OBSAH:
Záhadné zdroje záblesků záření gama
Kdybych dostal tradiční novinářskou otázku, co považuji za
největší objev roku, rozhodně bych nezaváhal - zcela
jednoznačně jde o sérii objevů, které souvisejí se
"záhadou čtvrtstoletí", čili se zábleskovými
zdroji záření gama.
Pro pořádek něco historie. Koncem šedesátých let se
nukleární mocnosti dohodly na zákazu zkoušek jaderných
zbraní v zemské atmosféře a za jejími hranicemi. K ověření,
že se zákaz dodržuje, byly využity americké družice typu
Vela, obíhající kolem Země v periodě čtyř dnů po kruhových
drahách o poloměru 125 000 km vždy nejméně ve dvojicích. Na
jejich palubě se nalézaly citlivé detektory měkkého záření
gama (pásmo od 100 keV do několika MeV), neboť z předešlých
pokusů s jadernými výbuchy v atmosféře se vědělo, že výbuch
se snadno prozradí právě v tomto energetickém pásmu.
V roce 1973 sdělila skupina amerických odborníků vedená
R. Klebesadelem, že v záznamech družic Vela se nacházejí
krátkodobá vzplanutí měkkého záření gama, jež pocházejí
z vesmíru a nesouvisejí s případným porušením smlouvy; tj.
jejich zdrojem je přírodní proces neznámé povahy. Náběh
typického vzplanutí, označovaného zkratkou GRB (Gamma-Ray
Burst), představoval vždy jen zlomek sekundy a po ostrém
maximu následoval exponenciální pokles až na úroveň šumu
pozadí během sekund až stovek sekund. Vzplanutí se
vyskytovala naprosto nepředvídaně s kadencí průměrně jednou
za den v libovolných částech oblohy a nebyla doprovázena
žádnými úkazy ve standardních oborech spektra jako je
optické či radiové okno. Od samého počátku spočíval hlavní
problém v určení povahy GRB v naprosto nedostatečné
přesnosti jejich zaměření na obloze. Z povahy záření gama je
zjevné, že zdroj nelze nějakou optikou zobrazit. Ostrý náběh
vzplanutí však umožnil využít metody kosmické triangulace,
tedy stanovit prodlevu mezi detekcí vzplanutí na dostatečně
vzdálených družicích. Dvě družice ovšem k vymezení polohy
zdroje nestačí; obdržíme pouze relativně úzký pás podél
některé hlavní kružnice na obloze. Pokud máme měření ze tří
družic, nalézá se zdroj v jednom ze dvou průsečíků takových
pásů a pokud máme alespoň čtyři družice, je určení polohy
jednoznačné a závisí hlavně na dobré synchronizaci palubních
hodin na všech družicích. Tak se alespoň občas podařilo
stanovit nevelké chybové plošky a v nich se hledaly
dodatečně optické či jiné protějšky.
Tyto snahy o identifikaci GRB v jiných spektrálních oborech
byly po řadu desetiletí pozoruhodně neúspěšné. Snad jedinou
výjimkou byla sdělení B. Schaefera, že v chybových ploškách
našel na dávných archivních fotografických snímcích jasné
a relativně krátkodobé záblesky. Potíž však spočívá jednak
v příliš velké rozloze chybových plošek a zejména v možnosti
záměny reálného optického záblesku s kazem v emulzi,
popřípadě jiným prozaičtějším zdrojem signálu. U nás se
tomuto archivnímu výzkumu věnuje už patnáct let skupina
dr. Reného Hudce z observatoře v Ondřejově, která využívá
především fotografického archivu Středoevropské sítě pro
sledování bolidů a také fotografického archivu německé
hvězdárny v Sonneberku. Koncem loňského roku oznámili, že
v poloze chybové plošky vzplanutí gama v souhvězdí Herkula
z 20. července 1996 nalezla kvasar s červeným posuvem
z = 1,7. Nicméně rozdíl mezi středem chybové plošky a polohou
kvasaru dosahoval plných 10 obloukových minut, což fyzikální
souvislost objektů téměř vyloučilo.
Triangulační metoda určování poloh GRB sice nabyla na ceně
tím, jak se postupně dařilo vypouštět kosmické sondy do
vzdálených hlubin sluneční soustavy (tím se zvyšovaly délky
základen, což naopak znamenalo omezení velikosti chybových
plošek), ale má svá úskalí. Hlavním je dlouhá doba redukce
měření, jež znamená, že přesné polohy jsou známy až několik
dnů po vlastním úkazu, a to už většinou bývá na optickou,
rentgenovou či rádiovou identifikaci asi pozdě. Proto
odborná veřejnost uvítala vypuštění obří družice Compton
v dubnu 1991, na jejíž palubě se nalézá aparatura BATSE,
umožňující určit alespoň přibližnou polohu zdroje na obloze
(s přesností na 7 úhlových stupňů) ihned bez přispění jiných
aparatur. To sice nestačí k identifikaci, ale může pomoci
statistickým výzkumům.
Citlivost aparatury BATSE je taková, že za šest let provozu
máme údaje o přibližné poloze 2000 vzplanutí gama. Výsledek
je šokující a jednoznačný, zábleskové zdroje GRB se
vyskytují po celé obloze rovnoměrně, bez sebemenší
koncentrace v jakémkoliv směru či ploše. Za druhé, počet
slabých zdrojů GRB je menší, než by se dalo očekávat
z homogenního rozložení zdrojů v prostoru. To tedy znamená,
že na jedné straně pozorovatel na Zemi nemá vůči populaci
GRB žádné význačné postavení, ale na druhé straně se nachází
právě uprostřed takové populace!
To dává smysl jedině v případě, že zdroje GRB se nacházejí
buď na periférii sluneční soustavy (v kulovém Oortově mračnu
komet), anebo v kosmologických vzdálenostech srovnatelných
s kvasary. Jak patrno, nejistota v určení vzdáleností GRB
činí asi deset řádů, tj. nejistota v odhadu zářivého výkonu 20
řádů, a s něčím takovým se astronomové dosud ve své praxi
nesetkali. Dokud nejsme schopni alespoň řádově určit
vzdálenost záhadné populace objektů, jsme ve stejné situaci
jako když se pokoušíme objasnit povahu jevů UFO na základě
pozorování jediného pozorovatele.
Aparatura BATSE téměř vyloučila rekurenci vzplanutí z daného
zdroje, tj. zdá se, že každý zdroj vzplane pouze jedinkrát,
což znamená, že může jít o velmi velké katastrofy, při nichž
je původní objekt či objekty zničen. Ani toto omezení však
příliš nepomáhá teoretikům, kteří v mezidobí vymysleli
několik set rozličných mechanismů vzplanutí gama. Nezřídka
jediný autor podal několik navzájem si odporujících
vysvětlení. Celkový počet prací, věnovaných záhadným zdrojům
GRB, dosáhl za posledního čtvrtstoletí 2500 - zhruba týž
je i počet pozorovaných GRB!
Není divu, že problematika povahy zábleskových zdrojů záření
gama se stala námětem "Velké debaty,
kterou uspořádali američtí astronomové v Smithsoniánském
přírodovědeckém muzeu ve Washingtonu dne 22. dubna 1995.
Diskuse mezi Donaldem Lambem a Bohdanem Paczynskim se konala
v témže historickém sále, kde se 20. dubna 1920 konala první
Velká debata o povaze spirálních mlhovin mezi Heberem
Curtisem a Harlowem Shapleyem. V současné debatě hájil Lamb
názor, že GRB tvoří populaci objektů v kulovém halu Galaxie,
kdežto Paczynski soudil, že GRB jsou kosmologicky daleko.
Ani jeden autor však neměl po ruce jednoznačné důkazy
o fyzikální povaze vzplanutí.
K převratu došlo právě o rok později, když se 20. dubna
1996 na kruhovou dráhu ve výši 600 km nad Zemí dostala
specializovaná italsko-holandská družice BeppoSAX (L. Piro,
E. Costa, J. Heise), schopná registrace záblesků gama
celooblohovým monitorem GRBN v pásmu 40-700 keV a následného
hbitého zaměření plošky GRB rentgenovými detektory se
širokým (WFC) a úzkým (NFI) zorným polem. Detektory pracují
v pásmu 2-26 keV (WFC) resp. 0,1-300 keV (NFI) a pokrývají
neustále 5% oblohy. Z časové koincidence v monitoru gama
a širokoúhlém detektoru WFC lze oblast zaměřit s přesností
na 5' během 2 hodin a při následné identifikaci zdroje
detektory NFI dokonce s přesností na 3', a to nejpozději
do 8 hodin, což většinou stačí k hledání optického
protějšku.
Trpělivé čekání se vyplatilo až 28. února 1997, kdy se díky
rychlé spolupráci operátorů družice BeppoSAX s pozemními
observatořemi zdařilo J. van Paradijsovi aj. nalézt optický
protějšek GRB v souhvězdí Orionu pouhých 21 hodin po explozi
pomocí 4,2 m reflektoru W. Herschela na observatoři La Palma
na Kanárských ostrovech. Objekt byl v době pozorování V=
21 mag a rychle slábnul. Nicméně Hubblův kosmický teleskop
jej zachytil ještě 26. března jako objekt 25,7 mag a znovu
7. dubna, kdy klesl na 26,0 mag. Naposledy ho HST snímkoval
5. září 1997, kdy zeslábl na V = 28, 0 mag, ale ve
vzdálenosti 20'' od něho je stále vidět ploška mateřské
galaxie V = 25,7 mag. Naneštěstí v jejím spojitém spektrum
nebyly nalezeny žádné spektrální čáry. Naproti tomu Keckův
II. dalekohled objevil již 31. března v bezprostředním okolí
GRB (pod 8'') dvě slabé galaxie s emisními čarami, jejichž
červené posuvy činí z = 0,39 a z = 0,64. Již 8 hodin po
explozi GRB byl na stejném místě pozorován rentgenový zdroj
a den po výbuchu také slabý bodový radiový zdroj
s intenzitou až 0,8 mJy. Konečně zatím nejzajímavější
pozorování pochází z 8. května 1997, kdy družice BeppoSAX
nalezla vzplanutí gama o trvání 15 s a kdy necelých 6 hodin
po explozi byl zdroj identifikován kamerou NFI v rentgenovém
pásmu, jak se s časem zjasňuje! To umožnilo jeho optickou
identifikaci řadou velkých teleskopů. Objekt se opticky
vynořil až 24 h po explozi GRB s jasností v pásmu
R = 21,2 mag, jež se během dvou dnů zvýšila až na 19,6 mag. Rovněž
rádiové sledování 3,7 hodiny po explozi neukázalo žádné
rádiové záření, které se poprvé vyskytlo až týden po explozi
na frekvenci 8,5 GHz s intenzitou 0,4 mJy.
Keckův II. dalekohled pořídil první spektra oblasti
11. května a odhalil tam absorpční čáry ionizovaného železa,
posunuté k červenému konci v hodnotě z = 0,835. Podle
všeho je GRB ještě dále, ale blíže než z = 2,1.
Paczynského tvrzení se tak začíná naplňovat: zdroje
vzplanutí gama jsou téměř určitě v kosmologických
vzdálenostech.
Samozřejmě všechny pochybnosti dosud nezmizely, jelikož
stále zbývá málo pravděpodobná možnost, že GRB se na pozadí
vzdálených galaxií či kvasarů pouze promítají a dále
v několika dalších případech velmi dobře změřených poloh se
nepodařilo žádné optické ani radiové záření nalézt vůbec.
Počet identifikací roste jen pomalu a než se podaří opatřit
statistický významný vzorek, uplyne ještě nějaký čas. Proto
též odborníci uvítali s potěšením nedávné překonfigurování
spektrometru gama na kosmické sondě NEAR, která směřuje
k planetce EROS. Data ze spektrometru lze nyní přijímat
prakticky v reálném čase a tak nezávisle zaznamenávat
okamžiky vzplanutí gama v poloze velmi daleko od Země. To
zlepšuje vyhlídky na kosmickou triangulaci kombinací
pozorování ze sond Ulysses a Wind se zpřesněním poloh na
1' a tím i větší nadějí na jednoznačnou optickou či
rádiovou identifikaci. První vlaštovkou se stala detekce GRB
z 15. září 1997, jež zároveň ukázala, že detektor na sondě
NEAR je mimořádně citlivý.
To nejzajímavější je ovšem stále před námi, totiž výklad
fyzikální povahy vzplanutí. Jsou-li totiž GRB opravdu
kosmologicky daleko, pak za předpokladu, že jde o všesměrové
zářiče, vycházejí pro ně úžasné zářivé výkony i energie řádu
1043 W a 1045 J, uvolněné v objemu o rozměru
pouhých stovek kilometrů. To jsou zářivé výkony až o tři řády
větší než u kvasarů a energie, kterou GRB vyzáří za několik
sekund je téhož řádu jako energie, vyzářená Sluncem během
celé jeho existence!
Zatím asi nejvíce bodů získává domněnka R. Narayana,
B. Paczynského a T. Pirana z roku 1992, která hledá zdroj
vzplanutí gama ve splynutí dvou neutronových hvězd v těsné
dvojhvězdě následkem vyzařování gravitačních vln.
Fenomenologicky jde o rozpínání ohnivé koule vysoce
relativistickou rychlostí do nehomogenního velmi zředěného
intergalaktického prostředí. Tomu by odpovídal dlouhý
rentgenový, optický i radiový "dosvit",
pozorovaný u některých GRB. Stále však není ani zdaleka
vyloučeno, že třída GRB představuje směs rozličných
fyzikálních mechanismů pro útvary, které jsou od nás různě
daleko. Nikdo také nemůže s jistotou vyloučit, že záření GRB
je usměrněno do úzkých svazků, které jen někdy zasáhnou
Zemi. Pak by skutečná četnost GRB mohla být o několik řádů
vyšší a naopak zářivé výkony a energie o několik řádů nižší.
Rozhodně bychom však neměli fenomén GRB podceňovat. Jak
uvádí R. Zimmerman (není příbuzný se známým českým
polyhistorem!), splynutí dvou neutronových hvězd se dříve či
později vyskytne i v naší Galaxii. V první fázi splynutí se
uvolňují především neutrina a gravitační vlny, jejichž
nesmírná energie může poškodit atmosféry planet
a zlikvidovat život do vzdálenosti až 1 kpc od výbuchu.
Podle P. Mészárose a M. Reese dochází vzápětí k přeměně párů
neutrin a antineutrin na páry pozitron-elektron, jež spolu
posléze anihilují na fotony záření gama. Rychlé protony
v ohnivé kouli předají energii rázové vlně, jež pak
prostupuje rozpínající se relativistický oblak a nese zkázu
všemu živému do nezanedbatelné vzdálenosti. Jedině fakt, že
tu dosud jsme, svědčí pro to, že zmíněné katastrofy
nepostihují vnitřní partie Galaxie častěji než jednou za pár
miliard let.
Je Věšák otevřenou hvězdokupou?
V Lištičce, kousek od hranic se souhvězdím Šípu, najdete skupinku
hvězd šesté velikosti seskupené do tvaru věšáku či ramínka na šaty.
V literatuře je
také uváděna pod názvem Bronchiho kupa či Cr 399. Jako
o malém oblaku severně od dvou hvězd na konci Šípu se o objektu ale
zmiňuje v Knize stálic již starověký astronom Al-Súfi. Jedná
se o blízkou a řídkou otevřenou hvězdokupu, či
jenom o náhodné seskupení jasnějších hvězd? Po dlouhá léta se
hvězdáři přikláněli k druhé z možností. Výsledky družice
Hipparcos však leccos změnily.
Evropská kosmická agentura (zkr. ESA) dala letos v červnu ke
všeobecnému používání katalogy sestavené na základě pozorování
sondy Hipparcos. Určitě jste o ní slyšely. O převratných
výsledcích, jež značně ovlivní budoucí rozvoj astronomie i
astrofyziky, psal na stránkách Trpaslíka například Mirek J. Plavec.
Přesná měření poloh
hvězd a především jejich změny s časem jsou totiž pro mnohé obory
nadmíru důležité. Hlavním výsledkem Hipparcose jsou právě
paralaxy, polohy hvězd, jejich vlastní pohyby a fotometrické
vlastnosti. To vše pro jeden milion hvězd do přibližně 12 a půl
magnitudy.
Tento báječný soubor je možné použít k ledasčemu. Například se
můžeme podrobněji podívat na Věšák:
Mapa Věšáku a jeho okolí sestavená na základě Guide Star
Catalogue. Nejslabší zakreslené hvězdy mají asi 15,5 mag. Čísla
u deseti nejjasnějších stálic jsou (bez 180000) pořadová čísla
v Henry Draper Catalogue, zkráceně HD.
Věšák či Bronchiho kupu tvoří deset hvězd s jasností mezi 5 a 7
mag, včetně trojice 4, 5 a 7 Vulpeculae. Skupina má úhlové
rozměry 2° x 1° a je krásným objektem pro triedr
či jiný obdobně malý přístroj.
Normálně takto řídké a rozsáhlé skupiny hvězd nejsou považovány
za kandidáty na otevřené hvězdokupy (tj. hvězdy jež vznikly
prakticky současně z jednoho molekulového oblaku). Nicméně na
začátku století Věšák formálně do svého katalogu zařadil švédský
astronom P. Collinder jako 399. objekt. Zřejmě jedinou
důkladnou studii kupy provedl téměř před třiceti roky Douglas
Hall a Franklin van Landingham. V roce 1970 v Publications
of the Astronomical Society of Pacific prezentovali tehdy
nejlepší dostupná data jednotlivých jasných hvězd, jako je jasnost
a spektrální typ. Práci uzavřeli s tím, že šest hvězd Věšáku jsou
skutečnou kupou. Hall a van Landingham totiž nalezli u pěti jasných
modrých hvězd (spektrální typ A a B) a HD 182955 (obr typu K)
stejné radiální rychlosti. Jejich vlastní pohyby a fotometrické
paralaxy pak nebyly v rozporu s případnou příslušností ke
hvězdokupě. Její vzdálenost odhadli na 400 světelných let, tedy
o něco dál než Plejády. Je však nutné poznamenat, že měření, která
měli k dispozici, nebyla příliš věrohodná a tak mohli ke kupě
klidně přidat i množství dalších slabých hvězd - jednoduše
proto, že data byla natolik nejistá, že jejich členství
nevylučovala.
Nyní se ale situace změnila. Věšák je totiž spolehlivě
v dosahu sondy Hipparcos. Předně si musíme říci, že skutečné otevřené
hvězdokupy mají většinou průměr menší než 30 světelných let.
Plejády zabírají na nebi dva stupně, vzhledem k jejich
vzdálenosti 390 světelných let, tudíž nejjasnější členky
zabírají v prostoru 13 světelných let. Současně musí mít všechny
hvězdy velmi podobné vlastní pohyby - musí se pohybovat stejným
směrem.
182972
U spousty hvězdokup, vzhledem k jejich příliš velkým
vzdálenostem, nemůžeme tyto dvě vlastnosti posuzovat, nicméně
u Věšáku to jde. Základní informace o desíti nejjasnějších hvězdách
Cr 399 najdete v přiložené tabulce. Nejistota ve vlastních
pohybech, tj. změny rektascenze a deklinace vlivem prostorového
pohybu hvězdy, je uvedena s chybou menší než 1 na posledním
platném místě. Paralaxy jsou pak uvedeny s chybou kolem 0,8
milivteřiny. Pro nejvzdálenější hvězdy je to tudíž chyba dvacet
pět procent, naopak pro nejbližší pouze pět procent.
Jak je patrné, vzdálenost hvězd se pohybuje mezi 1 140 (u druhé
HD 182422, avšak s nejistotou 300 sv. let) a 218 světelnými roky
(pro šestou HD 182919). Ihned je tedy zřejmé, že původní Hallova
a van Landinghamova kupa vzala za své.
Porovnání seznamu se také ukazuje, že jen stěží mezi desítkou
hvězd najdeme alespoň dvojici s podobnou vzdáleností i vlastním
pohybem. Například HD 182620 a HD 182972 sice leží stejně daleko,
nicméně evidentně se každá pohybuje jinam.
Žádná otevřená hvězdokupa Věšák zcela jistě neexistuje. K tomuto
závěru jsme dokonce ani nepotřebovali znát (tak jako Hall a van
Landingham) radiální rychlosti jednotlivých hvězd. Stačilo jen
použít přesná měření zprostředkovaná družicí Hipparcos.
Finaglovo pravidlo:
Jak známo, pokud si při astronomickém pozorování
chceme posvítit např. při psaní, nejlépe je použít slabé,
čistě červené světlo (buňky nočního vidění, tzv. tyčinky,
jsou na červené světlo málo citlivé, nedojde proto k jejich
oslnění a není pak nutné čekat, než se oko opět adaptuje na
tmu). Jak ale takovou červenou pozorovací baterku vyrobit?
V ideálním případě by měla mít tyto vlastnosti :
V každém případě doporučuji použít jako světelný zdroj
červené LED diody - poskytují čistě červené světlo a zároveň
mají zcela minimální spotřebu energie. Svítilnu samotnou je
možno konstruovat různými způsoby: Například je možno použít obyčejnou
svítilnu, pouze místo žárovky našroubovat objímku
s připájenou LED, přičemž takovéto diody v objímce se dají
koupit i hotové. Nesmíme ale zapomenout zapojit do obvodu
odpor (správně rezistor), jehož hodnota se pohybuje podle
potřeby a podle napětí baterie mezi 100 ohmy a 10 kiloohmy.
Takto vzniklá baterka splňuje většinu našich požadavků,
avšak obvykle neumožňuje regulovat intenzitu světla.
V některých případech může také být zbytečně velká nebo
těžká.
Další možností je vyrobit si "osvětlenou
podložku" - koupit si pevnou podložku na psaní
(mívají i svorku pro uchycení listu papíru nebo sešitu), na
ni připevnit baterii a vypínač a nahoru vyvést ohebný
drátek, na jehož konci je svítivá dioda, která osvětluje
podložku shora. Nemusíme tak držet svítilnu v ruce.
Nevýhodou je neskladnost takového zařízení a fakt, že abyste
si posvítili tam, kam potřebujete, musíte drátek s diodou
ohýbat, čemuž brzy podlehne a přelomí se. Posvítit si
takovou věcí na cestu nebo na dalekohled je navíc prakticky
nemožné.
Jako nejvýhodnější se mi proto jeví následující osvědčená
konstrukce :
Získáme baterku, která svítí čistě červeným regulovatelným
světlem, je lehká, nevelká a je poměrně odolná vůči pádu.
Jak dlouho při průměrném provozu vydrží, přiznám se, nevím.
Žádná z těchto baterek, které jsem vyrobil, se totiž pokud
vím svícením ještě nevybila. A to je té nejstarší přes tři
roky!
Vlastnosti baterky hodně záleží na tom, jaké LED použijeme.
Nejpoužívanější jsou obyčejné červené LED s matnou červenou
hlavičkou. Jejich světlo je rovnoměrně rozptýleno do poměrně
širokého prostorového úhlu, takže je osvětlena velká část
např. pozorovacího deníku i z malé vzdálenosti. Nevýhodou
je, že jejich světlo je poměrně slabé, nehodí se tudíž např.
ke svícení na cestu.
Já používám tzv. vysoce svítivé červené diody. Poznají se
podle průhledné nezabarvené hlavičky. Jsou k dostání ve dvou
velikostech : o běžném průměru 5 mm a větší o průměru 10 mm
(nazvané jedním prodavačem "superšajn"). Těmito
většími si lze svítit na cestu už velice slušně. Tyto LED
mají při nízké spotřebě skutečně vysokou svítivost a velmi
se mi osvědčují. Jejich světlo je však koncentrováno do
poněkud užšího prostorového úhlu a také není tak rovnoměrně
rozloženo jako u klasických LED. Proto hodlám v budoucnu
vyrobit baterku s přepínačem, který umožní volit mezi
svícením klasickou LED při psaní a mezi svícením vysoce
svítivou LED např. na cestu a spojí tak výhody obou typů.
Téměr po půl roce půstu, od dob slavné vlasatice C/1995O1
(Hale-Bopp), se na severní obloze objevila konečně další
jasnější kometa C/1997T1 Utsunomiya. Objevena byla vizuálně
japonským astronomem amatérem 3. října a v době objevu se
nacházela v souhvězdí Cepheus, vzhledem připomínala mlhavou
skvrnku bez chvostu, jejíž jasnost se pohybovala kolem
10. velikosti. Někdo může namítat, že tato kometa nepatří mezi
jasnou elitu, ale když člověk sleduje delší dobu vlasatice
jen jedenácté až patnácté velikosti, je to pro něj v tom
okamžiku prostě závratná jasnost.
Během října se Utsunomiya
celkem svižně přesouvala do souhvězdí Labutě, přes které si
to namířila do Lyry, kam vstoupila zhruba počátkem
listopadu. Po celou dobu jsem se snažil kometu sledovat při
každé možné příležitosti, pokud počasí dovolilo, jako že
nebylo nijak příznivé. Nicméně jsem získal celkem slušný
počet pozorování na tu bídu. Také večer 4. listopadu 1997
jsem se pokusil o vyhledání komety, ale nebylo to vůbec
jednoduché. Poté co jsem odpozoroval prvé dvě komety z osmi,
které jsem měl na programu pro tento večer, vzal jsem do
ruky binokulár 25x100 a zcela suverénně jsem začal
s vyhledáváním nejjasnější vlasatice současné severní
oblohy. Do ruky jsem si nevzal ani mapku, neboť jsem to
pokládal za zbytečnost. Dalekohled jsem namířil zhruba do
okolí kde by měla být a začal jsem klasicky "zametat".
Nálada byla optimistická, postupem času se však zhoršovala.
Po kometě nebylo ani památky. Přeci nemohla jen tak zmizet.
Rozhodně jsem se nehodlal vzdáti. Vzal jsem do ruky přesnou
vyhledávací mapku a přešel k trochu většímu dalekohledu,
42cm newtonu na dobsonově montáži a pokračoval jsem
v pátrání.
Minuty ubíhaly jako voda, nervozita stoupala,
když tu jsem si povšiml malé nenápadné mlhavé skvrnky
nacházející se kousíček od jasné hvězdy gama Lyrae
- Sulaphat (Želva). Huráá. Já myslel, že se jí stalo něco
a ona se zatím schovala, mrška. Byla maskována silným
závojem rozprostírajícím se okolo hvězdy. Viditelná byla
v této chvíli pouze jasná zkondenzovaná centrální část komy.
Na odhad jasnosti a na pozorování to zatím nebylo, musel
jsem čekat až se trochu vzdálí do ústraní. Zatím jsem udělal
kresbu okolí a šel jsem se věnovat další kometě. Vrátil jsem
se zhruba po hodince a to již bylo vše jinak. Kometa se
zřetelně posunula, již nebyla tak přesvícena a to se
projevilo hlavně na celkovém vzhledu, přibrala značně na
průměru (odhad 3,6 obloukové minuty). Jasnost jsem určil na
9,1 magnitudy. Pro porovnání jsem kometu zakreslil do stejné
skici, kterou jsem pořídil o hodinu dříve a poté jsem se již
začal opět věnovat rutinní práci. Bylo to opravdu pěkné.
A jaké z toho plyne poučení? "Pokud nevidíte to co by jste
měli vidět, nezahazujte své dalekohledy, problém by mohl být
jinde.
Přiložená kresba komety Utsonomiya byla pořízená 4. listopadu v 18:20 UTC (blíže ke hvězdě) a 19:25 UTC (dále od hvězdy) pomocí dobsonu 42/210 (zv. 81x). Sever nahoře, západ dole. Pravda a bludy mezi nebem a zemí
Má přednáška bude, podobně jako polární záře, zavěšena někde na půl
cestě mezi nebem a zemí. Mým úmyslem je totiž povšimnout si historie
některých témat, a to meteorů, kosmického výzkumu a jiných; tedy
předmětů, kde zavedené pravdy byly zcela vyvráceny, kde dřívější
kacířství se stalo nyní uznávanou "pravdou" a staré dobré pravdy jsou
nyní v nemilosti. V závěru se pak chci otázat, co všechny tyto změny
znamenají ve svých důsledcích pro dnešní vědu.
Meteory
Meteory byly v minulosti patrně stejně četné jako nyní, ba možná
i početnější. Je přímo fascinující, jak lidé na tyto nebeské posly dříve
nahlíželi. (...) Dopadnuvší meteority byly ve starověku často
zbožňovány, jako nejzjevnější důkaz existence místních božstev. Mnoho
chrámů a svatyní má ve svých základech údajné meteority. Posvátný kámen
v Mekce je pravděpodobně též meteorit; je-li tomu vskutku tak, pak aspoň
jeden z meteoritů hraje dodnes božskou úlohu.
Lze tedy naprosto seriózně tvrdit, že meteory i meteority byly ve
starověku dobře známy, byly zbožňovány a kolem roku 400 př. n. l. se
všeobecně považovaly na mimozemské, tj. za "návštěvníky
z nebes". Co
způsobilo, že později se tento v podstatě správný názor stal bludem?
Krátce řečeno, způsobil to Aristoteles, hlavní intelektuální antický
myslitel, jehož učení bylo v západním světě posvátné po dobu mnoha
staletí...
Aristoteles usoudil zcela správně, že meteory nejsou nebeské, nýbrž
atmosférické jevy. Jenže tím, že je nazval meteory (doslova: věci,
vznášející se ve vzduchu), uvedl lidi v omyl, že to jsou výlučně atmosférické úkazy. Jeho chyba byla triviální, ale zato podstatná, neboť
nic není horšího než nekritizovaný chybný předpoklad. Dnes je obdobné
nebezpečí tím větší, že poznání se rozpadá na údajně oddělená témata,
o něž mají pečovat k tomu účelu ustanovení univerzitní profesoři. To je
sice administrativně pohodlné, ale intelektuálně absurdní. Následek
Aristotelovy klasifikace je pěkným příkladem pošetilosti snahy klást
přírodě přísné meze: meteory překračují (neexistující) přehradu mezi
oblohou a zemí, mezi vesmírem a atmosférou. Povaha meteorů je nebeská,
ale divadlo, na němž hrají, je atmosférické.
Obecné mínění západních učenců ustrnulo po dobu 2000 let na
předpokladu, že meteory jsou atmosférické, poněvadž to Aristoteles řekl.
Jestliže se tudíž zdálo, že meteory padají z nebes, musela to být iluze,
poněvadž pozemské předměty nemohou padat z nebe, které obsahuje jen
nebeské předměty. Sedláci, kteří měli to štěstí, že viděli a slyšeli
meteority, si o tom jistě mysleli své, ale jejich mínění bylo odepsáno,
neboť šlo o názory pouhých prostomyslných vesničanů.
Nic není tak zaslepující jako ideologie, a každý vědec potřebuje
ideologii, aby mohl docílit pokroku ve své brázdě - na své vlastní
tramvajové lince, která ho může, ale též nemusí vésti správným směrem,
jež mu však dává dobrý pocit, že jede kupředu.
Po kamenném dešti 24. července 1790 ve Francii došlo do Akademie
věd více než 300 písemných prohlášení a dokonce i úlomky kamenů, ale
akademikové to zesměšňovali tvrzením, že jde o "fyzikálně nemožný
úkaz".
C. P. Olivier poznamenal, že "tento případ zůstane provždy varováním pro
lidi, kteří mají pocit, že mohou pronášet konečný soud o věci, ležící
mimo jejich bezprostřední zkušenost".
Kosmické lety
Můžete se ptát, co mají společného meteory s kosmickými lety? Jenže
meteory přece samy cestují prostorem! Létání v kosmu proti působení
přitažlivosti bylo vždy oblíbeným lidským snem. Myslím, že hluboký vliv
tohoto snu může vysvětlit, proč se kosmické lety uskutečnily dříve než
jiné technické úkoly, které by mohly mít blahodárnější význam pro
lidstvo. Mnozí vědci 19. století však byli upřímně přesvědčeni, že
samotné létání je nemožné. Vskutku bylo nemožné docílit vztlak pod
křídlem na základě předpokladů aerodynamiky 19. století, neboť
předpoklady byly chybné. Nicméně byli tito vědci přece jen hodně hloupí,
když denně pozorovali ptáky, létající před jejich nevidoucím zrakem.
Astronomové byli zvlášť nakloněni zatracovat létání. Simon Newcomb,
proslulý svou teorií pohybu Měsíce, napsal roku 1906:
"Důkaz, že žádná možná kombinace známých látek, známých forem
strojů a známých sil nemůže být spojena v praktický přístroj, pomocí
nějž by člověk létal vzduchem na velké vzdálenosti, se zdá pisateli tak
úplný, jak je jen možno u důkazu nějaké fyzikální skutečnosti.
Pro Newcomba by bylo pravděpodobně ještě nemyslitelnější uskutečnit
let člověka na Měsíc - těleso, jehož pohyb Newcomb tak pečlivě studoval.
Všichni průkopníci jsou obvykle ignorováni ortodoxními vědci své doby.
Ciolkovskij i Goddard patří do této kategorie "malého potlesku zaživa,
ale velkého po smrti", i když Ciolkovskému se na sklonku života přece
jen dostalo uznání.
Roku 1935 napsal dr. F. R. Moulton, vedoucí světový odborník
v oboru nebeské mechaniky: "Při vší úctě k těm, kdo svým vzděláním
nejsou připraveni k tomu, aby si uvědomili všechny zásadní obtíže
spojené s putováním od jedné planety ke druhé nebo i jen ze Země na
Měsíc, je třeba říci, že neexistuje ani ta nejmenší možnost uskutečnit
takové výpravy.
Pokud jde o tuto záležitost, blud se rychle rozpadl tváří v tvář
faktům, takže mnozí starší badatelé současnosti s radostí zapomněli na
to, co si o celé věci mysleli před třiceti lety.
Polární záře
Na rozdíl od meteorů byla v 18. století povaha polární záře určena
správně, na základě Halleyovy domněnky, že jde o magnetický vliv
a o pozorování elektrického výboje ve zředěných plynech. Na základě
Cavendishových měření určil E. Darwin výšku polární záře na 65 km. Avšak
o sto let později se tato měření považovala za blud a během
Mezinárodního polárního roku 1882 byla pozorovací stanoviště vybrána za
předpokladu, že polární záře jsou jen 8 km vysoko, a to znehodnotilo
samotná měření.
Vysoká atmosféra
Mým dalším tématem je vysoká atmosféra, na niž budu pohlížet
v nejširším kontextu, tedy jako na ostrov v proudícím slunečním větru.
Začnu proto Aristotelem, který na atmosféru pohlížel obdobně. Uvažoval
o vesmíru s geocentrickými sférami. Nejprve to byla centrální sféra
Země, s tenkou slupkou Vody kolem, dále mohutná sféra Vzduchu, pak sféra
Ohně a konečně sféry Měsíce, Slunce, Planet a Stálic. Po dobu 2000 let
se tato myšlenka udržela, ale mezi rokem 1750 až 1950 aristotelský názor
upadl v nemilost a stal se zcela kacířským, a to ze dvou důvodů. Za prvé
ortodoxní vědci v počátcích 20. století věřili, že nejvyšší vrstvy
atmosféry jsou velmi chladné; například Jeans ve své klasické teorii
exosféry předpokládal konstantní teplotu 219 K, zatímco dnes víme, že
střední teplota ve výškách 200 až 500 km je kolem 1000 kelvinů. Za druhé až do
roku 1960 se soudilo, že atmosféra nemá žádné určité hranice, ale že
poznenáhlu splývá s meziplanetárním prostorem.
Je to ironie, ale dnes je Aristotelés plně rehabilitován. Díky
kosmickým sondám víme, že Slunce trvale vysílá nabité částice do
meziplanetárního prostoru rychlostmi kolem 400 km/s a s náhodnými pohyby
odpovídajícími teplotě 50 000 kelvinů - to je skutečná aristotelovská
sféra Ohně, i když jí dnes obvykle říkáme sluneční vítr. Aristotelés měl
rovněž pravdu, když stanovil dobře definovanou hranici mezi sférou
Vzduchu a sférou Ohně, neboť přechod má tvar rázové vlny na straně Země
přivrácené ke Slunci, ve vzdálenosti asi 100 000 km od Země. Tak jsme
tedy měli model atmosféry, jenž byl správný po dobu 2000 let, pak se
stal na 200 let bludem, a teď je zase považován za pravdu.(...)
Rekapitulace
Je snadné usmívat se nad chybami minulosti, ale nezanechává to
v nás nepříjemný pocit o současném stavu? Kolik z dnešních bludů se
stane zítřejšími pravdami? Kolik dnešních pravd bude diskreditováno? Pro
ty, kteří pracují na univerzitách, může být užitečným znamením pokory
poznání, že věda je především lékem pro vědce, podobně jako historie je
lékem pro historiky, umění je lékem pro umělce, atd. Akademická témata
výzkumu byla navržena jako velmi úspěšná metoda pro absorbování přebytku
intelektuální aktivity, která hledá témata, na nichž by se mohla vybít.
Tisíce lidí se sklonem k akademické práci zde nacházejí přiměřenou
činnost a když jsou tak relativně uspokojeni, vedou navíc společensky
prospěšný život vně své vlastní práce, aby tak společnosti vynahradili
laskavost, s níž jim uděluje toto privilegium. Když to říkám, nechci být
cynikem. Akademická výchova je velkolepý výtvor a kdyby byl svět zahuben
jadernou válkou, zničení takto nahromaděné moudrosti by bylo jednou
z nejsmutnějších ztrát.
Stále však lze definovat vědu jako myšlenkovou soustavu, jež
přitahuje vědce určitého údobí, neboť jim umožňuje, aby se sami
přesvědčili, že dosahují jistého pokroku při lepším chápání přírodních
jevů. Naprogramují si mozky na tento způsob myšlení a pak se snaží
stejně naočkovat nevinné - tomuto způsobu se někdy říká vzdělávání.
Podvratné akce vůči této vědecké ortodoxii jsou násilím potlačovány
- například nyní pomocí cenzury, neboť vědecké práce se posílají
recenzentům. To jsou dobří a správní vědci, kteří ihned vetují cokoliv
revolučního; kdyby se takto nechovali, ohrožovali by tím svou vlastní
reputaci, jakmile by se prokázalo, že nová myšlenka je špatná (a ona
také obyčejně bývá špatná) a ještě více, kdyby se zjistilo, že nová
myšlenka je správná, protože by to snížilo hodnotu jejich vlastních
prací.
Mimo hradby vědeckých zámků jsou stovky, ba možná tisíce
"nezávislých myslitelů". Tito lidé kráčejí drsnější intelektuální
stezkou než ortodoxní vědci, poněvadž toho mají na práci více, než se
jen klouzat podél linky tramvaje; musí klestit cestu džunglí a uhradit
ji pro položení budoucích tramvajových linek. Nicméně je nemusíme nějak
zvlášť litovat: dělají to proto, že je to baví a obvykle jsou ve většině
případů stejně na omylu.(...)
Kolik takových chybných dogmat obsahuje dnešní astronomie a jaderná
fyzika, obory spolu úzce propojené? Je snad někdo tak arogantní, aby si
myslel, že fyzikální zákony navržené pozemšťany platí i mimo naši
zkušenost, v hloubkách rozsáhlého kosmického prostoru? Hvězdy mohou
zářit stejně jako Slunce, ale co třeba kvasary, pulsary a jiné dosud
neobjevené ...sary? Kosmologie je dnes převážně založena na slepé víře,
že červený posuv galaxií je dopplerovský, ale co když to není pravda?
(...) Otázky lze hromadit, ale ortodoxní odpovědi se nevzdalují
z vyježděných kolejí tramvajových linek. A tak je docela rozumné zůstat
zdravě skeptickým vůči současným koncepcím, zvláště vůči těm, jež jsou
tak samozřejmé, že se o nich už ani nemluví.
Každé téma výzkumu spočívá na solidním podkladě faktů, s nimiž se
vědci musejí seznámit; nicméně podněcování představivosti je často
plodnější než programování mysli současnými koncepcemi, jež jsou sice
solidní jako porcelánová váza, ale i stejně křehké. Tak například
i ortodoxní astronom bude souhlasit s tím, že ve vesmíru mohou být
tisíce forem pokročilého života, a že číst si o nich v klasických
knížkách science-fiction je patrně lepší než studovat nejposlednější
omylné kosmologické teorie.
Učitelé jsou dnes tolerantnější k bludům, ale asi ne zcela
tolerantní. Věřím, že má přednáška vám připomene, jak si ve vědě pravda
s bludem vyměňují postavení s překvapující rychlostí.
Halleyovská přednáška pro Královskou astronomickou společnost, Oxford, květen 1974
Z anglického originálu uveřejněného v časopise Observatory, 1975, s. 1 přeložil Jiří
Grygar (zkráceno). Z kopule do komory (a zase zpět)
Po více než hodinu trvajícím Živoření v temné kopuli
v neuvěřitelné poloze s pointačním okulárem zaraženým hluboko do
očního důlku jsem se odebral se mžitkami před očima do ještě
temnější komory, abych tam další půlhodinu namáčel ruce do
odporně páchnoucí vývojky a ustalovače. Cesta z kopule do komory
byla prudká a celkem suchá, místy mokrá. Viditelnost byla hodně
špatná. V naprosté tmě se ukázala pravá povaha všech
dveří. Všechny byly vždy zavřené, hlavně když jsem předpokládal
pravý opak. Zdálo by se, že osamocený pobyt v komoře může být
nudný, avšak to není vůbec žádná pravda, neboť člověk celou
dobu trne, jaké chyby před i během focení udělal a tedy jaký
výsledek může očekávat. Řídil jsem se vždy zásadami zatvrzelého
pesimisty, a proto jsem se i v tomto případě smířil
s představou nezdařeného snímku už před vyjmutím negativu
z ustalovače. Realita byla trochu jiná, což mne více než dostatečně
motivovalo k jakés takés další práci. Proto jsem neprodleně
běžel zpět do kopule.
Cesta do kopule byla prudká a celkem
suchá, místy mokrá. Viditelnost byla opět špatná. (Mimo jiné jsem
utíkal stejnou cestou jako do komory, ale opačným směrem.)
Takhle by mohl vypadat scénář čtvrtiny mé noci.
A furt dokola.
A furt to stejný.
Himbajs!!
Né, že bych si stěžoval. Tato monotónně zacyklená procedura se
totiž málokdy obešla bez nějakého zádrhelu.
Jinak by to nebyla žádná sranda. Třeba když tehdy vypnuli proud.
(No chvílu jsem byl pěkně nasranej, protože to zničilo
půlhodinovou expozici kulové hvězdokupy M 13, ale ta obloha za
to potom stála.) Anebo když jsme tehdy měli špatnou vývojku a
zlikvidovali jsme překrásný snímek Miru a Sojuzu. Těch průserů
bylo víc, ale bylo na ně uvaleno informační embargo... Taková
prostě byla Expedice v Úpici z pohledu dvojice astrofotografů
Jsou filtry únikem před světlem měst?
Cesta k jednoduché odpovědi ANO jednoduchá není. Především
je třeba říci, jaké problémy chceme pomocí filtru vyřešit.
V tomto příspěvku se budu zabývat filtry obecně nazývanými
"filtry proti světelnému znečištění", či "mlhovinové
filtry",
občas i "mlhovinové filtry proti světelnému
znečištění". Tyto
názvy částečně napovídají, v jakých situacích se filtry dají
využít.
Světelné znečištění
O tomto problému je dostatečně podrobně pojednáno jinde
a pro pochopení funkce mlhovinových filtrů postačí jednoduché
rozdělení světelného znečištění na tři druhy. Přirozené světelné
znečištění vlastně není světelným znečištěním. Je to přirozená
záře oblohy, kterou způsobuje kyslík ionizovaný nabitými
částicemi ze Slunce. Jako regionální světelné znečištění můžeme
označit onu známou, dnes nejčastěji naoranžovělou, záři nad
všemi jen trochu hustěji osídlenými oblastmi v takzvaně
civilizované části světa. To je to pravé světelné znečištění,
které v blízkosti velkých měst dokonce způsobuje, že jednoduchá
otáčivá mapa oblohy se stává zbytečně podrobnou. Třetím typem
je místní světelné znečištění představované například
blízkou pouliční lampou, sousedovým osvětlením bazénu, či
ostrým "bezpečnostním" světlem na nedaleké tovární hale. Proti
tomuto typu světelného znečištění se lze bránit pouze
zahalováním hlavy do deky, útěkem, či z právního hlediska
nestandardními metodami, které není třeba amatérským
pozorovatelům podrobně vysvětlovat (jen bych rád připomněl,
že lampy mají pojistku a není je třeba hned rozbíjet). Chceme-li
bojovat se světelným znečištěním pomocí filtrů, je důležité
vědět, že současné zdroje světla používané ve veřejném
osvětlení naštěstí vyzařují většinu světla v omezeném pásu
spektra. Nízkotlaké sodíkové výbojky jsou z tohoto pohledu
nejméně škodlivé - svítí jen ve velmi úzkém pásu kolem vlnové
délky 590 nm. Nejrozšířenějšími zdroji jsou vysokotlaké sodíkové
výbojky s poněkud větším rozsahem emitovaných vlnových délek.
Nejhoršími zdroji jsou rtuťové výbojky, které vysílají velké
množství světla v poměrně širokém spektru.
Světlo hvězd a světlo mlhovin
Zatímco hvězdy se chovají jako tepelné zářiče a ve
viditelném oboru vysílají světlo prakticky všech vlnových délek
téměř rovnoměrně (není to úplně rovnoměrně, neboť astrofyzikové
je nutí se chovat podle Planckova zákona a ještě ke všemu jejich
spektra obsahují i absorpční čáry), některé mlhoviny emitují
světlo především v určitých jednotlivých vlnových délkách. Nás
zajímají nejvíce vlnové délky 495,9 nm a 500,7 nm (spektrální
čáry OIII), 656,3 nm (Ha) a 486,1 nm (Hb). Naštěstí se
vlnové délky záření vysílaného umělými zdroji světla zásadně
rozcházejí s vlnovými délkami na nichž výrazně září mlhoviny
a tak máme v případě mlhovin k dispozici teoreticky
jednoduché řešení, které je prakticky dosažitelné jen velmi
složitou technologií.
Interferenční filtry
Spásnou myšlenkou je vyrobit takový filtr, který nepropustí
téměř nic ze záření umělých zdrojů a propustí téměř vše v těch
oblastech spektra, kterým dávají přednost emisní mlhoviny.
Řešením je tedy interferenční filtr. Výrobu interferenčního
filtru odpovídajícího náročným požadavkům astronomů bylo možné
technicky zvládnout asi již dříve, ale zařízení dostupná amatérům
se objevila až na konci sedmdesátých let. Dnes jsou již filtry
proti světelnému znečištění nebo mlhovinové filtry inzerovány
jejich výrobci jako nezbytná a téměř základní pomůcka amatérského
pozorovatele. Vyrábějí se nejčastěji v objímkách se závitem pro
zašroubování na okulár (na stranu přivrácenou k objektivu).
Objevují se modifikace určené pouze pro některý typ dalekohledu
nebo určené k fotografování. Filtry můžeme rozdělit na
širokopásmové, úzkopásmové a čárové. Širokopásmové
propouštějí světlo především v pro nás zajímavých vlnových
délkách ale v poměrně širokém rozmezí. V případě úzkopásmových
filtrů je pás propustnosti výrazně užší a čárové filtry
propouštějí světlo pouze ve velmi úzkém okolí jedné či dvou
spektrálních čar.
Praktické zkušenosti
Širokopásmové filtry bývají také často označovány jako
filtry proti světelnému znečištění. Pracují tak, že zeslabí
v zorném poli téměř vše - především ale pozadí oblohy. Díváme-li se
tedy na emisní mlhovinu, která svítí jen v těch částech spektra,
které propouští filtr, světlo mlhoviny se prakticky nezeslabí a
výsledkem je mnohem vyšší kontrast oproti pozadí. Tento efekt se
však uplatní právě jen u mlhovin, protože například galaxie jsou
složeny převážně z hvězd a většina světla hvězd je filtrem
potlačena. Na silně světelně znečištěné obloze (ve městě nebo
blízko něj) však průběh křivky propustnosti širokopásmového
filtru poskytuje zlepšení kontrastu i v případě galaxií. Městští
pozorovatelé a demonstrátoři lidových hvězdáren tak mohou
širokopásmový filtr používat jako trvalou součást své optické
soustavy. Širokopásmové filtry se také mohou uplatnit při
fotografování mlhovin. Je ale třeba počítat s přibližně
jedenapůlnásobným prodloužením expozice a v případě barevné
fotografie s posunem do modrozelených odstínů. Úzkopásmový filtr
lze považovat za mlhovinový. Zatímco širokopásmový
posílí kontrast obrazu mlhoviny proti pozadí, úzkopásmový filtr
navíc ukáže na mlhovině jemné detaily. Galaxie a hvězdy jsou
úzkopásmovým filtrem zeslabeny natolik, že ty slabší prostě
zmizí, ale emisní mlhoviny (například M 42, Řasy, Severní Amerika)
a planetární mlhoviny (Činka, Kočičí oko, Saturn a desítky
dalších) se doslova rozzáří,
zejména je-li světelné znečištění malé. Úzkopásmový filtr se
dokonce uplatní i tam, kde není vůbec žádné umělé světelné
znečištění. Je tedy pomůckou vhodnou pro zapáleného pozorovatele
objektů vzdáleného vesmíru. Čárové filtry je třeba považovat za
luxusní doplněk movitého pozorovatele. Je jimi vidět jen několik
málo objektů na obloze, ovšem ten pohled prý stojí za to.
Například filtr Lumicon H-Beta bývá titulován jako "filtr pro
Koňskou hlavu" (okolní mlhovina je s ním viditelná i větším triedrem) a kromě
této mlhoviny se snad dá použít již jen na Kalifornii. Rozšíření
čárových filtrů mezi našimi amatéry nelze v nejbližší době
očekávat.
Závěr
Před nákupem filtru je tedy třeba se zamyslet nad stavem
oblohy a cílem, kterého chceme dosáhnout. Pro prohlížení objektů
na silně přesvětlené obloze je jednoznačně určen širokopásmový
filtr. Úzkopásmový se hodí spíš pro náročnější pozorovatele
a čárový filtr si kupte jen v případě, že úzkopásmový
a širokopásmový již vlastníte a chcete něco jedinečného za
jedinečnou cenu. Právě cena může být pro amatéry
rozhodující. Cena kvalitního filtru (u nás jsou dostupné hlavně
filtry firem Celestron, Meade a Lumicon}, možná i
DayStar
Corporation) se rovná ceně kvalitního okuláru. Ostatně i okulár
může hrát podstatnou roli v boji proti světelnému znečištění.
Nemáte-li okulár se závitem pro filtr, můžete jej držet v ruce
mezi okulárem a okem. Hrozí ale nebezpečí, že se dostanete do
následujících obtíží: v jedné ruce držíte filtr u okuláru; ve
druhé ruce máte desku s papírem na zakreslení objektu, který je
s filtrem vidět nádherně a bez něj skoro vůbec; třetí rukou
držíte tužku; ve čtvrté třímáte červenou baterku; konečně pátou
rukou posouváte dalekohled na Dobsonově montáži za hvězdami. Méně
zdatný pozorovatel se tedy může potýkat s nedostatkem končetin.
Tato a podobná úskalí však náš amatér jistě hravě zvládne.
Protože odstranění všech zdrojů škodlivého světla je úkol daleko
obtížnější, jsou interferenční filtry lákavým řešením problémů se
světelným znečištěním a jistě není daleko doba, kdy se i u nás
dočkají širokého uplatnění. Je však třeba mít stále na paměti, že
temnou "necivilizovanou" oblohu posetou zářivými hvězdami nám
žádný filtr na světě nenahradí.
Jaká byla Expedice Úpice ´97?
V článcích na stránkách Instantního Bílého
trpaslíka
Je šest hodin patnáct minut. Budík začíná zběsile pípat a já
se trhaně probouzím z komatu. Není nad vydatný dvouhodinový
spánek. Naštěstí mne zachraňuje instantní kafe zalité vodou
z bojleru. Po probuzení spolucestujících (Tomáš Sýkora
- řidič, Jirka Erlebach a Rudolf Novák) nasedáme brzo poté
do Škody 1203 (přejmenované na Želvu) a vyrážíme do
Úpice, kde za několik dní začne Expedice. Jako
spoluzavazadla bereme dvě desítky dalekohledů (Somety binary
25x100, dělostřelecké binary 10x80 a další)
- bratru za sto tisíc korun. Když si k tomu připočítáte
i CCD kameru ST-6 zapůjčenou z Astronomického ústavu
v Ondřejově a hvězdárenský počítač, máme s sebou náklad za
dvě stě tisíc. Docela pěkné, zvlášť při pomyšlení, že nejsme
pojištěni...
Jednou z našich prvních zastávek je můj vlastní byt, kde si
beru batoh a plnou tašku meruněk z naší zahrady. Jak se
vzápětí ukazuje, jsou příšerně kyselé a tak se z nich stává
dárek, jenž rozdáme na našich budoucích zastávkách. Přímo do
Úpice totiž nejedeme: Vzhledem k počtu účastníků na Expedici
(přes padesát) si musíme dalekohledy vypůjčit i na jiných
moravských
hvězdárnách.
Cestu na první zastávku - Lidovou hvězdárnu v Prostějově
- nám zpestřuje řidič, který v desetiminutových
intervalech upozorňuje: ... máme již hodinu
zpoždění. Prý jsme měli vstát v šest a ne v šest
patnáct (což je moje chyba) atd. Aby toho nebylo málo, je na
dálnici zácpa.
Kolem deváté přijíždíme do parku v Prostějově, kde nás čeká
pan ředitel. Vše je dílem okamžiku. Z části vyložíme auto,
přidáme pět beden s dalekohledy, Rudolf se opře o čerstvě
natřené zábradlí, vnucujeme půl kila meruněk a odjíždíme
pryč.
Po dvou hodinách jsme ve Valašském Meziříčí. Cestou jsme
zírali na zbytky po rozvodněné Bečvě. V některých místech by
se na silnici v době záplav ocitla Želva zcela pod
vodou. Pan ředitel valmezácké hvězdárny je opět více než
milý. Půjčuje nám dalekohledy, Rudolfa potrápí zmínkou
o nové CCD kameře, dalekohledu Celestron a kopuli, vrazí nám
do ruky plakát Slunce a navíc přidá historku o odplavené
zahradě své přítelkyně. Měla prý pěknou zahrádku, přišla
však potopa a ona odplula. Na jejím místě zůstalo řečiště
o hloubce tři metry. Na uklidněnou jim proto necháváme pár
meruněk, aby jim zkysl úsměv na rtech.
Obdobně příjemné je i uvítání v Ostravě. Dalekohledy nám
tentokráte předává Tomáš Havlík. Meruňky se mu nelíbí, tak
je vnucujeme alespoň technikovi. Kromě optiky a batohů
nakládáme i Tomáše, jenž nás využívá coby drožky -
nejdříve do Opavy a pak i Rýmařova (jede za slečnou, asi).
Cestou dostává několik trestných meruněk, páč je prostořeký.
Auto je naložené až po střechu, Želva klesla silně
k zemi.
V Opavě se odehrál jeden z pozitivních bodů našeho zájezdu.
Dáváme si jídlo v podniku pochybné pověsti (jak nám potvrdil
i Tomáš) s případným názvem Kartáč. Když už jsme v Kartáči,
tak si samozřejmě objednáváme Kartáč - játra. Kromě toho
žhavíme jukebox s hity naši technoscény (Tereza Pergnerová).
Po devíti hodinách jízdy, těsně před Rýmařovem, se ukazuje,
že Želva má dost. Upadla ji část výfuku. Z poměrně
milého zvířátka se stává vražedný stroj: Motor příšerně řve,
kabina se plní horkým vzduchem, benzínovými výpary
a nikotinovým kouřem. Není slyšet ani slovo, před námi tři
sta kilometrů. Kromě toho se přehřívá pumpa a tak se každý
větší kopec stává bojem: především s ubývající vodou určenou
ke chlazení. Aby toho nebylo málo, sundáváme si s Rudolfem
sandále a vyvětráváme nohy. Skutečně radost nad radost.
Takže si alespoň dáváme meruňky. (Tomáš Havlík v rýmařově
vystupuje a s nefalšovaným žalem se s námi loučí.)
Jedinou pozitivní věcí na té celé hrůze je, že náš řvoucí automobil
vzbuzuje ohromné pozdvižení na všech místech, kudy
projíždíme. Můžeme se proto v klidu kochat pohledem na mladá
a mladší děvčata. Je teplo a tak většinou oblečením velmi
šetřila.
Další část cesty vypadala jak bizarní scéna z"Městečka
Twin Peaks. Řidič téměř v transu drží pevně volant
a zírá před sebe. Jediným jeho potěšením je sem tam nějaká
meruňka. Spolujezdec na sedadle smrti bojuje s mapou,
naviguje a občas kouše do meruňky. Já s Rudolfem vzadu
spřádáme plány, co budeme dělat až budeme příšerně bohatí.
Kromě toho ostatním vnucujeme meruňky.
Čtyři hodiny v běsnící Želvě se na nás skutečně podepsaly.
Takže když po čtrnácti hodinách jízdy vystupujeme v Úpici,
nechceme věřit vlastním uším. Přestože je motor vypnutý, stále
ho slyšíme. Skutečně krása. Nezbývá než si dát večeři a upadnout
do spánku spravedlivých. Expedice začíná, dokonce i počasí
se přizpůsobilo: prší.
Po cestě, jsme se vypravili navečeřet
a napít. Asi si každý dovede představit, jak to dopadlo. Dal
jsem si pivo (Jiří dvě) a hurá na kopec do postele. Do (oficiálního)
začátku Expedice jsme se věnovali - to už nás tu bylo víc
(Evička Brandejsová, Katka Čupelová, Tomáš Apeltauer, Marek
Kolasa, Viktor Votruba a další, na které už se nepamatuji),
vlastnímu obveselení na pouti, která zachvátila náměstí tohoto
malebného městečka. Nejoblíbenější atrakcí byla elektrická
autíčka a centrifuga Galaxie, která málem stála Vojtěcha Peřinu
(vida, na toho jsem prvně zapomněl) pověst. Mám tu zkušenost,
že těsně před začátkem každé Expedice stihnu utratit všechny
peníze a pak jsem dva týdny zavřený na kopci, abych nepropil
i zbytek na autobus.
V neděli se začali sjíždět první účastníci a odjíždět někteří
stávající. Škoda. Kolem deváté hodiny už bylo všechno hotové.
Postavili jsme volejbalové hřiště, hangár (ve kterém většina
pozorovatelů spí), stany, kde si necháváme pouze zavazadla
a hlavně táborák, ke kterému jsme se postupně trousili. Poslední
dva roky bylo na úpické hvězdárně v době konání Expedice
téměř bez výjimek zataženo. V neděli jsme sotva zapálili oheň,
Jiří stihl pronést několik učených a distingovaných vět a bylo
to tu zas. Déšť, který nás vyhnal od ohně rozmetal ohniště i poslední
sílu, s kterou jsme bojovali s depresí.
V pondělí však počasí dostalo (dočasně) rozum a tak mohlo bez
větších problémů proběhnout představení všech účastníků Expedice a
zaměstnanců hvězdárny. První přednášky, rady, Sluníčko a už
se jelo na plný plyn. Nádherně vymetená obloha bez jediného mráčku, která
se nám večer rozprostřela nad hlavou slibovala bohatou pozorovací
noc. Bylo vytvořeno několik pozorovacích skupin, které
vznikly na
základě testu a nálady hlavních vedoucích.
Vzhledem k tomu, že někteří mladí účastníci s pozorováním
hvězdné oblohy nemají příliš velké zkušenosti, šlo všechno
velmi pomalu, ale s klidem a rozumnými výsledky. (Skupina Danky
Korčákové je toho příkladem).
Ti zkušenější už pozorovali
některé kataklyzmické proměnné hvězdy, jiní meteory, další
se podívali na nápadné objekty hlubokého nebe, rozběhl se provoz
CCD kamery ST-6, kterou nám laskavě zapůjčil dr. René Hudec
a mnoho dalšího. K dispozici máme letos hned několik
velkých dalekohledů. Jirka E. Erlebach si ze Dvora Králové
přivezl přenosný Meade LX 200, my CCD kameru, úpická
hvězdárna má v provozu "malou Mýdu" aneb Dobsona pana Drbohlava
o průměru zrcadla 30 cm, Jarda Kareš pak své
monstrum, o kterém vím pouze to, že vypadá jako dalekohled.
Ale co je to zač, jsem ještě nezjistil.
V Brně (v blahé paměti)
jsem měl možnost se podívat na kulovou M 13 šedesáticentimetrovým
reflektorem a tak jsem srovnával. Nejhezčí je
v dalekohledu Ervína, tedy v Meade LX 200. Dobson nebyl také
špatný. Šedesátka na světlé brněnské obloze byla někde mezi.
Škoda, že se již několik let válí bez ladu a skladu 30 cm Meade
a kamera ST-7 na jedné hvězdárně, kterou nebudu jmenovat,
protože by mě mohli poslat z Expedice domů a přestat mi tu
vařit.
Zlatým hřebem večera byla samozřejmě (jako ostatně každý
rok) půlnoční svačina, o kterou se postarala sama paní ředitelka.
(Tak mě teď napadá, jak by to asi dopadlo, kdyby se o ni
měl postarat ředitel naší hvězdárny, který je známý svým
kulinářským uměním :-)
První pozorovací noc byla úchvatná. Mezní hvězdná velikost
pozorovaných hvězd se pohybovala kolem 6,3 magnitudy a bylo docela
zima. Dost se rosily
dalekohledy a doslova jako šílené létaly létavice. Já
jsem viděl téměř deset
jasných meteorů, jeden krásně oranžový, jasný
asi jako Vega a pádící
Mléčnou dráhou přímo k radiantu Perseid.
Musím bohužel končit,
protože venku je úplně jasno a čeká nás druhá
pozorovací noc. Mějte
se pěkně a koukejte se na oblohu. Je to hezké...
Expedice se již začíná dostávat do stálých kolejí. Ráno je
budíček v 10h 30m SELČ. Chvilku poté se táborem začínají plazit
postavy připomínající lidské bytosti, které se po snídani přetransformují
v expedičníky. První kolo přednášek začíná okolo 11h
SELČ. Tam se člověk dozví mnoho zajímavých věcí. Např. jak
slepit Atlas Coeli či jak pozorovat proměnné hvězdy. Konce
přednášek jsou ve znamení očekávání oběda, který je vždy přesně
ve 14h SELČ a je zlatým hřebem celého dne. Trojitá dupža
(přídavek), není výjimkou. V 15h SELČ začíná druhé kolo přednášek,
fyzikální pokus, pozorování Slunce či osobní volno.
Vedoucí se v tomto čase většinou přesunují do Žíži, kde řeší
důležité problémy týkající se zdárného běhu expedice.
Zbytek odpoledne je věnován odpočinku jak aktivnímu (stolní
tenis, odbíjená) tak i pasivnímu (zpracování pozorování,
spánku).V 19h SELČ nastává tolik očekávaná večeře přerušená
až třetím kolem přednášek ve 20h SELČ. Na těch se opět
prohlubují znalosti všech expedičníků. V případě pěkného počasí
je ve 21h 30m SELČ nástup na pozorování, při kterém si
jednotlivé pozorovací skupiny připravují své pozorovací pomůcky
a stanoviště. V 22h SELČ nastává toužebně očekávaný
začátek pozorování. Tam všichni pozorovatelé zúročí své nabyté
teoretické znalosti v praxi. Pozorovatelé pozorují deep-sky
objekty, proměnné hvězdy a meteory. Podle těchto kritérií jsou
i rozděleny pracovní skupiny. Speciálními skupinami jsou pak
fotografové, kteří zabírají celou škálu těchto objektů a výzkumná
skupina CCD, která se věnuje zaostřování kamery a všem
problémům týkajících se této činnosti. Pozorování je o půlnoci
příjemně přerušeno půlnočkou (půlnoční svačina), kdy se
pozorovatelé posilňují ke zdárnému pokračování pozorovací činnosti.
Oficiální zakončení pozorování je ve 2h 30m SELČ. Tim
však pozorovatelské hemžení zdaleka nekončí. Ti nejotrlejší
vydrží ve své činnosti až do východu Slunce, kdy se táborem
rozhostí naprostý klid...
Takhle to vypadalo v pátek, prvního srpna. Typický expediční
den:
Program na pátek 1. srpna:
10.30 snídaně
11.00 M. Bělík, Astrofotografie
14.00 oběd
16.00 fyzikální pokus (namíchejte si mlhovinu)
17.30 dr. Škoda, Jak vypadá Kitt Peak?
19.00 večeře
20.00 P. Gabzdyl, Měsíc
21.30 příprava na pozorování a pozorování
1.30 vzhledem k sobotnímu semináři konec pozorování
A jak to zatím bylo s počasím? V pondělí 28. července bylo
velmi pěkně jasno, v úterý polojasno. Ve středu zase jasno,
pak však přišly deště. Čtvrtek a také většina pátku nám propršela
(občas se ale Slunce objevilo a tak to nebylo tak depresivní).
Dnes, tj. v pátek večer, se sice opět ukázaly hvězdy, nicméně
projevil se známý úpický efekt: Z údolí přišla hustá mlha.
Pátek 1/2. 8. 1997
Obavy ohledně počasí se samozřejmě vyplnily. Počasí nestojí
za nic, přístroje zahálí. Expedici obléhá nuda. Někteří
z vedoucích řeší tuto kritickou situaci tím, že vzývají a uctívají
Krakonoše, aby se umoudřil. Situaci částečně zachránil Pavel
Gabzdyl, jenž večer přednášel o Měsíci. Provedl nás po všech
krásných místech a tajemných zákoutích našeho souputníka.
Nováčkům poradil metodiku pozorování a těm zkušenějším doporučil
některé zajímavé pozorovací projekty. Nevlídné počasí
nahrálo některým expedičním skeptikům, kteří se těšili na film
Pulp Fiction. Ovšem zcela nečekaně se objevuje díra mezi
mraky. Jirka Dušek se chopil příležitosti, vyhlásil nástup
na pozorování. Jak tomu však bývá poté, co jsme dalekohledy
připravili na stanoviště, se nad hvězdárnou začala čile převalovat
mlha a tím ukázala, že poslední slovo nemá Jiří ale ona.
Sobota 2/3. 8. 1997
Sobota proběhla již tradičně ve znamení přednášek.Tentokrát
nás navštívil ředitel brněnské hvězdárny dr. Zdeněk Mikulášek
a velmi poutavě popovídal o problémech kosmologie. Přednáška
sklidila velký úspěch (zvlášť některá trefná přirovnání
"Hubblův dalekohled to je taková Halina Pavlovská"). Pod heslem
"mladí a neklidní" jsme poté rozjeli volejbalový turnaj.
Proti sobě nastoupil Zbytek světa versus Brno. Bohužel Brno-team
si přes svoje naprosto nesportovní chování udržuje pověst
favorita a tak ani vynikající výkony protihráčů nezvrátily
výsledný stav 1:2. Počasí nejevilo známky zlepšení a tak poté
co Jiří Ceé(čko) dovyprávěl o Peru, se někteří expediční skeptici těšili
na již tradiční Spaceballs a někteří za trest zazpívali si
u Žižky.
Neděle 3/4. 8. 1997
Volno, relaxace a rodinné výlety, tak nějak by se dala charakterizovat
neděle. Zatímco někteří po snídaní chrápali na různých
místech hvězdárny, jiní, ti aktivnější, podnikali různé dobrodružné
výlety do okolí. Jiří Dušek, já a ještě pár dalších jsme se
vydali na Žaltman. V iluzi pohodového výletu jsme se vydali
s úsměvem na rtech na cestu. Autobus nás vyvezl do Malých
Svatoňovic (přece nepudem pěšky, když nemusíme), nohy zase
na rozhlednu. Šokovaní výhledem (někdo dokonce leknutím
upustil svačinu) jsme se šli ochladit do Jestřebí boudy. Až
potud bylo vše v pořádku. Zanedlouho se naše procházka změnila
v "Krastyho" (-> Jiří) pochod. Cestu zpátky jsme absolvovali
zhruba šest hodin (cesta tam trvala hodinu). Zkrátili jsme
si ji podle hesla "je to sice delší, ale zato je to horší
cesta".
Zablácení, (či pokousaní od vlka) se čtyřmi houbami v pytlíku
ocitli jsme se ve Velkých Svatoňovicích a pomalu se plížili do Úpice.
Tímto bych skončil. Na závěr snad jen "Dík
Marceli..." (Abyste tomu rozuměli. Těsně před Úpicí,
u benzinové pumpy, jsme už byli skutečně s našimi silami na dně.
Najednou se tu zhmotnil Marcel se svým pojíždědlem a přes Zivčáka
nás zavezl až na hvězdárnu.)
Pondělí 4/5. 8. 1997
Den uběhl nepozorovaně, takže nevím co bych napsal. Vlastně
něco se přeci jenom událo: Marcel oslavil své 31. narozeniny
odpolední koupelí v bazénku. Večer se konečně vyjasnilo (huraáá).
S radostí jsme si prohlíželi či fotili jasnou oblohu, netrpělivě
očekávali přelet MIRu.
Uterý 5/6. 8. 1997
Zde bych se zmínil pouze o tom, že boží mlýny melou pomalu,
ale jistě a tak při voleyballovém turnaji Brno-team prohrál
naprosto nečekaně s Olomoucí. Patří jim to. Večer nás čekala
přednáška s dr. Eliášem na téma planetologie. Dozvěděli jsme
se spoustu zajímavých věcí a údajů, přesto jsme byli trochu
unaveni (já určitě) tím množstvím dat, a proto jsem uvítal nástup
na pozorování. S radostí jsem zjistil, že většina expedičníků
jsou teď již zkušení samostatní pozorovatelé, a tak jsem se
uchýlil stranou na lehátko a pozoroval meteory. Občas jsem v pauze
odběhl k Pepovi Kapitánovi, který okupoval Dobsona a kochal
se všemožnými mlhovinkami, galaxiemi apod., nebo na parkoviště.
Celá noc - jinak naprosto fantastická (mhv lepší než 6,5
mag) neměla jedinou chybu, až na to, že někteří se hrozivě
přejedli (viď Jiří), a pak skuhraje si hledali tiché klidné
místečko, kde by si "zatelefonovali".
Poslední povídání, které jste si mohli na stránkách IBT přečíst,
končilo úterým 5. srpna. Expedice už tehdy byla hodně za
polovinou a program byl vesměs volný. Jediné
"povinné" přednášky
se konaly každý večer, přes den se mohli účastníci Expy
vyžít na nejrůznějších kurzech, ať už meteorologických či počítačových.
V rámci počítačových dýchánků se dobrovolníci
seznamovali s astronomickými programy, které jim mohou usnadnit
pozorování, s katalogy (MegaStar, Guide), se zpracováním
obrázků ze CCD kamery, jak lovit minima proměnných hvězd a
mnoho dalších kousků, které pak kupodivu začali hojně
využívat, neboť v kombinaci s velkými dalekohledy už byla obyčejná
Uranometria málo. Mám docela radost, že povídání,
která tu zazněla, nebyla úplně zbytečná.
Středeční večerní přednášku měl dr. J. Kubát z Astronomického
ústavu v Ondřejově a povídal nám o hvězdných atmosférách.
Mnozí z nás kvitovali s potěšením první diferenciální rovnici,
ale ostatní, zejména mladší, se hrozně zděsili a jen těžko
pak
přednášející vysvětloval, že podobných překvapení se pokusí
příště vyvarovat. Povídání to bylo poutavé. Bohužel stejně
jako většinu večerních přednášek i tuto jsem musel opustit a vydat
se chystat pozorování (hledat minima, kopírovat mapky,
vytahovat dalekohledy...), protože venku se opět podle, a to
těsně po večeři, rozjasnilo.
Počasí se chovalo druhý týden vůbec zvláštně. Celý den bylo
vždy buď úplně zataženo, nebo se Sluníčko objevilo sporadicky
v nějaké té díře mezi mraky, ale večer s úderem osmé až deváté
hodiny se mraky vypařily někam do země Oz a nad hlavami se
nám pomalu začaly objevovat první hvězdy. Což bylo samozřejmě
jenom dobře, neboť expedičníci se velmi rychle vysilovali a
tak se jim přes den nedostávalo energie ku házení postarších
vedoucích do bazénku či požívání nadměrného množství alkoholu.
Když už jsme u toho pití. Někteří vedoucí se každý večer scházeli
v hostinci U Žižky (Žíža, U Apla, Satisfaction... a další
jména jsme ji dali), kde se kofeinovali na celonoční observace.
Místní číšník Kéža nám sdělil, že jsme během těch dvou týdnů
vypili (myslel tím astronauty z hvězdárny) tolik kávy, kolik
se normálně vypije za celý měsíc. Docela dobré. Ministr
zdravotnictví by asi nepochválil pětilitrovou láhev od okurků,
která se nám stala popelníkem a kterou jsme zaplnili téměř
do poloviny.
Čtvrteční odpoledne a večer byl ve znamení orlojů, astrolábů
a sextantů. Dr. Z. Šíma (taktéž ondřejovák) povídal mnoho hodin
velmi zajímavé a poutavé vyprávění o orlojích u nás i jinde,
o stavitelích a ničitelích astronomických přístrojů. Ani tuto
přednášku jsem neabsolvoval celou, takže asi největší pikoška
se mi donesla od Jiřího. V Olomouci prý mají "budovatelský
orloj", kde jsou výjevy ze všedního života, tedy rolníci, rolnice
a rolničata. Prý ho tak přebudovali olomoučtí radní
v padesátých letech. Docela bych si přál vidět toho blba, který
to celé vymyslel - pokud už na svoji hloupost neumřel. Klidně
bych nechal orloj tak, jak je, vozil k němu děti a říkal jim:
"Tady se koukněte, kam až sahá lidská hloupost!"
Čtvrtek byl také "Soudným dnem" hostince a hotelu Beránek,
který zachvátila "sodová smršť". Kdo tu byl, ví o co jde, kdo
tu nebyl, nemá čeho litovat. Ale ať se stalo co se stalo, mnohým
se ulevilo.
Letošní Expa byla vcelku klidná, srovnám-li ji se čtyřmi předchozími,
na které si pamatuji. Přijelo celkem dost mladých a
nových pozorovatelů, kteří se skutečně věnovali pozorování
oblohy a to ne z donucení, ale z vlastního zájmu. Ne každému
se
sice vše dařilo tak, jak by si asi představoval, nikdo přece
nejsme dokonalý. I skupina astrofotografů se letos vytáhla.
Tomáš
Tichý a Pavel Jáchym okupovali Maksutovovu komoru ve velké
kopuli a udělali několik velmi povedených snímků. Pokud si
vzpomínám, tak velmi pěkná byla galaxie M 31 a M 33, dále vyfotili
planetku Pallas s odstupem tří dnů (to byste nevěřili, jak
moc se ta potvůrka posunula), Stefanův kvintet, Mir se Sojuzem,
Mir bez Sojuzu, Mléčnou dráhu okolo gamy Cygni, Řasy a
kdoví, co ještě. Ostatní fotografové se pověsili na pointovanou
montáž, zvanou "jaroměřská" a udělali dokumentaci celé
Mléčné dráhy, která byla přes noc vidět.
A samozřejmě spousta
snímků notoricky známých deep-sky, které tu fotí všichni každý
rok, možná proto, aby měli jistotu, že je daná galaxie,
planetárka či hvězdokupa na stejném místě a nikdo nám ji nevzal.
Několik minim zákrytových dvojhvězd, negativních
pozorování pár kataklyzmických proměnných hvězd, deltu Cephei,
pulzující CY Aqr. Tu se podařilo změřit i CCD kamerou
ST-6, kterou jsme však po třech dnech uklidili, neboť se ukázalo,
že jakmile se čip ochladí pod 0 stupňů Celsia, zamrzne a je
po všem. Navíc náš Meade neměl paralaktickou montáž a tak se
pole stáčelo. Nedržela přesně rektascenze a jen těžko se
ostřilo. Ostření u dalekohledu Meade a Celestron je snad nejhloupější,
které jsem kdy viděl. Mám pocit, že dobrý Dobson J.
Drbohlava ze Rtyně na paralaktické montáži vyjde nejméně
o padesát procent levněji a lze s ním dosáhnout lepších výsledků
než se všemi slavnými Meadami.
Pátek se stal velmi volným dnem, neboť nás opustila paní ředitelka
Eva Marková a tak zavládla na pozemku hvězdárny
anarchie. Malinká, ale přesto. Z porady u Žíži nás vytrhl telefon
od Dušků, že je jasno a máme se vrátit. Kupodivu jsme se
vydali na cestu, možná však proto, že nás čekala mimojiné půlnočka.
Expedice skončila, pozemek se vylidnil, zbyly jen žluté kusy
trávy odkryté rozebranými stany. Nezbývá teď než jen doufat,
že
za rok se tu všichni šťastně shledáme, a v tuto chvíli sejít
naposledy k Žížovi na oroseného Krákoru.
Post Sciptum:
Tyto řádky jsem psal v teple úpické hvězdárny den před odjezdem.
Krátce poté se však staly dvě události, o kterých bych vás
ještě rád informoval. V neděli večer, když jsem unavený odpadl
do říše snů, šel Jiří spolu s několika dalšími posledními
expedičníky do úpického kina na Larryho Flynta. No a co se
nestalo. Když si kupovali lístky, prošla kolem manželka pana
prezidenta a těsně za ní sám Václav Havel. Představte si, že
stojíte frontu u pokladny kina malého městečka na východu Čech
a kolem projde hlava státu. Aby však nebyl všemu konec, film
do kina ještě nedovezli a tak se pan prezident, jeho choť,
ochranka a Dušek vydali do (asi deset metrů vzdálené) "Hospůdky
Na plotě". Sice každý zvlášť, ale přesto. Celou expedici
jsem pravidelně navštěvoval všechny (téměř) restaurační zařízení
a potkal jsem tam maximálně neposedné expedičníky. Jiří jde
dolů jednou (no to ne, ale méně než já) a bum! Potká prezidenta.
Tak tomu se říká spravedlnost...
Další událost nás potkala na cestě. Všichni, kdo pojedete po
státní silnici směřující z Olomouce do Ostravy, doporučuji
navštívit
"Hotel Lamel" ve vesničce Kocourovec, který vlastní rodina
naší velmi dobré přítelkyně - Zdeničky Lamelové, účastnice
již
několika expedic. Dnes se nás ujala věru královsky. Po příjezdu
jsme byli usazeni do "rajské zahrady", kde se stoly prohýbaly,
pivo teklo proudem (Tomáš Sýkora proudil pito :-) , hrála vkusná
hudba a obsluhovala nás ta nejhezčí mladá dáma v celém
širokém okolí. Po návštěvě nošovického pohostinství (no, spíše
nepohostinství) v "pivním ráji" Radegastu jsme byli jako
v Jiříkově vidění (sorry Jirko :-). Pivo bylo studené, jídlo
teplé, skvělé a atmosféra úžasná. Každý kdo pojede kolem, nechť
rozhodně přeruší svoji pouť a svlaží rty či naplní žaludek
v této oáze. Však sami uvidíte, že je to pravda. Máme každoroční
zkušenost při putování zeměmi českými i moravskými pro dalekohledy
užívané na Expedici.
Postupně sepsali: Jiří Dušek, Rudolf Novák, Marek Kolasa a Viktor
Votruba. Vycházelo během Expedice na stránkách Instantních
astronomických novin.
Dobrý den, já bych potřeboval zjistit jméno jedné hvězdy.
To by nemusel být problém, jakou máte na mysli. Můžete mi o ni
něco říci?
Znáte Orionův pás?
Ano.
Tak ... jak jsou ty tři hvězdy, tak u té úplně vpravo, přibližně
kolmo dolů na pás, leží taková slabá hvězda viditelná i očima.
Okamžik ... Aha, tak v těch místech jsou dvě hvězdy. Jedna
z nich má označení pí Orioni.
Ne, tu nemyslím, mně jde o tu, co leží mezi ní a tou krajní
hvězdou pásu. Není příliš jasná...
Tak v tom případě je tu jediná hvězda, která by přicházela
v úvahu. Když říkáte, že je vidět bez dalekohledu. Je to proměnná
hvězda, tj. mění jasnost, a má označení CI Ori.
Ano, ano, tu mám na mysli. Víte, já jsem tuto hvězdu dostal před
padesáti lety, na konci druhé světové války, darem od jedné dívky.
Ehm, é...
A ona tři dny potom šlápla na minu a umřela. Já jsem ji přitom
slíbil, že ji někdy v budoucnosti také někomu daruji. A protože
jsem vychoval jednoho opuštěného chlapce, rozhodl jsem se, že tu
hvězdičku dám právě jemu. On si o ní chtěl nalézt nějaké
informace a tak jsem musel zjistit její jméno. Moc děkuji.
Není zač.
Tak jsem tady po krátké přestávce opět s nůší vašich pozorování. Za
tu dobu, co jsem mlčel, se jich skutečně sešla pěkná řádka - všechny vaše
záznamy jsou přitom natolik skvělé, že mi zatím není vůbec jasné,
jak je do tohoto Trpaslíka nacpu. Už teď je mi ale jasné, že toto
číslo bude mít jednu zvláštní přílohu věnovanou Mléčné dráze.
Nejdříve se mi do ruky dostaly záznamy Lukáše Krále. Tento
student pražské fyziky, který nás na posledním setkání členů APO,
několikrát omráčil na rukou a kolenou zhotovenou
montáží, celooblohovou kamerou a dorazil vlastním filmem
o Měsíci, je skutečně dobrý. Ostatně i v tomto čísle Trpaslíka si
můžete přečíst jeho komentář k astronomickým baterkám.
Nejdříve nám pěkně popsal dvojici
halových jevů - první se odehrála v okolí Slunce, druhá
u Měsíce.
17. února 1997, halo kolem Slunce
Tak máme chřipkové prázdniny. Jelikož jsme ještě chřipku nechytl,
pustil jsem se do mytí oken (už se to fakt nedalo odkládat).
A jak tak koukám skrz to špinavé sklo ven, najednou jsem TO
spatřil. Kolem Slunce, které se už asi hodinu utápělo
v cirrostratech (či jak se ty jemné husté mlhavé cáry jmenují), se
rozprostíralo nádherné halo! Slunce už bylo dost nízko, a tak se
nad ním halo klenulo jako ohromný půlkruh od obzoru k obzoru.
Vnitřní polovina půlkruhu byla hodně jasná a světlá (blízko
Slunce), vnější polovina (blíže k okraji) naopak výrazně tmavá
- tmavší než okolní obloha! Celé to pak bylo orámováno světlým
prstenem vlastního hala, za kterým se už dále rozkládala jen
normální modrá obloha. Vnitřní okraj prstence, který nebyl
všude stejně jasný, byl výrazně načervenalý (na rozdíl od častého
rozptylu měsíčního světla na cirrostratech, kdy je vždy červený
vnější okraj - i na fotkách). Vnější část hala pak přecházela
snad do nevýrazné nazelenalé či namodralé barvy a ztrácela se
plynule na modrošedém okolním nebi. Celý ten prstenec mi
připomínal duhu, ale těmi barvami (kromě zřetelně červené) si
úplně jistý nejsem.
Poloměr světlého prstenu byl asi dvacet stupňů a šířka dva a půl stupně.
Všiml jsem si jej asi v 15.15 UTC a zmizel kolem 16 UTC, trval
tedy tři čtvrtě hodiny. Narychlo jsem taky udělal dvě fotky na
Agfu 100 objektivem 50 mm, který ale nebyl dost širokoúhlý na to,
aby zabral celý jev, jen zhruba polovinu. Film jsem navíc vytáhl
rovnou z ledničky, takže se dost možná ve foťáku orosil. Ale co
se dá dělat, halo nepočká.
Bylo to skvělé, sluneční halo jsme viděl poprvé v životě. Vždycky
jsem o něm jen slyšel a přál si jej vidět. Přání je splněno.
18. března 1997, Halo kolem Měsíce
Je to skvělé - poprvé co vidím "opravdové" velké
halo. Měsíc je teď zhruba uprostřed mezi souhvězdími Malého psa,
Blíženců a Raka, tři dny po první čtvrti. Oblohu pokrývají jen
velmi lehké mraky, které na první pohled není vidět. Měsíc je
hodně vysoko nad obzorem, vlastně kulminuje.
Halo je po Měsíci nejnápadnějším úkazem na obloze,
přestože není příliš jasné a výrazné. Tvoří ohromný nepřerušený
kruh se středem v Měsíci, sahající až za hvězdu g Gem a na
druhé straně až ke hlavě Lva - průměr vnitřního okraje je asi
čtyřicet šest stupňů - téměř stejně veliký (v rámci chyby měření) se mi
jevil i halový jev, který jsem pozoroval 17. února kolem Slunce.
Stejně jako to sluneční je i toto halo na vnitřním okraji trochu
načervenalé a směrem ven se barva ztrácí do neurčita. Šířka
prstenu je nejasná, je to několik stupňů.
Je to skutečně krásný a hlavně neobvyklý jev. Kupodivu jsme toho
dosud o halových jevech moc nečetl a fyzikální podstatu spíš
tuším - bude to asi lom světla na ledových krystalcích a
kapičkách vody, jako je tomu u duhy. Ten stejný rozměr slunečního
a měsíčního hala asi nebude náhoda - bude dán nějakým úhlem
lomu, který je nejpravděpodobnější, a snad by se dal spočítat.
Snad se o tom dozvím jednou něco více.
Halo zmizelo asi ve 20.50 UTC, kdy přišly hustší mraky.
Malý kruh [1] je sice nejčastější, ale jinak existuje také
velký kruh [2] (poloměr 46
stupňů), horizontální kruh rovnoběžný z obzorem a obepínající
celou oblohu [3], vedlejší Slunce ve vzdálenosti 20 [5] a 120 stupňů
[7], sloup vertikálně nad či pod Sluncem [4] (velmi vzácně
pak i kříž), v podobě
světlých pruhů horní a dolní dotykový oblouk [8], vzácný
Parryho oblouk [9] či Lowitzův [6]. Velkého hala se pak
může dotýkat horní cirkumzenitální oblouk [12], který tvoří
část kružnice s pomyslným středem v zenitu a dále pak i dotykové
oblouky [10].
Jak je to tedy s halovými jevy? Vznikají (viz kniha J. Bednáře,
Pozoruhodné jevy v atmosféře) odrazem a lomem světla Slunci či
Měsíce na ledových krystalcích rozptýlených ve vzduchu. Bezesporu
nejčastější je tzv. malé halo o úhlovém průměru 44 stupňů.
Jeho vnitřní okraj mívá skutečně načervenalé zabarvení, zpravidla
je ale pozorovatelné jen jako bělavá kružnice. Někdy si také
můžete všimnout tzv. vedlejších Sluncí (či vzácněji
Měsíců) - zjasnění na okrajích malého hala.
Halové jevy vznikají buď odrazem paprsků na stěnách ledových
krystalků (pak jsou bezbarvé), nebo lomem světla (pak mají duhové
nebo perleťové zabarvení, přičemž červená barva je vždy bližší
slunečnímu/měsíčnímu disku). Šestiboké krystalky ledu musí být
v prostoru shodně
orientovány a pak lze celkem jednoduše, s pomocí elementární
geometrie, odvodit, jak dvojnásobným lomem vznikne kruh o poloměru
22 stupňů.
Velmi pěkná je i Lukášova "studie" známé otevřené hvězdokupy
M 11 v souhvězdí Štítu. NGC 6705 je jednou z nejkompaktnějších a
nejpočetnějších známých kup, se silnou centrální kondenzací a
kulovým tvarem, tak typickým pro kulové hvězdokupy.
Najdete ji na okraji hvězdného oblaku ve Štítu, leží ve
vzdálenosti asi pět a půl tisíce let a svým věkem 150 milionů let
se pohybuje někdy mezi Plejádami a Hyádami. Obsahuje několik
desítek starých hvězd - tzv. žlutých obrů, jež ve svém středu
spalují helium. Je tak velmi zajímavá pro astronomy, kteří se
zabývají studiem hvězdného vývoje. Přitom obsahuje
několik set, ne-li dokonce tisíc stálic. Její celková hmotnost se
odhaduje na pět tisíc Sluncí.
7./8. června 1997, dobson 14 cm, mhv neuvedeno
M 11 (NGC 6705) - Neodolal jsem a podíval se na jednu
z mých nejoblíbenějších otevřenek M-jedenáctku v ocasu Orla (patří
už do Štítu).
Pohled na ni byl jako vždy impozantní - na otevřenku je hodně
bohatá. Nejjasnější hvězda je uprostřed a má tak 7-8 mag, zbytek
odhadem 9 až 10 mag a slabší. Celá hvězdokupa je nádherně
rozlišitelná na hvězdy, což ovšem nemění nic na tom, že pořád
zbývá ještě krásně jemné mlhavé pozadí pod tou vlastní
hvězdokupou. Ta nejhustší centrální část je jakoby rozpůlená na
dvě části, přičemž pomyslná dělící čára je orientována směrem
východ-západ. Toto rozdělení hvězdokupy není příliš výrazné,
dělení je jen oblastí s nižší hustotou hvězd. Zmiňovaná jasná
hvězda leží v jižní "půlce". Asi pět úhlových minut
od centra kupy leží nápadná dvojice hvězd asi 8 mag (směrem na
jihozápad). Centrální část M 11 má průměr 10', celá hvězdokupa
pak asi 20', ale je sporné, kde je vlastně okraj. Dokonce se mi
zdá, že celá hvězdokupa je obklopena mlhavým prstenem částečně
rozlišitelným na hvězdy, který je od vlastní kupy oddělen oblastí
chudší na hvězdy (okolo kupy). Prsten by měl průměr přes 20',
je nepravidelný a náleží do něj u zmíněná dvojice hvězd.
Opravdu je to hvězdokupa úžasná, údajně jedna z nejbohatších
otevřenek v Galaxii. Určitě se na ni podívám vždycky, když bude
nad obzorem.
Lukáš se tuto noc také setkal s jiným zajímavým úkazem:
7./8. června 1997 24.20 UTC, dobson 14 cm
Už jsem všechno balil, protože svítalo, když se mi naskytl
nádherný pohled na oslnivý Jupiter nad východem. Okamžitě jsem na
něj zamířil svůj dobson (tento dalekohled na Jupiter poprvé) a
byla to nádhera. Velký kotouč planety, dva nápadné tmavé pásy nad
a pod rovníkem a mnoho dalších nenápadných, měsíce pěkně v jedné
řadě...
Cosi ale nebylo v pořádku. Měsíců bylo PĚT!!! Původně jsem
nevylučoval, že by nadbytečné těleso mohlo být dalším měsícem
planety, ale vzápětí jsem si uvědomil, že je to hloupost, protože
jsem ani nevěděl, který přebývá, musel tedy být srovnatelně jasný
jako ostatní. Zbyly tedy dvě možnosti: buď je to obyčejná hvězda
nebo nějaký ufoun-sifón. Jsem racionalista, takže jsem se
přiklonil k hvězdné teorii a jak ukázala pozdější pozorování,
byla to opravdu hvězda. Jen o málo slabší než ostatní měsíce a
k Jupiteru úplně nejblíže!
Jak je to vlastně s Jupiterovými měsíci, je možné spatřit -
vyjma těch čtyř nejjasnějších - i některé další? Amatérskými
prostředky stěží. Zatímco Io, Europu, Ganymeda a Kallisto nalezl
roku 1610 Galileo Galilei téměř divadelním kukátkem, pátý známý
satelit - Amalthea si musel na svůj objev počkat až do roku
1892. Tehdy ji spatřil Edward Emerson Barnard pomocí refraktoru Lickovy
observatoře o průměru 91 centimetrů! Amalthea, pojmenovaná dle
nymfy, jež napojila hladového Jupitera kozím mlékem, přitom byla
posledním měsícem největší planety sluneční soustavy objeveným
vizuálně. Má kolem 14 44mag, takže na její vyhledání (ovšem v rušivé
záři planety) bude potřebovat skutečně velký přístroj. Obíhá
přitom uvnitř dráhy Io...
Pozorování, které bude poslední z Lukášovy obálky, bylo zhotoveno
během Expedice v Úpici. Nejedná se o nic jiného než o jeden
z nejjasnějších a amatérům dostupných zbytků po explozi supernovy:
Řasy v Labuti.
5./6. srpna 1997, mS 12x60, mhv neuvedeno
Řasy - tyto zbytky po supernově nejsou zrovna nejjednoduššími
objekty k pozorování, přesto však po rozkoukání jsou některé
z nich vidět poměrně spolehlivě. NGC 6992 vypadá jako slabý mlžný
pás na hvězdami posetém pozadí Mléčné dráhy. Je nejlépe
pozorovatelný a nápadnější v mS než Sometu binaru 25x100. Možná
k tomu přispívá i to, že je Sb trochu zamlžený.
Začal jsem tento objekt kreslit, ale pozadí tvoří nesmírné
množství hvězd a navíc jsem už hrozně unavený.
Pozorovatelný je i protější okraj bubliny NGC 6960 obklopující
hvězdu 52 Cygni (4,2 mag). Je ale slabší než NGC 6992, lépe se
však hledá. Také je to úzký a slabý pás, viditelný jen bočním
pohledem.
6./7. srpna 1997, bd 10x80, mhv 6,2 mag
Řasy - dnes jsem tyto filamenty zakreslil do hvězdného pozadí
okopírovaného z Uranometrie (viz přiložená reprodukce).
Dalekohled se rosil, je světlejší
obloha. Dvě hlavní "Řasy" jsem popsal již včera, dnes
jsem navíc spatřil i nějaké další mlhoviny uvnitř
"bubliny" po supernově. Později jsem je identifikoval
pomocí Uranometrie a zjistil jsem, že kromě NGC 6992, 6960 a
filamentu označeného zde x, vznikly všechny ostatní
"mlhoviny" rozptylem světla jasných hvězd v mlžícím
se dalekohledu, jsou tedy falešné. Poloha nakreslených pravých
mlhovin kupodivu docela dobře souhlasila s Uranometrií. Ve 23.58
UTC, právě když si Jirka Dušek fénoval své pozadí, najednou vše
zhaslo, včetně Úpice, Odolova a Malých Svatoňovic...
Nejdříve k tomu fénování a následnému výpadku proudu. Tady je můj
vlastní zápis v pozorovacím deníku: Poté, co jsem se trochu
ohřál, se stala naprosto nečekaná věc.
Najednou, zřejmě v celém okrese Trutnov, vypadl proud. Nevím,
jestli za to může fén, kterým jsem se ohříval, ale blízké i
vzdálené okolí se ponořilo do neskutečné tmy. Mezní hvězdná
velikost obrovsky vzrostla. Zvlášť u obzoru. Takovou prudkou
změnu jsem ještě nezažil. Na to se čeká léta. Názorně bylo vidět,
jak hrozivé je světelné znečištění - mezní hvězdná velikost
v zenitu dosáhla nejméně 6,7 magnitudy. Hvězda slabá 6,5 mag byla
vidět naprosto bez problémů.
Po čtvrt hodině se ale všechno změnilo. Zapnuli pouliční světlo,
reklamy... Obzor se opět rozzářil. Mezní hvězdná velikost se
v zenitu kupodivu příliš nezměnila, ale takových dvacet až třicet
stupňů nad obzorem to bylo tragické.
A teď se již vraťme k Řasám. Ano, skutečně se jedná o jeden
z mála amatérům snadno dostupných zbytků po explozi supernovy.
Celkem vlastně můžete na severní polokouli uvidět tři takové
"cáry" zaniklých hvězd. Kromě těch v Labuti to je
slavná M 1 v Býkovi a IC 443 v Blížencích. Zastavme se nyní na
chvíli u té třetí.
Bylo už k ránu, když jsem na hvězdárně v Roztokách namířil svůj
Somet binar 25x100 na mlhovinu IC 443 v těsném sousedství
éta Geminorum a otevřené hvězdokupy M 35. Při pečlivém pohledu
a současném pomalém kmitání
s dalekohledem jsme najednou spatřil slabý světlý oblouk,
nejjasnější v místech, kde je v atlase Uranometria 2000.0
vyznačen radiový zdroj 3C157 a pak na jejím jižním konci. Je však
nutné zdůraznit, že na této východoslovenské hvězdárně byly vždy
velmi dobré pozorovací podmínky.
IC 443 je součástí mladé asociace Gemini OB1. Před několika málo
miliony roky zde vznikla velmi hmotná hvězda. Po krátké
epizodě svého zářivého života, někdy před čtyřmi až třinácti
tisíci roky explodovala jako supernova. Odhozená plynná obálka
nyní stlačuje okolní materiál molekulového mračna - především
na severovýchodě a jihozápadě. Mračno se ohřívá a svítí, obzvlášť
v infračerveném, ale z části i viditelném světle.
V dlouhovlnnější oblasti bychom IC 443 spatřili zářit jako jeden a
půl tisíc Sluncí, je tak jedním z nejjasnějších objektů svého
druhu v Galaxii. Středem svítící oblasti okupované zbytky ze
supernovy dosud zakrývá chladné
molekulové mračno, proto vidíme pouze její dva okraje.
Zbytek po supernově nalezl roku 1893 D. Wolf a její vzdálenost se
odhaduje na jeden a půl kiloparseku. Je součástí spirálního
ramene Perseus.
A nyní bych dal prostor Zdeně Lammelové, mimochodem skvělé
kuchařce (ostatně bude v této "disciplíně" soutěžit na
únorové Salimě na brněnském veletrhu, takže ji držme palce na
rukou i nohou!):
Jak hledat duchy?
Tímto humorným heslem začíná dnešní už v pořadí čtvrtá pozorovací
noc na Expedici. Team naivních pozorovatelů se pod úpickou
oblohou, která ještě nestačila ani pořádně ztmavnout, snaží
lovit objekty jižní oblohy.
Je to fascinující, když se brodíte jižní oblohou v souhvězdí
Střelce, kde se nachází pokladnice deep-sky objektů.
M 6 a M 7 delikatesní objekty = touha dnešní noci, avšak
nenaplněná. Podle některých "odborníků", kteří mi
líčili, jak se koupali v moři (někde trochu jižněji) a koukali na
noční oblohu, kterou zdobily (samozřejmě kromě jiných specialit)
pouhým okem viditelné otevřené hvězdokupy M 6 a M 7. A tak jsem
usoudila, že v důsledku této břečky, která se převaluje nad
obzorem, mi nebude aspoň prozatím tento požitek umožněn. Celkem
mě to mrzí, ale to už tak většinou bývá, že věci nevycházejí tak,
jak si je človíček-červíček naplánuje a nebo by si přál.
Ještě, že je ten vesmír veliký. Prozatím si tyto objekty ukládám,
snad příště.
Hodina se zvolna převalila a zrodil se další nápad:
4./5. srpna 1997, Sb 25x100, mhv 4,5 mag
M 16 (NGC 6611) - Skutečně fantastický objekt. Taková
lahůdka, kterou je třeba důkladně vychutnat. Je to makačka.
Objekt tvoří kombinace otevřené hvězdokupy a mlhoviny.
Celkem náročná kresba. Je první svého druhu. Snažila jsem se, ale
dnes jsem málem přišla o iluze, když jsem se pokusila kresbičku
zorientovat. Moje síly na to už nestačily. Téměř celý dnešní den
jsem se přemisťovala z místa na místo a s pocitem, že včerejší
noc jsem zcela zbytečně promarnila zakreslováním tohoto skvostu.
Celkem dost mě potěšila zpráva, že to, co jsme se včera v noci
snažila vypotit na papír, není až zas takový blud, jak jsem byla
přesvědčena. A co mne překvapilo ještě více, že se to snad i
trochu podobá realitě. I když přeci jenom člověk není až zas tak
dokonalým tvorem, a tak se občas nějaká ta chybička vloudí. Mně
se podařilo zakreslit jemný nenápadný proužek mlhoviny, který tam
vlastně nepatří.
Ale myslím, že to dnešní trápení s kresbou nakonec přeci jenom
dopadlo uspokojivě. Potěšilo mne to. Tímto děkuji pomocníkům,
kteří mne nenechali utopit v mlze této krásné mlhoviny.
Zdenička, jak ji mile expedičníci nazývají, je skutečně hodně (a
nutno říci, že příjemně) "upsaná". Však její
pozorovací deník patřil k těm nejlepším, jaké jsem v Úpici
spatřil. Ostatně nechme se nyní s její pomocí provést některými
kulovými hvězdokupami letní oblohy:
Velký kulový záměr
aneb Návštěva kulových hvězdokup v Hadonoši
30./31. července 1997, Hvězdárna Úpice
20.15 UTC
Obloha se ještě ani trošku netváří tmavě. Mhv je
tak 4,8 mag, ale panuje zajímavá pozorovací nálada. Tak jsem tedy
hledáčkem zamířila do Hadonoše a netrvalo dlouho a v zorném poli
se už tajně na světlém pozadí krášlily M 10 a M 12. Dnešní nic po
včerejším nezdaru s oblohou plnou mraků se snad uskuteční můj
"Velký kulový záměr". Začínám tedy. Podařilo se mi
ukořistit Somet binar 25x100. Tak do toho...
M 12 (NGC 6218) - na první pohled nápadně nápadný kulový obláček,
bočním viděním se dají rozlišit jemně koncentrovanější místečka
ve středu mlhavého podkladu. Při dolním okraji mlžinky vidím
nápadně jasnou hvězdu. Horní okraj kulovky je malinko světlejší.
Při delším soustředěném pohledu se mi zdá, že ve středu rozliším
několik slaboulinkých hvězdiček, ale nejsem si přesně jistá, že
to tak opravdu je. V blízkosti se nachází hvězdy různých
jasností.
20.40 UTC
M 10 (NGC 6254) - nachází se vlevo dole od výše zmíněné M 12.
Velikostně (rozlohou) je menší, ale za to více koncentrovanější.
Má nádherně kulový tvar, pravidelný. Jednotlivé hvězdy se nedají
rozlišit. Okolí je přibližně podobné jako u M 12.
Obě kulovky M 10 a M 12 jsou od sebe vzdáleny 3,6 stupně, leží
totiž na okrajích zorného pole Sometu binaru 25x100.
Skutečně příjemné místo oblohy.
21.50 UTC
M 107 (NGC 6171) - Slaboučký kulový obláček, velmi nízko nad
obzorem. Vzhledem k její malé jasnosti se těžko dají rozlišit
její hranice, a tak se jemně rozplývá do okolního prostoru. Ke
středové části je nenápadně koncentrovanější, ale opravdu velmi
málo. Nad samotným objektem se nachází trojice jasnějších hvězd
uspořádaných, jak jinak, do trojúhelníku.
Jedním z mých cílů této expedice bylo nakreslit Mléčnou
dráhu. Proto jsem si z domu přivezl gnomonický atlas a sotva jsem
se tu trochu rozkoukal, začal jsem kreslit. Nebylo to lehké, ale
myslel jsem, že to bude těžší.
Úpická Mléčná dráha se táhla ze souhvězdí Střelce přes celou
oblohu a ztrácela se někde u Kasiopeji v přesvětlené obloze.
Nejjasnější oblast je patrně ve Střelci. Proto jsem začal právě
tam. Už první pohled do tohoto souhvězdí mě překvapil, protože
jsem netušil, jak nádherně rozmanitá je Mléčná dráha v této
oblasti. Naskytl se mi pohled na souboj dvou jasných oblastí,
jedné ve Štítu a druhé severně od ... Sgr. První zmiňovaná se
rozléhá mezi alfou a betou Scuti a pokračuje asi tři stupně na
východ a postupně slábne. U alfy jsem pozoroval temný záliv
směřující k severu, který se zakusuje asi do třetiny světlého
oblaku.
Na první pohled stejně jasná oblast severně od m Sgr, která
se táhne až ke g Scu, je v podstatě tvořena třemi samostatnými
obláčky. Nejsilnější z nich je patrně právě v nejbližším okolí m Sgr,
o něco slabší je kolem g Scu a třetí, který je z nich
nejslabší, leží u hvězdy, která bohužel není v Coelim popsaná,
ale těsně pod ní je otevřená hvězdokupa M 25. Všechny tři
obláčky spolu tvoří
systém, který svou celkovou jasností soupeří s druhým ve Štítu.
Objekty jižněji od těchto skupin se již bohužel ztrácely ve
smetí nad jižním obzorem. Naopak dále na sever se plně rozehrává
divadlo rozdvojeného ramene Mléčné dráhy. Kratší rameno, tedy
levé po směru letu Labutě, začíná (respektive končí) v Hadonoši,
konkrétněji zhruba u r Oph a táhne se rovnoběžně s pravým v Orlu
až po z Aql, kde jakoby se zcela vytrácelo a pokračuje až
u Albirea v Labuti. Při bližším pohledu se však dá v této mezeře
vytušit jakýsi tenký slaboučký přechod, vypínající se trošku na
západ. Pravé rameno zatím pokračuje přes šipku a zatímco přibírá
na šířce, ubývá na jasnosti. Obě ramena se pak spojí až za
Denebem, kde Mléčná dráha opět pokračuje jedním korytem. Soutok
obou ramen však není tak jednoduchý. Zatímco levé rameno musí
u g Cyg zcela zmizet, aby mohlo náhlým zjasněním u Severní
Ameriky opět pokračovat, pravé rameno slábne a slábne, až se u 70 Cyg
zaškrtí a pokračuje už jako jediné rameno Mléčné dráhy mezi
Cefeem a Ještěrkou ke Kasiopeji. Jediným zpestřením této cesty je
jakýsi osamocený obláček uprostřed Cefea u hvězd 18, 19 a
20 Cep.
Nápad s kreslením Mléčné dráhy na Expedici v Úpici neměl pouze
Tomáš Werner, ale i Lukáš Král a Pepa Kapitán. Výsledky jsou si podobné,
ale přesto pokaždé jiné. Všichni tři zaznamenali polohy těch
nejvýraznějších světlých a temných mračen v této oblasti Galaxie.
(Popis, co v jakých částech nebe vidíme, jste mohli nalézt
v předposledním čísle BT.) V detailech se samozřejmě liší.
Ostatně zkuste si sami v létě příštího roku nakreslit vzhled
Mléčné dráhy a budete značně
překvapeni, o jak obtížný úkol se jedná. Jak se ostatně traduje,
ztroskotali na něm mnozí slavnější pozorovatelé.
Pořadí jednotlivých kreseb je: Lukáš Král, Tomáš Werner a nakonec
Josef Kapitán.
- jd -
Musím běžet na půlnočku a až se vrátím, bude nejspíše nabodnuta
na jehlice borovic. Tak zatím, už opravdu musím.
22.30 UTC
NGC 6366 - Somet binar a dobson 35/180: Tato neviditelná
dáma se nachází ve středu Hadonoše u jasnější hvězdy 4,7 mag
podle Atlasu Coeli vlevo nahoře. Pole se mi podařilo nalézt, ale
hledaná hvězdokupa se jednoduše neobjevila. Neobjevila se i po
pokusech v dobsonu. Prozatím uzavírám pátrání bez úspěchu a se
zklamáním.
23.15 UTC
M 14 (NGC6402) - Pozorovací podmínky se zhoršují, objekt je opět
velmi nízko nad obzorem a obloha je celkově dost světlá.
Jemný kulový obláček, podobný kulové hvězdokupě M 10. Ve středu
více koncentrovaná. Okolí je dost světlé, takže celá krása kulová
není zas až tak dokonalá, spíše zaniká s prostředím. Nejbližší
okolí objektu zaplňuje slaboulinké hvězdičky, dále potom několik
jasnějších. Hvězdokupa není příliš rozlohově velká.
Kulové hvězdokupy, gravitačně vázaná společenství stovek
tisíců a někdy i milionů hvězd, která obklopují celou naši
Galaxii, jsou skutečně vděčným cílem mnoha amatérských dalekohledů.
Jako s kruhovými skvrnkami, z nichž některé jsou viditelné
i bez dalekohledu (M 13 v Herkulovi, omega v Kentaurovi), se
s nimi setkáváme především na letní obloze. Jak ale ukazují
poslední studie tyto, alespoň v případě naší Galaxie,
neobyčejně staré útvary tu nejsou navždy. Naopak, během
následujících několika miliard let o většinu z nich
nenávratně přijdeme. Kulové hvězdokupy tvoří ohromné kulové
halo obklopující galaktický disk. Kolem těžiště Galaxie se
pohybují po neuzavřených křivkách. Tak jak procházejí
středem našeho hvězdného ostrova, působí na ně gravitační
síla galaktického jádra a ohromných molekulových oblaků.
Postupně jsou očesávány o jednotlivé hvězdy, zanikají. Oleg
Y. Gnedin a Jeremiah P. Ostriker z Princeton University
přitom ukázali, že se kulové hvězdokupy ničí mnohem
rychleji, než jak jsme se dosud domnívali. Během
následujících deseti miliard let bude polovina, dost možná
i celých devadesát procent, všech hvězdokup zcela zničeno.
Gravitační síla, jíž působí Galaxie na hvězdokupy, však není
jediným faktorem ve hře. K úbytku dochází také vlivem
evoluce: hvězdy v kupách se prostě vyvíjejí, stárnou
a zanikají. K tvorbě nových stálic tu přitom není dostatek
mezihvězdného materiálu. Bez známého mechanismu, pomocí
kterého by si naše Galaxie doplňovala svůj harém kulových
hvězdokup, je jasné, že o ně dříve nebo později přijde. Již
dnes na nebi obdivujeme jen malou část kdysi bohaté populace
hvězdokup a i ta se v budoucnosti nenávratně vytratí.
Velmi plodný pozorovatel je i Pepa Kapitán, t.č. také student
fyziky na Karlově univerzitě. Bohužel, nerad dává svůj deník
z ruku či z něj vůbec cokoli kopíruje. Naštěstí právě v Úpici,
během Expedice, jsem se jeho nočníku zmocnil a odběhl s ním na
xerox. Proto si dnes můžeme zalistovat i s jeho pozorováními:
22./23. srpna 1995, Sb 25x100, mhv 5,7 mag
NGC 6940 (Vul) - na tuto otevřenku, v severní části
souhvězdí Lištičky, mě upozornil Miro Smolka, že prý ho velmi
příjemně překvapila. Viditelnost se zlepšuje, na nebi ani mráček.
NGC 6940 je určitě otevřenka pro větší dalekohled. Velmi
pěkná mlžinka včleněná do několika jasnějších hvězd. Její okraje
vymezuje celkem přesně rovnostranný trojúhelník jasnějších hvězd.
V ní samotné jsem rozeznal čtyři nebo pět hvězd o něco slabších
než deset magnitud, jinak je to mlhavý flíček připomínající
kulovku, ale bez středového zjasnění. Samotná otevřenka mi připadá
jako střed podlouhlého slabšího hvězdného oblaku o rozměrech asi
0,9° x 0,4° skloněného asi o 30 stupňů směrem od
severu na západ. Chtělo by se na to podívat alespoň
cassegrainem.
23./24. srpna 1995, Sb 25x100, mhv 5,7 mag
NGC 6888 (Cyg) - Mlžinka dobře viditelná bočním viděním.
Našel jsem ji pouze pomocí Uranometrie, bez ní bych si ji asi
nevšiml. (Leží poblíž P Cygni, kterou odhaduji.)
Nejjasnější část mlžinky je kolem dvou jasných hvězd, které jsou
uprostřed ní zakresleny v atlase. Možná by to chtělo světelnější
dalekohled, ale jak už jsem napsal, bočním viděním je to pěkný
oválný flíček jako zjasnění v Mléčné dráze.
Zastavme se nyní u mlhoviny NGC 6888, kterou tvoří plynná obálka
obklopující Wolf-Rayetovu hvězdu HD 192163. Její vzdálenost se
odhaduje na 1,45 kiloparseku, dle vzhledu na fotografiích má tedy
NGC 6888 velikost 7,6x5,0 kpc.
Jak vlastně vznikla? Zřejmě tak, že hmotná hvězda vlivem silného
hvězdného větru rychle přišla o svůj obal a odhalila tak své
vnitřní velmi horké vrstvy. Kromě materiálu z červeného veleobra
ji pak může tvořit i okolní mezihvězdný plyn. Hmotnost
zářivé obálky se odhaduje na asi čtyři Slunce.
Pepa se také podíval na M 24 - rozsáhlé hvězdné mračno, ve
skutečnosti jakýsi tunel neprůhledným mezihvězdným mračnem směrem
ke středu Galaxie. Někdy je ovšem bezdůvodně ztotožňována
s nevýraznou otevřenou hvězdokupou NGC 6603. Činí tak například
Bečvářův Atlas Coeli.
Jedná se skutečně o neobyčejně zajímavý objekt. Musím se přiznat,
že již několikrát jsem se chystal na jeho kreslení. Zatím to
nevyšlo - buď zasáhly mraky, a nebo jsem to vzdal. O to více si
cení Pepy Kapitána, který se rozhodl M 24 zachytit. Považte, je
to mračno hvězd!
29./30. srpna 1995, db 10x, mhv 5,5 mag
M 24, Hvězdný oblak ve Střelci - vůbec zajímavý objekt
z hlediska toho, jak je definovaný, V Atlase Coeli označuje M 24
malinkou otevřenku, zatímco prý v Uranometrii je M 24 celé
zjasnění v Mléčné dráze. Já jsem kreslil dělákem M 24 jako
zjasnění v Mléčné dráze (UTC=20.00-3 hvězdné pozadí, UTC=20.40-45
mlžinky). Pozn. Zpočátku velmi pěkné, alespoň zpočátku. M 24
přímo vypalovala. Pak přešly mraky (to už jsme měl pozadí hotové),
dokreslil jsem mlžinku (samozřejmě tvořenou množstvím slabých
hvězd), ale už to nebylo úplně ono (mhv tak 5,3 mag). Detaily
jsou hodně zvýrazněny, mohl to být duch.
Popis: M 24 nádherný, fakt nádherný hvězdný oblak. Myslím, že je
ještě hezčí než oblak ve Štítu. Obsahuje dost poměrně jasných
hvězd, je to objekt tak akorát pro dělák. Když jsem dokresloval
mlžinku, pozorovací podmínky již nebyly dvakrát nejlepší, ale
pořád bylo patrno několik podrobností a detailů (tedy tmavších a
světlejších oblastí v Mléčné dráze).
Celkový dojem: M 24 je velmi rozsáhlá, nádherná, super, špica
atd. V děláku nemá chybu. V Sometu má tu chybu, že ji nelze
zakreslit - obsahuje totiž příliš mnoho světlých a jasných
hvězd.
A nakonec - až na přiloženou skicu Mléčné dráhy - jsem
z Pepových deníků vybral jeho lov na hvězdičku w Ophiuchi.
Při této příležitosti vám prozradím jeden svůj nápad. Kdysi jsem
chtěl v trpaslíkovi udělat "hvězdnou tombolu". Myslím
si totiž, že o jakémkoliv objektu na nebi lze napsat
alespoň jeden odstavec. Abych to dokázal, rozhodl jsem se
v některém z dostupných katalogů (co obsahují hvězdy alespoň do 10.
velikosti) náhodně jednu hvězdičku vybrat a napsat něco o ní.
Když jsem ale narazil na Kapitánovo pozorování, bylo rozhodnuto:
podívám se detailně na w Ophiuchi.
Jako stálici 4. velikosti (ve fotometrickém oboru V má průměrnou
jasnost 4,45 mag) ji najdete u hranic se Štírem, jen kousek od
známější rho Oph. Hipparcos
změřil její vzdálenost na 175 světelných let. Vzhled a změny spektra (typ A7p) ukazují, že
patří mezi chladné magnetické hvězdy typu a2 CVn. Tento
typ lze, slovy dr. Mikuláška, přirovnat k některým ženám. Uvnitř
jsou všechny stejné, některé si ale na obličej nanášejí různé
barevné skvrny. Stejně tak je to i s Ap hvězdami. Jejich silné
magnetické pole způsobuje, že mají na povrchu různobarevné
skvrny. Když se pak na ně díváme skrz různé filtry, můžeme vidět,
jak se mění jejich jasnost. Proto se také jasnost w Ophiuchu
ve fotometrickém oboru V mění s amplitudou 0,07 mag a
periodou necelé tři
dny. Tři dny je tudíž současně rotační perioda hvězdy.
Poměrně neobvyklé je však to, že w Oph současně patří
i mezi zdroje rentgenového záření. Hipparcos
změřil její vzdálenost na 175 světelných let.
24./25. září 1995
Pozorovací stanoviště: na zahradě
Pokud si vzpomínám (zápis píšu asi s týdenním odstupem) bylo přes
den počasí dost špatné, skoro pořád zataženo. K večeru se to
trochu, byť neočekávaně protrhalo.
Dnes má nastat zákryt hvězdy w Ophiuchi Jupiterem, bohužel
pozorovatelný pouze ze Severní Ameriky. O úkazu jsem se dozvěděl
z BT č. 74. Velkej tvrdej Márvin Jirka D. vyzývá pořídit tedy
alespoň kresby, jak se w Ophiuchi blíží k Jupiteru.
Jelikož bylo v minulých dnech zataženo (anebo alespoň v době, kdy
byl Jupiter nad obzorem), sešlo z toho. Alespoň, že je nyní v den
zákrytu jasno.
UTC=17.33 Zdaleka ještě není úplná tma. Jupiter už ale září nad
jihozápadem, Na obloze je taky vidět ještě Letní trojúhelník a
několik dalších nejjasnějších hvězd. Na planetu jsem namířil
Somet 25x100 a naskytl se mi úchvatný pohled - Jupiter
má PĚT měsíčků - to se jen tak nevidí.
Zprvu jsem byl trochu překvapen jasností w Ophiuchi
(nebyla zas tak jasnější jak nejjasnější Jupiterův měsíček),
myslel jsme, že na tom bude lépe.
Druhá věc, která mě napadl na mysl bylo, zda zákryt byl, nebo
teprve bude. Šílenou dedukcí jsme si odvodil, že se Jupiter
pohybuje ze západu na východ (během minulých měsíců se přesunul
ze Štíra do Hadonoše) a že k zákrytu teprve dojde. Tak tedy dost
řečí, je tu kresba:
Jakmile jsme dokreslil, šel jsem domů, byla mně kosa, pozorovat
něco jiného se stejně nedalo.
Víte, kde je Ždírec na Doubravou? Je mi to trapné, ale já to
skutečně nevím! Snad mi to ale Michal Švanda promine. Právě zde,
přesněji v blízké Chotěboři, se příští rok uskuteční Parcon -
zřejmě největší a nejslavnější setkání českých sci-fi fanoušků.
Bude to někdy v červnu, tuším že na začátku. Moje hlava dubová
totiž někde zašantročila zvací dopis od Michala. Takže tímto také
vzkazuji: "Michale, jestli to půjde, tak přijedu! Už jsem
byl několikrát na takové akce lákán a jsem na to celkem
zvědavý! Pošli mi prosím nějakou přihlášku, či co." A když
jsme u Michala, zde je jedno jeho pěkné pozorování Měsíce:
3./4. listopad 1997 mS 12x60, refr. 5/100, zv.
40x
Měsíc - V malém Sometu velmi ostrý, ale úhlově malý.
V refraktoru 5/100 cm, zv. 40x nic moc ostrý, mnohem
podrobnější, ale co je hlavní - vypaluje oči! V mS si mohu dát
filtry, v refraktoru ne! A tak se koukám v mS 12x60.
Fascinující je Koperník. Zatím je ještě vidět celkem plasticky,
jako jedna z nejsvětlejších oblastí měsíčního povrchu. Zřetelně a
jasně vystupuje do prostoru pahorkatina kolem Koperníka, jeho
paprsky sahají až k Zálivu duhy. Tycho není v tomto světle ani
z desetiny tak výrazný. Na terminátoru je sakra málo kráterů, takže
ani není vlastně co kreslit. Komplex moří výrazně vystupuje (teda
spíš budí dojem, že moře jsou prolisována do povrchu) z komplexu
pahorkatin. Člověk se dívá, jak moc je Měsíc podobný počmáranému
a prolisovanému tenisáku. Prostě krása. Pavel Gabzdyl mě vyloženě
nadchnul pro pohled z jiné planety. Pohled na dvojplanetu
Země-Měsíc třeba z Venuše musí výt super. Ale to jsou jen plané
úvahy.
Jak by vypadala soustava Země-Měsíc z Venuše? Shodou okolností
se o tom zmiňuje právě Pavel Gabzdyl v publikaci Měsíc
v dalekohledu, kterou jste našli jako přílohu minulého čísla
Trpaslíka: Zemi uvidíte jako parádní namodralou hvězdu, jejíž třpyt
předčí jakoukoli hvězdu či planetu viditelnou na pozemské
obloze. Její hvězdná velikost bude až mínus sedm magnitud.
Zhruba půl stupně od zářící Země uvidíte další hvězdu, jejíž
jasnost je srovnatelná s jasností Jupiteru pozorovaného ze
Země. Asi správně tušíte, že tímto objektem bude právě
Měsíc. I bez dalekohledu byste mohli v průběhu dvou
pozemských týdnů pozorovat, jak se střídavě přibližuje
a vzdaluje Zemi.
Opravdu nezapomenutelný pohled by se vám naskytl
v dalekohledu. Na kotoučku Země s úhlovým průměrem přes
šedesát úhlových vteřin spatříte oslnivě bílá oblaka,
lesknoucí se vodní plochy a někdy i pestrobarevné
kontinenty. Měsíc s úhlovým průměrem osmnáct vteřin
by ukázal během oběhu celou svou tvář, tedy i ze Země
nepozorovatelnou odvrácenou stranu. Byl by však příliš malý,
takže byste na něm rozeznali jen nejnápadnější útvary -
měsíční moře. I na dálku čtyřicet milionů kilometrů by ale
byl jasně zřetelný kontrast mezi mrtvým světem Měsíce a živoucí
Zemí.
Peter Drengubiak mne v dopisech krásně tituluje střídavě
"Milý Jirek" a "Milý Jiřek".
Evidentně se rád a často dívá na oblohu, v poslední době mi
dokonce poslal i několik pěkných kreseb. Nejdříve dvě pozorování
známé kulové hvězdokupy M 13 (NGC 6205):
9./10. júla 1997, newton 15/75 zv. 75x, mhv 6,1
M 13 (NGC 6205) - Nádherne jasná hviezdokopa s jasným jadrom.
Pohľad na nu vyráža dych. V jadre ľahko rozlíšim zopár
najjasnejších hviezd, ktoré majú červenkastý nádych. Z centrálnej
oblasti vychádza niekoľko retiazok hviezd asi 8 mag. Týmto
dostáva "em trinástka" charakteristický tvar
chobotnice pri pohľade zhora (lepšie povedaní má hviezdicový
tvar). Myslím si, že M 13 stojí za všetky drobné. Zdá sa byť aj
trochu asymetrická.
6./7. augusta 1997, newton 15/75 zv. 50x, mhv 6,3
mag
M 13 (NGC 6205) - Nápadná a jasná guľovka (viz kresba),
nemožno ju
prehladnuť, bez problemov rozlišim v centralnej časti M 13
najjasnejšie hviezdy. Zdá sa mi, že majú oranžovú až načervenalú
barvu.
Zaujala mne Petrova poznámka o načervenalém zabarvení.
Skutečně - velký barevný index B-V kulových hvězdokup, v případě
M 13 0,7 mag veliký, skutečně naznačuje, že by měly být
přinejmenším nažloutlé. Jak ale dokumentuje většina pozorování
- kulové hvězdokupy se většině lidem zdají bílé.
Asi nejlepší barevné snímky umí udělat australský astronom David
Malin. Na jeho obrázcích je vidět, že hvězdy v kulových
hvězdokupách mají různá zabarvení: zatímco slabé modré hvězdy
převažují co do množství, jejich žluté společnice je předčí
jasnosti. Průměrná barva kupy se tak většinou jeví neutrální,
možná lehce namodralá. Potvrzuje to i popis Petra Zbončáka, jenž
měl možnost prohlédnout si ji na Hvezdárni a planetáriu
Maximiliána Hella v Žiaru nad Hronom:
11./12. června 1997, maksutov-cassegrain 20/220, zv.
170x, mhv 5,0 mag
M 13 (NGC 5205), NGC 6207 - M 13 som videl už mnohokrát rôznymi
prístrojmi, ale keď som mal možnosť pozorovať takýmto prístrojom,
rozhodol som sa, že si pozriem aj ju. Pohľad na túto hviezdokopu
bol nádherný, celá sa rozpadala na jednotlivé hvizedy, ktoré mali
modrú farbu.
Pri tejto príležitosti som sa chcel pozrieť aj na galaxiu
NGC 6207, ktorá sa nachádza pri M 13. Galaxiu som našiel pomerne
ľahko, mala eliptický tvar, bola dosť malá a nevýrazná.
Opusťme ale letní objekty. Začíná nám přece zima a snad
nejkrásnější "mrazivou" mlhovinou, kterou můžete nyní
spatřit, je velká Mlhovina v Orionu, M 42. Toto si o ní do svého
deníku zapsala Jana Rychlá z Rýmařova:
7./8. března 1997, Sb 25x100, mhv 6,8 mag
Podmínky jsou boží, absolutně bez jediného mráčku, bohužel moje
stanoviště neumožňuje pohled na jih a východ.
Tak koukám na sever
a západ. Když jsem odpoledne přijela, bylo bez mraků a vydrželo
to, jak je vidět, do noci. Podle toho taky vypadá rtuť
v teploměru. I sněhu je tu na moje jarní boty hodně. Na východě
svítí město, na jihu rostou obrovské smrky. I u obzoru - a to
je bomba. Dokonce jsme se s tátou hádali (chtěl totiž vidět
kometu a tak šel na chvíli se mnou (a Hafínou of course)), jestli
to, co jsme namířili těsně nad hřebenem Velkého kotle je hvězda
anebo vysílač na Pradědu. Já jsem se přiklonila k verzi I a táta
nakonec taky. Mléčná dráha vypalovala dost, táta si namířil mezi
Persea a Kasiopeju nějakou hvězdokupu. Typla bych to na NGC 884 a
869. Ví Bůh, já ne.
M 42 (NGC 1976) - tak tu jsem vždycky viděla jen okem a na
obrázcích, ale i v malém Sometu je nádherná. Vypadá jako kulatá
lastura, kde jádro - dvě hvězdy - jsou takové zoubky na
zaklapnutí. Celé to trojhvězdí je jako úsečkovitá dráha pro
těleso, které se zjasňuje směrem k obzoru. Střed mlhoviny tvoří
vlastně čtyři hvězdy, jedna méně jasná a jedna nejslabší.
Furt mě ruší element (nemocniční) - na dětském oddělení si
někdo rozžl světlo na WC. V márnici je naštěstí tma!!! V dosahu
mlžinky je asi devět hvězd (6 - 7,9 - 8 mag).
Na shledanou příště, již v novém roce a nad novými pozorováními,
se těší
|