OBSAH:
Noc ve hvězdárně
Pojďte s námi do pohádky, projdeme se pamětí, staré kamarády nehodíme do smetí...(II)
Stručná historie výzkumu hvězd
Jak umírá Slunce aneb Total Solar Eclipse '99
Albireo, skvost ze souhvězdí Labutě
Oko o M16 aneb Jak se žije Orlí mlhovině
Trpasličí tipy
Z mailové schránky
Zajímavá pozorování

Noc ve hvězdárně

V ústroji polárního cestovatele stojím na prostranství před kopulemi. Ostrý severák vyčistil důkladně oblohu od všech mračných kup a řas, které nám nadělaly z večera tolik starostí. Zatím co údolí kolem pohlcena jsou mořem mlhy, hvězdárna na vysokém vrchu zdá se vězeti přímo v prostoru.

Ramena Mléčné dráhy vyrůstají nad západní kopulí a čím výše oko sleduje jich stopu, tím bohatší a nádhernější se jeví. V němém obdivu zastavíme se u krajů Labutě a Lyry. Vpravo i vlevo odtud tolik světel a shluků, že nestačí oko pojímati toho množství. V městě, ba ani v blízkém okolí jeho, nespatříme nikdy tolik hvězdného prachu, jako zde.

Hvězdný prach! Jak bizarní to název, uvědomíme-li si, že ta nepatrná hrstka mlhy tamto, hvězdokupa v Herkulu (M 13) jest složena "pouze" z 35.000 sluncí - pokud bylo možno z fotografií 150 cm reflektoru (menšího) na Mount Wilsonu napočítati. Pochopíme tu ohromnou vzdálenost, která jest příčinou, že naše ubohé oko vidí celý ten prostor zmenšený, jako v obráceném kukátku? Nebeřme vůbec v úvahy členy naší sluneční soustavy, uvědoměme si jen vzdálenosti stálic, např. vzdálenost našeho souseda - skvělého Siria! Řekneme-li, že jest vzdálen 9 světelných roků, uniká nám představa.

Zdrobněme si měřítko a půjde to snad lépe. Vyznačme si zde při svitu hvězdářské lucerničky na papíře vzdálenost Země od Slunce - hodně malou - třeba 1 milimetrem. Z průměrných 150 milionů kilometrů udělati jeden milimetr - to uznajme - je zmenšení velmi značné. Kresbu nebudeme již potřebovati; položme ji na zem a jděme rázným krokem ku předu - tak asi 550 metrů. Došedše, stojíme ve vzdálenosti Siria vzhledem ku rozměru naší kresby. A to je pěkný "soused", slyším volati. Ale prosím, poslužme si jinými dálkami.

V Honicích psech, tak v polovici mezi alfou Psů a Arkturem v Bootu, je dosti jasná hvězdokupa, zanesená v Messierově seznamu pod číslem 3. Nyní však upusťme od znázorňujícího pochodu. Vždyť bychom musili od naší kresby jíti plných 30 kilometrů, abychom vystihli správnou polohu této hvězdné skupiny. Pokud lze vůbec pokoušeti se o měření takových vzdáleností, tu se zjistilo, že by ku četným kulovitým kupám hvězd letělo světlo plných 218 000 roků! Pro naše měřítko činilo by to 13 000 km a to neznamená nikterak konec poznaných neb tušených vzdáleností jednotlivých hvězd!

Příliš jsme se vzdálili od hvězdárny. Sebeřme s resignací svoji kresbu a nechme se unášeti myšlenkou, které nejsou vzdálenosti na překážku. Myšlenka, jež tak často vedla rozmarně spisovatele meziplanetárních románů, ta přenese i nás v okamžiku do blízkosti kteréhokoliv světa neb slunce. Hvězdárna jest výbornou vysílací stanicí myšlenek, v níž člověk věčně nevěřící se může o mnohém vlastníma očima přesvědčiti. Učiňme tak a vstupme do centrální kopule.

Točitými schody dostaneme se k úpatí dalekohledu; netrvá dlouho a stroj jest připraven. S nemalým rachotem otvíráme štěrbinu v kopuli a již se zjevuje v tmavém rámci jejím jasnější pruh oblohy, posetý hvězdami. Mythický Orion rozpíná se před námi a jeho skvělý pás s proslulou mlhovinou svádí ku pozorování. Činíme tak a jsme uchváceni pohledem. To, co nám nezjeví nikdy menší dalekohled, krásu, kterou marně hledáme v nejlepších fotografiích, tu vidíme nyní. Nevystižitelný nádech mlhoviny, všechny jemné podrobnosti a odstíny její, vše jako zářící rozvětvená oblaka rýsuje se v černém prostoru. Trapez v nich jest pravým šperkem v klenotnici. Kdosi ve středověku tvrdil, že zde jest vchod do křesťanského nebe a věru nebylo by imposantnějšího, kdyby jakého mohlo býti. Nenasytni v pohledu pootáčíme kopulí a nové kraje hvězdné zjevují se před námi. Plejady, Hyady, dvojhvězdí, to vše tvoří neskonale krásné obrazy. Již dotýkáme se objektivem Mléčné dráhy a zde ztratíme orientaci i kdybychom jaké při hledění dalekohledem měli. Zorné pole jest v pravém slova smyslu přeplněno hvězdami. Pohybujeme-li dalekohledem, tu zdá se nám, že díváme se na hvězdný vodopád. Chvílemi zahlédneme obláček, skupinky, hvězdy různých barev, ale to vše ubíhá v mohutném přívalu. Vyjděme z hlavního proudu a zastavme se na okamžik mezi gamou a betou Lyry. Po krátkém hledání spatříme malý kroužek mlhy - pověstnou prsténcovou mlhovinu, celou Mléčnou dráhu pro sebe. A zase dál!

Nekonečné zástupy sluncí a teď skvělý zjev. Z kraje nad Orionem vylétla a pohybuje se rychle létavice. Zaniká a chvíli ještě v její stopě vznáší se zelenavý prach. Orionida! Úlomek z tragedie Halleyovy komety!

Čas uběhl a Země se s námi natočila o pěkný kousek k východu. Vystupuje souhvězdí Lva a v něm Jupiter a Saturn (1920). Zaměřujeme dalekohledem v hledáčku, vyměňujeme okulár za "silnější", chvíli ostříme a konečně vidíme přesný obrázek Jupiterovy desky.

Nad silným centrálním rovníkovým pásem se jasně rýsují bílé obláčky, nemálo podobné zemským, těm, jež tak často zmaří hvězdáři naději na příznivou noc. Severně a jižně odtud rozeznáváme ještě mnoho slabších, různě vrstvených pásů mračných. Čtyři hvězdy medicejské, největší měsíce Jupiterovy, Io, Europa, Ganymed, Callisto, jeví se zřetelně jako zdrobnělé destičky. Pátý, nejbližší měsíc, ten jest pro jas Jupitera dopřáno viděti jen největšími dalekohledy světa, jesti hvězdičkou 13. velikosti o průměru sotva 50 km. Další čtyři měsíce vidí jen fotografická deska. Od Jupitera k Saturnu není letos daleko, ovšem v projekci oblohy a tak ve chvíli dalekohled míří ku této planetě, nejpodivuhodnější z celé naší soustavy. Kdo letos má příležitost třeba jen malým dalekohledem na Saturna pohlédnouti, bude nemile překvapen. Podivuhodný prsténec, jemuž jsme se obdivovali ještě před nějakým časem, jest ztracen. Nelekejme se, nic se nestalo; nebudeme přece věřiti sensaci, která ještě v minulém století mnohé vzrušila. Již Galileo, rozezlen na zdánlivé klamání svého stroje, upustil vůbec od dalšího pozorování Saturna. Ale to by bylo chybou u nás. Každý z amatérů, kdo má alespoň dvoupalcový dalekohled, má silnější stroj než jmenovaný průkopník soustavy Koperníkovy a dočká se "lepších časů" na Saturnu. Pouze letos hranou k Zemi a následkem poměrně malé tlouštky (necelých 100 km) přestává na krátký čas býti viditelným pro malé stroje.

Tím bizarnější jeví se ve větším dalekohledu hvězdárny. Řekli bychom, že vidíme Saturna na rožni neb s důkladnou polární osou, kdyby tato mohla býti na rovníku. Na zřejmě sploštělé centrální kouli můžeme sledovati kromě skutečného pásu i stín prsténce až tam, kde vybíhá z podkladu jasné plochy a tvoří ony konce osy. Situace se bude rychle lepšiti. V říjnu obnášela zdánlivá malá osa prsténce 0,6", v listopadu 0,2" a uprostřed prosince stoupne na 0,7". I tento úhel jest ovšem pro dvoupalcový stroj ještě neluštitelný; pamatujme, že při 120násob. zvětšení můžeme postřehnouti teprve rozdíl 2". Na takový průměr stoupne síla prsténce asi v březnu 1921, tedy v příznivou dobu večerního pozorování. Zlepšování bude dále pokračovati, až opět roku 1928 nastane největší rozevření prsténce pro pozorovatele z oběžnice Země. Z deseti měsíců Saturnových vidíme prostředním strojem bezpečně pět, mezi nimi vyniká pravý kolos Titan o průměru 4800 kilometrů. Tento měsíc může každý amatér, jehož "Leviathan" snese 30násobné zvětšení, dobře sledovati v jeho téměř 16tidenním pohybu kol planety.

Náš zrak nasytiv se pohledů dalekohledem pohlíží neozbrojen do prostoru a sobě na pomoc volá myšlenku. V obdivu všech těch světů a sluncí, kol nichž jistě kolotají podobné úlomky hmoty, jakým jest naše Země neb Luna v rodině žlutého Slunce - vkrádá se nám věčná otázka lidská, tak vtipně upravená naším Nerudou a zvěčněná nad pracovnou žalovské hvězdárny: "Jsou-li tam žáby taky?" Teprve nyní, v záři hvězd vyniká půvab jeho kosmických písní. Starý žabák vypravuje a žabí filosofie usuzuje, že není-li na planetě X stojaté vody, není možno, by se zde udržoval život. Čím liší se od žabí filosofie člověk, tvrdí-li, že planeta X není obydlitelnou, poněvadž složení vzduchu jest zde jiné, že není tam par neb dostatečného tepla. Na dně oceánu, kde by člověk ohromným tlakem byl rozdrcen, žijí klidně tvorové, kteří se právem mohou domýšleti o svrchovaném panství ve svém prostředí a tvrditi, že nad oceánem nemohou naprosto existovati bytosti. Tito tvorové přizpůsobili se podmínkám, jež i na jiných planetách působí na formy a projevy života. Výběrem druhu pak rozlišovati slova obydlenost a obydlitelnost. O prvém nemůžeme dosud věcně mluviti, chybí nám skutečné důkazy, kdežto o druhém lze uvažovati. Kdyby stávala zákonitost ve formách života za určitých daných podmínek, jak se ostatně někteří domnívají, pak by se snad dal formulovati neb vypočítati takový kosmopolitna určité planetě. Tak daleko jsme vědecky ovšem nedospěli; dosud zůstává i tato otázka hypothesou, která však, jak víme, jest nerozlučitelnou družkou vědy. Až když ji tato uzná, stane se její skutečnou složkou.

Hypothesa obydlitelnosti planet jest tesklivou písní lidstva, neutěšeně putujícího na povrchu planety Země věčným prostorem. Dočká se toto lidstvo jejího potvrzení? Povznešeni myšlenkou opouštíme kopuli. Nad hvězdárnou Žalova svítá a za chvíli zahalí den krásu hvězdné noci.

OBSAH

tisk

Josef Klepešta

Ještě před dvěma tisíci roky nebyly hvězdy nic jiného než exkluzivní herci nočního dramatu: Jedna zdobila ohanbí střelce, druhá se proslavila jako jedovatý trn obávaného pouštního zvířete, třetí byla krví podlitým okem býka a čtvrtá šupinou krvežíznivé hydry. Kladní i záporní hrdinové příběhů drobných bludiček na temném sametu tak bedlivě sledovali kypící města, chudé vesnice i osamělé poutníky. Pomineme-li věčné putování planet, Měsíce a Slunce, nebylo nebe poprášené stovkami blyštivých stálic nic jiného než samozřejmý symbol dokonalé neměnnosti.Náhodného pozorovatele pak nanejvýš překvapil jasný meteor, zádumčivá vlasatice či fantaskní zatmění Slunce. O to horší věci se ale poté děly... Ostatně předpovědi o apokalyptickém konci pozemského bytí v souvislosti se stavem oblohy přicházejí i dnes.

Astronomové si už dávno myslí něco úplně jiného a změny na scéně vesmírného divadla dokonce pečlivě zapisují prakticky bez přestávky několik tisíc let. Do představy o dokonale promazaných kolečkách vesmírného soukolí písek poprvé nasypali Číňané: Dávno předtím než dědeček praotce Čecha vyrazil po asijských planinách a císař Nero škrtl sirkou u bran Říma, měli velmi precizní nebeskou hlídku a neunikl jim jediný světelný jev viditelný bez dalekohledu. Hvězdáři lotosového květu proto v posledním tisíciletí před naším letopočtem dobře věděli, že tvář hvězdné oblohy v žádném případě není stálá, nýbrž že tu a tam pozmění svůj make-up. Už nejstarší dochované záznamy z let 1300 až 1050 před naším letopočtem dokonce běžně vypráví o existenci "hostujících hvězd" - stálic, jež na nebi zazáří na několik dní až měsíců či let, a poté opět zmizí.

Evropané ke stejnému závěru došli teprve v šestnáctém a sedmnáctém století, štafetu poznání však rychle převzali a cválali s ní tryskem kupředu. Nejdříve shodou náhod vzplály dvě supernovy: v roce 1572 Tychonova v Kasiopeji a o třicet dva let později Keplerova v Hadonoši. Důkladně tak degradovaly zavedenou představu o neměnnosti nebeské sféry. Poté Edmond Halley porovnal polohy některých hvězd v Ptolemaiově Almagesu s Flamsteedovým katalogem Historia Coelestis Britannica a zjistil, že se během staletí vůči ostatním zřetelně posunuly. Jiskra přeskočila v plamínek a ten nakonec v běsnící požár...

V první polovině minulého století se podařilo rozlousknout vzdálenosti některých stálic, objev zákonů, jimž se podřizuje elektřina a magnetismus, vzápětí dovolil odhadnout jejich zářivé výkony a jaderná fyzika narozená před sto lety přinesla první realistické modely hvězdné anatomie. Zlomový byl také rok 1938, kdy Hans Bethe, Carl von Weizsacker a Charles Crichfield popsali několik jaderných reakcí, které mohly posloužit jako dlouhodobý a vydatný zdroj energie, jenž hvězdy ke své existenci potřebují. Pozorovatelé i teoretici se tak konečně rozjeli naplno.

Po několika stovkách let intenzivního studia, za kterým se ukrývá mravenčí práce tisíce více či méně anonymních vědců, dnes víme, jaký mají hvězdy původ, v hrubých rysech známe jejich vývoj a také peripetie jejich pomalého či naopak bleskového umírání. Původně nehybně strnulý vesmír se nám před očima proměnil v dynamický svět nejrůznějších druhů hvězd, bizardních černých děr, pomalu doutnajících červených trpaslíků, rozpínajících se obálek supernov, suprahustých neutronových hvězd i pozvolna chladnoucích bílých trpaslíků.

V předcházející části naší pohádky jsme osamocené hvězdy opustili v okamžiku pobytu na hlavní posloupnosti, kdy v centru měnily vodík na helium. Připomeňme, že délku této životní etapy určuje hmotnost stálice: malé hvězdy jsou důkladně navlečení skrblíci, kterým jejich palivo bez problémů vydrží i desítky miliard let, zatímco velcí, spoře odění budulínci vydrží zářit svým jasným světlem pouhých několik milionů roků. Prostě čím je stálice otylejší, tím hůře je izolována vůči účinkům kosmického chladu a tím rychleji se také řítí po spirále smrti. Ztrácí totiž rychleji svou energii, jinak řečeno silněji září do okolí než její méně hmotné kolegyně, své zásoby jaderné energie proto vyčerpá mnohem rychleji a čára života na dlani takové rozhazovačné hvězdy je pak povážlivě krátká. Například stálice o hmotnosti 11 Sluncí ukončí svůj vývoj již za pouhých deset milionů let.

Ve stadiu hlavní posloupnosti dnes přistihnete celých 90 procent všech hvězd ve vesmíru. Nicméně dosti důležitých je těch zbylých 10 procent populace, které se již ve svém vývoji dostaly poněkud dál. Tyto vyspělé hvězdy totiž v uplynulých miliardách letech vyrobily dostatečné množství těžších prvků (uhlíku, kyslíku, železa, zlata, platiny...), z nichž vznikla Země a celý svět kolem nás. Tedy i my.

Pokračujme však v příběhu osamocené hvězdy s hmotností mezi 0,8 a 11 Slunci. Pohovka hlavní posloupnosti je velice solidní a na první pohled nepodléhá žádným změnám. Slunce, které sedí na stejném sofa, se proto nezmění ani dnes, ani zítra ba ani za milion roků. Přesto všechno k jistému vývoji dochází - mění se chemické složení v oblasti jaderného reaktoru. Postupně se zde vyčerpávají zásoby vodíku a roste množství helia. Klesá tak počet částic na jednotku hmotnosti (ze čtyř jader vodíku uděláte jedno jádro helia), vnitřek hvězdy se smršťuje, roste jeho teplota a zářivý výkon.

Na první pohled se může zdát, že se tyto pomalé změny projeví v některých geologických záznamech, například usazeninách na dně moře. Omyl! Spolehlivá zemská atmosféra velmi účinně tlumí jakékoli výkyvy, takže pozvolný nárůst zářivého výkonu Slunce dokládají pouze naše matematické modely. Totéž platí pro ostatní stálice: Dokonce ani dva tisíce let staré záznamy, například v Ptolemaiově katalogu, nesvědčí o jakýchkoli změnách podoby hvězd způsobených jejich vývojem.

Pomineme-li extrémní tlusťochy, většina hvězd stráví osmdesát až devadesát procent svého života právě na hlavní posloupnosti. Dříve nebo později, v okamžiku kdy v jaderném kotli spálí kolem 95 procent vodíku, ovšem zaklepou na dveře červených obrů. Centrální části hvězdy se smrští, heliové jádro zmenší a teplota v něm vzroste. Do míst s výrazně vyšší teplotou se vtáhnou i ty části hvězdy, v nichž vodík dosud neshořel. Na povrchu vyhořelého heliového jádra se tak znovu zapálí vodíkové reakce. Důležité je, že jejich celkový výkon je hned od počátku větší než výkon původního jádra. Obal hvězdy tak dostane mnohem více energie - aby jí dokázal vyzářit, musí svůj poloměr zvětšit i o několik řádů.

Ćervení obři, červení obři... Upřímně řečeno je s nimi pořádný problém. Dokonce lze říci, že žádný takový případ neznáme. Dle matematických modelů se totiž hvězda s hmotností dvě Slunce v této vývojové fázi, přezdívané též "Hertzsprungova mezera", pohybuje asi třicet milionů let, s hmotností pětkrát větší už jenom půl milionu roků a stálice patnáctkrát hmotnější dokonce kratičkých třicet tisíc let. Přistihnout někoho v okamžiku, kdy má neaktivní heliové jádro, kolem kterého hoří vodíková slupka, je tedy velmi obtížné. Kromě toho se červení obři tváří podobně jako jejich mnohem vyvinutější kolegyně z asymptotické větve obrů... Zbývají tedy pouze domněnky.

Příslušníkem této kasty může být jedna složka těsné dvojhvězdy alfa Aurigae, Capelly. Tento systém tvoří dvě stálice o hmotnosti 2,6 a 2,7 Slunce, jež kolem společného těžiště oběhnou jednou za 104 dny. Jejich stáří činí šest set milionů let a astrofyzikální modely ukazují, že chladnější hmotnější složka se již dostala do stádia tzv. oranžového obra. Lehčí a teplejší je pak těsně před odchodem z hlavní posloupnosti či již ve fázi červeného obra: stálice s heliovým jádrem a hořící vodíkovou slupkou. Podobný systém může být i zákrytová dvojhvězda sedmé velikosti TZ Fornacis (pokles v primárním minimu pouze o dvě desetiny magnitudy), která při pohledu z našich zeměpisných šířek vystupuje jen nízko nad jižní obzor (deklinace -35 stupňů). Hvězdný páreček tvoří dvě stálice o hmotnosti 1,95 a 2,05 Slunce, které kolem sebe s periodou 76 dní obíhají už jednu miliardu a tři sta milionů roků. Pozorování současně ukazují, že masivnější člen má poloměr osm Sluncí, zatímco ten druhý je poloviční. Stejně jako v případě Capelly se předpokládá, že hmotnější složka je klasickým oranžovým obrem a lehčí opouští či již opustila hlavní posloupnost. Proč mluvíme zrovna o dvojhvězdách? Jednoduše proto, že pouze u těchto systémů dokážeme přesně určit hmotnosti jednotlivých složek, klíčový údaj pro zařazení do Hertzsprung-Russellova diagramu.

Tempo vodíkových reakcí ve slupce neustále roste a hmotnost vyhořelého heliového jádra se zvolna zvětšuje - ruku v ruce s tím se stlačuje a zahřívá. Jakmile však jeho hmotnost přesáhne čtyři desetiny Slunce, vzroste v něm teplota natolik, že zde začne přeměna helia na kyslík a uhlík. Jádro se mírně rozepne a ochladí, čímž se ovšem sníží i teplota na povrchu jádra a tím tempo vodíkových jaderných reakcí. Paradoxně tak hvězda na zažehnutí dalšího zdroje termonukleární energie reaguje poklesem výkonu. Snížený příkon energie z centra současně vede ke smrštění a zahřátí obalu hvězdy, která se stává běžným tzv. oranžovým obrem jen několikrát větším než Slunce. V této fázi stráví, až na výjimečně prokrmeného budulínka, deset až dvacet pět procent přiděleného času v porovnání s hlavní posloupností.

Oranžových obrů už známe nepřeberné množství. Z těch jasnějších zástupců lze jmenovat chladnější složku Capelly a také Arktura z Pastýře. Jeho poloměr se odhaduje na dvacet Sluncí, efektivní teplota na 4300 kelvinů a díváme se na něj ze vzdálenosti asi 36 světelných let. S hmotností menší než jedno Slunce přitom patří mezi nejstarší známé hvězdy v našem okolí. Alfa Pastýře totiž patří do tzv. galaktického hala, mezi kulové hvězdokupy a staré obry, jež vyplňují kolem Galaxie kouli o průměru dvě stě tisíc světelných let. Za to, že se ocitl tak blízko, vděčíme jen zlomyslně náhodné přírodě - prolétá rovinou Mléčné dráhy a časem se opět vrátí do chladného prázdna vesmírného prostoru.

Pokud by vám jedna hvězda nestačila, pak doporučuji nahlédnout do známé hvězdokupy Hyády. V této rodině pobývající asi sto padesát světelných let daleko najdete několik set hvězd. Už v malém dalekohledu si všimněte, že některé z nich mají nápadný oranžový odstín. Pěkný kontrast je třeba u dvojhvězdy theta jedna a dvě; zatímco první je oranžová, druhou pozorovatelé označují jako sněhově bílou. (S úhlovou vzdáleností přes pět minut je lehce rozlišíte i bez dalekohledu, na obdivování jejich barevných odstínu je však nezbytné použít triedr.) To však není jediný případ: Nazlátlé jsou i gama Tau a epsílon Tau. Ostatně víte co? Podívejte se na hvězdokupu sami a do přiložené mapky vyznačte jejich barvy. K podrobnějšímu ohodnocení pak použijte přiloženou stupnici. Příště si povíme, co lze s vaším pozorováním provést. Zatím vám pouze prozradíme, že právě oranžové hvězdičky z Hyád jsou zástupci stálic spalujících ve svém nitru helium.

-2	modrá	+4	čistě žlutá
-1	modravě-bílá	+5	temně žlutá
0	bílá	+6	oranžově žlutá
+1	žlutavě-bílá	+7	oranžová
+2	bílo-žlutá	+8	žlutavě-červená
+3	světle-žlutá	+9	červená

A máme tu další oranžové obry. Sice jich není mnoho, ale o to více o sobě dávají vědět. Do této škatulky totiž patří také cefeidy. Z těch, které jsou v současnosti v dohledu amatérských dalekohledů, jmenujme alespoň jasnou dzéta Geminorum. Její pravidelné změny odhalil na základě svých záznamů Julius Schmidt, jeden z nejvýznamnějších vizuálních pozorovatelů nejen minulého století. Tento pán, mimo jiné také ředitel Athénské hvězdárny, se po čtyři desetiletí věnoval sledování proměnných hvězd: v jeho denících najdete za pouhé dva roky 85 tisíc odhadů, z toho 9 800 delty Cephei a 5 800 bety Lyrae. Podařilo se mu objevit také některé nové nestálé stálice, například étu Geminorum, ró Persei, u Herculis a deltu Librae. Fascinující jsou i jeho kresby planet: fenomenální série portrétů Jupiteru byla podkladem pro několik disertačních prací a v průběhu jedné opozice také zachytil 98 průchodů červené skvrny centrálním poledníkem. Zabýval se Sluncem, meteory, zvířetníkovým světlem, mlhovinami, nakreslil skvělý atlas Měsíce, změřil výšku mnoha hor na jeho povrchu.... A mimochodem někdy v letech 1853 až 1858 pobýval na soukromé hvězdárně E. von Unkrechtsberga v Olomouci. Podaří se někomu z vás vypátrat její přesné umístění?

Vraťme se ale zpět k cefeidě. Dzéta mění svoji jasnost s periodou 10,15172 dne. Její vzdálenost vám však neprozradím, můžete na ni totiž přijít sami. Stačí, když budete chvíli hvězdu sledovat a zjistíte její střední jasnost. Jakmile ji spolu s absolutní hvězdnou velikostí určenou Hipparcem (-4,3 magnitudy) dosadíte do známého vzorce m - M=5(log r - 1), máte vyhráno.

Stejně jako úzkým hrdlem přesýpacích hodin propadne poslední zrnko písku, také stálice časem opustí oblast oranžových obrů. Hladové heliové reakce totiž probíhají rychle a v centru se časem vytvoří energeticky neaktivní jádro z vyhořelého kyslíku a uhlíku o průměru kolem 15 tisíc kilometrů a hmotnosti mezi 0,5 a 1,38 Slunce. Vnitřek hvězdy se začne opět hroutit a na povrchu uhlíko-kyslíkového jádra se budou explozivně zapalovat nové a nové vrstvičky hořícího helia. Nad energeticky aktivní zónou helia najdete slupku neaktivního helia a nad ní vrstvičku hořícího vodíku. Hvězda se znovu nafoukne, dokonce ještě více než kdykoli předtím, a zařadí se do tzv. asymptotické větve obrů (AGB). Od této chvíle se původně poklidná stálice změní v pulzující vřídek na vesmírné pleti: s průměrem několika set Sluncí by sahala daleko za dráhu Země. Z jejího chladného povrchu povane hvězdný vítr vodíkového plynu obohacený o prvky jaderného hoření: uhlík, kyslík, cín, kadmium, olovo... V chladné atmosféře se budou tyto prvky rychle srážet na jemný uhlíkový či křemíkový prach, jenž se později stane významnou součástí rozsáhlých molekulových mračen a tedy i další generace hvězd. Zářivý výkon takové stálice se přitom vyrovná desítkám až stovkám tisíc Sluncí.

Hlavním zdrojem radiálních pulsací řídké atmosféry AGB hvězdy je explozivní zapalování heliové slupky a neustálé rozžíhání či naopak dušení spalování energeticky výhodnějšího vodíku, které se opakuje jednou za několik tisíc let. Vznikají tak rozsáhlé rázové vlny šířící se plynným obalem a stálice v této době pozvolna mění jasnost v cyklech o velikosti dvě stě až šest set dní. Jedním z takových zástupců, shodou okolností i prvním prokázaným případem proměnné hvězdy, může být omikron Ceti.

Byla však Mira skutečně objevena náhodou? Nikoli. Když si dáte tu práci, zjistíte, že ve Všeobecném katalogu proměnných hvězd (anglicky General Catalogue of Variable Stars, zkráceně GCVS) je 70 procent všech stálic klasifikováno jako pulzující. Tato nevyváženost je důsledkem výběrového efektu: nejvíce proměnných hvězd najdete mezi červenými trpaslíky, ostatně vůbec nejrozšířenějšími stálicemi ve vesmíru. Cefeidy, miridy a všechny ostatní nadouvající se hvězdičky však mají zářivý výkon desettisíckrát až stotisíckrát větší než Slunce, takže jsou vidět na hodně velké vzdálenosti. Na rozdíl od skomírajících světýlek červených drobečků.

A jak je na tom Mira? V současnosti je sice v minimu, ale najdete ji určitě bez problémů, vždyť se její hvězdná velikost pohybuje kolem devíti magnitud. V maximu, do kterého dospěje na přelomu roku, ji přistihnete kolem páté velikosti. Občas se však zjasní ještě více: podle záznamů Williama Herschela v listopadu 1779 "natolik překonala alfu Arietis až se vyrovnala Aldebaranu". Extrému dosáhla i v únoru 1997, kdy se po celý měsíc udržela na 2,5 mag, a také v srpnu 1596, kdy si ji všiml holandský hvězdář David Fabricius.

Jiným zástupcem hvězd asymptotické větve obrů jsou uhlíkové hvězdy, jejichž atmosféry jsou, na rozdíl od tzv. "kyslíkových" AGB stálic (např. mirid), bohaté na sloučeniny uhlíku. Z podzimní oblohy můžeme vybrat například mí Cephei, zvanou "Granátová", jejíž řídká obálka by sahala až někam za dráhu Saturnu. Jiným zástupcem je R Leporis, podle nápadného zabarvení zvaná "Karmínová"; není divu, vždyť se její barevný index (B-V) pohybuje kolem 5,5 mag. Jednou z nejjasnějších stálic s karbonizovanou obálkou je také 19 Piscium (TX Piscium). V oficiálních proměnářských tiskovinách se mluví, že se mění nepravidelně, podle amatérských záznamů však pulsuje v průběhu 220 dní v rozmezí 4,5 až 5,3 magnitudy.

Bohužel, komplikovaná anatomie stálice a bouřlivé procesy na jejím povrchu, vedou k brzkému příchodu smrtky s ostře nabroušenou kosou. Silný vítr v průběhu několika set tisíc roků ohlodá celý vodíkový obalu a odhalí tak jaderný reaktor. Nedostatek životodárného materiálu způsobí udušení slupky s hořícím vodíkem, jádro se naposledy smrští, zahřeje, a ve finální záblesku zažhne heliovou slupku - zubatá máchne! Vzdálený pozorovatel zahlédne poslední křeč kostlivce: na několik měsíců plápolající hvězdičku, v jejímž nejbližším okolí se rozpínají odhozené zbytky kdysi pyšné stálice. Po pár letech či desetiletích se materiál stane průhledným a vytvoří pohlednou planetární mlhovinu obklopující velmi horkého, nicméně nezadržitelně chladnoucího ultrafialového bílého trpaslíka.

Je to fantastické, ale hvězdáři znají hned několik stálici v posledním tažení. Když Japonec Yukio Sakurai prohlížel své snímky části souhvězdí Střelce pořízené v ranních hodinách 21. února 1996, všiml si nové hvězdičky dvanácté velikosti asi dva a půl stupně od otevřené hvězdokupy M 23 (mimochodem velmi pěkná).

Bezprostřední inspekce ukázala, že je i na jeho dřívějších záběrech počínaje lednem 1995. V dalších dnech se pomalu zjasňovala a po celý rok 1997 se udržela na 11 magnitudách. Počátkem následujícího roku se však začala zeslabovat a nyní se dle sporých vizuálních odhadů pohybuje kolem 15. velikosti. Původní domněnka, že se jedná o pomalou novu, vzala brzo za své. Vzhled spektra totiž svědčí ve prospěch ohlodaného stelárního jádra, jenž prochází finálním heliovým zábleskem. To ostatně potvrdily také záběry pomalu se rozšiřující budoucí planetární mlhoviny v těsné blízkosti Sakuraiho hvězdy (dnes také V4334 Sgr).

Jiným případem je umírající FG Sagittae, centrální hvězda slabé rozsáhlé mlhoviny. V letech 1900 až 1970 se postupně zjasnila z 13,5 magnitudy na 9,5 magnitudy. V roce 1955 byla na základě svého spektra považována za horkého veleobra, nicméně o necelých třicet let později se ochladila na teplotu srovnatelnou se Sluncem. Od roku 1992 se ovšem začala nepravidelně zeslabovat: tyto změny se vysvětlují rozsáhlými oblaky temného prachu, jež kondenzují v chladné atmosféře. V jejím spektru se přitom ukázaly čáry svědčící o přítomnosti takových netradičních prvků jako železo, chrom, titan či vanad. Ruku v ruce s dalšími změnami se zvětšovalo i zastoupení baria, zirkonu, ytria a takový zvláštnůstek jako cer, praseodym, neodym, promethium, samarium a gadolinium... Tyto vzácné zeminy jsou skutečně vzácné: uvnitř našeho Slunce připadá jeden atom céru na 1,3 milionů atomů železa. Ovšem ve spektru FG Sagittae čáry tohoto prvku jasně dominovaly! Bylo zřejmé, že pozorujeme produkty jaderného hoření - hvězdný vítr pravděpodobně ohlodal vodíkový obal a odkryl špinavé srdce umírající stálice.

Rychle se rozplývající planetární mlhovinu můžeme sledovat přibližně padesát tisíc let - v kosmických měřítcích tedy strašně krátkou dobu. Jejich celkový počet v Galaxii v tomto okamžiku proto nepřevyšuje deset tisíc exemplářů, několik z nich však v dohledu přeci jenom máme. Tentokráte ale ponecháme stranou ty známé případy a podíváme se na dvojici méně populárních zástupců: NGC 1360 v Peci a NGC 1535 v Eridanu.

První z nich objevil roku 1857 Lewis Swift a o něco později i nezávisle August Wiennecke, oba velmi aktivní hledači komet. Patří mezi nejjasnější planetární mlhoviny, ale přesto se o ní - záhada proč - příliš nemluví. Za dobrých pozorovacích podmínek v Sometu binaru 25x100 vypadá jako drobná, oválná skvrnka. Její vzdálenost se odhaduje na 850 světelných let a v průměru má kolem jednoho světelného roku. NGC 1535 leží asi pět stupňů východně od gama Eridani. Už v malém dalekohledu, jak se ostatně můžete přesvědčit na vlastní oči, se představí coby hvězdička deváté velikosti asi půl stupně východně od rovnostranného trojúhelníku hvězd 8,5 mag. Ve větším přístroji se promění v mlhovinu o průměru několik úhlových minut s jasným středem a nezřetelnou centrální hvězdičkou. A pořádně tlustým dalekohledem dost možná zahlédnete i její krémově modré zabarvení.

Planetární mlhovina je značně pomíjivým zjevem. Ostatně viděli jste někdy šišku, která spadla ze statného smrku? Pak vězte, že poměr doby jejího pádu k době existence stromu, je prakticky stejný jako poměr celkové existence hvězdy k období, kdy vytvoří planetární mlhovinu. S přimhouřením oka. Po krátké chvíli tedy na místě hvězdy zůstává desítky miliard let chladnoucí bílý trpaslík. Podle odhadů v naši Galaxii takových kyslíko-uhlíkových skladišť zatím existuje na deset miliard. S přístrojovou technikou, kterou máme k dispozici, však zahlédneme jenom ty nejbližší (viz "Sedm bílých trpaslíků" v 95. čísle Bílého trpaslíka).

Náš příběh však s černými trpaslíky ještě nekončí. Celá hvězdářská pohádka, kterou jsme si vyprávěli, se totiž dosud týkala především stálic s hmotností 0,8 až 11 Sluncí. Nyní se přesuneme do vyšší váhové kategorie: k olbřímým hvězdám.

Atrofované stálice se vyvíjejí podobně jako jejich méně hmotné kolegyně. Projdou hlavní posloupností, prosviští fází červeného a oranžového obra a při návštěvě asymptotické větve si v nitru vytvoří kyslíko-uhlíkové jádro. Jejich nukleární vývoj je však rychlejší než tempo dezintegrace vodíkového obalu. Proto se centrální oblast i nadále smršťuje a zahřívá. Uhlík se začne měnit na neon a kyslík, takže se záhy vytvoří kyslíko-neonové jádro. Obdobný proces kontrakce, zahřátí a zapálení dalších chemických prvků bude pokračovat až do okamžiku, kdy se objeví jadérko termonukleárně neaktivních prvků skupiny železa.

Doba existence hvězdy se od této chvíle smrští na dny a hodiny: jakmile hmotnost železného jádra překročí tzv. Chandrasekharovu mez, tedy 1,45 Slunce, během desetiny sekundy zkolabuje na neutronovou hvězdu. Uvolněnou potenciální energii odnesou neutrina, jejichž část předá svoji energii vnějším vrstvám hvězdy. Obal je tak odhozen rychlostí několika tisíc kilometrů za sekundu do okolního prostoru a na nebi vzplane supernova typu II.

Pokud je počáteční hmotnost stálice větší než padesát Sluncí, pak silný hvězdný vítr důkladně ohlodá celou hvězdu až se dostane do oblasti, která obsahuje helium a jiné pozůstatky předchozího hvězdného vývoje. Tzv. Wolf-Rayetova hvězda pak vybuchuje jako supernova typu Ib. Při kolapsu se ale nezarazí na neutronové degeneraci, nýbrž končí jako černá díra.

Pokud se chcete osobně podívat alespoň na jednu pořádně těžkou hvězdu, pak svůj zrak obraťte směrem do souhvězdí Kasiopeji. Na západním okraji charakteristického písmene W leží jedna z nejzářivějších hvězd v Galaxii: výkon ró Cas je totiž srovnatelný s půl milionem Sluncí! Takže i když leží osm tisíc světlených let daleko, stále si na naší obloze udržuje pátou velikost. Záznamy v nejrůznějších denících a také registračních páskách nám přitom prozrazují, že se v tomto století chovala skutečně zajímavě: většinou pozvolna měnila jasnost v rozmezí 4,4 až 5,1 magnitudy, občas - tehdy když nám ji zastínil rozsáhlý uhlíkový prach - však zmizela pro pozorovatele bez dalekohledu a dostala se až na šestou velikost. V současnosti má již několik let 4,9 magnitudy, ale kdo ví. Její rozměry se pohybují kolem 400 astronomických jednotek(!) a hmotnost mezi 25 a 40 Slunci, takže již brzy exploduje jako supernova. Proto se na ni občas podívejte - třeba se jednou nebudete stačit divit...

Zatímco ró Cas po sobě zanechá neutronovou hvězdu, éta Carinae s hmotností kolem sto Sluncí vytvoří pohlednou černou díru. Dokonce hned dvě. Podivuhodné chování tohoto příslušníka jižní oblohy astronomy zajímá již několik století. Podle záznamů E. Halleyho měla roku 1677 čtvrtou velikost, avšak v dubnu 1843 se zjasnila na -0,8 mag a stala se tak po Siriovi druhou nejjasnější stálicí noční oblohy. Poté opět slábla, roku 1868 přestala být viditelná bez dalekohledu a dlouhou dobu kolísala mezi šesti a sedmi magnitudami. Od loňska se opět zjasňuje a nyní má kolem pěti magnitud (dost možná chystá další galapředstavení).

Důležité je, že étu pravděpodobně tvoří hned dvě velmi hmotné hvězdy. Jedna z nich je ale v tomto okamžiku zachumlána do neprůhledného závoje materiálu, který vyvrhla při zjasnění v polovině minulého století. Osud ozrutné exploze přitom pravděpodobně potká v průběhu několika tisíc následujících roků obě dvě.


K dnešnímu datu máme důkazy o následujících supernovách v naší Galaxii:

rok	max.jasnost	viditelnost	souhvězdí	pozn. (vzdálenost, barva)
185	-8 mag	20 měsíců	Kentaur/Kružítko	3300 sv.r.
393	-0 mag	8 měsíců	Štír
1006	-10 mag	24 měsíců	Vlk	4600 sv.r. žlutá
1054	-4 mag	22 měsíců	Býk	7500 sv.r., žlutá, Krabí mlhovina
1181	-0 mag	6 měsíců	Kasiopeja	8500 sv.r. žluto-bílá
1572	-4 mag	16 měsíců	Kasiopeja	7500 sv.r., žluto-červená, Tychonova
1604	-3 mag	12 měsíců	Hadonoš	14 000 sv.r., žlutočervená, Keplerova

Na tu další se ale příliš netěšte. Z rozboru dosud pozorovaných explozí spolu s plynnými zbytky supernov srovnatelného stáří vychází, že v těsné blízkosti Slunce (do pěti kiloparseků) bouchne hmotná stálice jednou za 175 let. Přepočteno na celou Galaxii pak každých dvacet let. Poněkud méně optimistické jsou ale odhady jasnosti budoucího stelárního kostlivce. Pouze v deseti procentech případů zazáří na pozemské obloze supernova jasnější -3 mag. S dvacetiprocentní pravděpodobností se bude její jasnost v maximu pohybovat mezi -3 a +2 mag, resp. mezi +2 a +6 mag či +6 až +11 mag. Ve zbývajících třiceti procentech se pak ukrývají stálice slabší 11. velikosti. Šance, že se budeme "opalovat" v paprscích umírající hvězdy jsou tedy minimální...

Odhaduje se, že naši Galaxii brázdí přibližně jedna miliarda neutronových hvězd. Některé, ty nejmladší, přitom velmi dobře známe: především v radiovém oboru elektromagnetického spektra na nás blikají v podobě známých pulsarů. Zapomeňte však na to, že se na některou z nich podíváte na vlastní oči. Nejmladší známý pulsar v Galaxii, ten v Krabí mlhovině, má totiž ve fotometrickém oboru V pouhých 16,5 magnitudy. Poloměr neutronového zbytku činí pouhých čtrnáct kilometrů a k tomu, abyste ho spatřili i bez dalekohledu, by musel ležet hodně blízkosti Slunce.

Poněkud lepší situace je se zbytky po supernovách. V dosahu amatérských dalekohledů jsou hned tři: Krabí mlhovina, Řasy a IC 443.Podívejme se na poslední z nich, který se nachází těsně u éta Geminorum. Za dobrých pozorovacích podmínek je tento pět tisíc let starý pozůstatek po pyšné hvězdě viditelný už v Sometu binaru 25x100. Při pečlivějším pohledu, za pomalého kmitání s dalekohledem, se vám odhalí slabý, světlý oblouk.

No a jak je to s černými dírami? Špatně. Samozřejmě, že žádnou takovou neuvidíte. Nicméně jistá možnost tu přeci jenom je:
ukrývá se v krku Labutě a má podobu hvězdy HD 226868 deváté velikosti stupeň severovýchodně od éty Cygni. V záři reflektorů se objevila roku 1971, když experimentální satelit Uhuru zjistil, že je silným zdrojem rentgenového záření. Výsledky z Hubblova dalekohledu, samozřejmě v ruku v ruce s mnoha dalšími dřívějšími pozorováními, pak jasně ukázaly, že se tato jinak normální hvězda pohybuje kolem neviditelného průvodce s hmotností mezi osmi a patnácti Slunci. Rentgenové záření přitom vzniká v proudu plynu, jenž teče z HD 226868 směrem do nenasytné díry.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Velké mapy oblohy

Pro řadu astronomických úloh (hledání těles sluneční soustavy, proměnných hvězd apod.)jsou nezbytné velké, dostatečně přesné a podrobné mapy.

OBSAH

tisk

Zdeněk Mikulášek

Letos, 11. srpna 1999 nastal ten dlouho očekávaný den, kdy středem Evropy procházel pás totality - místo, kde je možno pozorovat úplné zatmění Slunce. Pro mnohé jediná možnost spatřit překrásný a v přírodě ojedinělý jev. "Konečně je to tady", pomyslela si většina lidí, která se na tento den těšila mnoho let.

I já jsem se rozhodl již dávno předem, že se zatmění musím za každou cenu zúčastnit. Měl jsem naplánováno, že se 10. srpna vypravím někam do okolí Siofoku, turistického letoviska na východním břehu Balatonu, rychlíkem Saxonia.

O letošní expedici se mi ale naskytla jedinečná možnost zúčastnit se zatmění jako odborný průvodce. Neslo to s sebou jisté výhody, mezi něž patřila hlavně možnost cestování zdarma. Cesta se měla uskutečnit v den zatmění po půlnoci, kdy Břeclaví projížděl speciální lůžkový vlak vypravený za tímto účelem.

Připravil jsem si několik jednoduchých experimentů, fotografický přístoj a triedr s filtrem. S sebou jsme sice jako průvodci vezli dalekohledy, ale ty měli sloužit především lidem, kteří si jízdu zaplatili. Nechtěl jsem, abych promeškal sebemenší detaily a tak jsem raději důvěřoval vlastnímu vybavení.

Předpověď nebyla příliš optimistická. Nad většinou Evropy jasno, pouze v Rakousku a hlavně Maďarsku zataženo s deštěm. Po týdnu naděje mě zklamala i předpověď den před zatměním. Musím se přiznat, že jsem v tu chvíli pozbyl veškerý optimismus a k vybavení přidal pláštěnku a teplé oblečení. Snažil jsem se v mysli utěšit tím, že když nic jiného, tak alespoň poznám nové kraje. Mé chlácholení ale nebylo příliš působivé. Jediné, co mě drželo při životě byla jistá možnost, že se trefíme mezi studenou frontu, která se nad Maďarskem právě nacházela, a její podružnou složku, která se rychle formovala a chystala se ji následovat. V televizní předpovědi sice neříkali o této možnosti nic, ale má mysl, vydrážděná představou zatažené oblohy, extrapolovala tuto možnost s mizivou pravděpodobností z družicových záběrů Evropy.

Nadešel den "D" a já nedočkavě stepoval na nádražním nástupišti. Byl jsem mile překvapen počtem lidí, který brzo po půlnoci plnil prázdné nádraží. Při současném zájmu veřejnosti o astronomii to bylo zarážející, ale příjemné zjištění.

V dáli se objevila světla přijíždějícího vlaku. Chvíli jsem tápal, než jsem uslyšel povědomé hlasy mých kamarádů z expedice. Přisedl jsem si tedy do jednoho z kupé, které svým vzhledem připomínalo spíše muniční sklad než lůžkové kupé. Cesta v družném hovoru rychle ubíhala, ale po chvíly nás přece jen zmohla únava. Pohodlí nic moc, ale pozdě v noci dá člověk za vděk i horším místům, než je vlakové kupé.

První zajímavý zážitek z cesty mě čekal na slovensko - maďarských hranicích, kdy jsem po příchodu celníka strávil deset minut tím, že jsem hledal cestovní pas. Do té doby jsem totiž žil v přesvědčení, že jsem jej při prvním přestupu hranice nechal ležel vedle sebe. Celník měl naštěstí dostatečnou trpělivost a tak jsem za jeho občasných ironických komentářů, že si alespoň prohlédnu ambasádu, než mě vrátí do Čech, pas úspěšně našel. Byl na místě, kde bych jej nejméně očekával. Sám jsem se podivil, jak jsem pořádný, když jsem jej po přestupu hranice uložil do složky, aby se nepokrčil... No nic, budu si to pamatovat pro příště.

Průběžným pohledem z vlaku jsem se ujišťoval, že má předpověď, že se strefíme mezi fronty, zatím vychází. Byla nádherná noc. Jedna z nejhezčích, které jsem kdy viděl. Obloha byla dokonale tmavá a hvězdy byly vidět i nízko nad obzorem. Tu a tam oblohou prolétla Perseida.

Pomalu svítalo a my s hrůzou zjištovali, že se nad námi stahují mraky. Duha, těsně po východu Slunce byla sice působivá, nicméně to nebyla příliš dobrá předzvěst jasné oblohy. A skutečně. Během pár minut přišla dokonalá deka. Nimbostratus nás obdařil vydatným deštěm a my ztratili poslední zbytky naděje.

Zastavili jsme na odstavné koleji nádraží Balatonfoldvaru. Venku pršelo. Jen tak jsme seděli a povídali si. Padali různé návrhy. Já jsem v dobrém rozmaru slíbil prvnímu člověku, který uvidí díru v mracích, jedno jablko z vlasních zásob. Vím, není to mnoho, ale byla to v tu chvíli jediná věc, kterou jsem se mohl uklidnit. Pojídání jablek ve stresových situacích se mi velmi osvědčilo. Jarda Kareš pak přisadil a slíbil, že pokud něco uvidíme, koupí dva šampusy.

Netrvalo ani deset minut a kolega Dvořáček, který se v tu dobu nacházel u okna, hlásil, že od severozápadu jde díra v mracích. Zprvu jsem mu nevěřil, ale poté, co jsem se přesvědčil o pravdivosti jeho slov, jsem nabyl nové naděje a pozbyl jabko. Začali jsme vynášet dalekohledy. Ještě stále nebylo jasné, zda něco uvidíme, ale každopádně to bylo lepší než sedět v kupé a sledovat šedou oblohu. Do prvního kontaktu zbývalo ještě tři a půl hodiny. Pořád chodily mraky. Nalepili jsme do dalekohledů filtry a připravili pozorování. Lidé se chodili dívat na sluneční skvrny, ptali se na různé otázky nebo se jen tak potulovali po okolí.

S blížícím se prvním kontaktem se nervozita, alespoň co se týče mě, silně zvyšovala a chvílemi jsem se k radosti shromážděných přestával ovládat. Byla to krize. Díval jsem se na oblohu a doufal, ne věřil. Musí to vyjít.

Půl hodiny před prvním kontaktem se lidé začali pomalu vracet. Mezitím jsem si přivydělal prodejem brýlí na pozorování Slunce. Nervozita sílila. Tři minuty před prvním kontaktem jsem přešel k Sometu binaru. Zahleděl jsem se na v tu chvíli ještě dokonale kruhový sluneční kotouč. Čas vypršel a já jsem stále nic neviděl. Pak jsem si všiml, že se na horním pravém okraji Slunce nepatrně vyrovnalo. Po chvilce se úsečka mírně zakulatila a já s lehkým mrazením v zádech vykřikl : "Je to tady...". Za pár sekund mohli i lidé, pohlížející na Slunce okem, uvidět to, co já v dalekohledu. Propukla první vlna nadšení.

Po celou dobu, kdy Měsíc pomalu ukusoval Slunce, jsem měřil ve stále se zkracujících intervalech teplotu vzduchu v 20 cm nad zemí. S měřením jsem začal už ráno v 8:53 hodin LSEČ. Říkal jsem si, že i v případě nepřízně počasí budu mít nějaké výsledky.

Měsíc už zakryl vetšinu slunečních skvrn na jihozápadním okraji disku, když jsem si, asi čtyřicet minut před druhým kontaktem povšiml, že krajina v okolí dostává podivný nádech. Jas byl stále stejný, jen ta barva se měnila. Nedovedl jsem ale popsat, jakou barvu má sluneční světlo, a proto jsem se ptal lidí kolem. Z nejrůznějších názorů mě nejvíce sedla šeď. Ano, byl to zvlášní, slabě šedý odstín světla. Za pár minut už o tom nebylo pochyb, všimli si toho všichni. Teploměr ukazoval, že teplota pomalu začíná klesat...

Zanedlouho jsem uslyšel nadšené volání několika pozorovatelů : "Srpečky, pojďte se podívat na srpečky." Přešel jsem od dalekohledů k nedaleké silnici, která sousedila se zelenou plochou, na které jsme pozorovali, a pohlédl jsem do stínu stromů. V místech, kudy přes listy prosvítalo Slunce, byl jeho kotouč vykousnut Měsícem, tak, jak tomu bylo právě na obloze. Těch srpků byly desítky, stovky, byly všude kolem, kde člověk jen zahlédl stín stromu. Zdokumentoval jsem tento jev a přešel zpět.

Ve 12:23 LSEČ, necelou půlhodinu před druhým kontaktem, jsem přestal potřebovat teploměr k tomu, abych zjistil, že se ochladilo. Přes oblohu opět táhly směrem od Balatonu mraky, které do mysli vnesly nepokoj. O tři minuty později jsem ale k mému úžasu zjistil, že se mraky, vznikající konvekcí začínají v chladnoucím vzduchu rozpadat. Proudění též nasvědčovalo tomu, že by k nám měla do doby druhého kontaktu přijít směrem od Balatonu jasná obloha.

Zrovna ve chvíli (zhruba kolem 12:35 LSEČ), kdy jsem lidem ukazoval, jaký je profil měsíčního povrchu, kde budou vidět Bailyho perly a co bude během zatmění viditelné na obloze, jsem v záři mizejícího Slunce uviděl planetu Venuši. Sdělil jsem to lidem okolo a za chvíli už o ní řetězovou reakcí věděl každý.

Na faktu, že jsem viděl Venuši ve dne, by nebylo nic až tak zvláštního, ale vzhledem k tomu, že se Venuše momentálně nacházela v dolní konjunkci se Sluncem a tedy byla dost úhlově blízko, to byla pozoruhodná skutečnost.

Druhý kontakt se kvapem blížil. Krajina měla odstín ocelové šedi. Velmi zvláštní, když si člověk uvědomil, že se opravdu děje něco, co nikdy nezažil a co již také nikdy nezažije. Uvědomil jsem si, jakou asi hrůzu museli mít ze zatmění lidé v pravěku a starověku. Opravdu to bylo velmi působivé.

Poslední minuta před druhým kontaktem. Dívám se do triedru na uzoučký pozůstatek Slunce. Srpek se pomalu měnil v úsečku. Sejmul jsem kryt z druhého, filtrem nechráněného objektivu triedru, a připravil se. Pohledem do okolí jsem zjistil, že se ve vzduchu vznáší hejna komárů, kteří se popásají na teplokrevných pozorovatelích. Nikomu to ale nevadilo. Všichni hleděli na oblohu a očekávali velké finále. Je skoro jasno.

Poslední okamžiky jsem se díval okem přes tmavý filtr. Ve chvíli, kdy se na okraji Měsíce rozzářily Bailyho perly, se prudce zešeřilo a na západní straně Slunce jsem uviděl první paprsky korony. Pak Slunce umřelo. Chvíli jsem zůstal jen tak hledět. Mrazilo mě v zádech asi jako teď, když si na celou věc vzpomínám a píšu o ní.

Obloha zešedla a ztmavla. Na nebi se objevily hvězdy. Všemu vévodila jasná Venuše. Obzor na severu a jihu doslova hořel. Jasná červená barva, která vyplňovala oblohu až do výšky asi dvaceti stupňů nad severem i jihem byla neklamnou známkou toho, že necelých 80 kilometrů od nás, vidí na obloze úzký srpek Slunce, který si svým svitem probíjí cestu až k nám. Kousek od Slunce západním směrem byl v koroně utopený Merkur.

Přiskočil jsem k fotoaparátu a fotil. Nevím ani kolik expozic. Učinil jsem nepříjemné zjištění, že blízko slunečního disku prochází jedna z trolejí. "Sakra", sykl jsem jen tak a pohodil stativ s foťákem o třicet centimetrů dál. Vždyť jsem si to před tím tak naplánoval. V tom zmatku jsem ale zapomněl, že Slunce se za čtvrt hodiny posune do míst, kam mířil objektiv. No, to bude pro příště...

Udělal jsem pár fotek a posunul oko k okuláru triedru. To co jsem spatřil se nedá popsat slovy. Jemné řasy protuberancí, z níž nejvýraznější se nacházela na západním okraji spolu s jemnou strukturou korony a atmosférou celého úkazu. Velmi emocionálně působivé. Nedá se to opravdu popsat. Něco tak krásného a nádherného jsem v životě neviděl.

Pak jsem uviděl, jak západní okraj Měsíce jasní a světlá. Přišla chromosféra. Rychle jsem sundal oko z okuláru a podíval se na oblohu. Do prvních paprsků Slunce, kdy ještě nad východním okrajem svítilo do šera několik koronárních paprsků, začala obloha rychle světlat. Obzor se pomalu vracel do původních barev a já jsem uviděl, jak se směrem na východ žene kužel měsíčního stínu. Dav propukl v jásot. Nikdo neskrýval své pocity. Bylo to opravdu skvělé. Já jsem se také v euforii začal chovat spontánně. Vím, že jsme křičeli a radovali se.

O fázy mezi třetím a čtvrtým kontaktem již většina lidí nejevila zájem. Není divu. Nedá se to srovnat s úplným zatměním. Zůstalo jen pár jedinců a veverka, která celé zatmění pozorovala ze stromu. Asi se na něj ukryla ve chvíli, kdy jsme vynášeli dalekohledy a potom, až bylo všude kolem plno lidí, nemohla dolů.

Po čtvrtém kontaktu, kdy Slunce nabylo tvaru kotoučku, se vše vrátilo do starých kolejí. Skoro to až vypadalo, jako by se vůbec nic nedělo...

Zbytek času do odjezdu vlaku jsme strávili u Balatonu, do jehož šedavě nazelenalých vod se někteří namočili. I já jsem smočil nohy, ale pak jsem se znovu detailněji podíval, "do čeho to vlastně lezu" a raději jsem od svých plánů upustil.

Cesta zpět proběhla bez problémů. Udělali jsme si takovou menší oslavu - dva slíbené šampusy, jejichž obsah nepřevyšoval teplotu okolí spolu s několika dalšími lahvemi po celodenním hladovění udělaly své. :-)) A tak nebyla nouze o zábavu. Měli jsme si o čem vyprávět, zážitky byly opravdu silné. Ještě ráno by nikdo nevěřil tomu, co všechno zažijeme. Vždyť jsme měli mít nejhorší počasí v celé Evropě. Dodnes nevím, čím jsme si to vysloužili, ale faktem je, že se přepověď otočila - ve Francii a Německu pršelo, v Rakousku také, a vyšlo to jen v Maďarsku.

Děkuji všem, co v tom počasí mají prsty...

Na závěr uvedu mé výsledky z měření průběhu teploty vzduchu během zatmění. Zejména na začátku pozorování byla obloha pokryta oblačností. Od 11:15 lze podmínky považovat za konstantní.

Na grafu je velmi pěkně vidět "setrvačnost" vzduchu. Začalo se ochlazovat až půl hodiny po prvním kontaktu, minimum vyšlo o dvě minuty později než byl třetí kontakt.

Myslím, že se experiment celkem vydařil. Co se týče fotografie, budu příště dělat i kratší expozice, neboť na fotografiích není vidět struktura vnitřní korony. Naopak fotografie zachycuje koronu do vzdálenosti si šesti slunečních poloměrů. Je dobře patrné, že korona o letošním zatmění měla kruhový tvar, tak charakteristický pro zatmění v maximu slunečního cyklu. Patrná je též severní a jižní koronární díra.

OBSAH

tisk

Michal Prorok

Zhruba dvě třetiny hvězd žije ve dvojhvězdách nebo ve větších skupinách. Některé z nich, přestože se nám jeví v dalekohledu jako velmi blízké, jsou od sebe v prostoru natolik vzdálené, že je jejich pohyb kolem společného těžiště zcela vyloučen. Ty pak nazýváme optickými dvojhvězdami (Jirka D. preferuje název iluzorní). Také je však nezbytné vzpomenout tzv. pohybové dvojice, tj. stálice, jež sice neobíhají kolem společného těžiště hmotnosti (a nebo v době mnoha tisíc roků a více), nicméně spolu putují stejným směrem v kosmickém prostoru. Mají tedy stejnou tzv. radiální rychlost a vlastní pohyb. Zřejmě se jedná o pozůstatky po řídkých otevřených hvězdokupách.

OBSAH

tisk

Marek Kolasa

Prvního dubna 1995 chytil tehdy již obrýlený Hubblův dalekohled do svého ohniska objekt číslo 16 Messierova katalogu. Že nešlo o žádný aprílový žertík, se za nějakou dobu přesvědčila odborná i laická veřejnost. Myslím, že se mnou budete souhlasit, že tehdy vznikl jeden z nejhezčích snímků z galerie HST. Fantasticky a tajemně vyhlížející barevný obrázek se tehdy objevil snad ve všech novinách jako "Sloupy stvoření". Přízračně temné útvary na snímku byly popisovány také jako "stolové hory", "sloní choboty" nebo "korálové útesy". Pokud zapojíte svou fantazii, můžete v nich vidět skutečně leccos. Mně osobně to nejvíc připomíná nějaká tančící strašidla.

OBSAH

tisk

Lukáš Král

Planety - Merkur - koncem listopadu bude ráno na JV. Venuše - 20. srpna nastala dolní konjunkce se Sluncem, po celé období ji najdete na ranní obloze, nejlepší podmínky nastanou začátkem října, bude vysoko - za svítání přes 30 stupňů. Fáze bude od 0,1 začátkem září do 0,6 koncem listopadu. Mars - po celé období bude na večerním nebi, za soumraku asi 12 st. nad obzorem, průměr kotoučku kolem 7". Jupiter - bude pozorovatelný celou noc, vychází večer. Saturn - září celou noc kromě večera. Uran, Neptun - uvidíte je v první polovině noci v Kozorohu. Pluto je nepozorovatelný.

Tabulka přechodů Velké rudé skvrny středem kotouče Jupiteru (časy jsou v UT!!!):
Spočítáno programem Extrem2 s přesností na několik minut.

30./01.09	03.02	16./17.10.	20.16	01./02.11.	23.25	17./18.11.	02.36
01./02.10.	22.53	17./18.10.	02.03	02./03.11.	19.17	18./19.11.	22.27
02./03.10.	18.44	18./19.10.	21.54	03./04.11.	01.04	19./20.11.	18.19
02./03.10	04.40	19./20.10.	17.45	04./05.11.	20.55	20./21.11.	00.06
03./04.10.	00.31	19./20.10.	03.41	05./06.11.	16.46	21./22.11.	19.57
04./05.10.	20.23	20./21.10.	23.32	05./06.11.	02.42	22./23.11.	15.48
05./06.10.	02.09	21/22.10	19.23	06./07.11.	22.33	22./23.11.	01.44
06./07.10.	22.01	22./23.10.	01.10	07./08.11.	18.25	23./24.11.	21.35
07./08.10.	03.48	23./24.10.	21.01	08./09.11.	00.12	24./25.11.	17.27
08./09.10.	23.39	24./25.10.	02.48	09./10.11.	20.03	25./26.11.	23.14
09./10.10.	19.30	25./26.10.	22.40	10./11.11.	01.50	26./27.11.	19.05
10./11.10.	01.17	26./27.10.	18.31	11./12.11.	21.41	27./28.11.	00.52
11./12.10.	21.08	27./28.10.	00.18	12./13.11.	17.32	28./29.11.	20.43
12./13.10.	02.55	28./29.10.	20.09	13./14.11.	23.19	29./30.11.	16.35
13./14.10.	22.46	29./30.10.	01.56	14./15.11.	19.11	30./01.11.	22.22
14./15.10.	18.37	30./31.10.	21.47	15./16.11.	00.58
14./15.10.	04.33	31./01.10.	17.39	16./17.11.	20.49
15./16.10.	00.24	31./01.10.	03.34	17./18.11.	16.40

Planetky - nejjasnější pozorovatelné planetky budou Ceres (ráno ve Lvu, 8 mag), Pallas (ráno, Lodní záď, 8 mag), Hebe (Orion, 9->8 mag), Iris (ráno ve Lvu, 9,5 mag) a Kleopatra (v Býku, max. 9,5 mag).
Zákryty hvězd Měsícem - Můžete se zkusit podívat na zákryt hvězdy HIP 1755 planetkou (2959) Scholl, který nastane 2. října. Hvězda má jasnost 7,1 mag, planetka 15.5 mag, takže při úspěšném zákrytu by vám hvězda měla zcela zmizet. Doporučený pozorovací interval je 20:52 - 21:13 UT. K vyhledání můžete použít přiloženou mapku, kterou jsem našel na Internetu a mírně upravil.
Meteory - 22. října mají maximum Orionidy, jejichž matkou není nikdo slavnější než vlasatice Halley, a které dosahují ZHR asi 25 meteorů za hodinu. Především ale nezapomeňte na úžasné Leonidy, které se nám letos možná chystají nadělit ještě hezčí podívanou než byla (údajně :-) loni. Maximum má nastat 18. listopadu ráno, ale po loňských zkušenostech mi určitě dáte za pravdu, že se vyplatí pozorovat už o něco dřív. Ale nebojte, stejně bude zataženo.
Zajímavé konjunkce - 30. září v pět ráno prošel Aldebaran jen asi 13 úhlových minut jižně od okraje Měsíce. Podobné nebeské divadlo nám tato dvě tělesa sehrají ještě 23. listopadu v deset večer, tentokrát mine Aldebaran Měsíc asi o 22 minut. Měsíc se dvakrát setká také s Venuší coby Jitřenkou, 5. října a 4. listopadu, vždy v uctivé vzdálenosti asi tří stupňů.
Deep-sky - tentokrát si můžete přečíst mé expediční Oko o M16, které by se mělo nacházet někde v tomto sešitku.

OBSAH

tisk

Lukáš Král

Vazeni pratele, ja, Leon a jeste nekolik dalsich pratel jsme prubeh zatmeni sledovali u Balatonu. Rano bylo jeste zatazeno a prselo. Ale stesti nam pralo a zatmeni jsme videli. Bylo to opravdu SKVELE!!! Jeden z nejkrasnejsich zazitku v mem zivote!

David Koval

UPLNE ZATMENI SLUNCE 11.8.1999
Dnes vecer se navratila uspesna expedice SAROS III. z madarskeho Szegedu. Vsichni clenove, Vaclav Knoll, Vladimir Kocour, Vladimir Kocour ml., Josef Kujal, Martin Lehky, Petr Musil a Jan Vodrazka jsou v poradku. Jak uz se pomalu stava zvykem byl den zatmeni velmi zdramatizovan oblacnosti. Do hranicniho mesta Szeged jsme dorazili jiz v sobotu 7.8. a pocasi bylo naprosto skvele a naprosto odpovidalo predpovedim. Jasno a teploty pres tricet stupnu. Vecer 10.8. se vsak prihnala intenzivni bourka a za ni spousta frontalni oblacnosti, coz nepridalo na dobre nalade. Nasledujici rano, v den zatmeni, nas sice kolem 6. hodiny probudilo Slunicko, ale jeho svetlo nas dlouho netesilo a o hodinu pozdeji se rozpoutala dalsi bourka. Nicmene jsme nepropadli trudomyslnosti a kolem devate hodiny jsme se presunuli za deste na univerzitni hvezdarnu, kde nas jiz ocekaval jeji vedouci Karoly Szatmary. Tam jsme na madarske televizi videli v primem prenosu, ze na Balatonu je zcela jasno a ze toto jasno pomalu postupuje zapadnim smerem. Museli jsme se rychle rozhoudnout, do zacatku zatmeni zbyvaly jiz jen necele tri hodiny. Behem deseti minut jsme jednohlasne zvolili odjezd. Pro stejnou cestu se rozhodli i zastupci moravske metropole Brna, Dalibor Hanzl (Expresni Astronomicke Informace), Irena Vykoupilova (brnenska hvezdarna) a jeden kameraman, se kterymi jsme se nedlouho predtim planovane setkali na univerzitni koleji. Rozjeli jsme se tedy rychle zapadoseverozapadnim smerem. Asi po deseti kilometrech jsme vyjeli z deste a nad zapadnim obzorem se objevila svetla prouzka a triedrem se dalo odhadovat, ze by mohla mit barvu modrou. Po dalsich deseti kilometrech bylo jiz zrejme, ze se jedna o jasno a bylo take zrejme, ze jedeme spravnym smerem. Modry pruh nas jeste vice motivoval a nas mikrobusik uhanel po mistnich okreskach az 120 km rychlosti a v tesne zavesu se drzela na pokraji svych sil brnenska skodovka 105-ka. Obcas jsme se zaradili do leveho pruhu jako v Anglii a predjizdeli jsme vse co se dalo. Modro stoupalo cim dal tim vice od obzoru a pak najedno zacalo svitit Slunicko. Parada. Do zacatku zbyvala jeste trictvrte hodinka a tak nastal cas hledani vhodneho mista. Vsude kolem silnic bylo jiz mnoho odstavenych aut a vsichni montovali nejake ty pristroje a pripravovali se na zatmeni. My jsme zakotvili na okraji jeteloveho pole mezi obcemi PIRTO a SOLTVADKERT na odbocce smer TAZLAR asi 60 km od vychoziho mesta SZEGED. Jen jsme dokoncili nutne pripravy, zatmeni zrovna zacalo. Bylo to naprosto vypocitane. Behem castecne faze obcas presel nejaky ten mrak a bohuzel i behem zacatku uplneho zatmeni se pres Slunce valil posledni oblacek odchazejici hradby, ale na posledni 2/3 totalniho zatmeni a pote na cely vystup jsme meli naprosto krasne jasno a mohli jsme tak vse zdokumentovat. Snimky vsak pochopitelne jeste nemame vyvolane, ale pevne doufame, ze vyjdou a budeme se moci trochu venovat zpracovani. Jedine co zatim muzeme prohlasit jsou veci, ktere jsme videli zbezne na vlastni oci. Vzhledem k blizicimu se maximu bylo Slunicko velmi aktivni. Melo pro toto obdobi klasickou malou kruhovou koronu s minimalnim poctem velkych paprsku a na okraji tmaveho kotoucku bylo videt mnoho rudych protuberanci (loni pri zatmeni ve Venezuele byla jen jedna).

M. Lehky

JOJOJOJOJOJOJOJOJOJOJOJO. Vyslo to.
Ahoj. Zdravim Vas ve spolek. Pocasi nam pralo a tak jsme mohli vychutnat ten slastny okamzik uplneho a posledniho zatmeni slunce v tomto tisicileti.
Zatim ahoj.

Marek Podkul

OBSAH

tisk

Zajímavá pozorování

Dnes tady mám dvě pozorování, která se mi objevila ve schránce během prázdnin. Vzhledem k tomu, že tentokrát se Terminátor věnuje zatmění Slunce, trochu Pavlovi zafušuju do řemesla a první pozorování bude Měsíční.

Zdráv buď, pozemšťane, tak mě nedávno napadlo, že bych mohl taky přispět svou "troškou do mlýna" a poslat svá pozorování. Vzhledem k tomu, že se nám po Úpici jako tradičně vyjasnilo, přešel jsem od myšlenky k činům. Všechny (nebo naprostou většinu) deep-sky z oblohy smazal Měsíc a tak mi nezbylo nic jiného, než se podívat na něj. No a výsledek leží před tebou. Vím, že toho není moc. Bohužel mi ale nepřály podmínky a tak bude pokračování následovat příště. Příště znamená při dobrém počasí už dnes, neboť Měsíc vyjde až po půlnoci a tak se možná podívám na pár mlhavých obláčků. Zatím se měj. Doufám, že to přečteč - sláva dysgrafikům (ne, že bych mezi ně patřil). Těším se, až si na APO připijem na deltu Cefei. Vesmír s tebou.

Michal Prorok

Tolik z Michalova dopisu a vrhněme se tedy na jeho pozorování.

Newton 114/900 - zvětšení 120x, Ne/Po 25./26. 7. 98 23:30 - 00:30 LSEČ colgnitudo 63,6
Skoro jasná obloha. Jen tu a tam ciry. Původně jsem chtěl jít spát. Pak jsem si ale řekl, že se ještě projdu po Měsíci. Vytáhl jsem Newton a rozhlédl se po obloze. Náhle jsem jej uviděl. Byl tam - mezi mračny komárů svítil chladným svitem a dodával půlnoční krajině nádech tajemna. Vybral jsem si oblast východně od Mare Humorum, kde jsem na terminátoru uviděl několik kráterů. Pohledem do Rükla jsem je identifikoval a začal kreslit. Nelze ale použít více než 120násobné zvětšení, neboť je dost velký neklid vzduchu.

Největší krátery:

1	...	Vreta
2	...	Fourier
3	...	Henry Fréres
4	...	Heny
5	...	Cavendish
6	...	de Gaspadis

OBSAH

tisk

Marek Kolasa