Číslo 73. 1995 Červen

OBSAH:
"Co nyní uvidíte," řekl Orel,
Být hvězdou nulté velikosti
Amatérská astronomie ve spojených státech
OW Geminorum - po letech a po čtvrté
Namíchejte si vlastní reflexní mlhovinu
Datlové zasahují do kosmického výzkumu
Astronomická pohlednice z ostrovů Otahitánských 40 tisíc mil od vás vzdálených
Vepřovice se slepotiskem
Slepotisk s vepřovicí
Newton 350/1660 - Jaký je?
Zajímavá pozorování
Koronovace
Měsíční okénko
Něco o pozorování
Co nás čeká a snad i nemine

"Co nyní uvidíte," řekl Orel,"

vyžaduje jisté vysvětlení. Je to v podstatě zpomalený souhrn vývoje kosmoplaveckých civilizací v galaktické oblasti, obsahující vaše Slunce a asi deset milionů dalších hvězdných soustav. To je asi jedna tisícina celé Galaxie. Co však uvidíte, je reprezentativní pro Galaxii jako celek...

V této expozici neuvidíte hvězdy ani planety, ani jiné neživé struktury, přestože jejich polohy se v modelu předpokládají. Jakmile začneme, tak uvidíte světla, z nichž každé reprezentuje hvězdnou soustavu, v níž se biologický druh stal kosmoplavcem alespoň tím, že vypustil kosmickou loď na orbitální dráhu kolem své vlastní planety. Pokud hvězdná soustava zůstává živým centrem pro aktivní kosmoplavce, světlo bude v daném místě svítit...

Začnu s expozicí asi před deseti miliardami let, brzy poté, co se původně vytvořilo to, z čeho se vyvinula nynější Mléčná dráha. Protože na začátku bylo mnoho nestability a rychlých změn, dlouhou dobu neexistovali ani kosmoplavci. Proto až po zformování vaší sluneční soustavy, tedy asi prvních pět miliard let, poběží expozice zrychleně, rychlostí dvacet milionů let za sekundu. Pro informaci, Země se začne vytvářet asi po čtyřech minutách. V tom okamžiku předvádění zastavím."

Byli spolu na plošině ve velkém sálu. Orel stál a Nicole vedle něj seděla na vozíčku. Jediným osvětlením v sále bylo malé světélko na rampě, aby na sebe viděli. Když Nicole upřeně hleděla do úplné temnoty déle než třicet sekund, narušila ticho a zeptala se: "Zahájil jste předvádění? Nic se neděje."

"Přesně tak," odvětil Orel. "Z pozorování jiných galaxií, některých mnohem starších než Mléčná dráha, jsme zjistili, že život nevznikne, dokud se galaxie neustálí a nevytvoří stabilní zónu. Život vyžaduje jak několik stálých hvězd v poměrně příznivém prostředí, ita tak i hvězdný vývoj, který má za následek tvorbu klíčových prvků z periodické tabulky, jež jsou tak důležité ve všech biochemických procesech. Jestliže je všechna hmota tvořena subatomárními částicemi a nejjednoduššími atomy, pravděpodobnost vzniku jakéhokoliv života, tím méně kosmoplavců, je velice malá. Teprve tehdy, až velké hvězdy projdou celými životními cykly a vytvoří složitější prvky jako dusík, uhlík, železo a hořčík, stanou se pravděpodobnosti pro vznik života rozumnými."

Občas pod nimi bliklo světlo, avšak v celých čtyřech minutách se neukázalo více než několik set rozptýlených světélek a pouze jedno svítilo déle než tři sekundy. "Nyní jsme dosáhli doby, kdy se začala formovat Země a sluneční soustava," pravil Orel a připravoval se opět spustit expozici.

"Počkejte okamžik, prosím," žádala Nicole. "Chci se ujistit, že tomu rozumím... Ukázal jste mi právě, že celou první polovinu dějin Galaxie, když neexistovala Země a Slunce, se v oblasti, kde se potom vytvoří Slunce, vyvinulo poměrně málo kosmoplavců? A že z těchto kosmoplavců skoro všichni měli dobu života druhu kratší než dvacet milionů let a pouze jednomu z nich se zdařilo přežít šedesát milionů let?"

"Velmi dobře," řekl Orel. "Teď přidám ještě jeden parametr. Jestliže kosmoplavec uspěl při cestě mimo vlastní hvězdnou soustavu a trvale se usídlil v jiné - což jste ovšem vy lidé ještě neudělali - potom zobrazení zachytí tuto expanzi rovněž osvětlením jiné hvězdné soustavy stejně zbarveným světlem. Můžeme tedy sledovat rozšiřování daného druhu kosmoplavců. Změním teď rychlost zobrazení na polovinu, tedy na deset milionů let za sekundu.

"Po půl minutě se v jednom rohu místnosti rozsvítilo červené světlo. Za několik málo sekund je obklopily stovky dalších červených světélek. Zářily společně tak intenzivně, že se zbytek místnosti, kde se porůznu objevilo osamocené světélko, zdál při porovnání temný a nezajímavý. Pole červených světel pak náhle ve zlomku sekundy zmizelo. Nejdříve ztmavlo vnitřní jádro červeného pole a ponechalo malé skupinky světel rozptýlené po okrajích kdysi ohromné oblasti. Okamžik nato byla všechna světla pryč.

Nicolina mysl pracovala o překot, zatímco sledovala záblesky světel kolem sebe. To musel být zajímavý příběh, myslela si, když uvažovala o červených světlech. Představte si civilizaci rozšířenou v oblasti obsahující stovky hvězd. Pak znenadání pší, a ten druh je fuč... Poučení je nevyhnutelné. Všechno má svůj začátek a konec. Nesmrtelnost existuje pouze jako představa, nikoli jako skutečnost.

Rozhlédla se po místnosti. Předchozí případ se neustále opakoval. V dalších a dalších oblastech bliklo občas světélko ukazující vznik nových civilizací kosmoplavců. Většina kosmoplavců však přežila v průměru jen okamžik, mnohem méně než celou sekundu, a i ti, kteří se rozšířili a kolonizovali přilehlé hvězdné soustavy, se pouze výjimečně dostali do blízkosti světla signalizujícího jiný druh kosmoplavců.

V naší části Galaxie existovala inteligence umožňující lety do vesmíru ještě před tím, než vznikla Země, uvažovala Nicole... Avšak velice málo z těch inteligentních tvorů zažilo někdy vzrušení z kontaktu se sebou rovnými. Takže i samota je jedním ze základních principů vesmíru. Alespoň tohoto vesmíru...

O osm minut později Orel opět zastavil předvádění. "Nyní jsme se dostali do doby vzdálené od přítomnosti pouhých deset milionů let," vysvětloval. "Na Zemi už dávno vymřeli dinosauři, které zahubila jejich neschopnost adaptovat se na změny podnebí způsobené dopadem ohromného asteroidu. Jejich zánik však umožnil rozkvět savců a jedna z těchto savčích vývojových linií začíná ukazovat stopy inteligence."

Orel zmlkl. Nicole na něj hleděla s intenzivním, téměř bolestivým výrazem v tváři. "Co se děje?" zeptal se mimozemšťan.

"Dosáhne náš vesmír nakonec harmonie?" zeptala se Nicole. "Nebo bude jednou položkou z údajů mimo požadovanou množinu, které pomáhají Bohu definovat hledanou oblast?"

"Co vás přimělo k této otázce právě teď?" chtěl vědět Orel.

"Celé tohle představení," odpověděla Nicole a zagestikulovala, "je úžasný katalyzátor. V mysli se mi honí desítky dotazů." Usmála se. "Protože však nemáme čas, abych je všechny položila, myslela jsem si, že se zeptám nejdříve na to nejdůležitější...

"Jen se dívejte, co se stalo," pokračovala. "I teď, po deseti miliardách let vývoje, jsou světla roztroušená daleko od sebe. A žádné z existujících uskupení dlouho nepřetrvalo, nijak podstatně se nerozšířilo ani v této poměrně malé části Galaxie. Jestliže přesto náš vesmír skončí v harmonii, dříve či později by měla být světla ukazující kosmoplavce rozšířena téměř ve všech hvězdných soustavách v každé galaxii. Nebo jsem si špatně vyložila, co Svatý Michael mínil harmonií?"

"Myslím, že ne," odpověděl Orel. "Kde je naše sluneční soustava na tomhle modelu?" zeptala se nyní Nicole.

"Právě zde," řekl Orel a ukázal světelným ukazovátkem.

Nicole nejdřív pohlédla na oblast kolem Země a potom rychle přelétla zbytek místnosti. "Takže před deseti miliony let existovalo asi šedesát druhů kosmoplavců žijících v deseti tisících hvězdných soustavách nejbližších Zemi. A jeden z těchto druhů, pokud rozumím tomu shluku zelených světel, vznikl nepříliš daleko od nás a rozšířil se do celkem dvaceti či třiceti hvězdných soustav."

"Správně," potvrdil Orel. "Mám pokračovat v předvádění nyní o něco pomaleji?"

"Za chvilku," odpověděla Nicole. "Chci nejdříve vychutnat tuhle konfiguraci. Až dosud se předvádění odehrávalo rychleji, než abych to dokázala absorbovat.

"Hleděla upřeně na skupinu zelených světel. Její vnější hranice nebyla dál než patnáct světelných let od místa, kde Orel vyznačil sluneční soustavu. Nicole Orlovi pokynula, aby opět zahájil předvádění. Řekl jí, že rychlost nyní bude pouze dvě stě tisíc let za sekundu.

Zelená světla se posouvala blíž a blíž Zemi a pak náhle zmizela. "Zastavte!" vykřikla Nicole. Arthur C. Clarke, Ráma tajemství zbavený

OBSAH tisk  


Být hvězdou nulté velikosti

Na severní hvězdné obloze najdete pouze čtyři hvězdy nulté velikosti, tedy s hvězdnou velikostí mezi $-0.5 a $0.5 mag: Arktura v Pastýři ($-0.04 mag), Vegu v Lyře +0.03 mag, Cappelu ve Vozkovi (+0.08 mag) a Prokyon v Malém psovi (+0.38 mag). Občas se mezi ně protlačí i Betelgeuze. V současnosti má ale pouze 0.7 mag a tak je mimo hru (ostatně viz obrázek). Nejjasnější z nich, zlatožlutý Arkturus, je přitom právě v této době nejlépe pozorovatelný - koncem dubna kulminoval kolem půlnoci, takže teď je krásně vidět z večera. Vyčíhejte si okamžik, kdy bude pěkně, a podívejte se na něj...

K obrázku: Současný pokles hvězdné velikosti Betelgeuze krásně dokumentují pozorování Kamila Hornocha a Martina Plška z Lelekovic. Odhady jsou opravené o extinkci.

Řídký jako Arkturus

Alfa Pastýře, klasifikovaná jako svítivý obr spektrální třídy K2, leží za galaktickými humny. Podle změřené paralaxy 0.097'' vychází, že je daleko pouhých 34 světelných let. Na druhou stranu, Slunce by ze stejné vzdálenosti bylo jen hvězdou 5. velikosti! Z toho vyplývá, že Arkturus má mnohem větší zářivý výkon než Slunce.

Podle typu spektra (a pomineme-li možnost mezihvězdného zčervenání, i vzhledem k zabarvení) je současně zřejmé, že má velmi chladný povrch. Jeho tzv. efektivní teplota se odhaduje na 4300 Kelvinů. Aby tedy mohl zářit víc než Slunce, musí mít mnohem větší povrch. Vskutku - z interferometrických pozorování vychází úhlový průměr kotoučku Arktura na 0.021''. Jeho skutečný průměr pak vychází na ... , ale to už si spočítejte sami. Znáte-li efektivní teplotu, Arkturův poloměr a efektivní teplotu, poloměr a svítivost Slunce, lehce určíte i svítivost Arktura (podle vzorečků, které najdete v článku Mirka Plavce v předposledním Trpaslíku). ( Zajímavé je, že W. Herschel na základě pozorované velikosti kotoučku odhadl úhlový průměr Arktura na 0.01'', a skutečný průměr na 4 miliony námořních mil (jedna míle = 4.8 km), resp. 11x víc než Slunce. Docela slušná náhoda, ne?)

Nejzajímavější výsledek ale teprve přijde. Hmotnost Arktura se odhaduje na 0.7 MSlunce. Znáte-li jeho průměr, vypočítejte si jeho střední hustotu. Budete překvapeni. Je totiž stejná jako hustota vzduchu, který najdete ve výšce několika desítek kilometrů nad zemí!

Ve skutečnosti má ale Arkturus mnohem divočejší skladbu. Je hodně vyvinutou hvězdou druhé populace, která už vyčerpala ve svém nitru vodík i helium a která přišla o větší část svého vodíkového obalu. Ve svém nitru má elektronově degenerované kyslíkouhlíkové jádro, budoucího bílého trpaslíka, které má průměr jen několik tisíc kilometrů a hustotu přibližně 103 kg.cm-3. Ve slupkách kolem něj se přeměňuje vodík na helium a helium na kyslík a uhlík.

Jádro pak obklopuje rozsáhlý, řídký obal, jehož hustota je doopravdy minimální. Dokonce by skrz něj mohly být vidět hvězdy. Nízká povrchová teplota také umožňuje v Arkturově atmosféře přežít různým molekulám, především pak oxidu titaničitému TiO. Některé absorpční pásy této molekuly jsou přitom pozorovatelné i naším hvězdárenským spektroskopem.

Strážce

Arkturus je v Pastýři bezkonkurenčně nejnápadnější hvězdou. Je pozorovatelný už třičtvrtě hodiny před západem Slunce, roku 1635 se také stal první hvězdou pozorovanou ve dne. (To, že mohou být planety a hvězdy pozorovatelné i ve dne, byl doopravdy významný objev. Roku 1635 se to náhodou podařilo M. Morinovi. Admirál Smyth také uvádí poznámku z ita Dialogů, dle které mohl hvězdy ve dne sledovat již Galileo Galilei. Mnohem významnější ale bylo pozorování Jeana Picarda, zakladatele efemerid ita Connaissance des Temps, 13. července 1669, kdy bylo Slunce od Arktura pouze 17° daleko. Určitě by stálo za pokus zjistit, jak malým dalekohledem je ještě možné Arktura spatřit. Kdo mi pošle zajímavý výsledek, dostane malou odměnu.) Není proto divu, že byl v centru pozornosti už starověkých národů. V Aratově básni Fainomena například najdete:

Opodál Heliky, podoben muži, jenž pohání bičem,
vznáší se Medvědí strážce (i vozka mu říkají lidé,
vozu Medvědice se zdánlivě dotýká totiž);
celý dobře je viditelný: dál na jeho pasu
vyniká z ostatních hvězd sám Arktúros, přejasná hvězda.

Jeho jméno zřejmě pochází z řeckého Arktouroz, v překladu Medvědí hlídač či Strážce. Což vyplývá z jeho blízkosti k Velké medvědici. Je však možné, že jeho dnešní označení vzniklo ve spojení se severně položeným Medvědem ze jména Strážce severu, jelikož řecké slovo Arktoz- "medvěd" - znamená sever.

Podle Allenovy knihy Star Names měla a Bootis své místo i v egyptském kalendáři patnáct století před Kristem. Souvisel s rozlehlým souhvězdím Menat a pravděpodobně byl jedním z objektů uctívaných v chrámech na Nilu. Prý mu byl zasvěcen i venušin chrám v italské Anconě.

Století pokroku

Na jaře roku 1933 se Arkturovi dostalo zvláštní výsady. Jím vyslané fotony zachycené 40-ti palcovým dalekohledem na Yerkesově observatoři dopadly na fotočlánek, vzniklý proud sepnul relé a zapnul osvětlení na výstavě Století pokroku v Chicagu. Tenkrát se totiž soudilo, že je Arkturus od nás vzdálen 40 světelných let. Obdobná výstava se přitom v Chicagu konala i v roce 1893 a tak pořadatelé chtěli tu druhou rozsvítit fotony, které opustily Arktura v době konání té první. Zlí jazykové sice tvrdí, že poblíž dalekohledu byly připraveni astronomové s kapesní svítilnou - to kdyby bylo zataženo, ale jak kdysi řekl očitý svědek G. Van Biesbroeck, je to pomluva. Kdyby bylo zataženo, na nic by se nečekalo a normálně by se otočilo vypínačem.

K této výstavě se váže ještě jedna "rozsvícecí" historka. Na podzim byl jeden den výstavy určen k oslavě M. Marconiho. Aby byly oslavy co nejefektnější, pořadatelé požádali jeho rodnou Itálii, aby vyslala signál k rozsvícení světel na výstavišti. Postup byl zvolen dosti podobný jako s Arkturem. Na hvězdárně v Arcetri zachytili světlo Měsíce. Mezi fotočlánkem a dalekohledem byl otáčející se kotouč z lepenky, ve kterém byly asi dvoucentimetrové otvory. Takto vzniklý signál byl poslán rádiem do Ameriky. Přesná doba vyslání signálu byla 0 hod 58 min 3. října 1933. Počasí prý nebylo příliš příznivé. Čím víc se blížil stanovený okamžik, tím byla situace horší. Nakonec se ale vše podařilo. Minutu po jedné hodině došel telegram potvrzující přijetí signálu...

Donatiho kometa

Roku 1858 byla pozorována jedna z nejkrásnějších a nejjasnějších komet 19. století, pojmenovaná po svém objeviteli Giovanni B. Donatim. Byla tak nádherná, že se s ní můžete setkat v každém planetáriu produkce Carl Zeiss Jena. Měla dva výrazné chvosty - prachový i plazmový - a vzbudila zaslouženou pozornost na celém světě. Večer 5. října 1858 přitom potěšila miliony lidských očí, když její jádro prošlo pouhých $20' od Arktura! ( Nebylo to první takové těsné přiblížení. Kometa roku 1618, jak uvádí John Bainbridge, Arktura také těsně minula: Ráno 27. listopadu byl ohon komety položen přes ohnivě třpytící se Arkturus, mezi stehny Arctophylaxe, neboli Pastýře.) Jak naznačuje dopis N. Pogsona Admirálu Smythovi, muselo to být výjimečně nádherné: Jedno měření jasnosti jsme získali, když byl Arkturus tak blízko, že byl ve stejném zorném poli s kometou. Mohu vás ujistit, že takovéto pozorně dělané měření je nejpřesnější možné.

Kometa, pozorovaná skrz nezakrytou polovinu heliometru, se jevila stejně intenzivní jako Arkturus sledovaný skrz druhou polovinu zakrytou na 0.95 palce. Arkturus měl tudíž 62.3x větší jasnost než kometa, resp. přepočteno na Argelanderův poměr 2.512, rozdíl hvězdných velikostí byl 4.5 magnitudy.

30. září v 7 hod 17 min standardního času, pan Luff z Oxfordu, dobře známá autorita, měřil délku ohonu Donatiho komety se sextantem a určil ji na 22°.

V těchto dnech také poprvé italský astronom I. Porro porovnal spektrum komety se spektrem hvězdy - a Bootis. Použil k tomu hranolu před objektivem 6 cm refraktoru: Namířen přímo na Arktura dává tento přístroj bezchybné, snadno pozorovatelné spektrum, které bylo odlišné od spektra komety. Její malá jasnost mi ale neumožnila použít úzkou štěrbinu a její úhlový průměr mi zabránil se širokou štěrbinou změřit polohu Fraunhoferových čar.

Kometa Donati 1858 bývá v podivuhodné shodě považována za nejkrásnější vlasatici, jaká se v posledních stoletích promenádovala po pozemském nebi, ačkoli jiné komety ji jasností nebo délkou ohonu překonaly. Když ji objevil 2. června 1858 Donati ve Florencii, jevila se jen jako slabá mlhavá skvrnka na rozhraní souhvězdí Lva a Raka, asi 7.-8. velikosti. Nacházela se na večerním nebi a pohybovala se pomalu směrem ke Slunci. Zakrátko se dostala na soumrakovou oblohu, její jasnost však narůstala. 5. srpna, když se nacházela jen 18° od Slunce a téměř přímo za ním (2.2 AU od Země), byla v dalekohledu dobře viditelná, s kratičkým chvostem. 19. srpna byla spatřena poprvé pouhým okem, stále se však na obloze promítala do blízkosti Slunce. V dalších týdnech jasnost komety dále stoupala a začal se zvolna rozvíjet krásný chvost. V prvních zářijových dnech byl ještě velmi krátký (0.5°), jasnost komety dosahovala asi 2 mag. Délka hlavního zakřiveného chvostu rychle narůstala; 10. září dosahovala jen 2°, 16. září 4°, 25. září už 10° a 29. září 20°. 30. září kometa prošla perihelem ve vzdálenosti 0.58 AU od Slunce, nejblíže Zemi se však nacházela až 10. října, takže její jasnost se ještě zvýšila - po celou první polovinu října se udržovala okolo -2 mag. Od 1. října byl pozorován ještě druhý, slabší, přímý a tenký chvost, který procházel kolem vypuklé strany jasného "šavlovitě" zakřiveného ohonu. 5. října přecházela kometa přímo přes Arktura. Okolo 9. října dosáhly oba chvosty maximální délku 60°, v nejširší části měl hlavní ohon šířku 10°; mnoho pozorovatelů si všimlo temných pásů, které procházely napříč hlavním chvostem. Okolo hlavy komety byly sledovány zajímavé obálky (snad až 7), vzniklé vyvrhováním plynu z jádra. Pozoruhodná byla také tmavá oblast "za" jádrem komety, označovaná jako "stíny jádra". Chvost měl údajně namodralou barvu, zatímco jádro komety bylo zabarveno zlatožlutě, jako pšeničný klas. Koncem října přešla kometa rychlým pohybem na jižní oblohu, kde byla pozorována až do března roku 1859. Pouhým okem zůstala viditelná do prosince 1858, tedy celkem 4 měsíce, což je poměrně dlouho. Chvost byl sledován půl roku, ještě v únoru 1859. Na kometu Donati se mohou těšit naši pra... prapotomci koncem 4. tisíciletí (oběžná doba přibližně 1950 let). Inu kosmický čas má jiná měřítka... Byla také vyslovena domněnka, že by mohla být totožná s kometou z roku -146, jejíž popis zanechal Seneca. Kometa z roku -146 opravdu byla mimořádným zjevem a také vůbec první kometou (nepočítaje starší návraty P/Halley), u níž mohli astronomové později spočíst přibližné dráhové elementy. Nicméně právě tyto elementy na shodu drah obou těles příliš neukazují.
Honza Kyselý



K obrázku: Průlet Donatiho komety kolem Arktura 5. října 1858. Polohu komety v 16 hodin světového času udává první křížek vpravo nahoře, polohu ve 23 hodin poslední křížek vlevo dole. Nejtěsněji u sebe byli chvíli po 19. hodině. Ve skutečnosti byl ale Arkturus ke kometě ještě blíže, za sto let se totiž trochu posunul. (Pozice komety spočítal Petr Pravec.)

Arktur v úprku

Asi je vám známo, že spolu se Siriem a Aldebaranem je a Bootis první hvězdou, u které byl objeven pohyb vůči vzdáleným hvězdám. Jedná se o pohyb značný. Za jeden rok se v rektascenzi posune o -1.10'', v deklinaci potom o -2'', za tisíc let bude v hlavě Hada a naopak v historicky blízké minulosti vévodil Vlasům Bereniky. Arkturus je totiž jednou z hvězd galaktického hala, které lze označit jako ita hvězdy v úprku}. Ty vznikly v době, kdy se Galaxie teprve formovala a všechna hmota doposud "nezkondenzovala"}do jedné roviny. Vzhledem ke Slunci se proto pohybují po protáhlých elipsách a dostávají se vysoko nad rovinu Galaxie. Naopak mladší hvězdy první populace, mezi které patří i Slunce, se pohybují uspořádaně v rovině Galaxie kolem jejího středu. Vzhledem k Místnímu standardu klidu (Poznámka: Místní standard klidu (anglicky Local Standard of Rest) se definuje zhruba takto. Vybereme-li si v okolí Slunce velké množství hvězd, u kterých známe prostorové rychlosti (ui,vi,wi) měřené vzhledem ke Slunci, lze střední rychlost místního systému hvězd vyjádřit jako (u,v,w)=( S ui/N, S vi/N, S wi/N), kde i=1 až N a N je počet hvězd. Místní standard klidu se pak vzhledem ke Slunci pohybuje rychlostí (u,v,w) a naopak Slunce vzhledem k LSR rychlostí (uSlunce,vSlunce, wSlunce)=-(u,v,w).)  přitom vykazují rychlosti od 10 do 20 rm km.s-1. Hvězdy galaktického hala pak mají rychlosti o velikosti několika stovek kilometrů za sekundu.

Arkturovo intimní okolí Zajímavý je nejen Arkturus, ale i jeho nejtěsnější okolí. V časopise ita Monthly Notices z roku 1861 najdete následující pozorování J. Baxendella: (Sir Joseph Baxendell (1815-1887$) se narodil v Manchesteru. K astronomii ho přivedl déšť Leonid, který pozoroval 13. listopadu 1833 na lodi u Střední Ameriky. Roku 1848 objevil proměnnost lambda Tauri. Se svým přítelem R. Worthingtonem si postavil 13-palcový reflektor a 5-palcový refraktor, se kterými hledali nové proměnné hvězdy. Mimo jiné našli S Aql, U Boo, U CMi, S a T Del, V Gem, g Her, R Lyr a další.) První z těchto proměnných předchází Arktura o 1 min 45 s a je o 11' 30'' jižněji. 9. dubna loňského roku (1860) byla zaznamenána jako hvězda 9 a 3/4 mag, 11. byla opět pozorována a odhadnuta na 10 mag; ale 22. zeslábla na 12.8 magnitudy a následující noc byla nepozorovatelná s 13-palcovým reflektorem pana Worthingtona, na obloze, která umožnila sledovat hvězdy do 14 mag. Od té doby byla několikrát hledána, ale nikdy nespatřena.

Ano, T Bootis už nebyla nikdy pozorována. V letech 1865 a 1875 byla několikrát neúspěšně hledána E. Sch\" onfeldem na Bonské observatoři. Chyběla také na heidelbergských a pařížských fotografických mapách, které měly limit kolem 15 mag. Na snímcích Yaleovy observatoře z roku 1951 pak v místech udaných Baxendellem nebyla žádná hvězda do 17 mag.

T Bootis totiž pravděpodobně byla jednou z tzv. rychlých nov. Maximální hvězdné velikosti 10 mag dosáhla na počátku dubna 1860 a pak rychle poklesla pod 17 mag. (Určitě máte v živé paměti obdobně rychlou novu v Herkulovi z roku 1991.) Je ovšem dost dobře možné, že je novou rekurentní, tedy, že by mohla vzplanout znovu. Neuškodilo by proto se na Arktura občas podívat (nebo to alespoň mít v paměti). Bude však lepší, když nebudete T Bootis hledat podle něho samotného. Přece jenom se od Baxendelových dob už citelně posunul. Například roku 1970 by jste měli T Bootis hledat 1 min 36 s před a 7' 50'' jižně od Arktura. Pro ekvinokcium 2000.0 je tedy poloha novy rovna 14h 14.1min a 19 ° 5.3'.

Poblíž T Bootis najdete ještě další dvě "proměnné", o jejichž existenci ale lze s úspěchem pochybovat. Poprvé na ně upozornil Vojtěch Šafařík 1829-1902). V květnu roku 1885, právě při hledání T Bootis, totiž zjistil, že dvě ze sousedních hvězd Bonnského atlasu chybí. Jejich polohy jsou BD +19 ° 2764 14h 12 min, +19 ° 6.7', BD +19 ° 2773 14h 14.7min , +19 ° 8.1'. Podle originálních záznamů byly prohlédnuty dvakrát a pokaždé oceněny na 9.5 mag. Od té doby nebyly nikdy pozorovány. Za právoplatné proměnné hvězdy je lze ovšem uznat jen stěží. V Bonnském atlasu je přes 320 tisíc hvězd a je jasné, že nevyhnutelně obsahuje velké množství chyb. V tomto případě se pravděpodobně, jako odlesk v okuláru hledače komet, se kterým byly pořizovány podklady pro atlas, projevil blízký jasný Arkturus. Ve dvojici hvězd BD +19 ° 2764, BD +19 ° 2773 se tak s největší pravděpodobností skrývá samotný ita Strážce jarní oblohy...

Heslo profesora Blocka:Odpusť a nezapomeň.

Dooleyho zákon: Důvěřuj všem, ale karty snímej sám.

Páté pravidlo: Berete se moc vážně.



OBSAH tisk Jiří Dušek


Amatérská astronomie ve Spojených státech

V. Činnost astronomických společností a astronom amatér

Ve většině případů jsou americké astronomické kroužky aktivní. V naší ita Orange County Astronomers je aktivita vysoká. Každý měsíc je schůze s přednáškou a také schůzka užšího okruhu 5 až 10 lidí, od předsedy po knihovníka. (V Americe je v oblibě nebo spíše nepsaným zákonem, že má předseda titul ita president a místopředseda ita vicepresident (není ale více). Tak je tomu u všech organizací, u zahrádkářů nebo archeologů amatérů.) Tento úzký okruh lidí ale není uzavřen veřejnosti. Jsou rádi, když tam přijde kterýkoli člen a řekne svůj názor či požadavek nebo jen poslouchá.

Jinak u nás máme velké možnosti si na přednášku pozvat na slovo vzaté odborníky z okolních univerzit, technik či slavné JPL. Odkaz pod čarou Jet Propulsion Laboratory v jihokalifornské Pasadeně. V únoru 1936 prof. Theodore von Kármán s dr. Frankem J. Malinou a jinými na tomto místě provedli první pokus se samozápalným raketovým motorem. V poslední době jsme například mohli vyslechnout:

  • Nejnovější objevy v astronomii a program satelitů bez posádky i s ní týkající se hvězdného výzkumu
  • Komety a jejich objevy (přednášel D. Levy)
  • Supernovy a jejich chování
  • Sluneční magnetické pole a jeho výzkum
  • HST Život ve spirálních ramenech Galaxie
  • Minulost a budoucnost observatoře Mt. Wilson
  • Výzkum Pluta satelitem
  • Geologický výzkum povrchu Marsu s ohledem na možná přistávací místa
  • Kosmologie prvních 100 000 roků
  • Rozlišovací schopnost CCD kamer
Druhá polovina večerů je věnována činnosti členů. Promítají se diáky hvězdné oblohy, filmy a mluví se o zajímavostech ze života členů, týkajících se astronomie.

Nejméně jednou do roka, ale spíše dvakrát, je uskutečněn ita field trip - zájezd. Bývá v něm zahrnuta JPL, kde mají jednou do roka den otevřených dveří. Naposledy nám ukázali atomový reaktivní motor, který běžel nepřetržitě po několik měsíců. Jiné zájezdy byly uskutečněny do Arizony, Texasu a Mexika. Jednou do roka se v horách nad Los Angeles u Velkého medvědího jezera (medvědi tam skutečně jsou) pořádá konference s přednáškami o amatérské výrobě dalekohledů, vč. jejich prodeje. Jednou do roka je také konference a výstava amatérských fotografií hvězdné oblohy.

Velmi aktivní je Pacifická astronomická společnost, která byla založena před více než sto lety. Vydává barevný katalog svých produktů, ponejvíce reprodukcí fotografií vesmírných objektů, videokazet a poněkud méně knih. Před rokem pořádala na Univerzitě v San Diegu velkou konferenci. Z našeho klubu tam bylo přes sto účastníků. Nejdříve si amatéři poslechli profesionály. Mezi jinými jsem poprvé spatřil a také slyšel Al Naglera - neobyčejně obyčejného člověka, optického machra. Přednášek bylo hodně a všechny jsem ke své lítosti nemohl stihnout. Navzájem se kryly a bylo těžké rozhodnout, která je lepší. Po nás přišli na řadu profesionálové, aby poslouchali profesionály. Pro všechny byly uspořádány exkurze na dvě hvězdárny - jedna z nich samozřejmě byla palomarská.

Zpravidla dvakrát do roka také vytáhne 10 až 30 členů své dalekohledy, aby na předem inzerovaném místě, obyčejně u nákupního střediska, kde je hodně lidí, ukazovali Měsíc, planety a zajímavé objekty. Tak se totiž nejlépe získávají noví členové.

Americký astronom a jeho český protějšek se liší řečí. Jednak jsou to oba typy zpravidla velice zapálené a mají hodně společného. Já s Mirkem Plavcem jsme mezi ně zapadli, jako když do sebe zapadnou dvě ozubená kolečka. Americký amatér je neobyčejně ochotný, obětavý a kamarádský. Myslím si, že totéž naleznete i u vás.

Jistý rozdíl je. A to rozdíl technický. V této obrovské bohaté zemi vzniklo několik podniků produkujících astronomické dalekohledy a jejich příslušenství. Sériová výroba a konkurence přitom podstatně snižuje ceny. 10'' SCT na stativu s hodinovým strojem a elektronickým doplňkem stojí 2600 USD. Jednoduchý 10.1'' Dobson bez elektriky a elektroniky se prodává za 350 USD a lepší 10'' Newton se stojanem a elektrickým pohonem je k mání za 800 USD. Průměrný plat čtyřčlenné rodiny v USA je přitom 25 000 USD za rok.

Též pozorovací podmínky jsou v Americe v průměru lepší než v Evropě, která je ovlivněna Golfským proudem. Zeměpisná pozice USA hraje velkou roli. Hranice s Kanadou je zhruba na úrovni Brna. V Miami na Floridě nebo v texaském Corpus Christi ale můžete v květnu vidět nízko nad obzorem Jižní kříž s alfa$ a beta Centauri.

Navíc množství vynikající literatury podstatně zvyšuje znalosti amatérů. Ti se proto začínají rozčleňovat na obory: astrofotografie, stavba dalekohledů a jejich optických částí, CCD astronomie, pozorování Slunce a objektů sluneční soustavy, deep-sky a rodí se i elektronicky orientovaná skupina.

Láska k astronomii se také projevuje na automobilech, přesněji řečeno na poznávacích značkách. To proto, že je u nás možnost požádat dopravní oddělení o přidělení nápisu místo slova. Za příplatek se vyhoví, a tak můžete potkat auta se značkou Saturn, M 42, Cyg X-1, NGC 1300 nebo Vega.

Potkáte-li amerického astronoma amatéra a budete-li se s ním moci domluvit, najdete srdečnost. Mnoho hezkých pozorovacích večerů přeje

(konec seriálu)


Uživatele počítačových sítí si dovolujeme upozornit, že adresář astronomy/APO na anonymním ftp serveru psycho.fme.vutbr.cz je nejen plný různých souborů, jako je posledních deset čísel Bílého trpaslíka a dalších, ale je také uzpůsobený tak, aby jste do něj mohli cokoli ukládat i vy (standardním postupem). Sami také můžete revidovat v něm uložené texty - především pak e-mailový adresář. Pozor však! Veškerá vaše činnost je pečlivě monitorována.

Ze svého adresáře na "psycho" zkopírujete vybraný soubor povelem put < > , naopak do svého počítače vybraný soubor přetáhnete povelem get < > Ještě předtím ale musíte zadat binary, jedná-li se o binární soubor, resp. ascii, jedná-li se o textový soubor.

Přejeme rychlé spojení a dostatek trpělivosti!


Asi před deseti lety začal Američan Dan Kaiser fotograficky hledat novy. Žádnou doposud neobjevil, nalezl však několik desítek nových proměnných hvězd. Mezi nimi mimo jiné i zákrytovou dvojhvězdu 8. velikosti OW Geminorum, která leží asi 1.5° od g Gem a v těsné blízkosti slovutné Gemingy. Výjimečná je ale tím, že má periodu světelných změn 1258.6 dní, resp. 3.4459 let. Poslední primární zákryt přitom nastal letos v únoru.

OBSAH tisk Lubomír Čížek


OW Geminorum - po letech a po čtvrté (To proto, že jsme o ni už třikrát psali v roce 1991.)

Nenápadná hvězdička je jako zákrytová dvojhvězda známa poměrně krátkou dobu. Její primární zákryty, kdy hvězdná velikost poklesne ve fotometrickém oboru V z 8.2 až na 9.9 mag, totiž proběhnou za pouhých čtrnáct dní a opakují se pouze jednou za tři a půl roku. Šance všimnout si jich je tudíž poměrně malá. Profesionální astronomové však nelenili a od posledního zákrytu se na základě spektroskopických pozorování dozvěděli o OW Gem leccos zajímavého. ( Tento článek vznikl na základě únorového čísla časopisu Sky and Telescope a IBVS č. 4101.)

Zákrytová dvojhvězda je složena ze dvou svítivých obrů: Teplejší primární složka je spektrálního typu F2, 30x větší a s dva a půl tisíckrát větším zářivým výkonem naše Slunce. Sekundární složka je typu G8, 35x větší než Slunce a 500x zářivější. První má hmotnost asi 6, druhá 4 MSlunce. Kolem své osy se otočí za 163, resp. 122 dní, nejsou tudíž spoutány ve vázané rotaci.
K obrázku: Poslední primární zákryt OW Geminorum z letošního února, jak ho napozorovali Kamil Hornoch a Martin Plšek z Lelekovic.

Hvězdy kolem sebe obíhají po velmi výstředné elipse (e=0.52), jejich vzájemná vzdálenost tak kolísá mezi 2.4 a 7.5 astronomickými jednotkami. Při sekundárním zákrytu jsou přitom od sebe dvakrát dál než při primárním. Proto také sekundární zákryt (pokles o 0.1 mag během letošního 17. listopadu až 17. prosince) trvá dvakrát delší dobu, tj. asi jeden měsíc. Mimochodem, zákryty pozorujeme proto, že sklon roviny dráhy vůči zornému paprsku činí pouhý jeden stupeň. Vzdálenost dvojice se pak odhaduje na 1600 parseků.

Zajímavé je i stáří primární složky - 80 milionů let, která tak datuje stáří systému. Vzhledem k tomu, že jsou obě hvězdy už poměrně daleko od hlavní posloupnosti a zároveň mají rozdílné hmotnosti, je možné, že si v minulosti vyměnily část své hmoty, resp. že sekundární složky část své hmoty odhodila mimo soustavu. Ale jisté to není.

Na posledním Setkání členů APO, které proběhlo počátkem dubna, předváděl Leoš Ondra v rámci své přednášky několik experimentů. Jeden z nich, jež demonstruje rozptyl světla na malých prachových částečkách, popsal i ve svém článku o Plejádách chystaném pro časopis Sky and Telescope. A protože i mezi vámi je určitě hodně "chemiků", recept, jak si uplácat mlhovinu ve své kádince, přináší i Bílý trpaslík.

OBSAH tisk Jiří Dušek


Namíchejte si vlastní reflexní mlhovinu

Mechanismus vzniku modrého zabarvení prachových mlhovin může být snadno demonstrován experimentem popsaným ve známých ita Feynmanových přednáškách z fyziky}. Všechno, co k němu potřebujete, je kádinka či obyčejná sklenice, zředěná kyselina sírová ( H2SO4) a roztok thiosíranu sodného ( Na2S2O3), který se používá ve fotografii k ustálení vyvolaných filmů. (Při manipulaci s kyselinou ale buďte opatrní!) Pokus přitom může posloužit i jako ukázka způsobu, kterým vzniká štiplavý a škodlivý oxid siřičitý... (Naštěstí v zanedbatelném měřítku.)

Když v kádince smícháte oba roztoky, dostanete opět bezbarvou a čirou tekutinu. Ta ovšem po několika sekundách zmodrá. Barva přitom bude nejdřív velmi intenzivní, poté méně a nakonec bude roztok mléčný: neprůhledný a bílý (jestliže bude žlutý, znamená to, že byl jeden z roztoků příliš koncentrovaný).

Pozorovaná změna je způsobena rozptylem bílého světla na částečkách síry, které se vylučují z roztoku a postupně zvětšují svoji velikost. Na začátku, když jsou ještě malinké, závisí intenzita rozptýleného světla na převrácené čtvrté mocnině vlnové délky. Tedy modré světlo s vlnovou délkou kolem 450 nm je rozptylováno více než červené (650 nm) přibližně v poměru (650/450) , resp. 4.4. Ze stejného důvodu, nazývaného také Rayleighův rozptyl, je pozemské nebe modré. V tomto případě se ale nejedná o částečky síry, ale mikroskopické hustotní fluktuace, které vznikají při chaotickém tepelném pohybu molekul. Jakmile je velikost zrníček síry srovnatelná s vlnovou délkou světla, rozptyl sice bude pořád pro různé vlnové délky různý, avšak už ne tolik. Přibližně bude intenzita rozptýleného světla úměrná převrácené hodnotě vlnové délky. Stejně tak velké jsou pravděpodobně i prachové částice reflexních mlhovin. Pokus končí v okamžiku, kdy jsou částečky síry tak velké, že rozptylují světlo všech vlnových délek stejně. Proto je výsledný roztok bílý. Obdobným příkladem jsou vodní kapičky v mracích.

Aby byl váš experiment více vzrušující, umístěte kádinku s roztokem na zpětný projektor (Meotar), tak aby světlo procházelo pouze roztokem. Po smíchání thiosíranu s kyselinou nejdříve na plátně uvidíte bílou skvrnu. Jakmile začnou vznikat částečky síry, skvrna zmodrá, pak zežloutne, zoranžový a po chvíli bude červená. Nakonec, obdobně jako když zapadá Slunce při zaprášeném obzoru, pomalu zmizí. Obdobné zčervenání (ve skutečnosti odmodrání) je pozorováno i u mezihvězdného prachu.

OBSAH tisk Leoš Ondra


Datlové zasahují do kosmického výzkumu

Legrace, jak známo, je nepříjemnost, která se přihodí tomu druhému. V tomto případě přímo americké NASA a nepřímo americkým poplatníkům. Raketoplán (space shuttle Discovery) stál připraven na rampě k odpálení, když se zjistilo, že izolační pěnový obal (foam) kolem velké vnější nádrže na palivo má 71 děr, některé až 10 cm široké. Viníky jsou početní datlové, kteří sídlí v okolní přírodní rezervaci. Otázka je, co tam datlové hledali? Červíčky? Mízu pod kůrou? Nebo jim ta izolace sama chutná? Každopádně díky datlům Discovery poletí o pár týdnů později.

OBSAH tisk Mirek J. Plavec


Astronomická pohlednice z ostrovů Otahitánských 40 tisíc mil od vás vzdálených

Rozmilí čtenáři, toto povídání jsem skládal na palubě letadla francouzské společnosti AOM, která k jídlu servíruje láhev Bordeaux, takže jsem vypil dvě. Tudíž se nedivte, že můj článek bude propleten závorkami a odbočkami. Nejlépe jej budete vnímat, když si také před přečtením cvaknete.

Zajisté už poukazujete na to, že když vědecký pracovník cituje nějaký údaj, zde vzdálenost, kterou sám nezměřil, má uvést referenci. Učiním tak hned. Samozřejmě jsem tu vzdálenost sám neměřil (ani nevím jak) a nevím, proč bych to dělal. Kdysi jsme na univerzitní hvězdárně v Praze na Smíchově pozorovali zákryty hvězd Měsícem. Stopky jsme porovnávali s chronometrem a ten zase s časovými signály. Pan profesor Heinrich to ale kritizoval, tvrdě (to je přechodník), že si čas nemáme vypůjčovat, ale vždy sami určit několikahodinovým měřením s pasážníkem. K tomu kolega Jirka Bouška dodal, že - protože konfigurace zákrytu taky mírně závisí na vzdálenosti od středu Země - by taky bylo dobré, abychom znovu táhli nivelaci od Jaderského moře. (Říkal jsem vám, že budu pořád zmateně odbočovat.)

Tedy reference na těch 40 000 mil je Principál v "Prodané nevěstě". Samozřejmě, že přeháněl. Cirkusoví principálové, žurnalisti a politici musí přehánět, aby si jich někdo všiml. Těch 40 000 mil je 64 400 km, a největší vzdálenost mezi dvěma body na povrchu Země může být něco málo přes 20 000 km. Tak daleko od Brna jsem nebyl, to bych musel být na bárce někde v mořské pustině jihovýchodně od Nového Zélandu. Ale nebyl jsem o moc blíže na těch ostrovech Otahitánských; byl jsem docela solidní protinožec a snažil jsem se dupat, abych u vás vyvolal zemětřesení.

Ty ostrovy Otahitánské jsou Tahiti a okolní ostrovy, zejména Moorea a Bora-Bora. Zvláštní, tyhle pacifické národy strašně rády zdvojují jména, nějaký lingvista by nám mohl vysvětlit proč. Třeba oblíbená tichomořská ryba se jmenuje mahi-mahi. To jako kdybychom říkali "kapr-kapr z Brna-Brna". Ovšem nějaký Polynézan by mohl zase tvrdit, že Moravané rádi všecko říkají třikrát, například "až-do-Brna, až-do-Brna, až-do-Brna".

Domorodci prý skutečně říkají spíše něco jako Otahiti, takže to Karel Sabina odposlouchal dobře. Jak může astronom citovat z opery? Na to odpovídám svým Druhým kosmickým zákonem: "Každý z nás je svým způsobem cáklý". Proč je to Druhý zákon? Protože ještě obecnější První zákon teprve přijde. Když se odvozují analyticky Keplerovy zákony, taky se nejdříve odvodí druhý a pak první. Jestli si myslíte, že se můj Druhý kosmický zákon na vás nevztahuje, pozvěte pár přátel do sklípku a rozvažte jim jazyky, pak se o sobě všelicos dozvíte. Na mne se tento zákon (asi kromě mnoha jiných aspektů) projevuje tím, že znám zpaměti libreta řady oper, aniž bych se jim kdy učil, a aniž bych je kdy k čemu potřeboval. Naproti tomu každý delší astrofyzikální vzorec se musím před každou přednáškou znovu pracně učit.

Proč by měl kterýkoli jedinec jezdit na Tahiti? Jsou to skutečně překrásné ostrovy, ale hlavním činitelem byl můj První kosmický zákon: "Každý chce to, co nemá". Tenhle zákon, podobně jako 2. věta termodynamiky, se dá všelijak parafrázovat, např.: "sousedovic tráva je vždycky zelenější" nebo "sousedovy třešně jsou daleko chutnější". Tuto poslední verzi jsem si mnohokrát experimentálně ověřil a je 100% platná. S trávou nemám zkušenosti, nejsem králík. Jak se První zákon aplikuje na mne a na Tahiti? Snadno: Mají tam Jižní kříž a my v Kalifornii ne.

Pozorovatelna na zeměpisné šířce -16.8 ° ale ještě nezaručuje, že budete tu pravou jižní oblohu vidět. Ze záhadného důvodu jsou prakticky všecka letoviska na ostrově Moorea na jeho severní straně, a ostrov je velice hornatý, se strmými a divokými horskými štíty, které taky příkře spadají k moři. Takže z mnoha míst na severním pobřeží (jinam nemůžete, všecko je porostlé divokou zelenou džunglí až úplně nahoru na ty štíty) toho na jih od zenitu moc neuvidíte. Ten ostrov má ale tvar ruky, se třemi tlustými prsty obrácenými k severu. No a šťastnou náhodou to naše letovisko bylo na okraji jedné z těch dvou zátok, které prsty oddělují a zařezávají se hluboko na jih do ostrova. Naše zátoka se jmenovala Cookova, podle slavného Jamese Cooka, který tyhle ostrovy skoro objevil r. 1769, ale v téhle zátoce nikdy nebyl, nýbrž v té sousední, která se jmenuje prostě Opunohu. Takže logika se uplatňuje všude. No, ale ať je to pojmenováno po Cookovi právem či neprávem, jisté je, že díky téhle zátoce bylo vidět nebe hluboko pod jižní nebeský pól, který, jak známo, se vyznačuje tím, že nelze poznat, kde je, protože u něj není žádná pořádná hvězda.

Do věci ovšem vstupuje počasí na těchto tropických ostrovech. Asi je na všech stejné, totiž příšerně proměnlivé: chvíli na vás praží Slunce a za půl hodiny dostanete prvotřídní průtrž mračen (ale on je i ten liják teplý.) Teplo je ve dne v noci, dívat se na hvězdy z přilehlého parku můžete i po půlnoci v odění jen taktak společensky ještě přijatelném. Pokud tedy nějaké hvězdy jsou. Prvních pár nocí, na konci dubna, dávalo pramalou naději. Jeden večer po trpělivém čekání na balkóně jsem dosti vysoko nad západem konečně uviděl tři jasné hvězdy, které tvořily trojúhelník. Co taky mají tvořit, pokud se nepokouší imitovat nebo vylepšit Orionův pás? Dvě z nich jsem původně hádal na velikost 0 nebo negativní, ale pak jsem to změnil tak na 1. či 2. velikost, když jsem si uvědomil, že noc je tak dokonale temná a obloha tak průzračná, jakou vy snad ještě máte někde na slovenských horách, ale my v Kalifornii ne, ani na naší pozorovatelně (která je blízko Palomaru, ale i tam z jihozápadu svítí San Diego a ze severozápadu Los Angeles). Třetí hvězda byla slabší a dost blízko pod tou západnější. Přes 57-letou známost se souhvězdími jsem nedokázal poznat, na co se koukám. Hledal jsem na obloze další škvíru s hvězdou, a když jsem se podíval zpět, byl tam zase trojúhelník, ale jiný: ta slabší hvězda zmizela a místo ní byla na opačné straně jiná, vzdálenější a jasnější. A zase jsem byl ztracen. Když se konečně trhlina v mracích udělala větší, zjistil jsem, že jsem se díval na Havrana, nejprve na kombinaci b-e-a , potom na větší trojúhelník b-e-g. Z těch hvězd je a nejslabší 4.02 mag, navzdory tomu, co se říká o Bayerovi. Já vím, že to není jediná výjimka, ale je dost křiklavá. Mimochodem, která je nejjasnější hvězda ve Střelci? Myslím, že epsilon 1.85 mag. Víte vůbec, kde jsou a a b Sagittarii? Jo, ale zpátky k tomu Havranovi. Nejjasnější je g, a to jen 2.59 mag. Přitom svítily jako u nás Rigel. Neuvěřitelné, jaké zázraky udělá málo obydlený odlehlý tropický ostrov!

Pokud se tedy vyjasní. Ale i toho jsem se dočkal. Cestopisný průvodce praví, že Tahiti má jen dvě roční období: vlhké do konce dubna a suché od začátku května do října. Úderem 1. května deště přestaly a vyjasnilo se. Nemám rád, když takhle počasí dodržuje normy, vzbuzuje to obavy o řádný chod světa. Připadá mi přirozenější a více v souladu s mými názory na přesnost meteorologie (a kosmologie), když na velikonoční neděli v polovině dubna u nás napadl v pouštích sníh do kvetoucích vlčích máků. Rozumějte, na tom ostrově bylo do konce dubna zataženo a místy škvíry v mracích; od začátku května bylo převážně jasno, ale honily se i tak mraky, aby to s dalekohledem nebylo tak snadné.

Nicméně začala noční krása. Po setmění - které v tropech přijde velice rychle po západu Slunce - byl na západě ještě Orion, ale ležel jaksi na zádech ("taky si potřebuje odpočinout", řekla manželka) a byl celý nějaký takový zvadlý. Snad k tomu přispělo i to, že Betelgeuze je prý toto jaro obzvláště slabá - ale hlavně jistě působil lehký opar nad mořem. I ta Mléčná dráha v Jednorožci byla mdlá. Opravdovská podívaná začínala Velkým psem. Vy v tom souhvězdí vidíte psa? Já vidím paňácu, kterému z hlavy (Sirius) vyčnívá dlouhý nos (beta) a který má mírně rozkročené nohy (delta-epsilon a delta-eta). Tak si představte, že tenhle paňáca zapadá do moře po hlavě, nosem napřed a nohy mu ještě trčí vzhůru!

Ono je moc věcí vzhůru nohama. U Labutě jsem neměl problém, kříž je prostě obráceně, Denebem dolů. Ale Lev mi dal hroznou práci (taky se tam pletl Mars). Na severní oblohu jsem jinak moc nekoukal, ale dvě jasné oblasti mne přímo uhodily do očí: Praesepe a Coma Berenices. Ovšemže obojí je od nás dobře vidět prostým okem, jenže tady to přímo bilo do očí!

Ale zpátky k Velkému psu! Dokud je Sirius dosti vysoko nad obzorem, má vynikajícího dvojníka ve hvězdě Canopus, a Carinae. Ten je asi 45 ° na jih od Siria a je to druhá nejjasnější hvězda na obloze -0.72 mag. Pohled na ty dvě perly dosti blízko sebe je velmi působivý. Od Velkého psa na východ se táhla Mléčná dráha, vždy jasnější a bohatší. V triedru byla zcela nápadná hvězdokupa NGC 2477 u z Puppis. Ta už vám asi uniká, je na deklinaci -38.4°. Celé to souhvězdí je naplněno otevřenými hvězdokupami, ale tahle je senzační. Vypadá jako kulovka, zjasňující se ke středu, slušně velká, asi půl stupně v průměru, a pěkně bohatá. Silně mi připomíná M 11 ve Štítu: obě docela slušně soupeří s méně zhuštěnými kulovkami, jako je M 22. Zeta Puppis sama je skoro oslnivě modrá, patří mezi přeborníky v naší Galaxii, pokud se týče svítivosti, efektivní teploty, a hmotnosti. Hned kousek na východ je ale ještě modřejší gamma Velorum, jediná pořádně jasná Wolfova-Rayetova hvězda, ale to člověk ocení jen se spektroskopem.

Mléčná dráha vytrvale klesá jihovýchodním směrem a je stále nádhernější. Pak přijde pozoruhodný útvar, Falešný kříž (False Cross). Tvoří jej hvězdy epsilon a iota Carinae a kappa a delta Velorum. Ta prvně zmíněná je nejjasnější, 1.7 mag, nejslabší má 2.6 mag, takže to je dost nápadný objekt a při vhodné poloze na obloze dost slušně konkuruje skutečnému Kříži. Pod tímhle Falešným křížem je velmi nápadná otevřená hvězdokupa NGC 2516: měří skoro jeden stupeň napříč, je snadno viditelná prostým okem a moc pěkná v triedru.

K obrázku: Pozorování Betelgeuze pořízená v posledních několika letech Kamilem Hornochem, Honzou Kyselým a Martinem Plškem krásně dokumentují, jak je v současnosti tato hvězda slabá.

A pak přijdou ty nejkrásnější části Mléčné dráhy. Nejjasnější místo v celé Mléčné dráze není ani v Jižním kříži ani ve Střelci; je to oblast mlhoviny kolem h Carinae. Hvězda samotná před 150 lety soupeřila jasností se Siriem a předčila Canopa, ale od té doby povadla, spadla až na 7. velikost. Předně sotva mohla pořád podávat výkon rovný 6 milionům Sluncí, a navíc se zahalila do plynu a prachu, který sama vyvrhla. Ale už se zase pomaličku rozjasňuje. Odhaduje se, že r. 2000 bude kolem 3. velikosti, tak se na ni nezapomeňte dojet podívat. Je dost těžké ji rozpoznat v té nádherné a veliké mlhovině, která ji obklopuje. V triedru a malém dalekohledu mlhovina (NGC 3372) rozhodně jasností a rozměry předčí M 42 v Orionu, tak jsem jen litoval, že s sebou nemám šedesátku přítele Jima Hannuma. Mlhovina je rozdělena temným průlivem na dvě části a zejména v té severní, která má tvar klínu, jsou krásné hvězdokupy.

Krásu a jas téhle oblasti doplňují velmi nápadné hvězdokupy. Západně od h je to NGC 3114, která je vidět prostým okem, a je lepší v triedru než v dalekohledu, protože je velká a málo koncentrovaná, něco jako Praesepe. Blíže k h Car je NGC 3293, kde jsou naopak hvězdy směstnány do průměru jen 8'. Jestli se nemýlím, byl tohle první objekt, na který se podíval Hubblův kosmický dalekohled a objevil, že má špatné oči. Na druhé straně od eta je NGC 3532 a to je možná vůbec nejkrásnější otevřená hvězdokupa: velká a velmi jasná, i oko ji snadno vidí jako objekt 3. velikosti. Připomíná tvarem ten šišatý míč, se kterým Američané provozují svoji podivnou hru ve skafandrech, které ze záhadného důvodu říkají football (přitom se do míče většinou nesmí kopat, spíše se nosí v podpaží a hází). A pod etou je skupinka jasných hvězd, příliš rozházená pro dalekohled, ale nápadná prostému oku i triedru. Nakonec se nad ní smilovali a zapsali jí taky jako hvězdokupu IC 2602. Naši amatérští kolegové na jihu jí říkají Jižní Plejády. Přimyslete si k tomu několik dalších méně nápadných hvězdokup a bohaté hvězdné pozadí - no je to prostě nepopsatelná nádhera.

A pokračujte k Jižnímu kříži. Tato oblast okouzluje pozorovatele jinak než okolí h Carinae, totiž několika velmi jasnými hvězdami a pak nápadným kontrastem mezi zářivou Mléčnou dráhou a Pytlem uhlí (Coal sack), který zabírá dost velkou, zhruba kruhovou oblast těsně vlevo pod Křížem. Mírným zklamáním pro mne byla slavná hvězdokupa kolem k Crucis NGC 4755, kterou John Herschel tak nadšeně nazval Klenotnicí (Jewel box). Pravda, v 5'' dalekohledu jsem ji měl nízko nad obzorem a pro triedr je příliš kompaktní, ale barvy v žádném případě nevynikaly. Je to dost málo hvězd, ty jasnější jsou sestaveny do jakési šipky nebo písmene ita A. Jedna hvězda je nápadně červená, několik jasných jsou namodralé, ale to uvidíte v Perseu taky.

A teď o Jižním kříži. Je to krásný pocit jej vidět. Vyhlížel jsem jej znovu a znovu, ale přece jen jsem opět měl trošku pocit zklamání. Předně to není kříž, k tomu mu chybí jasná hvězda na průsečíku těch dvou břeven. Navíc tam jedna hvězda překáží, pod příčným břevnem na pravé straně. Pravý kříž na nebi je Labuť, ale nemá tak jasné hvězdy. Jižní kříž mi spíše připomíná dětského draka, jaké jsme pouštívali na podzim, a to draka mnou vyrobeného a tudíž mírně šišatého. Ne že by to pohledu moc vadilo, ale je to malé souhvězdí. Svislé břevno měří 6.1°, příčné 4.2°. Porovnejte si to s rozstupem zadních kol Velkého vozu, který je 5.35°. Všichni víme, že tyhle vzdálenosti se nám jeví podstatně jinak velké podle toho, zda je souhvězdí u obzoru nebo vysoko na nebi. Každé souhvězdí se scvrkne, když je máte u zenitu, a není tak působivé. U obzoru se tedy Jižní kříž jeví dost velký, třeba z Havaje, ale pak zase povadne jasnost hvězd a pohled je dosti zklamávací.

Teď se můžeme vrátit ke konkurenčnímu Falešnému kříži. Zase je to vlastně dětský drak a žádný kříž. Je trochu větší než ten pravý Kříž, břevna měří 8.8 a 6.1 stupně, a hvězdy jsou ovšem slabší, ale pořád dost jasné (1.7, 2.0, 2.3 a 2.6 mag - porovnejte s pravým Křížem: 1.04, 1.24, 1.62, 2.82 mag). Ta delta to dost kazí. Povím vám ještě o jedné imitaci Kříže. Až budete v létě hledat Uran a Neptun, nebo putovat na východ od čajníku Střelce mezi M 55 a M 75, podívejte se na skupinku tvořenou hvězdami 58 (Omega), 59, 60 a 62 Sgr. Tvoří docela slušný kříž, tedy zase dráčka, ten je ale trošku miniaturní, jak co do rozměrů (2.0 a 1.0 stupně), tak co do magnitud (4.70, 4.52, 4.83, a 4.58 mag) - ale v triedru vypadá docela pěkně.

K nádheře Jižního kříže silně příspívá krásné pozadí a taky (ne-li hlavně) nedaleká dvojice zářivých hvězd a a b Centauri. Poprvé jsem si všiml, že první velká temná trhlina ve skvělém pásu Mléčné dráhy začíná zrovna u a Centauri. Ve slavném Bečvářově atlasu je taky správně zakreslena a je zajímavé, že podle něj je to pořád ještě poměrně jasný pruh, ač se kontrastem oku jeví dokonale temný. Táhne se na severovýchod kamsi pod Antara, kde se nenápadně vytratí.

Když jsme někdy v 50. létech v tříčlenné delegaci vyjednávali v nakladatelství ČSAV ediční program na další rok, zdůrazňovali jsme, že je nejprve třeba vydat Bečvářům Atlas Coeli. Když jsme to opakovali asi třikrát, jedna z redaktorek se rozlítila a prohlásila: "Proč nám musíte pořád opakovat, že máme vydat Bečvářův atlas celý? Copak jsme někdy řekli, že vydáme jen půlku?" (Čtenářům, kteří byli ve škole ošizeni o latinu (byl to jeden z obecně nejužitečnějších předmětů), vysvětluji, že Coelum je nebe, a to ita oe se má číst jako temné ita e, cosi jako německé přehlasované ö.)

To druhé pásmo temných mračen ovšem znáte, to začíná blízko naší milované mlhoviny Omega a táhne se rovnou přes galaktický střed daleko k severovýchodu. Blízko jejího začátku září hvězdokupy M 6 a M 7 a taky Laguna, ale to už jsme doma a nemusím o tom vyprávět. Štír byl překrásný, navíc tam zářil Jupiter, ale stejně je ještě impozantnější od nás, kde je pěkně rozumně vysoko nad obzorem, tedy dostatečně jasný a také velký. Když jej máte skoro nad hlavou, trochu příliš se scvrkne.

Vyzdvihnutí nebes

Ruu se rozhodl, že vyzdvihne nebe. Táhl ho a táhl, dokud ho nevyzdvihl na vrch Mou'a-raha na Porapore a Mou'a-avari-vari na Havai'i. Podložil ho a upevnil velkými korálovými skálami z mořského dna.

Ruu vyzdvihl nebe, ale nezdvihl ho úplně, protože si poškodil záda a narostl mu hrb.

Po něm se pustil do zápasu s nebem Tino-ruo, ale nepodařilo se mu to.

Maui-ti'iti'i se na jejich snažení díval a řekl si: "Jaké krásné je nebe! Utněte chapadla velké chobotnice, oddělte nebe od země a odstraňte pilíře, které je spojují!"

Na to se Maui-ti'iti'i sám dal do práce, vyzdvihl nebe do pořádné výšky a položil ho na vrcholky hor.

Chapadla velké chobotnice Tumu-ra'i-fenui se roztrhly, pustily nebe a zřítily se do moře. Tělo velké chobotnice se proměnilo na ostrovy Tupu'ai. Do prostoru mezi nebem a zemí proniklo světlo a lidé konečně spatřili oblaka. Moře se vlnilo, nadešel večer a vyšel Měsíc s hvězdami. Nebesa byla plná zmatku, nic nebylo tam, kam patří, Slunce nemělo své místo, stejně tak Měsíc a hvězdy. Nebeská tělesa bezradně poletovala po obloze, protože je Atea rozptýlil do všech stran.

V tomto období lidé postavili první chrám. Vybudovali ho v Opoi na ostrově Havai'i Maui, první kouzelník ho zasvětil

Ta'aroovi těmito slovy: "Ta'aroa je bytost, vládce, který se zrodil v hlubinách prostoru."

Lidé si budovali obydlí, obdělávali půdu a přinášeli oběti způsobem, který lahodil Ta'aroovi. Osmihlavý Muai se vydal do desátého nebe, k živé vodě Taneho, protože tam žil Ra'i-tupua, který byl vládcem nad nebem. Když Ra'i-tupuo zazřel příchozích, zeptal se: "Co tu pohledáváte?"

"Přišli jsme s důležitým posláním. Přišli jsme tě poprosit, aby jsi obnovil pořádek na nebi, protože obloha je plná zmatku. Ty jediný znovu zavedeš pořádek mezi nebeská tělesa."

Osmihlavý Maui se vrátil s průvodci do nebe plného zmatku a čekal, co se stane.

Ra'i-tupuo vylezl ze živé vody a upřel zrak na oblohu. Potom se vzdálil z desátého nebe, přešel přes deváté, osmé, sedmé, šesté, páté, čtvrté, třetí, druhé, zastavil se v prvním a zvolal: "Ó, nesmírný zmatek! Ó, nesmírné prostranství!"}{

Tene se zaradoval z Rai'i-tupuou příchodu a takto ho oslovil: "Vstaň, Ra'i-tupoa a zařiď, aby se chaos promněnil na pořádek a krásu!"}{

A Ra'i-tupuo začal uspořádávat nebeský zmatek. Tak jako stavitel postaví z kupy desek člun, i Ra'i-tupuo tvořil z chaosu nebeský pořádek. Tene vymezil vzdálenosti mezi jednotlivými nebesi a Ra'i-tupuo rozmístil Slunce, Měsíc i hvězdy do modrých hlubin oblohy. Pomáhal mu přitom jeho učedník Matohi. Nebe se vyčistilo a Atea se stal pánem větrů, oblaků, duhy a všeho, co se nachází v ovzduší pod nebeskou klenbou. Na nebi zavládl pořádek.

Ta'aroa vsadil Ateovi do pravého oka hvězdu Ta'urua, která se zjevuje na obloze večer a řekl: "Ateo, do tvého pravého oka jsem vsadil Ta'uruu. Tato hvězda bude pro lidi znamením klidu."}{

Do levého oka mu Ta'aroa zasadil hvězdu Ta'ero a řekl: "}{}Ateo, do tvého levého oka jsem vsadil hvězdu Ta'ero. Nechť rozdmíchává hněv, nechť rozněcuje války na zemi."

V nesmírné jeskyni nebes, v modrých propastích, v nedohledných nebesách se rozsvítily hvězdy, které tam rozmístil Tane, bůh krásy. Třpitící se hvězdy a velké hvězdy, Měsíc a Slunce, déšť a vítr, duha a oblaka, všechno zaujalo své místo na nebi. {

(z tahitských mýtů)

Není tam na jihu ovšem jen ta Mléčná dráha. Veliká oblast Centaura, Vlka a Štíra nad Mléčnou dráhou je velice krásná, protože je tam naseto mnoho jasných hvězd 2. a 3. velikosti. Nedokázal jsem si je sestavit do žádných výrazných obrazců, to by chtělo víc úsilí. Pro Řeky a národy na Blízkém východě se ta oblast podél deklinace -40 a -50 ° plížila v nejlepším případě podél jižního obzoru, a tak si s tím nelámali hlavu a vsadili tam jen dvě velká souhvězdí, Loď Argonautů (Argo Navis) a Centaur. Tu Loď potom Lacaille rozdělil - dost nešťastně, ale ve shodě s jeho celkově dřevní fantazií - na Carinu, Puppis, Pyxis, a Vela, jakožto části lodi. Inteligentní pozorovatel s představivostí antických Řeků by vymyslel lepší souhvězdí, a taky by asi dokázal rozdělit Centaura na několik pěkných souhvězdí. Lacaillova podivná obrazotvornost se naopak vybila na rozsáhlé jižní oblasti pod Fomalhautem a Eridanem, kde sice nejsou skoro žádné hvězdy, ale vměstnal tam 14 souhvězdí. Dvě z nich, Stolová hora (Mensa) a Microscopium, nemají hvězdu jasnější 5. velikosti! Lacaille tam mohl řádit, protože tato oblast byla Řekům nedostupná, před 2 500 lety totiž následkem precese byl jižní nebeský pól blízko Malého Magellanova mračna, pod Achernarem.

Achernar, nejjižnější hvězda první velikosti, byl vidět na jihovýchodě k ránu. Spolu s ním se vynořilo Malé Magellanovo mračno, které vypadá jako slušně jasný oblak odtržený od Mléčné dráhy, ale v triedru toho moc neukáže. Naproti tomu Velké Magellanovo mračno, nedaleko Canopa na večerní obloze, je značně působivější. Hned vidíte, že není zrovna moc spravedlivé nazývat jej nepravidelnou galaxii. Spíše to vypadá tak, že se vytvořila docela solidní příčka, ale ze spirálních ramen zůstaly jen náznaky, patrně následkem rušivého vlivu naší Galaxie. Ale v jednom z těch naznačených spirálních ramen sedí nádherná mlhovina 30 Doradus, mnohem známější pod - zcela oprávněným - jménem Tarantule. Třeba by se taky mohla jmenovat Chobotnice podle četných chapadel, sahajících do všech směrů. Tyhle detaily ovšem v malém dalekohledu vidíte nejvýše jen naznačeny. V triedru vypadá Tarantule dost jako jasná a velká kulová hvězdokupa. Když porovnávám ty tři nejjasnější plynné mlhoviny, Orionovu, tu kolem h Centauri, a Tarantulu, umístí se Orion poslední a ta v Centauru by (pro nevelký dalekohled) asi předčila Tarantulu. Ale člověk stále myslí na to, že se na Tarantulu dívá ze vzdálenosti 160 tisíc světelných let; kdyby byla na místě M 42, pokryla by celý Orion a okolí, a svítila by jasněji než Venuše. No, ale nemůžeme mít všechno.

Malé Magellanovo mračno má blízkou sousedku, která mu skoro nahrazuje Tarantuli, ale je v prostoru k nám mnohem blíže. Mám na mysli kulovou hvězdokupu NGC 104, lépe známou jako 47 Tucanae. Ta je skutečně poměrně velmi jasná a krásně zhuštěná ke středu. Mohl jsem ji porovnat s naší primadonou M 13 v Herkulu, a musím říci, že ta v Tukanu vyhrává o celou koňskou délku. Ale zase ji o další koňskou délku předčí Omega Centauri. Ta je prostě neuvěřitelná, v triedru vypadá jako velký stříbrný peníz, což taky trochu vystihuje fakt, že zdaleka není tak silně koncentrovaná ke středu. Omegu ale vidíme i od nás z Kalifornie a je to prostě senzační pohled. Měří přes půl stupně a oku se jeví jako mlhavá hvězda velikosti 3.6 mag. Od Omegy pokaždé okamžitě zabočím o 4.5 stupně v deklinaci k severu, podívat se na slavnou galaxii NGC 5128, spíše známou jako radiový zdroj Centaurus A. Zatím mne vždy spíše zklamala; je sice dost velká, 18$' x 15'$, ale vypadá dost mdle a slavný temný pruh přes ní je něco, co vidím, protože si to přeji vidět; patří asi tak do kategorie Koňské hlavy v Orionu.

Už budu končit i tu druhou láhev červeného vína. Vzpomněl jsem si na dobráckého učitele na univerzitě doc. Vincence Nechvíle. Byl astrometr; v mládí proměřoval nějaké desky ita Carte du Ciel a nám pak přednášel, jak počítat dráhy komet a planetek. Svoji dobráckou povahou se velmi lišil od svého představeného, řádného to profesora astronomie, který i takovému esu jako byl Zdeněk Kopal dělal obtíže s doktorátem. Tehdy Nechvíle Kopalovi hodně pomohl, a ten mu po letech věnoval jednu ze svých knih o teorii zákrytových dvojhvězd. O věnování vytištěném v úvodu knihy mu ale nic neřekl, jen mu ji poslal poštou z Manchesteru a strašně se těšil, jakou bude mít docent Nechvíle radost. Ale ten knihu otevřel asi někde uprostřed, zjistil, že ničemu nerozumí, a odložil ji. Sice formálně poděkoval dopisem, ale bylo jasné, že o věnování nic neví. Prof. Kopal mi tedy uložil, abych pana docenta delikátně upozornil na to věnování. Delikátní upozorňování nakonec dopadlo tak, že jsem rázně před Nechvílem knihu otevřel na patřičné stránce. Jeho reakci, směs nadšení (byl to opuštěný starý mládenec) a zděšení (že si toho nevšiml dříve) ani nedokážu popsat. Ale do Anglie letěl krasopisně napsaný dopis, který začínal těmito čtyřmi památnými řádky: ita

Milý příteli!
Milý příteli!!
Milý příteli!!!
Je to neuvěřitelné, ale je to úplná pravda!!

Zanedlouho potom bylo prof. Kopalovi - poprvé po nějakých 25 letech - umožněno navštívit Prahu. Když jsme se s ním v letištním salónku zase loučili, přiřítil se docent Nechvíle s velikou krabicí od cukráře, že jako nese aspoň skromný dárek jako poděkování za to věnování. Když zase odkvačil, dal mi prof. Kopal tu krabici s přáním, abych ten dort vzal domu malému Jirkovi, který to jistě více ocení. Skutečně, Jirka se na dárek vrhl s velikým nadšením a okamžitě krabici rozbalil. Byla plná koblih po 30 haléřích.

Když jsem tak pozdě v noci s triedrem pobíhal po pozemku hotelu na Mooree, vzbudil jsem podezření zaměstnanců. Přišli se vyptávat, zda nemohu spát - řekl jsem, že mohu, ale nechci. Nikoho takového asi předtím neviděli, protože běžný návštěvník tam nemá hlavu vzhůru, ale dolů, pluje po hladině a prohlíží rozsáhlé korálové útesy, které obklopují celý ostrov. Pro jistotu přezkoušeli i můj triedr, zda je skutečně na koukání, a pak mne ještě z povzdálí pozorovali, zda se dívám na nebe a ne do několika stále ještě osvětlených oken. (Nevím proč bych to dělal; francouzské dámy a dívky se ve dne opalují na pláži v monokini). Nakonec ale uznali, že podle mého Druhého zákona se skutečně koukám na hvězdy, a nějaký vyšší představený se za mnou přišel pochlubit, že taky zná mnoho souhvězdí, a že mi ukáže to nejzajímavější.

A teď můžete hádat, a to třikrát.

Vyvedl mne na pláž, ukázal nízko nad obzor k severu, a hrdě prohlásil: "Když se budete dobře dívat, tak touhle dobou tam bývá vidět Velký vůz!"Je to neuvěřitelné, ale je to úplná pravda!

Teda on řekl, jako všichni v Americe, "Velká sběračka" (Big Dipper) - vidíte, že nechci lhát ani v detailech. Byl tam, celý, a marně se svými koly namáhal ukázat mi Polárku.

Ale upozorňuji vás, že tenhle příběh opět potvrzuje můj První kosmický zákon. Vhodnější verze by se jistě našla, třeba "Každý nejvíc obdivuje to, co je mu nedostupné", ale myslím, že postačí ta nejobecnější formulace: "Každý chce to, co nemá."

Howgh, dopil jsem.

OBSAH tisk Mirek J. Plavec


Vepřovice se slepotiskem

Vepřovice se slepotiskem. Na toto krásné spojení jsem narazil, když jsem před nedávnem hledal v Univerzitní knihovně knížku Libellus de sphaera, Accessit eiusdem autoris Computus Ecclesiasticus, Et alia quaedam, in studiosorum gratiam edia, zkráceně Sphaera, od Johna Holywooda s latinským jménem Johannes Sacrobosco (1200 - 1256), anglického učitele matematiky a astronomie. Jednalo se o dílko určené studentům astronomie, které si získalo takovou oblibu, že bylo později až do 16. století mnohokrát vydáváno i tiskem.

Sphaera byla rozdělena na čtyři části. První se zabývala tvarem a neměnnou polohou Země ve sféře stálic, druhá různými pohyby Země a Slunce, třetí východy a západy v různých zeměpisných oblastech a poslední byla stručným úvodem do Ptolemaiovy teorie planet a zatmění. Autor přitom šířil myšlenku, že Země má tvar koule a aby ji co nejnázorněji přiblížil i čtenářům, doplnil knihu několika pohyblivými diagramy. Vždyť svět poprvé obeplul po osmnácti měsících plavby zbytek Magalhâesovy výpravy až roku 1522. Důkazy, které předkládal Sacrobosco, přitom byly nezvratné.

Jeden z diagramů Sphaery z vydání roku 1557 ve Wittenbergu jsme pro vás převzali i do Trpaslíka. Jedná se o "hejblátko", které demonstruje zakřivení Země od severu k jihu, tedy ve směru poledníků. V knize samotné najdete popis: "

Že je Země také zakřivená ze severu k jihu a naopak, lze ukázat následovně. Pro ty, kteří žijí na severu, jsou obvykle viditelné určité hvězdy, obzvlášť ty poblíž severního pólu; naopak druhé, které jsou blíže jižnímu pólu, jsou pro ně obvykle skryté. Jestliže by ovšem někdo postupoval ze severu k jihu, mohl by se dostat tak daleko, že hvězdy pro něho obvykle viditelné, se budou sklánět k obzoru. Čím více na jih by šel, tím více by byly blíže...

Toto lze snadno vysvětlit zakřivením Země. Kdyby totiž Země byla plochá ze severu k jihu a naopak, hvězdy by vycházely stejně brzo pro "západníky" i pro orientálce, což je lež. A také, hvězdy by byly někým pozorovatelné pořád, ať by šel kamkoli. Země je ale viděna člověkem plochá, protože je příliš velká.

K názornému pochopení je v horní části diagramu vyznačena Velká medvědice (jako ita Helice) a ve spodní jižní Canopus. Na pohyblivé části je zřetelně uveden zenith a horizon. Uprostřed je pak nehybná Země. Budete-li nyní otáčet pohyblivou částí, budete se myšleně pohybovat po Zemi (zeměpisnou šířku odečtete na okraji kotouče) a uvidíte, jak se Medvědice sklání k obzoru. Snadno také zjistíte, jak maximálně vysoko budete moci spatřit ji nebo Canopus.

Jak naznačují slova na pohyblivé části nulla dies sine linea - žádný den bez čáry, diagram může posloužit i ke studiu změny výšky Slunce během dne a se zeměpisnou šířkou. Uprostřed kotouče je vykreslena komplikovaná síť. Na okrajích vpravo a vlevo má uvedeny značky jednotlivých ekliptikálních souhvězdí, které určují změny polohy Slunce během roku. Na vodorovných okrajích jsou vyznačeny čísla od 0 do 12, které určují změny polohy Slunce během dne.

Řekněme, že jste na 40° severní šířky. Pohyblivou část otočte doprava tak, aby ita zenith mířil na 40 vyznačenou po obvodu. Nyní si, řekněme pro konec června 9 hodin ráno, najděte v síti polohu Slunce (v této době leží v souhvězdí Raka). Jak vysoko bude nad obzorem, zjistíte snadno. Kolmo k zenithu povedete čáru přes jeho polohu v síti a na obvodovém kruhu odečtete jeho vzdálenost od horizonu. Budou-li vás zajímat polohy Slunce po 12. hodině, budete muset pohyblivou část otočit vlevo od severního pólu. Jinak je postup stejný.

Když nyní začnete měnit zeměpisnou šířku, uvidíte, jak se vám bude měnit výška Slunce. Lehce tak pochopíte, proč se v některých oblastech dostává Slunce do zenitu, resp. proč někde existují polární noci a dny. Samozřejmě i to, jak a proč se mění délka dne během roku. Přibližně si také můžete určit okamžik západu a východu Slunce (znáte-li jeho polohu na nebi).

Takovéto pohyblivé diagramy byly v šestnáctém století ve velké oblibě. Prakticky nebylo knížky, ve které by se neobjevily. Pravděpodobně ekonomické důvody ale brzo vedly k jejich zániku. Zmizel tak krásný a dodnes užitečný doplněk astronomických knih.

OBSAH tisk Jiří Dušek


Slepotisk s vepřovicí

Dokážu pochopit, že se někdo nechtěl "patlat"s komplikovanými pohyblivými diagramy. Proč ale zanikl i další krásný výmysl 16. století - papírové hvězdné glóby, nechápu. Dnes si je sice můžeme občas koupit, ale stojí hříšné peníze. V 16. století přitom běžně vycházely glóby, které si kupující sám slepil a určitě byly levné. Jeden takový najdete i v dnešním Trpaslíku. Jeho autorem je Petrus Plancius (1552 - 1622), vlámský mnich, mecenáš námořních expedic a proslulý geograf a kartograf. Roku 1649 vyšel jeho Globus Caelestis In quo stellae fixae omnes quae a N. viro Tychone brahe sum a industria accura Observate sunt, který má po slepení průměr 7 cm. ( Jeho reprodukci jsme převzali z knihy Deborah J. Warnerové The Sky Explored - Celestial Cartography 1500 - 1800).

Obsahuje hvězdy mezi 1. až 6. velikostí a také pár mlhovin. Kromě klasických zde najdete i Planciem vymyšlená souhvězdí jako například Camelopardalis, Iordanus (obepínající Velkou medvědici), Tigris (mezi Labutí a Orlem), Apes (kolem čtyř hvězd severně od Berana), Cancer Minor (mezi Rakem a Blíženci) a pár dalších. Některá z nich byla vybrána z židovských a křesťanských mýtů (např. loď Argo přejmenoval na Argo Noachi), pouze tři z nich se ale vydržely do dnešních dob: Columba, Camelopardalis a Monoceros.

Dnes si můžete jeho glóbus slepit i vy. Návod vám dávat nebudeme. Sami jsme na hvězdárně zkoušeli několik různých postupů, ale jak se ukázalo, záleželo jen na výdrži. Když vám vyjde šiška, nezoufejte. Vyšla i nám. Jen, než začněte cokoli dělat (stříhat i lepit), pořádně si to rozmyslete! Každopádně bychom mohli na podzimním setkání udělat malou výstavku "papírových brambor".

OBSAH tisk Jirka Dušek


recenzování: Newton 350/1660 - Jaký je?

Jirka Dušek mě požádal, abych napsal recenzi na svůj dalekohled. Je těžké psát recenzi na věc, kterou sami vlastníte, i když to mám o něco lehčí díky tomu, že jsem si ho nestavěl sám (některé drobnosti jsem si ale upravoval - zejména co se týče montáže, ale o tom až dále).

Základní údaje o dalekohledu jsou:

  • průměr primárního zrcadla 350 mm
  • ohnisková vzdálenost 1660 mm
  • typ Newton
  • Dobsonova montáž
  • hledáček čočkový o průměru 50 mm, zv. 14x
  • hmotnost bez montáže cca 60 kg hmotnost montáže cca 15 kg
  • barva - žlutý tubus, modrá montáž
  • výrobce pan J. Drbohlav, Rtyně v Podkrkonoší
  • cena 23400,- Kč (v ceně je okulár k hledáčku, hlavní dalekohled byl dodán bez okulárů)

Dalekohled vlastním již více jak půl roku (jeho výroba od objednávky trvala přibližně stejnou dobu) a napozoroval jsem s ním určitě více jak 100 hodin, takže už na něm znám každý detail. Poprvé jsem s ním pozoroval dva dny poté, co jsem jej přivezl - Měsíc byl zrovna blízko úplňku, okulár jsem měl jen f=18 mm, takže pole bylo velice světlé. I přes to byla mhv v okolí proměnné hvězdy UV Persei 14.0 - 14.1 mag (okem 4.5 mag). K ránu jsem se ještě podíval na několik známých objektů, i přes silné rušení Měsícem byla M 42 nádherná, plná detailů. Takhle jsem ji ve 13 cm Newtonu neviděl ani za těch nejtmavších zimních nocí. Byla také výrazně barevná, zeleno-modro-šedá, nevím, jak tu barvu lépe popsat. Dojem z první pozorovací noci byl asi takový, že to nebylo nic extra, ale to bylo způsobené těmi mizernými podmínkami. V dalších nocích nerušených Měsícem jsem se ale poprvé v životě nedíval na kulovky, galaxie a mlhoviny, ale na detaily v nich. V M 31 jsem viděl několik kulových hvězdokup, oddělená spirální ramena a velice nápadnou NGC 206 - nejjasnější otevřenou hvězdokupu v M 31. V M 33 byly vidět výrazná spirální ramena s několika jasnými plynnými oblaky, v M 101 je rovněž vidět několik nápadných mlhovin, M 51 je taky nádherná s několika jasnými mlhovinami a krásnými rameny, M 82 je několikrát přerušená temnou hmotou a v M 81 jsou vidět dvě slabá spirální ramena. Oblouky, známé "řasovky" v Labuti, jsem si "projížděl" po celé jejich délce, v jejich blízkosti jsou vidět další menší a slabší útržky mlhoviny. M 42 je asi slovně nepopsatelná, až bude vidět, tak se na ni přijeďte podívat, nebudete litovat. Jasnější kulovky jsou rozloženy na stovky hvězd, v M 13 je dobře vidět (nápadnější je v menším zvětšení) trojcíp ve tvaru znaku Mercedes. Poté, co jsem si koupil 8 mm okulár Erfle, jsem se ještě "hlouběji"ponořil do detailů, hlavně v kulovkách a některých galaxiích, a co hlavně, podstatně se zvedla mhv. Ve dvou velice pěkných nocích (občas ale bývá ještě lépe) jsem měl v okolí M 3 mhv 16.4 mag (teoretický limit pro dalekohled o průměru 35 cm je přibližně 16.5 mag), z čehož vyplývá, že zrcadlo (resp. zrcadla) jsou velice dobrá. Ze slabých těžko dostupných objektů jsem viděl ještě planetko-kometu 2060 CHIRON (kolem 15.5 mag), kometu P/Schwassmann-Wachmann 1, Pluto (to bylo velice nápadné - asi 1 mag nad mhv) a slábnoucí kometu P/Borrely, když měla pouhých 14.9 mag.

Již po několika pozorovacích nocích se projevily první nedostatky zejména na montáži. Montáž je dřevěná, takže postupem času vysychala a tím se začaly její rozměry zmenšovat. Nejdříve se to projevilo tím, že kryt na konci tubusu se zrcadlem se musel při pozorování sdělávat. Později nastaly problémy i se zasunováním tubusu do montáže (ke kterému dochází při pozorování ve výškách nad 50° nad obzorem). Tento problém by se dal zcela vyřešit pouze výrobou nové Dobsonovy montáže, já jsem se prozatím rozhodl pro řešení nouzové, ale docela dobře funkční - namazat boky montáže, o které tře tubus, voskem. Tím jsem takříkajíc problém s vertikální osou montáže "smetl ze stolu"}. Nedlouho poté se začal projevovat již předem tušený nedostatek - horizontální osa montáže "klouže" po třech teflonových proužcích, což je samo o sobě vyhovující, pokud ovšem teflon "neklouže" po dřevě. Úprava byla poměrně jednoduchá a velice učinná - na celou plochu, která je ve styku s teflonovými proužky jsem připevnil vyleštěný plech z nerezové oceli, takže teď již jsou pohyby dostatečně jemné a plynulé. Dalekohled jsem musel po převozu přecentrovat (pouze sekundární zrcadlo), protože sekundární zrcadlo bylo dál od primárního než, mělo být. Pro dostatečné posunutí sekundáru k primáru jsem musel vyrobit delší centrovací šrouby, jinak je centrování obou zrcadel velice dobře vyřešeno a je velice stabilní. Jisté problémy nastávají s centrováním hledáčku (4 centrovací šrouby ze 6 jsou příliš blízko tubusu hlavního dalekohledu a je k nim dost špatný přístup), ale díky jeho robustní montáži je nutné ho přecentrovat jen výjimečně. Hledáček je zakončen zenitovým hranolem, který umožňuje natáčení okuláru do pro pozorovatele nejpříjemnější polohy. Já jsem ale jeden z těch pozorovatelů, který si nemůže zvyknout na stranově převrácený obraz, takže si vbrzku zakončení okulárového konce hledáčku upravím na přímé, i když bude pohled do něj méně příjemný než nyní. Na hlavní dalekohled jsem si udělal lehkou a lehce nasunovatelnou 70 cm dlouhou rosnici (do dalekohledu se nedostává parazitní světlo z okolních domů a výrazně se omezí rosení sekundárního zrcadla). Na hledáčku je rosnice asi 20 cm dlouhá.

Dalekohled lze přenášet pouze ve dvou lidech (jeden extra silák by to možná taky zvládl). V zimě na sněhu a na náledí to nebyla po schodech opravdu žádná legrace. Zorné pole hledáčku má velikost asi 4° a je poměrně ostré i u okrajů (objektiv je z triedru Meopta a okulár Ortho 15x). Zorné pole hlavního dalekohledu je při zv. 92x (okulár f= 18 mm) téměř 1° (okraje pole jsou ale dost zkresleny), což je pro snadné hledání více než dostatečné. Při zv. 207x (okulár f= 8 mm) je velikost zorného pole rovna 14'. I při tomto malém zorném poli se dá sledované pole udržovat vcelku bez problémů, i když pokud v něm není žádný nápadný objekt nebo výrazné seskupení hvězd, tak občas prostě "uteče"}. Nejen já, ale i ostatní pozorovatelé, kteří si s tímto dalekohledem něco našli nebo si s ním jen tak trochu "posunuli", byli překvapeni velice pohodlnou manipulací, kterou dalekohled těchto rozměrů na Dobsonově montáži umožňuje. Další výhodou oproti většině malých dalekohledů na přenosných montážích je poměrně velice dobrá stabilita při pozorování ve větru. Při kreslení je např. možné si papír připevnit přímo na tubus a kreslit v blízkosti okuláru (nemusí se neustále od dalekohledu odcházet a zase k němu přicházet) aniž by pozorovatel s dalekohledem posunul.

Celkově jsem s dalekohledem velice spokojen a jsem rád, že se mi splnil velký sen - mít podobně velký dalekohled, v což jsem ještě před rokem a půl ještě vůbec nedoufal.

Věřte mi, že jsem před Vámi ani nic nezatajil ani nic nepřehnal, ale snažil se Vám dalekohled popsat tak, jaký ve skutečnosti je. Pokud by si s ním chtěl kdokoli z Vás zapozorovat, budete všichni vítáni. Krása objektů hvězdného nebe se nedá popsat na papíru, ale musí se vidět na vlastní oči. A věřte mi, že tímhle dalekohledem je nebe opravdu překrásné.

OBSAH tisk Kamil Hornoch


Zajímavá pozorování

No, nevím, jestli by tady teď neměly být jen prázdné stránky. Žalostný je totiž pohled na složku, kam ukládám nová pozorování. Polepšete se trochu! Začněte pozorovat! Nebo to zabalíme a skončíme! Ale teď k tomu, co tady mám. Okamžik... musel jsem to najít.

Na nátlak Honzy Kyselého nejdřív několik jeho pozorování. (To proto, že on sice hodně pozoruje, ale posílá mi "pouze"disketu se svými pozorováními a já na ni vždycky zapomenu.) Takže jsem vybral opomíjenou kulovou hvězdokupu NGC 6229 v severozápadním konci souhvězdí Herkula, která se řadí mezi ty nejvzdálenější svého druhu. Ve Sky Catalogue 2000.0 najdete vzdálenost od nás 31 kpc. Vzdálenost Velkého Magellanova mračna se přitom odhaduje na 50 kpc.

27./28. srpna 1992 N110/805 mhv 5.9 mag 20:24 UT NGC 6229 Her - zv. 32x: Trochu problémy, než jsem se dostal na správné místo - ale je fantastická! Super jasná, 9 mag, velice zhuštěná a malá. Vytváří přesně rovnostranný trojúhelník se dvěma hvězdami podobně jasnými, 8. velikosti. Zdá se, že má dost jasně definovatelný okraj, samozřejmě na první pohled, to je snad zbytečné připomínat. B $7x50$: Sice blízko obou sousedních hvězd, takže s nimi téměř splývá, ale vidět je určitě; maličká, téměř stelární, jen náznak difúzního vzhledu při bočním vidění. Při přímém se skoro ztrácí.

14./15. srpna 1993 N110/805 mhv 5.4 mag zv. 32x, 54x: Maličká, průměr jen 1', jasnost 9.0 mag, téměř rovnoměrně jasná, skoro jako holé jádro bez difúznějšího okraje, ten opravdu není asi vůbec přítomen, DC se určuje problematicky, ale řekl bych asi DC 1, protože se ke středu opravdu téměř nezjasňuje, i když je velmi výrazná. Má dosti dobře definovaný ostrý okraj. Vytváří téměř přesně rovnostranný trojúhelník se dvěma hvězdami 8.5 mag a 9 mag.

10./11. července 1994 Sb 25x100 mhv 5.7 mag 23:03 UT DC 6/, 1.8', velmi malá, ale pěkně difúzní a jasná, 9.0 mag. Tvoří krásný malý rovnostranný trojúhelník se 2 hvězdami 8 mag.

Velmi aktivním pozorovatelem, obzvlášť na poli komet, je i Kamil Hornoch. V posledních týdnech se například spolu s Filipem Hrochem proslavil, když "objevil" poblíž jedné z galaxií Panny novou kometu. Po dvou dnech nervózního hledání - jak na nebi, tak i v atlasech a na fotografiích - se z toho nakonec vyklubala jiná galaxie, ale o slávu mají, alespoň tady v Brně, chlapci postaráno. Ostatně i já jsem už objevil několik "komet". A to ani nezmiňuji Martina Lehkého. Každopádně tu od Kamila mám podrobný popis Kočičího oka:

3./4. dubna 1995 N350/1660 mhv 5.6 mag 21:50 UT NGC 6543 Dra - zv. 92x: Velice jasný, malý mírně elipsovitý disk, při bočním vidění bezbarvý, při centrálním zeslábne a zabarví se výrazně do modra. Blízko ní (asi 2.5°) směrem na WNW je jasná hvězda a spolu s planetárkou a hvězdou 13. velikosti tvoří přibližně pravoúhlý trojúhelník. zv. 207x: Je už podstatně větší, má víceméně rovnoměrně jasný kotouč s náznakem jemnějších detailů. zv. 297x: Velice jasný elipsovitý disk s nerovnými okraji, okolo tohoto disku je vidět tenký difúzní lem. Má slabě namodralý nádech. Je vidět náznak detailů uvnitř planetárky, ale na to, aby mohly být trochu slušně vidět, by nesměla mít tak velký jas, tzn. bylo by potřeba použít ještě podstatně větší zvětšení (alespoň 500x), ale to už by asi byl obraz kvůli turbulenci vzduchu tak špatný, že by se další detaily možná ani neukázaly. Při zvětšení 207x a 297x se mě zdá, že z jižního okraje planetárky vybíhá krátký a tenký "ocásek" ve tvaru kousku spirály (točící se proti směru pohybu hodinových ručiček).

No, ten ocásek se mi Kamile moc nezdá. Ve Webb Sociaty Deep-Sky Observer's Handbook je u 60-ti palcového přístroje (!) uvedeno jen suché ita světle zelená rovnoměrně jasná mlhovina, hvězda}. Brian Skiff pak uvádí, že se v 25 cm dalekohledu jeví protáhlá v pozičním úhlu 15° a není přesně symetrická. Severní konec je přesně kruhový, zatímco jižní je více zúžený, ale i difúznější. Vnější okraje tvoří slabé halo o velikosti 20''. Při zvětšení 225x v 35 cm dalekohledu je protažená v pozičním úhlu 20°, má rozměry 20x 15'' a nezřetelně nestejnoměrný jas. Severní dvě třetiny jsou jasnější a obsahují několik velmi malých světlých skvrnek. Ale ocásek žádnej... Přece jenom nejseš Hubble. (Bez urážky.)

A nakonec tady je ještě jedno zajímavé pozorování od Miro Smolky z Popradu. Našeho poměrně čerstvého člena. Toto pozorování ale prováděl kousek za Bratislavou.

25./26. října 1994 N65/502 19:00 UT(?) Vinohrad za MG. Po daždi, jasno, nízka oblačnosť nad severným obzorom vychádza zo Slovnaftu a pokračuje 90° na východ. M 31, x a h Per bez problémov. MHV snáď 5.2 mag. m Cephei - Stačí obrátiť zraky svoje pod tron kráľa Cephea a na prvý pohľad zaujme jedna hviezdička. Budí nepochopitelný dojem, že je "menšia" alebo "ostrejšia" ako blízke hviezdy zrovnatelnej jasnosti. Ako keby medzi ne nepatrila. Počas niekoľkých sekúnd sústredeného dívania priamo na ňu sa rozjasňuje a pritom tiež zatemňuje do červena. Fantázia. 30x: Červený odtieň výraznější, ale hviezda už není taká zaujímavá ako pri pozorování okom, asi preto, že je najjasnějšia v zornom poli 1° 35' bez podobne jasných hviezd. 100x: Zase to je zaujímavejšie. Ohybový kotúčik velký, sýty tmavý oranžový.

OBSAH tisk Jiří Dušek


Bílý Trpaslík je dvouměsíčním zpravodajem sdružení Amatérská prohlídka oblohy (IČO 49467905) vydávaný ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Mikuláše Koperníka v Brně. Součástí každého čísla je i zpravodaj Terminátor. Adresa redakce: Jiří Dušek, Kubešova 8, 612 00 Brno, tel. 05-75 32 23, nebo Jiří Dušek, Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka, Kraví hora 2, 616 00 Brno, tel, 05-41 32 12 87, E-mail: dusek@sci.muni.cz. Sazba LaTeX (textová část 87 911 bytů). Zdrojové texty a některé další materiály vydávané sdružením jsou též k dispozici na anonymním ftp serveru psycho.fme.vutbr.cz
copyright APO 1995



OBSAH tisk