| Číslo 99. | 2000 | Únor |
OBSAH:
Jak je to s chřipkou?
Zodiakální světlo
Počítačové oko
Stručná historie výzkumu hvězd
(pokračování z minulého čísla)
MEDFORM - něco pro proměnáře
Astrometeorologieaneb křivolaká cesta předpovědí počasí...
NGC 752
Jak se pozná správný pozorovatel deep-sky
- přepracované a doplněné vydání
Noc bohyně Seléné
Náš web - www.ian.cz/APO
Trpasličí tipy na březen a duben
Zajímavá pozorování
Zaběhněte si Messierův maratón! (zvláštní číslo BT 99,5)
Určitě jste si nemohli nevšimnout zpráv o nastupující či probíhající chřipkové epidemii v celé Evropě (možná jste byli i její součástí). Proto mě zaujala jedna "chřipková teorie" mající co do činění s astronomií. Připadla mi zajímavá a proto vám ji předkládám na stránkách Bílého trpaslíka.
Astronomové Fred Hoyle a Chandra Wickramasinghe vytvořili teorii, která tvrdí, že planety jsou "osety" z vesmíru pomocí komet, které přinášejí bohaté zásoby látek.
Hoyle věří, že veškeré viry, a dokonce i bakterie dopadají po celou dobu na Zemi z kometárního prachu. Vzpomeňte si, že naše dráha kolem Slunce
nás pravidelně provádí skrz staré chvosty komet. Hoyle uvádí některá podezřelá spojení mezi vypuknutím různých nemocí a dobou střetnutí se zbytky komet.
Lékařská věda o epidemiologii obsahuje i statistické studie infekčních nemocí a jejich rozšíření. Lékaři jsou často zmateni podivným zeměpisným výskytem a rozšířením různých nemocí. Člověk by očekával, že se virová infekce rozšíří z jednoho "horkého místa". Ve skutečnosti však vypuknutí mnoha rozsáhlých virových a bakterologických nemocí neodpovídá tomuto schématu. Dobrým příkladem je pandemie "španělské" chřipky v letech 1918 - 19, která zabila milióny lidí po celém světě. V květnu 1976 zkoumal lékařský časopis New England Journal of Medicine její smrtonosné geografické rozšíření:
"Tato nemoc se na jedné straně objevila ve stejný den ve velice rozšířila na relativně krátké vzdálenosti. Byla zjištěna ve stejný den v Bostonu a Bombaji, ale trvalo jí tři týdny, než se rozšířila do New Yorku, bez ohledu na fakt, že mezi Bostonem a New Yorkem existuje oboustranné, značně rozsáhlé denní dojíždění do zaměstnání."
Hoyle si myslí, že ví proč. Nemůžeme jednoduše uvěřit slovu pouhého astronoma, že se v infekčních statistikách lékařské profese děje něco nepatřičného. Samotní lékaři však často hlásí podobně nezvyklá zjištění. Některá další zajímavá rozšíření nemocí jsou podrobně popsána v učebnici The Common Cold, kterou v roce 1965 napsal Christoper Andrewes. V jedné kapitole knihy píše o tom, jak nizozemský lékař J. J. van Loghem prováděl statistický výzkum starých lékařských zpráv a shromažďoval písemné zprávy obyčejných občanů, aby mohl prozkoumat epidemiologickou historii rozšíření obyčejné chřipky. Van Loghem zjistil, že zmapování jejího rozšíření je velice složité, ale že se určité všeobecné izolované trendy neustále
opakují v oblastech rozsetých po celé zemi.
"Vznik a zánik chřipkových epidemií probíhá v mnoha místech takřka shodně. V žádném případě to nelze vysvětlit kapénkovou nákazou."> Loghem poznamenal, že "taková zjištění nejsou neobvyklá. S podobnou věcí už přišli pracovníci ve Spojených státech."
Hoyle má své vlastní astronomické vysvětlení. Argumentuje tím, že chřipkové epidemie i mnohé jiné nemoci jsou rozšiřovány kometami, které se v horních vrstvách atmosféry rozpadnou. Než se mikroorganismy dostanou na zem, roznesou je větry na velké vzdálenosti. Odtud současný výskyt infekce na velice vzdálených místech. Hoyle věří, že ne všechny dárky z komet byly tak ošklivé. Fragmenty virových látek nějakým způsobem napomohly rozvoji DNA i celkové evoluci na Zemi. Hoyle předpokládá, že některé virové infekce mohou být "nepodařenými" směsicemi molekulárních entit ze Země a z komet. Několik takových směsí mohlo mít v minulosti úspěch a přispělo zase naopak k evolučnímu procesu. Velká většina látek z komet se dostane do našeho okolí bez povšimnutí a pouze náhodně nám může nějaký její druh způsobit vážné zdravotní problémy.
O jiných dalších teoriích a také o dobývání planety Mars se můžete dočíst v knize "Řeky na Marsu" Pierse Bizonyho ze které byl vybrán i tento úryvek.
| OBSAH | tisk | Marek Kolasa |
Zodiakální světlo
Vzhledem k tomu, že se pomalu blížila podzimní rovnodennost, napadlo mě, že bych se mohl někdy v ranních hodinách pokusit pozorovat úkaz, který je v našich zeměpisných šířkách poměrně vzácný. Tím úkazem, který máme možnost sledovat jen dvakrát do roka, je zodiakální světlo.
V souvislosti s tím mi vyvstalo na mysl, že jsem o tomto jevu četl v literatuře zatím poměrně málo a tak jsou mé znalosti o tomto úkazu relativně kusé. Pustil jsem se tedy do pátrání a zde vám předkládám vše důležité, co jsem o tomto jevu zjistil.
Zodiakální světlo je sluneční světlo rozptýlené na drobných prachových částicích, které leží podél roviny ekliptiky. Nejčastěji je viditelné jako slabá zář trojúhelníkového tvaru. Rozprostírá se podél ekliptiky a začíná u Slunce.
V rovníkových krajích je zodiakální světlo pozorovatelné po západu nad západním obzorem a ráno, před východem Slunce, nad východním obzorem. V našich zeměpisných šířkách je na tento jev nejlepší výhled na západním obzoru večer, v době jarní rovnodennosti, a nad východním obzorem v ranních hodinách v době podzimní rovnodennosti. V tu dobu má totiž ekliptika vzhledem k obzoru největší sklon a tak se slabá záře neztratí v atmosférickém zákalu nízko nad obzorem.
Zodiakální světlo lze popsat jako světelný kužel s širokou základnou, obklopující Slunce, vedoucí podél ekliptiky (zodiaku) po celé obloze, přičemž jeho jas klesá s rostoucí úhlovou vzdáleností od Slunce. Jen pár stupňů od tzv. "antisolárního" bodu, což je směr spojnice Slunce-Země, promítnuté dále za Zemi, však jas opět roste. Toto místo je centrem tzv. "protisvitu". Protisvit na obloze vypadá jako světlá skvrna průměru 10° - 20°.
Zodiakální světlo je jediným přímo pozorovatelným úkazem rozptylu slunečního světla způsobeného meziplanetárním prachem. Zvýšení intenzity jasu v místě protisvitu je důsledkem zpětného rozptylu slunečního světla z tohoto směru. Opticky tenké mračno prachu, složené z částic o poloměru 10-5 cm - 10 -11 cm rozptyluje záření velmi silně v původním směru fotonů (tzv. Tyndallův rozptyl), ale také ve směru přesně opačném. Naopak nejmenší rozptyl nastává ve všech jiných směrech. Také proto je "most" spojující na obloze centrum zodiakálního světla u Slunce s místem protisvitu téměř nepozorovatelný a bylo velmi obtížné prokázat souvislost zvířetníkového světla s protisvitem. Jedna z teorií, vysvětlující původ protisvětla připouští, že by tento efekt mohl být průvodním jevem "chvostu" zemské atmosféry protažené tlakem slunečního záření do kosmického prostoru. Jiná zase vychází z předpokladu, že protisvětlo vzniká rozptylem záření na meziplanetárním prachu, nahromaděném v jednom z libračních bodů systému Země - Slunce, ve vzdálenosti asi 0,01 AU směrem od Slunce.
Důkaz o tom, že zvířetníkové světlo vzniká rozptylem slunečního světla pevnými zrnky prachu, získali vědci jednoduše pomocí spektroskopu. Porovnáním spektra zodiakálního světla a spektra Slunce se ukázalo, že obě jsou prakticky totožné - kromě barvy se shodoval též počet a typ spektrálních čar. Díky skutečnosti, že k odrazu světla dochází jen v případech, kdy mají odrážející částice velikost blízkou vlnové délce světla se okruh možných původců záhadného svitu omezil jen na dva kandidáty. Prvním z nich byla mikroskopické zrnka prachu (velikost řádově 1 - 10 nm), druhým možným adeptem chaoticky se pohybující elementární částice - elektrony, které také velmi účinně odrážejí světlo.
V letech 1836 - 1842 nashromáždil francouzský astronom Leverrier asi 200 pozorování Merkuru, vykonaných na hvězdárně v Paříži. Z těchto pozorování zjistil, že perihélium Merkuru vykonává kolem Slunce kruhový pohyb. Vědci jeho doby našli odpověď v poruchách způsobovaných přitažlivostí ostatních planet. Leverrier byl však puntičkář a tak zjistil, že nepatrný zbytek v pohybu perihélia (asi 40" za století) nelze poruchami ze strany planet vysvětlit. Přišel tedy k závěru, že jediným možným vysvětlením je existence dosud neznámé intermerkuriální planety - zvané prozaicky Vulkán. Od hypotézy je k teorii ještě daleká cesta vedoucí přes důkazy. A tak nastala divoká honba za Vulkánem. Byl hledán při slunečních zatměních a když se ukázalo, že i pozorování průchodu Vulkánu přes sluneční disk, které mělo nastat na první jarní den - 22. 3. 1877 je negativní, museli vědci přijít s novou hypotézou.
J. Kleczek: Vesmír kolem nás
J. Sadil: Planety (Orbis 1963)
Kolektiv autorů: Encyklopédia astronómie (Obzor, Bratislava 1987)
Z. Kopal: Vesmírní sousedé naší planety (Academia, Praha 1984)
V. Vanýsek: Základy astronomie a astrofyziky (Academia, Praha 1980)
Internetové zdroje
| OBSAH | tisk | Michal Prorok |
Počítačové oko
Každý už určitě viděl některý z mnoha dílů sci-fi seriálu StarTrek. Seznámil nás s novými postavami, z nichž jsem si vybral Sedmou z devíti. Jde o pozemskou dívku, kterou "asimilovali" Borgové, rasa kybernetických vojáků, kteří dobývají jiné planety a zotročují (asimilují) jejich obyvatele. Sedmou jsem si nevybral kvůli atraktivnímu vzhledu herečky Jerry Ryanové, ale pro její zvláštní spojení elektroniky s lidskými orgány. Její krev obsahuje "borgské nanosondy", přes zvláštní nervová zakončení v rukou se může napojit na počítač a vrcholem všeho je "neurální tranceiver a kortikální implantát". Pro někoho mohou tato slova znít cize a příliš
moc sci-fi, ale něco přece jen může být realita. Např. zařízení, které osoby v seriálu používají pro transport na jiné místo prostřednictvím paprsků energie, již dnes existuje. Sice v poněkud menší podobě a navíc umí převést "jen" paprsek jiného světla, ale funguje.
| OBSAH | tisk | Martin Vilasek |
Stručná historie výzkumu hvězd (pokračování z minulého čísla)
Krize v interpretaci pozorovaného záření kosmických objektů Na vysvětlení tohoto chování byla tehdejší fyzika krátká. Předznamenává to prohlubující se krizi, kdy zejména pro spektroskopická pozorování chyběla interpretace - jednoduché spektroskopické zákony Kirchhoffovy už nedostačovaly. Rozhodný pokrok nastal až počátkem 20. stol. - kvantová mechanika, částicová fyzika, záření absolutně černého tělesa. V 19. stol. jen náznaky řešení. Už 1869 J. N. Lockyer a chemik E. Frankland (1825-99) pokusně prokázali, že vzhled spektra závisí nejen na jeho chemickém složení, ale i na hustotě a teplotě zářícího materiálu. Rozšíření Kirchhoffova zákona: každý prvek má charakteristické čárové spektrum, přičemž ovšem přítomnost čar a jejich intenzita závisejí na fyzikálních podmínkách, v nichž plyn září. 1873 vede Lockyer řadu experimentů se spektry různých plynů v plameni, elektrickém oblouku a elektrické jiskře. Spektra těchže par se vzhledem k různé teplotě od sebe liší. V chladnějším plynu se vyskytovaly pásy molekul, pak se spektrum zjednodušilo jen na čárová a i ta se měnila. Lockyerovo vysvětlení je následující: molekuly se nejprve štěpí na atomy, ty pak opět na ještě jednodušší - protoatomy (např. čáry H a K ve spektru podle něj náležejí "protovápníku"). Znepokojující, že např. u železa by takových jednodušších "protoželez" muselo být nejméně 12! Navíc byl tento koncept v rozporu s jinak bezchybnou periodickou soustavou prvků, kterou 1869 publikoval D. I. Mendělejev (1834-1904). Lockyerova domněnka v sobě obsahovala zárodek teorie ionizace prvků. Cenný byl i poznatek, že se bleskové spektrum Slunce liší od normálního, což Lockyer správně interpretoval tak, že vzniká v oblastech s vyšší teplotou (jiskrové spektrum). Dnes víme, že je to spektrum svrchní sluneční atmosféry - chromosféry - vrstvy řidší, ale teplejší než fotosféra. Astrofyzikové Slunce sice nepokročili nijak daleko v interpretaci slunečního spektra, získali však spoustu cenného pozorovacího materiálu: např. v letech 1886-95 na základě vlastních měření sestavil americký fyzik H. A. Rowland (1848-1901) atlas se 14 tisíci čar Fraunhofferova spektra. Další oblastí výzkumů bylo spojité spektrum Slunce, jeho zářivý výkon a povrchová teplota. Ke zjištění zářivého výkonu tělesa bylo nutno změřit tzv. sluneční konstantu K, zářivý výkon procházející 1 m2 kolmo postaveným k paprskům Slunce. První primitivní bolometr použil 1837 francouzský fyzik C. Pouilet (1790-1868), téhož roku měření zopakoval J. Herschel v Kapském Městě (Slunce v zenitu). Třebaže šlo spíše jen o hrubé odhady, dostali se docela blízko k dnešní hodnotě: K = 1326 W . m2. Dokonalejší bolometr zachycující záření v širokém oboru spektra sestrojil 1880 americký fyzik Langley. Aby se minimalizovaly ztráty v zemském ovzduší, měřilo se ve vysokých horách - nejhodnotnější výsledky získali 1900 Abbot a Wilsing. Při známém úhlovém poloměru slunečního kotouče bylo možné vypočítat i zářivý výkon vystupující z jednotky plochy Slunce. Ten by měl úzce souviset s teplotou. Jak? Názory se různily: Podle Newtona by obě veličiny měly být přímo úměrné. Odtud Waterson odvodil povrchovou sluneční teplotu na 7 milionů stupňů, Secchi došel dokonce k 10 milionům. Naproti tomu Dulong a Petit soudili, že výkon závisí na teplotě exponenciálně - ti obdrželi teploty Slunce mnohem nižší: 1500 °C, což ovšem je v rozporu s tím, že železo, které je na Slunci prokazatelně v plynné podobě, taje při 2500 °C!Vše rozhodl pokrok teoretické fyziky. V roce 1879 nalezl rakouský fyzik J. Stefan (1835-93) správný vztah mezi zářivým výkonem vysílaným 1 m2 povrchu zahřátého na absolutní teplotu T. Energetické úvahy nutně vedou k principiální otázce, z jakých energetických zdrojů Slunce čerpá svou energii na záření? První hypotéza, kterou formuloval už v r. 1848 J. R. Mayer, že jde o kinetickou energii uvolněnou při dopadech meteoritů, se brzy ukázala jako neudržitelná. K zajištění pozorovaného zářivého výkonu hvězdy by bylo zapotřebí tolik impaktů, že by tím velmi silně rostla hmotnost hvězdy. Nárůst by byl snadno měřitelný např. ve zkracování doby oběhu planet ve sluneční soustavě a ve skutečnosti nepozorovaný nárůst hmotnosti Slunce. Lépe byla propracována teorie kontrakční vyslovená fyzikem a fyziologem H. von Helmholtzem (1821-94). Ten uvažoval takto: Hvězdy jsou koule žhavého plynu držené pohromadě vlastní gravitací. Takové těleso nutně září a energii na toto záření čerpá z energie potenciální, či chceteli vazební. Hvězda se tak musí smršťovat. Polovina uvolněné potenciální energie ve hvězdě zůstává a zvyšuje její teplotu, druhá polovina se vyzáří. Zmíněný koncept dobře souhlasil s tehdy všeobecně přijímanou představou P. S. Laplaceho (1749-1827), že Slunce i planety vznikly smrštěním zárodečné mlhoviny. Stáří Slunce při dnešním výkonu L: 3,1x106 let,při přesnějším propočtu vyjde potenciální (gravitační) energie dnešního Slunce E = 6,6 x1041 J, čímž se asi o 10 % doba života Slunce ještě prodlouží. To nebylo v té době nijak v rozporu s představami o stáří Země - L. Kelvin udával asi 40 milionů let. První představy o stavbě a vývoji hvězd Při úvahách o povaze hvězd se snažili astrofyzikové 19. století uplatnit své představy o Slunci mírně modifikované tak, aby se tu ještě nějak daly vysvětlit rozdílnosti vzhledu jejich spekter. Zakladatel hvězdné spektroskopie W. Huggins (1864) soudil, že vlastní tělesa všech hvězd jsou v zásadě stejná, rozdílné jsou jen atmosféry a jejich chemické složení. Bílé hvězdy jsou skutečně z vodíku, žluté a červené jsou složeny převážně z kovů. V Plejádách jasné hvězdy vodíkové čáry - zřejmě protože vznikly z vodíkové mlhoviny. Bohužel většina hvězdokup svědčí o opaku - najdeme v nich hvězd různého typu, tj. i složení. 1865 - opačný názor vyslovil F. Zöllner: žluté a červené hvězdy byly původně bílé, ale vychladly. Předpokládal tedy již jistý vývoj. H. Vogel (1841-1907), který podle této hypotézy upravil i Secchiho spektrální klasifikaci, se vyslovil určitěji: bílé hvězdy jsou mladé, žluté již vydaly část zásob své energie a červené jsou hvězdy dohasínající. Vážnou podporu vývojovému výkladu hvězdných spekter přineslo zdokonalení spektrální klasifikace, pro něž Secchiho třídění (4 typy) se ukázalo jako příliš hrubé. Ukázalo se, že převážnou část spekter lze seřadit do spojité posloupnosti, v niž bylo nutno vytvořit ještě podtřídy, neboť klasifikace byla vždy hrubá. Nejpřirozenějším vysvětlením je, že tu jde o projev plynulého vývoje hvězd mezi spektrálními třídami. Ve shodě s Laplaceovým paradigmatem si astronomové představovali, že hvězdy vznikají kondenzací mlhovin - viz třeba mlhovina v Oriónu - ve spektru mlhoviny čáry vodíku, helia a "nebulia". Jak se vytvoří hvězda je bílá, obsahuje jen vodík a helium. Ochlazováním se objevují páry kovů. Začíná se vytvářet silná atmosféra, která hvězdu stíní zejména ve fialové a modré části jejího spektra. Odmodráním se hvězda mění ve žlutou a později v červenou. Červené hvězdy musejí mít rozsáhlou a hustou atmosféru - děje se s jejich světlem totéž, co se Sluncem těsně nad pozemským obzorem. Domněnka dostala podporu, jakmile bylo možné z pohybu hvězd ve dvojhvězdách soudit na jejich hmotnosti. Například vyšlo najevo, že "vývojově mladší" Sirius je o dost řidší než Slunce. Hvězdy postupně houstnou, zmenšují se a chladnou. Vyskytly se však i potíže: oranžový Arktur by měl být starší než Slunce, přesto bylo zjevné, že je tato hvězda řidší než Slunce! Vysvětlení se našlo - Arktur údajně vznikl v oblastech, kde chyběl vodík, vytvořila se tak u něj hned kovová atmosféra, ačkoliv jde o hvězdu ve skutečnosti mladší. N. Lockyer ale 1887 nalezl pro Arktura méně krkolomné vysvětlení. Měl k dispozici hvězdná spektra spolu s laboratorními spektry pořízenými pro různé teploty. Správně tak oklasifikoval hvězdy bílé a modré jako nejteplejší a červené jako relativně chladné. Arkturus sám měl teplotu sluneční skvrny. Proč by měly být hvězdy na začátku své kondenzace hned nejteplejší? Nemohly by se kontrakcí nejprve zahřát a pak pomalu chladnout? Podle Lockyera tedy vývoj začíná rozsáhlými řídkými a chladnými červenými obry, které kondenzují a zahřívají se, až přejdou v bílé hvězdy. Ty jsou jakýmsi vrcholem - jsou nejteplejší a nejzářivější, pak následuje sestupná větev vývoje - hvězdy chladnou a ztrácejí se jako malé chladné červené hvězdy. Zpočátku narazila Lockyerova domněnka na odpor, neboť spektra zárodečných mlhovin a červených obrů se od sebe výrazně liší, časem nabývala stále větší vážnosti, aby pak byla náhle zcela a nadobro opuštěna. V poznávání vývoje hvězd však sehrála zcela klíčovou úlohu. Další pokrok ve fyzice hvězd byl podmíněn získáním dalších poznatků. Velkým přínosem byla soustavná spektrální klasifikace hvězd na Harvardově observatoři. Roku 1890 Pickering a Flemingová rozšířili dosavadní třídění na posloupnost spektrálních tříd od nejteplejších bílých A ... až po nejchladnější červené ...Q. Později A. C. Mauryová seznala, že některé třídy jsou nadbytečné, jiné je nutno v klasifikaci přesunout jinam. Vznikla tak oblíbená harvardská spektrální posloupnost: BAFGKM.
| OBSAH | tisk | Zdeněk Mikulášek |
MEDFORM - něco pro proměnáře
Během uplynulého roku jsem postupně a s mnoha přestávkami napsal program (zatím pro DOS), který jsem pojmenoval MEDFORM. Umožňuje pohodlné zpracování pozorování proměnných hvězd, u kterých je výsledkem pozorování okamžitá hvězdná velikost (tedy ne zákrytových), a k zapsání těchto pozorování do standardního formátu společnosti pozorovatelů Medúza. Výstupem programu je textový soubor s odhady v tomto formátu. I když třeba do Medúzy své odhady neposíláte, bude se vám program přesto hodit, poněvadž medúzovský zápis odhadů ve výstupním souboru je velmi přehledný a obsahuje všechny důležité údaje o odhadu.
Program vás zbaví například výpočtů juliánského data, vyhledávání hvězdných velikostí srovnávacích hvězd (bere je automaticky z databáze srovnávacích hvězd Medúzy, do které můžete přidat i vlastní hvězdy), provádí také interpolaci, a tedy sám určí z odhadů výslednou hvězdnou velikost proměnné. Při jeho použití proto vůbec nepotřebujete kalkulačku. Je vytvořen tak, aby uživatel musel zadat nejmenší možný počet údajů - zadáte pouze datum pozorování a odhady, vše ostatní za vás obstará program.
Další výhodou je, že MEDFORM si pamatuje hodnoty zadané při zápisu minulého odhadu (např. rok, měsíc, den), a nemusíte je proto zadávat při každém odhadu znovu, velice vám tedy usnadní práci, pokud zpracováváte více odhadů z jedné noci. Obsluha programu je velmi jednoduchá, stačí se řídit instrukcemi na obrazovce.
A kde jej seženete? Můžete si jej stáhnout na adrese:
http://www-troja.fjfi.cvut.cz/~lkral/medform3.htm
, kde o něm také najdete podrobnější informace a kontakt na mě. Pokud nemáte přístup k internetu, můžete mi poslat prázdnou disketu na adresu Lukáš Král, B. Smetany 454, 725 25 Ostrava-Polanka a já vám program zašlu touto cestou.
Úspěšné pozorování a mnoho ušetřeného času díky MEDFORMu přeje
| OBSAH | tisk | Lukáš Král |
Astrometeorologie aneb křivolaká cesta předpovědí počasí...
Nedávno jsem v literatuře narazil na zajímavou odnož astronomie, tedy přesněji řečeno, její starší sestry - astrologie. Tou odnoží byla pseudověda, spojující proměny počasí s hvězdnou oblohou - astrometeorologie.
Historie poznávání okolního světa mě vždy fascinovala a tak jsem se dal do pátrání. Byl jsem překvapen, kolik knih a internetových stránek jsem musel projít, než mi mozaika údajů o tomto oboru lidského bádání dala ucelený obraz. Možná si pomyslíte, že by se seriozní vědci a badatelé nikdy nemohli věnovat tak zavrženíhodnému a na první pohled chybnému přístupu v předpovídání počasí. Avšak dříve, než stačíte učinit ukvapené závěry se začtěte do tohoto článku. Myslím, že budete překvapeni...
Člověk od pradávna vzhlíží k hvězdnému nebi se zvláštním pocitem, že to, co nahoře vidí, mu nějakým způsobem přisuzuje roli mezičlánku v mnohem větším systému. Hledá v něm své místo, význam a důvod bytí a snaží se z chování tohoto celku předpovědět, co všechno jej ještě čeká.
Složitost světa, který lidstvo obklopuje, je však na vyšší úrovni, než jsme schopni na stávajícím stupni vývoje pochopit. A tak se snažíme pravdě alespoň přiblížit. Někde v nitru sice cítíme, že vždy narazíme na drobnou okliku, která nás od poznání svede na falešnou stopu, přesto však v naší snaze neustáváme. Občas se ale stane, že se od reality odchýlíme nade všechny meze. V těchto okamžicích hraje nejdůležitější roli skutečnost, že jsme schopni svoji chybu postupem času rozlišit a pokoušíme se najít řešení, které je pravdě přece jen blíže než naše předchozí spekulace. Podobný vývoj měla i historie předpovědi počasí.
Už v dobách, kdy lidská evoluce byla "v plenkách", si začali naši prapředkové uvědomovat proměnlivost počasí. Tehdy jim jako neschůdnější cesta k vysvětlení okolního dění připadla víra v duchy, kterou lidé později nazvali animismem.
Časem lidé přišli na to, že počasí není to jediné, co se vymyká jejich chápání. Nastal okamžik, kdy náš prapředek s tichým úžasem pozvedl hlavu k obloze, aby zde zůstal ohromeně hledět na krásu, kterou mu nebeské divadlo připravilo. Později též přišel na to, že vše, co vnímá je součástí celku, který se chová podle určitých pravidel a zákonitostí, a začal pociťovat nezvladatelnou touhu těmto pravidlům porozumět. Od tohoto okamžiku se datuje zrod nového živočišného druhu zvaného "homo sapiens".
Přes den po obloze pluly mraky, v noci ji zdobily tajuplné hvězdy. Obojí se dělo "někde nahoře" a tak se nemá cenu pozastavovat nad tím, že lidé začali hledat souvislost mezi hvězdami a proměnami počasí. Vždyť vliv Slunce na povětrnost je patrný na první pohled a tak by tehdy jednoduchou úvahou jistě každý přišel k myšlence, že neexistuje důvod, proč by podobný vliv na počasí nemohli mít i ostatní objekty - zejména pak Měsíc a nejjasnější (a dle tehdejšího vysvětlení tedy i největší) planety.
Vzniká zcela nová vědní disciplína - astrometeorologie. Nebyla vlastně tak zcela nová, neboť vznikla jako odnož mnohem starší astrologie, pramáti všech věd. Tato věda stála na jasných a nevyvratitelných základech pramenících z toho, že většina úkazů, které se na nebi objeví, je v zápětí následována změnou počasí.
Nejstarší zmínky o tomto způsobu předpovědí počasí máme již od starých národů Chaldejců a Babyloňanů. U nich byl totiž v astrologickém učení pevně spjat vliv Měsíce a jasných planet (Venuše a Marsu) s rázem počasí.
Ve starověkém Egyptě je jasně zdokumentována souvislost mezi okamžikem, kdy se Sirius poprvé objevil v záři vycházejícího Slunce (heliakický východ), se začátkem tzv. nilských povodní, které měli pro hospodářství v tehdejší době nezanedbatelný význam. V tomto případě měl však Sirius funkci spíše kalendářní, než astrologickou. Je však dobrým dokladem toho, jak si lidé v dávných dobách vysvětlovali vztah mezi proměnami počasí a děním na hvězdné obloze.
V Řecku již Hésiodos jasně spojuje vliv planet na meteorologickou situaci, důležitou pro hospodářství. Asi nejrozsáhlejší spisy však pocházejí od Arata (280 let př. n. l.), starověkého lékaře na dvoře Antigona Gonaty v Makedonii. Název jeho díla v originále zní "Dioshmeta Fainomena". Základem starověké astrometeorologie byly aspekty planet, tj. jisté polohy, které během času vůči sobě jednotlivá tělesa zaujímají.
Myšlenky a poznatky od Řeků převzali později Římané a tak zmínky o astrometeorologii nalezneme v dílech Seneky, Vergilia, Caesara Germanika, Plinia, Cicerona, kteří inspiraci hledali právě u Arata. Ve zjednodušené formě se tato problematika objevovala ve spisech zpravidla pod názvy "practica" nebo "prognosticon". Caesar Germanikus předpovídal počasí z působení planet, určované momentální polohou na ekliptice.
V této době se ale již objevují první jedinci, kteří začínají pochybovat. Prvním z nich byl Geminus (70 let př. n. l.). Byl to však případ v té době ojedinělý a tak sláva astrometeorologie i nadále vzrůstá, zvláště, když ji Ptolemaios ve svém "Tetrabiblu" zařadil pevně do astrologického systému.
Ve středověku a počátkem nové doby se zájem astrologie přesunul na zkoumání působení planet na osudy lidí a celých národů. Astrometeorologové hledali zjednodušení v zavedení "regenta", zvaného též "správce roku", což byla vedoucí planeta, určující chod počasí po dlouhé časové období. Přílišným zmechanizováním své práce ovšem astrologové přicházeli k odlišným výsledkům.
Člověk je tvor přizpůsobivý a tak netrvalo dlouho a na scénu přišli i tzv. "pomocníci regenta". Nutno ovšem dodat, že ani po jejich zavedení nedosahovali autoři přílišné shody. Jmenujme alespoň jeden případ za všechny. Z konjunkce Saturnu a Marsu, která nastala v březnu 1373, byly předpovídány kruté mrazy v zimě. Místo nich však přišlo oteplení, deště a povodně.
Tento neúspěch vyburcoval německého teologa Henrica de Langenstein v díle "De habitudine causarum" k ostré kritice astrometeorologického přístupu. V roce 1347 vydává Angličan Eschvid spis, v němž teplo, zimu, déšť, vítr, zemětřesení a mor vykládá z hvězd. Také kalendáře této doby obsahují zvláštní část, věnovanou předpovědi počasí dle situace na nebi.
Vrcholu své slávy dosáhla astrometeorologie v 16. a 17. století. Krakovský mistr Joanes Glogoviensis ve spise z roku 1514 přisuzuje vliv nejen planetám, ale i stálicím. Mezi astrology, kteří se meteorologií zabývali patřili i tak věhlasní učenci jako Jahonnes Lichtenberger (1458-1510), Filip Melanchton, Paracelsus a v neposlední řadě též Nostradamus.
Lidé této doby jejich předpovědím bezmezně věřili a jejich vírou neotřásly ani předpovědi roku 1524, kdy jistý Johann Stofler, profesor matematiky v Thubingen, předpověděl potopu světa ze setkání všech planet v souhvězdí Ryb. Lidem, kteří chtěli vědět, jaké bude počasí totiž nic jiného, než věřit, nezbývalo.
V 17. století byla učiněna řada pokusů odít astrometeorologii do vědeckého roucha. Pod tuto kapitolu dějin se podepsali i u nás působící odborníci, jako Tycho Brahe, Johanes Kepler, Tadeáš Hájek z Hájku. Sám Kepler, který bojoval proti astrologii, musel totiž uznat, že na počasí mají vliv různé aspekty
Ve Skotsku zase Wiliam Cock roku 1666 vydal spis, v němž shromáždil předpovědi podložené 30 letým soustavným pozorováním. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků. K dalším dílům patří například Stoletý kalendář, jehož autorem je opat Mauritius Krauner z Langheimu, který se udržel až do novějších dob.
Obrovského rozmachu dosáhla astrometeorologie po objevu Newtonova gravitačního zákona. Jednoznačně se tím totiž potvrdilo, že nebeská tělesa musejí svým vlivem (gravitační silou) působit na zemskou atmosféru. Díky Newtonovi se tedy astrometeorologie, tato šarlatánská věda, definitivně ukryla do ušlechtilého roucha seriozního vědeckého přístupu, pod nímž se úspěšně skrývala až do první poloviny 19. století. Tuto nauku nejvíce rozvinul G. Toaldo (1719 - 1797) v Padově, který byl za své myšlenky dokonce odměněn cenou královské akademie montpellierské. Ještě později se myšlenky chopil Rudolf Falb, který díky působení přitažlivosti Měsíce na žhavé zemské jádro vysvětluje vznik zemětřesení. V jeho stopách šli i Wiggins v Americe a baron Friesenhof v Uhrách.
Až novodobá pozorování ukázala, že gravitace Měsíce a tím spíše ostatních těles nemá na atmosféru a tedy veličiny jako teplota, tlak, směr a intenzita větru žádný vliv. Proto byla astrometeorologie jako vědní disciplína zavržena, avšak nutno poznamenat, že ne zcela.
V některých pracích z 80. let 20. století se totiž můžeme dočíst, že vznik a vývoj extrémních srážek na Zemi je zákonitě podmíněn působením vnitřních planet - zejména pak Merkuru.
Také já jsem při shromažďování informací pro tento článek narazil na internetu na několik stran věnujících se astrometeorologickým předpovědím. Na většině z těchto stran jsem však objevil poznámku, že se závěry, ke kterým přijdeme pomocí astrologických předpovědí nedají v žádném případě srovnávat s přesností, dosahovanou pomocí sítě pozemních meteorologických stanic, tím spíše pomocí družicové techniky.
Vývoj astrometeorologie je jasným dokladem toho, že se v tomto případě člověk rozhodl správně a místo toho, aby pokračoval v cestě po falešné stopě, své závěry přehodnotil a na cestě za poznáním se tak mohl dostat pravdě zase o kousek blíž. Počasí je i v současnosti dlouhodobě nepředpověditelné a tak nezbývá, než v našem "boji za pravdu" neustávat a dostat se tak nakonec k rozřešení problému.
Nemáme jinou možnost, než doufat, že jednou prohlédneme. Zároveň s tímto přáním musím ale jedním dechem dodat, že by svět popsaný strohou matematickou definicí ztratil něco ze svého kouzla a nebojím se říci, že by se stal fádním a jednotvárným.
Na úplný závěr si dovolím připojit jednoduchou tabulku, nejčastěji vlivů jednotlivých planet na ráz počasí, který jsem poskládal z internetových stránek novodobých věštců. Pro astrometeorology je rovněž důležitá poloha planety vůči jednotlivým souhvězdím, neboť každé z nich má rovněž své specifické vlastnosti a díky tomu dochází ke kombinaci vlivu planety a souhvězdí.
Zkuste si někdy jen tak pro zajímavost pod noční oblohou předpovědět počasí na další den. Vsadím se, že podle oblačnosti a teploty jej uhodnete mnohem snáze, než podle hvězd, i když je to romantická
myšlenka... :-)).
Objekt
Popisovaný vliv
Slunce
teplý, suchý vzduch
Měsíc
chladné, proměnlivé počasí
Merkur
chladný, studený, suchý vzduch
Venuše
vlhký vítr s možností bouřek
Mars
ostrý, horký, suchý vítr
Uran
nestále počasí, bouřky, blesky
Neptun
živelné pohromy
Pluto
chladný,prudký a intenzivní vítr
Weberova definice odborníka:
Odborník je člověk, který toho ví čím dál víc o čím dál tím méně věcech; dokonalosti dosahuje ve chvíli, kdy ví absolutně všechno o ničem.
| OBSAH | tisk | Michal Prorok,algol@post.cz |
NGC 752
NGC 752 je tak trošku pozapomenutá otevřená hvězdokupa. Za velmi pěkných nocí je vidět očima i bez dalekohledu, přesto o ní poměrně málo lidí ví.
Většina hvězd z této hvězdokupy má hvězdnou velikost mezi 9 a 12 mag, některé z nich jsou uvedeny v tabulce. Na obloze zaujímá kolem 45 minut. Je od nás vzdálena asi 1300 sv. let. Tedy její skutečný průměr je kolem 17 světelných let.
Jasnosti některých hvězd z NGC (prevzato z Burnham Celestical Handbook)
Nachází se v jižní části souhvězdí Andromedy, velmi blízko Trojúhelníku. Pomocí tohoto souhvězdí ji také nejsnáze najdeme. Stačí asi 1,5x prodloužit nejkratší rameno Trojúhelníka severním směrem (kdo mi nevěří, ať se koukne na výřez z atlasu Coeli). V atlase ji najdeme na souřadnicích alfa= 01h 58m a delta= 7° 42' (ekv.2000).
Mapka k tabulce (prevzato z Burnham Celestical Handbook)
| OBSAH | tisk | Danka Korčáková |
Jak se pozná správný pozorovatel deep-sky - přepracované a doplněné vydání
01. Měsíc je tvůj nepřítel č. 1.
02. Jupitera považuješ za světelné znečištění.
03. Většinu času strávíš pozorováním objektů, které sotva vidíš, nebo jejich hledáním.
04. Objekty, které sotva vidíš, jsou tvoje nejoblíbenější.
05. Rád se díváš na malé mlhavé skvrnky nejmenším dostupným přístrojem.
06. Rád se díváš na malé mlhavé skvrnky největším dostupným přístrojem.
07. Nejraději si vybíráš objekty, které je snadnější si představit, než je vidět.
08. Tvůj pozorovací program vyžaduje hledat objekty za soumraku.
09. Pořád myslíš na to, že kdyby tak zhasly hvězdy, možná by nastala opravdová tma.
10. Nemůžeš pochopit, proč tvoje oblíbené objekty nejsou zahrnuty v NGC ani v IC.
11. Nejsi si jistý, jestli tělesa sluneční soustavy patří ještě do astronomie.
12. Nechápeš, jak někdo ke koukání na mapu potřebuje baterku.
13. Mohl bys Messierův maratón udělat zpaměti (kdyby tě ovšem messierovské objekty
ještě zajímaly).
14. Kódované popisy vzhledu objektů v NGC čteš bez vysvětlivek, ale musíš dávat pozor, abys nepodváděl tím, že si jejich vzhled pamatuješ.
15. Velké zemětřesení považuješ za příležitost k uspořádání "star party" pod skoro temnou oblohou.
16. Vítáš výpadky elektrického proudu (a dokonce uvažuješ o tom, jak je přivodit), ovšem jen za jasné bezměsíčné noci.
17. Považuješ Mléčnou dráhu za světelné znečištění.
18. Skutečně víš, k čemu jsou dělené kruhy na dalekohledu.
19. Často nesouhlasíš s údaji v průvodcích noční oblohou a uvažuješ o vydání vlastní knihy
s pravdivými údaji.
20. Používáš Uranometrii a zpaměti by jsi mohl vyjmenovat obsah jednotlivých stran.
21. Uvažujete o tom, že už konečně rozjedeš svou kampaň proti umělým družicím.
22. Cože? Super jasný bolid? Opět jsem ho neviděl.
23. Považuješ meteory za světelné znečištění.
24. Cestou na pozorovací stanoviště za bezměsíčné noci nikdy nezakopneš - vždyť právě svítí oslnivá Mléčná dráha.
25. Potřebuješ, aby světlo objektu dopadalo minimálně 15 minut na jedno místo sítnice, aby bylo si oko bylo schopno všimnout tvého oblíbeného objektu.
26. Za úplňku nosíš sluneční brýle.
27. Byl jsi minimálně jednou přistižen policií, když jsi šplhal na sloup veřejného osvětlení.
28. Zastáváš názor, ze M13 ruší adaptaci na tmu.
29. Při koupi automobilu je hlavním hodnotícím kritériem zorné pole čelního skla.
30. M42 pozoruješ na konci pozorovací noci, protože totálně zruší adaptaci na tmu.
31. Denní světlo považuješ za nechutný druh konspirace.
32. Úplné zatmění Měsíce bereš jako ideální příležitost k pozorování deep-sky.
33. Nadáváš na příliš světlou oblohu v okamžiku, kdy je mhv horší než 6,5 mag.
34. Během pozorování si LED diody stíníš prsty, abys jimi nebyl příliš oslňen.
35. Když jdeš pozorovat, bereš si s sebou minimálně galon kávy nebo 12 balíků
Coca - Coly (Kofoly).
36. Několikrát měsíčně obtěžuješ očního lékaře s tím, že toužíš mít čočku potaženou antireflexní vrstvou.
37. Nemůžeš se zbavit dojmu, že náhodný záblesk světla LED baterky způsobí neschopnost pozorovat po celou noc.
38. Stěžuješ si, že nemůžeš pořádně pozorovat, neboť protisvit a zodiakální světlo
jsou příliš jasné.
39. Tvůj ideální dalekohled by byl statický.
40. Zbytkové světlo za bezměsíčné noci považuješ za nejhorší věc, kterou na světě znáš.
41. Nenávidíš polární záře, protože snižují kontrast oblohy a adaptaci na tmu.
42. LED diody z ovládacího panelu dalekohledu jsi už dávnou odstranil, protože ti ruší
adaptaci na tmu.
43. Toužíš po hledáčku větším než 80 mm.
44. Klasickou pozorovací svítilnu jsi vyměnil za infračervenou lampu
Podle internetových zdrojů volně přeložil : Michal Prorok
Body 1-16 jsou čerpány z příspěvku Jana Kučery (BT č. 96)
| OBSAH | tisk | Michal Prorok |
Noc bohyně Seléné
Stalo se to včera. Šel jsem v mrazivý zimní podvečer krajinou. Nad západním obzorem pomalu dohořívaly poslední paprsky zapadajícího Slunce. Příroda kolem byla ponořena v příjemném přítmí. Pod nohama tiše křupal sníh. Kolem byl klid, který přerušovaly jen mé vlastní kroky. Člověku se v těchto chvílích derou na mysl nejrůznější myšlenky o světě kolem, přemýšlí o věcech a lidech, kteří jej obklopují i o sobě samém. Ty myšlenky mu přináší uvolnění a svým způsobem duševní očistu. Občas jsem pozvedl zrak k obloze. Nad východní obzor poměrně rychle šplhal zemský stín, zatímco nad západem pomalu umíral den. Krásu obrazu rušila jen stopa letadla vysoko nad Zemí. V myšlenkách jsem se přenesl do kabiny tohoto stroje a pohlédl na Zem - na tu úžasnou scenérii končícího dne. Předemnou v dáli planula oslnivá mateřská hvězda, zatímco krajina pod mým tělem se pomalu připravovala na příchod nejdelší noci v roce. Ještě chvíli jsem se v mysli kochal fiktivním pohledem na krajinu pod sebou - byl jsem sám se svými myšlenkami. Náhle mě cosi vyrušilo z tichého snění. Nevzpomínám si teď už přesně, co to způsobilo. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Linie obzoru se nezměnila, jen daleko na severu se rozsvítila světla v oknech rodinných domů a o kousek dál v poli jsem zahlédl osamělého chodce, který zřejmě také vyšel hledat ztracený klid do večerní krajiny... V ten okamžik jsem pohlédl na východní obzor, kde právě vycházel Měsíc. Byl úplněk. Náhle jsem si vzpomněl - dnes nastává největší přiblížení Měsíce Zemi v tomto roce. Jen pohled stačil, abych se ubezpečil o pravdivosti této myšlenky. Nízko nad obzorem ve vzduchu visel velký, jasně zářící disk Měsíce. Jeho oslnivou záři rušily jen šedé obrysy měsíčních moří na jeho povrchu. Náhodný pozorovatel se jistě v ten moment nemohl ubránit dojmu, že je náš nejbližší vesmírný soused až obludně velký. Atmosféra planety jej navíc obestřela čarokrásným oranžovočervenavým závojem, který mu ale spíše než na kráse dodal na děsivosti. Vypadalo to, že je Měsíc nějakou nadlidskou silou vyrván z oběžné dráhy a teď se řítí směrem k Zemi. V jedné chvíli jsem až nabyl zdání, že se každým okamžikem zvětšuje a rudne. Tuto iluzi ale s odstupem času přičítám spíše atmosféře Země a momentálnímu psychickému rozpoložení ;-). Soumrak pokročil a nad krajinu se zvedla hejna vran doposud klidně sedící ve sněhu na polích. Chvíli jen tak bezcílně kroužila vzduchem a pak se rozletěla přenocovat na stromech u města. Snad statisíce tajemných černých ptáků se rozletěly vstříc úplňku, což jen umocnilo působivost celé scenérie. Netrvalo dlouho a Luna stála tak vysoko nad obzorem, že zmizel její děsivě červenavý nádech téměř současně s klamným dojmem její velikosti. Na obloze teď svítil Měsíc jen o málo větší než obvykle. Snad jen jeho jas zesílil. Vzpomněl jsem si, že právě dnes má Měsíc dosáhnout nejvyššího jasu po 133 letech. Celkem pěkná shoda okolností - nejdelší noc v roce, blížící se okamžik, kdy lidé začnou psát místo čísla 19 na začátku letopočtu číslo 20 a monumentálně vypadající měsíční úplněk - nemyslíte? Navíc zrovna na tento den připadlo maximum meteorického roje Ursaminorid. Bohužel ale tento roj nemohl, alespoň co se týká jasnosti meteorů, konkurovat Měsíci. Ale nemám to Měsíci za zlé. Vždyť si na další "módní výstřelek" bude muset kdoví jak dlouho počkat. A 133 let je dost dlouhá doba i pro naší oběžnici... Zápis o tomto pozorování píšu po příchodu domů. Luna již vévodí noční obloze a není jediné věci, která by dnes mohla její výsostné postavení narušit. Nebe teď zdobí jen několik náhodně rozházených jasných bodů, které normálně nazýváme hvězdami. Nezbývá tedy než se těšit na další překvapení, které nám může nám může dvojspřeží bohyně Seléné, putující noc co noc oblohou, nabídnout. Příležitost máme pořád - přesněji - každou jasnou noc, tak proč toho nevyužít?
| OBSAH | tisk | Michal Prorok |
Náš web - www.ian.cz/APO
Na jaře minulého roku se naší společnosti podařilo uvést do provozu webovské stránky. Určitě mnoho z vás je už vidělo či minimálně o nich slyšelo. Otec grafické podoby je Rudolf Novák, který se stará i o technické zázemí. Náplň zajištují lidé, se kterými se můžete setkat i na stránkách Bílého trpaslíka. Stránky hostují jako příloha Instantních astronomických novin což jim zaručuje dostatečný počet návštěvníků. V této době se denní počet návštěv ustálil na osmdesáti autentických přistupech (zdroj Toplist). Avšak v době "konání" významných úkazů (Leonidy, zatmění Měsíce), počet návštěv za den šplhá až k číslu pětset! Proto se také snážíme minimálně dvakrát týdně rubriku novinky aktualizovat (v době příchodu deště Leonid to bylo každou hodinu!).
Kromě novinek zde naleznete Bíleho trpaslíka a Terminátora ve formátu PDF. Jsou ale pouze v malém rozlišení a umisťovány se zpožděním oproti papírové verzi. Dále to jsou například zajímavé články, názory, podrobnější informace o Amatérské prohlídce oblohy, o možnostech členství atd. Naší představou je z těchto stránek vytvořit místo, na kterém pozorovatelé najdou aktuální zprávy o dění na obloze, informace o starších pozorováních, informace o naší společnosti a inspiraci k další práci. Vzhledem k tomu, že náš web je teprve v plenkách, uvítáme vaše nápady, připomínky, rady a nabídky ke spolupráci.
První Weinbergův zákon:
Kdyby zedníci stavěli domy tak, jako programátoři sestavují programy, pak by první datel zničil civilizaci.
| OBSAH | tisk | Marek Kolasa |
Trpasličí tipy na březen a duben
Pomalu končí ona studená část roku plná zimních radovánek, jako jsou pády na lyžích a kluzkých chodnících, a hlavně marné snahy natřískat do hlavy tuny informací před vysvědčením či zkouškami. Pro některé zvláštním způsobem postižené jedince končí také doba přimrzání prstů a očních víček k jinovatkou obaleným dalekohledům.
Pokud i vy se řadíte mezi tyto podivné tvory (navrhuji pojmenování Homo Sapiens Telescopicus), bude vás nejspíš zajímat, na co budete moci v následujícím snad již poněkud teplejším a jasnějším období zamířit svoji prodlouženou část těla, tedy dalekohled.
Tak třeba takový Merkur v březnu a dubnu vůbec neuvidíte, stejně jako Venuši (škoda, jako Jitřenka byla ještě nedávno pěkná, že?). Je to neuvěřitelné, ale Mars se ještě stále bude zuby nehty držet na večerní obloze, i když toho na něm asi moc neuvidíte. Zato ještě máte zvečera poslední šanci prohlédnout si prstence Saturnu a pásy a měsíce Jupiteru, obě planety totiž koncem dubna zmizí v záři Slunce, kde se právě nachází také Uran a Neptun. V druhé polovině dubnové noci můžete zkusit ulovit Pluta, který je v Hadonoši a vystoupí nejvýš necelých 30 stupňů nad obzor (má ovšem 13,7 mag).
Padajících hvězd si moc neužijete, leda byste někde viděli zakopnout Lucku Bílou. Druhá možnost pak ještě je, že by překvapily Lyridy, které mají maximum v noci 21./22. dubna a občas prý nabídnou trpělivému pozorovateli zenitovou frekvenci až 100met./h, většinou se ovšem nedostanou ani přes deset a navíc se letos poperou s Měsícem po úplňku.
Z planetek se můžete podívat třeba na Ceres ve Vlasech Bereniky (7 mag), Pallas v Jednorožci (8 mag), Iris v Raku (10 mag) nebo Massalia v Panně (10 mag).
Vcelku bída to bude i se zákryty hvězd Měsícem - jen čtyřikrát zaleze za Měsíc stálice jasnější 5 mag (a to ještě ne o moc). Konkrétně 13. března o tři čtvrtě na deset SEČ (4,7 mag), o den později v devět večer (3,9 mag), pak až 9. dubna čtvrt hodiny před půlnocí (4,6 mag) a 12. dubna o půl sedmé večer (4,2 mag).
Jak je vidět, v březnu a dubnu krásně vynulovaného roku 2000 obloha zajímavými událostmi zrovna hýřit nebude. Vaši touhu vidět na obloze něco hezkého
a zajímavého tak kromě brzo zapadajícího Jupiteru a Saturnu nejspíš uspokojí některé ze stálých objektů hvězdného jeviště. Já se například určitě zkusím podívat na známou planetární mlhovinu Eskymák (NGC 2392), která se uprostřed ledna ocitla v ohnisku samotného velkého a právě uzdraveného Hubblova dalekohledu. Fantastický výsledný obrázek je přiložen poblíž (lepší je samozřejmě prohlédnout si na Internetu barevný originál).
Eskymák je rozhodně zajímavým objektem nejen na fotografiích. Já sám si pamatuji, že v patnácticentimetrovém refraktoru ostravské hvězdárny vypadal Eskymák velmi zajímavě a byly vidět i nějaké detaily, ovšem už nevím jaké (od pozorovacího deníku mě bohužel momentálně dělí vzdálenost asi tří set padesáti kilometrů). Takže se na něj podívejte a uvidíte sami
| OBSAH | tisk | Lukáš Král |
Zajímavá pozorování
Blíženci je zvířetníkové souhvězdí, kterým z části probíhá Mléčná dráha. Nejjasnější hvězdy Kastor a Pollux jsou si naprosto nepodobné. Blíže k Zemi ležící Pollux je osamocený oranžový obr bez známých průvodců. Jeho bratra Kastora můžeme bez váhání zařadit k nejzajímavějším hvězdám oblohy. Při pohledu na něho by jste viděli dvě namodralé hvězdy (A, B) a opodál červeného trpaslíka (C). První dvě zmíněné hvězdy oběhnou kolem společného těžiště zhruba za tři sta padesát let, kdežto červený trpaslík na to potřebuje několik tisíc let.
Spektrografy připevněné k velkým dalekohledům nám ukázaly o Kastorovi další zajímavé skutečnosti. Hvězdy A i B se skládají ze dvou blízkých rychle obíhajících hvězd, složka C je složena ze dvou chladných trpaslíků. Máli některá z těchto dvojic nějakou planetu, musí být nádherná podívaná na šest sluncí na obloze - na dvě slabá červená a na čtyři modrá...
Souhvězdí Blíženců skrývá i další skvosty, o jednom z nich však už necháme povídat Tomáše Havlíka:
1.-2. 2. 2000, NGC 2392 - Gem - pm, 1:18-1:35 SEČ, mhv 6
Není problém ji najít, již v hledáčku 7x30 má "podezřelý" vzhled. Nachází se poblíž hvězdičky asi 8 velikosti.
N300/2100, zv.130x
Nádhera, hned na první pohled velmi výrazná a hustá mlhovina obklopující hvězdu. Má výrazně oválný tvar asi 3:4 ve směru S-J a maximální rozměr něco pod jednu minutu. Hvězda uvnitř má asi 9 velikost, ale vzhledem k tomu, že je to planetární mlhovina , může to být i velmi jasný zhustek, ale spíše to bude ta hvězda. V bezprostřední blízkosti centrální hvězdy je mlhovina nejvýraznější, ale ta hvězda značně ozařuje. Vnější část obálky je zdaleka nejvýraznější v J a Z směru. V těchto místech jsem si také všimnul temného lemu oddělujícího vnější a vnitřní obálku. Po okrajích se mi mlhovinka zdá snad jakási cuckovatá. Ve větších zvětšeních jsem nic dalšího neviděl.
Dobrý den, právě jsem četl Vaše stránky, věnované zatmění Měsíce. Já měl v podstatě štěstí. Když jsem šel v pátek v Brně na první ranní autobus do Prahy, uviděl jsem ve 04:35 SEČ mezi mraky len lehce rozostřený Měsíc. Asi jako na připojené ilustraci. Bylo to na Reneské třídě poblíž Poříčí.
Martin Vičař
Pokaždé si na tomto místě postesknu na malé množství zasílaných pozorování. Bude to příště lepší?
| OBSAH | tisk | Marek Kolasa |
Když jsem se díval do seznamu členů, napadlo mě jaké území pokrývají jednotliví členové APO (potenciální pozorovatelé) třeba pro potřeby pozorování nějakého zajímavého zákrytu nebo náhodného přeletu jasného bolidu.
Zde vidíte výsledek: (poz. dva naši členové z USA se nám do mapky nevlezli).
Za případné nepřesnosti se omlouvám
| OBSAH | tisk | Marek Kolasa |