OBSAH:
Záhadné zdroje záblesků záření gama
Je Věšák otevřenou hvězdokupou?
Čím si svítit při pozorování?
Setkání komety se želvou
Pravda a bludy mezi nebem a zemí
Z kopule do kopule (a zase zpět)
Jsou filtry únikem před světlem měst?
Jaká byla Expedice Úpice´97?
Zajímavá pozorování

Záhadné zdroje záblesků záření gama

Kdybych dostal tradiční novinářskou otázku, co považuji za největší objev roku, rozhodně bych nezaváhal - zcela jednoznačně jde o sérii objevů, které souvisejí se "záhadou čtvrtstoletí", čili se zábleskovými zdroji záření gama.

Pro pořádek něco historie. Koncem šedesátých let se nukleární mocnosti dohodly na zákazu zkoušek jaderných zbraní v zemské atmosféře a za jejími hranicemi. K ověření, že se zákaz dodržuje, byly využity americké družice typu Vela, obíhající kolem Země v periodě čtyř dnů po kruhových drahách o poloměru 125 000 km vždy nejméně ve dvojicích. Na jejich palubě se nalézaly citlivé detektory měkkého záření gama (pásmo od 100 keV do několika MeV), neboť z předešlých pokusů s jadernými výbuchy v atmosféře se vědělo, že výbuch se snadno prozradí právě v tomto energetickém pásmu.

V roce 1973 sdělila skupina amerických odborníků vedená R. Klebesadelem, že v záznamech družic Vela se nacházejí krátkodobá vzplanutí měkkého záření gama, jež pocházejí z vesmíru a nesouvisejí s případným porušením smlouvy; tj. jejich zdrojem je přírodní proces neznámé povahy. Náběh typického vzplanutí, označovaného zkratkou GRB (Gamma-Ray Burst), představoval vždy jen zlomek sekundy a po ostrém maximu následoval exponenciální pokles až na úroveň šumu pozadí během sekund až stovek sekund. Vzplanutí se vyskytovala naprosto nepředvídaně s kadencí průměrně jednou za den v libovolných částech oblohy a nebyla doprovázena žádnými úkazy ve standardních oborech spektra jako je optické či radiové okno. Od samého počátku spočíval hlavní problém v určení povahy GRB v naprosto nedostatečné přesnosti jejich zaměření na obloze. Z povahy záření gama je zjevné, že zdroj nelze nějakou optikou zobrazit. Ostrý náběh vzplanutí však umožnil využít metody kosmické triangulace, tedy stanovit prodlevu mezi detekcí vzplanutí na dostatečně vzdálených družicích. Dvě družice ovšem k vymezení polohy zdroje nestačí; obdržíme pouze relativně úzký pás podél některé hlavní kružnice na obloze. Pokud máme měření ze tří družic, nalézá se zdroj v jednom ze dvou průsečíků takových pásů a pokud máme alespoň čtyři družice, je určení polohy jednoznačné a závisí hlavně na dobré synchronizaci palubních hodin na všech družicích. Tak se alespoň občas podařilo stanovit nevelké chybové plošky a v nich se hledaly dodatečně optické či jiné protějšky.

Tyto snahy o identifikaci GRB v jiných spektrálních oborech byly po řadu desetiletí pozoruhodně neúspěšné. Snad jedinou výjimkou byla sdělení B. Schaefera, že v chybových ploškách našel na dávných archivních fotografických snímcích jasné a relativně krátkodobé záblesky. Potíž však spočívá jednak v příliš velké rozloze chybových plošek a zejména v možnosti záměny reálného optického záblesku s kazem v emulzi, popřípadě jiným prozaičtějším zdrojem signálu. U nás se tomuto archivnímu výzkumu věnuje už patnáct let skupina dr. Reného Hudce z observatoře v Ondřejově, která využívá především fotografického archivu Středoevropské sítě pro sledování bolidů a také fotografického archivu německé hvězdárny v Sonneberku. Koncem loňského roku oznámili, že v poloze chybové plošky vzplanutí gama v souhvězdí Herkula z 20. července 1996 nalezla kvasar s červeným posuvem z = 1,7. Nicméně rozdíl mezi středem chybové plošky a polohou kvasaru dosahoval plných 10 obloukových minut, což fyzikální souvislost objektů téměř vyloučilo.

Triangulační metoda určování poloh GRB sice nabyla na ceně tím, jak se postupně dařilo vypouštět kosmické sondy do vzdálených hlubin sluneční soustavy (tím se zvyšovaly délky základen, což naopak znamenalo omezení velikosti chybových plošek), ale má svá úskalí. Hlavním je dlouhá doba redukce měření, jež znamená, že přesné polohy jsou známy až několik dnů po vlastním úkazu, a to už většinou bývá na optickou, rentgenovou či rádiovou identifikaci asi pozdě. Proto odborná veřejnost uvítala vypuštění obří družice Compton v dubnu 1991, na jejíž palubě se nalézá aparatura BATSE, umožňující určit alespoň přibližnou polohu zdroje na obloze (s přesností na 7 úhlových stupňů) ihned bez přispění jiných aparatur. To sice nestačí k identifikaci, ale může pomoci statistickým výzkumům.

Citlivost aparatury BATSE je taková, že za šest let provozu máme údaje o přibližné poloze 2000 vzplanutí gama. Výsledek je šokující a jednoznačný, zábleskové zdroje GRB se vyskytují po celé obloze rovnoměrně, bez sebemenší koncentrace v jakémkoliv směru či ploše. Za druhé, počet slabých zdrojů GRB je menší, než by se dalo očekávat z homogenního rozložení zdrojů v prostoru. To tedy znamená, že na jedné straně pozorovatel na Zemi nemá vůči populaci GRB žádné význačné postavení, ale na druhé straně se nachází právě uprostřed takové populace!

To dává smysl jedině v případě, že zdroje GRB se nacházejí buď na periférii sluneční soustavy (v kulovém Oortově mračnu komet), anebo v kosmologických vzdálenostech srovnatelných s kvasary. Jak patrno, nejistota v určení vzdáleností GRB činí asi deset řádů, tj. nejistota v odhadu zářivého výkonu 20 řádů, a s něčím takovým se astronomové dosud ve své praxi nesetkali. Dokud nejsme schopni alespoň řádově určit vzdálenost záhadné populace objektů, jsme ve stejné situaci jako když se pokoušíme objasnit povahu jevů UFO na základě pozorování jediného pozorovatele.

Aparatura BATSE téměř vyloučila rekurenci vzplanutí z daného zdroje, tj. zdá se, že každý zdroj vzplane pouze jedinkrát, což znamená, že může jít o velmi velké katastrofy, při nichž je původní objekt či objekty zničen. Ani toto omezení však příliš nepomáhá teoretikům, kteří v mezidobí vymysleli několik set rozličných mechanismů vzplanutí gama. Nezřídka jediný autor podal několik navzájem si odporujících vysvětlení. Celkový počet prací, věnovaných záhadným zdrojům GRB, dosáhl za posledního čtvrtstoletí 2500 - zhruba týž je i počet pozorovaných GRB!

Není divu, že problematika povahy zábleskových zdrojů záření gama se stala námětem "Velké debaty, kterou uspořádali američtí astronomové v Smithsoniánském přírodovědeckém muzeu ve Washingtonu dne 22. dubna 1995. Diskuse mezi Donaldem Lambem a Bohdanem Paczynskim se konala v témže historickém sále, kde se 20. dubna 1920 konala první Velká debata o povaze spirálních mlhovin mezi Heberem Curtisem a Harlowem Shapleyem. V současné debatě hájil Lamb názor, že GRB tvoří populaci objektů v kulovém halu Galaxie, kdežto Paczynski soudil, že GRB jsou kosmologicky daleko. Ani jeden autor však neměl po ruce jednoznačné důkazy o fyzikální povaze vzplanutí.

K převratu došlo právě o rok později, když se 20. dubna 1996 na kruhovou dráhu ve výši 600 km nad Zemí dostala specializovaná italsko-holandská družice BeppoSAX (L. Piro, E. Costa, J. Heise), schopná registrace záblesků gama celooblohovým monitorem GRBN v pásmu 40-700 keV a následného hbitého zaměření plošky GRB rentgenovými detektory se širokým (WFC) a úzkým (NFI) zorným polem. Detektory pracují v pásmu 2-26 keV (WFC) resp. 0,1-300 keV (NFI) a pokrývají neustále 5% oblohy. Z časové koincidence v monitoru gama a širokoúhlém detektoru WFC lze oblast zaměřit s přesností na 5' během 2 hodin a při následné identifikaci zdroje detektory NFI dokonce s přesností na 3', a to nejpozději do 8 hodin, což většinou stačí k hledání optického protějšku.

Trpělivé čekání se vyplatilo až 28. února 1997, kdy se díky rychlé spolupráci operátorů družice BeppoSAX s pozemními observatořemi zdařilo J. van Paradijsovi aj. nalézt optický protějšek GRB v souhvězdí Orionu pouhých 21 hodin po explozi pomocí 4,2 m reflektoru W. Herschela na observatoři La Palma na Kanárských ostrovech. Objekt byl v době pozorování V= 21 mag a rychle slábnul. Nicméně Hubblův kosmický teleskop jej zachytil ještě 26. března jako objekt 25,7 mag a znovu 7. dubna, kdy klesl na 26,0 mag. Naposledy ho HST snímkoval 5. září 1997, kdy zeslábl na V = 28, 0 mag, ale ve vzdálenosti 20'' od něho je stále vidět ploška mateřské galaxie V = 25,7 mag. Naneštěstí v jejím spojitém spektrum nebyly nalezeny žádné spektrální čáry. Naproti tomu Keckův II. dalekohled objevil již 31. března v bezprostředním okolí GRB (pod 8'') dvě slabé galaxie s emisními čarami, jejichž červené posuvy činí z = 0,39 a z = 0,64. Již 8 hodin po explozi GRB byl na stejném místě pozorován rentgenový zdroj a den po výbuchu také slabý bodový radiový zdroj s intenzitou až 0,8 mJy. Konečně zatím nejzajímavější pozorování pochází z 8. května 1997, kdy družice BeppoSAX nalezla vzplanutí gama o trvání 15 s a kdy necelých 6 hodin po explozi byl zdroj identifikován kamerou NFI v rentgenovém pásmu, jak se s časem zjasňuje! To umožnilo jeho optickou identifikaci řadou velkých teleskopů. Objekt se opticky vynořil až 24 h po explozi GRB s jasností v pásmu R = 21,2 mag, jež se během dvou dnů zvýšila až na 19,6 mag. Rovněž rádiové sledování 3,7 hodiny po explozi neukázalo žádné rádiové záření, které se poprvé vyskytlo až týden po explozi na frekvenci 8,5 GHz s intenzitou 0,4 mJy.

Keckův II. dalekohled pořídil první spektra oblasti 11. května a odhalil tam absorpční čáry ionizovaného železa, posunuté k červenému konci v hodnotě z = 0,835. Podle všeho je GRB ještě dále, ale blíže než z = 2,1. Paczynského tvrzení se tak začíná naplňovat: zdroje vzplanutí gama jsou téměř určitě v kosmologických vzdálenostech.

Samozřejmě všechny pochybnosti dosud nezmizely, jelikož stále zbývá málo pravděpodobná možnost, že GRB se na pozadí vzdálených galaxií či kvasarů pouze promítají a dále v několika dalších případech velmi dobře změřených poloh se nepodařilo žádné optické ani radiové záření nalézt vůbec. Počet identifikací roste jen pomalu a než se podaří opatřit statistický významný vzorek, uplyne ještě nějaký čas. Proto též odborníci uvítali s potěšením nedávné překonfigurování spektrometru gama na kosmické sondě NEAR, která směřuje k planetce EROS. Data ze spektrometru lze nyní přijímat prakticky v reálném čase a tak nezávisle zaznamenávat okamžiky vzplanutí gama v poloze velmi daleko od Země. To zlepšuje vyhlídky na kosmickou triangulaci kombinací pozorování ze sond Ulysses a Wind se zpřesněním poloh na 1' a tím i větší nadějí na jednoznačnou optickou či rádiovou identifikaci. První vlaštovkou se stala detekce GRB z 15. září 1997, jež zároveň ukázala, že detektor na sondě NEAR je mimořádně citlivý.

To nejzajímavější je ovšem stále před námi, totiž výklad fyzikální povahy vzplanutí. Jsou-li totiž GRB opravdu kosmologicky daleko, pak za předpokladu, že jde o všesměrové zářiče, vycházejí pro ně úžasné zářivé výkony i energie řádu 10⁴³ W a 10⁴⁵ J, uvolněné v objemu o rozměru pouhých stovek kilometrů. To jsou zářivé výkony až o tři řády větší než u kvasarů a energie, kterou GRB vyzáří za několik sekund je téhož řádu jako energie, vyzářená Sluncem během celé jeho existence!

Zatím asi nejvíce bodů získává domněnka R. Narayana, B. Paczynského a T. Pirana z roku 1992, která hledá zdroj vzplanutí gama ve splynutí dvou neutronových hvězd v těsné dvojhvězdě následkem vyzařování gravitačních vln. Fenomenologicky jde o rozpínání ohnivé koule vysoce relativistickou rychlostí do nehomogenního velmi zředěného intergalaktického prostředí. Tomu by odpovídal dlouhý rentgenový, optický i radiový "dosvit", pozorovaný u některých GRB. Stále však není ani zdaleka vyloučeno, že třída GRB představuje směs rozličných fyzikálních mechanismů pro útvary, které jsou od nás různě daleko. Nikdo také nemůže s jistotou vyloučit, že záření GRB je usměrněno do úzkých svazků, které jen někdy zasáhnou Zemi. Pak by skutečná četnost GRB mohla být o několik řádů vyšší a naopak zářivé výkony a energie o několik řádů nižší.

Rozhodně bychom však neměli fenomén GRB podceňovat. Jak uvádí R. Zimmerman (není příbuzný se známým českým polyhistorem!), splynutí dvou neutronových hvězd se dříve či později vyskytne i v naší Galaxii. V první fázi splynutí se uvolňují především neutrina a gravitační vlny, jejichž nesmírná energie může poškodit atmosféry planet a zlikvidovat život do vzdálenosti až 1 kpc od výbuchu. Podle P. Mészárose a M. Reese dochází vzápětí k přeměně párů neutrin a antineutrin na páry pozitron-elektron, jež spolu posléze anihilují na fotony záření gama. Rychlé protony v ohnivé kouli předají energii rázové vlně, jež pak prostupuje rozpínající se relativistický oblak a nese zkázu všemu živému do nezanedbatelné vzdálenosti. Jedině fakt, že tu dosud jsme, svědčí pro to, že zmíněné katastrofy nepostihují vnitřní partie Galaxie častěji než jednou za pár miliard let.

OBSAH

tisk

Jiří Grygar

Je Věšák otevřenou hvězdokupou?

V Lištičce, kousek od hranic se souhvězdím Šípu, najdete skupinku hvězd šesté velikosti seskupené do tvaru věšáku či ramínka na šaty. V literatuře je také uváděna pod názvem Bronchiho kupa či Cr 399. Jako o malém oblaku severně od dvou hvězd na konci Šípu se o objektu ale zmiňuje v Knize stálic již starověký astronom Al-Súfi. Jedná se o blízkou a řídkou otevřenou hvězdokupu, či jenom o náhodné seskupení jasnějších hvězd? Po dlouhá léta se hvězdáři přikláněli k druhé z možností. Výsledky družice Hipparcos však leccos změnily.

Evropská kosmická agentura (zkr. ESA) dala letos v červnu ke všeobecnému používání katalogy sestavené na základě pozorování sondy Hipparcos. Určitě jste o ní slyšely. O převratných výsledcích, jež značně ovlivní budoucí rozvoj astronomie i astrofyziky, psal na stránkách Trpaslíka například Mirek J. Plavec. Přesná měření poloh hvězd a především jejich změny s časem jsou totiž pro mnohé obory nadmíru důležité. Hlavním výsledkem Hipparcose jsou právě paralaxy, polohy hvězd, jejich vlastní pohyby a fotometrické vlastnosti. To vše pro jeden milion hvězd do přibližně 12 a půl magnitudy. Tento báječný soubor je možné použít k ledasčemu. Například se můžeme podrobněji podívat na Věšák:

Mapa Věšáku a jeho okolí sestavená na základě Guide Star Catalogue. Nejslabší zakreslené hvězdy mají asi 15,5 mag. Čísla u deseti nejjasnějších stálic jsou (bez 180000) pořadová čísla v Henry Draper Catalogue, zkráceně HD.

Věšák či Bronchiho kupu tvoří deset hvězd s jasností mezi 5 a 7 mag, včetně trojice 4, 5 a 7 Vulpeculae. Skupina má úhlové rozměry 2° x 1° a je krásným objektem pro triedr či jiný obdobně malý přístroj.

Normálně takto řídké a rozsáhlé skupiny hvězd nejsou považovány za kandidáty na otevřené hvězdokupy (tj. hvězdy jež vznikly prakticky současně z jednoho molekulového oblaku). Nicméně na začátku století Věšák formálně do svého katalogu zařadil švédský astronom P. Collinder jako 399. objekt. Zřejmě jedinou důkladnou studii kupy provedl téměř před třiceti roky Douglas Hall a Franklin van Landingham. V roce 1970 v Publications of the Astronomical Society of Pacific prezentovali tehdy nejlepší dostupná data jednotlivých jasných hvězd, jako je jasnost a spektrální typ. Práci uzavřeli s tím, že šest hvězd Věšáku jsou skutečnou kupou. Hall a van Landingham totiž nalezli u pěti jasných modrých hvězd (spektrální typ A a B) a HD 182955 (obr typu K) stejné radiální rychlosti. Jejich vlastní pohyby a fotometrické paralaxy pak nebyly v rozporu s případnou příslušností ke hvězdokupě. Její vzdálenost odhadli na 400 světelných let, tedy o něco dál než Plejády. Je však nutné poznamenat, že měření, která měli k dispozici, nebyla příliš věrohodná a tak mohli ke kupě klidně přidat i množství dalších slabých hvězd - jednoduše proto, že data byla natolik nejistá, že jejich členství nevylučovala.

Nyní se ale situace změnila. Věšák je totiž spolehlivě v dosahu sondy Hipparcos. Předně si musíme říci, že skutečné otevřené hvězdokupy mají většinou průměr menší než 30 světelných let. Plejády zabírají na nebi dva stupně, vzhledem k jejich vzdálenosti 390 světelných let, tudíž nejjasnější členky zabírají v prostoru 13 světelných let. Současně musí mít všechny hvězdy velmi podobné vlastní pohyby - musí se pohybovat stejným směrem.

Fotometrický a astrometrický Vešák
HD	a	d	Da	Dd	p	V	B-V	sp-typ
182293	19 h03 m 12 s	+20° 16,7´	-7	+99	9,1±0,8	7,2	1,2	K3 III
182422	19 h 03 m 47 s	+20° 15,9´	+3	+0	2,9±0,7	6,4	0,0	B9,5 V
182620	19 h 04 m 44s	+19° 56,4´	+19	+9	6,0±0,8	7,2	0,1	A2 V
182761	19 h 05 m 22 s	+20° 16,3´	-6	-17	8,2±0,7	6,3	-0,0	A0 V
182762	19 h 05 m 29 s	+19° 47,9´	+97	-71	13,8±0,7	5,2	1,0	K0 III
182919	19 h 06 m 13 s	+20° 05,9´	+3	-36	14,9±0,7	5,6	0,0	A0 V
182955	19 h 06 m 29 s	+19° 53,5´	+1	-48	7,2±0,8	5,8	1,6	K5 III
182972	19 h 06 m 31 s	+20° 15,5´	-1	-11	5,8±0,8	6,6	0,0	A1 V
183261	19 h 07 m 54 s	+20° 14,8´	+4	-8	3,6±0,8	6,7	-0,0	B3 II
183537	19 h 09 m 21 s	+20° 16,8´	+3	-17	4,3±0,8	6,3	-0,1	B5 Vn

Polohy (ekv. 2000,0) jsou z PPM katalogu, vlastní pohyby, tj, změny rektascenze Da a deklinace Dd jsou v úhlových milivteřinách za rok, paralaxy v úhlových milivteřinách. Tučně jsou označeny hvězdy považované Douglasem Hallem a van Landighamem za členy kupy.

U spousty hvězdokup, vzhledem k jejich příliš velkým vzdálenostem, nemůžeme tyto dvě vlastnosti posuzovat, nicméně u Věšáku to jde. Základní informace o desíti nejjasnějších hvězdách Cr 399 najdete v přiložené tabulce. Nejistota ve vlastních pohybech, tj. změny rektascenze a deklinace vlivem prostorového pohybu hvězdy, je uvedena s chybou menší než 1 na posledním platném místě. Paralaxy jsou pak uvedeny s chybou kolem 0,8 milivteřiny. Pro nejvzdálenější hvězdy je to tudíž chyba dvacet pět procent, naopak pro nejbližší pouze pět procent.

Jak je patrné, vzdálenost hvězd se pohybuje mezi 1 140 (u druhé HD 182422, avšak s nejistotou 300 sv. let) a 218 světelnými roky (pro šestou HD 182919). Ihned je tedy zřejmé, že původní Hallova a van Landinghamova kupa vzala za své.

Porovnání seznamu se také ukazuje, že jen stěží mezi desítkou hvězd najdeme alespoň dvojici s podobnou vzdáleností i vlastním pohybem. Například HD 182620 a HD 182972 sice leží stejně daleko, nicméně evidentně se každá pohybuje jinam.

Žádná otevřená hvězdokupa Věšák zcela jistě neexistuje. K tomuto závěru jsme dokonce ani nepotřebovali znát (tak jako Hall a van Landingham) radiální rychlosti jednotlivých hvězd. Stačilo jen použít přesná měření zprostředkovaná družicí Hipparcos.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Finaglovo pravidlo:
Věda má vždycky pravdu. Nenechte se zmást fakty.

Hipparchos pro třetí tisíciletí Osmého srpna 1989 se celá astronomická komunita dočkala významné události: západoevropská raketa Ariane vynesla na oběžnou dráhu High Precision Parallax Collecting Satelite, zkráceně nazývaný Hipparcos. Stejně jako jeho "skorojmenovec" Hipparchos z Níkaie, který ve druhém století před naším letopočtem sestavil katalog poloh a jasností hvězd na nebi a který tak zásadně ovlivnil rozvoj astronomie na následujících tisíc let, i sonda Hipparcos tři a půl roku sbírala informace o jednotlivých stálicích. Ovšem zatímco antický Hipparchův katalog obsahoval 1080 položek, Hipparcos nám přinesl fantastický soubor čítající více než milion hvězd. Objekty, na které zamířil své bedlivé detektory, je možné rozdělit do dvou skupin: Soubor Hipparcos představuje 118 000 objektů, u kterých bylo nutné z různých důvodů určit některou ze základních astrofyzikálních charakteristik: vzdálenost, pohyb v prostoru, zářivý výkon, hmotnost, velikost či věk u mnoha červených a bílých trpaslíků, hvězdných obrů, rádiových a gama zdrojů, proměnných hvězd a vícenásobných soustav. Limitní hvězdná velikost byla v tomto případě stanovena na 12 a půl magnitudy (nejslabší viditelné hvězdy s dalekohledem o průměru objektivu kolem 10 centimetrů.) Paralaxy objektů byly změřeny s fantastickou přesností 0, 002 úhlové vteřiny. (Průměr vašeho vlasu ze vzdálenosti jednoho metru je tisíckrát větší!) Druhý soubor Tycho, pojmenovaný dle dánského astronoma Tycho Brahe, je složen z více než milionu hvězd do jedenácté velikosti rovnoměrně pokrývající celou oblohu. Kompletní je do hvězdné velikosti 9,5 mag. Polohy i jasnosti hvězd jsou sice určeny s poněkud menší přesností, nicméně i tak představují dostatečně hustou a především kvalitní síť, na kterou je možné navázat (a zpřesnit) polohy mnoha dalších objektů pozorovaných v jiných oborech elektromagnetického spektra. Hipparcos Tycho počet objektů: 118 000 počet objektů: 1 milion hvězd mezní jasnost: 12,5 mag mezní jasnost: 11,5 mag astrometrické rozlišení: 0,001´´ astrometrické rozlišení: 0,025´´ fotometrické rozlišení: 0,002 mag fotometrické rozlišení: 0,06 mag Mezní jasnost udává jaké nejslabší objekty byly do katalogu zahrnuty. Astronometrické rozlišení uvádí, s jakou chybou byly měřeny polohy jednotlivých objektů. Jedna úhlová vteřina (1/3600 stupně) je běžné úhlové rozlišení menších pozemských dalekohledů (o průměru objektivu kolem 15 cm). Fotometrické rozlišení udává s jakou chybou se měřila jasnost objektu. Oba tyto katalogy najdete i na Internetu. Získat je můžete v některých "data" centrech jako Goddard Space Flight Center's Astronomical Data Center (http://adc.gsfc.nasa.gov/adc-cgi/cat.pl?/catalogs/1/1239/) nebo Strasbourg Observatory Centre de Donn es Astronomiques (http://cdsweb.u-strasbg.fr/cgi-bin/Cat?I/239) . Chcete-li si vyhledat informace jen o několika málo konkrétních objektech, pak se můžete podívat na adresu http://astro.estec.esa.nl/Hipparcos/HIPcatalogueSearch.html. Měření pořízená sondou Hipparcos je možné nejlépe rozdělit do tří skupin: vzdálenosti určené na základě paralaxy, změny jasnosti u proměnných hvězd a polohy členů vícenásobných systémů: Vzdálenosti: Před sondou Hipparcos znali astronomové vzdálenosti s chybou menší než jedno procento pouze u několika desítek nejbližších hvězd a s chybou asi pět procent u stovky případů. Hipparcos velmi přesně změřil vzdálenosti více než čtyři sta hvězd (chyba jedno procento) a dobře (chyba pět procent) více sedmi tisíc objektů. Dnes díky němu velmi dobře známe polohy objektů ležících i pět set světelných let daleko.

Proměnné hvězdy: Sonda se jednak zaměřila na již známé proměnné hvězdy, jednak nalezla množství nových. V Hipparcově katalogu je asi 12 tisíc hvězd měnících či pravděpodobně měnících jasnost, z toho 8200 bylo pozorováno poprvé. Z dva tisíce sedm set již známých proměnných hvězd byly pravděpodobně nejdůležitější cefeidy a miridy. Podařilo se alespoň částečně určit vzdálenosti dvaceti cefeidy a tak zpřesnit jejich zářivé výkony a poopravit diagramy perioda-zářivý výkon. Cefeidy mají totiž jednu fantastickou vlastnost. Jejich průměrný zářivý výkon (množství světla vyzářené do prostoru za jednotku času) je úměrný periodě světelných změn. Máme-li tedy dvě cefeidy se stejnou periodou, tak, která je jasnější, musí být blíže. Lze dokonce říci, jak moc blíže. Cefeidy jsou tak jedním z nejspolehlivějších prostředků na měření vzdáleností mezi galaxiemi. Vícenásobné systémy:Hipparcos umožnil přesně měřit polohy jednotlivých členů dvojhvězd a vícenásobných soustav. Samozřejmě, že tisíce nových systémů objevil. Ze změn poloh jednotlivých složek pohybujících se kolem společného těžiště je možné určit hmotnosti jednotlivých hvězd systému. Hmotnosti hvězd jsou přitom jednou z nejdůležitějších veličin, která nadmíru vzrušuje většinu astronomů. Kromě toho sonda také studovala členky některých blízkých hvězdokup jako Hyády, Vlasy Bereniky, Plejády a asociace alfa Persei. Umožnil tak zpřesnit jejich vzdálenosti a tak i další charakteristiky. Tato fantastická měření otevřela všem astronomům dosud zcela nedostupné možnosti a určitě tak dramaticky ovlivní rozvoj astrofyziky v takových případech jako je stavba a vývoj hvězd, stavba, dynamika a vývoj galaxií, měření vzdáleností a tedy i vznik a vývoj vesmíru. Stejně jako Hipparchos ovlivnil rozvoj astronomie na dlouhá staletí, totéž se povedlo i sondě Hipparcos. Dílo řeckého astronoma se nám bohužel nezachovalo. Dílo multinárodní sondy je však k dispozici vědcům celého světa. Stačí je jej pouze použít. Zlatý věk profesionální i amatérské astronomie tak začíná. Jiří Dušek

Čím si svítit při pozorování?

Jak známo, pokud si při astronomickém pozorování chceme posvítit např. při psaní, nejlépe je použít slabé, čistě červené světlo (buňky nočního vidění, tzv. tyčinky, jsou na červené světlo málo citlivé, nedojde proto k jejich oslnění a není pak nutné čekat, než se oko opět adaptuje na tmu). Jak ale takovou červenou pozorovací baterku vyrobit? V ideálním případě by měla mít tyto vlastnosti :

1. poskytovat čistě červené světlo, bez příměsí jiných barev
2. mít malou spotřebu elektrické energie, aby se nám během pozorování rychle nevybila baterie
3. umožňovat regulaci intenzity světla, neboť při hledání tužky v trávě potřebujeme silnější světlo než při kreslení slabých mlhovin
4. být mechanicky odolná, protože zkušenosti ukazují, že téměř během každého pozorování je baterka nucena přežít pád v nejlepším případě do trávy, často však také na asfalt či beton
5. nebýt příliš těžká nebo rozměrná
6. osvětlovat požadovanou plochu pokud možno rovnoměrně

V každém případě doporučuji použít jako světelný zdroj červené LED diody - poskytují čistě červené světlo a zároveň mají zcela minimální spotřebu energie. Svítilnu samotnou je možno konstruovat různými způsoby: Například je možno použít obyčejnou svítilnu, pouze místo žárovky našroubovat objímku s připájenou LED, přičemž takovéto diody v objímce se dají koupit i hotové. Nesmíme ale zapomenout zapojit do obvodu odpor (správně rezistor), jehož hodnota se pohybuje podle potřeby a podle napětí baterie mezi 100 ohmy a 10 kiloohmy. Takto vzniklá baterka splňuje většinu našich požadavků, avšak obvykle neumožňuje regulovat intenzitu světla. V některých případech může také být zbytečně velká nebo těžká.

Další možností je vyrobit si "osvětlenou podložku" - koupit si pevnou podložku na psaní (mívají i svorku pro uchycení listu papíru nebo sešitu), na ni připevnit baterii a vypínač a nahoru vyvést ohebný drátek, na jehož konci je svítivá dioda, která osvětluje podložku shora. Nemusíme tak držet svítilnu v ruce. Nevýhodou je neskladnost takového zařízení a fakt, že abyste si posvítili tam, kam potřebujete, musíte drátek s diodou ohýbat, čemuž brzy podlehne a přelomí se. Posvítit si takovou věcí na cestu nebo na dalekohled je navíc prakticky nemožné.

Jako nejvýhodnější se mi proto jeví následující osvědčená konstrukce :

1. Na jeden plíšek ploché baterie připájíme jedním pólem svítivou diodu (pokud je jich více, zapojíme je paralelně). Ale pozor, dioda je propustná jen v jednom směru, je tedy nutno experimentálně zjistit, ve kterém.
2. Po boku baterie upevníme nějaký malý spínač.
3. Na druhý pól připájíme otočný potenciometr (proměnný odpor) o odporu od 0 do 10 kiloohmů (připájíme jeden jeho kontakt k plíšku baterie - je s ní tak vodivě a zároveň pevně spojen).
4. Pospojujeme jednotlivé součástky vodiči tak, aby proud procházel z jednoho pólu postupně přes diodu, spínač a potenciometr do druhého pólu baterie.
5. Do obvodu je ještě nutné zařadit obyčejný odpor kolem 100 ohmů, aby při otočení potenciometru na nulu nebyl odpor v obvodu nulový, ale oněch 100 ohmů, jinak by se dioda mohla zničit.
6. Mechanickou odolnost dodáme baterce tím, že všechny součástky pečlivě připevníme shora kusy izolační pásky, jejichž konce přilepíme po bocích baterie. Baterka tak zároveň získá estetický vzhled, neboť zakryjeme nevzhlednou změť součástek a drátků hladkým černým povrchem pásky. Pokud máte doma ještě starou tkaninovou izolační pásku, podobnou pásce na koberce, nepoužívejte ji. Dnes už se vyrábějí nesrovnatelně lepší izolační pásky, které nešpiní, nejsou na povrchu lepkavé, drží pevně a vzhledem se podobají spíš koženkovým potahům křesel.

Získáme baterku, která svítí čistě červeným regulovatelným světlem, je lehká, nevelká a je poměrně odolná vůči pádu. Jak dlouho při průměrném provozu vydrží, přiznám se, nevím. Žádná z těchto baterek, které jsem vyrobil, se totiž pokud vím svícením ještě nevybila. A to je té nejstarší přes tři roky!

Vlastnosti baterky hodně záleží na tom, jaké LED použijeme. Nejpoužívanější jsou obyčejné červené LED s matnou červenou hlavičkou. Jejich světlo je rovnoměrně rozptýleno do poměrně širokého prostorového úhlu, takže je osvětlena velká část např. pozorovacího deníku i z malé vzdálenosti. Nevýhodou je, že jejich světlo je poměrně slabé, nehodí se tudíž např. ke svícení na cestu.

Já používám tzv. vysoce svítivé červené diody. Poznají se podle průhledné nezabarvené hlavičky. Jsou k dostání ve dvou velikostech : o běžném průměru 5 mm a větší o průměru 10 mm (nazvané jedním prodavačem "superšajn"). Těmito většími si lze svítit na cestu už velice slušně. Tyto LED mají při nízké spotřebě skutečně vysokou svítivost a velmi se mi osvědčují. Jejich světlo je však koncentrováno do poněkud užšího prostorového úhlu a také není tak rovnoměrně rozloženo jako u klasických LED. Proto hodlám v budoucnu vyrobit baterku s přepínačem, který umožní volit mezi svícením klasickou LED při psaní a mezi svícením vysoce svítivou LED např. na cestu a spojí tak výhody obou typů.

OBSAH

tisk

Lukáš Král

Setkání komety se želvou

Téměr po půl roce půstu, od dob slavné vlasatice C/1995O1 (Hale-Bopp), se na severní obloze objevila konečně další jasnější kometa C/1997T1 Utsunomiya. Objevena byla vizuálně japonským astronomem amatérem 3. října a v době objevu se nacházela v souhvězdí Cepheus, vzhledem připomínala mlhavou skvrnku bez chvostu, jejíž jasnost se pohybovala kolem 10. velikosti. Někdo může namítat, že tato kometa nepatří mezi jasnou elitu, ale když člověk sleduje delší dobu vlasatice jen jedenácté až patnácté velikosti, je to pro něj v tom okamžiku prostě závratná jasnost.

Během října se Utsunomiya celkem svižně přesouvala do souhvězdí Labutě, přes které si to namířila do Lyry, kam vstoupila zhruba počátkem listopadu. Po celou dobu jsem se snažil kometu sledovat při každé možné příležitosti, pokud počasí dovolilo, jako že nebylo nijak příznivé. Nicméně jsem získal celkem slušný počet pozorování na tu bídu. Také večer 4. listopadu 1997 jsem se pokusil o vyhledání komety, ale nebylo to vůbec jednoduché. Poté co jsem odpozoroval prvé dvě komety z osmi, které jsem měl na programu pro tento večer, vzal jsem do ruky binokulár 25x100 a zcela suverénně jsem začal s vyhledáváním nejjasnější vlasatice současné severní oblohy. Do ruky jsem si nevzal ani mapku, neboť jsem to pokládal za zbytečnost. Dalekohled jsem namířil zhruba do okolí kde by měla být a začal jsem klasicky "zametat". Nálada byla optimistická, postupem času se však zhoršovala. Po kometě nebylo ani památky. Přeci nemohla jen tak zmizet. Rozhodně jsem se nehodlal vzdáti. Vzal jsem do ruky přesnou vyhledávací mapku a přešel k trochu většímu dalekohledu, 42cm newtonu na dobsonově montáži a pokračoval jsem v pátrání.

Minuty ubíhaly jako voda, nervozita stoupala, když tu jsem si povšiml malé nenápadné mlhavé skvrnky nacházející se kousíček od jasné hvězdy gama Lyrae - Sulaphat (Želva). Huráá. Já myslel, že se jí stalo něco a ona se zatím schovala, mrška. Byla maskována silným závojem rozprostírajícím se okolo hvězdy. Viditelná byla v této chvíli pouze jasná zkondenzovaná centrální část komy. Na odhad jasnosti a na pozorování to zatím nebylo, musel jsem čekat až se trochu vzdálí do ústraní. Zatím jsem udělal kresbu okolí a šel jsem se věnovat další kometě. Vrátil jsem se zhruba po hodince a to již bylo vše jinak. Kometa se zřetelně posunula, již nebyla tak přesvícena a to se projevilo hlavně na celkovém vzhledu, přibrala značně na průměru (odhad 3,6 obloukové minuty). Jasnost jsem určil na 9,1 magnitudy. Pro porovnání jsem kometu zakreslil do stejné skici, kterou jsem pořídil o hodinu dříve a poté jsem se již začal opět věnovat rutinní práci. Bylo to opravdu pěkné. A jaké z toho plyne poučení? "Pokud nevidíte to co by jste měli vidět, nezahazujte své dalekohledy, problém by mohl být jinde.

OBSAH

tisk

Martin Lehký

Přiložená kresba komety Utsonomiya byla pořízená 4. listopadu v 18:20 UTC (blíže ke hvězdě) a 19:25 UTC (dále od hvězdy) pomocí dobsonu 42/210 (zv. 81x). Sever nahoře, západ dole.

Má přednáška bude, podobně jako polární záře, zavěšena někde na půl cestě mezi nebem a zemí. Mým úmyslem je totiž povšimnout si historie některých témat, a to meteorů, kosmického výzkumu a jiných; tedy předmětů, kde zavedené pravdy byly zcela vyvráceny, kde dřívější kacířství se stalo nyní uznávanou "pravdou" a staré dobré pravdy jsou nyní v nemilosti. V závěru se pak chci otázat, co všechny tyto změny znamenají ve svých důsledcích pro dnešní vědu.

Meteory

Meteory byly v minulosti patrně stejně četné jako nyní, ba možná i početnější. Je přímo fascinující, jak lidé na tyto nebeské posly dříve nahlíželi. (...) Dopadnuvší meteority byly ve starověku často zbožňovány, jako nejzjevnější důkaz existence místních božstev. Mnoho chrámů a svatyní má ve svých základech údajné meteority. Posvátný kámen v Mekce je pravděpodobně též meteorit; je-li tomu vskutku tak, pak aspoň jeden z meteoritů hraje dodnes božskou úlohu.

Lze tedy naprosto seriózně tvrdit, že meteory i meteority byly ve starověku dobře známy, byly zbožňovány a kolem roku 400 př. n. l. se všeobecně považovaly na mimozemské, tj. za "návštěvníky z nebes". Co způsobilo, že později se tento v podstatě správný názor stal bludem? Krátce řečeno, způsobil to Aristoteles, hlavní intelektuální antický myslitel, jehož učení bylo v západním světě posvátné po dobu mnoha staletí...

Aristoteles usoudil zcela správně, že meteory nejsou nebeské, nýbrž atmosférické jevy. Jenže tím, že je nazval meteory (doslova: věci, vznášející se ve vzduchu), uvedl lidi v omyl, že to jsou výlučně atmosférické úkazy. Jeho chyba byla triviální, ale zato podstatná, neboť nic není horšího než nekritizovaný chybný předpoklad. Dnes je obdobné nebezpečí tím větší, že poznání se rozpadá na údajně oddělená témata, o něž mají pečovat k tomu účelu ustanovení univerzitní profesoři. To je sice administrativně pohodlné, ale intelektuálně absurdní. Následek Aristotelovy klasifikace je pěkným příkladem pošetilosti snahy klást přírodě přísné meze: meteory překračují (neexistující) přehradu mezi oblohou a zemí, mezi vesmírem a atmosférou. Povaha meteorů je nebeská, ale divadlo, na němž hrají, je atmosférické.

Obecné mínění západních učenců ustrnulo po dobu 2000 let na předpokladu, že meteory jsou atmosférické, poněvadž to Aristoteles řekl. Jestliže se tudíž zdálo, že meteory padají z nebes, musela to být iluze, poněvadž pozemské předměty nemohou padat z nebe, které obsahuje jen nebeské předměty. Sedláci, kteří měli to štěstí, že viděli a slyšeli meteority, si o tom jistě mysleli své, ale jejich mínění bylo odepsáno, neboť šlo o názory pouhých prostomyslných vesničanů.

Nic není tak zaslepující jako ideologie, a každý vědec potřebuje ideologii, aby mohl docílit pokroku ve své brázdě - na své vlastní tramvajové lince, která ho může, ale též nemusí vésti správným směrem, jež mu však dává dobrý pocit, že jede kupředu.

Po kamenném dešti 24. července 1790 ve Francii došlo do Akademie věd více než 300 písemných prohlášení a dokonce i úlomky kamenů, ale akademikové to zesměšňovali tvrzením, že jde o "fyzikálně nemožný úkaz". C. P. Olivier poznamenal, že "tento případ zůstane provždy varováním pro lidi, kteří mají pocit, že mohou pronášet konečný soud o věci, ležící mimo jejich bezprostřední zkušenost".

Kosmické lety

Můžete se ptát, co mají společného meteory s kosmickými lety? Jenže meteory přece samy cestují prostorem! Létání v kosmu proti působení přitažlivosti bylo vždy oblíbeným lidským snem. Myslím, že hluboký vliv tohoto snu může vysvětlit, proč se kosmické lety uskutečnily dříve než jiné technické úkoly, které by mohly mít blahodárnější význam pro lidstvo. Mnozí vědci 19. století však byli upřímně přesvědčeni, že samotné létání je nemožné. Vskutku bylo nemožné docílit vztlak pod křídlem na základě předpokladů aerodynamiky 19. století, neboť předpoklady byly chybné. Nicméně byli tito vědci přece jen hodně hloupí, když denně pozorovali ptáky, létající před jejich nevidoucím zrakem. Astronomové byli zvlášť nakloněni zatracovat létání. Simon Newcomb, proslulý svou teorií pohybu Měsíce, napsal roku 1906: "Důkaz, že žádná možná kombinace známých látek, známých forem strojů a známých sil nemůže být spojena v praktický přístroj, pomocí nějž by člověk létal vzduchem na velké vzdálenosti, se zdá pisateli tak úplný, jak je jen možno u důkazu nějaké fyzikální skutečnosti.

Pro Newcomba by bylo pravděpodobně ještě nemyslitelnější uskutečnit let člověka na Měsíc - těleso, jehož pohyb Newcomb tak pečlivě studoval. Všichni průkopníci jsou obvykle ignorováni ortodoxními vědci své doby. Ciolkovskij i Goddard patří do této kategorie "malého potlesku zaživa, ale velkého po smrti", i když Ciolkovskému se na sklonku života přece jen dostalo uznání.

Roku 1935 napsal dr. F. R. Moulton, vedoucí světový odborník v oboru nebeské mechaniky: "Při vší úctě k těm, kdo svým vzděláním nejsou připraveni k tomu, aby si uvědomili všechny zásadní obtíže spojené s putováním od jedné planety ke druhé nebo i jen ze Země na Měsíc, je třeba říci, že neexistuje ani ta nejmenší možnost uskutečnit takové výpravy.

Pokud jde o tuto záležitost, blud se rychle rozpadl tváří v tvář faktům, takže mnozí starší badatelé současnosti s radostí zapomněli na to, co si o celé věci mysleli před třiceti lety.

Polární záře

Na rozdíl od meteorů byla v 18. století povaha polární záře určena správně, na základě Halleyovy domněnky, že jde o magnetický vliv a o pozorování elektrického výboje ve zředěných plynech. Na základě Cavendishových měření určil E. Darwin výšku polární záře na 65 km. Avšak o sto let později se tato měření považovala za blud a během Mezinárodního polárního roku 1882 byla pozorovací stanoviště vybrána za předpokladu, že polární záře jsou jen 8 km vysoko, a to znehodnotilo samotná měření.

Vysoká atmosféra

Mým dalším tématem je vysoká atmosféra, na niž budu pohlížet v nejširším kontextu, tedy jako na ostrov v proudícím slunečním větru. Začnu proto Aristotelem, který na atmosféru pohlížel obdobně. Uvažoval o vesmíru s geocentrickými sférami. Nejprve to byla centrální sféra Země, s tenkou slupkou Vody kolem, dále mohutná sféra Vzduchu, pak sféra Ohně a konečně sféry Měsíce, Slunce, Planet a Stálic. Po dobu 2000 let se tato myšlenka udržela, ale mezi rokem 1750 až 1950 aristotelský názor upadl v nemilost a stal se zcela kacířským, a to ze dvou důvodů. Za prvé ortodoxní vědci v počátcích 20. století věřili, že nejvyšší vrstvy atmosféry jsou velmi chladné; například Jeans ve své klasické teorii exosféry předpokládal konstantní teplotu 219 K, zatímco dnes víme, že střední teplota ve výškách 200 až 500 km je kolem 1000 kelvinů. Za druhé až do roku 1960 se soudilo, že atmosféra nemá žádné určité hranice, ale že poznenáhlu splývá s meziplanetárním prostorem.

Je to ironie, ale dnes je Aristotelés plně rehabilitován. Díky kosmickým sondám víme, že Slunce trvale vysílá nabité částice do meziplanetárního prostoru rychlostmi kolem 400 km/s a s náhodnými pohyby odpovídajícími teplotě 50 000 kelvinů - to je skutečná aristotelovská sféra Ohně, i když jí dnes obvykle říkáme sluneční vítr. Aristotelés měl rovněž pravdu, když stanovil dobře definovanou hranici mezi sférou Vzduchu a sférou Ohně, neboť přechod má tvar rázové vlny na straně Země přivrácené ke Slunci, ve vzdálenosti asi 100 000 km od Země. Tak jsme tedy měli model atmosféry, jenž byl správný po dobu 2000 let, pak se stal na 200 let bludem, a teď je zase považován za pravdu.(...)

Rekapitulace

Je snadné usmívat se nad chybami minulosti, ale nezanechává to v nás nepříjemný pocit o současném stavu? Kolik z dnešních bludů se stane zítřejšími pravdami? Kolik dnešních pravd bude diskreditováno? Pro ty, kteří pracují na univerzitách, může být užitečným znamením pokory poznání, že věda je především lékem pro vědce, podobně jako historie je lékem pro historiky, umění je lékem pro umělce, atd. Akademická témata výzkumu byla navržena jako velmi úspěšná metoda pro absorbování přebytku intelektuální aktivity, která hledá témata, na nichž by se mohla vybít. Tisíce lidí se sklonem k akademické práci zde nacházejí přiměřenou činnost a když jsou tak relativně uspokojeni, vedou navíc společensky prospěšný život vně své vlastní práce, aby tak společnosti vynahradili laskavost, s níž jim uděluje toto privilegium. Když to říkám, nechci být cynikem. Akademická výchova je velkolepý výtvor a kdyby byl svět zahuben jadernou válkou, zničení takto nahromaděné moudrosti by bylo jednou z nejsmutnějších ztrát.

Stále však lze definovat vědu jako myšlenkovou soustavu, jež přitahuje vědce určitého údobí, neboť jim umožňuje, aby se sami přesvědčili, že dosahují jistého pokroku při lepším chápání přírodních jevů. Naprogramují si mozky na tento způsob myšlení a pak se snaží stejně naočkovat nevinné - tomuto způsobu se někdy říká vzdělávání. Podvratné akce vůči této vědecké ortodoxii jsou násilím potlačovány - například nyní pomocí cenzury, neboť vědecké práce se posílají recenzentům. To jsou dobří a správní vědci, kteří ihned vetují cokoliv revolučního; kdyby se takto nechovali, ohrožovali by tím svou vlastní reputaci, jakmile by se prokázalo, že nová myšlenka je špatná (a ona také obyčejně bývá špatná) a ještě více, kdyby se zjistilo, že nová myšlenka je správná, protože by to snížilo hodnotu jejich vlastních prací.

Mimo hradby vědeckých zámků jsou stovky, ba možná tisíce "nezávislých myslitelů". Tito lidé kráčejí drsnější intelektuální stezkou než ortodoxní vědci, poněvadž toho mají na práci více, než se jen klouzat podél linky tramvaje; musí klestit cestu džunglí a uhradit ji pro položení budoucích tramvajových linek. Nicméně je nemusíme nějak zvlášť litovat: dělají to proto, že je to baví a obvykle jsou ve většině případů stejně na omylu.(...)

Kolik takových chybných dogmat obsahuje dnešní astronomie a jaderná fyzika, obory spolu úzce propojené? Je snad někdo tak arogantní, aby si myslel, že fyzikální zákony navržené pozemšťany platí i mimo naši zkušenost, v hloubkách rozsáhlého kosmického prostoru? Hvězdy mohou zářit stejně jako Slunce, ale co třeba kvasary, pulsary a jiné dosud neobjevené ...sary? Kosmologie je dnes převážně založena na slepé víře, že červený posuv galaxií je dopplerovský, ale co když to není pravda? (...) Otázky lze hromadit, ale ortodoxní odpovědi se nevzdalují z vyježděných kolejí tramvajových linek. A tak je docela rozumné zůstat zdravě skeptickým vůči současným koncepcím, zvláště vůči těm, jež jsou tak samozřejmé, že se o nich už ani nemluví.

Každé téma výzkumu spočívá na solidním podkladě faktů, s nimiž se vědci musejí seznámit; nicméně podněcování představivosti je často plodnější než programování mysli současnými koncepcemi, jež jsou sice solidní jako porcelánová váza, ale i stejně křehké. Tak například i ortodoxní astronom bude souhlasit s tím, že ve vesmíru mohou být tisíce forem pokročilého života, a že číst si o nich v klasických knížkách science-fiction je patrně lepší než studovat nejposlednější omylné kosmologické teorie.

Učitelé jsou dnes tolerantnější k bludům, ale asi ne zcela tolerantní. Věřím, že má přednáška vám připomene, jak si ve vědě pravda s bludem vyměňují postavení s překvapující rychlostí.

OBSAH

tisk

Desmond G. King-Hele

Halleyovská přednáška pro Královskou astronomickou společnost, Oxford, květen 1974

Z anglického originálu uveřejněného v časopise Observatory, 1975, s. 1 přeložil Jiří Grygar (zkráceno).

Z kopule do komory (a zase zpět)

Po více než hodinu trvajícím Živoření v temné kopuli v neuvěřitelné poloze s pointačním okulárem zaraženým hluboko do očního důlku jsem se odebral se mžitkami před očima do ještě temnější komory, abych tam další půlhodinu namáčel ruce do odporně páchnoucí vývojky a ustalovače. Cesta z kopule do komory byla prudká a celkem suchá, místy mokrá. Viditelnost byla hodně špatná. V naprosté tmě se ukázala pravá povaha všech dveří. Všechny byly vždy zavřené, hlavně když jsem předpokládal pravý opak. Zdálo by se, že osamocený pobyt v komoře může být nudný, avšak to není vůbec žádná pravda, neboť člověk celou dobu trne, jaké chyby před i během focení udělal a tedy jaký výsledek může očekávat. Řídil jsem se vždy zásadami zatvrzelého pesimisty, a proto jsem se i v tomto případě smířil s představou nezdařeného snímku už před vyjmutím negativu z ustalovače. Realita byla trochu jiná, což mne více než dostatečně motivovalo k jakés takés další práci. Proto jsem neprodleně běžel zpět do kopule.

Cesta do kopule byla prudká a celkem suchá, místy mokrá. Viditelnost byla opět špatná. (Mimo jiné jsem utíkal stejnou cestou jako do komory, ale opačným směrem.)

Takhle by mohl vypadat scénář čtvrtiny mé noci.

A furt dokola.

A furt to stejný.

Himbajs!!

Né, že bych si stěžoval. Tato monotónně zacyklená procedura se totiž málokdy obešla bez nějakého zádrhelu. Jinak by to nebyla žádná sranda. Třeba když tehdy vypnuli proud. (No chvílu jsem byl pěkně nasranej, protože to zničilo půlhodinovou expozici kulové hvězdokupy M 13, ale ta obloha za to potom stála.) Anebo když jsme tehdy měli špatnou vývojku a zlikvidovali jsme překrásný snímek Miru a Sojuzu. Těch průserů bylo víc, ale bylo na ně uvaleno informační embargo... Taková prostě byla Expedice v Úpici z pohledu dvojice astrofotografů

OBSAH

tisk

Tomáše Tichého a Pavla Jáchyma

Jsou filtry únikem před světlem měst?

Cesta k jednoduché odpovědi ANO jednoduchá není. Především je třeba říci, jaké problémy chceme pomocí filtru vyřešit. V tomto příspěvku se budu zabývat filtry obecně nazývanými "filtry proti světelnému znečištění", či "mlhovinové filtry", občas i "mlhovinové filtry proti světelnému znečištění". Tyto názvy částečně napovídají, v jakých situacích se filtry dají využít.

Světelné znečištění

O tomto problému je dostatečně podrobně pojednáno jinde a pro pochopení funkce mlhovinových filtrů postačí jednoduché rozdělení světelného znečištění na tři druhy. Přirozené světelné znečištění vlastně není světelným znečištěním. Je to přirozená záře oblohy, kterou způsobuje kyslík ionizovaný nabitými částicemi ze Slunce. Jako regionální světelné znečištění můžeme označit onu známou, dnes nejčastěji naoranžovělou, záři nad všemi jen trochu hustěji osídlenými oblastmi v takzvaně civilizované části světa. To je to pravé světelné znečištění, které v blízkosti velkých měst dokonce způsobuje, že jednoduchá otáčivá mapa oblohy se stává zbytečně podrobnou. Třetím typem je místní světelné znečištění představované například blízkou pouliční lampou, sousedovým osvětlením bazénu, či ostrým "bezpečnostním" světlem na nedaleké tovární hale. Proti tomuto typu světelného znečištění se lze bránit pouze zahalováním hlavy do deky, útěkem, či z právního hlediska nestandardními metodami, které není třeba amatérským pozorovatelům podrobně vysvětlovat (jen bych rád připomněl, že lampy mají pojistku a není je třeba hned rozbíjet). Chceme-li bojovat se světelným znečištěním pomocí filtrů, je důležité vědět, že současné zdroje světla používané ve veřejném osvětlení naštěstí vyzařují většinu světla v omezeném pásu spektra. Nízkotlaké sodíkové výbojky jsou z tohoto pohledu nejméně škodlivé - svítí jen ve velmi úzkém pásu kolem vlnové délky 590 nm. Nejrozšířenějšími zdroji jsou vysokotlaké sodíkové výbojky s poněkud větším rozsahem emitovaných vlnových délek. Nejhoršími zdroji jsou rtuťové výbojky, které vysílají velké množství světla v poměrně širokém spektru.

Světlo hvězd a světlo mlhovin

Zatímco hvězdy se chovají jako tepelné zářiče a ve viditelném oboru vysílají světlo prakticky všech vlnových délek téměř rovnoměrně (není to úplně rovnoměrně, neboť astrofyzikové je nutí se chovat podle Planckova zákona a ještě ke všemu jejich spektra obsahují i absorpční čáry), některé mlhoviny emitují světlo především v určitých jednotlivých vlnových délkách. Nás zajímají nejvíce vlnové délky 495,9 nm a 500,7 nm (spektrální čáry OIII), 656,3 nm (H_a) a 486,1 nm (H_b). Naštěstí se vlnové délky záření vysílaného umělými zdroji světla zásadně rozcházejí s vlnovými délkami na nichž výrazně září mlhoviny a tak máme v případě mlhovin k dispozici teoreticky jednoduché řešení, které je prakticky dosažitelné jen velmi složitou technologií.

Interferenční filtry

Spásnou myšlenkou je vyrobit takový filtr, který nepropustí téměř nic ze záření umělých zdrojů a propustí téměř vše v těch oblastech spektra, kterým dávají přednost emisní mlhoviny. Řešením je tedy interferenční filtr. Výrobu interferenčního filtru odpovídajícího náročným požadavkům astronomů bylo možné technicky zvládnout asi již dříve, ale zařízení dostupná amatérům se objevila až na konci sedmdesátých let. Dnes jsou již filtry proti světelnému znečištění nebo mlhovinové filtry inzerovány jejich výrobci jako nezbytná a téměř základní pomůcka amatérského pozorovatele. Vyrábějí se nejčastěji v objímkách se závitem pro zašroubování na okulár (na stranu přivrácenou k objektivu). Objevují se modifikace určené pouze pro některý typ dalekohledu nebo určené k fotografování. Filtry můžeme rozdělit na širokopásmové, úzkopásmové a čárové. Širokopásmové propouštějí světlo především v pro nás zajímavých vlnových délkách ale v poměrně širokém rozmezí. V případě úzkopásmových filtrů je pás propustnosti výrazně užší a čárové filtry propouštějí světlo pouze ve velmi úzkém okolí jedné či dvou spektrálních čar.

Praktické zkušenosti

Širokopásmové filtry bývají také často označovány jako filtry proti světelnému znečištění. Pracují tak, že zeslabí v zorném poli téměř vše - především ale pozadí oblohy. Díváme-li se tedy na emisní mlhovinu, která svítí jen v těch částech spektra, které propouští filtr, světlo mlhoviny se prakticky nezeslabí a výsledkem je mnohem vyšší kontrast oproti pozadí. Tento efekt se však uplatní právě jen u mlhovin, protože například galaxie jsou složeny převážně z hvězd a většina světla hvězd je filtrem potlačena. Na silně světelně znečištěné obloze (ve městě nebo blízko něj) však průběh křivky propustnosti širokopásmového filtru poskytuje zlepšení kontrastu i v případě galaxií. Městští pozorovatelé a demonstrátoři lidových hvězdáren tak mohou širokopásmový filtr používat jako trvalou součást své optické soustavy. Širokopásmové filtry se také mohou uplatnit při fotografování mlhovin. Je ale třeba počítat s přibližně jedenapůlnásobným prodloužením expozice a v případě barevné fotografie s posunem do modrozelených odstínů. Úzkopásmový filtr lze považovat za mlhovinový. Zatímco širokopásmový posílí kontrast obrazu mlhoviny proti pozadí, úzkopásmový filtr navíc ukáže na mlhovině jemné detaily. Galaxie a hvězdy jsou úzkopásmovým filtrem zeslabeny natolik, že ty slabší prostě zmizí, ale emisní mlhoviny (například M 42, Řasy, Severní Amerika) a planetární mlhoviny (Činka, Kočičí oko, Saturn a desítky dalších) se doslova rozzáří, zejména je-li světelné znečištění malé. Úzkopásmový filtr se dokonce uplatní i tam, kde není vůbec žádné umělé světelné znečištění. Je tedy pomůckou vhodnou pro zapáleného pozorovatele objektů vzdáleného vesmíru. Čárové filtry je třeba považovat za luxusní doplněk movitého pozorovatele. Je jimi vidět jen několik málo objektů na obloze, ovšem ten pohled prý stojí za to. Například filtr Lumicon H-Beta bývá titulován jako "filtr pro Koňskou hlavu" (okolní mlhovina je s ním viditelná i větším triedrem) a kromě této mlhoviny se snad dá použít již jen na Kalifornii. Rozšíření čárových filtrů mezi našimi amatéry nelze v nejbližší době očekávat.

Závěr

Před nákupem filtru je tedy třeba se zamyslet nad stavem oblohy a cílem, kterého chceme dosáhnout. Pro prohlížení objektů na silně přesvětlené obloze je jednoznačně určen širokopásmový filtr. Úzkopásmový se hodí spíš pro náročnější pozorovatele a čárový filtr si kupte jen v případě, že úzkopásmový a širokopásmový již vlastníte a chcete něco jedinečného za jedinečnou cenu. Právě cena může být pro amatéry rozhodující. Cena kvalitního filtru (u nás jsou dostupné hlavně filtry firem Celestron, Meade a Lumicon}, možná i DayStar Corporation) se rovná ceně kvalitního okuláru. Ostatně i okulár může hrát podstatnou roli v boji proti světelnému znečištění. Nemáte-li okulár se závitem pro filtr, můžete jej držet v ruce mezi okulárem a okem. Hrozí ale nebezpečí, že se dostanete do následujících obtíží: v jedné ruce držíte filtr u okuláru; ve druhé ruce máte desku s papírem na zakreslení objektu, který je s filtrem vidět nádherně a bez něj skoro vůbec; třetí rukou držíte tužku; ve čtvrté třímáte červenou baterku; konečně pátou rukou posouváte dalekohled na Dobsonově montáži za hvězdami. Méně zdatný pozorovatel se tedy může potýkat s nedostatkem končetin. Tato a podobná úskalí však náš amatér jistě hravě zvládne. Protože odstranění všech zdrojů škodlivého světla je úkol daleko obtížnější, jsou interferenční filtry lákavým řešením problémů se světelným znečištěním a jistě není daleko doba, kdy se i u nás dočkají širokého uplatnění. Je však třeba mít stále na paměti, že temnou "necivilizovanou" oblohu posetou zářivými hvězdami nám žádný filtr na světě nenahradí.

OBSAH

tisk

Jan Veselý

V článcích na stránkách Instantního Bílého trpaslíka

Je šest hodin patnáct minut. Budík začíná zběsile pípat a já se trhaně probouzím z komatu. Není nad vydatný dvouhodinový spánek. Naštěstí mne zachraňuje instantní kafe zalité vodou z bojleru. Po probuzení spolucestujících (Tomáš Sýkora - řidič, Jirka Erlebach a Rudolf Novák) nasedáme brzo poté do Škody 1203 (přejmenované na Želvu) a vyrážíme do Úpice, kde za několik dní začne Expedice. Jako spoluzavazadla bereme dvě desítky dalekohledů (Somety binary 25x100, dělostřelecké binary 10x80 a další) - bratru za sto tisíc korun. Když si k tomu připočítáte i CCD kameru ST-6 zapůjčenou z Astronomického ústavu v Ondřejově a hvězdárenský počítač, máme s sebou náklad za dvě stě tisíc. Docela pěkné, zvlášť při pomyšlení, že nejsme pojištěni...

Jednou z našich prvních zastávek je můj vlastní byt, kde si beru batoh a plnou tašku meruněk z naší zahrady. Jak se vzápětí ukazuje, jsou příšerně kyselé a tak se z nich stává dárek, jenž rozdáme na našich budoucích zastávkách. Přímo do Úpice totiž nejedeme: Vzhledem k počtu účastníků na Expedici (přes padesát) si musíme dalekohledy vypůjčit i na jiných moravských hvězdárnách.

Cestu na první zastávku - Lidovou hvězdárnu v Prostějově - nám zpestřuje řidič, který v desetiminutových intervalech upozorňuje: ... máme již hodinu zpoždění. Prý jsme měli vstát v šest a ne v šest patnáct (což je moje chyba) atd. Aby toho nebylo málo, je na dálnici zácpa.

Kolem deváté přijíždíme do parku v Prostějově, kde nás čeká pan ředitel. Vše je dílem okamžiku. Z části vyložíme auto, přidáme pět beden s dalekohledy, Rudolf se opře o čerstvě natřené zábradlí, vnucujeme půl kila meruněk a odjíždíme pryč.

Po dvou hodinách jsme ve Valašském Meziříčí. Cestou jsme zírali na zbytky po rozvodněné Bečvě. V některých místech by se na silnici v době záplav ocitla Želva zcela pod vodou. Pan ředitel valmezácké hvězdárny je opět více než milý. Půjčuje nám dalekohledy, Rudolfa potrápí zmínkou o nové CCD kameře, dalekohledu Celestron a kopuli, vrazí nám do ruky plakát Slunce a navíc přidá historku o odplavené zahradě své přítelkyně. Měla prý pěknou zahrádku, přišla však potopa a ona odplula. Na jejím místě zůstalo řečiště o hloubce tři metry. Na uklidněnou jim proto necháváme pár meruněk, aby jim zkysl úsměv na rtech.

Obdobně příjemné je i uvítání v Ostravě. Dalekohledy nám tentokráte předává Tomáš Havlík. Meruňky se mu nelíbí, tak je vnucujeme alespoň technikovi. Kromě optiky a batohů nakládáme i Tomáše, jenž nás využívá coby drožky - nejdříve do Opavy a pak i Rýmařova (jede za slečnou, asi). Cestou dostává několik trestných meruněk, páč je prostořeký. Auto je naložené až po střechu, Želva klesla silně k zemi.

V Opavě se odehrál jeden z pozitivních bodů našeho zájezdu. Dáváme si jídlo v podniku pochybné pověsti (jak nám potvrdil i Tomáš) s případným názvem Kartáč. Když už jsme v Kartáči, tak si samozřejmě objednáváme Kartáč - játra. Kromě toho žhavíme jukebox s hity naši technoscény (Tereza Pergnerová).

Po devíti hodinách jízdy, těsně před Rýmařovem, se ukazuje, že Želva má dost. Upadla ji část výfuku. Z poměrně milého zvířátka se stává vražedný stroj: Motor příšerně řve, kabina se plní horkým vzduchem, benzínovými výpary a nikotinovým kouřem. Není slyšet ani slovo, před námi tři sta kilometrů. Kromě toho se přehřívá pumpa a tak se každý větší kopec stává bojem: především s ubývající vodou určenou ke chlazení. Aby toho nebylo málo, sundáváme si s Rudolfem sandále a vyvětráváme nohy. Skutečně radost nad radost. Takže si alespoň dáváme meruňky. (Tomáš Havlík v rýmařově vystupuje a s nefalšovaným žalem se s námi loučí.)

Jedinou pozitivní věcí na té celé hrůze je, že náš řvoucí automobil vzbuzuje ohromné pozdvižení na všech místech, kudy projíždíme. Můžeme se proto v klidu kochat pohledem na mladá a mladší děvčata. Je teplo a tak většinou oblečením velmi šetřila.

Další část cesty vypadala jak bizarní scéna z"Městečka Twin Peaks. Řidič téměř v transu drží pevně volant a zírá před sebe. Jediným jeho potěšením je sem tam nějaká meruňka. Spolujezdec na sedadle smrti bojuje s mapou, naviguje a občas kouše do meruňky. Já s Rudolfem vzadu spřádáme plány, co budeme dělat až budeme příšerně bohatí. Kromě toho ostatním vnucujeme meruňky.

Čtyři hodiny v běsnící Želvě se na nás skutečně podepsaly. Takže když po čtrnácti hodinách jízdy vystupujeme v Úpici, nechceme věřit vlastním uším. Přestože je motor vypnutý, stále ho slyšíme. Skutečně krása. Nezbývá než si dát večeři a upadnout do spánku spravedlivých. Expedice začíná, dokonce i počasí se přizpůsobilo: prší.

Po cestě, jsme se vypravili navečeřet a napít. Asi si každý dovede představit, jak to dopadlo. Dal jsem si pivo (Jiří dvě) a hurá na kopec do postele. Do (oficiálního) začátku Expedice jsme se věnovali - to už nás tu bylo víc (Evička Brandejsová, Katka Čupelová, Tomáš Apeltauer, Marek Kolasa, Viktor Votruba a další, na které už se nepamatuji), vlastnímu obveselení na pouti, která zachvátila náměstí tohoto malebného městečka. Nejoblíbenější atrakcí byla elektrická autíčka a centrifuga Galaxie, která málem stála Vojtěcha Peřinu (vida, na toho jsem prvně zapomněl) pověst. Mám tu zkušenost, že těsně před začátkem každé Expedice stihnu utratit všechny peníze a pak jsem dva týdny zavřený na kopci, abych nepropil i zbytek na autobus.

V neděli se začali sjíždět první účastníci a odjíždět někteří stávající. Škoda. Kolem deváté hodiny už bylo všechno hotové. Postavili jsme volejbalové hřiště, hangár (ve kterém většina pozorovatelů spí), stany, kde si necháváme pouze zavazadla a hlavně táborák, ke kterému jsme se postupně trousili. Poslední dva roky bylo na úpické hvězdárně v době konání Expedice téměř bez výjimek zataženo. V neděli jsme sotva zapálili oheň, Jiří stihl pronést několik učených a distingovaných vět a bylo to tu zas. Déšť, který nás vyhnal od ohně rozmetal ohniště i poslední sílu, s kterou jsme bojovali s depresí.

V pondělí však počasí dostalo (dočasně) rozum a tak mohlo bez větších problémů proběhnout představení všech účastníků Expedice a zaměstnanců hvězdárny. První přednášky, rady, Sluníčko a už se jelo na plný plyn. Nádherně vymetená obloha bez jediného mráčku, která se nám večer rozprostřela nad hlavou slibovala bohatou pozorovací noc. Bylo vytvořeno několik pozorovacích skupin, které vznikly na základě testu a nálady hlavních vedoucích. Vzhledem k tomu, že někteří mladí účastníci s pozorováním hvězdné oblohy nemají příliš velké zkušenosti, šlo všechno velmi pomalu, ale s klidem a rozumnými výsledky. (Skupina Danky Korčákové je toho příkladem).

Ti zkušenější už pozorovali některé kataklyzmické proměnné hvězdy, jiní meteory, další se podívali na nápadné objekty hlubokého nebe, rozběhl se provoz CCD kamery ST-6, kterou nám laskavě zapůjčil dr. René Hudec a mnoho dalšího. K dispozici máme letos hned několik velkých dalekohledů. Jirka E. Erlebach si ze Dvora Králové přivezl přenosný Meade LX 200, my CCD kameru, úpická hvězdárna má v provozu "malou Mýdu" aneb Dobsona pana Drbohlava o průměru zrcadla 30 cm, Jarda Kareš pak své monstrum, o kterém vím pouze to, že vypadá jako dalekohled. Ale co je to zač, jsem ještě nezjistil.

V Brně (v blahé paměti) jsem měl možnost se podívat na kulovou M 13 šedesáticentimetrovým reflektorem a tak jsem srovnával. Nejhezčí je v dalekohledu Ervína, tedy v Meade LX 200. Dobson nebyl také špatný. Šedesátka na světlé brněnské obloze byla někde mezi. Škoda, že se již několik let válí bez ladu a skladu 30 cm Meade a kamera ST-7 na jedné hvězdárně, kterou nebudu jmenovat, protože by mě mohli poslat z Expedice domů a přestat mi tu vařit.

Zlatým hřebem večera byla samozřejmě (jako ostatně každý rok) půlnoční svačina, o kterou se postarala sama paní ředitelka. (Tak mě teď napadá, jak by to asi dopadlo, kdyby se o ni měl postarat ředitel naší hvězdárny, který je známý svým kulinářským uměním :-)

První pozorovací noc byla úchvatná. Mezní hvězdná velikost pozorovaných hvězd se pohybovala kolem 6,3 magnitudy a bylo docela zima. Dost se rosily dalekohledy a doslova jako šílené létaly létavice. Já jsem viděl téměř deset jasných meteorů, jeden krásně oranžový, jasný asi jako Vega a pádící Mléčnou dráhou přímo k radiantu Perseid.

Musím bohužel končit, protože venku je úplně jasno a čeká nás druhá pozorovací noc. Mějte se pěkně a koukejte se na oblohu. Je to hezké...

Expedice se již začíná dostávat do stálých kolejí. Ráno je budíček v 10h 30m SELČ. Chvilku poté se táborem začínají plazit postavy připomínající lidské bytosti, které se po snídani přetransformují v expedičníky. První kolo přednášek začíná okolo 11h SELČ. Tam se člověk dozví mnoho zajímavých věcí. Např. jak slepit Atlas Coeli či jak pozorovat proměnné hvězdy. Konce přednášek jsou ve znamení očekávání oběda, který je vždy přesně ve 14h SELČ a je zlatým hřebem celého dne. Trojitá dupža (přídavek), není výjimkou. V 15h SELČ začíná druhé kolo přednášek, fyzikální pokus, pozorování Slunce či osobní volno. Vedoucí se v tomto čase většinou přesunují do Žíži, kde řeší důležité problémy týkající se zdárného běhu expedice.

Zbytek odpoledne je věnován odpočinku jak aktivnímu (stolní tenis, odbíjená) tak i pasivnímu (zpracování pozorování, spánku).V 19h SELČ nastává tolik očekávaná večeře přerušená až třetím kolem přednášek ve 20h SELČ. Na těch se opět prohlubují znalosti všech expedičníků. V případě pěkného počasí je ve 21h 30m SELČ nástup na pozorování, při kterém si jednotlivé pozorovací skupiny připravují své pozorovací pomůcky a stanoviště. V 22h SELČ nastává toužebně očekávaný začátek pozorování. Tam všichni pozorovatelé zúročí své nabyté teoretické znalosti v praxi. Pozorovatelé pozorují deep-sky objekty, proměnné hvězdy a meteory. Podle těchto kritérií jsou i rozděleny pracovní skupiny. Speciálními skupinami jsou pak fotografové, kteří zabírají celou škálu těchto objektů a výzkumná skupina CCD, která se věnuje zaostřování kamery a všem problémům týkajících se této činnosti. Pozorování je o půlnoci příjemně přerušeno půlnočkou (půlnoční svačina), kdy se pozorovatelé posilňují ke zdárnému pokračování pozorovací činnosti.

Oficiální zakončení pozorování je ve 2h 30m SELČ. Tim však pozorovatelské hemžení zdaleka nekončí. Ti nejotrlejší vydrží ve své činnosti až do východu Slunce, kdy se táborem rozhostí naprostý klid...

Takhle to vypadalo v pátek, prvního srpna. Typický expediční den:

Program na pátek 1. srpna: 10.30 snídaně

11.00 M. Bělík, Astrofotografie

14.00 oběd

16.00 fyzikální pokus (namíchejte si mlhovinu)

17.30 dr. Škoda, Jak vypadá Kitt Peak?

19.00 večeře

20.00 P. Gabzdyl, Měsíc

21.30 příprava na pozorování a pozorování

1.30 vzhledem k sobotnímu semináři konec pozorování

A jak to zatím bylo s počasím? V pondělí 28. července bylo velmi pěkně jasno, v úterý polojasno. Ve středu zase jasno, pak však přišly deště. Čtvrtek a také většina pátku nám propršela (občas se ale Slunce objevilo a tak to nebylo tak depresivní). Dnes, tj. v pátek večer, se sice opět ukázaly hvězdy, nicméně projevil se známý úpický efekt: Z údolí přišla hustá mlha.

Pátek 1/2. 8. 1997

Obavy ohledně počasí se samozřejmě vyplnily. Počasí nestojí za nic, přístroje zahálí. Expedici obléhá nuda. Někteří z vedoucích řeší tuto kritickou situaci tím, že vzývají a uctívají Krakonoše, aby se umoudřil. Situaci částečně zachránil Pavel Gabzdyl, jenž večer přednášel o Měsíci. Provedl nás po všech krásných místech a tajemných zákoutích našeho souputníka. Nováčkům poradil metodiku pozorování a těm zkušenějším doporučil některé zajímavé pozorovací projekty. Nevlídné počasí nahrálo některým expedičním skeptikům, kteří se těšili na film Pulp Fiction. Ovšem zcela nečekaně se objevuje díra mezi mraky. Jirka Dušek se chopil příležitosti, vyhlásil nástup na pozorování. Jak tomu však bývá poté, co jsme dalekohledy připravili na stanoviště, se nad hvězdárnou začala čile převalovat mlha a tím ukázala, že poslední slovo nemá Jiří ale ona.

Sobota 2/3. 8. 1997

Sobota proběhla již tradičně ve znamení přednášek.Tentokrát nás navštívil ředitel brněnské hvězdárny dr. Zdeněk Mikulášek a velmi poutavě popovídal o problémech kosmologie. Přednáška sklidila velký úspěch (zvlášť některá trefná přirovnání "Hubblův dalekohled to je taková Halina Pavlovská"). Pod heslem "mladí a neklidní" jsme poté rozjeli volejbalový turnaj. Proti sobě nastoupil Zbytek světa versus Brno. Bohužel Brno-team si přes svoje naprosto nesportovní chování udržuje pověst favorita a tak ani vynikající výkony protihráčů nezvrátily výsledný stav 1:2. Počasí nejevilo známky zlepšení a tak poté co Jiří Ceé(čko) dovyprávěl o Peru, se někteří expediční skeptici těšili na již tradiční Spaceballs a někteří za trest zazpívali si u Žižky.

Neděle 3/4. 8. 1997

Volno, relaxace a rodinné výlety, tak nějak by se dala charakterizovat neděle. Zatímco někteří po snídaní chrápali na různých místech hvězdárny, jiní, ti aktivnější, podnikali různé dobrodružné výlety do okolí. Jiří Dušek, já a ještě pár dalších jsme se vydali na Žaltman. V iluzi pohodového výletu jsme se vydali s úsměvem na rtech na cestu. Autobus nás vyvezl do Malých Svatoňovic (přece nepudem pěšky, když nemusíme), nohy zase na rozhlednu. Šokovaní výhledem (někdo dokonce leknutím upustil svačinu) jsme se šli ochladit do Jestřebí boudy. Až potud bylo vše v pořádku. Zanedlouho se naše procházka změnila v "Krastyho" (-> Jiří) pochod. Cestu zpátky jsme absolvovali zhruba šest hodin (cesta tam trvala hodinu). Zkrátili jsme si ji podle hesla "je to sice delší, ale zato je to horší cesta". Zablácení, (či pokousaní od vlka) se čtyřmi houbami v pytlíku ocitli jsme se ve Velkých Svatoňovicích a pomalu se plížili do Úpice. Tímto bych skončil. Na závěr snad jen "Dík Marceli..." (Abyste tomu rozuměli. Těsně před Úpicí, u benzinové pumpy, jsme už byli skutečně s našimi silami na dně. Najednou se tu zhmotnil Marcel se svým pojíždědlem a přes Zivčáka nás zavezl až na hvězdárnu.)

Pondělí 4/5. 8. 1997

Den uběhl nepozorovaně, takže nevím co bych napsal. Vlastně něco se přeci jenom událo: Marcel oslavil své 31. narozeniny odpolední koupelí v bazénku. Večer se konečně vyjasnilo (huraáá). S radostí jsme si prohlíželi či fotili jasnou oblohu, netrpělivě očekávali přelet MIRu.

Uterý 5/6. 8. 1997

Zde bych se zmínil pouze o tom, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě a tak při voleyballovém turnaji Brno-team prohrál naprosto nečekaně s Olomoucí. Patří jim to. Večer nás čekala přednáška s dr. Eliášem na téma planetologie. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí a údajů, přesto jsme byli trochu unaveni (já určitě) tím množstvím dat, a proto jsem uvítal nástup na pozorování. S radostí jsem zjistil, že většina expedičníků jsou teď již zkušení samostatní pozorovatelé, a tak jsem se uchýlil stranou na lehátko a pozoroval meteory. Občas jsem v pauze odběhl k Pepovi Kapitánovi, který okupoval Dobsona a kochal se všemožnými mlhovinkami, galaxiemi apod., nebo na parkoviště. Celá noc - jinak naprosto fantastická (mhv lepší než 6,5 mag) neměla jedinou chybu, až na to, že někteří se hrozivě přejedli (viď Jiří), a pak skuhraje si hledali tiché klidné místečko, kde by si "zatelefonovali".

Poslední povídání, které jste si mohli na stránkách IBT přečíst, končilo úterým 5. srpna. Expedice už tehdy byla hodně za polovinou a program byl vesměs volný. Jediné "povinné" přednášky se konaly každý večer, přes den se mohli účastníci Expy vyžít na nejrůznějších kurzech, ať už meteorologických či počítačových.

V rámci počítačových dýchánků se dobrovolníci seznamovali s astronomickými programy, které jim mohou usnadnit pozorování, s katalogy (MegaStar, Guide), se zpracováním obrázků ze CCD kamery, jak lovit minima proměnných hvězd a mnoho dalších kousků, které pak kupodivu začali hojně využívat, neboť v kombinaci s velkými dalekohledy už byla obyčejná Uranometria málo. Mám docela radost, že povídání, která tu zazněla, nebyla úplně zbytečná.

Středeční večerní přednášku měl dr. J. Kubát z Astronomického ústavu v Ondřejově a povídal nám o hvězdných atmosférách. Mnozí z nás kvitovali s potěšením první diferenciální rovnici, ale ostatní, zejména mladší, se hrozně zděsili a jen těžko pak přednášející vysvětloval, že podobných překvapení se pokusí příště vyvarovat. Povídání to bylo poutavé. Bohužel stejně jako většinu večerních přednášek i tuto jsem musel opustit a vydat se chystat pozorování (hledat minima, kopírovat mapky, vytahovat dalekohledy...), protože venku se opět podle, a to těsně po večeři, rozjasnilo.

Počasí se chovalo druhý týden vůbec zvláštně. Celý den bylo vždy buď úplně zataženo, nebo se Sluníčko objevilo sporadicky v nějaké té díře mezi mraky, ale večer s úderem osmé až deváté hodiny se mraky vypařily někam do země Oz a nad hlavami se nám pomalu začaly objevovat první hvězdy. Což bylo samozřejmě jenom dobře, neboť expedičníci se velmi rychle vysilovali a tak se jim přes den nedostávalo energie ku házení postarších vedoucích do bazénku či požívání nadměrného množství alkoholu. Když už jsme u toho pití. Někteří vedoucí se každý večer scházeli v hostinci U Žižky (Žíža, U Apla, Satisfaction... a další jména jsme ji dali), kde se kofeinovali na celonoční observace.

Místní číšník Kéža nám sdělil, že jsme během těch dvou týdnů vypili (myslel tím astronauty z hvězdárny) tolik kávy, kolik se normálně vypije za celý měsíc. Docela dobré. Ministr zdravotnictví by asi nepochválil pětilitrovou láhev od okurků, která se nám stala popelníkem a kterou jsme zaplnili téměř do poloviny.

Čtvrteční odpoledne a večer byl ve znamení orlojů, astrolábů a sextantů. Dr. Z. Šíma (taktéž ondřejovák) povídal mnoho hodin velmi zajímavé a poutavé vyprávění o orlojích u nás i jinde, o stavitelích a ničitelích astronomických přístrojů. Ani tuto přednášku jsem neabsolvoval celou, takže asi největší pikoška se mi donesla od Jiřího. V Olomouci prý mají "budovatelský orloj", kde jsou výjevy ze všedního života, tedy rolníci, rolnice a rolničata. Prý ho tak přebudovali olomoučtí radní v padesátých letech. Docela bych si přál vidět toho blba, který to celé vymyslel - pokud už na svoji hloupost neumřel. Klidně bych nechal orloj tak, jak je, vozil k němu děti a říkal jim: "Tady se koukněte, kam až sahá lidská hloupost!"

Čtvrtek byl také "Soudným dnem" hostince a hotelu Beránek, který zachvátila "sodová smršť". Kdo tu byl, ví o co jde, kdo tu nebyl, nemá čeho litovat. Ale ať se stalo co se stalo, mnohým se ulevilo.

Letošní Expa byla vcelku klidná, srovnám-li ji se čtyřmi předchozími, na které si pamatuji. Přijelo celkem dost mladých a nových pozorovatelů, kteří se skutečně věnovali pozorování oblohy a to ne z donucení, ale z vlastního zájmu. Ne každému se sice vše dařilo tak, jak by si asi představoval, nikdo přece nejsme dokonalý. I skupina astrofotografů se letos vytáhla. Tomáš Tichý a Pavel Jáchym okupovali Maksutovovu komoru ve velké kopuli a udělali několik velmi povedených snímků. Pokud si vzpomínám, tak velmi pěkná byla galaxie M 31 a M 33, dále vyfotili planetku Pallas s odstupem tří dnů (to byste nevěřili, jak moc se ta potvůrka posunula), Stefanův kvintet, Mir se Sojuzem, Mir bez Sojuzu, Mléčnou dráhu okolo gamy Cygni, Řasy a kdoví, co ještě. Ostatní fotografové se pověsili na pointovanou montáž, zvanou "jaroměřská" a udělali dokumentaci celé Mléčné dráhy, která byla přes noc vidět.

A samozřejmě spousta snímků notoricky známých deep-sky, které tu fotí všichni každý rok, možná proto, aby měli jistotu, že je daná galaxie, planetárka či hvězdokupa na stejném místě a nikdo nám ji nevzal. Několik minim zákrytových dvojhvězd, negativních pozorování pár kataklyzmických proměnných hvězd, deltu Cephei, pulzující CY Aqr. Tu se podařilo změřit i CCD kamerou ST-6, kterou jsme však po třech dnech uklidili, neboť se ukázalo, že jakmile se čip ochladí pod 0 stupňů Celsia, zamrzne a je po všem. Navíc náš Meade neměl paralaktickou montáž a tak se pole stáčelo. Nedržela přesně rektascenze a jen těžko se ostřilo. Ostření u dalekohledu Meade a Celestron je snad nejhloupější, které jsem kdy viděl. Mám pocit, že dobrý Dobson J. Drbohlava ze Rtyně na paralaktické montáži vyjde nejméně o padesát procent levněji a lze s ním dosáhnout lepších výsledků než se všemi slavnými Meadami.

Pátek se stal velmi volným dnem, neboť nás opustila paní ředitelka Eva Marková a tak zavládla na pozemku hvězdárny anarchie. Malinká, ale přesto. Z porady u Žíži nás vytrhl telefon od Dušků, že je jasno a máme se vrátit. Kupodivu jsme se vydali na cestu, možná však proto, že nás čekala mimojiné půlnočka.

Expedice skončila, pozemek se vylidnil, zbyly jen žluté kusy trávy odkryté rozebranými stany. Nezbývá teď než jen doufat, že za rok se tu všichni šťastně shledáme, a v tuto chvíli sejít naposledy k Žížovi na oroseného Krákoru.

Post Sciptum:

Tyto řádky jsem psal v teple úpické hvězdárny den před odjezdem. Krátce poté se však staly dvě události, o kterých bych vás ještě rád informoval. V neděli večer, když jsem unavený odpadl do říše snů, šel Jiří spolu s několika dalšími posledními expedičníky do úpického kina na Larryho Flynta. No a co se nestalo. Když si kupovali lístky, prošla kolem manželka pana prezidenta a těsně za ní sám Václav Havel. Představte si, že stojíte frontu u pokladny kina malého městečka na východu Čech a kolem projde hlava státu. Aby však nebyl všemu konec, film do kina ještě nedovezli a tak se pan prezident, jeho choť, ochranka a Dušek vydali do (asi deset metrů vzdálené) "Hospůdky Na plotě". Sice každý zvlášť, ale přesto. Celou expedici jsem pravidelně navštěvoval všechny (téměř) restaurační zařízení a potkal jsem tam maximálně neposedné expedičníky. Jiří jde dolů jednou (no to ne, ale méně než já) a bum! Potká prezidenta. Tak tomu se říká spravedlnost...

Další událost nás potkala na cestě. Všichni, kdo pojedete po státní silnici směřující z Olomouce do Ostravy, doporučuji navštívit "Hotel Lamel" ve vesničce Kocourovec, který vlastní rodina naší velmi dobré přítelkyně - Zdeničky Lamelové, účastnice již několika expedic. Dnes se nás ujala věru královsky. Po příjezdu jsme byli usazeni do "rajské zahrady", kde se stoly prohýbaly, pivo teklo proudem (Tomáš Sýkora proudil pito :-) , hrála vkusná hudba a obsluhovala nás ta nejhezčí mladá dáma v celém širokém okolí. Po návštěvě nošovického pohostinství (no, spíše nepohostinství) v "pivním ráji" Radegastu jsme byli jako v Jiříkově vidění (sorry Jirko :-). Pivo bylo studené, jídlo teplé, skvělé a atmosféra úžasná. Každý kdo pojede kolem, nechť rozhodně přeruší svoji pouť a svlaží rty či naplní žaludek v této oáze. Však sami uvidíte, že je to pravda. Máme každoroční zkušenost při putování zeměmi českými i moravskými pro dalekohledy užívané na Expedici.

Postupně sepsali: Jiří Dušek, Rudolf Novák, Marek Kolasa a Viktor Votruba. Vycházelo během Expedice na stránkách Instantních astronomických novin.

OBSAH

tisk

Zajímavá pozorování

Dobrý den, já bych potřeboval zjistit jméno jedné hvězdy.

To by nemusel být problém, jakou máte na mysli. Můžete mi o ni něco říci?

Znáte Orionův pás?

Ano.

Tak ... jak jsou ty tři hvězdy, tak u té úplně vpravo, přibližně kolmo dolů na pás, leží taková slabá hvězda viditelná i očima.

Okamžik ... Aha, tak v těch místech jsou dvě hvězdy. Jedna z nich má označení pí Orioni.

Ne, tu nemyslím, mně jde o tu, co leží mezi ní a tou krajní hvězdou pásu. Není příliš jasná...

Tak v tom případě je tu jediná hvězda, která by přicházela v úvahu. Když říkáte, že je vidět bez dalekohledu. Je to proměnná hvězda, tj. mění jasnost, a má označení CI Ori.

Ano, ano, tu mám na mysli. Víte, já jsem tuto hvězdu dostal před padesáti lety, na konci druhé světové války, darem od jedné dívky.

Ehm, é...

A ona tři dny potom šlápla na minu a umřela. Já jsem ji přitom slíbil, že ji někdy v budoucnosti také někomu daruji. A protože jsem vychoval jednoho opuštěného chlapce, rozhodl jsem se, že tu hvězdičku dám právě jemu. On si o ní chtěl nalézt nějaké informace a tak jsem musel zjistit její jméno. Moc děkuji.

Není zač.

Tak jsem tady po krátké přestávce opět s nůší vašich pozorování. Za tu dobu, co jsem mlčel, se jich skutečně sešla pěkná řádka - všechny vaše záznamy jsou přitom natolik skvělé, že mi zatím není vůbec jasné, jak je do tohoto Trpaslíka nacpu. Už teď je mi ale jasné, že toto číslo bude mít jednu zvláštní přílohu věnovanou Mléčné dráze.

Nejdříve se mi do ruky dostaly záznamy Lukáše Krále. Tento student pražské fyziky, který nás na posledním setkání členů APO, několikrát omráčil na rukou a kolenou zhotovenou montáží, celooblohovou kamerou a dorazil vlastním filmem o Měsíci, je skutečně dobrý. Ostatně i v tomto čísle Trpaslíka si můžete přečíst jeho komentář k astronomickým baterkám.

Nejdříve nám pěkně popsal dvojici halových jevů - první se odehrála v okolí Slunce, druhá u Měsíce.

17. února 1997, halo kolem Slunce

Tak máme chřipkové prázdniny. Jelikož jsme ještě chřipku nechytl, pustil jsem se do mytí oken (už se to fakt nedalo odkládat). A jak tak koukám skrz to špinavé sklo ven, najednou jsem TO spatřil. Kolem Slunce, které se už asi hodinu utápělo v cirrostratech (či jak se ty jemné husté mlhavé cáry jmenují), se rozprostíralo nádherné halo! Slunce už bylo dost nízko, a tak se nad ním halo klenulo jako ohromný půlkruh od obzoru k obzoru. Vnitřní polovina půlkruhu byla hodně jasná a světlá (blízko Slunce), vnější polovina (blíže k okraji) naopak výrazně tmavá - tmavší než okolní obloha! Celé to pak bylo orámováno světlým prstenem vlastního hala, za kterým se už dále rozkládala jen normální modrá obloha. Vnitřní okraj prstence, který nebyl všude stejně jasný, byl výrazně načervenalý (na rozdíl od častého rozptylu měsíčního světla na cirrostratech, kdy je vždy červený vnější okraj - i na fotkách). Vnější část hala pak přecházela snad do nevýrazné nazelenalé či namodralé barvy a ztrácela se plynule na modrošedém okolním nebi. Celý ten prstenec mi připomínal duhu, ale těmi barvami (kromě zřetelně červené) si úplně jistý nejsem.

Poloměr světlého prstenu byl asi dvacet stupňů a šířka dva a půl stupně. Všiml jsem si jej asi v 15.15 UTC a zmizel kolem 16 UTC, trval tedy tři čtvrtě hodiny. Narychlo jsem taky udělal dvě fotky na Agfu 100 objektivem 50 mm, který ale nebyl dost širokoúhlý na to, aby zabral celý jev, jen zhruba polovinu. Film jsem navíc vytáhl rovnou z ledničky, takže se dost možná ve foťáku orosil. Ale co se dá dělat, halo nepočká.

Bylo to skvělé, sluneční halo jsme viděl poprvé v životě. Vždycky jsem o něm jen slyšel a přál si jej vidět. Přání je splněno.

18. března 1997, Halo kolem Měsíce

Je to skvělé - poprvé co vidím "opravdové" velké halo. Měsíc je teď zhruba uprostřed mezi souhvězdími Malého psa, Blíženců a Raka, tři dny po první čtvrti. Oblohu pokrývají jen velmi lehké mraky, které na první pohled není vidět. Měsíc je hodně vysoko nad obzorem, vlastně kulminuje.

Halo je po Měsíci nejnápadnějším úkazem na obloze, přestože není příliš jasné a výrazné. Tvoří ohromný nepřerušený kruh se středem v Měsíci, sahající až za hvězdu g Gem a na druhé straně až ke hlavě Lva - průměr vnitřního okraje je asi čtyřicet šest stupňů - téměř stejně veliký (v rámci chyby měření) se mi jevil i halový jev, který jsem pozoroval 17. února kolem Slunce. Stejně jako to sluneční je i toto halo na vnitřním okraji trochu načervenalé a směrem ven se barva ztrácí do neurčita. Šířka prstenu je nejasná, je to několik stupňů.

Je to skutečně krásný a hlavně neobvyklý jev. Kupodivu jsme toho dosud o halových jevech moc nečetl a fyzikální podstatu spíš tuším - bude to asi lom světla na ledových krystalcích a kapičkách vody, jako je tomu u duhy. Ten stejný rozměr slunečního a měsíčního hala asi nebude náhoda - bude dán nějakým úhlem lomu, který je nejpravděpodobnější, a snad by se dal spočítat. Snad se o tom dozvím jednou něco více. Halo zmizelo asi ve 20.50 UTC, kdy přišly hustší mraky.

Malý kruh [1] je sice nejčastější, ale jinak existuje také velký kruh [2] (poloměr 46 stupňů), horizontální kruh rovnoběžný z obzorem a obepínající celou oblohu [3], vedlejší Slunce ve vzdálenosti 20 [5] a 120 stupňů [7], sloup vertikálně nad či pod Sluncem [4] (velmi vzácně pak i kříž), v podobě světlých pruhů horní a dolní dotykový oblouk [8], vzácný Parryho oblouk [9] či Lowitzův [6]. Velkého hala se pak může dotýkat horní cirkumzenitální oblouk [12], který tvoří část kružnice s pomyslným středem v zenitu a dále pak i dotykové oblouky [10].

Jak je to tedy s halovými jevy? Vznikají (viz kniha J. Bednáře, Pozoruhodné jevy v atmosféře) odrazem a lomem světla Slunci či Měsíce na ledových krystalcích rozptýlených ve vzduchu. Bezesporu nejčastější je tzv. malé halo o úhlovém průměru 44 stupňů. Jeho vnitřní okraj mívá skutečně načervenalé zabarvení, zpravidla je ale pozorovatelné jen jako bělavá kružnice. Někdy si také můžete všimnout tzv. vedlejších Sluncí (či vzácněji Měsíců) - zjasnění na okrajích malého hala.

Halové jevy vznikají buď odrazem paprsků na stěnách ledových krystalků (pak jsou bezbarvé), nebo lomem světla (pak mají duhové nebo perleťové zabarvení, přičemž červená barva je vždy bližší slunečnímu/měsíčnímu disku). Šestiboké krystalky ledu musí být v prostoru shodně orientovány a pak lze celkem jednoduše, s pomocí elementární geometrie, odvodit, jak dvojnásobným lomem vznikne kruh o poloměru 22 stupňů.

Velmi pěkná je i Lukášova "studie" známé otevřené hvězdokupy M 11 v souhvězdí Štítu. NGC 6705 je jednou z nejkompaktnějších a nejpočetnějších známých kup, se silnou centrální kondenzací a kulovým tvarem, tak typickým pro kulové hvězdokupy. Najdete ji na okraji hvězdného oblaku ve Štítu, leží ve vzdálenosti asi pět a půl tisíce let a svým věkem 150 milionů let se pohybuje někdy mezi Plejádami a Hyádami. Obsahuje několik desítek starých hvězd - tzv. žlutých obrů, jež ve svém středu spalují helium. Je tak velmi zajímavá pro astronomy, kteří se zabývají studiem hvězdného vývoje. Přitom obsahuje několik set, ne-li dokonce tisíc stálic. Její celková hmotnost se odhaduje na pět tisíc Sluncí.

7./8. června 1997, dobson 14 cm, mhv neuvedeno

M 11 (NGC 6705) - Neodolal jsem a podíval se na jednu z mých nejoblíbenějších otevřenek M-jedenáctku v ocasu Orla (patří už do Štítu).

Pohled na ni byl jako vždy impozantní - na otevřenku je hodně bohatá. Nejjasnější hvězda je uprostřed a má tak 7-8 mag, zbytek odhadem 9 až 10 mag a slabší. Celá hvězdokupa je nádherně rozlišitelná na hvězdy, což ovšem nemění nic na tom, že pořád zbývá ještě krásně jemné mlhavé pozadí pod tou vlastní hvězdokupou. Ta nejhustší centrální část je jakoby rozpůlená na dvě části, přičemž pomyslná dělící čára je orientována směrem východ-západ. Toto rozdělení hvězdokupy není příliš výrazné, dělení je jen oblastí s nižší hustotou hvězd. Zmiňovaná jasná hvězda leží v jižní "půlce". Asi pět úhlových minut od centra kupy leží nápadná dvojice hvězd asi 8 mag (směrem na jihozápad). Centrální část M 11 má průměr 10', celá hvězdokupa pak asi 20', ale je sporné, kde je vlastně okraj. Dokonce se mi zdá, že celá hvězdokupa je obklopena mlhavým prstenem částečně rozlišitelným na hvězdy, který je od vlastní kupy oddělen oblastí chudší na hvězdy (okolo kupy). Prsten by měl průměr přes 20', je nepravidelný a náleží do něj u zmíněná dvojice hvězd.

Opravdu je to hvězdokupa úžasná, údajně jedna z nejbohatších otevřenek v Galaxii. Určitě se na ni podívám vždycky, když bude nad obzorem.

Lukáš se tuto noc také setkal s jiným zajímavým úkazem:

7./8. června 1997 24.20 UTC, dobson 14 cm

Už jsem všechno balil, protože svítalo, když se mi naskytl nádherný pohled na oslnivý Jupiter nad východem. Okamžitě jsem na něj zamířil svůj dobson (tento dalekohled na Jupiter poprvé) a byla to nádhera. Velký kotouč planety, dva nápadné tmavé pásy nad a pod rovníkem a mnoho dalších nenápadných, měsíce pěkně v jedné řadě...

Cosi ale nebylo v pořádku. Měsíců bylo PĚT!!! Původně jsem nevylučoval, že by nadbytečné těleso mohlo být dalším měsícem planety, ale vzápětí jsem si uvědomil, že je to hloupost, protože jsem ani nevěděl, který přebývá, musel tedy být srovnatelně jasný jako ostatní. Zbyly tedy dvě možnosti: buď je to obyčejná hvězda nebo nějaký ufoun-sifón. Jsem racionalista, takže jsem se přiklonil k hvězdné teorii a jak ukázala pozdější pozorování, byla to opravdu hvězda. Jen o málo slabší než ostatní měsíce a k Jupiteru úplně nejblíže!

Jak je to vlastně s Jupiterovými měsíci, je možné spatřit - vyjma těch čtyř nejjasnějších - i některé další? Amatérskými prostředky stěží. Zatímco Io, Europu, Ganymeda a Kallisto nalezl roku 1610 Galileo Galilei téměř divadelním kukátkem, pátý známý satelit - Amalthea si musel na svůj objev počkat až do roku 1892. Tehdy ji spatřil Edward Emerson Barnard pomocí refraktoru Lickovy observatoře o průměru 91 centimetrů! Amalthea, pojmenovaná dle nymfy, jež napojila hladového Jupitera kozím mlékem, přitom byla posledním měsícem největší planety sluneční soustavy objeveným vizuálně. Má kolem 14 44mag, takže na její vyhledání (ovšem v rušivé záři planety) bude potřebovat skutečně velký přístroj. Obíhá přitom uvnitř dráhy Io...

Pozorování, které bude poslední z Lukášovy obálky, bylo zhotoveno během Expedice v Úpici. Nejedná se o nic jiného než o jeden z nejjasnějších a amatérům dostupných zbytků po explozi supernovy: Řasy v Labuti.

5./6. srpna 1997, mS 12x60, mhv neuvedeno

Řasy - tyto zbytky po supernově nejsou zrovna nejjednoduššími objekty k pozorování, přesto však po rozkoukání jsou některé z nich vidět poměrně spolehlivě. NGC 6992 vypadá jako slabý mlžný pás na hvězdami posetém pozadí Mléčné dráhy. Je nejlépe pozorovatelný a nápadnější v mS než Sometu binaru 25x100. Možná k tomu přispívá i to, že je Sb trochu zamlžený. Začal jsem tento objekt kreslit, ale pozadí tvoří nesmírné množství hvězd a navíc jsem už hrozně unavený. Pozorovatelný je i protější okraj bubliny NGC 6960 obklopující hvězdu 52 Cygni (4,2 mag). Je ale slabší než NGC 6992, lépe se však hledá. Také je to úzký a slabý pás, viditelný jen bočním pohledem.

6./7. srpna 1997, bd 10x80, mhv 6,2 mag

Řasy - dnes jsem tyto filamenty zakreslil do hvězdného pozadí okopírovaného z Uranometrie (viz přiložená reprodukce). Dalekohled se rosil, je světlejší obloha. Dvě hlavní "Řasy" jsem popsal již včera, dnes jsem navíc spatřil i nějaké další mlhoviny uvnitř "bubliny" po supernově. Později jsem je identifikoval pomocí Uranometrie a zjistil jsem, že kromě NGC 6992, 6960 a filamentu označeného zde x, vznikly všechny ostatní "mlhoviny" rozptylem světla jasných hvězd v mlžícím se dalekohledu, jsou tedy falešné. Poloha nakreslených pravých mlhovin kupodivu docela dobře souhlasila s Uranometrií. Ve 23.58 UTC, právě když si Jirka Dušek fénoval své pozadí, najednou vše zhaslo, včetně Úpice, Odolova a Malých Svatoňovic...

Nejdříve k tomu fénování a následnému výpadku proudu. Tady je můj vlastní zápis v pozorovacím deníku: Poté, co jsem se trochu ohřál, se stala naprosto nečekaná věc. Najednou, zřejmě v celém okrese Trutnov, vypadl proud. Nevím, jestli za to může fén, kterým jsem se ohříval, ale blízké i vzdálené okolí se ponořilo do neskutečné tmy. Mezní hvězdná velikost obrovsky vzrostla. Zvlášť u obzoru. Takovou prudkou změnu jsem ještě nezažil. Na to se čeká léta. Názorně bylo vidět, jak hrozivé je světelné znečištění - mezní hvězdná velikost v zenitu dosáhla nejméně 6,7 magnitudy. Hvězda slabá 6,5 mag byla vidět naprosto bez problémů. Po čtvrt hodině se ale všechno změnilo. Zapnuli pouliční světlo, reklamy... Obzor se opět rozzářil. Mezní hvězdná velikost se v zenitu kupodivu příliš nezměnila, ale takových dvacet až třicet stupňů nad obzorem to bylo tragické.

A teď se již vraťme k Řasám. Ano, skutečně se jedná o jeden z mála amatérům snadno dostupných zbytků po explozi supernovy. Celkem vlastně můžete na severní polokouli uvidět tři takové "cáry" zaniklých hvězd. Kromě těch v Labuti to je slavná M 1 v Býkovi a IC 443 v Blížencích. Zastavme se nyní na chvíli u té třetí.

Bylo už k ránu, když jsem na hvězdárně v Roztokách namířil svůj Somet binar 25x100 na mlhovinu IC 443 v těsném sousedství éta Geminorum a otevřené hvězdokupy M 35. Při pečlivém pohledu a současném pomalém kmitání s dalekohledem jsme najednou spatřil slabý světlý oblouk, nejjasnější v místech, kde je v atlase Uranometria 2000.0 vyznačen radiový zdroj 3C157 a pak na jejím jižním konci. Je však nutné zdůraznit, že na této východoslovenské hvězdárně byly vždy velmi dobré pozorovací podmínky.

IC 443 je součástí mladé asociace Gemini OB1. Před několika málo miliony roky zde vznikla velmi hmotná hvězda. Po krátké epizodě svého zářivého života, někdy před čtyřmi až třinácti tisíci roky explodovala jako supernova. Odhozená plynná obálka nyní stlačuje okolní materiál molekulového mračna - především na severovýchodě a jihozápadě. Mračno se ohřívá a svítí, obzvlášť v infračerveném, ale z části i viditelném světle. V dlouhovlnnější oblasti bychom IC 443 spatřili zářit jako jeden a půl tisíc Sluncí, je tak jedním z nejjasnějších objektů svého druhu v Galaxii. Středem svítící oblasti okupované zbytky ze supernovy dosud zakrývá chladné molekulové mračno, proto vidíme pouze její dva okraje.

Zbytek po supernově nalezl roku 1893 D. Wolf a její vzdálenost se odhaduje na jeden a půl kiloparseku. Je součástí spirálního ramene Perseus.

A nyní bych dal prostor Zdeně Lammelové, mimochodem skvělé kuchařce (ostatně bude v této "disciplíně" soutěžit na únorové Salimě na brněnském veletrhu, takže ji držme palce na rukou i nohou!):

Jak hledat duchy? Tímto humorným heslem začíná dnešní už v pořadí čtvrtá pozorovací noc na Expedici. Team naivních pozorovatelů se pod úpickou oblohou, která ještě nestačila ani pořádně ztmavnout, snaží lovit objekty jižní oblohy. Je to fascinující, když se brodíte jižní oblohou v souhvězdí Střelce, kde se nachází pokladnice deep-sky objektů.

M 6 a M 7 delikatesní objekty = touha dnešní noci, avšak nenaplněná. Podle některých "odborníků", kteří mi líčili, jak se koupali v moři (někde trochu jižněji) a koukali na noční oblohu, kterou zdobily (samozřejmě kromě jiných specialit) pouhým okem viditelné otevřené hvězdokupy M 6 a M 7. A tak jsem usoudila, že v důsledku této břečky, která se převaluje nad obzorem, mi nebude aspoň prozatím tento požitek umožněn. Celkem mě to mrzí, ale to už tak většinou bývá, že věci nevycházejí tak, jak si je človíček-červíček naplánuje a nebo by si přál.

Ještě, že je ten vesmír veliký. Prozatím si tyto objekty ukládám, snad příště. Hodina se zvolna převalila a zrodil se další nápad:

4./5. srpna 1997, Sb 25x100, mhv 4,5 mag

M 16 (NGC 6611) - Skutečně fantastický objekt. Taková lahůdka, kterou je třeba důkladně vychutnat. Je to makačka. Objekt tvoří kombinace otevřené hvězdokupy a mlhoviny.

Celkem náročná kresba. Je první svého druhu. Snažila jsem se, ale dnes jsem málem přišla o iluze, když jsem se pokusila kresbičku zorientovat. Moje síly na to už nestačily. Téměř celý dnešní den jsem se přemisťovala z místa na místo a s pocitem, že včerejší noc jsem zcela zbytečně promarnila zakreslováním tohoto skvostu. Celkem dost mě potěšila zpráva, že to, co jsme se včera v noci snažila vypotit na papír, není až zas takový blud, jak jsem byla přesvědčena. A co mne překvapilo ještě více, že se to snad i trochu podobá realitě. I když přeci jenom člověk není až zas tak dokonalým tvorem, a tak se občas nějaká ta chybička vloudí. Mně se podařilo zakreslit jemný nenápadný proužek mlhoviny, který tam vlastně nepatří.

Ale myslím, že to dnešní trápení s kresbou nakonec přeci jenom dopadlo uspokojivě. Potěšilo mne to. Tímto děkuji pomocníkům, kteří mne nenechali utopit v mlze této krásné mlhoviny. Zdenička, jak ji mile expedičníci nazývají, je skutečně hodně (a nutno říci, že příjemně) "upsaná". Však její pozorovací deník patřil k těm nejlepším, jaké jsem v Úpici spatřil. Ostatně nechme se nyní s její pomocí provést některými kulovými hvězdokupami letní oblohy:

Velký kulový záměr

aneb Návštěva kulových hvězdokup v Hadonoši

30./31. července 1997, Hvězdárna Úpice

20.15 UTC

Obloha se ještě ani trošku netváří tmavě. Mhv je tak 4,8 mag, ale panuje zajímavá pozorovací nálada. Tak jsem tedy hledáčkem zamířila do Hadonoše a netrvalo dlouho a v zorném poli se už tajně na světlém pozadí krášlily M 10 a M 12. Dnešní nic po včerejším nezdaru s oblohou plnou mraků se snad uskuteční můj "Velký kulový záměr". Začínám tedy. Podařilo se mi ukořistit Somet binar 25x100. Tak do toho...

M 12 (NGC 6218) - na první pohled nápadně nápadný kulový obláček, bočním viděním se dají rozlišit jemně koncentrovanější místečka ve středu mlhavého podkladu. Při dolním okraji mlžinky vidím nápadně jasnou hvězdu. Horní okraj kulovky je malinko světlejší. Při delším soustředěném pohledu se mi zdá, že ve středu rozliším několik slaboulinkých hvězdiček, ale nejsem si přesně jistá, že to tak opravdu je. V blízkosti se nachází hvězdy různých jasností.

20.40 UTC

M 10 (NGC 6254) - nachází se vlevo dole od výše zmíněné M 12. Velikostně (rozlohou) je menší, ale za to více koncentrovanější. Má nádherně kulový tvar, pravidelný. Jednotlivé hvězdy se nedají rozlišit. Okolí je přibližně podobné jako u M 12.

Obě kulovky M 10 a M 12 jsou od sebe vzdáleny 3,6 stupně, leží totiž na okrajích zorného pole Sometu binaru 25x100. Skutečně příjemné místo oblohy.

21.50 UTC

M 107 (NGC 6171) - Slaboučký kulový obláček, velmi nízko nad obzorem. Vzhledem k její malé jasnosti se těžko dají rozlišit její hranice, a tak se jemně rozplývá do okolního prostoru. Ke středové části je nenápadně koncentrovanější, ale opravdu velmi málo. Nad samotným objektem se nachází trojice jasnějších hvězd uspořádaných, jak jinak, do trojúhelníku.

Mléčná dráha Jedním z mých cílů této expedice bylo nakreslit Mléčnou dráhu. Proto jsem si z domu přivezl gnomonický atlas a sotva jsem se tu trochu rozkoukal, začal jsem kreslit. Nebylo to lehké, ale myslel jsem, že to bude těžší. Úpická Mléčná dráha se táhla ze souhvězdí Střelce přes celou oblohu a ztrácela se někde u Kasiopeji v přesvětlené obloze. Nejjasnější oblast je patrně ve Střelci. Proto jsem začal právě tam. Už první pohled do tohoto souhvězdí mě překvapil, protože jsem netušil, jak nádherně rozmanitá je Mléčná dráha v této oblasti. Naskytl se mi pohled na souboj dvou jasných oblastí, jedné ve Štítu a druhé severně od ... Sgr. První zmiňovaná se rozléhá mezi alfou a betou Scuti a pokračuje asi tři stupně na východ a postupně slábne. U alfy jsem pozoroval temný záliv směřující k severu, který se zakusuje asi do třetiny světlého oblaku. Na první pohled stejně jasná oblast severně od m Sgr, která se táhne až ke g Scu, je v podstatě tvořena třemi samostatnými obláčky. Nejsilnější z nich je patrně právě v nejbližším okolí m Sgr, o něco slabší je kolem g Scu a třetí, který je z nich nejslabší, leží u hvězdy, která bohužel není v Coelim popsaná, ale těsně pod ní je otevřená hvězdokupa M 25. Všechny tři obláčky spolu tvoří systém, který svou celkovou jasností soupeří s druhým ve Štítu. Objekty jižněji od těchto skupin se již bohužel ztrácely ve smetí nad jižním obzorem. Naopak dále na sever se plně rozehrává divadlo rozdvojeného ramene Mléčné dráhy. Kratší rameno, tedy levé po směru letu Labutě, začíná (respektive končí) v Hadonoši, konkrétněji zhruba u r Oph a táhne se rovnoběžně s pravým v Orlu až po z Aql, kde jakoby se zcela vytrácelo a pokračuje až u Albirea v Labuti. Při bližším pohledu se však dá v této mezeře vytušit jakýsi tenký slaboučký přechod, vypínající se trošku na západ. Pravé rameno zatím pokračuje přes šipku a zatímco přibírá na šířce, ubývá na jasnosti. Obě ramena se pak spojí až za Denebem, kde Mléčná dráha opět pokračuje jedním korytem. Soutok obou ramen však není tak jednoduchý. Zatímco levé rameno musí u g Cyg zcela zmizet, aby mohlo náhlým zjasněním u Severní Ameriky opět pokračovat, pravé rameno slábne a slábne, až se u 70 Cyg zaškrtí a pokračuje už jako jediné rameno Mléčné dráhy mezi Cefeem a Ještěrkou ke Kasiopeji. Jediným zpestřením této cesty je jakýsi osamocený obláček uprostřed Cefea u hvězd 18, 19 a 20 Cep. Tomáš Werner Nápad s kreslením Mléčné dráhy na Expedici v Úpici neměl pouze Tomáš Werner, ale i Lukáš Král a Pepa Kapitán. Výsledky jsou si podobné, ale přesto pokaždé jiné. Všichni tři zaznamenali polohy těch nejvýraznějších světlých a temných mračen v této oblasti Galaxie. (Popis, co v jakých částech nebe vidíme, jste mohli nalézt v předposledním čísle BT.) V detailech se samozřejmě liší. Ostatně zkuste si sami v létě příštího roku nakreslit vzhled Mléčné dráhy a budete značně překvapeni, o jak obtížný úkol se jedná. Jak se ostatně traduje, ztroskotali na něm mnozí slavnější pozorovatelé. Pořadí jednotlivých kreseb je: Lukáš Král, Tomáš Werner a nakonec Josef Kapitán. - jd -

Musím běžet na půlnočku a až se vrátím, bude nejspíše nabodnuta na jehlice borovic. Tak zatím, už opravdu musím.

22.30 UTC

NGC 6366 - Somet binar a dobson 35/180: Tato neviditelná dáma se nachází ve středu Hadonoše u jasnější hvězdy 4,7 mag podle Atlasu Coeli vlevo nahoře. Pole se mi podařilo nalézt, ale hledaná hvězdokupa se jednoduše neobjevila. Neobjevila se i po pokusech v dobsonu. Prozatím uzavírám pátrání bez úspěchu a se zklamáním.

23.15 UTC

M 14 (NGC6402) - Pozorovací podmínky se zhoršují, objekt je opět velmi nízko nad obzorem a obloha je celkově dost světlá.

Jemný kulový obláček, podobný kulové hvězdokupě M 10. Ve středu více koncentrovaná. Okolí je dost světlé, takže celá krása kulová není zas až tak dokonalá, spíše zaniká s prostředím. Nejbližší okolí objektu zaplňuje slaboulinké hvězdičky, dále potom několik jasnějších. Hvězdokupa není příliš rozlohově velká.

Kulové hvězdokupy, gravitačně vázaná společenství stovek tisíců a někdy i milionů hvězd, která obklopují celou naši Galaxii, jsou skutečně vděčným cílem mnoha amatérských dalekohledů. Jako s kruhovými skvrnkami, z nichž některé jsou viditelné i bez dalekohledu (M 13 v Herkulovi, omega v Kentaurovi), se s nimi setkáváme především na letní obloze. Jak ale ukazují poslední studie tyto, alespoň v případě naší Galaxie, neobyčejně staré útvary tu nejsou navždy. Naopak, během následujících několika miliard let o většinu z nich nenávratně přijdeme. Kulové hvězdokupy tvoří ohromné kulové halo obklopující galaktický disk. Kolem těžiště Galaxie se pohybují po neuzavřených křivkách. Tak jak procházejí středem našeho hvězdného ostrova, působí na ně gravitační síla galaktického jádra a ohromných molekulových oblaků. Postupně jsou očesávány o jednotlivé hvězdy, zanikají. Oleg Y. Gnedin a Jeremiah P. Ostriker z Princeton University přitom ukázali, že se kulové hvězdokupy ničí mnohem rychleji, než jak jsme se dosud domnívali. Během následujících deseti miliard let bude polovina, dost možná i celých devadesát procent, všech hvězdokup zcela zničeno. Gravitační síla, jíž působí Galaxie na hvězdokupy, však není jediným faktorem ve hře. K úbytku dochází také vlivem evoluce: hvězdy v kupách se prostě vyvíjejí, stárnou a zanikají. K tvorbě nových stálic tu přitom není dostatek mezihvězdného materiálu. Bez známého mechanismu, pomocí kterého by si naše Galaxie doplňovala svůj harém kulových hvězdokup, je jasné, že o ně dříve nebo později přijde. Již dnes na nebi obdivujeme jen malou část kdysi bohaté populace hvězdokup a i ta se v budoucnosti nenávratně vytratí.

Velmi plodný pozorovatel je i Pepa Kapitán, t.č. také student fyziky na Karlově univerzitě. Bohužel, nerad dává svůj deník z ruku či z něj vůbec cokoli kopíruje. Naštěstí právě v Úpici, během Expedice, jsem se jeho nočníku zmocnil a odběhl s ním na xerox. Proto si dnes můžeme zalistovat i s jeho pozorováními:

22./23. srpna 1995, Sb 25x100, mhv 5,7 mag

NGC 6940 (Vul) - na tuto otevřenku, v severní části souhvězdí Lištičky, mě upozornil Miro Smolka, že prý ho velmi příjemně překvapila. Viditelnost se zlepšuje, na nebi ani mráček.

NGC 6940 je určitě otevřenka pro větší dalekohled. Velmi pěkná mlžinka včleněná do několika jasnějších hvězd. Její okraje vymezuje celkem přesně rovnostranný trojúhelník jasnějších hvězd. V ní samotné jsem rozeznal čtyři nebo pět hvězd o něco slabších než deset magnitud, jinak je to mlhavý flíček připomínající kulovku, ale bez středového zjasnění. Samotná otevřenka mi připadá jako střed podlouhlého slabšího hvězdného oblaku o rozměrech asi 0,9° x 0,4° skloněného asi o 30 stupňů směrem od severu na západ. Chtělo by se na to podívat alespoň cassegrainem.

23./24. srpna 1995, Sb 25x100, mhv 5,7 mag

NGC 6888 (Cyg) - Mlžinka dobře viditelná bočním viděním. Našel jsem ji pouze pomocí Uranometrie, bez ní bych si ji asi nevšiml. (Leží poblíž P Cygni, kterou odhaduji.)

Nejjasnější část mlžinky je kolem dvou jasných hvězd, které jsou uprostřed ní zakresleny v atlase. Možná by to chtělo světelnější dalekohled, ale jak už jsem napsal, bočním viděním je to pěkný oválný flíček jako zjasnění v Mléčné dráze.

Zastavme se nyní u mlhoviny NGC 6888, kterou tvoří plynná obálka obklopující Wolf-Rayetovu hvězdu HD 192163. Její vzdálenost se odhaduje na 1,45 kiloparseku, dle vzhledu na fotografiích má tedy NGC 6888 velikost 7,6x5,0 kpc.

Jak vlastně vznikla? Zřejmě tak, že hmotná hvězda vlivem silného hvězdného větru rychle přišla o svůj obal a odhalila tak své vnitřní velmi horké vrstvy. Kromě materiálu z červeného veleobra ji pak může tvořit i okolní mezihvězdný plyn. Hmotnost zářivé obálky se odhaduje na asi čtyři Slunce.

Pepa se také podíval na M 24 - rozsáhlé hvězdné mračno, ve skutečnosti jakýsi tunel neprůhledným mezihvězdným mračnem směrem ke středu Galaxie. Někdy je ovšem bezdůvodně ztotožňována s nevýraznou otevřenou hvězdokupou NGC 6603. Činí tak například Bečvářův Atlas Coeli.

Jedná se skutečně o neobyčejně zajímavý objekt. Musím se přiznat, že již několikrát jsem se chystal na jeho kreslení. Zatím to nevyšlo - buď zasáhly mraky, a nebo jsem to vzdal. O to více si cení Pepy Kapitána, který se rozhodl M 24 zachytit. Považte, je to mračno hvězd!

29./30. srpna 1995, db 10x, mhv 5,5 mag

M 24, Hvězdný oblak ve Střelci - vůbec zajímavý objekt z hlediska toho, jak je definovaný, V Atlase Coeli označuje M 24 malinkou otevřenku, zatímco prý v Uranometrii je M 24 celé zjasnění v Mléčné dráze. Já jsem kreslil dělákem M 24 jako zjasnění v Mléčné dráze (UTC=20.00-3 hvězdné pozadí, UTC=20.40-45 mlžinky). Pozn. Zpočátku velmi pěkné, alespoň zpočátku. M 24 přímo vypalovala. Pak přešly mraky (to už jsme měl pozadí hotové), dokreslil jsem mlžinku (samozřejmě tvořenou množstvím slabých hvězd), ale už to nebylo úplně ono (mhv tak 5,3 mag). Detaily jsou hodně zvýrazněny, mohl to být duch.

Popis: M 24 nádherný, fakt nádherný hvězdný oblak. Myslím, že je ještě hezčí než oblak ve Štítu. Obsahuje dost poměrně jasných hvězd, je to objekt tak akorát pro dělák. Když jsem dokresloval mlžinku, pozorovací podmínky již nebyly dvakrát nejlepší, ale pořád bylo patrno několik podrobností a detailů (tedy tmavších a světlejších oblastí v Mléčné dráze).

Celkový dojem: M 24 je velmi rozsáhlá, nádherná, super, špica atd. V děláku nemá chybu. V Sometu má tu chybu, že ji nelze zakreslit - obsahuje totiž příliš mnoho světlých a jasných hvězd.

A nakonec - až na přiloženou skicu Mléčné dráhy - jsem z Pepových deníků vybral jeho lov na hvězdičku w Ophiuchi. Při této příležitosti vám prozradím jeden svůj nápad. Kdysi jsem chtěl v trpaslíkovi udělat "hvězdnou tombolu". Myslím si totiž, že o jakémkoliv objektu na nebi lze napsat alespoň jeden odstavec. Abych to dokázal, rozhodl jsem se v některém z dostupných katalogů (co obsahují hvězdy alespoň do 10. velikosti) náhodně jednu hvězdičku vybrat a napsat něco o ní. Když jsem ale narazil na Kapitánovo pozorování, bylo rozhodnuto: podívám se detailně na w Ophiuchi. Jako stálici 4. velikosti (ve fotometrickém oboru V má průměrnou jasnost 4,45 mag) ji najdete u hranic se Štírem, jen kousek od známější rho Oph. Hipparcos změřil její vzdálenost na 175 světelných let. Vzhled a změny spektra (typ A7p) ukazují, že patří mezi chladné magnetické hvězdy typu a₂ CVn. Tento typ lze, slovy dr. Mikuláška, přirovnat k některým ženám. Uvnitř jsou všechny stejné, některé si ale na obličej nanášejí různé barevné skvrny. Stejně tak je to i s Ap hvězdami. Jejich silné magnetické pole způsobuje, že mají na povrchu různobarevné skvrny. Když se pak na ně díváme skrz různé filtry, můžeme vidět, jak se mění jejich jasnost. Proto se také jasnost w Ophiuchu ve fotometrickém oboru V mění s amplitudou 0,07 mag a periodou necelé tři dny. Tři dny je tudíž současně rotační perioda hvězdy. Poměrně neobvyklé je však to, že w Oph současně patří i mezi zdroje rentgenového záření. Hipparcos změřil její vzdálenost na 175 světelných let.

24./25. září 1995

Pozorovací stanoviště: na zahradě

Pokud si vzpomínám (zápis píšu asi s týdenním odstupem) bylo přes den počasí dost špatné, skoro pořád zataženo. K večeru se to trochu, byť neočekávaně protrhalo.

Dnes má nastat zákryt hvězdy w Ophiuchi Jupiterem, bohužel pozorovatelný pouze ze Severní Ameriky. O úkazu jsem se dozvěděl z BT č. 74. Velkej tvrdej Márvin Jirka D. vyzývá pořídit tedy alespoň kresby, jak se w Ophiuchi blíží k Jupiteru. Jelikož bylo v minulých dnech zataženo (anebo alespoň v době, kdy byl Jupiter nad obzorem), sešlo z toho. Alespoň, že je nyní v den zákrytu jasno.

UTC=17.33 Zdaleka ještě není úplná tma. Jupiter už ale září nad jihozápadem, Na obloze je taky vidět ještě Letní trojúhelník a několik dalších nejjasnějších hvězd. Na planetu jsem namířil Somet 25x100 a naskytl se mi úchvatný pohled - Jupiter má PĚT měsíčků - to se jen tak nevidí.

Zprvu jsem byl trochu překvapen jasností w Ophiuchi (nebyla zas tak jasnější jak nejjasnější Jupiterův měsíček), myslel jsme, že na tom bude lépe.

Druhá věc, která mě napadl na mysl bylo, zda zákryt byl, nebo teprve bude. Šílenou dedukcí jsme si odvodil, že se Jupiter pohybuje ze západu na východ (během minulých měsíců se přesunul ze Štíra do Hadonoše) a že k zákrytu teprve dojde. Tak tedy dost řečí, je tu kresba:

Jakmile jsme dokreslil, šel jsem domů, byla mně kosa, pozorovat něco jiného se stejně nedalo.

Víte, kde je Ždírec na Doubravou? Je mi to trapné, ale já to skutečně nevím! Snad mi to ale Michal Švanda promine. Právě zde, přesněji v blízké Chotěboři, se příští rok uskuteční Parcon - zřejmě největší a nejslavnější setkání českých sci-fi fanoušků. Bude to někdy v červnu, tuším že na začátku. Moje hlava dubová totiž někde zašantročila zvací dopis od Michala. Takže tímto také vzkazuji: "Michale, jestli to půjde, tak přijedu! Už jsem byl několikrát na takové akce lákán a jsem na to celkem zvědavý! Pošli mi prosím nějakou přihlášku, či co." A když jsme u Michala, zde je jedno jeho pěkné pozorování Měsíce:

3./4. listopad 1997 mS 12x60, refr. 5/100, zv. 40x

Měsíc - V malém Sometu velmi ostrý, ale úhlově malý. V refraktoru 5/100 cm, zv. 40x nic moc ostrý, mnohem podrobnější, ale co je hlavní - vypaluje oči! V mS si mohu dát filtry, v refraktoru ne! A tak se koukám v mS 12x60.

Fascinující je Koperník. Zatím je ještě vidět celkem plasticky, jako jedna z nejsvětlejších oblastí měsíčního povrchu. Zřetelně a jasně vystupuje do prostoru pahorkatina kolem Koperníka, jeho paprsky sahají až k Zálivu duhy. Tycho není v tomto světle ani z desetiny tak výrazný. Na terminátoru je sakra málo kráterů, takže ani není vlastně co kreslit. Komplex moří výrazně vystupuje (teda spíš budí dojem, že moře jsou prolisována do povrchu) z komplexu pahorkatin. Člověk se dívá, jak moc je Měsíc podobný počmáranému a prolisovanému tenisáku. Prostě krása. Pavel Gabzdyl mě vyloženě nadchnul pro pohled z jiné planety. Pohled na dvojplanetu Země-Měsíc třeba z Venuše musí výt super. Ale to jsou jen plané úvahy.

Jak by vypadala soustava Země-Měsíc z Venuše? Shodou okolností se o tom zmiňuje právě Pavel Gabzdyl v publikaci Měsíc v dalekohledu, kterou jste našli jako přílohu minulého čísla Trpaslíka: Zemi uvidíte jako parádní namodralou hvězdu, jejíž třpyt předčí jakoukoli hvězdu či planetu viditelnou na pozemské obloze. Její hvězdná velikost bude až mínus sedm magnitud. Zhruba půl stupně od zářící Země uvidíte další hvězdu, jejíž jasnost je srovnatelná s jasností Jupiteru pozorovaného ze Země. Asi správně tušíte, že tímto objektem bude právě Měsíc. I bez dalekohledu byste mohli v průběhu dvou pozemských týdnů pozorovat, jak se střídavě přibližuje a vzdaluje Zemi.

Opravdu nezapomenutelný pohled by se vám naskytl v dalekohledu. Na kotoučku Země s úhlovým průměrem přes šedesát úhlových vteřin spatříte oslnivě bílá oblaka, lesknoucí se vodní plochy a někdy i pestrobarevné kontinenty. Měsíc s úhlovým průměrem osmnáct vteřin by ukázal během oběhu celou svou tvář, tedy i ze Země nepozorovatelnou odvrácenou stranu. Byl by však příliš malý, takže byste na něm rozeznali jen nejnápadnější útvary - měsíční moře. I na dálku čtyřicet milionů kilometrů by ale byl jasně zřetelný kontrast mezi mrtvým světem Měsíce a živoucí Zemí.

Peter Drengubiak mne v dopisech krásně tituluje střídavě "Milý Jirek" a "Milý Jiřek". Evidentně se rád a často dívá na oblohu, v poslední době mi dokonce poslal i několik pěkných kreseb. Nejdříve dvě pozorování známé kulové hvězdokupy M 13 (NGC 6205):

9./10. júla 1997, newton 15/75 zv. 75x, mhv 6,1

M 13 (NGC 6205) - Nádherne jasná hviezdokopa s jasným jadrom. Pohľad na nu vyráža dych. V jadre ľahko rozlíšim zopár najjasnejších hviezd, ktoré majú červenkastý nádych. Z centrálnej oblasti vychádza niekoľko retiazok hviezd asi 8 mag. Týmto dostáva "em trinástka" charakteristický tvar chobotnice pri pohľade zhora (lepšie povedaní má hviezdicový tvar). Myslím si, že M 13 stojí za všetky drobné. Zdá sa byť aj trochu asymetrická.

6./7. augusta 1997, newton 15/75 zv. 50x, mhv 6,3 mag

M 13 (NGC 6205) - Nápadná a jasná guľovka (viz kresba), nemožno ju prehladnuť, bez problemov rozlišim v centralnej časti M 13 najjasnejšie hviezdy. Zdá sa mi, že majú oranžovú až načervenalú barvu.

Zaujala mne Petrova poznámka o načervenalém zabarvení. Skutečně - velký barevný index B-V kulových hvězdokup, v případě M 13 0,7 mag veliký, skutečně naznačuje, že by měly být přinejmenším nažloutlé. Jak ale dokumentuje většina pozorování - kulové hvězdokupy se většině lidem zdají bílé.

Asi nejlepší barevné snímky umí udělat australský astronom David Malin. Na jeho obrázcích je vidět, že hvězdy v kulových hvězdokupách mají různá zabarvení: zatímco slabé modré hvězdy převažují co do množství, jejich žluté společnice je předčí jasnosti. Průměrná barva kupy se tak většinou jeví neutrální, možná lehce namodralá. Potvrzuje to i popis Petra Zbončáka, jenž měl možnost prohlédnout si ji na Hvezdárni a planetáriu Maximiliána Hella v Žiaru nad Hronom:

11./12. června 1997, maksutov-cassegrain 20/220, zv. 170x, mhv 5,0 mag

M 13 (NGC 5205), NGC 6207 - M 13 som videl už mnohokrát rôznymi prístrojmi, ale keď som mal možnosť pozorovať takýmto prístrojom, rozhodol som sa, že si pozriem aj ju. Pohľad na túto hviezdokopu bol nádherný, celá sa rozpadala na jednotlivé hvizedy, ktoré mali modrú farbu. Pri tejto príležitosti som sa chcel pozrieť aj na galaxiu NGC 6207, ktorá sa nachádza pri M 13. Galaxiu som našiel pomerne ľahko, mala eliptický tvar, bola dosť malá a nevýrazná.

Opusťme ale letní objekty. Začíná nám přece zima a snad nejkrásnější "mrazivou" mlhovinou, kterou můžete nyní spatřit, je velká Mlhovina v Orionu, M 42. Toto si o ní do svého deníku zapsala Jana Rychlá z Rýmařova:

7./8. března 1997, Sb 25x100, mhv 6,8 mag

Podmínky jsou boží, absolutně bez jediného mráčku, bohužel moje stanoviště neumožňuje pohled na jih a východ. Tak koukám na sever a západ. Když jsem odpoledne přijela, bylo bez mraků a vydrželo to, jak je vidět, do noci. Podle toho taky vypadá rtuť v teploměru. I sněhu je tu na moje jarní boty hodně. Na východě svítí město, na jihu rostou obrovské smrky. I u obzoru - a to je bomba. Dokonce jsme se s tátou hádali (chtěl totiž vidět kometu a tak šel na chvíli se mnou (a Hafínou of course)), jestli to, co jsme namířili těsně nad hřebenem Velkého kotle je hvězda anebo vysílač na Pradědu. Já jsem se přiklonila k verzi I a táta nakonec taky. Mléčná dráha vypalovala dost, táta si namířil mezi Persea a Kasiopeju nějakou hvězdokupu. Typla bych to na NGC 884 a 869. Ví Bůh, já ne.

M 42 (NGC 1976) - tak tu jsem vždycky viděla jen okem a na obrázcích, ale i v malém Sometu je nádherná. Vypadá jako kulatá lastura, kde jádro - dvě hvězdy - jsou takové zoubky na zaklapnutí. Celé to trojhvězdí je jako úsečkovitá dráha pro těleso, které se zjasňuje směrem k obzoru. Střed mlhoviny tvoří vlastně čtyři hvězdy, jedna méně jasná a jedna nejslabší.

Furt mě ruší element (nemocniční) - na dětském oddělení si někdo rozžl světlo na WC. V márnici je naštěstí tma!!! V dosahu mlžinky je asi devět hvězd (6 - 7,9 - 8 mag).

Na shledanou příště, již v novém roce a nad novými pozorováními, se těší

OBSAH

tisk

Jiří Dušek