dnešních dnů. Pomocí neviditelných provázků rádiových signálů jsou spojeni s několika vesmírnými sondami, které se toulají mezi planetami, některé již vlastně mezi hvězdami. Nejstarší z rodiny sond, Pioneer, je ve vesmíru již 25 let. Nejmladší Ulysses byl vypuštěn v říjnu 1990. Nejprve se zhoupne v gravitačním poli Jupitera a pak se vydá ke Slunci. Sonda Galileo se po několika obězích, při nichž se dvakrát znovu přiblíží k Zemi, vydá k Jupiteru a jeho měsícům. Od září 1990 ohmatává Magellan pomocí svého radaru zahalený povrch Venuše.

Zdalipak si tito pánové u obrazovek uvědomují, jak jsou při své nepatrnosti mocní? Vždyť malým cvrnknutím provázku mohou změnit chování tělesa několik světelných hodin daleko! Ale i pro mne je to zvláštní zážitek být v místnosti, kde se tyto provázky sbíhají. A současně si uvědomuji, že my, náhodní diváci, jsme zde bráni velmi vážně. Máme tu svou galerii s pohodlnými křesly a na obrovská plátna na protější zdi nám ochotně kdykoliv promítnou snímky nebo videozáznamy podle našich přání.

V jiných místnostech téže budovy mají své pracovny počítačoví experti, kteří mají jeden hlavní úkol: z nesmírné záplavy dat, které sondy z vesmíru nepřetržitě posílají na Zemi, vylovit něco zajímavého. Proud dat - z některých sond až několik kilobitů za sekundu - se již mnoho let hromadí na paměťových discích, aniž by je kdo mohl včas analyzovat. Kdoví, jaké budoucí objevy jsou tam ukryty. Existuje však už i řešení: metodami užívanými při vytváření virtuální skutečnosti se data přeměňují na animované videofilmy, které vytvoří věrnou iluzi, že letíme těsně nad krajinou vzdálené planety, vyhýbáme se pohoří, noříme se do kráterů, to vše s proměnlivou rychlostí a výškou, podle toho, jak jsou nastaveny parametry.

Před osmdesáti lety velcí cestovatelé jako Peary, Amundsen či Scott dobývali Severní a Jižní pól. Byli vedeni stejnou touhou po poznání, s jakou současní vědci a inženýři konstruují a vysílají sondy do vesmíru. Byli to však též dobrodruzi - neobešli se bez fyzické zdatnosti, odvahy, vytrvalosti a pevné vůle. Počítali s náhodou a štěstím. Jejich soupeř byl sníh, led, vítr a mráz. Odměnou byl osobní prožitek.

Dnešní poznávání planet a jejich měsíců je založeno na spolupráci institucí a velkých týmů vědců, techniků a programátorů. Na náhodu se nevsází, odměnou je zájem a potlesk veřejnosti.

Vesmír č. 8, 1991

OBSAH

tisk

Ivan M. Havel

193. list Uranometrie

"Konón, vzdelaný človek, čo preskúmal nebeské hviezdy,
upresnil, kedy z nich ktorá vyjde a stratí sa v tme,
kedy sa plameň Slnka má zastrieť počernou tôňou,
vopred stanovil čas ranného ústupu hviezd,
sledoval krásnu Lunu, keď schádzala z vrcholcov Latmu,
aby jej Endymión poskytol závratnú slasť,
múdry ten Konón zistil, že na nebi žiarivo svietim
a že som vlastne vrkoč, ktorý si odstrihla raz kráľovná
Bereniké..."
Kallimachos

OBSAH

tisk

Peter Fabian

Charge Coupled Device

Tak je to tady. Po několikaměsíčním snažení se do Brna dostala CCD kamera ST-4, kterou nám zapůjčila Ondřejovská observatoř. Zato patří dík panu doktorovi René Hudcovi, který nám při půjčce vyšel maximálně vstříc. Jeho počáteční podmínka však byla ukrutná. Kameru bylo možno ponechat v Brně pouze měsíc a ještě k tomu se v té době začala opravovat naše stařičká střecha, na které se skrývá fotometr, jenž jsme měli v plánu k pozorování se CCD použít. A jelikož tuto střechu mohl otevřít jen některý vyvolený pracovník, byly naše začátky velmi obtížné. Představte si situaci, kdy se vám do rukou dostane zařízení, které jste už někdy v provozu viděli, ale jen párkrát a už hodně dávno, a máte měsíc na to, aby se z něj dostala ta nejcennější data, která mohla případně pobyt tohoto zařízení prodloužit. Tak takhle nějak to vypadalo v Brně.

Přípravné práce se odehrávaly v hvězdárenské klubovně, kde se většina potenciálních pozorovatelů vyskytuje, a to na mé fotografii z občanského průkazu. Po té co se kameru povedlo přinutit k tomu, aby vůbec něco zobrazovala, se s nemalým nadšení začalo snímkovat vše co šlo. Od cigarety po fotografii Pavly Musilové. Plni elánu jsme vyhlíželi na krásně modrou oblohu, která se však (znáte ty "blbý" zákony, že?) k večeru nemilosrdně pokryla dekou.

Nikdy však nezapomenu na noc, kdy jsme se já, Jirka Dušek a Honza Janča pustili do snímkování skutečných objektů hvězdného nebe. Samozřejmě se začalo s deep-sky evergreeny. Hádejte který byl první. Vzhledem k roční době jím nebylo nic jiného než proslulá kulová hvězdokupa M 13. Než se však podařilo tento snímek uložit na již přeplněný hard disk našeho počítače, bylo zapotřebí asi 3 (slovy tři) hodiny kameru ostřit. Nic totiž není tak jednoduché jak vypadá. Jelikož jsme ještě nevěděli, že existuje způsob jak zaostřit kameru během dvou minut, "potili" jsme se s tím asi devadesátkrát déle. Za tu dobu jsme se dostali do stavu, kdy už nám bylo celkem jedno "co z toho vyleze", ale už z principu jsme se mučili s ostřením téměř do jedné do rána. Nakonec se hvězdy staly poměrně kulaté a ostré a my se tedy pokusili kameru namířit do míst kde se nachází jedna z "nej" hvězdokup. První pohled na vzniknuvší digitální obraz nám však vzal poslední zbytek naděje, že s kamerou bude v Brně něco solidního podnikat.

Jakmile se podařilo kameru přesvědčit, že snímek musí vypadat jako hvězdokupa jsme se pustili do pořizování tzv. dark frame snímku. Tato operace vyžaduje jednu věc. Po stejnou dobu jako se exponuje daný snímek, je potřeba exponovat zcela zakrytý čip kamery. My jsme to řešili opravdu vědecky. Jiří se vysvlékl z kabátu, kterým se chránil před přicházejícím chladem, a přehodil jej přes tubus dalekohledu. Věřte nebo ne na potřetí se to povedlo. Sice jsme touto operací opět rozostřili nezajištěnou kameru, ale snímek byl tu. Pak už to šlo (téměř) v pohodě. Vznikl asi 2 MB "pytel" méně či více zdařilých snímků, z nichž použitelné jsou asi čtyři, kde jsou hvězda FY Aql a proměnná, kterou objevil před několika lety Leoš. Jinak je hard disk plný úplně nanicovatých obrázků. Někdo se může sice ohradit tím, že jsou pěkné, ale to je asi tak všechno. Jinak jsou úplně na nic. Ale my jsme se na nich naučili, jak s kamerou nakládat, co a jak mačkat (a kdy), a hlavně co s ní lze pozorovat.

Jestli si někdo z vás bude chtít v budoucnu podobnou hračku opatřit (není to až takový problém, v dnešní době kamera stojí okolo dvaceti tisíc korun) neměl by zapomenout na spoustu důležitých věcí, co jsou ke kameře potřeba. V první řadě je to dobrý dalekohled s hodinovým strojem, potom tmavá obloha (ale i naše stačí) a pak počítač s velkým diskem a VGA kartou. Na jiných (horších) grafických kartách nemá žádný smysl kameru používat. A v poslední řadě to chce hodně trpělivosti. Je sice možno pořídit krásný snímek galaxie NGC 6205 v Herkulu během tří minut, ale než se podaří jej zpracovat a nějak solidně uložit, je zapotřebí času mnohem více. Takže kdo by měl zájem a nebylo mu líto pár korun za cestu a stravu u nás utratit, ať neváhá a do Brna se vydá. Pokud bude jasno, možná si nějaký snímek na disketě odnese a ukojí tak své touhy vidět někdy hvězdu slabší 16. velikosti na snímku pořízeném během několika sekund až minut.

OBSAH

tisk

Rudolf K. Novák

Cyg OB2 No. 12 - O budulínkovi

Nejzářivějšími a nejmasivnějšími hvězdami vesmíru jsou obří veleobři, občas přezdívaní hyperobři. Hmotností až stokrát, svítivostí až milionkrát předčí naše Slunce, jsou vidět na ohromné vzdálenosti (třeba S Doradus je ze vzdálenosti 170 000 světelných let hvězdou 9. velikosti) a mnohdy se také nečekaně zjasní, či naopak zeslabí (h Carinae měla v minulém století - 1 magnitudu, r Cassiopeiae v polovině tohoto století na dva roky poklesla o 1.5 mag). (Hyperobři tedy mají dvě typické vlastnosti: extrémní svítivost a silný hvězdný vítr.) Na druhou stranu ale příliš rychle spalují své zásoby vodíku a hlavně hélia (nejzářivější se stávají po opuštění hlavní posloupnosti) než aby se mohli dožít požehnaného věku. Zpravidla nepřežijí víc jak několik desítek milionů let. Také proto jich je jako šafránu. Většinu hvězd Galaxie totiž tvoří chladní, na větší vzdálenosti nepozorovatelní, červení trpaslíci, jen deset ze sta hvězd je slunci podobných, méně než jedna z milionu se řadí mezi veleobry (co do rozměrů a tedy i svítivosti) a ještě méně z nich mezi hyperobry. V současnosti se rozdělují do tří skupin: (viz James B. Kaler: Hypergiants, Astronomy 3/94)

• modré svítivé proměnné s hmotností nad 40 M_© u nichž po opuštění hlavní posloupnosti a překročení jisté meze dojde k porušení hydrostatické rovnováhy - gradient tlaku záření převáží nad dostředivou tíhovou silou a hvězda začne ve formě silného větru ztrácet velké množství své hmoty, v extrémních případech, jako při zjasnění h Carinae, snad až hmotnost sluneční za několik desítek let. Příkladem takovýchto hvězd může být kromě zmíněné S Doradus, AG Carinae nebo P Cygni. (Ta v současnosti "spí")
• chladní hyperobři s hmotností do 40 M_©, u kterých k porušení rovnováhy nedojde a kteří se pouze po vyhoření vodíku v jádře a zahájení spalování hélia, rozepnou do velkých rozměrů. Ovšem i tak je jejich hvězdný vítr silný a hvězdy tohoto druhu jsou zachumlány do husté prachové obálky. Typickým příkladem může být r Cassiopeiae, HR 8752, m Cephei.
• Wolfovy-Rayetovy hvězdy, v podstatě o vnější vodíkové vrstvy větrem očesané, ale i tak extrémně svítivé, předcházející dva typy. Jejich spektra jsou bohatá na čáry uhlíku a dusíku (není divu, vždyť jsou u nich odkryté oblasti vzniklé během milionů let termonukleárního spalování) a všeobecně se soudí, že předznamenávají brzké finále v životě supermasivních hvězd - explozi supernovy. Příkladem může být g Velorum.

Stejně jako jsou hyperobři supermany mezi hvězdami i oni samotní mají své šampiony. Jedním z nich je dvanáctý člen (v číslování podle Schulteho) OB asociace Cygnus OB2, ve vizuálním oboru nejjasnější známá hvězda Galaxie a přilehlého vesmíru. Tuto nenápadnou asociaci objevili dva stupně severovýchodně od g Cygni Münch a Morgan jako skupinu 11 hvězd spektrální třídy O a B v oblasti o průměru 1^o roku 1958 a později k ní bylo na základě spektroskopických a fotometrických kritérií (Asociace jako takové totiž nejsou zpravidla "vidět". Jsou příliš řídké a prozrazují se jen statisticky větším počtem hvězd, které mají stejné vlastnosti. Vzhledem k tomu, že jsou většinou velmi daleko a nelze u nich pozorovat vlastní pohyby, používá se spektroskopie (tj. stejný sp. typ O, B, stáří aj.) a fotometrie (stejné zčervenání, příp. další indexy). Paradoxně se proto lépe studují asociace vzdálenější např. v Magellanových oblacích.) přiřazeno dalších několik stovek členů. Všechny mají velký barevný excess, B - V index je v průměru 1.8 magnitudy, nejčervenější je přitom právě No. 12 ~ 3.25 mag. Co se týká spektra, Cyg OB2 obsahuje hvězdy od velmi svítivých Of a raných třídy O do méně svitivých ranných třídy B.

I když někteří astronomové tvrdí, že No. 12 není členem asociace (vysvětlilo by se tak její příliš velké zčervenání a trochu odlišný typ spektra), většina se přiklání k opaku. Leží tak ve vzdálenosti 1.7 kpc (viz obrázek) a má absolutní hvězdnou velikost M_v ~ -10 mag, svítivostí tedy skoro dvoumilionkrát a rozměrově 240x předčí naše Slunce. Svědčí o tom její spektrum. Nezávislé potvrzení dávají i rádiová pozorování (je jednou z mála B hvězd detekovaných v tomto oboru spekra), z nichž také vyplývá velký hvězdný vítr o rychlosti kolem 1 400 kms^-1 odnášející 4.10^-5 M_© za rok. Hmotnost má přitom "pouhých" 85 hmotností Slunce. Tato hvězda (indikuje to i možná proměnnost jasnosti a spektra) tedy s největší pravděpodobností je spící modrou svítivou proměnnou. Na snímcích z kolekce Harvardské observatoře byly totiž nalezeny změny v jasnosti v rozmezí několika desetin magnitudy, roku 1940 bylo dokonce zaznamenáno zjasnění o několik desetin, které bylo následováno menším poklesem pod normální úroveň. Taktéž spektrum se časem zřejmě měnilo - v tomto století hvězdě různí autoři přiřadili třídy od B3 do B8 (Astron. J., 101 (4), April 1991). A podle Humphreyse se modré svítivé proměnné projevují fotometrickými a spektroskopickými změnami, s nepředvídatelnými erupcemi většími jak 3 magnitudy během stovek až tisíců let, menšími variacemi o 1 až 2 magnitudy během desítek let a ještě menšími fluktuacemi během měsíců až let. Jejich spektra pak vykazují emisní čáry H, He I, Fe II a jsou proměnná.

Ač ve vizuálním oboru nejjasnější, (Její bolometrická jasnost ale rekordní není. Dle Humphreyse (Astr. J suppl., 38, 309 - 350, 1978) je ve všech oborech spektra nejjasnější HD 93 129A z asociace Tr 14 s -12.0 mag. Tento rozdíl je způsoben tím, že hvězdy sp. třídy O i B září především v ultrafialovém oboru.) neuvidíte tohoto rekordmana ani bez dalekohledu, ani v triedru, ba zřejmě ani v Sometu. Má totiž pouhých 11.8 mag. On sám za to nemůže. (I když se někdy příliš velké zčervenání vysvětluje absorpcí světla materiálem, který při některém ze vzplanutí vyvrhl do okolí kolem sebe.) Máme smůlu, že se na něj díváme přes silnou vrstvu mezihvězdného materiálu, která jej zeslabuje o více než 10 magnitud.

K obrázku: Megastarová mapka, v níž jsou označeny některé členky asociace Cyg OB2, zachycuje hvězdy do 12.5 mag #12 je náš budulínek, #5 je zákrytovou dvojhvězdou V 729 Cygni, #9 je s bolometrickou hvězdnou velikostí -11.6 mag jednou z nejjasnějších hvězd Galaxie, #8 je jasnou čtyřhvězdou, #7 je jedinou O3 hvězdou známou na severní polokouli. Prostě Cygnus OB2 je asociací nadmíru zajímavou. A to jsme ještě zamlčeli, že se v jejich místech nalézá zdroj rentgenova záření.

Kdyby se tato pracho-plynná opona zvedla, objevila by se hvězda první velikosti (!). Ostatně pomohlo by to i ostatním členům pouze 3 miliony let staré asociace. Hvězdy by pak měly kolem šestky a sedmičky, druhá nejjasnější by byla #5 (též BD +40^o4220), zákrytová dvojhvězda O7If+O6If jejíž primární složka má 60 M_©, s 2.8 mag.(V 729 Cygni má v GCVS následující hodnoty: amplituda 9.05 až 9.37 mag, perioda 6.598 dne.)

Nyní si představte, že bychom se mohli na našeho budulínka dívat z různých vzdáleností a samozřejmě bez onoho potemňujícího hávu. Jen o kousek severněji leží Deneb, a Cygni, hvězda z první dvacítky nejjasnějších hvězd. Má spektrum A2, jasnost 1.25 mag a leží ve vzdálenosti 500 parseků. Svítivostí proto nejméně 65 000 tisíckrát předčí Slunce. Kdyby v jeho místě byla No. 12, byla by druhým Síriem! Uvědomte si přitom, že pravý Sirius je od nás vzdálen jen 2.7 parseku. Kdyby byl budulínek na jeho místě, měli bychom dost nepříjemné problémy s nočním pozorováním. Na nebi by nám totiž zářila hvězda - 13. velikosti. Místo ní bychom ale spíše viděli snad mírně načervenalou jasnou mlhovinu, s No. 12 pečlivě ukrytou uvnitř.

A opačně? Od Cygnus OB2 No. 12 bychom museli odletět až do vzdálenosti cca 16 kpc, aby se stala hvězdou na pokraji viditelnosti bez dalekohledu. Aby byla bez mezihvězdné extinkce stejně slabá, jako ji pozorujeme nyní, museli bychom se odstěhovat až někam za Magellanova oblaka, do 230 000 parseků. Dokonce i z takové M 31 by byla v dosahu naší dvacítky (teda kdybychom na své putování vzali i hvězdárnu). Čtrnáctky lze totiž vidět i v Brně.

K obrázku: Asociace Cyg OB2 (vyznačena kolečkem) leží ve stejném rameni jako Slunce a má i obdobnou vzdálenost od středu Galaxie (při zadaném měřítku vyznačen ve spodní části stránky). Kromě ní je v obrázku od Fenkarta a Bineggeliho (1979) zakreslena poloha asociace Sco 0B1 a hvězdokupy NGC 6242, 6268 (hvězdičky) o nichž se mluvilo v minulém Trpaslíku v článku Hlášení druhého šílence. Ty leží v rameni Sagittarius-Carina. Je přitom zřetelně vidět, že ač jsou na obloze poměrně úhlově blízko k NGC 6231, v prostoru tomu tak není. Ostatní plná kolečka v diagramu představují polohy dalších OB asociací.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Napříč vesmírem a pak doleva

Léto budiž pochváleno. Zdá se to sice neuvěřitelné, ale už je to osm let, co jsem se rozhodl napsat průvodce nebeskou krajinou. Za tu dobu se mnohé změnilo. Zlatovláska má roztomilou holčičku, která po mamince zdědila krásu a po obou rodičích touhu po vědění. O neuronech ani akrečních discích sice zatím neví nic, zkoumá spíš mravence, ale Měsíc už je její kamarád a když slyší mluvit o hvězdičkách, ukáže na oblohu a tázavě se podívá na mámu.

Já jsem za tu dobu zjistil, že tam nahoře je zajímavých věcí mnohem, mnohem víc, než jsem si představoval. Proto jsem původní záměr trošku upravil. Začínám sice (konečně) psát první kapitoly své životní knihy, ale v té bude řeč jenom o těch nejnápadnějších objektech hvězdné oblohy, které nejvíc přispěly k poznání vesmíru (jejich seznam najdete v příloze, pokud Jirka bude v dobrém rozmaru). Bylo by pěkné, kdyby byla na světě do desátého výročí APO. Počítám ovšem s tím, že ji sepíšu nejdřív anglicky, protože mi připadá mnohem jednodušší najít vydavatele ve Spojených státech, než v českých luzích a hájích. V nejhorším případě sám sebe přeložím.

Přestal jsem se taky dávno bát toho, že jakékoli další psaní o Mizaru, Čince nebo Mlhovině v Orionu bude jenom nošením příslovečných klacků do lesa. Zkušenosti z prohledávání knihoven a počítačových sítí spíš ukazují, že tady platí jiné pořekadlo, v němž je řeč o nedostatečném osvětlení. Nejnovější ukázkou je M 31. Už kdysi se v Bílém Trpaslíku psalo o tom, že v této galaxii jsou i amatérskými dalekohledy k vidění kulové hvězdokupy (sešla se tenkrát i cenná pozorování, i když s odstupem času nevím, co si o nich mám myslet). Hledací mapka pro ty nejnápadnější pocházela ze Sky & Telescope (November 1979, str. 490). Další podrobné informace o kulovkách v jednatřicítce můžete najít v článku Davida Higginse (Deep Sky #32, Autumn 1990, str. 24), nebo v průvodci Observing Handbook and Catalogue of Deep-Sky Objects od Luginbuhla a Skiffa.

Nikde se však kupodivu nedočtete o kulovce G 1 alias Mayall II, která má 13.74 magnitudy (V) a je nejsvítivějším objektem tohoto typu v celé Místní skupině galaxií! Dozvěděl jsem se o ní před pár týdny, z docela čerstvé práce Integrated BVR Photometry Of Halo Globular Clusters In M31 (L. G. Reed et al., Astron. J. 107, 555, 1994). Důvodem, proč je deep-sky prameny opomíjená, by mohla být její velká úhlová vzdálenost od středu mateřské galaxie, asi 2.5^o. To však není na závadu, naopak - není nutné ji lovit na jasném pozadí disku M 31 a navíc není zeslabená prachem, který se tam hojně vyskytuje. Prach v naší Galaxii má na svědomí extinkci 0,33 mag, takže pro vzdálenost M 31 rovnou 725 kiloparsekům vychází absolutní hvězdná velikost G 1 asi -10.9 magnitudy. Pro srovnání, Omega Centauri má -10,1 mag. Za domácí úlohu jsem si spočítal a nakreslil rozložení našich domácích kulových hvězdokup při pohledu z M 31. Ukázalo se, že pro extragalaktické apače je nejsnadnějším objektem kulovka NGC 2419 v rysu (14.7 mag), pokud však o ní vůbec vědí - je totiž vidět celých 7^o od středu Galaxie! Omega Centauri, ač formálně svítivější, je pro ně obtížným objektem, protože je příliš blízko jasného středu a její světlo navíc musí projít zaprášeným galaktickým diskem.

Kulovou hvězdokupu G 1 objevili před čtyřiceti Mayall a Eggen (Publ. Astron. Soc. Pacific 65, 24, 1953) a později se dočkala velkého zájmu astronomů. Mezi několika desítkami prací, které se o ní zmiňují, najdeme také jednu, jejímž autorem je profesor Vetešník z Masarykovy univerzity (Bull. Astron. Inst. Czech. 13, 180, 1962). Přesná poloha kulové kupy, která koluje v literatuře, je výsledkem jeho měření. Přepočítáno na epochu J2000.0 je to 0^h32^m46.9^s, +39^o 34' 41.6''. Podle těchto souřadnic jsem G 1 zakreslil do Uranky, podrobnější mapka pochází z Megastaru (hvězda uvnitř hvězdokupy je kulovka samotná).

Kulová kupa byla v 80. letech studována pomocí kanadsko-francouzského 3.6 m dalekohledu (CFHT) na Havaji, který je proslulý vynikajícím rozlišením. V roce 1984 ji tady portrétovali Van den Bergh a Pritchet (Publ. Astron. Soc. Pacific 96, 804, 1984). CCD snímky ukázaly, že hvězdokupa je výrazně zploštělá (poměr malé a velké osy 0.8). Úhlová velikost je závislá na přesné definici, pokud ale máte na mysli poloměr oblasti, jejíž jasnost je polovinou celkové jasnosti kupy, pak podle těchto autorů vychází asi 1''.

Rozlišení nejjasnějších kulových hvězdokup v galaxii M 31 bylo jedním z hlavních cílů Hubbleova kosmického dalekohledu. Minimální neklid vzduchu na vrcholu Mauna Kea to však umožnil ještě předtím ze Země. Obrázek na začátku tohoto článku není ničím jiným než HR diagramem hvězdokupy G 1, jak jej na základě snímků z CFHT sestrojil J. N. Heasley se svými kolegy (Astron. J. 96 1312, 1987). Od běžných diagramů se liší tím, že na svislé ose jsou magnitudy v oboru I a místo klasického barevného indexu je uveden V-I. To kvůli tomu, že měřené hvězdy jsou na rozhraní viditelné a infračervené části spektra přece jen mnohem jasnější než v modré barvě odpovídající filtru B. I tak je na grafu vidět jenom horní část větve obrů, a to zhruba ve stejných místech, jako u galaktické kulové hvězdokupy 47 Tucanae (NGC 104). Podle posledních zpráv od Carla Grillmaira z Lickovy observatoře však na nedávném setkání Americké astronomické společnosti v Minneapolis předváděl Ed Ajhar (Kitt Peak) poster s HR diagramy kulovek v M 31, na nichž byly k vidění i horizontální větve. To už je ovšem práce opravené kamery na HST.

OBSAH

tisk

Leoš Ondra

Hvězdy v Opavě

O prvním prázdninovém víkendu se již po osmnácté uskutečnil Stelární seminář, letos překřtěný na konferenci, českých a slovenských astronomických pracovišť. Jako částečný zaměstnanec brněnské hvězdárny jsem se jej také zúčastnil a zde jsou mé dojmy:

Na první pohled dost nabitý program, který se však díky neúčasti některých klíčových osobností proměnil na volný, čímž zbylo dost času na prohlídku pěkné Opavy i mladičké Slezské univerzity, byl rozdělen do pěti půldenních bloků. V sobotu dopoledne proběhly pro mne těžko srozumitelné přednášky o černých dírách a akrečních discích, odpoledne se mluvilo hlavně o symbiotických hvězdách. Tehdy mne především zaujal příspěvek Augustina Skopala, který (což je výjimečné) ve své práci používá pozorování amatérů (jinak viz světelná křivka "nejpomalejší novy" AG Peg sestavená z fotometrických pozorování jím sesbíraných). V tomto bloku také promluvil Dalibor Hanžl o proměnné u M 81 a Vojta Šimon o spektroskopických pozorováních CX Dra. Den zakončil Jiří Grygar astrofyzikálními novinkami - v podstatě zkrácenou Žní objevů.

V neděli dopoledne se mluvilo o všem možném (fullereny, přesná geometrie světelných křivek, modelování hvězdných atmosfér), po obědě byl vyhrazen čas pekuliárním hvězdám - J. Budaj O difúzii a iných fenoménoch v chemicky pekuliarných hviezdach; M. Zboril Stúdium vertikálnej stratifikácie prvkov u CP hviezd; J. Žižňovský Spektrum CP dvojhviezdy AR Aurigae; M. Zboril Spektroskopický a fotometrický výskum HD 34452; V. Štefl Spektroskopie K-obrů. Závěrečné pondělní ráno se nakonec neslo v duchu ryze observačním - Petr Hadrava a ondřejovský dvoumetr, Zdeněk Mikulášek a extinkce v Brně a na Skalnatém plese a Miloš Zejda a B.R.N.O.

Na první pohled byl tedy seminář dost zajímavý. Osobně mi ale připadal příliš vlažný. Nejsem profesionálním astronomem, ale představoval jsem si takovouto akci, obzvlášť konanou pod záštitou Astronomického ústavu, na mnohem vyšší úrovni. Vždyť většina z přednášek by klidně mohla být odvykládána na akcích mnohem "nižší" úrovně - třeba u proměnnářů. Takže buď jsou u nás amatéři tak vyspělí, že mohou v lecčems konkurovat profesionálům, nebo na tom nejsou čeští a slovenští profesionálové tak dobře, resp. buď jsem se nezúčastnil té pravé konference, na které jsou prezentovány nejzajímavější výsledky získané od té poslední, nebo na většinu z příspěvků nebylo dost času a ještě ke všemu jsem neobjektivním pozorovatelem. Vyberte si sami.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

O hvězdě, která vybledla
Podle práce B. Warner, Ch. Sneden: HD 38 451: J. R. Hind's star that changed colour, Mon. Not. R. astr. Soc (1988), 234, 269 - 279; článku A Star That Changed Its Color, Sky and Telescope, December, 1989, 629 - 630 a osobních konzultací se Zdeňkem Mikuláškem.

Na nebi jsou známy desítky tisíc hvězd, které mění jasnost. Některé z nich mění i své zabarvení. Existují ale hvězdy, které mění barvu aniž by zároveň změnily svou jasnost? Možná ano. Naznačuje to krátká zpráva Johna Russella Hinda (John Russell Hind (1823 - 95) pracoval nejdříve na Royal Greenwich Observatory, od roku 1844 vedl soukromou observatoř George Bishopa v Londýně a od roku 1853 i Nautical Almanac Office. Zajímal se hlavně o planetky, kterých objevil celkem deset (např. Iris a Floru). Pro jejich hledání zhotovil ekliptikální mapy obsahující hvězdy do 10. velikosti. Při jejich přípravě objevil dvě komety, famózní mlhovinu v okolí T Tauri a množství dalších proměnných hvězd včetně S, T a U Geminorum. Ke všem pozorováním používal 7-palcový refraktor.) zaslaná roku 1851 anglické Královské astronomické společnosti:

S jedinou výjimkou, kterou jsou nepotvrzené změny vzhledu Síria, si nejsem vědom žádného záznamu evidentní změny v barvě stálice. Mohu však doložit svá vlastní pozorování hvězdy ležící poblíž ekliptiky, které jsem vykonal během posledních dvou let. 3. září 1848 byla jako "velmi červená" zanesena do mapy s rektascenzí 5^h 34.8^m a pólovou vzdáleností 68^o 54' pro rok 1800. V jejím sousedství přitom byly i jiné hvězdy s narudlým zabarvením. Jelikož jsem se opakovaně setkal s červenými proměnnými hvězdami, často jsem si ji prohlížel, avšak bez povšimnutí jakýchkoliv změn až do večera 14. listopadu tohoto roku, kdy jsem hvězdu shledal čistě modrou - rudé zabarvení zcela zmizelo. Asi nejpřesněji by nyní mohla být popsána jako modrobílá. Nemohu ovšem poskytnout přesnou polohu hvězdy, ale přibližné místo uvedené výše je dostatečně blízko skutečné poloze, aby umožnilo pozorování této hvězdy.

K obrázku: Hindova tajemná hvězda leží poblíž M 1, asi 2^o východně od z  Tauri a 2^o severozápadně od c₁  Ori. V její těsné blízkosti najdete nápadně červenou polopravidelnou proměnnou (6.8 - 9.2 mag) Y Tauri. Vyznačené srovnávací hvězdy dle AAVSO jsou uvedeny v decimagnitudách.

Pozorování bylo na dalších 130 let zapomenuto, až Brian Warner z Univerzity v Cape Townu a Christopher Sneden z Texaské univerzity v Austinu s přesností na jednu úhlovou minutu ztotožnili Hindovu hvězdu s HD 38 451, uvedenou v Henry Draper katalogu s jasností 9.0 mag ve vizuálním oboru a spektrálním typem A3, který (stejně jako B - V index) koresponduje s modrobílým odstínem. Hvězda byla také pod číslem +21^o 981 z BD katalogu (m_v = 8.8 mag) uvedena v General Catalogue of Variable Stars jako podezřelá z proměnnosti v rozsahu 8.9 až 9.3 mag, což je založeno na fotografických pozorováních z 50. let.

Na jejich žádost bylo následně provedeno několik spektroskopických prohlídek, (Je-li rotační rychlost hvězdy v, pak pozorovaná složka je v sin i, kde i je úhel, který svírá rotační osa se zorným paprskem.) z nichž se HD 38 451 vyklubala jako hvězda A2IV s obálkou, resp. se závojem (tzv. shell star) tvořeným průhledným plynem, s velkou rychlostí rotace v sin i 170-200 km s^-1.

Tedy druh, který je obzvláště v případě spektrální třídy A dost vzácný - z přibližně 2000 A hvězd v Bright Star Catalogue jich je takových jen kolem desítky. Na druhou stranu to je ale také jeden z mála typů hvězd, které se mohou začervenat.

K obrázku: Část spektra HD 38 451 z oblasti poblíž vodíkové Hg. Je na něm patrné nápadné rozšíření všech čar způsobené rychlou rotací hvězdy - profil jedné z čar je naznačen tečkovaně. Ve středu některých jsou pak zřetelné ostré absorpční čáry způsobené prvky z atmosféry hvězdy (u jednou ionizováného železa a chromu viz šipka).

Ostatně existuje ještě jedno nezávislé pozorování změn Hindovy hvězdy z konce minulého století. V Birminghamově a Espinově katalogu červených hvězd (J. Birmingham, T. E. Espin, 1890, The Red Stars (Cunningham Memoirs, No. 5.), Royal Irish Academy) je u ní uvedeno: 1876 1. ledna: 8.5, bledě žlutá; 5. února: bledě oranžová; 1879 8. ledna: 8.5, červená; 11. ledna: 8.7, oranžová; 1888 10. ledna: 9.2, bílá.

Dnes je ovšem HD 38 451 normální hvězdou bez jakýchkoliv změn v zabarvení - současný rozdíl B - V 0.19 mag je způsoben spíše mezihvězdnou látkou než plynem v obálce, i v jasnosti - pod 0.02 magnitudy a v rozmezí jednoho roku. Je ale také jisté že je kolem ní obálka (obálky?) průledného plynu. Tu by mohla hvězda odvrhnout a expandující, ochlazující se plyn by pak mohl zkondenzovat do větších částic, které by způsobily odmodrání, tj. zčervenání, světla hvězdy.

Potíž je ale v tom, že není jisté jak rychle tento děj probíhá - dny, týdny, měsíce... pozorování Hinda, Birminghama i Espina jsou nedostačující - a zda přeci jenom není doprovázen změnou jasnosti. Je totiž známa A7IV hvězda se závojem HR 5900 (V 856 Ori) objevená Bessellem a Eggem roku 1972, která také mění barvu. Změna B - V indexu o 0.35 v rozmezí asi desíti dní je však u ní doprovázena poklesem jasnosti v oboru V o 1.1 magnitudy. U HD 38 451 musel být v době, kdy ji roku 1848 pozoroval Hind, B - V rozdíl kolem jedné magnitudy či spíše ještě větší, a tedy i pokles jasnosti by měl být analogicky větší.

Je však třeba říci, že ač Hind objevil spoustu proměnných, soustavně je nepozoroval a všechny měly velkou amplitudu změn jasnosti. Stejně jako asteroidy byly pouze výsledkem porovnání se záznamy v jeho mapách - v nich hvězda či "hvězda" buď chyběla nebo přebývala. Tudíž si kolísání v jasnosti hvězdy všimnout nemusel. Bylo by tedy dobré se na ni občas podívat. Přistižení HD 38 451 při začervenání by totiž mohlo poodhalit její tajemství. Kdy se tak stane ale nikdo neví. Třeba už zítra, nebo za týden, měsíc, rok či až v příštím století...

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Amatérská astronomie ve Spojených státech

Nejdříve bych vám chtěl říci, že v mém článku o astronomických dalekohledech zařádil tiskařský šotek. V BT je napsáno na 13. a 14. řádku o SCT 11 in, který je lehký a je možno jej vést jako příruční zavazadlo třebas do Austrálie. To slovo lehký se vztahovalo na 5 in Celestron, nově vyráběný, s kterým se Mirek Plavec vydal v letadle na cestu k jihu na Virgin Islands, jak skvěle popisuje ve svém článku. Ten řádek o 5 in SCT Celestron tedy nějak vypadl. S jedenáctipalcovým jsem totiž trochu více obeznámen, neboť jsem měl na něj převeliký zálusk a téměř jsem ho koupil. Ale zjistil jsem, že je tak těžký, že ho jen tak tak zvedne jeden chlap-atlet nebo dva ženatí. Proto jej není možné vzít jako příruční zavazadlo do letadla. Důvodem tedy byla únosnost, ne finanční, ale váhová, že jsem šel jako ženatý chlap s požadavky dolů a koupil jsem únosného Meada 10 in.

II. Okuláry pro astronomické dalekohledy (Průměry okulárů jsou uváděny v anglických palcích = inch = in = '' = 2.54 cm. Ohniskové vzdálenosti jsou vždy v milimetrech. Pokud jsou uvedeny ceny, jsou v amerických dolarech. SCT = Schmidt-Cassegrain Telescope.)

Podle průměru jsou vyráběny tři druhy okulárů. Nejmenší 0.965'' je používán pro Celestron 90 mm, Maksutov nebo Meade 4'' SCT. Nejrozšířenějším typem je 1.25'', který byl používán na SCT 5'' až 14''. 16'' Meade Newton f4.5 měl rovněž zaostřovací zařízení na okuláry 1.25''. V posledních několika letech se na SCT 10'' a větším průměru užívají 2''.

Okuláry našeho mládí, doby poválečné, se zde v prodeji téměř nevyskytují. Myslím tím Huygense a Ramsdena. To slovo téměř znamená nabídku "achromatického" Huygense ohniskové vzdálenosti 40 mm. Co je myšleno pod názvem achromatický se mně nepodařilo zjistit. V knize Telescope Optics Ruttena a Venrooije je uvedeno, že očnice má poloviční vzdálenost vzdálenější čočky v novém typu Huygense.

Zdejší trh ovládly achromatické okuláry. Typ Hastingsův a Steinheilův mající malé zorné pole nejsou pro širší amatérskou veřejnost vyráběny. Nejjednodušší a též nejlevnější je Kellner - 30 až 40 USD. Tento tříčočkový okulár je používán na malé a střední zvětšení. Čtyřčočkový orthoskopický, též Mittenzwey - Abbe, má lepší ostrost než Kellner a je o 15 dolarů dražší. Je rovněž doporučován pro menší a střední zvětšení. Čtyřčočkový Plössl, nazývaný symetrický, je pravděpodobně nejrozšířenějším okulárem. Vyniká ostrostí a zorné pole je větší než u orthoskopického okuláru. Velmi dobrý kontrast a dokonalá korekce barevné vady umožňují kratší ohniskové vzdálenosti - je výborný na pozorování planet, Měsíce a ovšem i deep-sky objektů.

Před druhou světovou válkou byla dávána přednost dvoučočkovým okulárům z důvodu jejich menší vnitřní odrazivosti. Nové antireflekční povlaky podstatně snížily odrazivost a tedy několikanásobně zvýšily kontrast. Započalo se s konstrukcí mnohočočkových okulárů.

Firma Orion dala do prodeje sadu okulárů, které mají pět až sedm členů. Koupil jsem na malé zvětšení 35 mm a jsem nadšen jeho ostrostí a kontrastem. Jednalo se o symetrický anastigmat jehož pátý člen je dvojvypuklá symetrická čočka uprostřed. Vyrábí se v ohniskových vzdálenostech 7.5 až 35 mm. Okuláry 5 a 3.8 mm jsou sedmičlené, mají totiž navíc achromatickou rozptylku.

Za zmínku stojí i série lanthanových okulárů, 6 - 8 čočkových. Prvek vzácných zemin lanthan snižuje aberaci na minimum. Jsou vyráběny v ohniskové vzdálenosti 2.5 až 30 mm.

Hlavním důvodem stavby mnohočočkových okulárů bylo rozšíření zorného pole. Šestičlenný Bertele byl jedním z prvních pokusů. Taktéž jednodušší pětičočkový Erfle má široké zorné pole, které je ovšem dosti zakřivené, a je proto používán na malé a střední zvětšení. Cenově je dražší a v prodeji často není vidět. Nové typy mnohočočkových okulárů mají zcela nové konstrukční uspořádání optické části. Běžně jsou na trh uváděny šesti až osmičlenné širokoúhlé i ultraširokoúhlé.

Vyjímkou je Nagler. Vynikající optik Al Nagler, pracující pro NASA, si dal patentovat a uvedl do prodeje své okuláry s neuvěřitelně širokým polem 82^o. Starší série 4.8, 7, 9, 11 a 13 mm je sedmičlenná. Pole je neobyčejně ostré, ale okuláry mají tzv. ledvinový efekt. Nová série Nagler type 2 je osmičlenná a efekt je značně potlačen. Jsou vyráběny v ohniskových dálkách 12, 16 a 20 mm. Zatímco 4.8 a 7 mm okuláry mají průměr 1.25'', 20 mm je určen jen na 2'' zaostřovací zařízení. Všechny ostatní Naglery mají dvojité průměry 1.25'' a 2.0''. Cena se pohybuje od 150 do 300 USD. Delší ohnisko je dražší. Podle současných zkušeností je považuji za nejzdařilejší na současném trhu.

Na závěr je třeba se zmínit o dvou okulárových specialitách. Sedmičlený Orion zoom 7 - 21 mm 1.25'' stojí 170 USD. Celestron dal na trh zoom 6.5 - 18 mm, cena 160 USD.

Druhou specialitou jsou okuláry s neosvětleným, ale častěji s osvětlenými kříži. Ohnisková vzdálenost se pohybuje mezi 9 - 25 milimetry. Nejjednodušší je dvojitý kříž, jiné mají jednoduchý kříž se soustřednými kruhy. Nejdražší jsou s mikrometrickým měřítkem s možností měření úhlů, vzdáleností dvojhvězd a měření periodických chyb pohybového systému.

OBSAH

tisk

Lubomír Čížek

Zajímavá pozorovaní

Na začátku července jsem navštívil Tomáše Havlíka, Marka Kolasu a Pavla Gabzdyla a strávil s nimi několik večerů. Jeden, kdy bylo jakž takž pěkně, jsem se díval 30 cm Newtonem, který mají k dispozici na jedné ze dvou ostravských hvězdáren. Samozřejmě myslím tím tu soukromou v Hrabůvce, ta druhá "státní"v Porubě je prý pro pozorovatele nepřístupná...

Tak pěkně, i když nad námi byla čepice kouřových zplodin z Vítkovic a Nové huti, jsem tedy ještě M 13 neviděl - vypadla přesně tak, jak ji kdysi nakreslil Lord Rosse - spousta slabých drobných hvězd, s nápadným ztemněním ve středu (kdysi jsme jeho kresbu otiskli v BT) ve tvaru firemního znaku Mercedesu. Nebo ten Jupiter, Saturn či Měsíc...

No, nebudeme se už dál rozplývat a hned se vrhneme na jejich pozorování. Oba ostraváci (Pavel je z Havířova) si v první půli, inspirováni moji poznámkou o chybějící hvězdě, prohlédli pěknou vícenásobnou hvězdu s Ori. Na místě pohřešované (v mapce z Megastaru v níž jsou všechny hvězdy GSC je označena X-kem), stejně jak už si kdysi do deníku zapsal Leoš Ondra, hvězdu skutečně viděli, avšak dost slabou (Tomáš odhaduje na 13.5 mag, GSC na 12.4 mag). Takže je tedy pravděpodobné, že se Petr Kučera ze Ždánic tenkrát před lety při kreslení sekl. Nebo se jedná o nějaký divoký typ proměnné.

Tím ale tuto dvojici vícehvězd S 761 a S 762 ještě neopustíme. Guide Star Catalougue, jak známo, vznikal scanováním fotografických desek. Při tom vzniklo dost chyb (někdy jsou v něm i difrakční kříže u jasných hvězd, jádra jasných galaxií a mnohé další artefakty) a některé z nich se objevily i v této oblasti. Předně zde není uvedena u s Ori složka C, která je podle měření (je uvedeno ve Washington Double Star Catalogue) z roku 1973 s jasností 10.3 mag 11.4'' daleko. Řekněme, že byla jako blízká těsné dvojici AB (0.3'') na deskách přeexponována. Je ale podivné, že u S 761 je v Megastaru jasná H (WDS 9.1 mag, GSC 7.9 mag) dvojitá a F bez průvodce, když pozorovatelé i WDS shodně tvrdí opak. H je sice nejjasnější ale osamocená a na jihozápad od ní leží F (WDS 9.6 mag) a G (WDS 10.3 mag). Jak je vidět, je třeba i tak skvělý atlas brát s rezervou a důvěřovat spíš vlastním pozorováním.

K tomuto zátiší bych už jen dodal popisy barev jednotlivých hvězd:

Kromě toho tuzemského mne zaujal popis a hlavně kresba otevřené hvězdokupy M 6, kterou pořídil Tomáš na naší cestě po Maroku. Pro srovnání jak moc je pěkná jsem k ní, ve stejném měřítku i orientaci, přidal mapku z Megastaru v níž jsou vyznačeny všechny hvězdy GSC.

8./9. května 1994 Sb 25x100 mhv 6.1 - 3.0 mag svítá
M 6, NGC 6405 Sco - strašně výrazná, na první pohled skupina hvězd 7, 8 kolem 8 mag, zbytek slabší; dost mělká, ale pěkná; tím že není velká a jsou v ní vidět taky slabší hvězdy; nejjasnější členky ji dávají charakteristický vzhled s výrazným lichoběžníkem uprostřed; se slabšími členy dohromady asi 30 kusů; je protáhlá, nejhustší mezi těmi dvěma 7 mag, uprostřed taková kaskáda asi 8 členů, jinak jsou rozptýleni, chaos; dvě výrazně barevné A oranžovo žlutá, B modrá. Pozn. Byla to fuška, ale snažil jsem se. Pozn. Samozřejmě šla vidět okem jako výrazný obláček, podlouhlý NE-SW, zřejmě zrnitý v Milky Way; společně s M 7 úchvatné.

Tak a to už bude pro dnešek pomalu všechno. Zajímavá pozorování, i když by tentokrát mohla naplnit celé číslo Trpaslíka, nejsou neomezená. Takže snad ještě jedno od Tomáše Marušky a Jakuba Halody ze Štefánikovy hvězdárny (!) v Praze:

14. 5. 1994 Newt. 170/717 mhv 4.9
M 64, NGC 4826 CVn - ani neviem akým zázrakom som ju dostal do zorného poľa. Povedal som si: "tam niekde by mala byť", zamieril som tam ďalekohľad a ona tam naozaj bola. Prezkúmaním okolia som sa presvedčil, že je to naozaj ona. Je jasná, v blízkosti sa dá pozorovať niekoľko hviezd. Vľavo (zenit mieri dole) sa nachádza veľmi zjasnené miesto. Je položené dosť excentricky. Vpravo od neho kontrastuje tmavšie miestečko. Hoci je malé, je viditeľné v podstate len bočným pohľadom a i to môže byť skreslenie v blízkosti jasného miesta. Galaxia má inak pekný eliptický tvar.

9./10. července 1994 Meniskus-Cassegrain 370/3300, zenit. hranol, mhv 5.0 mag
NGC 40 Cep - vyhledání je celkem snadné; v osmdesáti-násobném zvětšení je vidět jako podivná mlhavá hvězda; že je hvězda mlhavá, je však nejlépe vidět periferním viděním. zv. 135x: už je to o hodně lepší, všemu dominuje extrémně jasná centrální hvězda asi 11.4 mag, kolem ní je vidět slaboučký mlhavý závoj patřící plynné obálce. Obálka má oválný tvar o velikosti asi tak 60''x 40'', jas se zdá být soustředěn u okraje a dá se zde vidět i bipolarita mlhoviny. V 350 násobném zvětšení pole ztmavlo natolik, že je možno celkem slušně rozeznat tvar plynné obálky, ale také už to není nejlepší. Bočním viděním trochu připomíná "Sovu", jasná centrální hvězda, ale vše spolehlivě přezařuje. Mlhovina jeví slabý nazelenalý odstín a její okraje jsou poměrně ostré.

OBSAH

tisk

Jirka Dušek

Malé, milé obrázky II

Minule jsme si pomocí otevřených a kulových hvězdokup, resp. prostřednictvím jejich rozložení na hvězdné obloze, ukázali ramena a halo naší Galaxie.

Dnešní první obrázek - má stejné uspořádání jako obrázky minulé (Na x-ové ose je rektascenze, rostoucí směrem doprava, tedy opačně než na obloze, na y-ové ose pak rovnoměrně roste deklinace (severní pól by byl úsečkou na horním okraji obrázku)) - ilustruje rozložení planetárních mlhovin. Již na první pohled je zřejmé, že také planetární mlhoviny se řadí, podobně jako mladé hvězdy otevřených hvězdokup, k populaci I.

My ovšem můžeme i na obrázku kresleném v rovníkových souřadnicích spatřit nejen "stín Mléčné dráhy", ale můžeme si všimnout rovněž toho, že planetární mlhoviny výrazně tíhnou k rovině Galaxie, ale také k jejímu středu - právě proto je "Mléčná dráha" v pravé části obrázku, tedy v oblasti letních souhvězdí, o poznání silnější. Celý tento jev by byl ještě nápadnější, kdybychom měli k dispozici obrázek podobný, jen vynesený v galaktických souřadnicích. (Někteří z vás si mohou takový obrázek nalistovat v Perkově-Kohoutkově katalogu planetárních mlhovin (Academia, 1967), konkrétně na straně 18.)

Druhý obrázek, který máme dnes na programu, se týká mlhovin všech zbývajících druhů - tedy jasných, tmavých i reflexních. Ty jsou, jak je obecně známo, pouhopouhým projevem existence mezihvězdné látky: oblaka mezihvězdného prachu a plynu můžeme spatřit díky záření (až na výjimky blízkých) hvězd. U emisních mlhovin je plyn mlhoviny ionizován zářením hvězdy a následnou rekombinací jejích atomů dochází k vyzařování fotonů, u mlhovin reflexních nastává rozptyl světla hvězdy na prachových částečkách, jejichž velikost je srovnatelná s vlnovou délkou světla. V okolí temných mlhovin nebývá většinou žádná blízká hvězda - takovou mlhovinu spatříme proto, že nám "zakrývá" vzdálenější hvězdy. A protože již na první pohled je z obrázku patrné, že také galaktické mlhoviny se soustřeďují k rovině Galaxie, vysvětlení je takříkajíc "po ruce": tam, kde je více hvězd - v Mléčné dráze, musí být i více mlhovin.

Ale pozor! Po hlubší úvaze či po nahlédnutí do moudrých knih zjistíte, že tato jednoduchá úvaha téměř nic nevysvětluje. Skutečnost je totiž jiná. Veškerá mezihvězdná hmota v Galaxii se koncentruje v rovině Galaxie, a to do poměrně velmi tenké vrstvy o síle kolem 200 pc. Mlhoviny prostě existují jen v ramenech Galaxie; jedině zde je dosud dostatek látky k tomu, aby z ní případně mohla vzniknout nová hvězda či menší hvězdokupa. To, že v Mléčné dráze je podstatně vyšší koncentrace hvězd i mlhovin, spolu samozřejmě souvisí: hvězdy vznikají právě z oblaků prachu a plynu, kterým říkáme mlhoviny.

Úplně na závěr zde máme ještě jednu malou a nerozřešenou záhadu. Mezi čtyřmi obrázky, které jsme dosud v našem malém, milém seriálu zveřejnili, jsou dva, znázorňující rozložení typických objektů galaktického disku: otevřené hvězdokupy minule a (neplanetární) mlhoviny dnes. Na obou si můžeme všimnout také nepatrného zhuštění (vyšší koncentrace objektů) přibližně uprostřed - v místě o souřadnicích kolem 12 hod, +20^o. Proč se tam ta zhuštěnina nachází, nevíme. Je však přinejmenším trochu podezřelé, že se vyskytuje jak v rozložení otevřených kup, tak v rozložení mlhovin. Třeba se nám (vám) to podaří brzy vypátrat.

OBSAH

tisk

Tomáš Rezek

E-mail

Ahoj Jiro,

Doufam, ze jste meli (mate) jasno, tady v Ondrejove ted je. Pred chvili jsem videl Jupa 30 cm (asi) cockacem (ve skutecnosti hledacek ke dvoumetru), a bylo to fantasticke! Videli jsme tri mista po dopadu, z toho dve mela kolem sebe skoro ze tri stran ten srpek znamy z HST snimku. Peta ted pracuje na identifikaci tech mist. Kdokoli kdo ma zkusenosti s kreslenim Jupitera by urcite videl mnohem vic, ja sam malokdy rozeznam Rudou skvrnu. V asi 10cm refraktoru (ten je vlastne hledackem toho hledacku), kterym jsme se divali nejdriv, byla zretelne videt krome dvou pasu jedna temna skvrna, vyraznejsi, nez kdyz prechazi stin mesice... Mimochodem, to pozorovani tricitkou se odehravalo na zvedaci plosine vysoko, prevysoko nad podlahou kopule, az u sameho vrsku, pod nama ve tme propast, nahore pruh oblohy ve sterbine. Wonderful! Mas kresby?

OBSAH

tisk

*Leos*

Měsíční okénko

Nevím, co se vám na Měsíci při pohledu dalekohledem nejvíc líbí (i když bych to rád věděl), ale pro mě jsou tím nejúžasnějším jevem dlouhé špičaté nebo různě pokřivené stíny osamocených vrcholků či různých kráterů vržené na hladký povrch moří. Temné stíny občas působí až strašidelným dojmem, občas to i vypadá jakoby byly odrazem jakéhosi měsíčního města s desítkami věží.

Plato

Právě takovéto fantastické výjevy při šikmém osvětlení nabízí velký kráter (valová rovina) Plato. Jeho dno je vyplněno utuhlým magmatem a najdete ho na severním okraji velkého Moře dešťů. Za vhodného osvětlení můžete sledovat, jak se v průběhu času plazí stíny jeho valů po téměř hladkém dně. Tato nádherná podívaná může být i vhodným námětem pro sérii kreseb pořízených v zhruba půlhodinových intervalech...

Ve středně velkých dalekohledech (např. AD 800) můžete za vhodných podmínek vidět i velice zajímavý, sesutý skalní blok trojúhelníkovitého tvaru, který je obrovskou měsíční raritou (viz obrázek - západ nahoře, sever vpravo).

A na závěr jede tip pro pozorovatele s orlím zrakem. Podle knihy Exploring the Moon through Binoculars and small Telescopes od E. H. Cherringtona je prý Plato někdy vidět i bez dalekohledu! Zdá se mi to dost přehnané, až neuvěřitelné, ale za pokus by to stálo. Jestli se to někomu z vás povede, určitě mi dejte vědět. Byl by to totiž výkon opravdu úžasný!

OBSAH

tisk

Pavel Gabzdyl

zadáte příkaz ftp psycho.fme.vutbr.cz nebo ftp 147.229.32.10
jako jméno (login:) uvedete anonymous
místo hesla (password:) zadáte své příjmení
napíšete cd astronomy/APO, čímž se přepnete do adresáře naší společnosti
chcete-li stáhnout soubor s extenzí.arj, musíte ještě zadat binary
chcete-li stáhnout soubor s extenzí.txt, nemusíte zadávat nic
vybraný soubor přetáhnete povelem get jméno souboru
odhlásíte se povelem quit