| Číslo 83. | 1996 | Prosinec |
OBSAH:
Devět miliard božích jmen
recenzování: B. R. N. O. v Brně
Pouliční osvětlení jinak?
VV Cephei: jednou za život
VV Cephei: Podivuhodný svět hvězd
Průsvitná hvězda
Jak jsem dělal cédéčko
Zajímavá pozorování
"Tohle je požadavek poněkud neobvyklý," řekl dr.
Wagner a jeho slova obsahovala - alespoň doufal - nanejvýš
chvalitebné sebeovládání. "Pokud mi je známo, je to poprvé,
co tibetský klášter žádá dodání počítače. Nerad bych byl
indiskrétní, ale jenom stěží se můžu domnívat, že by váš podnik
měl pro takový stroj seriózní použití. Mohl byste mi vysvětlit,
co s ním zamýšlíte dělat?"
"S radostí," odvětil láma, upravil si své hedvábné
roucho a opatrně odložil logaritmické pravítko, jež používal při
přepočtu peněz. "Váš počítač Mark V. je schopen provádět
jakoukoli běžnou matematickou operaci až do desátého řádu. My se
ovšem při své práci zajímáme o písmena, ne o čísla. Když
vás požádáme, abyste modifikovali výstupní obvody, stroj bude
tisknout slova a ne sloupce cifer."
"Tomu dost dobře nerozumím ... "
"Tohle je projekt, na kterém pracujeme poslední tři století
- fakticky co byla lámaserie založena. Odporuje to vašemu
způsobu myšlení, a tak doufám, že než to všechno vysvětlím,
budete naslouchat pozorně."
"Samozřejmě."
"Je to skutečně velmi prosté. Sestavujeme seznam, který má
obsahovat všechna možná boží jména."
"Promiňte ... ?"
"Máme totiž důvod věřit," neochvějně pokračoval láma,
"že všechna taková jména mohou být napsána pomoci ne více
než devíti písmen - v abecedě, na kterou jsme přišli."
"A tohle už děláte tři století?"
"Ano; předpokládali jsme, že nám dokončení úkolu zabere
okolo patnácti tisíc let."
"Ach." Dr. Wagner vyhlížel poněkud zmateně.
"Teď chápu, proč si chcete pronajmout jednu z našich mašin.
Ale jaký je přesně účel tohoto projektu?"
Láma na zlomek sekundy zaváhal a Wagner by byl rád věděl, jestli
ho neurazil. Ale i kdyby, odpověď neobsahovala ani stopu
popuzenosti.
"Jestli chcete, říkejte si tomu obřad, ale je to základní
složka naší víry. Celé to množství názvů nejvyšší bytosti -
Bůh, Jehova, Alláh a tak dál - to jsou jenom člověkem nalepené
viněty. Skrývá se tu i trochu složitější filozofický problém,
o kterém teď nemíním diskutovat, ale kdesi mezi všemi možnými
kombinacemi písmen, jaké se mohou vyskytnout, je ta, kterou lze
nazvat skutečné boží jméno. Systematickou permutací písmen
se je snažíme všechna sestavit."
"Rozumím. Začali jste u A a propracujete se k Z."
"Přesně tak - ačkoli používáme svou vlastní abecedu.
Upravit elektronickou rychlotiskárnu tak, aby s ní mohla
operovat, je zajisté triviální. O něco zajímavější problém je
vymyslet vhodný program k eliminaci směšných kombinací. Tak
například žádné písmeno se nesmí vyskytnout třikrát za
sebou."
"Třikrát? Snad jste chtěl říct dvakrát?"
"Ne, třikrát je správně. Obávám se, že by trvalo příliš
dlouho vysvětlit vám proč, dokonce i tehdy, kdybyste našemu
jazyku rozuměl."
"Určitě," řekl kvapně Wagner.
"Pokračujte."
"Naštěstí adaptovat váš počítač pro tuhle práci bude
snadné, stačí ho jednou naprogramovat, aby permutoval každé
písmeno, jak jdou za sebou, a vytiskl výsledek. Co by nám zabralo
patnáct tisíc roků, budeme moci stihnout za sto dní."
Dr. Wagner si sotva uvědomoval slabě hučící manhattanské ulice
hluboko pod ním. Dostal se do jiného světa, do světa hor
vytvořených přírodou, nikoli člověkem. Vysoko ve svých odlehlých
orlích hnízdech trpělivě pracovali tihle mniši, generace
sestavovali seznamy slov postrádajících smysl. Má vůbec lidská
pošetilost meze?
Jen klid, tyhle myšlenky nesmí ani naznačit. Zákazník má vždycky
pravdu ...
"Bezpochyby," odvětil doktor. "Můžeme Mark V.
přizpůsobit, aby tiskl tyhle seznamy. Víc mě trápí problém
instalace a údržby. Dostat se dnes do Tibetu, to taky nemusí být
tak snadné."
"Tohle můžeme zařídit. Součástky jsou dost malé, aby se
daly převézt letecky - jeden z důvodů, proč jsme si vybrali váš
stroj. Jestli je můžete dopravit do Indie, další transport už
obstaráme sami."
"Nepřejete si najmout dva z našich inženýrů?"
"Ano, na tři měsíce, které bude projekt vyžadovat."
"Nepochybuji o tom, že to personální šéf zařídí." Dr.
Wagner si načmáral poznámku na desky svého bloku. "Ještě
jsou tu dva další body ... "
Než stačil dokončit větu, láma předložil malý proužek papíru.
"Tady je potvrzený výpis z mého konta u Asijské
banky."
"Děkuji. Zdá se, že je - ano - dostatečný. Druhá věc je
tak triviální, že se o ní až váhám zmínit, ale je překvapující,
jak často lidé přehlížejí to, co je zřejmé. Odkud budete brát
elektřinu?"
"Z Dieselova generátoru dodávajícího padesát kilowattů při
napětí sto deseti voltů. Instalovali jsme jej asi před pěti lety
a je celkem spolehlivý. Zpříjemňuje nám život v lámaserii, ve
skutečnosti byl samozřejmě instalován proto, aby poháněl motory
modlících mlýnků."
"Ovšem," ozval se doktor Wagner jako hluchá ozvěna.
"Taky mě to mohlo napadnout.
K tomuto článku doporučujeme zapálit si
přiloženou tyčinku vonící po santalovém dřevu.
K tomu, abychom si mohli říci pár slov o minulosti indické
astronomie, musíme se nejdříve zmínit o
hinduismu, který patří mezi nejstarších a největších světová
náboženství. Na rozdíl od křesťanství či islámu se jedná
o velmi volný systém bez
přesně určených rituálů, který nikomu nepřikazuje, jak a v co
vlastně věřit. Proto
hinduistický panteon obsahuje tisíce různých bohů a bůžků
- představitelů jediného a všudypřítomného
Božství, a proto se do hinduismu vejdou desítky různých sekt a
směrů. V podstatě ale existují tři základní představitelé:
Brahma (stvořitel), Višna (udržovatel) a Šiva (ničitel a
obnovovatel).
Hinduismus patří mezi nejstarší světová
náboženství, jeho vznik spadá daleko za desáté století před naším
letopočtem. Dnes se k němu hlásí osmdesát procent
obyvatel Indie, celkově pak asi miliarda lidí.
Nejstaršími hinduistickými svatými texty jsou tzv.
védy, [Védy představovaly soubor poznatků a znalostí
toho, čím Indové uctívali své bohy. Dnes se rozlišují čtyři
védy - Rigvéda, Sámavéda, Jadžurvéda a
Atharvavéda. Kromě těchto základů existuje ještě
množství dalších významných prací jako dlouhá epická
báseň Mahábharáta (vznikla někdy v období 400 let př. n. l.
až 400 let n. l.) či Rámajáma (čtvrté, třetí století před
naším letopočtem).] které pocházejí z let 1200 až 1000 př. n. l. To, že se zde
nachází velké množství různých astronomických
poznatků, by nás překvapit nemělo. Pozorování oblohy mělo
úzkou souvislost s náboženskými
obřady. Ranní a večerní bohoslužby, sezónní a roční obřady, ty,
které se vázaly k úplňku či novu, všechny potřebovaly kalendář a
tak i minimální astronomické znalosti.
Zároveň existovala i astrologie, považována spolu s astronomií za
dvě součásti jedné vědy. Na rozdíl od západní astrologie ovšem v jejích
předpovědích velkou roli planety nehrály. Proto
se nám o nich z této doby nedochovaly téměř žádné zmínky.
Pravděpodobné vysvětlení je takové, že tehdejší vládci považovali
astrologii za nepodstatnou. Ranné budhistické texty dokonce
takové praktiky zcela zavrhovaly, protože se příčily jejich
základním principům. [Ve druhém století před naším
letopočtem Indii ovládl budhistický vládce Ašóka.]
Indové
však planety určitě znali. Ve védách je na ně množství
odkazů, v Rigvédě se například uvádí:
"Nechť pět býků, kteří setrvávají uprostřed širého nebe, se vrátí
zpět, až společně předají mé modlitby bohům.
Bůh Šiva - ničitel a stvořitel - tančí Tanec stvoření.
Na obloze se rozeznávalo dvacet sedm hvězdných uskupení, tzv.
nakšatras [Někdy jich bylo uváděno 28. Dvacet sedm
= 33 však bylo magické číslo.], pomocí kterých
se určovala poloha Měsíce, Slunce a dalších těles, a
prováděly se
nutné výpočty (např. jarní rovnodennost, nastavování kalendáře).
V případě některých nakšatras, kde skupině
vévodila výjimečně jasná hvězda, se označení vztahovalo i na
samotnou hvězdu (tzv. jogatárá). Příkladem může být
Rohiní pro Aldebaran a současně i celé Hyády.
Celkový počet nakšatras naznačuje jejich souvislost se
siderickým měsícem. Už v nejstarších textech měl ale kalendářní
měsíc třicet dní. Jejich rozmístění na nebi není zcela
jednoznačné.
K určení poloh hvězd totiž hinduističtí astronomové
používali pouze popis vůči jednotlivým
nakšatrasám, příp. v souvislosti s pohybem Slunce a Měsíce.
Například v Panchasiddhántiká (kolem 550 n. l.) se
uvádí: "Jogatará
Krittiká je na konci šestého stupně a tři a půl hastas [V
ranných hinduistických dílech se polohy hvězd
udávaly ve stupních pro délku a hastas pro šířku (asi 48').] severně od
ekliptiky; Rohiní je na konci devátého stupně a pět a půl
hastas jižně od ekliptiky ... Dvě hvězdy Punarvasu jsou na devátém
stupni a na sever a jih od ekliptiky v oblasti devíti hastas.
Hvězda Pušja je na čtvrtém stupni, tři a půl hastas na
sever."
V mladších dílech se pro určování poloh objektů blízko ekliptiky
používala
ekliptikální délka, s využitím průměru Měsíce pak i
ekliptikální šířka.
Zde je přehled některých nejnápadnějších a dnes nejjistěji
identifikovaných nakštras (viz též mapka na protější straně):
Dhruva, dnes bychom řekli Polárka, byla
kolem roku 3000 př. n. l. a Draconis.
Sedm Rišis jsou zpravidla ztotožňovány s Velkým vozem.
Byly manžely sedmi Krittik.
Krittika - Plejády. Jména sedmi nejjasnějších hvězd byly
Ambá (matka), Dalá, Nitatní, Abhadžanti (tvořící mraky),
Meghadžantí (způsobující mraky), Varšadžanti (deštivá). Kolem roku 2300
př. n. l. se s jejich pomocí určovala jarní rovnodennost a tak i
počátek nového roku. Mars byl synem Šivy, a občas byl spojován
s Kárttikajou, synem Šivy. Karttikaja je bohem války, byl vychován
Krittikama, a proto má jejich jméno.
Rohiní představovala Aldebaran a hvězdy kolem.
Prajápati (Orion) podle legendy pronásledoval svou dceru (Rohiní) a byl zasažen šípem (Išu Trikánda = Orionův pás)
vystřeleným Mriga Vjadhou (Siriem).
V jiném z mýtů byla Rohiní oblíbenou manželkou Měsíce. (Jeho manželkami byly všechny
nakšatras. Termín Rohiní, červený, se někdy
vztahoval na nakštras Jyešthá (kolem Antara).
Čitrá - Spika, v období kolem roku 6000 př. n. l.
úplněk v této části nebe určoval začátek nového roku.
Punrvasu představoval Castor s Poluxem. Sloužili jako
jeden z mála referenčních bodů při určování polohy objektů na
nebi.
Árdrá je Betelgeuze; byla jednou z významných hvězd
při určování polohy Měsíce.
Revatí bylo pojmenování pro d, e
a z Piscium. V těchto místech se před naším letopočtem
nacházel jarní bod.
V některých mladších dílech se také objevují označení jasných
hvězd mezi nakšatrasami: Brahmahridaja (a Aurigae),
Agastja (Canopus) a třeba Apamvasta (d Virginis).
Velká pozornost se samozřejmě věnovala i zatměním, především
Slunce. Za
všechno mohl démon Ráhu: "Jedni říkají, že Ráhu je
démonova hlava, která, ač odseknuta od trupu, jelikož
ochutnala nektaru, zůstala naživu a stala se Grahou (uchvatitelem či
planetou) ... jiní
prohlašují, že Ráhu má tělo v podobě hada, které se skládá z hlavy
a ocasu. Další zase prohlašují, že takzvaný syn Sinhiky je
nehmotný a neprůhledný." Ráhuova hlava se později ztotožňovala se
vzestupným uzlem, jeho ocas se sestupným. Sestupný uzel byl také
někdy nazýván Ketu.
Zajímavé bylo i měření času. V
Rigvédě se uvádí, že rok má 360 dní a 12 měsíců. Aby se kalendář
příliš nerozešel s přírodními úkazy, vkládal se občas
třináctý měsíc. Později však byly zavedeny
delší časové cykly.
V Mahábháratě a jiných dílech se mluví o pětiletém
cyklu, který se používal až do roku osmdesát našeho letopočtu. Skládal
se z 5x366=1830 dní (tzv. savána)
měřených od jednoho východu Slunce ke druhému,
5x367=1835 hvězdných dní, měřených podle hvězd.
Cyklus začínal v okamžiku, kdy se nov
ocitl v seskupení sravišthá, které se dnes nejistě ztotožňuje
s hvězdami Delfína. Používal si i měsíční den, počítaný od
jednoho východu Měsíce k druhému. Pětileté
období tudíž mělo 1768 měsíčních dní.
Kolem roku 500 našeho letopočtu se ovšem začaly používat ještě
delší periody, například devatenáctiletý Metonský cyklus. Všem vévodí
perioda Kalpa dlouhá 4 320 000 let, tedy 1 577 917 828 dní. (Většina z nich
byla ale importována ze západu.) Indové přitom měli označení
pro interval
311 040 000 000 000 let - para a naopak 0,00003 sekundy
- truti.
Základními a prakticky jedinými pozorovacími přístroji byly
sluneční hodiny (gnómon) a tzv. clepsydry - vodní hodiny. Ty
měly podobu kovové misky plující v nádobě s vodou. Na jejich dně
byla malinká dírka. Zpravidla byly udělány tak, aby se musely
během jediného dne a noci naplnit přesně šedesátkrát. Kromě
těchto dvou přístrojů se také pro různé demonstrace využívaly
jednoduché armilární sféry.
Tolik tedy nejstarší období indické a tedy vlastně hinduistické
astronomie. Od roku 400 n. l. začaly do země pronikat řecké
poznatky. Rozdělení ekliptiky na nakšatras bylo nahrazeno
znameními zvěrokruhu. Začaly být podrobně sledovány planety, vč.
předpovídání jejich poloh. Indičtí astronomové mohli počítat
zatmění, délku dne i noci a zavedli správnou délku roku.
Pozorovali paralaxu Měsíce, heliakální východy a západy, precesi.
Sedm velkých ostrovů je obklopeno sedmi velkými moři. V jejich
středu je Džambú-dvípa a v jeho středu zlatá hora Meru. Výška
Meru je 84 000 džojanas, šířka přes 16 000. Její průměr je při
vrcholu 32 000, u základny 16 000. Hora je tedy podobná
šálku na semena lotosu ... Slunce obíhá 100 000
džojanas od Země, ve stejně daleko od Slunce je i Měsíc.
Ve stejné vzdálenosti
se kolem Měsíce rozkládá sféra nakšatras. Merkur je o 200 000 džojanas dále,
Venuše ještě o 200 000 vzdálenější, Mars 200 000, Jupiter 200 000
a Saturn 250 000 džojanas za Jupiterem. Sféra sedmi Riši je
100 000 džojanas daleko, ve stejné vzdálenosti je Dhruva, osa
planetárního kruhu. Za Dhruvou jsou čtyři nebesa ...
Dhruva uzavírá sedm velkých planet, pod kterými visí mraky.
Druhvův pohyb nutí otáčet také Měsíc, Slunce a hvězdy, stejně tak
nakšatras se pohybují po kruhu; všechna nebeská tělesa plují
kolem polární hvězdy pomocí vzdušných lan ...
Višnu Purána(400 př. n. l. - 400 n. l.)
Pohled přes kamenné zábradlí působil závratně, ale člověk si
časem zvykne na všechno. Po třech měsících už George Hanleyho
nehromoval ani šestsetmetrový sráz rovnou do propasti, ani
vzdálená šachovnice polí dole v údolí. Opíral se o větrem
ohlazené kameny a mrzutě zíral ke vzdáleným horám, jejichž název
se nikdy neobtěžoval zjišťovat.
Tohleto, přemítal George, byla ta nejbláznivější věc, jaká se mu
kdy přihodila. Projekt Šangri-La - tak to pokřtila jakási
vtipná hlavička ještě doma v laboratořích. Teď řadu týdnů Mark V.
vyklepával celé hektary listů pokrytých blábolem. Trpělivě,
neúprosně přerovnával počítač písmenka do všech možných
kombinací, vyčerpal všechny předchozí skupiny možností a přešel
k dalším. Když se archy vynořily z rychlotiskárny počítače, mniši
je pečlivě rozstříhali a vlepovali do obrovských knih.
Bohudík za další týden už bude konec. Jaký obskurní propočet
mnichy přesvědčil, že se nemusí trápit dál se slovy o deseti,
dvaceti nebo stu písmen, to George nevěděl. Míval jednu stále se
navracející noční můru, a to, že se plán změní a Nejvyšší láma
(kterému mezi sebou říkali Sam) znenadání oznámí, že se projekt
prodlužuje kamsi do léta páně 2060. Určitě by toho byli schopni.
George zaslechl prásknout ve větru těžké dřevěné dveře. Chuck
vyšel na terasu vedle něho. Jako obvykle pokuřoval jeden ze svých
doutníků, pro něž si ho tolik oblíbili mniši - kteří, jak se
zdálo, nebyli neochotni otevřít náruč menším a hlavně všem větším
potěšením života. Tohle mluvilo v jejich prospěch; možná měli
o kolečko víc, ale nebyli žádní puritáni. Například ty časté výlety
dolů do vesnice ...
"Poslechni, Georgi," pronesl Chuck s naléhavostí
v hlase. "Dozvěděl jsem se něco, s čím budou starosti."
"Nějaká nepříjemnost? Zlobí mašina?"
Tohle byla nejhorší nepředvídatelnost, jakou si George uměl
představit. Tím se mohl oddálit návrat - a sotva mohlo být něco
hroznější. Proti tomu, jak se cítí tady, by bylo i sledování
televizních reklam přímo nebeskou manou. Aspoň by měl pouto
s domovem.
"Ne - nic takového." Chuck se usadil na zábradlí,
což nebylo obvyklé, normálně ho hloubka děsila. "Právě jsem
přišel na to, k čemu všechno slouží."
"Co tím chceš říct? Myslel jsem, že to víme."
"Jistě - víme, oč se mniši snaží. Ale nevěděli jsme
proč. Je to ta nejbláznivější věc ... "
"Pověz mi radši něco nového," zavrčel George.
"... ale starouš Sam mi to právě vysvětlil. Znáš
způsob, jakým každé odpoledne sestupuje a čeká na archy, které se
odvinují z počítače. Tentokrát vypadal hodně rozrušeně, anebo
přinejmenším tak, do jaké míry se vůbec vzrušit může. Když jsem
mu řekl, že jsme vstoupili do poslední etapy, zeptal se mě s tím
svým půvabným přízvukem, jestli jsem se nikdy nepodivil tomu, oč
se pokoušejí. Řekl jsem ,Ovšem' - a on mi to
pověděl."
"Dál - tohle beru."
"Tak dobře. On prostě věří, že když sestaví všechna jména
- a počítají, že jich je kolem devíti miliard, - dosáhne se
božího účelu. Lidské plémě završí dílo, pro které bylo stvořeno,
a nezůstane důvod, aby pokračovalo. Ovšem právě tahle myšlenka je
něco jako rouhání."
"Ale co očekává, že budeme dělat? Máme spáchat
sebevraždu?"
"Není třeba. Jakmile bude seznam úplný, vloží se do toho
ten bůh a jednoduše nám odtroubí ... Bum, a konec!"
"Aha. Už mi došlo Až tenhle džob skončíme, bude to znamenat
konec světa."
Chuck se krátce, nervózně zasmál.
"Přesně takhle jsem to řekl Samovi. Víš, co se stalo?
Podíval se na mne takovým způsobem, jako bych byl prvotřídní
blbeček, a řekl: Nic není snažší než tohle."
George si všechno chvilku promýšlel.
"Tomu říkám vznešené myšlenky," řekl hned nato.
"Ale co s tím podle tebe máme dělat? Nemyslím, že by to pro
nás něco změnilo. Nakonec už víme, že máme kolem sebe
blázny."
"Ano - ale chápeš, co se může stát? Až se seznam dokončí
a poslední troubení - nebo co vlastně očekávají - nikde,
čí to bude chyba? Není to náš stroj, který používají? Tahle
situace se mi vůbec nelíbí."
"Rozumím," řekl George pomalu. "V něčem máš
pravdu. Ale tyhle věci se stávaly už dřív, víš. Když jsem jako
kluk žil dole v Louisianě, měli jsme praštěného kazatele, který
jednou prohlásil, že konec světa nastane příští neděli. Stovky
lidí mu věřily - dokonce prodávaly domy. A přece když se nic
nestalo, nevylívali si vztek, jak bys čekal. Akorát se usnesli,
že udělal chybu ve výpočtech, a věřili mu dál. Počítám, že
některým to trvá dodnes."
"Dobře, ale tohle není Louisiana, pokud jsi to
nezaregistroval. Jsme tu dva a těch mnichů stovky. Mám je rád a
bude mi líto starouše Sama, až mu krachne životní dílo. Ale
stejně bych radši byl někde jinde."
"Tohle si už přeju celé týdny. Ale dokud smlouva nevyprší a
neodvedou nás na letiště, co můžeme dělat?"
"Ovšem," řekl zamyšleně Chuck, "mohli bychom se
pokusit o malou sabotáž."
"Sakra, jenom to ne! Tím bychom všechno jenom
zhoršili."
"Ne tím, co jsem vymyslel. Podívej. Počítač se zastaví ode
dneška za čtyři dny - při téměř nepřetržitém provozu. Letadlo
přiletí za týden. Oukej - všechno, co potřebujeme, je najít při
kontrole součástku, která se musí vyměnit. Něco, co zdrží práci
právě o pár dní. My jim to samozřejmě spravíme, ale nač spěchat?
Když si všechno zařídíme s rozmyslem, až z tiskárny vyletí
poslední jméno, můžeme být dole na letišti. Pak už nás těžko
budou chytat."
"Tohle se mi nelíbí," řekl George. "Bude to
poprvé, co uteču od práce. Kromě toho nás budou podezírat. Ne, já
u toho zůstanu a vezmu všechno, jak to přijde.
V první polovině čtvrtého století ovládla Indii dynastie Guptovců
(320 - 650 n. l.),
za které došlo k velkému rozvoji lékařství, matematiky,
astronomie a dalších oborů. Bezesporu nejslavnějším astronomem a
matematikem
této doby je geniální Árjabhata (nar. 476). Ačkoli se většina jeho prací do
dnešní doby nedochovala a vůbec se o něm ví málo, odkazuje se na
něj většina pozdějších autorů. Při výkladu svého učení, z části
ovlivněné Řeky, se na rozdíl od druhých neomezoval na náboženská dogmata. Naopak.
Tvrdil, že Země je kulatá a otáčí se kolem své osy, že zatmění
nezpůsobuje Ráhu, ale stín Země dopadající na Měsíc.
Mimo to vyjádřil pí jako pi=600/191, tedy
s přesností na tři desetinná místa.
Matematici této doby vůbec
dosáhli skutečného vrcholu. Pracovali
s nulou a nekonečnem, používali funkce sinus a cosinus, uměli řešit
základní rovnice. Pomocí funkce sinus určovali zenitovou
vzdálenost, počítali deklinaci a rektascenzi hvězd na základě
jejich ekliptikální šířky a délky. Začal tak rozvoj skutečné
vědecky podložené astronomie, tzv. zlatý věk. Krásně to
dokumentuje úryvek z díla Vahára Mihira (505-587 n. l.):
" Astronom-počtář musí znát rozdělení nebe a
času na věky, léta, poloviny let, období, měsíce, poloviny
měsíců, dny, hodiny, muhúrtas, ghatis, palas, pranas, vipalas,
prativipalas, atd. jak je vyučováno v pěti
siddhántas,[ Zřejmě něco jako základní díla.] -
Paulišá, Vásišthá, Saura a Bráhma siddhántas. Musí znát důvody
proč jsou čtyři druhy měsíců - sluneční, sávanas, hvězdný a
lunární, a jak jsou, stane-li se to, vkládány měsíce a oddělovány
dny. Musí znát začátek a konec Jupiterova šedesátiletého cyklu,
roky, dny, hodiny a jejich vztah ke pánům. Musí být schopen
vysvětlit podobnosti či rozdíly slunečního času v porovnání
s měsíčním, hvězdným a sávana a co použít, aby se každý z nich
přizpůsobil. A jsou-li rozdíly mezi siddhántas, musí být schopen
dokázat experimentálně, především ze souhlasu mezi stínem a
vodními hodinami, mezi pozorováními a výpočty, ve který moment
Slunce dosáhne nejvyššího bodu a v kolik ghatik, [Jeden
den byl rozdělen na šedesát ghatik.] vstoupí na
hlavní vertikálu. Musí znát příčiny rychlého a pomalého pohybu,
severního a jižního kursu, pohybu Slunce a jiných planet po
epicyklech. Musí udat okamžik počátku a vzdálenosti, směru, míry,
doby, množství zastínění, barvy a místa zatmění Slunce a Měsíce;
také budoucích konjunkcí a nepříznivých setkání devíti planet.
Musí být obratný v určování vzdálenosti každé z planet od Země,
vyjádřené v džojanas. Měl by být také bystrý v geometrii a
v počítání času, ve správném určování tvaru Země, kružnice v obvodu
souhvězdí, atd.; sklonu pólu, průměru denního kruhu, zvětšování
rozdílu v času, východu znamení, ghatiky odpovídajících stínu
gnómonu, a podobných úlohách. No nebyla to skvělá doba?
Z uvedeného citátu je zřejmé, že hinduističtí astronomové
nebyli pozorovatelé, ale počtáři. Jejich knihy obsahovaly
základní elementy, k nalezení pozic pak nebylo nutné planety
pozorovat, ale jen vypočítat.
Ve dvanáctém a třináctém století ovládli Indii muslimové,
kteří zde zůstali až do vpádu Britů. Na trůnech v dillí, Fatéhpur
Síkrí a v Agřé se střídal jeden panovník za druhým. Nejslavnější a
pro nás také nejvýznamnější se stala dynastie Mughalů, především
maharádža Savaj Džaj Sing II. (1686-1743). Ten totiž na příkaz
moghulského panovníka Mohammada Šaha postavil na počátku
18. století několik kamenných observatoří, dnes známých jako
Džantar
Mantar. Toto pojmenování vzniklo ze jména
Džantra Mantrav sanskrtu. Džantra znamená přístroj, Mantra symbolizuje tajnou
výpočetní formuli.
---
Lunární kalendář
V pátek dvanáctého července roku 622 došlo k události, která
bezesporu změnila celý svět. Prorok Mohammend utekl z Mekky do
Mediny. Od tohoto okamžiku se začal počítat muslimský
lunární kalendář (tzv. hidžra).
Židé i křesťané v této době odvozovali své svátky na základě
měsíčních fází. Lunární měsíc o délce 29,5 dne ovšem příliš
nevyhovoval slunečnímu roku s délkou 365 dní: dvanáct lunárních
měsíců dalo dohromady jen 354 dní. Aby se kalendář příliš
nerozešel s přírodními jevy, obě komunity začaly využívat tzv.
Metonský cyklus pojmenovaný po athénském astronomovi z pátého
století před naším letopočtem. Tento devatenáctiletý cyklus se
skládal z 12 let o dvanácti lunárními měsíci a 7 let s měsíci
třinácti. V praxi byla ale situace taková, že se třináctý měsíc
vkládal dle potřeb vladařů, nikoli nějakým standardním
způsobem.
Muhammad prohlásil třináctý měsíc za dílo ďáblovo.
"Hle, Alláh stanovil dvanáct měsíců, v knize Alláhově
od toho dne, kdy stvořil nebe a zemi. Čtyři z nich jsou posvátné.
Taková je pravá víra. Proto se na nich neprohřešujte a bojujte
proti všem modloslužebníkům, tak jako oni bojují proti vám, a
vězte, že Alláh je s těmi, kdo jsou bohabojní. Hle, přestupný
měsíc šíří bezvěrectví. Jím jsou nevěřící uváděni do zmatku.
V jednom roce ho uznávají a v jiném ho vynechávají, aby vyrovnali
počet Alláhem posvěcených měsíců, a dovolují tak to, co Alláh
zakázal. Uvádí se v Koránu.
Proto začali
muslimové používat pouze lunární kalendář, který je o jedenáct dní
kratší než sluneční rok. Všechny jejich svátky se tedy
s přibližně třicetiletou periodou postupně posouvají jednotlivými
ročními obdobími. Každý měsíc, dlouhý buď 29 nebo 30 dní,
v jejich kalendáři začíná po spatření
nad západním obzorem objevivšího se nového Měsíce. Arabští
astronomové tudíž museli rozvinout matematiku natolik, aby mohli
počítat polohy nebeských těles vůči zenitu.
Dnes islámský kalendář, souběžně s gregoriánským,
používá většina arabských zemí. Současný rok Hidžry 1417 končí 8.
května 1997.
---
Tyto observatoře vznikly z několika důvodů. Jednak
k ověření poloh planet, které byly nutné znát pro
astrologické předpovědi. Dále sloužily k přesnému určení počátku
Ramadanu, sestavování hvězdných katalogů a měsíčního kalendáře,
stejně tak i k určování poloh měst a cest k usnadnění poutě
věřících do Mekky a kvůli správné orientaci mešit.
Velkolepé kamenné observatoře s různými přístroji (viz článek
Marcela Bělíka v minulém Trpaslíku), stejně jako precizní
kovové astroláby, jsou pro islámskou kulturu
typické.
První velká islámská observatoř vznikla už krátce po
založení Baghdádu za vlády chálifa al Mamuna (813-833).
Jedna z největších arabských observatoří pak byla postavena v Maraghě
(dnešním iránském Tabrízu) sultánem Bulagem kolem roku 1259. Byla složena
z kvadrantů, armilárních sfér a soustavy dalších složitých
přístrojů. Stala se také vzorem pro nejslavnější muslimskou
pozorovatelnu v Samarkandu (dnešní Uzbekistán), kterou postavil
turecký vládce Ulugh Begh (1394-1449). Zdejší meridiánový kruh
má poloměr čtyřicet metrů!
Ačkoli observatoře Savaj Džaj Singa mají některé hinduistické
znaky, hlavním vzorem pro ně byla pozorovatelna v Samarkandu a Maraghě.
Celkem jich bylo postaveno pět - v dilí, Džajpúru, Benáresu,
Udžainu a Mathuře (ta jediná se nedochovala). Toto rozmístění,
zachycené v mapce na předcházející straně, nebylo vůbec náhodné.
Volba každého města měla svůj hluboký důvod.
Dillí bylo hlavním městem moghulské říše. První observatoř
Džantar Mantar byla proto postavena roku 1724 právě zde. Dnes je
jednou z výrazných památek města, bohužel je ale zcela
nefunkční a z velké části špatnými restauračními zásahy zničená.
Benáres, nebo také
Varanásí, které se rozkládá na březích řeky Gangy, je nejsvatější
město všech hinduistů, centrum jejich znalostí. Věřící
zde již po tisíce let provádějí
své obřadné koupele, uskutečňují se tu každodenní kremace zemřelých.
Muslimská vláda byla vůči ostatním náboženstvím tolerantní. Aby
dodala tomuto místu náležitou vědeckou hodnotu, byl na
střeše jednoho z domů postaven miniaturizovaný Džantar
Mantar.
Největší observatoř Džantar Mantar v Udajpúru.
Tmavé stavby v popředí, podobné slunečním hodinám, jsou přístroje
Raši Džantras, pomocí kterých se pozorovaly souhvězdí ekliptiky.
Bylo jich dvanáct, jejich osy mířily směrem
k pólu ekliptiky. (Ten během roku opisuje kruh o poloměru 23,5
stupně, proto jsou různě orientovány.) Vzadu jsou malé
sluneční hodiny Laghu Samrat Džantra. Měřily čas,
deklinaci a hodinový úhel Slunce a planet.
U levého okraje obrázku je
vyobrazen Městský palác, ve kterém žil stavitel
observatoře maharádža Savaj Džaj Sing II.}
Velmi důležité bylo i město Udžain, "indická
Greenwich". Už v hluboké minulosti totiž
právě tudy procházel centrální indický poledník.
Protože město leželo nedaleko obratníku Raka, starověcí
astronomové věřili, že Slunce změní směr svého pohybu k jihu, poté co
dosáhne svého nejsevernějšího bodu, jakmile se v Udžainu ocitne
v zenitu.
Město bylo střediskem několika škol, působili zde významní
astronomové, astrologové a
matematici - Varáha Mihira (6. století), Bráhmagupta
(7. století) a Bháskara II..
Největší Džantar Mantar byl postaven v džajpúru roku 1728.
Vlastně současně s městem, které založil právě Džaj Sing o rok
dříve.
Na pohled vypadá doopravdy velkolepě. Jedná se o ohromné stavby
neobvyklých konstrukcí. Vévodí jim sluneční hodiny Bruhat Samrat
Džantra s výškou 44 metrů, jejichž stupnice se zvedá až do
výšky 27 metrů. Sluneční stín na nich za jednu hodinu urazí čtyři
metry, čas je prý na nich možné odečítat s přesností na šest sekund!
Po důkladné prohlídce se ale člověk neubrání zklamání.
Uvědomíte-li si, že všech pět observatoří Džantar Mantar
vzniklo v době, kdy se
běžně v Evropě používal dalekohled (a Džaj Sing s Evropou
spojení měl), začnete je považovat jen za výstřelek fanatického
panovníka. Velká škoda vynaložené energie.
V polovině osmnáctého století vznikla Východoindická společnost,
která se stala britským nástrojem pro důkladné vysávání Indie.
Začala nová éra, která vedla až ke vzniku indické federace.
Státu, který vlastní jadernou bombu a vypouští své vlastní
kosmické rakety, ruku v ruce s tím ale bojuje s hrozivým
přelidněním a venkovskou chudobou. To už by ovšem bylo úplně
jiné povídání.
"Pořád se mi to nelíbí," řekl o sedm dní později,
když je houževnatí drobní horští poníci snášeli serpentinami
dolů. "A nemysli se, že utíkám, protože se bojím. Jenom
lituju ty chlápky tam nahoře a nechci být u toho, až objeví, jací
byli hlupáci. Jsi zvědavý, jak to Sam přijme?"
"Je to legrační," odpověděl Chuck, "ale když
jsem se loučil, připadalo mi, že to ví. Že od něho utíkáme. A že
je mu to jedno, protože taky ví, že počítač poběží hladce a brzy
práci dokončí. Potom - no jasně, pro něho žádné potom
neexistuje ... "
George se otočil v sedle a hleděl zpátky na stoupající horskou
cestu. Míjeli poslední místo, z něhož byl nerušený výhled na
lámaserii. Siluety přikrčených, hranatých budov se rýsovaly proti
plamenů, jež po sobě zanechalo zapadající slunce; tu a tam se
blýskala světla jako okýnka v boku zaoceánského parníku.
Elektrická světla, ovšem, ta, co se dělila s Markem o stejný
obvod. Jak dlouho ještě? Zajímalo George. Roztřískají mniši
počítač vzteky a zklamáním? Anebo zase v tichosti usednou a
začnou své výpočty všechny od začátku?
Přesně věděl, co se právě teď na vrholku hory děje. Nejvyšší láma
a jeho pomocníci sedí ve svých hedvábných róbách, prohlížejí
listy, jak jim je novicové přinášejí rovnou od rychlotiskárny, a
lepí je do velikánských svazků. Ani jeden z nich nemluví. Jediný
zvuk představuje neutuchající pleskání, nikdy nekončící déšť
kláves bušících do papíru, neboť i sám Mark V. je naprosto tichý,
přestože mu mozkem jiskří miliony operací za sekundu.
Tyhle tři měsíce, přemílal George v hlavě, to je pro každého
dost, aby začal šplhat po zdi.
"Tady!" volal Chuck, který zacílil pohled dolů do
údolí. "Jaké je nádherné!"
Aby ne, přemítal George. Staré otlučené DC 3 postávalo na konci
rozjezdové dráhy jako nepatrný stříbřitý křížek. Za dvě hodiny je
odnese s sebou směrem od nepříčetnosti ke svobodě. Tohle byla
myšlenka, která stála za to, aby ji vychutnal jako nejlepší
koňak. George si ji nechal převalovat v mozku, zatímco se jeho
poník opatrně plahočil svahem dolů.
Z výšek Himaláje se prudce snášela noc a dospěla už téměř na ně.
Naštěstí cesta byla velice dobrá - na to, jaké cesty v tomhle
koutu světa bývají - a oba dva nesli pochodně. Neskrývalo se
teda ani to nejmenší nebezpečí, jenom trošku prochladli. Nebe nad
hlavami měli úžasně jasné, zářily na něm ohýnky známých,
přátelských hvězd. Aspoň odpadá nebezpečí, přemýšlel George, že
pilot nebude moct odstartovat kvůli špatným povětrnostním
podmínkám. Zbývala mu tahle jediná starost.
Dal se do zpěvu, ale po chvíli to vzdal. Tahle rozlehlá horská
aréna, lesknoucí se ze všech stran jako přízraky s bílými
kapucemi, nepovzbuzovala k takovému výlevu radosti. George mrknul
na hodiny.
"Měli bychom tam být za hodinku!" zvolal přes rameno
na Chucka. Pak ho napadlo: "Rád bych věděl, jestli už
počítač skončil. Měl by doběhnout asi tak teď."
Chuck neodpověděl, a tak se George otočil v sedle. Mohl spatřit
Chuckovu tvář, bílý ovál obrácený proti obloze.
"Podívej," zašeptal Chuck a Georg otočil oči k nebi.
Všude nad jejich hlavami, v naprostém tichu, vyhasínaly hvězdy.
Historický vývoj astronomie se většinou geograficky
omezuje pouze na Evropu. Je pravda, že evropští a
posledních dvě stě let i američtí vědci sehráli při
formování dnešní astronomie zásadní úlohu,
neznamená to však, že by se obyvatelé jiných
kontinentů o dění na obloze nezajímali. V drtivé
většině případů ale nedosáhli takové úrovně,
aby mohli soupeřit s agresivní, mnohem
vyspělejší a expanzivní evropskou kulturou.
Dříve nebo později převzali její poznatky
a z větší či menší části zanikli.
Bohužel, současně se také projevuje naše velká
omezenost na vše evropské a americké, jakýsi
skrytý rasismus. Tito "cikáni"
z východu či jihu, však měli - na rozdíl
od nás - rozvinuté mnohé vědní obory v době,
kdy Slované teprve kočovali po Evropě a Asii.
| OBSAH | tisk | Arthur C. Clark, Jiří Dušek |
recenzování: B. R. N. O. v Brně
O víkendu 22. až 24. listopadu se na brněnské hvězdárně sešla společnost
pozorovatelů proměnných hvězd. Byla to jejich dvacátá osmá konference.
Program začal páteční přednáškou dr. Zdeňka Mikuláška
o tom, jak je to doopravdy s barvami vesmíru. Celé povídání by
se dalo shrnout do jediné věty (stejné jako jsem měl na
maturitní stužce)
- všechno je jinak.
V sobotu odstartoval poměrně nabitý program Dr. Petr Harmanec z Ondřejova, když
poreferoval o známém Sheliaku. Svým projevem navázal na perfektní výkon
prvního přednášejícího. Po krátké přestávce
se ujal slova italský mluvčí Massimiliano Martignoni, který nás
informoval o činnosti mezinárodní skupiny GEOS (za rok 1995 měli téměř
40 000 odhadů jasnosti), po něm pak promluvil Francesco Acerbi
o GDS (tedy
Generalyzed Data System), což je projekt vyvíjející nejrůznější metody
zpracování vizuálních (ale nejen takových) pozorování. Jediné štěstí bylo,
že měl svoje povídání připraveno na blánách a tak měl posluchač možnost
vnímat dané téma, neboť italská angličtina je mnohdy ještě méně
srozumitelná než ta naše. Stejný člověk pohovořil o CCD pozorování
pulzující proměnné hvězdě XX Cygni. Po něm se ujal slova
opět
Martignoni a seznámil posluchače s výsledky (O-C diagramy) svých vizuálních
pozorování čtyř zákrytových dvojhvězd - S Ant, EH Cnc, V 417 Aql a
EX Del.
Následovalo malé překvapení v podobě polsky mluvícího pozorovatele J. Speila,
který ukázal, jak se pozorovali a pozorují proměnné
v Polsku. I když polsky neumím, rozuměl jsem dost.
Po velmi krátké
přestávce na oběd se vrátil k mikrofonu dr. Harmanec, který požádal všechny
v sále o spolupráci na projektu
SEFONO, jenž však vyžaduje přesná fotometrická pozorování.
Jakmile
odběhl na svůj autobus, zaposlouchali jsme se opět do libozvučné polštiny
J. Speila, který povídal o vizuálním pozorování polopravidelných proměnných
AF Cyg a g Her. Velké vzrušení v sále způsobil P. Molík, který
vystoupil (historicky potřetí) s příspěvkem věnovaným V 839 Oph. Tím
zahájil sérii krátkých komentářů k vystaveným posterům. Jeho nejnovější
teorie založená na vlastních vizuálních pozorováních praví, že tento
systém, který znají ostatní jako typ W UMa, je (snad jako všechny ostatní)
vlastně systém obsahující akreční disk okolo jedné ze dvou složek. Přes
úporné snahy ostatních od tohoto tvrzení neustoupil. Zvláště, když mu přilil
vodu na pomyslný mlýn Vojta Šimon tvrzením, že některé
W UMa hvězdy
s dlouhými periodami mohou mít zmíněné akreční disky. Slovenský kolega
dr. Ivan Kudzej nás naopak zcela seriózně
informoval o tom, že některé zákrytové dvojhvězdy vykazují v minimu
jasnosti zjasnění, které se vysvětluje fokusací světla primární složky přes
atmosféru sekundární. I když si dr. Mikulášek neodpustil některé komentáře
postupů jejich práce a doporučil další výpočty (jak je jeho zvykem), shodli
se přítomní diskutující na tom, že tento jev existuje a předkládané je
jedno z možných vysvětlení.
Pak pokračoval dr. Wolf z Astronomického ústavu, který
promluvil o pozorování zajímavé zákrytovky AL Oph a zajímavém zpracování
pozorování Lenkou Šarounovou. (Která se prý ostýchala promlouvat
k ostatním.) A nakonec Petr Skalák z Karlových
Varů vykládal o belgickém programu CVAP a svých pozorováních
kataklyzmických hvězd.
Po další pauze zaznělo zajímavé povídání dr. Jana Mánka o Archerových
proměnných ve Vlasech Bereniky a jako malý bonbónek navíc také
historie
života jednoho astronoma. A nebyla to prý autobiografie. Posterové
příspěvky ukončil pro tento den dr. Jiří Borovička, který uzavřel NSV kapitolu
života jedné hvězdy (NSV 4497). Za vším prý byla Lenka Šarounová
(opět jenom poslouchala). Astronomický sobotní program uzavřel
dr. Zejda
a ing. Artim, kteří nám (jako i minulý rok) ukázali poslední verzi programu
Gorgona a slíbili, že už brzy bude celá fungovat.
Nedělní program zahájil V. Šimon z Ondřejova, který povídal o několika zajímavých
proměnných hvězdách. Následovalo vystoupení P. Sobotky a
K. Bráta o výsledcích programu Medůza, v rámci něhož sledují
(úspěšně) některé polopravidelné proměnné hvězdy. Obecně o Medůze pak
pohovořil P. Hájek z brněnské hvězdárny. Program konference uzavřela
skvělá přednáška dr. Jiřího Grygara, který jako obvykle shrnul nejdůležitější
události stelární astronomie posledního roku do hodinového povídání. Pak už
jen předseda sekce B.R.N.O. poděkoval všem přítomným a pozval je na další,
tedy už dvacátou devátou, konferenci na stejné místo a to v termínu
od 7. do 9. listopadu 1997. Příště bude jednacím
jazykem angličtina, takže nezapomeňte pilně
studovat.
Nakonec by bylo dobré celou akci zhodnotit. Díky recenzi, kterou jste si
mohli na těchto stránkách přečíst právě před rokem, jsem prožil nejednu
nepříjemnou chvíli a to nejen u nás na hvězdárně. Měl jsem trochu strach,
co mě bude čekat v prostorách planetária letos. Mohu však upřímně říct, že
nic z toho, co jsem pořadatelům vytýkal loni, se neopakovalo a pro mě bylo
velmi poučné a přínosné trávit letos víkend na hvězdárně. Ti, co tu
nebyli,
mohou jen litovat. Za nejlepší přednášející bych prohlásil (nezávisle na
dalším pořadí) Petra Harmance, Jiřího Grygara a Zdeňka Mikuláška,
nejzajímavější (dá-li se to tak říct) přednášku měl Petr Harmanec
o Sheliaku. Budete-li mít příští rok chuť a čas zajet na podzim na
brněnskou hvězdárnu, doporučuji vám přijet už ve středu, kdy začíná
stelární seminář.
| OBSAH | tisk | Rudolf Novák |
Pouliční osvětlení jinak?
Míst, odkud se dá nerušeně pozorovat noční obloha přizdobená
Mléčnou dráhou, je pořád méně. Přesvětlená města, na která
je z dálky docela zajímavý pohled, jsou stále více
zahlcována novým veřejným osvětlením a bohužel i neonovými
světelnými reklamami. Úplně odstrašujícím příkladem jsou
benzinové pumpy rostoucí jako houby po dešti, které se snaží
svým oslnivým svitem přilákat peněženky ospalých řidičů.
Ten, kdo za to trpí, jsou astronomové amatéři a také úplně
normální lidé, kterým se občas zasteskne po temné obloze
poseté hvězdami. Mám obavy, že kdybychom zjistili, kolik lidí
ještě v životě nevidělo Mléčnou dráhu, přejel by nám po
zádech nepříjemný mráz.
Světel tedy přibývá a z měst už lze pozorovat opravdu jen
ten Měsíc. Určitě nejsem sám (moc nás ale asi stejně nebude),
komu se z toho svírá žaludek, navíc když v blízkosti vašeho
domova osvětlí park skleněnými koulemi. Můžeme tedy ještě
vůbec mít jakousi naději, že se světelné znečištění oblohy
zpomalí nebo dokonce úplně zastaví?
Asi ano! Naději jsem získal nedávno při mé večerní
cestě Karvinou. Otevřeně se přiznávám, že tohle město nemám
moc v lásce. O to víc mě překvapilo, co jsem tady viděl.
Byly to kryty pouličních lamp, které jsem nikdy předtím
neviděl. Nebylo jich moc, pouze jedna strana krátké ulice
a jedna menší křižovatka, ale přesto byla jejich odlišnost
patrná na první pohled, zvláště ve srovnání s běžnými typy
na druhé straně ulice. Jejich fígl spočíval v tom, že výbojka
byla zapuštěna do krytu - nerozptylovala tedy světlo do stran (jak
prosté a logické). U těch starých díky vypouklému
plexisklovému krytu ano (jak sprosté a nelogické).
Abych uviděl samotnou výbojku, musel jsem přijít přímo
pod lampu nebo alespoň na druhou stranu ulice,
z jiného úhlu ji totiž nebylo vidět. Lampa se svými
světelnými účinky prozrazovala jen širším kuželem oranžového
světla rozptýleném v mlze! I tvar samotné výbojky byl
neobvyklý. Tvořily ji dvě trubice vedle sebe.
Možná, že jsem naivní, ale domnívám se, že by se mohlo
jednat o nový typ pouličního osvětlení. Jejich účelem je
určitě neoslňovat řidiče, na své by jsme si mohli
přijít i my pozorovatelé oblohy. Věřím totiž, že kdyby právě
takto vypadaly všechny lampy v našich městech určitě by
světelné znečištění bylo o něco menší.
| OBSAH | tisk | Pavel Gabzdyl |
VV Cephei: jednou za život
V astronomické literatuře se všeobecně uvádí, že periody většiny
dosud objevených zákrytových dvojhvězd nepřesahují hranici pěti
dnů. Nicméně i zde se uplatňuje tak často citované rčení, že
výjimka potvrzuje pravidlo. Mezi zákrytové dvojhvězdy s jednou
z nejdelších známých period patří například VV Cephei. Průměrný
pozorovatel nemůže čekat, že by její minimum zpozoroval za svůj
život více než třikrát! Časový interval mezi dvěmi těmito
vzácnými jevy je totiž bezmála dvacet let! Ale neztrácejte hlavu:
jedno takové minimum se odehraje v letech 1997 a 1998.
VV Cephei náleží i s několika dalšími hvězdami do asociace
Cepheus OB2. Nachází se tedy mezi galaktickými rameny Střelce a
Persea, v tzv. Orionově spojnici. Soustava samotná je tvořena
červeným veleobrem spektrální třídy M2Iab s absolutní hvězdnou
velikostí -4 magnitudy a modrým obrem třídy B6IIe (-2 mag).
Průběh samotného zákrytu, kdy se teplejší složka schová za
chladnější bude následující:
leden 1997 první kontakt
únor 1997 začátek úplné fáze
prosinec 1997 střed zákrytu
srpen 1998 konec úplné fáze
listopad 1998 poslední kontakt
Z literatury je patrné, že délka úplného zákrytu kolísá v podání
různých pozorovatelů mezi 290 a 570 dny, přičemž celkové trvání
úkazu se udává mezi 480 a 670 dny.
Hvězdu VV Cephei naleznete krátce po setmění ve středu Cephea.
Jeden a čtvrt stupně jihozápadně od krásné dvojhvězdy
x Cephei. Jelikož se jedná o objekt viditelný i bez
dalekohledu, jeho spatření by na čisté a nepřesvícené obloze
neměl být žádný problém. Bohužel, amplituda světelných změn
značně závisí na spektrálním oboru. Ve fotometrickém pásmu U činí
1,9 mag, v oboru B 0,4 mag a ve vizuálním pouhých 0,2 mag.
Situace je navíc komplikována tím, že sekundární složka je
polopravidelnou proměnnou. Katalog GCVS z roku 1985 uvádí celkový
rozsah změn na 4,80 až 5,36 mag v oboru V a přibližnou periodu 58
dní. To dává vizuálním pozorovatelům jen malou naději na to, aby
ze svých dat prokázali byť jen pouhou existenci zákrytu. K tomu
by bylo nutné hvězdu sledovat nejméně jeden rok před zákrytem a
stejnou dobu po něm.
Světelná křivka VV Cephei sestavená na základě
fotoelektrických měření v modré barvě v letech 1956 až 1958.
Během druhého a třetího kontaktu byla hvězda spektrální třídy B
zcela zakryta červeným veleobrem. Pozorované světelné změny pak
spadají na vrub právě této hvězdy. (Podle G. Larsson-Leandera,
Sky and Telescope, November, 1978.)
Jelikož takovou dobu už nemáme, měli by všichni potencionální
zájemci začít hvězdu pozorovat nejpozději ihned. Žádoucí jsou
zejména fotoelektrická měření ve standardních pásmech. Vizuální
pozorovatelé by si snad mohli pomoci filtry. Jako srovnávačky
můžete použít tyto hvězdy: 17 Cephei (m(V)=4,29 mag; B-V=+0,43
mag), 20 Cephei (5,27 mag; +1,41 mag), 18 Cephei (5,29 mag;
+1,58 mag), 12 Cephei (5,52 mag; +1,52 mag).
| OBSAH | tisk | Martin Mojžíš |
VV Cephei: Podivuhodný svět hvězd
Když jsem si četl předcházející článek, napadlo mne, že by bylo
vhodné o VV Cephei napsat i nějaké astrofyzikální zajímavosti.
Přiznávám, že jsem o této hvězdě nevěděl nic, nicméně vím, že když
člověk zabrousí do databází (tu na adrese
http://adswww.harvard.edu mohu
jen doporučit), vždy něco pěkného najde. Je totiž všeobecně
známo, že všechny vesmírné objekty jsou svým způsobem unikátní.
Jen je nutné na ně použít vhodný přístroj s vhodným rozlišením.
To, co jsem o VV Cephei zjistil, mne ale značně
překvapilo. Svět hvězd je totiž doopravdy krásně podivuhodný.
První zajímavou zmínku o tomto systému nám v roce 1907
nechala slečna
Cannonová, které vděčíme za základní spektrální klasifikaci
milionu nejjasnější hvězd. Pod lupou si prohlédla i mikroskopické
objektivové spektrum VV Cephei a spatřila "šmouhu"
s výraznými absorpčními čarami a molekulovými pásy typu M2, současně však
s nápadnými emisními čarami vodíku, které pro tento spektrální
druh typické rozhodně nejsou. Nasvědčovaly tak, že se ve
skutečnosti jedná o dvojici hvězd.
V roce 1936 D. B. McLaughlin zjistil zmizení jedné hvězdy ve
spektru, a že tudíž zřejmě došlo k zákrytu. Sergej
Gapoškin neprodleně prohlédl fotografické desky skleněného
archivu Harvard Observatory a nalezl hned tři minima - v letech
1895-96, 1915-17 a 1935-37, která se objevovala s periodou asi
20,4 let. Kromě toho nalezl i pulzace červené složky v cyklech
dlouhých asi 120 dní.
Jak se dnes ukazuje, systém VV Cephei patří mezi ty
nejkurióznější. Skládá se ze dvou složek - červeného veleobra
spektrální třídy M2 a horkého průvodce třídy B1-B2. Hmotnost
obou se odhaduje na dvacet Sluncí. Kolem společného těžiště
obíhají ve vzdálenosti šedesát astronomických jednotek, tedy
dvakrát dál než je Pluto. Hvězdná velikost první složky se
odhaduje na 5 mag, druhé na 7 mag (odděleně je ale samozřejmě
nevidíme).
Tato světelná křivka ukazuje, že vizuální pozorovatelé
nemají žádnou šanci spatřit nastávající zákryt VV Cephei. Byla
pořízena během let 1976 až 1978, krátce před a po posledním
zákrytu. Jediné pozorované změny byly pulzace červeného obra.
K tomu, abyste VV Cephei mohli sledovat, potřebujete fotometr
citlivý v modré oblasti spektra. (Pozorovali D. Böhme, P.
Enskonatus, R. Branzk.)
Jak známo, takto hmotné hvězdy nemají dlouhý život. Záhy
vyčerpají své energetické zásoby a končí jako supernovy druhého
druhu. Proto
je takových "tučných kousků" málo - mezi milionem
hvězd byste našli pouze jednu s takovou hmotností.
Ostatně i obě složky VV Cephei již opustily hlavní posloupnost.
Vyvinutější je samozřejmě ta červená. Díky vnitřním procesům se
nafoukla do takových rozměrů, že kdyby ležela na místě našeho
Slunce, sahala by její rozsáhlá řídká atmosféra až k Uranu.
Vyplňuje Rocheův lalok a ztrácí velké množství své hmoty.
Průvodce vlastně obíhá v její atmosféře.
Teplejší B hvězda má průměr asi patnáct Sluncí, tedy méně než jedno
procento průměru větší složky VV Cephei. Díky gravitačnímu působení
v době průchodu periastrem "vytahuje" látku
z červeného obra a vytváří kolem sebe rozsáhlý akreční disk
s poloměrem přes 500 RSlunce. Ten je zdrojem Cannonovou
pozorovaných emisních čar vodíku. Hmota ale od hvězdy k hvězdě
neproudí spojitě, nýbrž, jak se usuzuje na základě
spektroskopických pozorování
provedených družicí IUE, v sérii rozsáhlých zhustků velkých až
RSlunce, tedy jako 1/16 průměru červeného obra! Materiál
z akrečního disku, jednoho z největších známých, pak padá na
středovou B hvězdu. [Jak jsme se o tom bavili na
hvězdárenském diskuzním večeru: Červený obr vlastně zvrací.]
Schematické zobrazení průběhu nastávajícího zákrytu VV
Cephei. Na soustavu se díváme zepředu, dojde tedy prakticky
k tečnému zákrytu. Horká B hvězda obklopená akrečním diskem se
ukryje těsně za okrajem mnohem většího červeného obra s rozsáhlou
atmosférou. (Velikosti nejsou v patřičném měřítku.) Složky
obíhají kolem společného těžiště po velmi výstředné dráze
(e=0,35) s periodou 20,4 let. V současnosti se nachází kolem
apastra, k přenosu hmoty mezi hvězdami tedy prakticky
nedochází.}
Pozorované světelné změny jsou výsledkem dvou jevů:
Nepravidelné oscilace, které jsou jediné pozorovatelné vizuálně
(viz obrázek), mají původ v atmosféře červeného obra. Ten jednak
pulzuje a jednak zde jistou roli hrají i zhustky látky,
které hvězda vyvrhuje na všechny strany kolem sebe. Ty, jak se
vzdalují, chládnou a mohou pak částečně stínit. K zákrytům
s periodou 20,4 let dochází tehdy, když se horká B hvězda schová za
červeného obra. Jak ukazuje obrázek, tyto zákryty jsou téměř
tečné, menší složka se ukryje pouze těsně za okrajem složky
větší. Dokonce je vidět i část akrečního disku. Proto se tak
značně liší světelné křivky VV Cephei v různých oborech spektra.
Ve viditelném světle dominuje červený obr, zatímco směrem ke
kratším vlnovým délkám horký průvodce. Zákryty jsou tudíž mnohem
hlubší v modré a ultrafialové oblasti spektra.
Při přechodu B hvězdy před M hvězdou žádné zákryty nepozorujeme,
první z nich je totiž milionkrát menší.
Vzdálenost VV Cephei se odhaduje na 700 parseků, tedy 2300
světelných let. Absolutní hvězdná velikost červeného obra na
-4 mag, B průvodce -2 mag. Fantastické by bylo, kdyby se obě
nacházely na místě a Centauri. Dvojhvězda by se skládala
z červené hvězdy s jasností -8 mag o průměru několik úhlových vteřin
a modré hvězdy -6 mag ve vzdáleností půl úhlové minuty!
Použitá literatura:
R.E.Stencel, D.E.Potter, W.H.Bauer, Rapid Mass-Loss
Transients in VV Cephei, PASP, 105, 45-50, 1993 January
U.Bastian, VV Cephei: Alle 20 Jahre wieder, Sterne und
Weltraum, 12, 919-924, 12/1996
P. van de Kamp, The Distance of VV Cephei and Epsilon Aurigae,
Sky and Telecope, 11, 397-399, 11/1978
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Průsvitná hvězda
Podíváme-li se na žebříček zákrytových dvojhvězd s nejdelší známou
periodou, najdeme na prvním místě epsílon Aurigae s více než
25 roky. V závěsu je pak VV Cephei. Epsílon Vozky je ovšem
natolik unikátní, že vlastně není klasickou zákrytovou
dvojhvězdou. Psal o tom už dr. Mikulášek v knížce Sto
astronomických omylů uvedených na pravou míru. Primát tedy drží
VV Cephei.
Už jsme si zvykli, že hvězdy mohou být velice různé - nesmírně
velké či naopak nepatrně maličké, horké i zcela chladné. Že by
však mohly existovat i hvězdy průsvitné? Už už se zdálo, že jsme
jednu takovou hvězdu našli.
Poblíž jasné Capelly se nachází hvězda třetí velikosti označovaná
jako epsilon Vozky. Po dobu 25 let a 3 měsíců si podržuje svoji
jasnost, pak intenzita jejího světla asi čtyři měsíce slábne až
na polovinu původní hodnoty. V tomto stavu setrvá 14 měsíců,
načež následuje tříměsíční vzestup. Celý cyklus se opakuje
s přesností hodinového stroje. Už před rokem 1903 byla epsilon
Vozky rozpoznána jako zákrytová dvojhvězda. Hvězda, kterou
vidíme, je normální, byť extrémně zářivý veleobr vzdálený od nás
několik tisíc světelných let. Každých 27 let přes něj
"cosi" přechází a zastiňuje přitom asi polovinu jeho
světla.
Může to "cosi" být hvězda? V zákrytových dvojhvězdách
se přece zakrývají složky dvojhvězdy, které obíhají kolem
společného těžiště. Jenže v případě epsilon Vozky by musela být
sekundární, zakrývající se hvězda velice podivná. Předně, musela
by být obrovská - několiktisíckrát větší než Slunce. Dále,
nesměla by sama prakticky vůbec zářit. Za celých sedmdesát let
systematického sledování se nenašlo ani stopy po jejím světle.
A konečně, musela by být průsvitná! Během úplného zákrytu, kdy by
měla být jasná složka zcela zastíněna vedlejší, temnou hvězdou,
totiž stále vidíme světlo zakryté složky, třebaže zeslabené
na polovinu.
Není divu, že spousta astronomů v existenci takového hvězdného
monstra nevěřila a hledala jiné, alternativní vysvětlení zákrytů.
Konečné rozhodnutí však padlo až v roce 1984 po vyhodnocení
výsledků pozorovací kampaně uspořádané pro sledování posledního
zákrytu. Ten probíhal od léta 1982 do jara 1984. Ukázalo se, že
je zcela vyloučeno, aby zákryty byly způsobovány poloprůhlednou
gigantickou hvězdou. Zakrývajícím tělesem je zploštělý disk
tvořený zrníčky pevné látky o velikostech několika mikrometrů.
Během zákrytu se disk promítá na kotouč jasné složky a zčásti jej
zastíní. Otevřenou otázkou zůstává, co se nachází uprostřed
disku. Může tam být jedna hvězda, spíše tam však bude těsný pár,
který svým oběžným pohybem disk stabilizuje.
Materiál disku, který obklopuje dvojici nepříliš hmotných a
zářivých hvězd, patřil dříve primární složce. Ta se v nedávné
minulosti nafoukla natolik, že přesáhla i do oblasti gravitačního
působení druhých dvou hvězd soustavy. Hmota v koláči získaného
materiálu měla dostatek času, aby zrníčka zchladla a vysrážela se
v ní pozorovaná zrníčka pevné látky.
| OBSAH | tisk | Zdeněk Mikulášek |
Jak jsem dělal cédéčko
Původně jsem přislíbil napsat do BT o tom, jak se dělá cédéčko.
Pak mi došlo, že by bylo ode mne dost drzé, kdybych rozdával
rozumy, jak se připravují a vyrábějí multimediální CD-ROMy, když
jsem (spolu s dalšími) stvořil právě jedno jediné. Ne, tyto řádky
berte jen jako zpověď jednoho z tvůrců, který by nerad na některé
věci ve shonu událostí zapomněl a proto je píše na papír. Třeba to
někdy k něčemu bude.
Tohle cédéčko ASTRO 2001 vzniklo zprudka: letos v červnu se
uskutečnila první konzultační schůzka s panem Donovalem, majitelem
počítačové firmy D-data, v červenci už bylo jasné, že se "do toho
pustíme", pak přišlo několik infarktových měsíců a třetího
prosince se před dvěma stovkami novinářů, obchodníků,
nejrůznějších expertů a zájemců, kteří vyjeli do 24. patra
pražského hotelu Fórum, představoval hotový výrobek - 650
megabajtů astronomie, nacpaných na kompaktní disk (megabajt za
kačku padesát).
To je ale jenom polovina pravdy. Pro dokreslení musím dodat, že
myšlenkou vyrobit počítačovou verzi astronomického vzdělávacího
komplexu ASTRO 2001 jsem posedlý už nejméně deset let. Vzpomínáte
si, milí kolegové, jak jsem vás na různých seminářích
a konferencích otravoval svými (celkem nudnými, připouštím)
příspěvky o ASTRO 2001? Někteří bazilišci při mém výkladu
symboliky jedničky na konci názvu (tedy 2001 - jde o první rok
příštího století a toto je projekt pro příští století)
naznačovali, že to zřejmě bude rok, kdy se projekt (možná)
uskuteční. Naděje na realizaci opravdu dlouho růžové nebyly.
Napočítal jsem celkem pět vážných pokusů uskutečnit ASTRO 2001,
a teprve poslední se zdařil. Takže žádný náhlý nápad, osvícení
shůry a ejhle - CD je na dlani! Kdepak: slibná i rozpačitá
jednání, první plány, naděje, a zase zklamání. Až teď popáté tomu
bylo jinak.
Myslím, že úspěch jsme měli nejen proto, že se našel osvícený
podnikatel, schopný finančně projekt zabezpečit (jistěže s vírou,
že se mu vložené peníze vrátí), ale také proto, že se k realizaci
projektu sešli vhodní lidé. To jsem si předtím nijak zvlášť
nepřipouštěl, ale je tomu tak: mám pocit, že příprava cédéčka
připomíná nejspíš výrobu filmu nebo složitého televizního pořadu.
Je potřeba vytvořit tým a řídit ho. Příprava takové knihy je
záležitost úplně jiná. Lidé z týmu musí
být ve svém oboru
profesionálové; otřepaná fráze, ale pravdivá. Aby bylo úplně
jasno: "astronomičtí" autoři musí velmi dobře ovládat řemeslo
výuky a popularizace astronomie, programátoři musí umět
programovat, grafici znát pravidla designu a typografie ... Určitě
i vám to připadá samozřejmé, ale přesto jsem zažil případy, kdy se
programátor teprve seznamoval se softwarem a plácal cosi vyčteného
z příruček, jak se to dělá. A pak se musí najít výborný manažer,
který má skutečné pravomoci, vše potřebné dojedná a není líný.
Uvědomil jsem si, že předchozí pokusy byly zřejmě neúspěšné už
proto, že se tenkrát takové týmy ani formálně nevytvořily.
Být profíkem se vším všudy není ale nijak snadné. Teď myslím na
skutečnost, že okolí považuje každý výrok
profesionála za platný,
žádné mluvení jen tak do větru. Stalo se mi několikrát, že moje
naoko
Jak známo, o globálních vlastnostech našeho vesmíru se rozhodovalo
v prvních zlomečcích sekundy po velkém třesku. S naším cédéčkem to
bylo také tak: hned zpočátku jsme se museli rozhodnout, jakého
druhu bude. Věděli jsme, že musí proniknout k mnohem většímu počtu
lidí, než jsou takzvaní vážní zájemci o astronomii, jinak je to
projekt obchodně nezajímavý. Přitom jsme chtěli připravit cédéčko,
které by uživatele také vzdělávalo, nejenom bavilo. Tenkrát jsme
nastavovali kritické parametry, které nakonec rozhodují o tom,
prodá-li se jen několik set kusů výrobků a nebo o jeden až dva
řády víc. Zavrhli jsme variantu "encyklopedie
astronomie": kdepak
encyklopedie, tedy souhrn našeho vědění z oboru! Taková
"encyklopedická" díla bývají leda souhrnem znalostí autora či
ukázkou toho, jaké podkladové materiály se autorovi podařilo
sehnat.
ASTRO 2001 není ani složitou hvězdnou mapou, která ukáže polohu
hvězd a planet, ať se na ně díváme odkudkoli a kdykoli. Ne,
nechtěli jsme jít touto cestou, ostatně takové výrobky na trhu již
existují. Abych řek' pravdu, velmi těžko se mi ASTRO 2001 zařazuje
do nějaké škatulky. Nejraději bych řekl - je to můj laskavý učitel
(a trvám na slově laskavý), který mne zasvěcuje do tajů
astronomie.
Od samého začátku se mi na tvorbě cédéčka líbila skutečnost, že
většinu peněz je možné vložit do lidské práce. Není to jako
v případě tvorby knih, kdy dvě třetiny prostředků nakladatelstvím
doslova protečou a skončí v tiskárnách a papírnách. Příprava
cédéček je jako výroba hodinek ve Švýcarsku ... Pak mě také
fascinuje rychlost, s jakou se cédéčko zrodí (v té materiální
podobě): od posledních korektur do okamžiku, kdy už zabalené leží
před vámi na stole, neuplyne víc než pár desítek hodin(!).
ASTRO 2001 je multimediální. Je zajímavé, že tento dnes tak módní
pojem má stále docela neurčitý obsah (aspoň takový mám dojem po
přečtení několika učených knih na toto téma). Pro některé spočívá
multimediálnost zejména v tom, že se uživatelé mohou pohybovat po
disku, jak se jim zlíbí. Proč by nám měl někdo přikazovat, co máme
dělat?! Hup sem, hup tam, tady je to bezva, a zde už míň, honem
odtud pryč. Mockrát jsem se musel vnitřně ujišťovat, zda jsme tuto
volnost udrželi v přijatelných mezích. Přemíra demokracie totiž
škodí.
Pro jiné je multimediálnost především v tom, že cédéčko mluví,
hraje, ukazuje hýbající se obrázky, a kdyby to šlo nějak zařídit,
tak by určitě i přežvykovalo. Živě si vzpomínám na první rozvahy
kdysi dávno, kdy jsem zcela spontánně (spolu s dalšími
spoluautory) tvrdil, že je spousta možností oživit běžný výklad
zvuky a pohybem. Například do akustické podoby přivedené rádiové
blikání pulsarů ... Když pak došlo na lámání chleba, poznal jsem,
že právě uvedený příklad je asi tak jediný, který reálně přichází
v úvahu. Podobně je tomu i s pohyblivými obrázky: pár
videosekvencí dodá kosmický výzkum, ale nepřeberně jich zcela
určitě není. Zbývají jen animace, ale ty se připravují
setsakramentsky těžko! Zkrátka dnes už vím, že astronomie je němá
a statická; ozvučit ji a rozhýbat nelze jen tak levou rukou.
Kdo čekal od těchto řádků nějaké zajímavosti ze zákulisí příprav
cédéčka nebo "veselé příhody z natáčení", bude asi zklamán.
Nestačil jsem si jich všimnout, byly-li vůbec jaké. Na dobu
příprav tohoto prvního původního českého astronomického
kompaktního disku (vida - má 5P(J), tj. přídavných jmen) vzpomínám
jako na dobu, kdy se střídaly okamžiky mírné euforie s hlubokými
depresemi a únavou. Ty druhé byly častější a delší a odrovnávaly
mě také zdravotně. Moc jsem proto uvítal, když mě někteří chránili
(však jsem svému šéfovi Zdeňku Mikuláškovi jako věnování na obal
disku napsal, že mu děkuji za odhánění vlků v době, kdy jsem
tvořil tohle cédéčko). Také se na mě nezlobte, že jsem skoro nic
neprozradil z dramaturgie - to víte, chystáme se na druhý díl
a potom na třetí, a konkurence přece nikdy nespí!
Projekt ASTRO 2001: díl první - Báječný vesmír. Autoři: Zdeněk
Pokorný a Jiří Grygar. Design, digitalizace a programování:
ateliér Intimate Arts. Produkce: Ondřej Čapek. Vydavatel: D-data,
Pod šancemi 444/1, 180 77 Praha 9. Cena 997 Kč.
nevinné plácnutí, okamžitý nápad, vzali ti druzí naprosto
vážně a už na něm stavěli (jak jinak, času bylo ukrutně málo!).
Takže si pomalu odvykám myslet nahlas a když už se bavíme tak, že
myšlenky jen volně poletují, snažím se na konci o shrnutí toho, na
čem jsme se domluvili. Dříve, když se všechno vleklo, jsem to
nedělával, na změnu kurzu bylo přece času dost.
| OBSAH | tisk | Zdeněk Pokorný |
Zajímavá pozorování
Takže opět se probírám útlou hromádkou vašich pozorování. Nebýt
Lukáše Krále a Matúše Kamence, už by doopravdy hrozilo, že se
musíme přejmenovat na Amatérskou prohlídku oblohy bývalých
pozorovatelů.
22./23. července 1996 21:40 UT meniskus-cassegrain 150/2250
mhv 5,7 mag
NGC 6940, Vul - Je nenápadná, měl jsem problém ji najít,
v hledáčku totiž není vidět a ani v dalekohledu příliš
"nevypaluje". Je celkem velká (30') a navíc i okolí
je hvězdnaté. Je ohraničena několika jasnými hvězdami, není chudá
- při delším koukání jich vidím čím dál tím více; při bočním
pohledu se zvětší, je hezká.
Tolik popis od Lukáše Krále. Tuto otevřenou hvězdokupu najdete
pod levým křídlem Labutě, nedaleko Řas. Samozřejmě, že jsem se
podíval i do našeho archivu, ze kterého jsem vybral dvě
pozorování. První je od Martina Konečného:
7./8. července 1991 23:50 UT mhv kolem 6 mag
oko: bočním viděním protažená mlhavá skvrnka.
triedr 10x50: téměř jeden stupeň dlouhý a třikrát
tak méně široký mlhavý, pěkný obláček s desítkou slabších hvězd.
Somet binar 25x100: rozlehlá, vyčerpaná hvězdokupa
se spoustou hvězd.
Značně nadšený byl Honza Kyselý. (Když jsem znovu zabrousil do
jeho pozorování, která mám všechna na harddisku svého počítače,
rozhodl jsem se, že něco podobného udělám i se svými
pozorováními. Později i s vybranými pozorování některých z vás.
Chtěl-li by mi v tom někdo pomoc, budu mu více než hodně zavázán.)
6./7. října 1991 kolem 20. hodiny mhv 5,3 mag
triedr 7x50: nejhezčí ve Vul, nápadná, asi 8 mag.
newton 110/805, zv. 32x: hezká, středně velká skupina hvězd,
průměrně hustá.
22./23. července 1996, kolem 21. hodiny mhv 5,2 mag
newton 110/805, zv. 32x: velká, v oblasti o průměru snad
okolo 0,5°, příliš pohledná není (v triedru by snad měla být
mnohem lepší), nepravidelná, asi 5 jasných hvězd kolem 8,5 mag je
na okrajích (a nemusí do ní ani patřit), ostatní je většinou
drobotina pod 11 mag, ale nepravidelná a dost řídká; v centru je
o cosi jasnější hvězda 10,5 mag. Okraje jsou opravdu velmi řídké a
nepravidelné a už to možná ani hvězdokupa není,
"jádro" je oblast
o průměru asi 10', kde jsou jen slabé hvězdy s tou jasnější
10,5 mag ve středu, poměrně kruhová a pravidelnější, je zde
koncentrována velká většina hvězd, takže působí i dost hustě.
Musí obsahovat velké množství hvězd, >50 (60-70?).
triedr 7x50: eliptický, výrazný, nápadný a zajímavý zrnitý
objekt, 30'x12', dominují jasné hvězdy.
Podíváte-li se na NGC 6940 do některého z hvězdných atlasů (u nás
na hvězdárně je nyní značně populární počítačový Guide),
můžete si všimnout, že tato otevřená hvězdokupa obsahuje
proměnnou hvězdu FG Vulpeculae. Jedná se o polopravidelnou
proměnnou hvězdu, která se mění v rozmezí 9 až 9,5 magnitudy.
Čili nic moc. (Jak by řekl Leoš Ondra: Nič moč.) Kousek na
sever ale najdete skutečnou, pořádnou proměnnou,
dlouhoperiodickou SX Vulpeculae. Mění se v rozmezí 12 až 17 mag
(fotografický obor) v cyklech dlouhých 425 dní. Díky malé
jasnosti tedy opět Nič moč.
Když jsem prohledával výpisy z deníků Martina Konečného (kdoví,
kde je mu nyní konec), narazil jsem na další zajímavé záznamy,
které by si zasloužily publikaci právě v této rubrice:
8./9. července 1991 23:20 UT roztocká obloha s mhv 7,1 mag
NGC 6800 Vul - triedr 10x50: na této skvělé obloze
(mhv 7 mag) viditelná na první pohled. Pěkná, mlhavá, rovnoměrně
jasná, dokonale kruhová, lehce zrnitá, o průměru 22'. Na
západním okraji nenápadná hvězdička.
Somet binar 25x100: Prstencová hvězdokupa! Dokonale
kruhový prstenec vytvořený z 20 hvězd 10. velikosti. Vnější
průměr 12', vnitřní asi 7'. Prstenec je nejjasnější v západní
části. V dalekohledu je tvar výrazný především bočním viděním.
"Prstencová" hvězdokupa NGC 6800 není samotná. Jiným
případem je NGC 6811 nedaleko d
Cygni, o které se také Martin zmiňuje. Jak ale dokumentuje pozorování
Honzy Kyselého (opět, ale ono se pomocí toho počítače tak snadno
pracuje), ne všichni si toho všimnou.
Ostatně potvrzuje to i Brian Skiff. Ten se zmiňuje pouze
o čtvercovém tvaru hvězdokupy.
13./14. srpna 1993 mhv 5,6 mag
newton 110/805, zv. 32x: Fantastická! Na ploše
15' v průměru
velmi kompaktní bohatá skupina drobných hvězd, všechny pod 11 mag,
alespoň 50 kousků, opravdu nádherná. Méně než 0,5° od ní je
skupina jasných hvězd, která by v triedru mohla svádět k záměně
se skutečnou hvězdokupou.
No a nakonec tu mám ještě jedno pozorování od Martina Konečného.
Tentokráte se jedná o zajímavou mlhovinu NGC 2261 v Jednorožci,
o které se v minulosti několikrát rozepisoval Leoš Ondra:
28./29. prosince 1992 refraktor 63/840 mhv 6,2 mag
NGC 2261 Mon - zv. 34x: je slabě vidět jako malá,
kruhová ploška bez vnitřních zjasnění jihozápadně od hvězdičky
jedenácté velikosti. R Monocerotis, která má po většinu doby
podobnou jasnost, není vidět asi proto, že je zabalená v jasné
mlhovině. Zv. 84x: R Mon je slabě vidět jako pouhé
zjasnění. Mlhovina má opravdu tvar komety a nepravidelnou
strukturu, ale na nějaké podrobnosti by to chtělo nejméně
patnácku. Celková jasnost je asi stejná jako ta hvězda na
severovýchodě.
NGC 2261, neboli Hubblova proměnná mlhovina si určitě zaslouží
vaší pozornost.
R Monocerotis je velmi mladou hvězdou
(její svítivost se odhaduje na 1500 Sluncí), která je z části
ještě zabalena do prachového obalu. Kromě změn jasnosti,
se ale mění i vzhled mlhoviny(!). Detailní fotografie
ukazují, jak se ty stejné detaily různě objevují a zase mizí,
ve shodě se změnami osvětlení i samotné mlhoviny. První si toho
všiml právě Edwin Hubble roku 1916. Jako mlhovinu však NGC 2261
nalezl už Sir William Herschel.
Když už jsme u mlhovin, rád bych zmínil své pozorování jiného
zajímavého objektu - NGC 2467, o kterém jsem se zmiňoval před
rokem v článku Po stopách mořeplavců. Je vidět i z našich
zeměpisných šířek, mnohem nápadnější však byla v indickém Udajpúru
(25 ° severní zeměpisné šířky) a to i přesto, že jsem se na ni díval
obyčejným triedrem 10x50:
12./13. listopadu 1996 20:30 UT mhv kolem 6 mag
NGC 2467 Pup - na první pohled! Člověk ani nemusí vědět, kde
přesně leží. Nápadná kruhová skvrnka, která se zjasňuje do
středu, tam obsahuje nejméně jednu hvězdu (zřejmě i druhou
slabší); její průměr je tak 1 až 1,5 násobek vzdálenosti x a
7 Puppis; jasná hvězda neleží v centru, připadá mi, že mlhovina
je rozsáhlejší na sever od ní.
Takže se na ni letos určitě podívejte. Bude-li po přechodu
studené fronty, tedy čistý průzračný vzduch, pokuste se i o další
mlhoviny v zimní části nebe. Příště bych jim totiž chtěl věnovat
více prostoru. Jako malé lákadlo pak přikládám ještě své pozorování dvojice
poněkud utajených planetární mlhovin - jedné opět v Lodní zádi,
druhé v Blížencích.
28./29. prosince 1996 Úpice Somet binar 25x100 mhv 6 mag
2452 Pup - nápadnější než NGC 2467; na první pohled, bez
problémů stačí k jejímu nalezení i Atlas Coeli. U jejího
severozápadního okraje leží hvězda; mlhovina je kruhová, možná
obsahuje jedno, dvě stelární zjasnění, jisté to ale není; úhlová
velikost kolem 10'.
1./2. března 1989 Brno refr. 150/2250 mhv neudáno
NGC 2371-2 Gem - zv. 56x: slabá mlhavá skvrnka,
oválná, okraje difuzní; zv. 100x: mnohem nápadnější a
větší; zv. 140x: oválná, vidět jsou dvě jasná jadérka,
která se dotýkají; zv. 225x: západní jadérko se mi zdá
západní, ale jen mírně; zv. 375x: za šarlatánských
podmínek se zdála ve tvaru piškotu.
Obě planetárky jsou viditelné i malými dalekohledy, i když NGC
2371-2 dost mizerně. Ta má ale podle své podoby na fotografiích
zajímavou přezdívku Burák.
NGC 2371-2 na snímku v Palomarském atlasu. Vzhledem
k rozlišení tiskárny se na něj doporučujeme podívat z větší
dálky.
Když už ale probírám planetární mlhoviny, musím se určitě zmínit
o NGC 2346 v Jednorožci. V současnosti totiž prožívá něco velmi,
velmi zajímavého:
2./3. března 1989 refr. 200/3000 mhv neuvedeno
NGC 2346 Mon - zv. 75x: slaboulinká hvězdička,
snad trochu mlhavá; zv. 300x: mlhavá, rozplizlá skvrnka,
která má uprostřed "špendlíkovou hlavičku" (V361
Mon).
NGC 2346 je tzv. bipolární planetární mlhovinou, jejíž vzdálenost
se odhaduje asi na 800 parseků. Uprostřed můžete spatřit
centrální hvězdu, která však není centrální hvězdou
mlhoviny. Její spektrum A5V ji totiž vylučuje jako potřebný
ionizační zdroj. Je prostě příliš chladná. Podrobným rozborem
spektra se ale zjistilo, že se jedná o jednočarovou
spektroskopickou dvojhvězdu s periodou téměř přesně šestnáct dní.
Průvodce, o hmotnosti kolem 0,4 Slunce, tvoří hvězda typu sd0
s povrchovou teplotou mezi 60 a 100 tisíci kelviny a svítivostí
mezi 20 a 90 Slunci. Ta je skutečným jádrem mlhoviny.
Od roku 1899, ze kterého jsou první fotografické snímky, až do
roku 1981 se se soustavou zas tak nic zajímavého nedělo. Pak však
Lubomír Kohoutek (ten, který může za tu slavnou kometu) objevil
zákryty centrální hvězdy s amplitudou jedna magnituda. Podrobná
pozorování brzo ukázala, že se "zákryty" rychle
rozšiřují a prohlubují. Roku 1983 už okupovaly tři čtvrtiny
periody (15,995 dne - tedy stejné, jako byla před jejich
objevem perioda spektroskopická) a maximum jasnosti pokleslo o 1
magnitudu. V roce 1986, jak ukazuje přiložená světelná křivka
společnosti VSNET (http://www.kusastro.kyoto-u.ac.jp/vsnet/),
pak naopak zcela zmizely.
Současný model NGC 2346 je asi takový: Hvězda, která je
jádrem mlhoviny, je značně vyvinutá, na tzv. asymptotické větvi
obrů, zřejmě těsně před vznikem bílého trpaslíka. Občas, jednou
za několik let, začne kolem sebe vyvrhovat na vodík chudý
materiál své obálky. Ten, jakmile dosáhne vzdálenosti několika
stovek poloměrů Slunce, zchladne a během několika dní rychle
zkondenzuje na prachové částice. Tento prach sice září
v infračerveném oboru (potvrzeno družicemi), je však značně
neprůhledný pro optické záření.
Větší graf znázorňuje světelné změny V651 Monocerotis
pozorované členy skupiny VSNET v letech 1983 až 1996. Menší graf
zachycuje jeden typický "zákryt" hvězdy spektrální
třídy A, pozorovaný ve fotoelektrickém oboru V od 26. ledna do
15. února 1982.
Jelikož je tento materiál vyvrhován po dávkách, je jasnější
A hvězda při svém oběhu kolem těžiště, postupně zakrývána různými
oblaky. Pozorované "zákryty" jsou tedy výsledkem
neprůhledných prachových mračen přecházejících před hvězdou.
V okolí systému ovšem nemají dlouhého trvání. Díky gradientu
tlaku záření jsou brzo vytlačeny pryč a obohacují vnější části
planetární mlhoviny.
A teď to nejdůležitější. Podle posledních zpráv se jádro NGC 2346
začalo opět zeslabovat. V polovině září mělo 11,3 mag, koncem už
12,0 mag. Je tedy dost možné, že začala být opět aktivní.
Těsné okolí NGC 2346 s vyznačenýma srovnávačkama. Jejich
hvězdné velikosti, vč. barevných indexů,
jsou uvedeny v tabulce.
V únoru tomu bude pět let, kdy vzplála Nova Cygni 1992, dnes také
označována jako proměnná V1974 Cygni. Stala se bezesporu jednou
z důkladněji studovaných objektů svého druhu. Hodně jsme o ní
slyšeli a
určitě ještě hodně uslyšíme. Na tomto místě bych proto chtěl
toto kulaté výročí vzpomenout jen symbolicky, světelnou křivkou
pořízenou členy Astronomické společnosti v Hradci Králové.
Jmenovitě se jedná o Martina Lehkého, Honzu Kyselého, Luďka
Dlabolu, Martina Navratila, Petra Šrétra a Martinu Junkovou (snad
jsem ta jména nepopletl). Tak jak nova slábla, používali
k pozorování následující přístroje: volné oko (oči), dělostřelecký
binar 10x80, Somet binar 25x100, refraktor 100/450
a 200/3500.
Tolik pro dnešek všechno. Nyní by bylo na místě popřát vám pěkné
vánoce a šťastný nový rok. Jenže, když jsem byl v Indii, uvědomil
jsem si, že to není až tak jednoduché. Právě tam jsem byl
svědkem oslav konce starého a začátku nového hinduistického roku.
Když si uvědomíte, že ho slavila téměř miliarda lidí,
začnete se na naše křesťanské svátky dívat trochu jinak. Takže
raději - sbohem příště.
m(V) B-V
a 10,24 mag +0,14 mag
b 11,02 mag +0,36 mag
c 12,01 mag +0,11 mag
d 12,80 mag +0,21 mag
e 13,21 mag -0,15 mag
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |