| Číslo 46. | 1991 | 1. duben |
OBSAH:
Oko v noci
Planetárky zaváté sněhem
Ze zpravodajské sítě Bílého trpaslíka
O planetárkách s doc. Perkem
Double Stars Challenge
Nejdřív trochu anatomie
Oko si můžeme představit jako dvě do sebe zasunuté koule. Zadní, větší, má průměr 22 až 24 milimetrů, přední, představovaná rohovkou, jen 14 až 16 milimetrů.
Stěna oční koule má tři vrstvy. Vnější vrstva má především funkci ochrannou. Z větší části je tvořena bělimou, která je čistě bílá jen v dospělosti - u novorozenců je namodralá, ve stáří lehce zežloutne. Vpředu je malá část vnější vrstvy průhlednou rohovkou, tvořící kryt čočky. Rohovka nemá kruhový tvar. Její vertikální zakřivení je větší než horizontální, takže v ní dochází k nesouměrnosti při lámání světla, ke vzniku fyziologického astigmatismu. Důsledkem je to, že pozorovaný bodový zdroj světla (například hvězda) se na sítnici zobrazí jako krátká úsečka.
Prostřední vrstvu stěny oční koule, která má výživnou funkci, tvoří hlavně cévnatka, obsahující krevní cévy a pigment. Cévnatka v přední části přechází v řasnaté tělísko, které je napojené na čočku a slouží k zaostřování, tedy k akomodaci oka. Do střední vrstvy se počítá i duhovka regulující množství světla, které vstupuje do oka. Tmavý otvor v duhovce (zornička) se pomocí svalů může plynule zvětšovat a zmenšovat, podobně jako clona u fotoaparátu.
Třetí, vnitřní vrstva se nazývá sítnice. Na přibližně dvou třetinách její zadní plochy jsou rozloženy buňky citlivé na světlo, čípky a tyčinky. Sítnice má červenooranžovou barvu. Přímo proti panence na ní leží žlutá skvrna (tuto barvu však má jen u mrtvého člověka). Tento terčík o průměru asi 3 milimetry, s prohlubeninou ve středu, je oblastí nejostřejšího vidění. Tady je také největší plošná hustota čípků, s rostoucí vzdáleností od žluté skvrny klesá. Buňky druhého typu, tyčinky, jsou nejhustěji vedle sebe poskládány mírně nad a pod žlutou skvrnou (viz graf). Kousek od žluté skvrny se nachází bělavé políčko o průměru asi 1,5 milimetru, kde úplně chybí jak tyčinky, tak čípky, slepá skvrna. Zde se sbíhají nervová spojení od všech světločivných buněk. Při koukání oběma očima nám slepá skvrna díky skvělým korekčním schopnostem našeho mozku nevadí.
| "Běda ... Galileo, váš oddaný sluha a přítel, již před měsícem nevyléčitelně oslepl. Tato nebesa, tento svět, které jsem svým jedinečným pozorováním a jasnými důkazy učinil stonásobně, ba tisícinásobně většími než za jaké byly považovány všemi učenci minulých dob, se nyní pro mne zmenšily do tak malých rozměrů, kam pocity mého těla dosáhnou." |
Vnitřní prostor oční koule je rozdělen na tři části - čočku, sklivec a oční komoru. Čočka je dvojvypuklý útvar (přední plocha je zakřivena méně než zadní) o průměru 9 až 10 milimetrů a maximální tloušťce asi 4 milimetry. Optická mohutnost čočky se pohybuje mezi 17 až 20 dioptriemi. Svaly řasnatého tělíska, které jsou na ní uchyceny, ji při akomodaci deformují a umožňují tak ostré vidění blízkých i vzdálených předmětů. Prostor oční koule za čočkou vyplňuje sklivec, měkká, vodnatá a průhledná hmota. Mezi zadní stěnou rohovky a duhovkou je takzvaná oční komora, vyplněná tekutinou. Celým okem pak pohybují okohybné svaly, jimiž je oko zároveň připevněno k lebce. Jeho přední část kryjí víčka a zavlažuje kapalina produkovaná slzným aparátem.
Jak vidíme svět
To je tedy velmi stručná anatomie lidského oka. Měli bychom však zdůraznit, že oko samotné nevidí. Sbírá pouze podněty, zrakový vjem vzniká až v mozku. Ten také všechny reakce oka řídí.
Během dne, za dostatečně velkého osvětlení, vidíme barevně (takové vidění se nazývá fotopické). Oči jsou přitom nejcitlivější na světlo o vlnové délce 555 nanometrů, což odpovídá žluté barvě. Předměty vidíme ostře, barvy pak čistě a jasně. Jakmile se začne stmívat, začínají se více uplatňovat tyčinky, které jsou na rozdíl od čípků velmi citlivé na slabé světelné podněty. Maximum citlivosti mají kolem 510 nanometrů, což odpovídá modré barvě spektra. Právě tato změna způsobuje takzvaný Purkyňův efekt.
Představte si, že sedíte před západem Slunce v letní zahrádce. Kolem vás je zelená tráva, barevné květiny. Když se začne zmenšovat osvětlení, začne se něco dít s barvami. Červené růže ztmavnou, žluté pampelišky vyblednou a modře zabarvené chrpy zesvětlají. Změny jasu různých barev jsou při tomto pološerém čili mesopickém vidění způsobeny právě posunem maxima citlivosti oka z 555 na 510 nanometrů.
Poté, co se úplně setmí, vidíme již jen černobíle a neostře (skotopické vidění). Obraz je rozmazaný proto, že se zorničky naplno otevřely a světlo do oka vstupuje i okrajovými částmi čočky. Ty totiž mají jinou ohniskovou vzdálenost než střed čočky.
V noci jsou čípky pro svou malou citlivost vyřazeny ze hry. Když se proto podíváte na nějaký předmět přímo, centrálně, kdy světlo dopadá na žlutou skvrnu, uvidíte jen malou tmavou rozmazanou skvrnu. K tomu, aby světlo dopadalo do míst s největší hustotou citlivých tyčinek je potřebné dívat se mírně nad nebo pod pozorovaný objekt (tzv. boční - nikoli periferní - vidění).
Periferním nazýváme vidění, kdy užíváme okraje na světlo citlivé části sítnice (díváme se "koutkem oka"). Obraz je tak sice zkreslený a rozmazaný, na druhou stranu je ale velmi citlivý na změny, tedy na pohyb předmětu (odhalí například blikání televizní obrazovky či promítaného filmu). Zřejmě souvisí s obranným reflexem.
Proces adaptace na tmu (viz obrázek) trvá asi 40 minut. Nejdříve se během několika sekund zvětší zornička, čímž vzroste množství světla dopadajícího do oka, a asi deset minut roste citlivost čípků. Ve druhé fázi, trvající zbylých třicet minut, se regeneruje rhodopsin v tyčinkách. Koncentrace této látky, která se světlem rozkládá, je přes den velmi nízká. Délka adaptace je tak daná také počátečním množstvím rhodopsinu, závisí na případném předchozím oslnění. Když se podíváte přímo na Slunce (bez dalekohledu), ještě dlouho potom uvidíte zelenou skvrnu v místech, kde dojde k přechodné likvidaci rhodopsinu.
Na produkci tohoto barviva má velký vliv vitamín A, jeho nedostatek způsobuje šeroslepost. Během druhé světové války se dokonce ukázalo, že může být i strategicky důležitý. V průběhu letecké bitvy o Anglii se náhle prudce zvýšily ztráty na straně Němců. Ti si to vysvětlovali tím, že britští piloti začali dostávat tablety vitamínu A, aby se jim zlepšilo vidění v nočních soubojích. Skutečnou příčinou úspěchu britského letectva byla nová tajná zbraň, radar. Je ovšem pravda, že britská vláda doporučovala svým občanům jíst více mrkve, aby lépe viděli během nočních náletů. Hodně vitamínu A obsahují také borůvky, které jedí američtí astronauté.
Rady k dalekohledu
Nyní již víme, jak probíhá proces adaptace na tmu, měli bychom si však ještě říci čeho se máme vyvarovat při pozorování a jak naopak můžeme vlastností oka využít.
Citlivost nočního vidění převážně na modrou část spektra využívají hojně právě astronomové. Aby si během pozorování nenarušili adaptaci svých tyčinek, svítí si tlumeným červeným světlem (osvědčily se světlo emitující diody LED). Je však také možné používat speciální červené brýle, třeba ty od horského slunce - správně by měly pustit do oka jen světlo s vlnovou délkou větší než 600 nanometrů. Pak se můžete pohybovat bez obav i v normálně osvětlené místnosti, aniž se musíte obávat o svůj adaptovaný zrak. Něco podobného používali kdysi lékaři, kteří ještě operovali s pomocí rentgenu, aby dobře viděli málo kontrastní obraz na stínítku.
Vidění ovlivňuje také teplota vzduchu. Sítnice hustě prorostlá nervy a cévami na její změny reaguje velmi citlivě - studený vzduch působí jako inhibitor. V teplém suchém vzduchu se vysouší rohovka a slzný aparát se ji snaží zvlhčit. Drobné kapičky mají na svědomí lokální změny refrakce a výsledkem je nejasný, mírně poblikávající obraz. Nejvíc to vadí při pozorování zákrytů hvězd Měsícem a planetkami, kdy potřebujeme stanovit okamžik zeslabení či zmizení hvězdy.
Při pozorování planet nás zase zajímá, jak malé detaily jsme schopni spatřit. Podstatná je také relativní prahová citlivost, nejmenší rozdíl v jasech dvou sousedních plošek, který jsme schopni zaznamenat. Detekce slabých detailů se za normálního denního osvětlení zjišťuje pomocí Snellonova nebo Landaltova C testu. Relativní prahová citlivost závisí na osvětlení. Ve dne se pohybuje kolem 1%, s rostoucím osvětlením stoupne na asi 4%. Pokud se týká astronomických pozorování, je relativní prahová citlivost asi 30 % u mlhovin, u jasných planet však už jen okolo 2%.
Specifické problémy přináší sledování příliš jasných objektů, nebo objektů na jasném pozadí. Sítnice se v místech, kam dopadá hodně světla, přizpůsobí většímu osvětlení a není pak schopna zaznamenat slabší zdroje. Příkladem mohou být dvojhvězdy s velkým rozdílem jasností složek (Sírius, Antares) nebo hvězd v blízkosti Měsíce. Jiným projevem je iradiace, jev, kdy jasné předměty se nám jeví větší než opravdu jsou. Měsíc se nám proto jeví větší v noci než ve dne. Iradiace ruší při pozorování Jupitera, kdy se nám tmavé skvrny ve světlých oblastech zdají být menší.
Pomoci si můžeme buď odstíněním oslňujícího zdroje (papírovým stínítkem, které umístíme do ohniska objektivu), použitím většího zvětšení nebo použitím vhodného filtru. Neutrálního (šedého) či modrého u Měsíce, žlutého u Jupitera, chce to vyzkoušet. V západních zemích jsou dnes na trhu desítky různých (úzkopásmových i širokopásmových) filtrů určených pro jednotlivé druhy pozorování. Jejich cena se pohybuje mezi 50 až 200 dolary za kus. Další cestou k odsdtranění vlivu iradiace je pozorování ve dne. To není vtip, u planet se to používá.
O lidském oku se mnohdy říká, že je nejlevnějším detektorem světla. Po přečtení tohoto krátkého orientačního článku je vám zřejmě jasné, že to není pravda. Je nenahraditelným lidským orgánem. Nikomu se dosud nepodařilo vyrobit jakoukoli náhradu, nikdo se ho nepokusil ani transplantovat. Ve spojení s mozkem je geniálním přístrojem sestrojeným přírodou, v jehož funkci máme ješště mnoho, mnoho nejasností.
| OBSAH | tisk | Jiří Dušek |
Je mi stydno, že teď, když venku propuká jaro a oknem mi sem zabloudilo zlatoočko, ještě otravuju se zimou. Takhle to prostě dopadá, když si člověk vymyslí seriál a pak na něj nemá při nejlepší vůli čas. Po dlouhé době pokračují
Planetárky zaváté sněhem (část třetí - poslední?)
Jedním ze starobylých souhvězdí, která ve starověku svým hvězdným katalogem kanonizoval Ptolemaios, byla také slavná loď Argo. Desetiveslice s plachtami, roztahující se na pořádném kusu hvězdné oblohy, byla pokřtěna podle svého bájného stavitele. Na její stavbě se však podílela i sama bohyně Athéna. Loď Argo totiž čekala nevšední a nebezpečná výprava největších řeckých hrdinů, cesta za zlatým rounem do Kolchidy v podhůří Kavkazu. V přídi měla Argo zabudovaný kus dřeva z posvátného Diova dubu v dódónské věštírně a ve chvílích největší tísně dokonce promlouvala hlasem bohyně Héry. Provázena přízní olympských bohyň, proplula šťastně všemi nástrahami. Jen při vjezdu do Černého moře, úžinou mezi skalami, které se rozestupovaly a hned zase srážely k sobě, přišla o kousek zádi.
Heveliův atlas Firnamentum Sobiescianum sive Uranographia (Gdaňsk, 1690) však Loď Argo (Argo Navis) zachycuje ještě neporušenou. Vlevo dole si na ní můžete všimnout druhé nejjasnější hvězdy oblohy, zvané Canopus, a pod štíty lemujícími palubu Falešného kříže (tvoří jej hvězdy d Vel, k Vel, e Car a i Car). Pravý a nefalšovaný Jižní Kříž (Crux) není na hvězdné obloze podle znalců jižní oblohy zdaleka tak nápadný. Mezi oběma Kříži je v Heveliově atlasu zakresleno souhvězdí Karlův dub (Robur Caroli). Ten byl připomínkou obřího kmene stromu v Boscobel, v němž se den a noc ukrýval anglický král Karel II. po své porážce Cromwellem roku 1651. Souhvězdí, zavedené Edmundem Halleyem, se však do dnešních dob v atlasech neudrželo.
Vývoj souhvězdí a hvězdných map nepřežila ani Loď Argo. Co nezmohly nástrahy temných sil během plavby za zlatým rounem, dokázali astrnomové. Kvůli svému pohodlí rozlomili příliš velké souhvězdí na několik menších - Plachty (Vela), Lodní kýl (Carina), Lodní záď (Puppis), Kompas (Pyxis, dříve Byxis Nautica) a Stěžeň (Malus). Poslední z nich se dnes už nepoužívá.
Ta první, NGC 2438 (PK 231 + 4o2) už proto, že její nadýchnutý chomáček najdete přímo mezi hvězdným drobiskem otevřené kupy NGC 2437 (M 46). Otázka, jestli se sem jen náhodou promítá (a ve skutečnosti je dál nebo blíž ke Slunci než kupa) nebo ke hvězdokupě opradu patří, trápila už Johna Herschela. Druhou možnost nijak nevylučoval, protože věděl ještě o dvou případech podobného soužití, o planetárkách NGC 2818 (Pyxis) a NGC 5979 (Circinus). Jedinou současnou prací, která se příslušností NGC 2438 ke kupě M 46 zabývá a na jejíž citaci jsem narazil, je práce D. R. O´Della (PASP 75, 370, 1963). Rozebírá ji i Burnham´s Celestial Handbook (str. 1050), kde se píše: "Diskuse o příslušnosti ke kupě nyní ukončilo měření radiálních rychlostí, které ukazuje, že oba objekty mají rozdílný pohyb v prostoru. Hvězdokupa se od nás vzdaluje rychlostí asi 25 mil (40 km) za sekundu, ale mlhovina rychlostí zhruba 47 mil (76 km) za sekundu." Rozdíl je to dostatečný k tomu, aby překonal únikovou rychlost z hvězdokupy - k tomu, aby mlhovinu svou gravitací udržela, by musela mít hmotnost přinejmenším 300 tisíc hmotností slunečních, a to je na otevřenou kupu příliš.
Plantární mlhovina NGC 2438 leží v severní části hvězdokupy, nedaleko jejího okraje. V brněnské patnáctce a v 16 cm refraktoru barona Krause je vidět buď na první pohled, už když na ni najíždíte jemným pohybem, nebo prostě není vidět vůbec (Pokud se týká její celkové hvězdné velikosti, uvádí Catalogue of Galactic Planetary Nebulae následující vizuální odhady: 9,3 mag (Holetschek, 1907), 9,7 mag (Bauschinger, 1911) a 11,0 mag (Wirtz, 1923)). Podrobnější hledací mapky nepomáhají, protože hvězdy v kupě jsou si navzájem velice podobné a nevytvářejí výrazné skupinky. Planetárka má v těchto refraktorech kruhový tvar, těsně u ní leží hvězdička kupy, ale jinak nejsou (až do zvětšení 140x) vidět žádné podrobnosti. Ani to, že mlhovina je ve skutečnosti prstencová, natož pak několik hvězdiček, které se v ní nacházejí. Náznaky obojího jsou patrné až v dalekohledech s průměrem kolem 25 cm.
V celé kráse mlhovinu NGC 2438 zachycuje kresba Hebera Curtise, zhotovená podle snímků Crossleyovým dalekohledem Lickovy observatoře (podle možnosti přetečkovaná na předchozí straně): "Slabší hvězda ve středu je snad centrální hvězda, l6. velikosti. Mlhovina je velmi nepravidelným, širokým prstencem z chomáčů, průměru 68" (...) Hvězda na jihozápadě leží v zářezu prstence, ostatní se zřejmě jen prmítají na mlhovinu. Prstenec dosti slabý."
Druhou zimní planetárkou v Lodní zádi NGC 2440, která leží asi 3,5o skoro přesně na jih od M 46. Těsnější okolí zachycuje, stejně jako u předchozí planetárky, mapka s rozměry 3 x 3o a s hvězdami do deváté velikosti. Dlouho jsem o této mlhovině vůbec nevěděl. Zaujal mě až její stručný, ale barvitý popis v Nortonově atlasu, který by se nezahazoval s nějakou slabou mlžinkou: "Jasná modravá planetární mlhovina v bohatém okolí, nejlépe viditelná v poněkud větších zvětšeních. Červená hvězda 10. velikosti následuje." V kontrastu s tím tvrdí Walter S. Houston ve Sky and Telescope, že se obtížně hledá i ve 20 cm dalekohledu.
Já osobně jsem si ji pohodlně prohlížel (s pomocí Atlasu Coeli a přiložené mapky) v Krausově šestnáctce: "Zv. 80 x: jasná, nápadná, rozostřená hvězda, světle zelená, poblíž pěkné doplnění - rozlišená dvojhvězda; planetárka je vidět na první pohled také v hledáčku a byla by, věřím, vidět i triedrem 10 x 50, ale tam by možná splývala s blízkými hvězdami; zv. 100x: oválná, zjasňující se dovnitř, poziční úhel 30 - 40o." Podezření, že by NGC 2440 mohla být vidět dokonce v triedru, potvrzuje, jak se zdá, pozorování Tomáše Hudečka (10x50): "planetární mlhovina, nelišící se od ostatních hvězd rozměry; má zelenkavou barvu a je dosti jasná."
Po červené hvězdičce, na kterou jsem setěšil skoro nejvíc, jsem se podívat zapomněl. Takže až příští zimu a spolu s vámi, jo?
| OBSAH | tisk | Leoš Ondra |
Ze zpravodajské sítě Bílého trpaslíka
| OBSAH | tisk | Leo Minor |
O planetárkách s doc. Perkem
Tím to začalo. Pak jsem to všechno společně s několika spektrogramy dovezl do Československa a tady se to proměřovalo a zpracovávalo. A když jsem jel do Ameriky v roce čtyřiašedesát, koupil jsem si auto za dvě stě dolarů a objel jsem všechny observatoře, kde by měli něco od planetárních mlhovin. Tak jsem sehnal radiální rychlosti od Mayalla, který byl na Kitt Peaku. Sehnal jsem seznamy desek, které exponoval Minkowski. Ten byl v té době v Berkeley, ty desky ale měl na Mount Wilsonu - nakonec mi je ale nedovolil použít. Spolupracoval jsem taky s Karlem Henizem na Deaborn Observatory, ... no a nakonec jsem viděl, že mám v ruce vlastně všechno, co je na světě známo o planetárkách.
Domluvili jsme se proto s Lubošem Kohoutkem a začali jsme práci na katalogu. To bylo v roce l964 a za tři roky byl hotový. První vydání vyšlo v roce 1967, kdy tady byl kongres Unie a po něm se v Tatranské Lomnici konalo sympozium o plantárních mlhovinách. Tam jsme s katalogem poprvé přišli.
Druhé vydání naráží na velké potíže, zejména u mne. Protože stejně jistě jako jsem tenkrát věděl, že ten materiál mám, tak dnes vím to, že ho nemám. A není dost dobře možné, abych zase dělal okružní cesty po světě a snažil se ho získat. Mohl by to udělat Luboš Kohoutek a mohli by to udělat v ústavu stelárních dat ve Štrasburku. Tam je takové centrum, kde vydávají katalogy.
Taky by to nakonec musel někdo zaplatit. Už tenkrát to byl problém, protože je tam řada fotografií, identifikačníích mapek. Teprve ty tomu ovšem dodávají onu důležitost.
| OBSAH | tisk | Jirka Dušek |
Většina článků o dvojhvězdách, které vyšly v předchozích Trpaslících, byla tak trochu univerzální. Byly určeny jak pro pozorovatele, tak i pro širší okruh astronomické veřejnosti. Obsahovaly tipy na zajímavé dvojice, které jste si mohli prohlédnout na obloze, a bylo v nich i pár zajímavostí z historie, které vás měly přimět k pozorování.
William Herschel o jednotlivých třídách, do nichž zařazoval dvojhvězdy.
První takovou dvojhvězdou je S 1627 (Piazzi XII. 32), která leží poblíž středu pravého křídla Panny, asi 3o jižně od h Virginis. V Atlase Coeli je vysoko nad limitem a je označena obvyklým symbolem dvojhvězdy. Obě složky jsou stejně jasné, přibližně 6,8 magnitudy, obě jsou stříbřitě bílé. Vzdálenost složek je 20", podle Nortona je to dvojhvězda bez vzájemného pohybu. Při pozorování Sometem 25 x 100 jsou jednotlivé složky vzdáleny přibližně na průměr jedné hvězdy.
Další kouzelnou dvojhvězdou je 17 Virginis (S 1636), ležící mezi rameny Panny, ve třetině cesty od Deneboly (b Leonis) ke Spice. Je padesátým objektem v pořadí ve čtvrté Herschelově třídě (15" až 30"). Složky mají hvězdné velikosti 6,6 a 9,4 magnitudy, jasnější složka je světle růžová, slabší temně červená. Je nádhernou dvojicí pro Somet, slabounký ostrý průvodce je od hlavní složky vzdálen asi 1,5 jejího průměru. V patnácticentimetrovém refraktoru je průvodce snadný, objeví se i barvy, jasná složka žlutobílá, průvodce modrofialový.
Dvojhvězda S 1682 (Piazzi XII. 196) leží asi 8o severozápadně od Alfa Virginis, těsně následuje (to znamená leží východně od) hvězdu y Virginis a je též vyznačena v Atlase Coeli. Hlavní složka (6,5 mag) je žlutá, slabší (9,3 mag) fialová, ve větším dalekohledu je to pěkný barevný kontrast. Západně od hlavní složky leží ještě další vzdálená hvězda (10,9 magnitudy).
První trojhvězdou, kterou si tentokrát prohlédneme, je J Virginis (S 1724). Leží v dolní části křídla Panny, asi 7o severozápadně od první hvězdy souhvězdí, a Virginis. Jasná složka má hvězdnou velikost 4,4 mag a je čistě bílá, slabší složka 9,4 mag je fialková, vzdálená složka C má hvězdnou velikost 10,4 magnitudy a je šedivá. Celá situace je znázorněna na obrázku. Podle Nortona je relativně stálá co do vzájemných poloh složek, ačkoliv Smyth kolem roku 1833 měl nějaké podezření na oběžný pohyb.
Nejjižněji položenou pěknou dvojhvězdou dnešního vyprávění je 54 Virginis (Sh 151), ležící mezi pravou rukou Panny a Hydrou, v prodloužení spojnice Arktura a Spiky, osm stupňů za Spikou. Jako dvojhvězda byla známa už Piazzimu. Složky o hvězdných velikostech 7,0 a 7,5 magnitudy jsou barvy čistě bílé.
Další jižně položenou dvojhvězdou je 81 Virginis (S 1763), kterou najdete asi 4,5o severovýchodně od Spiky. Tato dvojhvězda je již trošku užší (2,8", takže asi není rozlišitelná Sometem 25 x 100 (Leoš se zmiňuje o tom, že je možná protáhlá). Jasnější hvězda dvojice (7,5 mag) je jasně bílá, průvodce (7,7 mag) žlutavý. V okolí se navíc vyskytuje vzdálená modrá hvězda, která leží v severozápadním kvadrantu.
Docela těsnou dvojicí je také 84 Virginis (S 1777), ležící na špičce levého křídla Panny, asi 10o severovýchodně od Spiky a směrem na Arktura. Složky jsou vzájemně vzdáleny asi 3", ta jasnější má 5,8 magnitudy a je žlutavá, slabší, modrá, má hvězdnou velikost jen 8,2 mag. V jihovýchodním kvadrantu pole je ještě třetí hvězda deváté velikosti. Smyth dodává, že může být (za nepříznivých podmínek) dosti obtížná.
S 1740 leží tři stupně severozápadně od hvězdy z Virginis a v Atlase Coeli tvoří spolu s bezejmennou galaxií a hvězdou asi šesté velikosti téměř rovnostranný trojúhelník. V Sometu je podle Leoše velice hezká, obě složky, oddělené příjemně malou mezerou, jsou stejně jasné, západní je žlutobílá, východní bělavá.
Dvojhvězda S 1764 asi 2o jihozápadně od 84 Vir je také vyznačena v Atlase Coeli. Mezi jejími složkami je velký rozdíl jasností, takže po průvodci je třeba pozorně pátrat. Ze slabších dvojic je to vše, pro ty šílenější z vás tu mám ještě jednu pochoutku. Spousta jasných hvězd je provázena vzdálenými, slabými, mnohdy jen optickými průvodci. Tady je pár příkladů:
Tento článek je speciálně pro pozorovatele. Nabízíme vám asi tucet dvojhvězd, které jsou většinou snadné (pro Somet) a pěkné, aspoň to tvrdí admirál William Henry Smyth. Nejsou to dvojice právě nejznámější, v archívu máme jen pár pozorování Leoše Ondry, v literatuře neexistují téměř žádné zmínky. Jejich výběr jsem provedl podle Smythova The Bedford Catalogue, údaje jsem upravil podle Sky Catalogue 2000.0. Všechny dvojice jsou ze souhvězdí Panny a u většiny z nich je ponechán i původní Smythův popis polohy. Vaše pozorování jsou tedy velmi žádoucí, v této oblasti, plné galaxií, je dvojhvězdná kartotéka velice chudá.
"In the first I have placed all those which require indeed a very superior telescope, the utmost clearness of air, and every other favourable circumstance to be seen at all, or well enough to judge of them ... In the second class I have put all those that are proper for estimations by the eye or very delicate measures of the micrometer. In the third class I have placed all those ... that are more than five but less than 15" asunder, the fourth fifth, ans sixth classes contain double stars that are from 15" to 30", from 30" to 1ˇ and from 1´to 2´or more asunder." 
Poblíž středu severního křídla Panny dva stupně západně od hvězdy Vindemiatrix (e Virginis), leží další dvojhvězda, tentokráte S 1689 (Piazzi XII. 221). Hlavní složka má hvězdnou velikost 7,1 mag, slabší průvodce 9 mag, ve větším dalekohledu se nám ukáží i barvy, světle žlutá a čistě modrá. Je snadno pozorovatelná i Sometem, výrazná nerovná dvojice s pěkným kontrastem jasností.
Hodně štěstí při lovení všech možných druhů průvodců a jasno (nejen) k tomu účelu vám přejea Vir 32° 148" 11,8 mag b Vir 284° 246" 10,4 mag 85° 512" 8,6 mag d Vir 138° 165" 10,4 mag e Vir 120° 249" 11,7 mag
| OBSAH | tisk | Tomáš Rezek |
"Něco jiného je vyspělost národního jazyka a něco jiného je úroveň národní kultury jazykové. Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem.
To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou strdivárky a hrajete na nich jako šumaři; zdědili jste varhany a myslíte, že to je flašinet; pročež na tom vašem dvoře opravdu mnoho hlasů krákoře: pražádná Vox angelica, a má-li to být Vox humana, nehodlám do ní vpadnout [...] Hanebně se nakládá s královnou češtinou v zemi královny Češtiny. Hanebně mluvíte, hanebněji píšete. Andělská bytost, ta Čeština, že se od vás nevystěhuje někam na prérii u řeky Jacinta. Tam by se drozd a žluva a slavík učili od ní zpívat. Čemu jste se od ní naučili vy?"