Granátová hvězda je ozdobou hvězdného oblaku IC 1396. Ten vypadá jako mlhavá skvrna s jasným centrálním zjasněním, ze které vystupují dvě tři slabé hvězdy. Světlo IC 1396, obdobně jako třeba u Severní Ameriky, pochází z rozsáhlé plynné mlhoviny, kterou excituje několik horkých mladých hvězd. Spolu s m, n, l, 9, 13, 14, 19 Cephei a dalšími slabšími hvězdami je oblak součástí rozsáhlé, jen několik milionů let staré asociace Cepheus OB2, která patří do Perseova galaktického ramene.

Další zajímavosti jako pozorovatelé bez dalekohledů naleznete v Ještěrce. Asi dva stupně jižně od e Cephei objevil v červnu 1936 student Záviš Bochníček hvězdu třetí velikosti, která nebyla zakreslena v žádném z dostupných atlasů. Jak se později zjistilo, jednalo se o jednu z nejjasnějších nov (dostala později označení CP Lac) tohoto století. Krásná ukázka, proč stojí za to pozorně se dívat na nebe.

Ještěrka také obsahuje dvě jasné, velmi pěkné otevřené hvězdokupy NGC 7243 a NGC 7209. Druhá z nich by měla při mezní hvězdné velikosti 6,2 až 6,4 vypadat jako výrazná mlhavá skvrna na okraji Mléčné dráhy. Obě leží přibližně ve stejné vzdálenosti 900 parseků a i ostatní charakteristiky mají podobné. NGC 7209 je ovšem zhruba třikrát starší než NGC 7243, která má 110 milionů let.

Na první pohled nezajímavá 4 Lacertae je zase vzdáleným svítivým veleobrem. Odhaduje se, že k nám jeho světlo letí skoro pět tisíc let. Kdyby byla ve stejné vzdálenosti jako Vega, měli bychom na nočním nebi hvězdu -6. velikosti!

Pozorně se zadívejte přibližně doprostřed mezi d Cep a k And. Třeba se vám podaří spatřit M 52 (NGC 7654), která patří mezi jasné otevřené hvězdokupy. Za výborných podmínek se můžete pokusit i o NGC 7789. Neobsahuje sice žádnou jasnou hvězdu (nejjasnější má 10,7 mag), je však bohatá na ty slabé. Celkovou hvězdnou velikost má kolem 6 mag a mohla by být proto vidět jako slabá kruhová skvrnka mezi r a s Cas. Ró Cassiopeiae je přitom polopravidelnou proměnnou hvězdou: v cyklech dlouhých 320 dní kolísá její jasnost mezi 4,1 a 6,2 magnitudy.

Ve středu souhvězdí Kasiopeji také najdete g Cas, normálně stálici třetí velikosti. Roku 1937 se však tato žhavá hvězda obklopená rozsáhlou obálkou z ničeho nic zjasnila na 1,5 magnitudy. Poté začala opět slábnout a v roce 1941 již byla na své původní jasnosti. Před třiceti roky se zase zjasnila, tentokráte pouze o půl magnitudy. Od té doby se u ní pozorují mírné variace. Proto se na ni občas podívejte, třeba opět zazáří.

Jiná významná proměnná hvězda byla v Kasiopeji poprvé spatřena v prvních listopadových dnech roku 1572, kdy v severní části souhvězdí vzplála jedna z mála pozorovaných supernov naší Galaxie. Jedenáctého listopadu 1572 byla poprvé pozorována Dánem Tychem Brahe: "Minulého roku v listopadu, jedenáctého, večer po západu Slunce, když jsem po svém zvyku obdivoval hvězdy na jasném nebi, postřehl jsem, že nová a neobvyklá hvězda, převyšující všechny ostatní jasností, svítí mi právě nad hlavou, a protože od dětství znám hvězdy dokonale (což není nijak zvláště obtížné), bylo mi zcela zřejmé, že žádná hvězda v těch místech dříve nebývala, tím spíše žádná tak jasná jako tato.

Byl jsem překvapen, že jsem se nestyděl nevěřit svým očím. Ale když jsem jiným ukázal místo a oni tam hvězdu také viděli, nebylo pochyb. Je to skutečně zázrak, buď největší od začátku světa v přírodě vůbec, nebo aspoň zázrak stejně veliký jako ony popsané v Písmu, totiž zastavení se Slunce na nebeské dráze na prosbu Jošuovu a zatmění Slunce při ukřižování. Neboť všichni filozofové se shodují a fakta to prokazují, že na nebi není žádných změn, vzniku ani zániku, ale že nebe a nebeská tělesa na něm se nemění ani co do počtu, rozměrů, světla, ani v žádném jiném ohledu..."

V době Tychonova objevu měla supernova jasnost rovnou Jupiteru. Do konce listopadu se zjasňovala, až byla rovna Venuši. Poté opět začala slábnout. Zároveň výrazně měnila barvu. Nejdříve byla bílá, později žlutá, potom oranžová a nakonec červená. Bez dalekohledu byla pozorovatelná až do března roku 1574.

Supernova z roku 1572 je už dávno pryč, nicméně v souhvězdí Persea, Andromedy a Trojúhelníku můžete třeba dnes v noci spatřit celou desítku zajímavých objektů. Bezesporu nejnápadnější, často i ve městech viditelná (stačí mhv lepší než 4,3 mag), je dvojice velmi mladých otevřených hvězdokup, o kterých se zmiňuje již Hipparchos. V Almagestu jsou c a h Persei (NGC 884 a 869) popsány slovy: "mlhavá hvězda na konci pravé ruky Persea". Vypadají jako nápadná oválná skvrna o velikosti 1°×0,5° se dvěmi světlými jádry (jasnější je západnější), přibližně uprostřed mezi hvězdami h Per a d Cas.

Druhá v pořadí nápadnosti je mlhovina v Andromedě (M31, NGC 224), po Magellanových oblacích nejjasnější galaxie hvězdného nebe a jeden z nejvzdálenějších objektů viditelných bez dalekohledu. Dle posledních odhadů leží tři miliony světelných roků daleko. Jako oválná mlhavá skvrna s výrazným zjasněním uprostřed, za výborných pozorovacích podmínek až pět stupňů dlouhá, je pozorovatelná již při mezní hvězdné velikosti 4,2 mag. Její slabé okraje se občas nezdají souměrné, nápadnější prý bývá východní část. Všimněte si také její vzdálenosti od okraje Mléčné dráhy. Za skutečně průzračných nocí se svítící pás prostírá až ke galaxii a tam ostře končí, v horších podmínkách se mezi nimi objevuje mezera široká dva až tři stupně.

O M31 se první zmiňuje arabský pozorovatel Al Sufi, v Evropě však pravděpodobně nebyla známa až do roku 1612, kdy ji dalekohledem objevil Simon Marius. Kupodivu si jí nevšiml ani Tycho Brahe, a to i přesto, že proměřoval polohu blízké hvězdy n Andromedae. To později spolu s dalšími rozporuplnými pozorováními vedlo k domněnce, že mění svoji jasnost. V případě Tycha Brahe je však možné, že byla jeho pozornost odlákána v té době objevenou supernovou v Kasiopeji. Ovšem i v samotné M31 se supernova (S Andromedae) objevila. Stalo se tak roku 1885. S hvězdnou velikostí 5,8 mag byla dokonce na nějakou dobu tou nejvzdálenější hvězdou viditelnou kdy bez dalekohledu.

Severně od b Trianguli na tmavé obloze při mezní hvězdné velikosti lepší než 6 mag naleznete galaxii M33 (NGC 598). Vypadá jako nevýrazná, málo kontrastní skvrna o velikosti měsíčního úplňku. Poslední výsledky z astrometrické družice Hipparcos ji umístily do vzdálenosti 3,4 milionu světelných roků!

Některá podzimní souhvězdí. Čísly jsou vyznačeny polohy viditelných objektů (dvojmístná odpovídají pořadí v Messierově katalogu, tří a čtyřmístná New General Catalogue).

V okolí a Per si můžete všimnou v oblasti o průměru asi tři stupně několika slabých hvězd -- kupy Melotte 20. V malém dalekohledu vypadá jako hrst poházených diamantů s nejjasnějším drahokamem Mirfakem (a Per). Tato asociace Perseus OB3 je však pouze padesát milionů let stará. tedy mnohem méně než diamanty pozemské. Její vzdálenost se v současnosti odhaduje na 175 parseků. Jinou známou asociaci Perseus OB2 najdete v okolí hvězd z, o, x, 40 a 42 Persei, které jsou také jejími nejjasnějšími členy. Jako u jedné z prvních skupin horkých O a B hvězd byl u jejích složek ve čtyřicátých letech objeven shodný prostorový pohyb. Asociace je stará jen několik milionů let a leží ve vzdálenosti 350 parseků.

O tom, že druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Persea -- Algol, je jasnou zákrytovou dvojhvězdou, se snad není nutné zmiňovat. Každých 2,87 dne její jasnost poklesne z 2,1 na 3,4 magnitudy. Celá změna probíhá asi deset hodin.

Tohoto velmi zajímavého jevu si všiml již John Goodricke koncem osmnáctého století: "12. listopadu 1782: Tuto noc jsem pozoroval b  Per a s velkym překvapením jsem zjistil, že se její jasnost změnila. Nyní vypadá jako hvězda čtvrté velikosti... Pozoroval jsem potom asi hodinu. Myslím, že se sotva mění, protože jsem nikdy neslyšel o nějaké hvězdě, která tak rychle mění svoji jasnost. Myslel jsem, že to snad mohlo být následkem optického klamu, vadou mých očí, nebo špatným vzduchem..."

Kompletní světelná křivka Algolu sestavená na základě pozorování Johna Isleho v letech 1987 a 1988. Každý bod reprezentuje průměr sedmi až jedenácti odhadů provedených v různých nocích.

Čtyřicet let a prvních pět dní

V roce 1960 se na pozemku Hvězdárny v Úpici uskutečnila premiérová letní expedice mládeže. Určitě umíte počítat: 1998 mínus 1960 je třicet osm. Možná vám proto připadne zvláštní, že právě letos slavíme jubilejní čtyřicátou expedici. Důvod je prostý -- někdy na začátku, kdy to bylo přesně si už nikdo nepamatuje, proběhly během jednoho léta hned dvě podobné akce. Čtyřicítka je kulaté číslo a tak bylo už před mnoha měsíci rozhodnuto, že se pokusíme zorganizovat sraz pokud možno všech bývalých účastníků.

Kolik jich bylo, asi nikdy nezjistíme. Každopádně je jasné, že se tato ojedinělá akce, která letos dosáhla středního věku, dotkla mnoha stovek zájemců o astronomii. Mnohdy se z nich stali přední vědečtí odborníci, ve výjimečných případech i známé osobnosti mezi širokou veřejností (telegraficky: Grygar, Mikulášek, Kvíz, Kohoutek), ale i když se nakonec ve všedním životě věnovali obyčejným činnostem, většina z nich vzpomíná na čtrnáct dní pod úpickou oblohou s láskou (starší i se slzou v oku).

Režie výročního setkání byla jednoduchá. Úvodní slovo měla dr. Eva Marková, dnes ředitelka hvězdárny. Na staré, průkopnické časy pak zavzpomínal její předchůdce Vladimír Mlejnek. Bylo to velmi poučné. První Expedice 1960 se uskutečnila ve spartánských podmínkách. Pro vodu i jídlo se každý den chodilo, spalo se v plátěných stanech na slamníku. Tucet účastníků si dokonce muselo vykopat suchý záchod. Dnes šedesát středoškoláků a vysokoškoláků na čtrnáct dní okupuje dvě desítky stanů, vojenský hangár a prakticky celou budovu. Dalekohledy pro ně se svážejí ze čtyř dalších hvězdáren. Existují sprchy a umývárny, bazének(!), volejbalové hřiště a vůbec spousta atrakcí. Přesně tak. Někdy je dobré slyšet, jak expedičnili naši předchůdci. Zvlášť, když ti dnešní "remcají", že například došla teplá voda.

Jubilejní setkání bylo poučné a protáhlo se značně do rána (viď Marceli). Nicméně již druhý den, v neděli 19. července začalo to, kvůli čemu jsme sem přijeli: astronomická Expedice. Líčení, jak probíhaly první dny, přenechám jiným, jenom představím některé aktéry. Doufám, že se nikdo neurazí, když na prvním místě jmenuji naši kuchařku paní Samkovou. šedesáti hladovým krkům vaří dle norem pro "těžce pracující" (dělníky, horníky, dřevorubce apod.). Přesto nikdy nic nezbude. Naopak. Po obědu, kde si běžně dáte sedm až deset knedlíků, se za pár hodin nemůžete dočkat večeře, kdy do sebe "jako malinu" nacpete pět a více krajíců chleba s pomazánkou. Své fantastické chuťové výtvory přitom zhusta dotváří zeleninou z vlastní zahrádky!

Existují sice teorie, že hodně jíme, jelikož se pohybujeme na čerstvém vzduchu a také málo spíme (není nad intenzivní čtyřhodinový několikrát přerušený spánek), mně je však jasné, že důvod je jediný: paní Samková prostě skvěle vaří!

Na druhém místě je paní ředitelka Eva Marková. Není to sice vidět, ale dát dohromady veškeré papíry, sehnat peníze, organizovat věci, které normální účastník nevidí, není žádná sranda. A to nám ještě o půlnoci připravuje tak oblíbenou "půlnočku". Naprosto nedostižná je i ve shánění přednášejících. Letos nám například zajistila dr. Eliáše (Novinky z Marsu), dr. Borovičku (Padající hvězdy) a dr. Bochníčka (Geomagnetické pole Země). A určitě by pro ni byla hračka sehnat i spoustu dalších, nebýt nadupaného programu. Mimo to působí i jako strážce morálky. Na rozdíl ode mne, který by snad někdy mohl trpět slepotou a hluchotou, nedovolí expedičníkům během čtrnácti dní "zvlčit". (A to si piště, že se o to pokoušejí!)

Koho bych měl zařadit na třetí místo mi už příliš jasné není. Nejlepší bude, když nikoho. Existují nejméně dvě skupiny, které si zaslouží třetí příčku: pracovníci hvězdárny a sbor vedoucích pozorovacích skupin. V mých očích má malinké bezvýznamné plus "oddíl náčelníků". Sehnat rozumné vysokoškoláky, kteří by chtěli ostatním lidem vykládat o astronomii a za čtrnáct dní mít jedinou odměnu: stravu a byt (podlaha v hangáru) zdarma, není nic jednoduchého. Přitom všichni by se svými znalostmi mohli za stejnou dobu na brigádě vydělat balík peněz. A považte, že existují i tací vedoucí, kteří si na expedičních čtrnáct dní berou dovolenou! Velký dík tedy patří vedoucím oddílu "Krys" Karlovi R. Codel Novákovi, vedoucímu oddílu "Bratrstvo kočičí pracky" Viktorovi (Kykyně) Votrubovi, vedoucímu oddílu "SHDZKR" Jožkovi (Těšíkov) Kapitánovi (mimochodem připravil si letos skvělý kurs astronomie), vedoucí skupině "Asterixové" Dance Korčákové (ženská!), dvojvedoucímu skupiny "Nightmare Creatures" Tomášovi Apl Apeltauerovi a Lukášovi Královi (skvělý konstruktér), vedoucímu skupiny "Kriters" Tomášovi Havlíkovi a nakonec vedoucímu skupiny "SRPŠ" Markovi Ožlíku Kolasovi. Bez nich by to nešlo. Tolik úvodní představení a nyní už nechám povídat Marka Kolasu.

Klasická expedice začala oficiálně v sobotu příjezdem účastníků, stavbou stanového tábora, přípravou bazénku pro ovlažení se v letních vedrech a hřiště, na kterém budou expedičníci pořádat klání v odbíjené.

Několik nadšenců dokonce začalo budovat golfové hřiště. Zatím se jim podařilo postavit pouze tzv. "Golfový klub" (celtový přístřešek), který velmi dobře slouží jako ochrana před horkým Sluncem, či malou dešťovou přeháňkou. Z nedělního programu nemohu opomenout vzájemné představování: jak se ukázalo, nejvíce účastníků pochází z okolí "Pánve" (Ostravsko), Brna, Olomouce, Prahy a Úpice. Jsou zde ale účastníci i ze Slovenska a Polska. Pak následoval "oblíbený" test znalostí, ve kterém byli jednotlivci tázáni na různé záludné otázky. Ve čtrnáct hodin byl oběd a pak povídání o denících, baterkách, atlasech, dalekohledech a ostatních věcech důležitých pro příštích čtrnáct dní (jako obvykle již po mnoho let Jirka Dušek). Vše bylo prostřídáno prvním vzájemným měřením sil ve volejbale (jak poznamenává Lukáš Král prostě jsme si zapinkali). Také proběhla první porada vedoucích, kde byli jednotliví účastníci rozděleni do pozorovacích skupin (pojmenovány různě bizarními jmény). Po tomto vyčerpávajícím odpoledni následovala večeře a po ní rozdělování dalekohledů a důležité školení, jak s nimi zacházet.

Jelikož nám počasí hned první den přálo, šli jsme pozorovat. Začátečníci se seznamovali se souhvězdími na obloze, pokročilí si "oživovali" staré známé objekty a postupně se vydávali do nových, neznámých zákoutí hvězdné oblohy. Všichni pak svorně bojovali s různě (ne)funkčními dalekohledy. Vedoucí koordinovali, usměrňovali, radili, utěšovali, aby vše mířilo ke zdárnému provádění pozorování. První noc proto mohu označit za úspěšnou.

Druhý den expedice započal již v klasické podobě. Ráno budíček 10:15 (začínám nenávidět kolejnici), poté snídaně v 10:30. Po snídani volno, pak přednáška. V pondělí ráno to byla o historii Atlasu Coeli, a následně i jeho slepení. (Každý z nováčků totiž dostal zmenšenou kopii tohoto skvělého díla.) Ve čtrnáct hodin nastalo to, kvůli čemu jsme sem přijeli -- jeden z výtvorů geniální kuchařky paní Samkové.

Po obědě následovalo volno, ve kterém je možno dělat prakticky vše, co neodporuje platným zákonům České republiky a stanovám Letní astronomické expedice v Úpici 1998 (např. odpočinek, návštěva městečka Úpice, zpracování pozorování, příprava mapek -- to neodporuje). Zhruba v 17:30 volno skončilo a začala odpolední přednáška: Kurz astronomie vedený Pepou a Viktorem. První část přednášek se setkala s nebývalým úspěchem. Přišli ji shlédnout i někteří vedoucí, což je jevem nebývalým.

Následovala večeře (19h SELČ) a večerní povídání. Tentokrát Tom Havlík (Štaflík) o deep-sky (tedy objektech za hranicemi sluneční soustavy). Jelikož bylo opět pěkně, ve 22h SELČ začalo noční pozorování. Kromě klasických objektů hlubokého nebe a planet, se letošní pozorování obohatilo o pozorování zjasnění družic Iridium (proklamované Jirkou Duškem). Také poprvé větší množství pozorovatelů "vydrželo" až do východů Venuše, Měsíce a konečně i Slunce (jak mi tady Mojmír napovídá, ve skutečnosti vydrželo větší množství pozorovatelů pozorovat pozorovatele východu Venuše, Měsíce a Slunce, no každý má na to svůj názor).

Úterní ranní vstávání odpovídalo předchozí délce pozorování jednotlivých pozorovatelů (východ Slunce není bez následků). Po snídani následovala přednáška o meteorech (V. Votruba) a odpoledne sluneční soustavě (V. Votruba). Teď je večer, já se dívám z okna kde se na obloze stahují mraky. Večerní pozorování moc růžově nevypadá.

PS: Vedení golfového klubu zastoupené zakládajícími členy Tomem Havlíkem a Mojmírem Horákem důrazně protestuje proti způsobu, jakým byl tento klub prezentován ve výše uvedeném příspěvku jako "několik nadšenců", což by jej mohlo poškodit v očích golfové veřejnosti.

Skutečně, třetí noc se nevydařila. Kolem jedenácté hodiny večerní jsme sice po zralé úvaze rozhodli nastoupit k pozorování (expedičníci, kteří již měli jinou zábavu, příliš nadšeni nebyli), počasí se však chovalo dle předpovědi. V jednu hodinu se dalekohledy opět balily. Po obloze se honily mraky, nebe bylo zakalené a vůbec -- déšť byl na spadnutí. Přišel kolem šesté ranní. Kroupy nejdříve dokonale probudily Tomáše Havlíka, který se uložil pod širákem, poté i obyvatele velkého hangáru. Experimentálně jsme zjistili, že je nutné provést jeho novou impregnaci. Mrholení bylo v podstatě příjemné. Naštěstí bylo druhý den opět krásně.

Středu jsme se rozhodli věnovat proměnným hvězdám. Nováčci byli nejdříve nažhaveni úvodem Rudolfa Nováka. Lukáš král jim poté prozradil, jak tyto "záludné stálice" pozorovat a jelikož bylo k večeru opět škaredě, hned si expedičníci vyzkoušeli i trenažér (sérii diapozitivů, na kterých je zachycena skutečná hvězda měnící jasnost). Vedoucí se mezi tím oddávali různým radovánkám. Například vyrazili do drogerie a trochu vyšperkovali svoji podobu. Ve všeobecné euforii jsme se rozhodli s podobnými překvapeními pokračovat: co den, to šok. Uvidíme, jestli nám bude stačit fantazie.

Bohužel ani středeční noc nebyla k nám pozorovatelům hvězdné oblohy přátelská. Ba přímo naopak. Hustý déšť odřízl hangár od zbytku světa. Blesky křižovaly oblohu (jeden se strefil i do starého radaru na pozemku hvězdárny) a tak přišla na řadu obvyklá zábava. (V Úpici spadlo jen dvacet milimetrů srážek, v blízkých Orlických horách však desetkrát víc.)

Abychom si přírody užili v dostatečné míře, ráno bylo v hangáru, kde spí většina vedoucích a množství jejich asistentů a asistentek, jako v sauně. Přes noc sem napršelo, během dopoledne se celta ohřála na pekelně vysokou teplotu: v naší velkokapacitní ubytovně pak bylo jako v tropech. (Já osobně jsem dobrovolně vstával o celou hodinu dříve, než jsem musel!)

Čtvrtek měl opět standardní průběh. Dopoledne nám Eva Marková povykládala o Slunci, které si vzápětí expedičníci zkusili nakreslit. Vedoucí mezi tím obnovili své barevné vlasy, ostříhali Tomáše Sýkoru a přivítali nečekanou návštěvu z Prahy. Cestou po táborech se totiž na hvězdárně zastavil Petr Sojka ze Štefánikovy hvězdárny. Využili jsme příležitosti a nechali ho popovídat o vzniku unikátního díla Atlasu Coeli Novus 2000.0.

Přehnala se povodeň

Po vydatné půlnočce se všichni chystali na lože, a přestože bylo zataženo, nikoho ani ve snu nenapadlo, že brzo propukne peklo. V onu osudovou chvíli Jirka Dušek začal kopírovat nejnovější vydání IAN na Internet, Rudolf trávil a Marcel zdvihl telefon:

"Jestli jsme přežili? A jako co?", diví se.

Prásk. Budova se třese v základech. Venku se rozpoutala obrovská vichřice a expedičníci propadli panice. Kikimu (mně) leknutím vypadl čaj z ruky. Zíral jsem na Pepu, který se vynořil ze tmy, v očích děs, oči podlité krví: "Hangár se vznáší, honem", řval na celé kolo "Pomožte!". Z budovy vybíhá sedm statečných, osud hangáru a některých lidí maje pevně ve svých rukou. Neodfouknutelný Rudolf Novák, papparazi Jirka s diktafonem, bleskosvod Kiki, Siki bojovník, Pepa hrdinný, Jana a Zuzka coby první pomoc. Tom nedbaje nebezpečí okamžitě zasahuje u prvního stanu, který se namanul, tedy ten, ve kterém bydlela Janička Adamcová. Statečně sváděl boj s nezkrotným živlem, když držel poslední zbylou šňůru stanu.

Mezitím nás šest dorazilo. Že jsme skutečně sehraný tým, o tom nebylo nejmenších pochyb. Jirka obíhal okolo stanu, zaznamenával na pásek diktafonu vše podstatné, zkrátka byl po ruce. Po marné snaze zpevnit hangár pouhým přerovnáním bočních tyčí jsme pohotově a operativně přistoupili k dobouchání kolíků palicí. Jen krátký okamžik poté, co jsem uhodil, se ozvala obrovská rána, vzápětí řev nervově slabších expedičníků a spustil se obrovský liják pomalu přecházející ve spojitý proud. Všichni jsme byli okamžitě promočeni až na kůži. Utekli jsme se tudíž do hangáru, kde propukly obrovské přípravy na jeho obranu. Po další ráně odešlo světlo a my jsme se ocitli ve tmě pouze s jednou červenou baterkou. V tomto okamžiku se opět ukázala jedinečnost záchranného týmu. Jana se Zuzkou zachraňovaly spacáky beznadějně se topící v kalužích, Karel s nervy ze železa seděl u východových dveří a snažil se je utěsnit, nedbaje blesků, které šlehaly okolo něho a stroboskopicky ho ozařovali. A co teprve Jirka. Bez mrknutí oka obětoval svojí šňůru u kalhot, kterou podal jednou rukou Karlovi, přičemž druhou rukou přidržoval Kikiho.

Ten plápolal nad střechou hangáru a odlákával tak pozornost blesků od Karla a současně zajišťoval střešní okna. Konečně světlo, Zuzce se podařilo přinést baterku z bezpečné budovy hvězdárny. Boj o hangár pomalu končil. Oněch sedm hrdinů opět ukázalo svoji nepřekonatelnost ve všech směrech.

Poklidným krokem se vydali na obhlídku tábora zjistit rozsah škod a přiložit svoji pomocnou ruku. Většina stanů ztratila své přirozené pravidelné tvary, obzvlášť špatně dopadl golfový klub, k nelibosti hráčů. Zmoklí expedičníci se uchýlili do bezpečí přednáškové místnosti, kde se vzpamatovávali ze šoku.

Pátek 24. července

Budíček byl jako obvykle v 10:30. Po snídani nastala likvidace následků vichřice. Hromadně se sušily věci a opravovaly stany. Po vydatném obědu si někteří zahráli volejbal, ostatní relaxovali. Odpoledne se opět uskutečnil neodolatelný kurs astronomie. Pepa kapitán zase předvedl, co umí. Spolu se mnou pak demonstroval pokus, jak si namíchat vlastní "prachovou" mlhovinu. Stačí jenom thiosíran sodný a kyselina sírová. Je sice pravda, že první dva pokusy nanečisto nevyšly, ale při samotné přednášce, kde jsme postupovali podle hesla přiměřeně a netroškařit, jsme sklidili obrovský úspěch. Večer byl ve znamení příjezdu Pavla Gabzdyla, který díky spolehlivosti drah a povodním dorazil o několik hodin později.

Pavel je bezesporu tím nejlepším pozorovatelem Měsíce a jeho přednášky dokážou skutečně nadchnout. Je však nutné podotknout, že nejen on má "přednášecí střevo". Velmi bouřlivě například skončila přednáška Marcela Bělíka o fotografování oblohy jednoduchými prostředky. Několikaminutovým potleskem.

Nepřízeň počasí stále trvala, tudíž zbytek páteční noci do půlnočky se odehrával ve znamení filmu "The Wall" a různých jiných zábav.

Sobota 25. července

Určitě víte, že se v příštím roce -- jedenáctého srpna -- dočká střední Evropa úplného zatmění Sluce. Česká republika i Slovensko se sice toho nádherného představení nezúčastní, stačí však vyjet do Rakouska či Maďarska a již budete "in". Když jsme tedy před několika měsíci hledali téma na tradiční sobotní seminář Expedice, volba byla jednoznačná: Slunce a jeho zatmění.

Sobotní semináře jsou poněkud výjimečné. Již několik let je věnujeme různým vybraným tématům, kdy se do podkrkonošské Úpice sjede několik předních odborníků. Letos to byl dopoledne dr. Petr Heinzl a odpoledne dr. Vojtěch Rušín. Petr Heinzl nám skvěle objasnil některé fyzikální děje na povrchu a pod povrchem Slunce. Jelikož se jako jeden z mála Čechů přímo podílí na provozu družice SOHO, bylo to skutečně velmi poučné povídání a díky videu i podívání. Vojtěch Rušín se pro změnu zaměřil na sluneční atmosféru (tj. koronu) a samozřejmě na zatmění. Patří totiž mezi nejvytrvalejší lovce "černého Sluce". Poprvé se za úplným zatměním vydal v roce 1973 na Saharu.

A to bylo v sobotu všechno. Večer jsme věnovali odpočinku. Jednak byla dole v Úpici pouť -- dva nejmenovaní redaktoři IAN pak mnohé expedičníky šokovali kapslovými pistolkami, jednak většinu z nás čekal náročný nedělní výlet. Spát se tedy šlo (stejně bylo zataženo) už v jedenáct hodin.

Neděle 26. července

Kdosi do mne kope. Probouzím se a zmateně se dívám kolem sebe. "Jiří, vstávej! Už je devět hodin." Plazím se ze spacáku a snažím se dát dohromady. Ano, za půl hodiny odjíždíme do Prahy na astronomicko-historickou procházku.

Jako každý rok je totiž neděle uprostřed čtrnáctidenní expedice volná. Chlapci a děvčata pak vyrážejí na výlety do blízkého i vzdáleného okolí (např. na Sněžku). Letos nás napadlo půjčit si autobus (když nechcete luxus, není to vůbec drahé) a vyrazit do Prahy. Tam nás totiž kolem jedné hodiny pod Prašnou bránou čekala paní doktorka Šolcová.

Jak známo, na různé astronomické i fyzikální zajímavosti narazíte ve středu hlavního města prakticky na každém rohu či průjezdu. A skutečně. Původně plánovaná dvouhodinová exkurze se protáhla téměř na čtyři hodiny a i tak to nestačilo. Lehce jsme se dotkli míst, kde pobýval Johannes Kepler, shlédli orloj, položili květiny u hrobu Tycha Brahe, podívali se do židovského ghetta (pro mne bylo například velkou novinkou, jak Židé měřili čas) a samozřejmě Klementina. Paní doktorka byla naprosto nepřekonatelná průvodkyně. S výjimečným zápalem nám prozradila spoustu zajímavých informací, místy okořeněných o krásné detaily, a ukázala nám, že je důležité chodit (nejen) po Praze s otevřenýma očima. Závěr z našeho poznávacího výletu byl jednoznačný: tohle byl pouze začátek, obdobných exkurzí je potřeba více. Děkujeme, paní doktorko!

Cesta zpět do Úpice vzhledem k prochozeným kilometrům utekla rychle. Abychom se vzpamatovali, připravila nám paní Samková obrovské porce kuřete, čím nás všechny dokonale uspala. Bohužel obloha byla opět pokrytá mraky. Vzali jsme si tedy několik kusů vadných CD-disků a vyrazili do městečka pozorovat spektra pouličních výbojek. Musel na nás být zajímavý pohled. Skupina asi dvaceti expedičníků se vždy přihrnula k nějaké lampě, chvíli si hrála s cédéčky, obdivovala barvy a pak se přesunula dál. Vzhledem k pokročilé hodině a právě zakončené pouti.

Pondělí 27. července

Bohužel, příroda je proradná. (Ve skutečnosti je něco jiného, ale to není možné uveřejnit.) Pořád je zataženo, zatím jsme měli jen dvě jasné noci. Dle telefonické konzultace s našimi kolegy v Hydrometeorologickém ústavu v Ústí nad Labem dokonce můžeme opět čekat přívalové srážky. Předpověď udává, že na každý metr čtvereční spadne asi polovina bojleru na ohřev vody (tedy vody, nikoli bojleru). To však nastane až za pár hodin.

P.S.: Už je to snad za námi. Nad Úpicí se přehnala další prudká přeháňka. Hangár nám tentokráte vydržel, jinak se ale louka, kde stojí stany, proměnila v jeden ohromný bazén. Obzvlášť stan vedoucích. Pořád jsme si říkali, že je sice zataženo, ale alespoň neprší...

Moknem

Pozorují tu pouze zoufalí blázni, kteří se odhodlali z úterka na čtvrtek sledovat meteory. Jejich marné úsilí bylo po zásluze odměněno -- důkladně zmokli. Ovšem i zbytek, který se někam ukryl, dopadl stejně.

Odpoledne tu nyní každý den probíhá kurs meteorologie. Je to užitečné, alespoň víte, z čeho na vás prší. Podvečery jsou vyhrazeny přenáškám zvaných hostů. Přijít na ně mohou všichni zájemci, dokonce i z řad úpické veřejnosti. V úterý nám povídal o zemské magnetosféře RNDr. Josef Bochníček. Snažil se vysvětlit, jak vlastně funguje zemská magnetosféra a jaký má vliv na náš život. Po dvou hodinách jsme uznali, že je to komplexní a složitý problém. Ve středu na expedici přijel RNDr. Mojmír Eliáš s tučným svazkem materiálů o Marsu. Měli jsme možnost podívat se na rudou planetu trochu jinak, očima geologa. Také nám pomohl identifikovat vzorky z naší sbírky zkamenělin, kterou jsme nasbírali na nedaleké haldě. Moc nás nepotěšil, spoustu z nich by vyhodil.

A co se děje mezi přenáškami? Na to se raději neptejte. I když neprší, jsou tu lokální srážkové extrémy. Tentokráte "Peruna" zastupují expedičníci a mraky ešusy. Ještě teď píšu tyto řádky ve vlhkém. V úterý měl svátek Viktor. Každý, kdo se tak jmenuje, byl podle tradice hozen do bazénku, dokonce i Viktor Čistič, vlastním jménem Lukáš Jelínek. V mezičase se hraje Volejbal, i když bychom měli spíše napsat "plácaná". Naštěstí dnes se nebe asi vzpamatovalo. Zřejmě bude jasno, dalekohledy tudíž máme nažhavené.

P.S.: Všechno je jinak. Opět nám prší.

Končíme

Poslední vyprávění Danky o našem životě na astronomické expedici skončilo čtvrtkem třicátého července. V pátek bylo na programu docela standardní zpracování virtuálních pozorování, což v praxi znamenalo, že se expedičníci různě potulovali po hvězdárně, četli si, odcházeli na tajné porady a snažili se nějak zabavit. Abych někomu neukřivdil -- kreslilo se Sluníško a měřila se teplota vzduchu. Dopoledne také Tomáš Sýkora uzavřel svůj minikurz meteorologie.

Večer se čekalo, zda bude obligátně zataženo, nebo zda se náhodou neobjeví nějaká ta dírka mezi mraky a nevykouknou hvězdy. Vzhledem k tomu, že příroda je ... prodejná, se všichni přesunuli do místnosti, kde měl Mgr. Martin Novák z Hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem přednášku o tom, jak se dělá počasí. Respektive o tom, jak se předvídá a pak kamufluje omyl. Povídání měl velmi zajímavé, však se mu také posluchači odvděčili hlasitým, dlouhým až radostným potleskem.

Noc byla jako obvykle naprosto v přátelském duchu -- kdo tam byl, ví o čem mluvím. Někteří se tlapkali ve spacácích, jiní se věnovali videu a zletilí se radili u Šišy, co a jak dál.

Sobota byla velmi volná. Uklízelo se, připravovali jsme se k odjezdu a prováděli důležité úkoly, o kterých se tu moc psát nedá. Expedici zakončil večerní táborák. Nejmladší a nejstarší expedičník škrkl sirkou a po zazpívání "hymny" jsme se jali karbonizovat špekáčky (s kečupem jsou moc dobré).

Neděli druhého srpna je možné charakterizovat coby slzavé údolí. Po třech týdnech pohody jsme se začali loučit, občas i skutečně se slzou v oku. Zamávali jsme svým láskám, kamarádům i kamarádkám, posbírali odpadky, dojedli zbytky, sbalili dalekohledy a vydali se na cestu domů, do Brna. (Ne, že by se nám tam chtělo, ale co jiného nám zbývalo.) Těmito závěrečnými slovy většinou končíme s líčením průběhu astronomické Expedice v Úpici. Letos nám však dovolte, abychom napsali pár slov i o naší cestě zpět z malebného podkrkonošského městečka do Brna. Stála totiž za to.

S přípravou na odjezd jsme začali už v neděli. Dohodli jsme se, že si půjdeme dát pivo i večeři dolů k Žižkům a pobalíme dalekohledy, počítače a vůbec všechny naše věci. Jenomže člověk míní a příroda mění. Ráno, po relativně zajímavé noci, jsme se vrhli na balení -- výsledkem bylo mnohahodinové zpoždění. Inu co, obvolali jsme hvězdárny a vyrazili. První problém jsem způsobil já (Rudolf), protože jsem si na schodech před hvězdárnou nechal ležet všechny doklady, klíče a telefon. Z Havlovic, kde jsem si na to vzpomněl, jsme se ještě vrátili -- v Hradci už bych měl smůlu. Želva se pak líně plazila na Hradec Králové a já myslel na Ženu. Nálada byla docela pohodová, Zuzka, Jana, Jiří a Siki mi byli příjemní společníci. Jediné, co se nám nezdálo, byla rychlost mjaslostroje. Tequilla-bus (jak jsem Želvu překřtili) se ploužila sotva čtyřicet kilometrů za hodinu a situace se horšila s každým kopcem, který jsme nechali za zády. V Hradci jsme vysadili u silnice Zuzku -- "Tequilla-lady" (stála však prý jen dvě minuty) a vyjeli "nach" Rýmařov, kde měla vystoupit Jana. Za našeho řevu ("Neřídí nikdo! Šaráda pokračuje") jsme si všimli, že rychlost auta je už konstantně pod čtyřiceti a jen na rovině nebo z kopce jsme se přiblížili osmdesáti, ba dokonce šedesáti kilometrům v hodině.

Už ani nevím, kde začal náš TB (Tequilla-bus) poprvé vzdychat. To se pozná tak, že se celé auto začne periodicky (no, možná spíš cyklicky) otřásat, lapidárně řečeno, vykonáváte s autem proti své vůli kopulační pohyby. Když jsme se blížili k Šumperku, začal Siky nenápadně sondovat, co kdybychom nechali Janu napospas svému osudu v Olomouci a jeli dál rovnou na Ostravu. Přesvědčili jsme ho, že auto určitě jesenické kopce zdolá.

Už za Mohelnicí bylo jasné, že jsme lhali. TB se choval, jako by nás neměl vůbec rád. Přibližně každých dvě stě metrů jsme zastavovali a polévali benzínové čerpadlo, v kopcích jsme šli spořádaně pěšky za vozem a jednou jsme TéBé dokonce tlačili, protože se nechtělo rozjet. Předali jsme tedy Janě kouzelné sluchátko a ta si přivolala do Uničova (cca dvacet kilometrů od Rýmařova) maminku -- my jeli dál na Ostravu.

První větší tragédie se nám přihodila v jakémsi kopci za Opavou, kde už v naprosté tmě zůstal TéBé viset asi v půli a nic. Nechtěl startovat, dokonce ani když jsme ho zkoušeli rozjet na zpátečku. Musel jsem tedy zasáhnout, protože Siki už byl zralý na infarkt a Jiří rozumí autům ještě méně než já.

Napadlo mě, že problém je asi v tom, že benzín, který nateče do motoru, hned odteče. Podařilo se mi tedy prosadit brutální nápad, jak na to. Zatímco Siki se pokoušel startovat, tahal jsem za páčku od ruční pumpičky, ponořený do půli těla v motoru. Zkusili jsme to dvakrát a podařilo se. Zavolali jsme na Sikiho: "Jeď! Ať zase nezdechne!" a pokračovali zbytek kopce pěšky.

Do Ostravy jsme chtěli původně přijet asi ve dvě hodiny odpoledne, dorazili jsme něco po jedenácté a vypočítali průměrnou rychlost na 28 kilometrů v hodině.

Vyložili jsme batohy, dalekohledy a jeli dál. Původní směr na ValMez jsme zkombinovali s odbočkou na Fulnek -- proč se neprojet, když nám to tak jde. Kupodivu ValMez se objevil na horizontu po hodině a půl klidné a rychlé jízdy. Bohužel pro nás však na hvězdárně nikdo nebyl (a pokud ano, tak spal). Siki se svalil do trávy a prohlásil, že dál už nejde, protože neudrží otevřené oči. My s Jiříkem jsme obcházeli hvězdárnu a snažili se najít někoho, komu bychom předali náklad.

Ve Škvorníku (noclehárna) jsme našli dvě vyděšené brigádnice, které si musely myslet, že přišli sexuální devianti, neboť jsme jim bušili na okno a prozpěvovali: "Vstávej semínko, holala, bude z tebe fiala."

Dali jsme jim teleskopy a vzbudili Tomáše. Kupodivu se dal přesvědčit a skoro poslepu dojel na pumpu, kde jsme do něj nalili kávu a Erektus (platil si to sám, cha cha). Ale co čert nechtěl -- jedno kolo syčelo. Takže jsme najeli k čerpadlu (bylo tam světlo), ve dvě hodiny ráno začali vytahovat obsah TB a hledali rezervu, klíče, hever. K mému úžasu však Jiří prohlásil, že jeho polštářky jsou příliš jemné a stoupl si stranou. Siki chodil kolem pumpy, cosi drmolil a tahal za sebou Hrubíškovu myš (myslím, že Genius). Propadl jsem hysterickému záchvatu a pokoušel se povolit kolo, zvednout TB a nasunout mu kolo druhé.

V životě jsem to nedělal a podle toho to také vypadalo. Kromě této tragédie přijela k pumpě kolona tří aut nějakých ukrajinských mafiánů, kteří chtěli benzínku asi vykrást, ale když nás viděli, šli raději jíst. Kupodivu se nám podařilo to kolo vyměnit a vyjeli jsme k Brnu.

Siki občas usnul, takže jsme ho vrátili do hovoru. Povídali jsme si snad o všem. O sexu, o IAN, o politice, dokonce i o sportu. Každých deset minut jsme propadli gerontofilní vášni a hltali Colu. U Vyškova nás zastihlo svítání. Tomáš Sýkora prožíval zvláštní delirium. Mručel, bouchal do motoru a najednou ztichl.

Podívali jsme se s Jiřím na sebe a na něj. Držel volant, hleděl skelným okem před sebe a jel. Když jsme si uvědomili, že nevnímá okolí, promluvili jsme na něj. Asi pět vteřin nás nevnímal, pak se probral a chtěl zopakovat otázku. Celé divadlo se pak opakovalo asi třikrát. Prostě šaráda pokračovala. Myslím, a teď už to snad mohu říci i nahlas, že jsme se podruhé narodili. Kdyby někdo z nás usnul, skončili jsme ve škarpě. (Myslím však, že Sikiho by ani náraz neprobudil.)

V Brně jsme byli něco po páté -- Tomáš strávil za volantem přes sedmnáct hodin v kuse. Klobouk dolů, zaslouží si panáka. Odnesli jsme ho do Planetária, kde byla tma a klid. Vyložit dalekohledy, poskládat počítače a hurá na ranní vydání IAN. Když jsem však viděl Jiřího, jak stojí u TB a zoufale se dívá pod nohy, bylo mi jasné, že IAN nevyjdou. Shodli jsme se na tom, že už nemáme sílu a vydali se domů. Jiří měl štěstí, že usnul. Mě se to nepodařilo a vrátil jsem se asi za hodinu a půl na hvězdárnu. V TB seděl Siki a chystal se odjet. Nepodařilo se mi ho přesvědčit, že dvě a půl hodiny spánku jsou poněkud málo na to, co má za sebou a tak ho alespoň doprovodil k trafice. Na hvězdárně jsem se věnoval stěhování a bojoval s únavou. Asi ve tři přišel Jiří, po třech hodinách spánku byl také velmi svěží.

Tou dobou zavolal Tomáš poprvé. "Stojím před Mohelničákem, motor mám na silnici a skládám ho. Ozvu se, jestli odtud odjedu." Také byste se smáli. Ale smál se i on, podle intonace odhaduji, že neměl daleko do zhroucení. Pořád se smál, všechno mu přišlo směšné. Za další tři hodiny volal, že kopec už zdolal a jede k Úpici. Naposledy se ozval někdy kolem jedenácté, že už je na hvězdárně. Auto však nepřežilo. Asi sedm kilometrů před Úpicí chcípl motor naposledy. Po několika pokusech nastartovat prý vyšlehly z motoru plameny a zbytek cesty jel TB na laně. Metamorfóza byla dokončena. Jen nevím, čím pojedeme příští rok. Doufám, že nedostane hvězdárna pohodlný nákladní Mercedes -- asi bych se v něm nudil.

Tímto telefonátem pro nás definitivně skončila letošní expedice. Já byl už na pěti předtím, tuto šestou však považuji z mnoha různých důvodů za nejhezčí. Byly sice jen dvě jasné noci, ale parta lidí, kteří se letos sjeli, byla výborná. Žádné hádky, žádné problémy -- trochu mi to připomínalo pohodu v amerických filmech. "Všechno dobrý, nic není problém, hoď se do klidu, negře." Nevím sice, co bude za rok, ale vím určitě, že letos poprvé se už těším na dalších čtrnáct dnů pod hezkou úpickou oblohu s bandou, která za to stojí.

Zdravím všechny a přeji dobrý lov!

Luminosae

Všechny mlhoviny, ve kterých bylo možné i bez dalekohledu rozlišit alespoň pár hvězd:

Hodiernův popis	objekt	hvězdy
1 Plejády	M 45	37
2 Hyády		nespočet
3 Coma Berenices	Melotte 111	nespočet
4 Na pravé straně Persea, poblíž Mléčné dráhy	kupa alfa Persei
5 V Orionově meči	spolu s M 42	22
6 V Orionově hlavě skupina	l, f1,2 Ori	14
7 Luminosa o třetího obratle Štíra sousedí s nebulosa	z1,2 Sco, NGC 6231	17
8 Ve vodě Aquaria	--	--

Poznámky:

5. "Pátý objekt září v Meči Oriona a obsahuje 22 stálic, jak můžeme vidět dalekohledem. Ale tato Luminosa je mnohem úžasnější, protože obsahuje nerozlišenou mlhovinu v jejímž středu lze spatřit tři hvězdy." Jedná se o evidentní popis M 42 a tři hvězdy z Trapezu.

6. Hodierna poznamenává, že patří mezi mlhoviny popsané Ptolemaiem, i když nesouhlasí s jejím zařazením, jelikož v ní lze i bez dalekohledu rozeznat jednotlivé hvězdy. Dnes se tato skupin označuje jako Collinder 69, zřejmě se ale o skutečnou hvězdokupu nejedná.

7. "Sedmá Luminosa září ve třetím obratli Štíra, je nepřehlédnutelná, jelikož obsahuje sedmnáct hvězd a je spojená s Nebulosa." Hvězdy tvořící obratel Štíra, lze díky kresbě lehce identifikovat s dvojicí z_1,2 Scorpii. S nimi spojená Nebulosa pak nemůže být nic jiného než kupa NGC 6231.

8. Příliš neurčitý popis, aby mohl posloužit k identifikaci.

Nebulosae

Jeví se při pohledu bez dalekohledu mlhavé, ale s ním je možné spatřit v nich hvězdy:

Hodiernův popis	objekt	hvězdy
1 Praesepe	M 44	38
2 u trnu Štíra, východněji	M 7	30
3 v Perseovi, koncentruje se ve dvou místech	c a h Per	hojně
4 druhá a menší ze dvou u trnu Štíra, západněji	M 6	18
5 v pravém oku Střelce	n1,2 Sgr	9
6 za tětivou Střelce, západněji, poblíž Galaxie	NGC 6530 a (?) NGC 6523
7 tři mlhoviny ve Vozkovi	M 36, M 37, M 38
8 V dělení Galaxie, na spojnici Altaira a Vegy	Věšák
9 v Herkulově levé noze	88 Herculis
10 před hlavou Kozoroha	--

Poznámky:

4. Z mapy a popisu je zřejmé, že se jedná o nápadnou hvězdokupu M 6. Prvenství objevu se zpravidla připisuje De Chéseaxovy, který ji zapsal do svého Katalogu skutečně mlhavých hvězd z let 1745-456. Ve skutečnosti ji ale znal již Hodierna.

6. V mapě, jenž po sobě Hodierna zanechal, je v souhvězdí Střelce vyznačeno hned šest mlhavých skvrnek. Dle popisu a souřadnic, které také uvedl, je zřejmé, že má na mysli oblast kolem Laguny. Nezdá se ale pravděpodobné, jelikož se nezmiňuje o nerozlišené mlhovině, že by viděl přímo Lagunu, zřejmě si všiml jen hvězdokupy NGC 6530. Ve skice je kupodivu vyznačeno i "cosi" na místě Trifidu (M 20). V textu se ale o něm nezmiňuje.

7. Je zřejmé, že se jedná o trojici známých hvězdokup M 36, M 37 a M 38.

8. Zcela jistě se jedná o tak oblíbený Věšák, neprávem označovaný jako otevřená hvězdokupa Cr 399.

10. V místech, které Hodierna popisuje neexistuje žádná nápadná hvězdokupa.

Neozbrojenému oku se jeví jako hvězdy obklopené mlhou, ale které se, když jsou sledovány dalekohledem, nejeví jako jedna stálice, nýbrž vícenásobná hvězda odlišných částí nebo jako rovnoměrná zář světla. Nejedná se tudíž o nic jiného, než velmi hustý soubor extrémně slabých hvězd, tak dalekých, že je síla zraku, i když umocněná dalekohledem, nerozloží na jednotlivé části.

Hodiernův popis	objekt	hvězdy
1 předcházející dvěma jižním hvězdám z Vlasů Bereniky
2 jedna z následujících tyto hvězdy, ve tvaru rozvité růže v souhlasu s Ptolemaiem či ve tvaru břečťanového listu dle Koperníka
3 nad pravým stehnem Andromedy	M 31

Poznámky:

1 a 2 V dodatku, napsaném poté, co dal svůj spis do tisku, Hodierna uvádí dlouhou a nudnou diskusi s Ptolemaiovým popisem těchto dvou obscurae. Končí tím, že se jedná o pouhé vícenásobné hvězdy.

3 "K těmto dvěma jsem přidal třetí, také velmi podivuhodnou a dosud nikým nespatřenou (alespoň pokud je mi známo). Nerozlišena na hvězdy leží nad pravým stehnem Andromedy či pod lilií Kasiopeji, poblíž dvou jasných hvězd trsu Andromedy. Tato Obscura se jeví neozbrojenému oku jako Nebulosa, ale není jí; spíše se jedná o Caeca, jelikož dalekohledem v ní nejsou žádné hvězdy, a ještě spíše zářivá Stella Occulta, podobná kometě..." Nad vší pochybnost se jedná o nezávislý objev galaxie M 31.

Další mlhoviny uvedené v knize

Ve spisu De systemate orbis cometici; deque admirandis coeli characteribus, opuscula duo... lze v mapkách mezi řádky textu identifikovat ještě několik dalších objektů:

Hodiernův popis	objekt	hvězdy
Nebulosae:
1 Nebulosa mezi dvěma psy	M 47
2 jiná poblíž Siria	M 41
3 pod ocasem Malého psa	n1,2, p Pup
4 poblíž trojúhelníku	M 33?
5 poblíž východního rohu Berana
6 V severní rybě, poblíž Andromedy
7 poblíž a Cygni, na severu
8 poblíž Hyád
9 poblíž Plejád
10 v Orionově pravé paži	NGC 2169?
11 v Orionově kyji	NGC 2175?
12 nepříliš jasná nad Algolovou hlavou	M 34?
Occultae:
13 In corpore caeli post caudam
14 V Eridanu, za nejnižším meandrem
15 mezi Zajícem a Holubicí
mlhoviny zakreslené pouze v mapách:
16 Nebulosa in Lumbis	NGC 2362
17 In Argo Nave	NGC 2445
18 dvě 'Neb' v Plachtách	k1,2 a poblíž NGC 2671
19 Nebulosa caudae	náhodné seskupení

Z uvedených popisů je zcela jasná identifikace výrazných hvězdokup M 47 a M 41 na zimní obloze. U ostatních je interpretace nejistá. V případě Plejád a Hyád se zdá, že Hodierna pozoroval nápadné mlhoviny v okolí některé z jasných hvězd -- ve skutečnosti však odlesky a rozptýlené světlo díky nekvalitní optice jeho dalekohledů. Co se týká M 33, je dost možné, že ji vzhledem k jasnosti spatřit mohl. Byl totiž nesmírně pečlivým a všímavým pozorovatelem.

Jak je vidět Giovanni Batista Hodierna byl v sedmnáctém století zcela nepřekonaný pozorovatel. Nejlépe to dokumentují čísla: Do roku 1653 pozoroval nejméně dvacet (a dost možná 24) skutečných mlhovin, více než dvojnásobek do té doby objevených všemi ostatními hvězdáři. Jedenáct z nich (a dost možná 15) sám objevil, tři pak nezávisle spolu s jinými. Sicilský astronom se tak zcela odchýlil od "středního vědeckého proudu". Velká škoda, že jeho dílo zůstalo bez povšimnutí a že si na své uznání musel počkat až do dvacátého století -- tři sta padesát let.

Podle článku G. B. Hodierna's observations of nebulae and his cosmology, Journal for the History of Astronomy, xvi, 1985. Autoři G. Fodera Serio, L. Indorato, P. Nastasi. Podrobné informace a především celé dílo De systemate orbis cometici; deque admirandis coeli characteribus, opuscula duo... najdete na adrese http://www.ourway.net/orsapa1/hodierna/isectio.htm

Seegerův zákon:
(Co je v závorkách, to se může zapomenout.)

Jak už název napovídá, autoři si v mnohém vzali příklad z díla Antonína Bečváře Atlasu Coeli. V čem jsou oba atlasy, které dělí téměř padesát let, stejné a v čem naopak jiné?

Rozhodně stejné jsou svým určením -- jsou to encyklopedické atlasy pokrývající celou oblohu, určené zejména amatérům. ACN nechce (a jistě to nezamýšlel ani Atlas Coeli) konkurovat specializovaným jednoúčelovým atlasům, které se věnují jednomu druhu objektu nebo jen určité části oblohy.

Encyklopedičnost pak způsobuje určitou "nevyrovnanost" v magnitudách. Pokud bychom drželi magnitudu 8,3 i v galaxiích, hvězdokupách a mlhovinách, bude jich tam "pět a půl". Nám šlo ale i o postihnutí prostorového rozložení objektů na obloze. Když popularizátor ukáže list s kupou galaxií ve Vlasu Bereniky, získá tím důvod k půlhodinovému vysvětlování, proč to tak je -- a i o takové "vedlejší efekty" nám šlo.

Liší se v tom, co je dáno novou technikou. Bečvář objekty do listů svých atlasů vynášel ručně (všechna čest -- nyní když podrobně vím, o co jde, dodatečně smekám). ACN vznikl na počítači. To přináší možnosti mnohem vyšší, než to, co dokáže osvitová jednotka a následný ofsetový tisk). Bylo tedy možné uvažovat o větším množství objektů a zároveň, bez újmy na čitelnosti, zmenšit velikost popisů. Při měřítku o 12% větším (nárůst plochy na 1,44 násobek) obsahuje ACN kolem 75 000 objektů, což je více než dvojnásobek Atlasu Coeli -- a myslím, že bez újmy na čitelnosti a přehlednosti.

Dále se oba atlasy liší v datech. Snad každý si pokrok za padesát let dovede představit -- řada námi použitých katalogů je vytvořena po roce 1990, jde tedy o nejnovější dostupná data. Mlhoviny jsou námi nově zdigitalizovány z PSS a ESO-SS, u galaxií je použito kreslení tvarem (eliptičností) a orientací. Ve 4. vydání OKPZ (GCVS) je řada nových proměnných hvězd, o kterých Bečvář nemohl vědět. Tak by se dalo pokračovat pro každý druh objektů.

Je jasné, že výroba takového díla vyžaduje především dobrou přípravu všech katalogů. Detailní popis všech prací by určitě vydal na knihu, ale pár základních informací snad prozradit můžete.

Když jsme začínali, tak jsem měl takovou představu (kterou jsem si, stejně jako mí kolegové, přinesl z fakulty), že astronomický katalog je dokonalé dílo. Teď už vím, že astronomické katalogy jsou dokonalým výtvorem Murphyho zákonů -- může-li být někde chyba, tak tam je.

Až do katalogu z družice Hipparcos nebyl k dispozici celooblohový katalog hvězd, který by nebyl v uvažované jasnosti (do 8,3 mag) děravý, měl uspokojivě přesné souřadnice a zachycoval i fyzikální data o hvězdách (spektrum, podvojnost, proměnnost). Proto jsme kombinovali data z katalogů SAO, PPM, HD, YCBS5 a GC, které jsme navíc kontrolovali proti BD (CD a CPD), přidávali údaje o proměnnosti z OKPZ 4, pátrali po dvojhvězdách a identifikovali jejich druhé složky v katalogu dvojhvězd WDSC. A přitom všem se báli, že nám někde uteče jasná hvězda, nebo naopak namalujeme někde něco navíc -- i to se stávalo -- a množství kontrolních kreseb, které jsme "by oko" porovnávali s jinými atlasy by stačilo k vytapetování Václavského náměstí.

Podobné větší či menší problémy jsou u všech druhů objektů -- snad nejlepší "pořádek" je v současnosti v planetárních mlhovinách. U emisních a reflexních mlhovin znamenala příprava dat vykreslení údajů ze všech předchozích katalogů do formátu Palomarských (ESO) snímků, včetně orientačních hvězd na krycí papíry. Průsvitem (oblíbená "okenní afinita") jsme pak na snímcích identifikovali jednotlivé mlhoviny (a mnohdy nacházeli značné chyby v souřadnicích), digitalizovali na tabletu jejich tvar a ukládali data o bodech na obrysu mlhoviny do souborů. Tak vznikl nový katalog tvarů mlhovin, který je vlastně "odpadním produktem" ACN.

Atlas má poněkud velký formát, který se může zdát pozorovatelům nepraktický. Uvažujete i o jiných vydáních? Mám na mysli laminovanou vazbu, zmenšený formát či vydání na CD ROMu...

A mohlo to být horší -- původní navrhované měřítko ACN bylo 9 mm/stupeň. Ale protože tiskárna neuměla tak velký papír potisknout, došlo ke zmenšení.

Nedomnívám se, že zmenšení je rozumně proveditelné. Při daném množství objektů a z toho plynoucím množství popisů (podívejte se do Labutě, Cariny, Oriona, Střelce...) by zmenšení při zachování velikosti písma způsobilo chaos v grafice. Zmenšení formátu při zachování měřítka by vyžadovalo předělání celé geometrie ACN, nárůst počtu listů -- v podstatě by to byl po grafické stránce nový atlas z původních dat. Nevím, je-li to správná cesta -- naopak, před pár dny jsem měl e-mailový dotaz na ACN, kde si pozorovatel družic z Anglie stěžoval na to, že americké atlasy pro rok 2000 mají příliš mnoho listů s malým polem.

Co se týká laminování a jiných "terénních" úprav -- tato technologie způsobí, že stránky této velikosti se značně prohnou a navíc -- je zde odstrašující cena.

Publikaci ACN na CD máme stále na zřeteli. Není to však proveditelné prostým publikováním tiskových souborů. Jde jednak o DWG soubory z Autocadu (kdo ho má legálně doma?), jednak o postscriptové soubory skutečně značné velikosti (10-20 MB na stránku), které dostanou na kolena leckteré počítadlo. Navíc -- tyto postscriptové soubory jsou vlastně přímo použitelné pro tiskové stroje. A "vypustit" je do světa v dnešní době, která přeje všemu kromě dodržování autorských práv...? Takže technologií zbývají PDF soubory nebo některé metody používané pro GIS a WWW. Začínáme se tím zvolna zabývat, výsledek bude, ale nevím kdy.

Kde si mohou čtenáři atlas (a samozřejmě za kolik) koupit?

Atlas je dostupný na hvězdárnách (které si jej mohou koupit přímo na Štefánikově hvězdárně), můžeme jej zaslat poštou na dobírku (ach ty poštovní poplatky) a spoluvydavatel -- nakladatelství E.T.C. jej údajně distribuuje i do běžné sítě (i když za výkladem knihkupectví jsem ho ještě neviděl).

Na Slovensku je dostupný prostřednictvím hvězdárny v Hurbanově, která odebrala větší množství ACN a tím vlastně umožnila, že atlas vyšel. Cena (u nás) je rovných 1000 Kč, jinde si mohou cenu stanovit dle libosti. Hvězdárnám i prodejcům při nákupu většího množství poskytujeme rabat. Cena CD s katalogem by se pak neměla dostat přes 300 Kč.

Děkuji za rozhovor.