OBSAH:
Pokud je po ruce vše potřebné, pak stejně snadno jako třeba jablka. Ostatně
přesvědčte se o tom sami. Capella (alfa Aurigae) je v tomto směru
doslova učebnicový příklad. Potřebovat budeme jenom dva obrázky
převzaté z práce D. J. Barlowa a jeho kolegů (PASP, 105, 476,
1993), pravítko a obyčejnou kalkulačku.
Capella je vhodná proto, že v jejím spektru jsou zřetelné absorpční čáry
obou hvězd, oběžné dráhy jsou přesně kruhové a vzájemné polohy složek jsou
důkladně proměřené interferometricky. První graf ukazuje křivky radiálních
rychlostí - plné symboly odpovídají obru třídy G8 III, prázdné
pak druhé složce, obru G1 III. Obě křivky jsou čistými sinusoidami. S pomocí
stupnice na svislé ose, cejchované v kilometrech za sekundu, není problémem
určit jejich amplitudy K1 a K2. Poměr těchto amplitud je zároveň
převráceným poměrem hmotností složek.
Pokud bychom se na oběžnou rovinu dívali z boku (sklon i=90°), pak
by se amplitudy navíc rovnaly oběžným rychlostem v1 a v2 složek okolo
těžiště dvojhvězdy. Pro obecný sklon oběžné roviny platí v1 = K1/sini
(a obdobně pro druhou hvězdu). U většiny dvojčarových spektroskopických
dvojhvězd sklon neznáme a ve výsledku se pak musíme spokojit s dolní mezí
pro hmotnost složek. Výjimkou jsou zákrytové dvojice, kde je sklon
blízký k 90° a lze jej přesně určit analýzou světelné křivky.
Capella naštěstí nabízí jinou možnost: využít interferometrických měření.
Na druhém obrázku je pozorovaná dráha jedné hvězdy vůči druhé (všimněte si
přesnosti měření - jeden dílek na okraji grafu odpovídá 0,002"!).
Poměr kratší a delší osy této krásné elipsy je roven cos i.
Teď už máme pravé oběžné rychlosti a stačí je vynásobit délkou oběžné
periody P, která je 104,0233 dne. Tak dostaneme obvody a tím i poloměry
oběžných drah r1 a r2 vzhledem k těžišti. Jejich součet je roven
velké poloose a, kterou můžeme dosadit do vztahu pro třetí Keplerův zákon
a dostaneme celkovou hmotnost dvojhvězdy. Platí M1 + M2 = 4pí2a3/P2G
. Musíme jen dát pozor, abychom dosazovali
poloosu v metrech a periodu v sekundách. Hodnota gravitační konstanty G
v jednotkách SI je 6,672x10-11. Celková hmotnost Capelly tak vyjde
v kilogramech. Pro přepočtení na běžnější jednotku stačí znát hmotnost
Slunce, 1,989x1030.
Nakonec zbývá spočítat hmotnosti jednotlivých složek, známe-li jejich poměr
a součet, ovšem to už jsou opravdu kupecké počty. Výsledek stojí za to.
Pokud budeme pracovat pečlivě, dostaneme správné hodnoty s přesností pouhých
několika procent. A to nemluvím o tom, že z obou obrázků je možné jednoduše
spočítat i vzdálenost Capelly od nás. Ale to určitě zvládnete
sami.
Nic není nezměnitelným nežli zákony přírody a věčná
Camille Flammarion (1842-1925)
Komety. Pozornost nás, pozemšťanů, přitahovaly od nepaměti.
Snad od okamžiku, kdy člověk poprvé zaklonil hlavu a vzhlédl
k obloze. Budily jeho posvátnou úctu a přiváděly jej v němý úžas
svým velkolepým představením, které rozehrávaly na pozemském nebi.
Co jiného mohlo být tak výjimečným a nepředvídatelným úkazem jako
objevení se nové velké "vlasaté hvězdy"? Jasný meteor? Sluneční
zatmění? Snad. Nic ale nemohlo být obstoupeno tolika záhadami
jako komety, které se vynořovaly z prázdnoty noční oblohy zcela
neočekávaně a stejně nepředvídatelně v ní mizely, a svým mohutným
zjevem, často doprovázeným rozevlátým ohonem táhnoucím se
z jednoho konce oblohy na druhý, se staly symbolem tajemna
a nadpřirozených sil.
Obloha, bohové, lidé
(Žalm 19)
K největším darům našeho života patří možnost obdivovat
krásy hvězdného nebe, píše Hubert Slouka v úvodu svých Pohledů do
nebe. Opravdu není úchvatnější pohled než pohled na hvězdné nebe.
A není krásnějšího nebe, než když na něm září velká kometa. Vedle
Slunce, Měsíce a pěti planet byly "vlasaté hvězdy" vždy
nejnápadnějšími objekty, které mohl člověk, alespoň trochu rozumný
tvor obývající modrou planetu, na nebi čas od času spatřit.
Dění na obloze si lidé všímali jistě od nepaměti. S bázní,
s úctou i se zvědavostí vzhlíželi k nebi posetému tajuplnými
nadpozemskými světly, poznávali jejich denní a roční běh a hledali
oporu pro své náboženské a filosofické představy o světě
a o přírodě. Pravidelné změny na nebeské klenbě odpovídaly rytmu,
v němž se střídala roční období, východ a západ Slunce znamenal
začátek a konec dne, úplný cyklus změn měsíčních fází rozděloval
rok na 12 až 13 období, a tak není divu, že lidé sdíleli posvátnou
a nedotknutelnou víru v nadvládu hvězd a jiných nebeských mocností
nad Zemí, nad přírodou a konec konců i nad nimi samotnými. Vše,
co se děje na Zemi, jako by bylo odleskem pravidelnosti nebeských
dějů, píše se v jedné z nejstarších čínských astronomicko-
astrologických knih.
Mnohokrát však ještě musela oběhnout Země kolem Slunce, mnoho
vody muselo protéct v nilu, Eufratu, Indu, Žluté řece i ve Vltavě,
mnoho drobných a takřka nicotných krůčků za poznáním musel ještě
škobrtající člověk udělat, než začal psát knihy. ita Astronomie je
nejstarší věda; její původ ztrácí se v temnu věků. Hvězdářská věda
začala toho dne, kdy člověk poprvé pohlédl na nebe, kdy naučil se
poznávat hvězdy a jejich seskupení, toho dne, kdy zpozoroval, že
každého jitra Slunce vychází a každého večera zapadá, a když si
dovedl učiniti pojem o všem tom, co se odehrávalo před jeho
zraky, píše slavný popularizátor astronomie z přelomu 19.
a 20. století Camille Flammarion. Člověk rozpoznával zákonitosti
pohybů na obloze již v prehistorických dobách. Slunce, Měsíc
a hvězdy se mu staly kalendářem, jak o tom svědčí až 30 000 let
staré vyškrabávané kresby. Soustavným pozorováním planet,
"bludných hvězd" potulujících se po obloze zdánlivě bez pevného
řádu, se začali zabývat v Mezopotámii v době, kdy do začátku
našeho letopočtu chybělo asi 3000 let. Hvězdy a planety byly
pokládány za živé bytosti, za bohy. Klínopisný znak pro slovo
"Bůh" má už v nejstarších sumerských textech podobu hvězdy.
Kněží planety pozorovali, přinášeli jim oběti, z rozmístění planet
na nebi chtěli poznat záměry bohů a předvídat budoucnost na Zemi.
Najít určitou pravidelnost v pohybu planet nebylo snadné, ale
mezopotámští kněží to jako první na základě dlouhodobých
pozorování oblohy, zaznamenávaných do hliněných tabulek, dokázali.
Naučili se předvídat, kdy bude Venuše zářit jako Večernice či
Jitřenka, nebo kdy se Jupiter vynoří před úsvitem z dosahu
slunečních paprsků. Psalo se 6. století před začátkem letopočtu.
Obyvatelé zemí mezi Eufratem a Tigridem měli největší
znalosti o dění na nebi, ale i na jiných místech naší planety se
z člověka stával vytrvalý a pečlivý pozorovatel oblohy. Sirius
sloužil starým Egypťanům ke stanovení jejich kalendáře; když se
poprvé objevil ráno na obloze před východem Slunce, byla to
předzvěst nadcházejících záplav na Nilu. Na celém světě, snad jen
s výjimkou Austrálie, vznikaly od 4. tisíciletí před Kristem
megalitické stavby, které sloužily náboženským i astronomickým
účelům. Pomocí nejslavnější z nich, "pravěké observatoře"
Stonehenge, nacházející se asi 130 kilometrů jihozápadně od
Londýna, která vznikla někdy okolo roku 1700 před Kristem, se už
zřejmě dala dokonce předpovídat měsíční a sluneční zatmění, aniž
by bylo známo cokoli o skutečných příčinách těchto jevů. Totéž se
naučili i Egypťané, Babylóňané, Číňané a Řekové. Podstata Slunce,
Měsíce, planet či hvězd tak sice člověku zůstávala neznámá, jejich
pohyb, objevení se či zmizení však dokázal předvídat. Propočítat
postavení planet na obloze na dlouhou dobu dopředu nebyl žádný
problém. V Babylonii byla stanovena délka synodického měsíce (tj.
doba mezi dvěma po sobě následujícími úplňky, asi 29,5 dne)
s přesností několika vteřin a byla zjištěna perioda sáros (18 let
+ 10,3 dne), po jejímž uplynutí se opakuje vzájemná poloha Měsíce,
Země a Slunce, a tedy také sluneční a měsíční zatmění. Babylónský
vliv na řeckou (a potažmo evropskou) kulturu a vědu byl silnější
než egyptský; v Řecku poprvé předpověděl zatmění Slunce Tháles
Milétský v roce 585 před Kristem, když před tím navštívil Babylonii.
Do Babylonie také spadají počátky astrologie; nejstarší dochované
horoskopy pocházejí z 5. století před Kristem. V nejstarších
astrologických předpovědích se dočítáme např. o tom, že i když Lunu
obklopuje halo a Jupiter se nachází uvnitř, bude akkadský král
obléhán a zvířata na venkově budou hynout. Astrologie se později
rozšířila do Řecka a do Říma, kde jí propadli všichni význačnější
politici (i Caesar, Augustus nebo Tiberius), kteří se před každým
důležitějším rozhodnutím radili se svými dvorními astrology. Přes
Arábii se pak astrologie v době renesance vrací do Evropy, takže
Boccacio může ve svém Dekameronu svést mor ve Florencii na
působení hvězd. To rozumněji uvažoval slavný římský řečník Cicero
ve svém pojednání O věštění:
Přistupme k obludným výmyslům Chaldejců... (rozuměj k astrologii) ... Vždyť dvojčata jsou si
často podobná, ale jejich život a osud jsou zcela
odlišné... V dětech se zrcadlí postava, povaha a často i postoj a pohyby
rodičů. Nestalo by se tak, kdyby to působil stav Měsíce
a uspořádání oblohy namísto vlivu rodičů... Zdá se mi velmi
podivné, že existuje ještě někdo, kdo věří těm, o jejichž
předpovědích se přesvědčuje, že je skutečnost denně vyvrací.
Pro staré národy tedy ani Slunce, ani Měsíc, ani žádný jiný
objekt na obloze nebyl mrtvým tělesem, jež by podléhalo určitým
zákonům, nýbrž živou či mystickou mocností - nejčastěji božstvem
- která příznivě či neblaze ovlivňuje lidské osudy. Pravidelné
pohyby Slunce, Měsíce, hvězd, ale i planet svědčily o určitém
uspořádání Vesmíru. Jejich rozpoznání přivedlo člověka k pojmu
zákon. Ten ale mnoho jiných úkazů, odehrávajících se na nebi,
evidentně porušovalo. Všechny jevy, které byly mimořádné svou
neobvyklostí či mohutností, které se vymykaly "běžnému" řádu
pohybů nebeských, naháněly lidem strach.
K takovým rozhodně patřila zatmění Slunce či Měsíce}. Traduje
se příběh dvou čínských dvorních astrologů Si a Che, kteří se
opili tak, že propásli zatmění Slunce, čímž zanedbali povinnost
dát bubnovat a střílet po hrozném drakovi, jenž požíral Slunce na
obloze, za což ovšem zaplatili životem. Nemusíme se ale vypravovat
do dalekých zemí, abychom nalezli záznamy o pozorování zatmění.
Stačí nahlédnout třeba do Kosmovy kroniky; pod rokem 1124 se zde
o jednom zmiňuje: Dne 11. srpna v jedenáctou hodinu denní bylo
zatmění Slunce a po něm přišel veliký mor na skot, brav a vepřový
dobytek, mnoho včelstev pomřelo a nedostatek medu byl veliký.
Obilí ozimé vyhynulo i jaré, jen prosa a hrachu se
urodilo. O dvou zatměních z roku 1133 píše Kosmův pokračovatel, kanovník
vyšehradský:
Dne 22. února přestál Měsíc zatmění, ale jen čtvrtina
jeho ztemněla, a tak při nastávajícím východu Slunce zapadl; po
tomto zatmění umíralo mnoho lidí... Druhého dne měsíce srpna
projevilo se zatmění Slunce podivným způsobem. Na mnohých místech
v Německu, lze-li věřit pověsti, bylo viděti krev, jako by pršela,
a na jednom místě tamže prý spadl s tím krvavým deštěm i kus masa,
veliký, že ho sotva dvanáct mužů mohlo zdvihnouti.
Tak bychom mohli pokračovat dál ve výčtu zatmění a neblahých "důsledků",
které jim byly připsány. Podobně laděné zápisky nacházíme
i o čtyři století později ve spisech Cypriána Lvovického ze
Lvovic: Roku 1540 zatmělo se Slunce ve Skopci a hned následovala
nesnesitelná parna, sucho a nedostatek věcí nejpotřebnějších. Rok
na to bylo císařské vojsko v Budíně od Turků poraženo a více
neštěstí se udála, která vyčísliti nelze. Skvělý matematik,
kterého si velmi vážil i Tycho Brahe a který např. propočítal
postavení planet na obloze až do 21.století(!), se dokonce
odvážil předpovědět konec světa na rok 1584. Dramaticky popisuje
zatmění Slunce také Flammarion: Úplné zatmění Slunce jest zjev
velice zajímavý a uchvacující... Brzy je zakryta polovice Slunce.
Od této chvíle nastupuje místo denní záře bledé, chmurné světlo.
Kraj zahaluje se do stínu; všechny barvy blednou. - Ptactvo
překvapeno ustává od svých veselých zpěvů a uchyluje se do listí;
znepokojená stáda mečí nebo bučí; malá kuřátka choulí se pod
křídla své matky. I samy květiny zavírají své korunky, jako by se
blížila noc. - Je viděti již jen malý srp Slunce, který se
neustále zmenšuje, až konečně zanikne. Tehdy nastává
noc... hluboká a smutná noc. Vše ztichne, na obloze září hvězdy. Vzduch
se ochladí, zavane vítr, jehož chlad vás zamrazí. Noční ptáci
a netopýři vyletují ze svých úkrytů. Zvířata se děsí, kůň nechce
jíti dál a pes, celý se třesoucí, skrývá se u nohou svého
pána.Dodnes mnohé národy pokládají zatmění Slunce za špatné znamení
a za nadpřirozený jev, ačkoli každý školák ví, že úkaz je způsoben
překrytím slunečního kotouče měsíčním; hinduisté věří, že zatmění
Slunce může poskvrnit lidi, kteří jsou jeho svědky, a zvláště
budoucím matkám se nedoporučuje zatmění sledovat: mohlo by to prý
způsobit potrat nebo poškození plodu...
Zánik světa nebo jinou významnou událost zvěstovala těsná
vzájemná přiblížení planet na obloze - tzv.
konjunkce. Podivuhodná Betlémská hvězda, která se objevila při Kristově
narození, mohla být ve skutečnosti trojnásobná konjunkce
Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb, k níž došlo v roce 7 př. Kr. Saturn byl
považován za hvězdu Židů a Ryby za jejich souhvězdí. Když tedy
toto souhvězdí zdánlivě přijalo Saturn a když se k němu ještě
přidala královská planeta Jupiter, pak Židé museli stát před
důležitou událostí. (Tímto problémem se zabýval už Johannes Kepler v Praze roku
1604. Tehdy se objevila jasná "nová hvězda" v souhvězdí Hadonoše
a Kepler se mylně domníval, že je to důsledek konjunkce
Jupiteru se Saturnem, ke které v té době právě došlo. Usoudil, že by právě
toto mohl být úkaz, který vyvolal Betlémskou hvězdu. Jal se tedy
počítat konjunkce těchto dvou planet do minulosti a zjistil, že
v roce 7 před n. l. se třikrát během několika měsíců na obloze tyto
dvě planety potkaly, a došel tak vlastně poprvé k odlišné dataci
Betlémské hvězdy, než jak se běžně soudilo. Podobné trojnásobné
setkání Jupiteru se Saturnem je jevem vzácným, lze je pozorovat
přibližně jednou za 260 let.)
O celá staletí později rozvinuli víru v důsledky planetárních
konjunkcí především Arabové, kteří jim připisovali zhoubný vliv.
K zvlášť neblahé konstelaci došlo v únoru roku 1524. Tehdy se
Venuše, Jupiter a Saturn sešly v souhvězdí Ryb a mělo dojít
k potopě světa. Podobné obavy z tohoto setkání se dochovaly ve
133 dobových tiscích z pera 56 autorů! Potopu světa tehdy
předpovídal mj. i Johann Stöffler, jinak seriózní profesor
matematiky v Tübingen. (Stöffler údajně ze svého vlastního horoskopu usoudil, že
ita určitého dne zemře následkem pádu těžkého předmětu na hlavu. Toho
dne nevyšel ze své pracovny, bavil se s přáteli a už se mu zdálo,
že nebezpečí pominulo, když chtěje si podat knihu z vysoké, špatně
upevněné police, byl zasažen knihami zatíženým prknem, které mu
rozrazilo hlavu tak, že zemřel. Tak o tom alespoň píše Flammarion
v knížce Záhada smrti.)
Ani tyto, ani mnoho dalších chybných nebo
úplně vymyšlených předpovědí však vírou v astrologii mezi prostými
lidmi neotřáslo, a i pro mnohé učence té doby zůstávala astronomie
s astrologií nerozlučně spjata. K takovým patřil i Tycho Brahe,
jedna z nejvýznamnějších osobností v historii vědy. Po sporech
s dánským králem přesídlil na podzim 1598 do Čech a zařadil se
k mnoha velkým učencům působícím v rudolfinské Praze; zde také
v říjnu 1601 zemřel. S jeho jménem se čtenář na dalších stránkách
setká ještě mnohokrát; na tomto místě se zmíníme o jeho vztahu
k astrologii: Když planety, které samy vlhkost přinášejí, ve
vlhkých znameních se pohybují, bude dlouhotrvající déšť, budou-li
suché planety v horkých znameních, nastanou velká sucha. To pravím
z denní zkušenosti. To potvrzuje rok 1524, bohatý na deště,
protože veliká konjunkce ve znamení Ryb nastala. Rok 1540 byl
nanejvýš suchý, protože ve znamení Skopce zatmění Slunce, Saturn
a Mars ve Vahách a Slunce s Jupiterem účinkovaly. A kdo by
nevzpomínal roku 1563? Saturn a Jupiter setkaly se zcela blízko
u zamžených hvězdiček v Raku (má se na mysli hvězdokupa
Jesličky). Již Ptolemaios pojmenoval tyto hvězdičky jako nesoucí zlo a mor.
A hle, příštího roku řádil v celé Evropě mor, jemuž tisíce lidí
padlo za oběť. Tychonův názor na astrologii je zajímavým dokladem
způsobu myšlení oné doby, jakkoli jej dnes pokládáme za mylný.
Oblíbeným astrologem byl i Johannes Kepler, kterému důvěřoval
i Valdštejn, jenž si od něho nechal sestavit horoskop - ten se
však vůbec nevyvedl. Mezi 47. a 52. rokem se mělo Valdštejnovi
znamenitě dařit - namísto toho byl zavražděn. Kepler sám ale
o astrologii silně pochyboval: ita Astrologie nestojí za to, abychom
s ní ztráceli čas; ale lidé ji mylně spojují s matematiky.A jestli dodnes lze astrologii považovat za živou, pak je to možná
dokladem pravdivosti sarkastického výroku Gilberta Chestertona
(1874-1936), anglického spisovatele: Od té doby, co už lidé
nevěří v Boha, nelze říci, že by nevěřili ničemu. Ba naopak - věří
všemu.
Klesla hvězda s nebes výše,
(K. H. Mácha: Máj)
Každý z nás nejspíš někdy viděl "padat hvězdu" .Stačí vyjít
za jasné noci kolem 12. srpna ven a určitě během několika málo
minut nějakou "padající hvězdu" - meteor - spatříte. Také meteory
(ve starší české literatuře hojně nazývané létavice) patří do
letopisů podivuhodných událostí na nebi a staly se pramenem bájí
mnoha národů. Podle indických legend jsou meteory dušemi
zemřelých, kteří se proslavili dobrými skutky na Zemi. Jejich
trvání na obloze se končí po jisté době, odpovídající počtu
dobrých skutků, jež na Zemi vykonali. K Zemi padají proto, aby se
podrobili novým zkouškám. Jiná báje vypravuje, že bohyně Verpeja
při narození člověka počne příst "nit osudu", která končí hvězdou;
zemře-li člověk, "nit osudu" se přetrhla a hvězda padla
k Zemi...
I poučeného člověka se zmocní zvláštní úzkost a vzrušení,
když se na obloze neočekávaně rozzáří velmi jasná "padající
hvězda" - bolid. Nic nepomohou dnešní znalosti, že žádné hvězdy
s nebe nepadají, že to jsou jen drobná zrnka prachu vnikající do
zemské atmosféry, která shoří v jejích horních vrstvách... Přelet
jasného meteoru je tak vzrušující a neopakovatelnou událostí, že
ani dnes nikoho nenechá klidným, tak jako poutal pozornost
nejstarších kronikářů. Některé bolidy se při svém letu na nebi
náhle jakoby zastaví a "rozprsknou" se v nádherném dešti jisker
- podívaná na takový kosmický ohňostroj je ještě úchvatnější.
Barva bolidů nemusí být vždy bílá, některé září žlutě, jiné rudě,
modře nebo dokonce zeleně. Ty nejjasnější dokáží na několik sekund
proměnit noc v den a stopa po jejich průletu bývá často patrná
mnoho desítek minut.
Zcela výjimečně se přelet "ohnivé koule" podaří náhodně
spatřit při pozorování dalekohledem. Takové štěstí měl v říjnu
1863 slavný německý astronom Johann Julius Schmidt (mimochodem
také profesor v Olomouci), který zanechal popis celého jevu:
Viděl jsem... dvě hlavní části jako dvě velké kapky, mocně
zářící, s dlouhými plamennými chvosty a družinu malých
světélkujících těles nejrůznějších velikostí; i tento roj průvodců
zanechával přímočaré rudé stopy na nebi. Nelze se divit, že
v dřívějších dobách ty největší a nejjasnější meteory naháněly
pořádný strach, neboť spíše než "padající hvězdu" připomínaly
přelet "zbloudilého šípu" , "rudého draka", "ohnivé koule",
"zahnutého luku" nebo "rozštěpené jehly", jak je to pěkně
popořádku vyjmenováno v jednom korejském záznamu vztahujícímu se
k dešti meteorů odkazpodčarou Na první pohled poněkud komickému spojení "déšť
meteorů" se v české astronomické literatuře podařilo nebývale zdomácnět. Proto
se budeme se zcela vážnou tváří setkávat v dalším textu se
spojeními "meteorický déšť" či "sprška
meteorů" z roku 1519. V našich středověkých kronikách se
lze dočíst třeba o tom, že ... dne 8. října 1130 jednu chvíli při
západu Slunce bylo viděti jakousi obludu, draku podobnou, jak letí
přes celé Čechy i přes mnoho jiných míst. U našich východních
sousedů zase roku 1662 kronikář zaznamenal, jak ita hvězda veliká,
dlouhá, rychle zazářila... Země se třásla, i stromy se třásly
a mnozí lidé z hrůzy na zem padali. A dobytek všeliký se do stáda
sbíhal, hlavy k nebi zvedal a bučel nebo bečel, jak který uměl.
A pak kamení padalo s velikou prudkostí, veliké i
drobné. Podobných zápisků nacházíme po celém světě nespočetně.
"Kameny, které spadly s nebe" (dnes jim říkáme meteority,
naši předci pro ně měli nádherný český výraz povětroně), bývaly
často vystavovány v chrámech a dostávalo se jim božských poct.
Zprávy o nich se šířily z jedné země do druhé. Než se donesly ke
kronikáři, který by je zaznamenal, staly se z nich obvykle příběhy
dokládající spíše bujnost lidské fantazie nežli skutečnou událost.
V kronice vyšehradského kanovníka se můžeme dočíst o jednom
takovém případu z roku 1135, kdy ita v durynsku spadl s oblak na
jednu rovinu obrovský kámen, jako dům veliký, zvuk od něho slyšeli
v okolí bydlící lidé už po tři dny napřed; když dopadl, polovice
se ho zaryla do země a tři dny ležel horký jako ocel z ohně
vytažená. Staří Řekové považovali meteority za nebeské kameny,
které bohové z dlouhé chvíle házejí z Olympu po lidech. Občas se
strefí: nejstarší spolehlivý záznam o smrti způsobené dopadem
meteoritu je už z roku 616, kdy nebeský kámen zasáhl kamennou věž,
v jejíž troskách nalezlo smrt nejméně 10 lidí. Největší doložené
neštěstí se odehrálo roku 1490, kdy bylo v Číně zabito deštěm
meteoritů více než 10 000 lidí. Lze-li věřit dochovaným zprávám,
v roce 1650 spadl kámen do františkánského kostela v Benátkách
a zabil mnicha, roku 1684 prorazil meteorit kopuli chrámu
v Tobolsku a v 18. století jiný "posel nebes" poškodil věž kláštera
ve Würzburgu. Dobře doložen je případ z 30. listopadu 1954, kdy
byla v Alabamě spící žena zasažena meteoritem vážícím 3,9 kg. Ten
byl naštěstí zbrzděn střechou domku a odrazem od radiopřijímače,
takže žena byla jen zraněna. Při meteorickém dešti v srpnu 1992
byl zasažen do hlavy úlomkem meteoritu o hmotnosti 3,6 gramu
v Ugandě černošský chlapec. Vyvázl nezraněn - meteorit se totiž
předtím odrazil od listu banánovníku... Na území o rozloze
3x7 km bylo později nalezeno bezmála tisíc úlomků o souhrnné hmotnosti
150 kg. Zcela nedávno si získal celosvětový věhlas meteorit
"Peekskill" , jehož jeden úlomek o hmotnosti přes
12 kg spadl 9. října 1992 na zaparkovaný automobil. V červnu 1994 zase mohl
hovořit o štěstí jistý manželský pár ze Španělska, když meteorit
o hmotnosti 1,4 kg prorazil při jízdě přední sklo auta, zranil
řidiče na malíčku pravé ruky, zdeformoval volant, prolétl mezi
hlavami obou manželů a usadil se na zadním sedadle...
Zajímavý zápis nacházíme v biblické knize Jozue: I stalo se,
když utíkali před tváří Israele, sestupujíce do Betoron, že
Hospodin metal na ně kamení veliké s nebe, až k Azeku, a mřeli.
Více jich zemřelo od krupobití kamenného, než jich pobili synové
izraelští mečem.Nejstarší meteorit, jehož pád byl pozorován,
který byl nalezen a jehož části se nám dochovaly, pochází z roku
1492. Spadl poblíž města Ensisheim v Alsasku, vážil 55 kg a byl
přikován řetězy ke stěně kostela, aby dar z nebes nemohl být vzat
zpět. Současníci do něj vyryli nápis O tomto kameni vědí mnozí
mnoho, každý něco, ale nikdo neví vše. V jedné obci ve Francii
ležel u vchodu do farního kostela balvan, vážící asi 1200 kg.
Zdejším obyvatelům sloužil po 200 let jako sedátko a podle místní
tradice spadl s nebe. Roku 1828 v něm byl skutečně rozpoznán
železný meteorit, který se od té doby nachází v pařížských
sbírkách. Železný meteorit byl rozpoznán roku 1811 také v balvanu
železa, který byl po staletí chován na hradě Loket. Podle pověsti
to měl být zakletý purkrabí Botho z Eulenburgu, který se krutě
choval k poddaným. Nebohý purkrabí byl později dokonce potrestán
rozřezáním na kousky, takže z unikátního útvaru zbylo jen torzo.
Také posvátný černý kámen v nejvýznamnější islámské svatyni,
v mekkské Kaabě, je meteorit. Původně byl prý červený (podle
jiných bílý), ale vlivem hříšného světa zčernal. 8. srpna 1934
spadl meteorit do Čínského moře. Ve vzduchu bylo slyšet hromové
rachocení a plných 5 minut byla krajina ozářena jako ve dne.
A ovšem: úkaz se stal příčinou mnoha proroctví...
Fantazie středověkých letopisců byla bezbřehá a tak se
dočítáme o mnoha nejprapodivnějších jevech, které měly zřejmě
jakýsi reálný podklad (ať už astronomický či meteorologický), ale
přikrášleny fantazií autorů jsou dnes spíše
literárně-historickými památkami než svědectvím o tom, co bylo na obloze ve
skutečnosti ke spatření. V kronice vyšehradského kanovníka se
například můžeme dozvědět, jak ita dne 19. července 1139 se zatměla
obloha, neboť dým neobyčejně smrdutý se vznášel a kouřilo se bez
přestání dnem i nocí. Ta tma trvala tak celý týden a 24. července
neobvyklé temno o polednách zastínilo povětří hnilobným puchem,
který jako by vycházel z pekla a dráždil čich lidí. Někteří také
říkali, že viděli jakousi trhlinu na Slunci. "Trhlinou na
Slunci" tu zřejmě mohla být rozsáhlá skupina slunečních skvrn, jaká je čas
od času vidět i neozbrojeným okem, co bylo "smrdutým
dýmem" a "temnem o polednách", ponechávám na čtenářově
úsudku.
Ukázka z knihy "Komety - stále záhadné?", která hledá
svého vydavatele.
Černý kámen Mezi poutníky se objevují lidé o berlích, starci nebo
slepci... Táhnou s sebou nejrůznější zavazadla a ovci, jejíž
oběť je součástí poutního rituálu. Lidé na sebe pokřikují,
ztrácejí se jeden druhému nebo v němém úžasu sledují to nezvyklé
dění kolem sebe. Tak vypadá cesta za nejslavnějším meteoritem na
světě. Oficiálně má jméno Černý kámen a zasazen ve stříbře, je
součástí ka'aby - nejsvětější svatyně
islámského náboženství. Jedná se o dutou černou kostku o rozměrech
15x12x10 m obloženou kamennými a mramorovými
deskami, která je na nádvoří mešity v Mekce (dnes v Saudské
arábii). Podle pověsti ji zbudoval Adam po svém odchodu
z ráje. Pravověrný muslim k ní přitom musí alespoň jednou za život
vykonat pouť. (Té, která se uskutečnila v roce 1975, se
zúčastnilo přes 1 600 000 lidí!)
Na jednom z rohů ka'aby je ve výšce jeden a půl metru zasazen
Černý kámen. Původně byl kultovním symbolem (modlou) jednoho
z náboženských proudů Mekky na počátku našeho letopočtu. Na přelomu
šestého a sedmého století ale sestoupilo k lidem slovo boha Alláha skrze proroka Muhammada.
Z toho, co hlásal, pak vzniklo islámské náboženství.
Muhammad po svém dobytí Mekky nechal zničit pohanské symboly
všech náboženství, která se ve městě pěstovala. Ka'abu však
nechal pouze přebudovat. Její součástí se stal i Černý kámen. Při
rozbrojích, které nastaly po Muhammadově smrti, byl ale rozbit na
tři velké a několik menších částí.
Černý kámen je zřejmě ještě významnější než samotná ka'aba.
Dotknout se ho (políbit) mohou jen nejvyšší muslimští hodnostáři
a vládci. Nevěřící ho pak nemohou vůbec spatřit. Dokonce se
nedostanou ani do blízkosti Mekky. Do vzdálenosti pět až třicet
kilometrů od Mekky totiž sahá posvátný okrsek ita haram}, kam
lze vstoupit jen se speciálním poutnickým vízem.
Pětkrát denně se stovky milionů muslimů při modlení obrací směrem
ke ka'abě, ve které je zasazen Černý kámen: Ve jménu boha
milosrdného, slitovného, chvála bohu, pánu lidstva veškerého,
slitovnému, milosrdnému vládci dne soudného! Tebe uctíváme a
tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež
zahrnuješ milostí svou, ne těch, ne něž jsi rozhněván, ani těch,
kdo v bludu jsou!
Hyakutake C/1996 B2 - jasná kometa března a dubna
Byla objevena 30. ledna japonským astronomem amatérem Yuji
Hyakutake. Podle předběžných výpočtů projde koncem března pouze
0,11 AU od Země. V této době by měla dosáhnout celkově asi 1.
velikosti. Průměr komy se odhaduje na 0,5 až 1 stupeň.
V poslední březnové dekádě se Hyakutake stane cirkumpolární a
bude se pohybovat rychlostí deset až dvacet ° za den.
Proletí poblíž Arktura, M 101 a beta UMi. Podrobnější
informace najdete ve Zpravodajské síti.
3C 273 aneb v Panně máme kvasar Nad západním obzorem se nám sklání typicky zimní obloha: Velký
pes, Orion a Býk se zanedlouho utopí v záři sodíkových výbojek,
Blíženci s jasným Castorem a Polluxem jsou však pořád dost
vysoko. Taktéž hvězdy Vozky s triumfální Capellou.
Těsně u jižního obzoru najdete souhvězdí Hydry. Nad ní leží Lev
a nad Lvem Velká medvědice. Ta v tuto dobu kulminuje a nachází se
téměř v zenitu.
Současně vychází souhvězdí Panny s jasnou Spikou. A právě zde se
zastavíme. Vynecháme však objekty, které souhvězdí proslavily
nejvíce - Kupu galaxií i dvojhvězdu gamma Virginis
(Porrimu), a zaměříme se na méně nápadný, leč neméně významný
zdroj světla.
Pokud na hvězdné obloze najdete místo vzdálené 4,7°
severozápadně od gamma Vir, v okuláru trochu výkonnějšího dalekohledu
uvidíte dvojici hvězd 13. velikosti. Na první pohled nic
zajímavého. Jenomže jedna z těchto dvou hvězd ve skutečnosti
hvězdou není. Je kvasarem 3C 273!
Je 5. srpna 1962. V australském Parkesu probíhají poslední úpravy
na zdejším radioteleskopu. K čemu se vlastně schyluje? Prvé dva
katalogy radiových zdrojů 1C a 2C, pořízené na observatoři
v Cambridge (od toho písmeno C), kvalitou příliš neoplývaly. Teprve
třetí vydání 3C přineslo alespoň trochu uspokojení. Tehdy také
mohly začít první pokusy se ztotožněním některého z radiových
zdrojů s jeho optickým protějškem. Poprvé se to podařilo roku
1960, kdy se zdrojem 3C 48 ukázala být hvězda asi 16. velikosti
v souhvězdí Trojúhelníku. Každý si ale tehdy myslel, že se jedná
o obyčejnou hvězdu Mléčné dráhy. Jaký to byl omyl!
Mapka z MegaStaru obsahuje hvězdy do 13,5 mag. Poloha
kvasaru 3C 273 je vyznačena prázdným kolečkem. Hvězdy v okolí
mají následující hvězdné velikosti: A 10,1 mag, B 10,4 mag, C
11,9 mag, D 12,3 mag, E 12,6 mag, F 13,5 mag, G 12,9 mag. Na
výšku má 1,25°. Sever nahoře, západ vpravo. Snímek
pořídil roku 1963 na Mt. Palomaru Alan Sandage. Poprvé se na něm
ukázal výtrysk z kvasaru (směřuje doprava dolů).
Když se ale na Mt. Palomaru pořizovala její spektra, prožila
astronomická komunita naprosté rozčarování. To, že se přes
spojité spektrum překládalo několik emisních čar, tolik nevadilo.
Ve spektru však chyběly jakékoli čáry známých prvků. A pozorované
čáry nešly z žádným známým ztotožnit.
S tím si astronomové rady nevěděli a tak se spektra raději
na nějakou dobu uklidila do šuplíku.
Je 5. srpna 1962 a schyluje se k dalšímu zvratu v dějinách
astronomie. Náplní pozorování je zdroj 3C 273. Cílem je přesné
určení jeho polohy a následná identifikace s optickým protějškem.
Jak? Přestože Měsíc při většině pozorování ruší, v radiové
astronomii má skvělé uplatnění. Tohoto dne totiž přejde přes
radiový zdroj a na nějakou dobu ho zakryje. Pozice Měsíce je přitom známa velmi
přesně, přesněji než poloha 3C 273.
Trojice astronomů: pánové Hazard, Mackey a Schimmins,
z napozorovaného materiálu určili polohu alfa = 12 h 26 m
33,29s, delta = + 2 ° 19' 42,0''. V těchto místech pak na
desce z Palomarské přehlídky oblohy nalezli jasnou modrou hvězdu
o hvězdné velikosti asi 13 mag. Když později astronom Maarten
Schmidt pořídil spektra této hvězdy, objevil se stejný problém
jako u 3C 48: opět se přes spojité spektrum překládaly emisní
čáry, jejichž polohy nesouhlasily s polohami čar známých prvků.
Dokonce nesouhlasily ani polohy čar mezi oběma zdroji.
Zanedlouho si ale Schmidt povšiml, že se spektrum zdroje 3C 273
nápadně podobá spektru obyčejného vodíku, pouze s tou výjimkou,
že jsou všechny čáry posunuty k červenému konci spektra. Hodnota
tohoto červeného posuvu však byla na rozdíl od jiných hvězd
extremně velká (činila přibližně 140násobek červeného posuvu
známých hvězd).
Možnosti tedy byly dvě: buď se od nás vzdaluje závratnou rychlostí
48 000 km s -1, což je asi 16% rychlosti světla, nebo se
nachází ve vzdálenosti přes dvě miliardy let a jeho záření
podléhá kosmologickému rozpínání vesmíru. Pozdější výzkum dal za
pravdu druhé z možností.
Pokud vím, u nás se pozorováním kvasaru 3C 273 zabýval P. Skalák
z Karlových Varů, K. Hornoch a M. Plšek z Lelekovic. Prohlédněte si
ho ale i vy! Jako stelární objekt 13. velikosti vám ho ukáže už
15 cm dalekohled. Pokud ale bude chtít odhalit jeho světle modrý
odstín, musíte použít alespoň dvacítku. Kvasar přitom mění
svoji hvězdnou velikost v rozmezí 12,4 až 13,2
magnitudy v průběhu přibližně deseti let.
Přeji mnoho čistých nocí a ještě větší chuť do pozorování
Jak daleko je kvasar PC 1158 +46°35?
Astronomové dosti často stojí před problémem rozhodnout, který ze
dvou určitých objektů na obloze je od nás vzdálen více. Pokud
jsou těmito objekty hvězdy, bývá rozhodnutí dosti obtížné. Přímá
měření vzdálenosti jsou pracná a navíc nepřesná, nepřímé metody
odhadu hvězdných vzdáleností nezřídka vedou k rozporuplným
závěrům. Mnohem lépe jsme na tom v případě hodně vzdálených
galaxií či kvasarů. Tyto objekty lze seřadit podle vzdálenosti
s notnou dávkou jistoty. Stačí jen zjistit velikost jejich
kosmologického červeného posuvu. Čím větší je tento
posuv, tím dále je od nás dotyčný objekt.
Co je to ten kosmologický červený posuv? Jak se projevuje a s čím
souvisí? Kosmologický červený posuv je důsledkem konečné
rychlosti světla a rozpínání vesmíru. Světlo se, jak známo, šíří
prostorem rychlostí asi 300 000 km s-1. Rychlost je to
jistě úctyhodná, největší, jaké lze dosáhnout. Není však
nekonečně velká. V pozemských měřítkách si konečnou rychlost
světla ani neuvědomujeme, nemusíme s ní obvykle vůbec počítat.
Ale už v měřítkách Sluneční soustavy nám rychlost šíření
elektromagnetického záření může způsobovat komplikace. Na vlastní
kůži to poznali kosmonauti na Měsíci i jejich kolegové v řídícím
středisku v Houstonu. Jejich vzájemná konverzace musela mít
nepříjemně dlouhé pauzy z toho důvodu, že více než jednu sekundu
trvá, než signál vyslaný ze Země dorazí na Měsíc, a opět nějaký
čas trvá, než se vrátí na Zemi. Rozmluva s kosmonauty na Marsu
bude ještě rozvleklejší. Na odpověď na naši otázku si budeme
muset počkat i několik desítek minut.
Podíváme-li se do vzdálenějšího vesmíru, zjišťujeme, že zpoždění
informací nesených světlem je ještě citelnější. Například ze
spirální galaxie M 31 ze souhvězdí Andromedy k nám světlo putuje
dva a čtvrt milionu let. Znamená to, že dnes vidíme tuto galaxii
tak, jak vypadala v době, kdy se na Zemi objevil Homo sapiens.
Čím vzdálenější objekty pozorujeme, tím hlouběji nahlížíme do
historie vesmíru. Nejvzdálenější objekty ve vesmíru vyzářily své
fotony krátce po zrodu vesmíru a teprve nyní fotony dorazily až
k nám. Dnes už vypadají tyto objekty jinak a kdoví, zda ještě
existují. To se však nikdy nedovíme, protože rychlost světla je
nepřekonatelná.
Nicméně právě konečná rychlost světla nám umožňuje seřadit
vesmírné útvary podle vzdálenosti. Musíme jen vědět, kdy k nám
příslušný objekt vyslal záření, které jsme právě zachytili. Dá se
to však nějak zjistit? Ukazuje se, že ano. Razítko s datem
odeslání kosmické depeše má k dispozici sám rozpínající se
vesmír.
Vesmír se rozpíná, rozpínal se i v minulosti a zřejmě se ještě
dlouho rozpínat bude. Prostor mezi galaxiemi bobtná, kyne. Při
současném tempu rozpínání každých pět let přibude k 1 m3
mezigalaktického prostoru 1 mm3 nového prostoru. Toto
rozpínání vesmíru se podepisuje i na fotonech, jež cestují
prostorem. Představíme-li si foton jako klubko vlnění, pak se při
své pouti vesmírem toto klubko natahuje úměrně tomu, jak se
natahuje sám prostor. Vlnová délka záření se prodlužuje, ze
záření modrého postupně vzniká záření červené.
I v dávné minulosti byl svět stvořen atomy a molekulami. Byly to
přesně tytéž atomy a molekuly, s nimiž se setkáváme dnes. Jejich
rozměry byly stejně velké jako rozměry současných atomů, tyto
atomy zářily přesně na těchže vlnových délkách jako ty dnešní.
Fotony vyslané těmito atomy se však musely podřídit železnému
zákonu rozpínání vesmíru a jejich vlnové délky se prodloužily.
Čím déle letěly prostorem, tím citelněji jsou rozpínáním vesmíru
poznamenání. Stačí teď porovnat vlnovou délku záření, které
pozorujeme, s vlnovou délkou záření, kterou mělo, když se vydalo
do světa. Poměr obou vlnových délek pak ukazuje, kolikrát se
mezitím zvětšil vesmír. Tento poměr zmenšený o jedničku se
označuje z a nazývá se kosmologický červený posuv.
K nejvzdálenějším známým objektům ve vesmíru patří kvasar PC 1158
+46°35 ležící v souhvězdí Velké medvědice. Byla u něj
zjištěna hodnota červeného posuvu z= 4,73. Jinými slovy, záření
z tohoto, dnes již zřejmě vyhaslého kvasaru, bylo vysláno v době,
kdy byl vesmír 5,73krát menší a 188krát hustější než dnes. Kdy to
přesně bylo, to vám nepovím, rozhodně to však muselo být dřív než
1,5 miliardy po Velkém třesku.
A jak je tedy daleko? Na tu otázku nemůžeme dát žádnou
smysluplnou odpověď. Víme jen, že světlu trvalo asi tak 15
miliard let, než z kvasaru PC 1158 +46°35 doletělo až
k nám. Dnes je však tento objekt úplně jinde a vyhlíží naprosto
jinak... Vidíme, že pojem vzdálenosti, tak jak jej běžně
chápeme, přestává mít při tak obrovské prostorové a časové
odlehlosti událostí smysl. Totéž lze říci o rychlosti, s níž se
od sebe dva velice vzdálené kvasary vzdalují. Se značnou rezervou
je proto nutno brát i často se vyskytující tvrzení, že ten či
onen kvasar se od nás vzdaluje třeba rychlostí 260 000 km s-1.
Takže jediné, co nám kosmologický červený posuv skutečně říká, je
to, kolikrát byl vesmír v době vyslání právě pozorovaných fotonů
menší než dnes. A nám nezbývá, než se s tím spokojit.
Převzato s laskavým svolením autora ze Záludných otázek č. 3.
Asi jedenáct dní po novu, 30. března v 1 hodinu 10 minut,
dojde k zákrytu otevřené hvězdokupy M 67 Měsícem.
Hvězdokupa bude zakryta neosvětleným severním okrajem,
takže úkaz by mohl být vidět i v menších dalekohledech. Výstup hvězdokupy zpoza
osvětleného okraje už bude pozorovatelný jen ztěží.
Každopádně se těšíme na vaše pozorování.
Přibližně pět ° severně od Aldebaranu najdete hvězdu, která
má většinou 5,9 magnitudy. Občas se ale zeslabí až na 6,7 magnitudy. Jedná se o zákrytovou dvojhvězdu HU Tauri. V Atlase
Coeli ji ale budete hledat marně. Byla totiž objevena až
Strohmeierem roku 1960.
Strohmeier byl také první, který určil periodu jejích
světelných změn 2,056 dne. O sedm let později bylo zjištěno,
že se jedná o jednočarovou spektroskopickou dvojhvězdu.
Sekundární složka pak byla detekována až v roce 1979.
HU Tauri je tzv. polodotykový systém, ve kterém chladnější složka
vyplňuje Rocheovův lalok. Opouští ji tak část hmoty, která zřejmě
dopadá na teplejší primární složku. Vyplývá to z fotoelektrických
a spektroskopických
pozorování.
Rovina oběhu svírá se zorným paprskem úhel asi 80 °.
K primárním zákrytům tak dochází tehdy, když je hvězda spektrální
třídy B8 se svítivostí asi 130 Sluncí, zakryta hvězdou spektrální
třídy F8-G2, která má svítivost jen osm Sluncí. Efektivní
povrchová teplota první hvězdy se odhaduje na 11 400 kelvinů,
druhé na 5300 kelvinů. Z průběhu světelné křivky je také možné
odvodit poloměry obou hvězd: teplejší hvězda má 2,9 RO,
chladnější 3,3 RO.
Znáte-li tyto údaje, nebude pro vás těžké vypočítat si i jejich
svítivost. Vzoreček si snad pamatujete:
L=4pi R2sigma T4eff.
Když si poté do přiloženého diagramu, ve kterém je spočítán vývoj
svítivosti v závislosti na efektivní povrchové teplotě méně
hmotných hvězd populace I (resp. logaritmus svítivosti versus
logaritmus efektivní teplota), můžete také lehce odhadnout jejich
hmotnosti.
Dál nečtěte, dokud to neprovedete
Podrobná analýza fotometrických i spektroskopických pozorování
ale ukazuje na hmotnost primární složky kolem 4,7 MO
a sekundární kolem 1,3 MO. Z toho tedy vyplývá, že je
sekundární hvězda poněkud svítivější než jiné hvězdy stejné
hmotnosti. Pro primární složku pak vychází hmotnost spíše kolem
tří hmotností Slunce, což ostatně odpovídá našim představám
o hvězdách spektrální třídy B8.
Za všechno zřejmě může přenos hmoty mezi oběma složkama.
Struktura teplejší hvězdy se tak může lišit od struktury
osamocených hvězd stejných hmotností. Odhaduje se, že dvojice
HU Tauri v minulosti ztratila asi sedm procent své celkové počáteční
hmoty. Odlétající látka také odnesla část úhlového momentu
soustavy. Počáteční perioda oběhu tak byla kolem 1,6 dne.
Hvězdná velikost zákrytové dvojhvězdy HU Tauri se mění v rozmezí
5,9 až 6,7 magnitudy. Periodu má 2,0562997 dne, primární zákryt
trvá celý osm hodin.
Vzhledem k periodě velmi blízké dvěma dnům, existují období, kdy
minima nastávají každou druhou noc. Ty jsou pak vystřídána
obdobími, kdy naopak nelze HU Tauri pozorovat vůbec. Nejbližší
vhodné přitom začne druhý březnový týden:
7. března, večer
Protože se absolutní hvězdná velikost teplejší složky odhaduje na
0 mag a chladnější na 2,6 mag, vychází vzdálenost soustavy na
160 parseků. A to je mnohem dál, než se nalézá střed Hyád. Ke kupě
tedy HU Tauri určitě nepatří.
Podle práce Photometric elements, absolute dimension and
evolutionary status of the eclipsing binary HU Tauri, M.
Parthasarathy, M.B.K. Sarma, P. Vivekananda Rao, A&A, 297,
359-363 (1995).
Venuše se, jako zářící hvězda nemající na nebi konkurenci
zjevila, krátce po západu Slunce. Dokonce ani Měsíc po první čtvrti mi
nepřipadal tolik výrazný. Vyběhl jsem po schodech do velké kopule úpické
hvězdárny a chtěl jsem se podívat na Saturn. Nejdřív mne ale zaujala
Venuše nízko nad západním obzorem. Mráz mi zalézal do rukavic,
s dalekohledem i s kopulí šlo hýbat jen ztěží.
Venuše se objevila v zorném poli šestnácticentimetrového refraktoru. Díky
neklidu ovzduší a refrakci byl však její tvar jen těžko
rozeznatelný. Její jižní okraj byl chvílemi načervenalý, severní namodralý.
Charakteristická žlutá barva planety pak byla uprostřed.
Jak se blížila k obzoru, stávaly se barevné okraje výraznější a
výraznější. Po nějaké době se obraz protáhl do výrazného spektra
o délce dvou, tří průměrů kotoučku planety. Mezi červeným a modrým okrajem se
přitom objevily další barvy: rudá, oranžová, žlutá, chvílemi probleskující
zelená, světle modrá a za ní i fialová.
Současně se zvětšoval neklid vzduchu. Obraz planety pulzoval. Chvílemi,
na několik zlomků sekundy, byl relativně ostrý, jindy se naopak všechny
barvy spektra smíchaly a vytvořily \uv{barevný koktejl}. Přes úmyslně
rozostřený obraz pak běhaly vodorovné temné stíny.
Obzor se ale nezadržitelně blížil a v zorném poli se objevily první temné
siluety vzdálených smrků. A tu se Venuše, resp. její pulzující spektrum,
dotkla vrcholku jednoho z nich. Špička osamoceného, vysokého stromu tak
byla v mžiku ozářena jakoby vzdáleným reflektorem. Byly vidět
jednotlivé větve, jehličí na nich se ale slévalo do jednolité tmavé hmoty, jejíž
okraje byly obtaženy \uv{světelnou tužkou planety. Na několik okamžiků
tedy u vzdáleného obzoru zazářila Betlémská hvězda.
Zemská rotace však byla neúprosná a Venuše pokračovala na
západ. Po krátké cestě prolukou mezi smrky se vzápětí dostala ke
skupině několika stromů těsně u sebe. Opět ozářila špičku prvního z nich.
Tentokráte se ale ze zajetí nedostala. Nořila se hloub a hloub mezi stromy
a bylo ji vidět hůře a hůře. Les se nezapřel. Jeho průhlednost se s klesající
výškou zhoršovala a Venuše mizela. Po krátké chvíli byly vidět jen
osamocené světlé bodíky, bez dalekohledu pak planeta už dávno zapadla.
Světelných bodů rychle ubývalo. Už to vypadalo, že je po všem, když tu se
díky nějakému průzoru Venuše naposledy vzepřela svému osudu a objevila se
znova. Tedy světlých bodů najednou značně přibylo. Rychle však mizely až po
chvíli zůstal poslední z nich.
Odešel jsem z kopule. Zůstal tu po mne a Venuši jen jinovatkou pokrytý
okulárový konec.
29. prosince 1995
Po stopách mořeplavců Kapitola první:Jak to všechno začalo.
V době, kdy si většina národa užívá mrtvých kaprů, studených brambor
smíchaných s nejrůznější zeleninou či - toho času - výjimečně nekrvavou,
nebrutální a neerotickou televizní stanicí (jméno
neuvedu, to by byla reklama), jsem si já uvařil hrnec čaje s medem, abych přežil řádění
mikroorganismů všude kolem. A jelikož jsem několik dní předtím dostal pod
stromeček takový modrý sešitek s tajuplně se tvářící titulní stranou,
nezbylo, než jen někde v hromadě, která mi okupovala stůl, najít brýle
a hurá do toho. Kromě Egypta jsem se v něm dočetl o Egyptě a hlavně
o Egyptě. Po pravdě řečeno, bylo tam ještě několik pomlouvačných odstavců
a povídání o Měsíci. Když už jsem propadal panice a zděšení, že někdo
popletl disketu a Jirka vysázel texty z časopisu, který vychází sporadicky
na HaPMKvB a ve kterém je spousta cestopisných zážitků z pouti ku
Sonnenbergu či Oděsse, narazil jsem na straně patnáct na článek
o lodi, respektive jejím podvozku. Vypadal zajímavě a tak jsem se napil
antibakterií a jal se zkoumat černá písmenka na pobledlém listě přede mnou.
Hned první odstavec mi vzal chuť číst dál. Zima, jižní souhvězdí a
pravděpodobnost jsou věci, které buď nemám rád, nebo jsem je nikdy neviděl.
Přesto jsem se odhodlal a vydržel. Ve skutečnosti jsem četl jen tak a
o tom, co v textu stálo, jsem moc nepřemýšlel. Když už se mi náhodou něco nezdálo,
tak jsem si řekl něco v tom smyslu, že to stejně nikdy neuvidím a že je mi
to v podstatě úplně jedno. Kdybych byl býval věděl, co se stane, tak bych to
byl býval nedělal! Mimochodem. Tahle věta mi připomněla výuku jazyka
anglického na střední škole. Brrr! Článek jsem netečně dočetl a dopil čaj.
Vyrazil jsem do kostela, kde byla spousta lidí a docela příjemná nálada.
Za dva dny potom nás (tedy mne a Vanu) unášel autobus na sever.
Kapitola druhá: Jejkote, mankote, zase, zase...
Mezi Náchodem a Trutnovem, téměř v půli vzdálenosti obou měst, najdete na
mapě vísku rozmilou a slavnou. Tedy alespoň pro ty, co mají maturitu
z mateřského jazyka. Škola, pošta i nedaleký svatoňovický domek jsou
svědky minulosti spisovatelských bratří Čapků.
Na kopci uprostřed tohoto miniměsta je domeček s kopulemi a blázny, kterým
je tam dobře. V této oáze, kam se uchyluji v dobách
nejtěžších, jsem se rozhodl strávit vánoční prázdniny a dohnat, co jsem v průběhu semestru
zameškal.
První noc jsem se nevěnoval ani učení, ani astronomii, ale vítal jsem se
s kamarády, které jsem dlouho neviděl. Zazpívali jsme několik dobrotivých
písní a ulehli do vyhřátých spacáků či postelí.
Ráno, kolem deváté, jsem svěží vyskočil do krásného nového dne. Hned
mi však bylo jasné, že se stane něco, co si budu dlouho pamatovat. Byl jsem
nervózní, něco nebylo v pořádku. Aha! Po téměř čtyřiceti dnech jsem viděl
Slunce! Obloha byla naprosto čistá, blankytně modrá a na ní oslnivě
svítila žlutá koule. Pocit, který se dostavil, se ani nedá popsat. Nesměle
jsem si představil, že by mohlo být takhle pěkně i v noci, ale pak jsem se
tomu zasmál, pomyslel si něco o přírodě a kurtizánách a šel se
učit.
Kolem dvacáté hodiny jsem odhodil integrály a limity na hromadu, kde už ležely
matice a šel mezi lidi. Venku bylo pořád nádherně jasno a to rozhodlo. Po
několika nezbytných krocích, které jsem si přikázal při pohledu na
teploměr, jsem se konečně dostal mezi své přátele. Po krátké poradě s náčelníkem
a počítačem jsem si vybral stanoviště na střeše hvězdárny a umístil Somet
do soustavy železných trubek a plechů. Jakmile se na střeše ocitla židle,
Atlas Coeli a svítilna, byl jsem připraven. Udělal jsem odhad několika
proměnných hvězd a šel se rozmrazit. Poté jsem se v kopuli koukl
na další proměnnou a rozhodl se, že půjdu spat (Spat se píše bez čárky,
jelikož je to supinum, to nás učili v latině).
Pouze náhoda rozhodla, že změním své plány. Z kopule vypadá obloha
nezajímavě. Zvláště, díváte-li se směrem, kde není moc hvězd. Z kopule jsem
tedy neviděl, jak vypadá obloha nahým okem a myslel jsem si, že dál mrznout
nemá cenu. Venku před hvězdárnou se mi však podlomila kolena.
To, co jsem měl nad hlavou, vám nebudu popisovat slovy. To byste se museli dívat na můj
obličej, jak se křiví a blaženě usmívá.
Samozřejmě, že jsem se vydal zcela jinam než do postele, a utíkal jsem za
svým Sometem. Rychle jsem však vychladl, jelikož dalekohled byl úplně zamrzlý, včetně optiky. Takže jsem střídavě
dýchal na sebe, dalekohled a zase na sebe. Když už byl Somet ita
ready}, tak
Kapitola třetí:Mám ji
tak jsem se konečně podíval na oblohu vyzbrojen dvěma čočkami o průměru
deset centimetrů. Neskutečně nádherná mlhovina v meči lovce býků mi dala
jasně na vybranou. A to je fér! Jedině se mi nezdálo, že to, co
vidím, je skutečně ona. Přesněji řečeno, viděl jsem i čtyřicátý třetí
Messierův objekt a zdaleka to nebylo všechno. Ostatně viz můj deník:
M 42,43 Obludy! V M 42 je vidět několik tmavých zářezů a M 43
je snad ještě jasnější! Kdyby byla větší...
Potom jsem si všiml ještě jednoho flíčku v poli mého miláčka a nevěřil
jsem, dokud mi neporadil věrný Kéli.
NGC 1973 Je to ona. Ta teda vypaluje. Vypadá trochu jako Kalifornie, jsou
v ní tři jasné hvězdy. Je hodně protáhlá.
To jsem ještě netušil, že je to vlastně jenom rozcvička. Jelikož jsem dítě
velkoměsta, tak příliš slabým objektům hlubokého nebe neholduji. Z Brna je
toho vidět sice dost, ale na něco jsem si nikdy předtím netroufal ani
s dalekohledy, co tu máme. Jedním z těchto objektů je i
M 78 Vypaluje!!! Je šíleně jasná, bez centrálního zjasnění. Uprostřed
jako by byla nějaká hvězda nebo co. Poměrně velká. V okolí by
mělo být ještě něco, ale kromě hvězd už nic nevidím.
Poté je v deníku zápis:
Jasné hvězdy v CMa V zorném poli Sometu mám přes padesát(!)
hvězd. Zapadají za stromy!!
A rozhodně to byl pořád jenom začátek. Bylo kolem půlnoci UTC a tak jsem se
rozhodl podívat co nejjižněji to půjde. A zrovna v té chvíli jsem si
vzpomněl na našeho koordinátora a jako by mně polilo horko.
(-8 °C) Zběsile jsem nalistoval stranu třináct a uvědomil si některé trosky, co mi
zbyly v hlavě od kapřího večera. Buď teď a nebo nikdy!
Nesměle jsem namířil Somet k hvězdokupě M 50.
M 50 Jako když vyšije! Jsou vidět jednotlivé hvězdy. Trochu mně připomíná
slavnou rudou hvězdu.
Pak jsem si však uvědomil, že ztrácet tady nahoře čas je nenahraditelná
škoda a radikálně jsem namířil Somet na obzor. Do cesty se mi
náhodou dostala M 93. Mimo to jsem si také uvědomil, že nemám rukavice
a rozhodl se, že zápisy budu dělat jen kraťoulinké a schematicky
jednoduché. Symboliku jsem zvolil: 0... nevidím, 1... vidím. Nakonec jsem
však neodolal a vždy nějaké to slovo připsal. (Teplota klesla na dvanáct
° pod bod, který odpovídá teplotě 273,15 K)
M 93 Vypalovačka!! Je vidět spousta slabých hvězd,
připomíná M 35 za dobrých podmínek v Brně naší patnáctkou! Nádhera.
H 2 Velmi nápadná. Uprostřed je vidět jasná hvězda.
NGC 2482 Nic moc. Mlhavá a rozplizlá.
NGC 2467 Asi je to ona. Ne asi, určitě! Je vidět velmi
dobře a ještě líp bokem. To bude Dušín závidět
NGC 2452 Asi ji vidím. Rozhodně není stelární. Jo, je to
ona.
Mezní hvězdná velikost se v mé části oblohy pohybovala okolo 6,5
až 6,8 mag. Skoro jsem měl pocit, že je velmi blízko sedmi, ale tak slabé hvězdy
jsem už v Kélim nenašel. Vzhledem k šílenému mrazu, který se
stával být víc a víc nesnesitelný, jsem byl nucen učinit další
zápis do deníku obaleného již poměrně tlustou vrstvou námrazy:
0:05 UTC Zmrzla mi levá ruka a nos. Asi brzo umřu.
Ještě než se tak mělo stát, jsem se ale rozhodl o nejjižnější objekt, abych
to Dušínovi druhý den pěkně vytmavil. Vyhlédl jsem si těsně u obzoru skupinku poměrně jasných hvězd ve tvaru
trojúhelníku a pracovně si je označil nápisem "oko". Ještě jsem netušil, co
vlastně vidím. Poté jsem se dostal do stádia, kdy jsem si vybíral mezi astronomií a smrtí.
Naštěstí vyhrála volba, kterou mezitím připravil několik metrů pode mnou
Tomáš Sýkora (zkráceně TOS) a kterou od té doby soukromě nazývám svařený životabudič. V místnosti,
které od jistých událostí říkají generální štáb, si o mě
museli myslet, že jsem blázen. Když jsem přišel, nemohl jsem ani mluvit,
jenom jsem se snažil vykřikovat, že to je neskutečné a ať se jdou podívat.
Nikdo mne nepochopil a pro jistotu do mne TOS začal nalévat zrádnou
tekutinu, abych se tak vrátil z půli cesty tunelem. Po několika minutách
jsem ze sebe konečně dostal několik souvislých vět a vypověděl jim, co se
venku děje. Nikdo mně nepochopil a tak jsem se opět vydal na střechu. Obloha
se malinko posunula tak, jak jsem potřeboval.
NGC 2489 Vidím. Je slabá (osm ° nad obzorem). Vzhledem
k jasné hvězdě je víc na západ než v Céliku. Hvězdy žádné vidět nejsou, je
moc pěkná.
NGC 2587,2571,2580,2567 Je nemožné jenom s célikem
poznat, která je která. Vidím je všechny.
NGC 2627 Relativně velká, jsou v ní vidět jasné hvězdy.
Hm.
Asi o půl jedné úté jsem si všiml, jak skupina hvězd, kterou jsem si
předtím označil jako "oko", zapadá za stromy na obzoru. Všiml okem!
To mi nedalo a rozhodl jsem se najít si v Kélim, o co tu vlastně jde.
Málem jsem se posadil na zledovatělou židli - hvězdy
"oka" mají -37° v deklinaci! Vzpomněl jsem si jak Jiří psal, že vidět velmi zajímavou
hvězdu xi Puppis je možné jen na jih od Brna a dostal jsem šílený nápad.
Odpozorovat hvězdu podobně nízko a pak mu říct, že lže. Vzal jsem Kéliho a
zkoušel identifikovat jakousi jasnou hvězdu na obzoru. V Kélim jsem ji
našel poměrně brzy, ale zjistit jméno se mi nepodařilo. Mám už vybledlou
kopii, co se dá dělat. Tak jsem si ji označil kroužkem s nápisem SOMET.
Dál jsem už lovu na jihu nevěnoval pozornost, jelikož tato hvězda těsně
předtím vyšla několik úhlových minut nad obzor.
NGC 2422 Okem! Jsou vidět jasné hvězdy
v Sometu. (Teprve později jsem se
dozvěděl, že to je M 47. Inu někdo musí být první.)
M 46 Krásná. Je tam spousta slabých hvězd, jakoby na mlhavém pozadí.
Nádhera. Planetárka není vidět.
Mel 71 Jasná.
Mel 72 Slabá.
NGC 2360 Nápadná. Jsou v ní vidět i jednotlivé
hvězdy.
Potom jsem se přesunul zpět k M 50.
NGC 2343 Kulatá, jsou vidět i hvězdy. (V pohodě.)
IC 2177 Vypaluje!!
NGC 2327 Je taky vidět. Rozhodně však v té změti světlých fleků s Kélim
nepoznám, co je co. Je to škoda, jelikož toho vidím miliony.
Jsou mlhavé a mají v sobě hvězdy.
NGC 2353 Velká. Jasná hvězda...
Víc už jsem prostě nemohl zapsat. Měl jsem problémy se dát do pohybu. Celý
jsem ztuhl a nešlo ani mluvit. Nechal jsem všechno, jak bylo, přemohl tření
ztuhlých kostí a dal se do běhu. Ani nevím jak, ocitl jsem se v generálním
štábu a málem se zhroutil. Nic už jsem necítil. Ani zimu ani teplo. Hrnec
s čajem, který byl prý teplý, jsem prostě necítil. Tak nějak si představuji,
že člověk umírá mrazem. Opět se přiznám, že nebýt TOSe, tak tyto řádky
rozhodně nečtete. Když jsem byl schopen komunikovat, popsal jsem
mu, co jsem viděl a on se začal oblékat, že půjde na střechu. Já už jsem
nemohl, dal jsem si asi patnáct minut pauzu a řešil dilema, co dál. Nakonec ve mě
zvítězil pocit vzrušení lovce na honu (alespoň jak si to představuji
z knih) a vydal jsem se naposledy nahoru. Ukázal jsem Tomovi ty nejhezčí kousky a
zajímavou hvězdu na obzoru. Dole jsem totiž zjistil, že má deklinaci rovnu
-40 stupňům. Po tomto zjištění jsem rezignoval a znalecky zhodnotil oblohu
jako nevhodnou k dalšímu zkoumání jihu a soustředil se do míst, která jsou
pro mně stejně záhadná, jako okolí pěkně studeného hafana.
Prohlédl jsem si Lva, Pannu, Velkou medvědici, Havrana...
Pozorování jsem potom zaměřil na notoricky známé objekty, které jsem však
ještě nikdy neviděl, a zkusil jsem se podívat po co největším počtu
hlubokonebých objektů, co mi zrovna obloha nabízela.
Za tuto jedinou pozorovací noc jsem od 23:30 UTC, kdy mám první zápis
v deníku, do 2:15 UTC, kde je zapsáno:
END!!! t = -15 °C
napozoroval téměř sedmdesát objektů, které leží za hranicemi naší malinké
soustavy a z toho třicet čtyři objektů z katalogu francouzského lovce
komet. Měl jsem pocit, že mám tělo stejně chladné jako okolní vzduch,
nemohl jsem hýbat levou rukou a mimickými svaly, ale stálo to za
to. odkazpodčarou Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za
to.Druhý den, když Jirka přijel na naši polární stanici, jsme ještě
pozorovali. I když už obloha nebyla tak pěkná, stihl jsem ještě dodělat
některé vyznačené objekty v mém milém Kélim, takže jsem viděl téměř všechny
zaznamenané objekty, co byly tou dobou dostupné na listě XIII. a VII.
Vám, co se po obloze díváte rádi a jste ochotni obětovat trochu svého
pohodlí, něco podobného vřele doporučuji. Rozhodně si nenechte ještě tuto
zimu část oblohy, která je věnována objevitelům a mořeplavcům ujít, protože
při prohlídce tohoto skvostného zákoutí, na vás možná dýchne trocha
objevitelské vášně, jak tomu bylo i u mě.
Hodně jasných nocí, teplých svetrů a všeho, co kdo chcete, vám
přeje Rudolf Novák.
Post Scriptum:
Málem bych zapomněl na další dvě pikantní historky z celé
akce. Podle zaměstnanců úpické hvězdárny se v průběhu našich
pozorování dostala teplota až na dvacet pět ° celsiovy
stupnice směrem dolů. Zima byla opravdu hrozná a nápad Jirky, že
by se jeho článek měl spíše jmenovat Zmrzlý nos, nebyl vůbec
špatný.
Každé proti má však nějaké pro. Vzhledem k tomuto počasí se
totiž dalo provést několik kousků, které by nám mohl nejeden
horal závidět. Jeden den jsme s Jirkou čekali na západ
Siria mezi větve smrků na obzoru. To, co se dělo při tomto
nebeském divadle, se dá slovy velmi těžko vylíčit. Jak se Sirius
pozvolna posunoval k obzoru, nápadně se měnila jeho barva. Takhle
si já představuji ufo (psáno s malými písmeny úmyslně). V dalekohledu to bylo nadmíru krásné představení. Sirius se
pozvolna rozostřoval a hrál všemi barvami. Jak se dostal až ke
korunám stromů, střídali jsme se u dalekohledu velmi rychle a tak
jsme si každý z celého děje vybrali jen část. Já jsem ve
chvílích, kdy bylo u okuláru plno, koukal štěrbinou kopule na
horizont okem a rozhodně toho nelituji. Hvězda se občas úplně
ztratila, aby se během několika okamžiků objevila jako velmi
jasný záblesk mezi větvemi stromů. To se opakovalo několikrát. Poté
jsem se dostal k dalekohledu a jelikož jsem viděl jen siluety
stromů, chtěl jsem se Siriem definitivně rozloučit. Když už jsem
zvedal oko od okuláru, zahlédl jsem za stromy velký bílý flek,
který se chvílemi zjasňoval nebo zmizel docela. Něco podobného
jsem nikdy předtím neviděl. Jiří sice tvrdil, že zapadající
Venuše byla mnohem hezčí, ale mě tím rozhodně nemohl přesvědčit.
Když jsem však Psí hvězdu asi minutu nezahlédl ani náznakem,
znamenalo to definitivní konec celého představení.
Tak to jen tak na konec, abych nezapomněl.
K obrázku: Kresbu M 109 jsem pořídil se Sometem binarem
25x 100 v noci z 29. na 30. prosince 1995 kolem 2:30 UTC.
Texty posledních patnácti Trpaslíků (bez obrázků), některé
Zpravodajské sítě, seznam členů a další informace získáte na
anonymním ftp serveru
Ukázky z posledních Bílých trpaslíků jsou na WWW stránkách:
http://www.ta3.sk/hvezdarne/roztoky
Na adrese
bilytrp@physics.muni.cz.
si pak můžete objednat Instantního Bílého trpaslíka, který
přináší aktuální informace o různých přednáškách, seminářích,
objevech apod.
Problém určování mezní hvězdné velikosti
při pozorování meteorů
Při vizuálním pozorování meteorů je jedním z nejdůležitějších
údajů přesné určení mezní hvězdné velikosti (ita mhv}). Původně bylo
u nás používáno určování ita mhv}, které vycházelo z přímého odhadu
podle mapy. Za srovnávací hvězdy byly vybrány hvězdy raných
spektrálních typů s dobře určený vizuálními hvězdnými velikostmi.
Podobně zkušenějším pozorovatelům IMO doporučuje mapy AAVSO,
které jsou ale pro rychlou orientaci málo přehledné, chybí
dostatek hvězd s jemným odstupňováním, vhodné srovnávací hvězdy
je nutné někdy hledat dále od středu zorného pole.
Z tohoto důvodu byla později zavedena nová metoda určování ita
mhv}, založená na počítání hvězd ve vybraných oblastech, ohraničených
třemi, případně čtyřmi relativně jasnými hvězdami. Počet hvězd
v dané oblasti je možné pomocí tabulek transformovat přímo na mezní
hvězdnou velikost. Cílem bylo zobjektivizování určování ita mhv}.
Praxe však ukázala několik nedostatků:
Vybráno z článku "Problém určovania medznej hvezdnej veľkosti při
pozorovaní meteorov", který byl publikován v Meteorických správách
Slovenskej astronomickej společnosti pri SAV.
Minulý rok jsem náhodou nalezl hvězdu, jejíž vlastní pohyb
zcela jistě převyšuje všechny doposud známé, odhadnutý na 7''
za rok. Tato hvězda 7 magnitudy na hranicích mezi Honícími psy
a Velkou medvědicí má číslo 1830 v Groombridgově katalogu
cirkumpolárních hvězd.
F. W. Argelander
Hvězdu Groombridge 1830 najdete necelých osm °
severovýchodně od nu UMa, resp. šestnáct ° jižně od
gamma UMa. Má hvězdnou velikost 6,5 magnitudy, takže je
vyznačena i v Atlase Coeli. Na pohled nezajímavá, snad mírně
nažloutlá hvězda.
Historie této hvězdy ale začíná už v druhé polovině osmnáctého století.
Roku 1855 se totiž v anglickém městě Goudhurst narodil Stephen
Groombridge. Jelikož se tento pán zajímal o astrometrii, nechal
si v roce 1806 zhotovit otočný meridián, pomocí kterého s velkou
přesností měřil polohy jasnějších hvězd. Na tehdejší dobu se prý
jednalo o první dobrý přístroj tohoto druhu v Anglii. Základem byl
3,5 palcový refraktor, se kterým se otáčelo na čtyřstopém kruhu
s horizontální osou orientovanou ve směru východ západ. Celý přístroj byl
přitom uložen na dvou masivních kamenných blocích.
Pro odečítání deklinace hvězdy měl meridián po obvodu kruhu ocejchovanou
stupnici, z níž Groombridge odečítal s přesností na jednu obloukovou minutu.
Rektascenzi pak odvozoval z okamžiku průchodu hvězdy vláknem
v zorném poli dalekohledu.
Ve věku 51 let pojal Groombridge ambiciózní plán: pořídit katalog
všech hvězd jasnějších 8,5 mag severně od deklinace +38°.
I když do roku 1817 pořídil 24 000 měření rektascenze a 26 000
měření deklinace, svá pozorování nedokončil.
K obrázku: Groombridge 1830 mezi hvězdami. Výřez vpravo je
z Bonnského atlasu, prostřední z Atlasu Borealis a ten vlevo
z Uranometrie 2000.0. Galaxie NGC 3941 je vyznačena i v Atlase
Coeli. Hvězda asi stupeň na sever od ní je Groombridge
1830.
Teprve šest let po jeho smrti, roku 1838, vyšel pod patronací
G. B. Airyho Groombridgův katalog 4243 cirkumpolárních
hvězd. Dílo samozřejmě nedosahovalo původního projektu. Jednalo se o katalog
přesných pozic hvězd viditelných pouhým okem severně od deklinace
+38 ° a asi tisícovky hvězd slabších 8 mag. I přesto se
však na dlouhou dobu stalo velmi významným astrometrickým počinem.
První objev přinesl Groombridgův katalog už čtyři roky
po svém prvním vydání, když umožnil F. W. Argelanderovy odhalit
hvězdu č. 1830, jako hvězdu s neobyčejně velkým vlastním pohybem.
Ten je tak velký, že se citelně projevuje i ve hvězdných
atlasech. Srovnáte-li si Argelanderův Bonner Durchmusterung,
Bečvářův Atlas Borealis a novodobou Uranometrii, uvidíte sami, jak moc
se hvězda na obloze hýbe.
Groombridge 1830 je totiž hvězda s dnes třetím
největším známým vlastním pohybem. Za jeden rok urazí 7,042''
směrem v pozičním úhlu 145,5°, změna polohy o jeden stupeň
ji tak trvá pouhých 511 let.
Hvězdy, které mají velký vlastní pohyb, musí ležet blízko Slunce.
Paralaxa Groombridge 1830 je podle posledních prací
0,2079 plus mínus 0,0013''. Modul vzdálenosti vychází na
- 1,59 plus mínus 0,014 mag, absolutní hvězdná velikost na
8,20 plus mínus 0,017 mag (Tyto hodnoty jsou z práce Gatewood,
Kiewiet de Jonge, Stephenson, Multichannel astrometric photometer parallax studies
in the regions of Groombridge 1618, Zeta Bootis, and
Sigma Draconis, AJ 105, 1993. Ve všech ostatních pracích se ale
uvádí hodnota téměř poloviční! Např. v the General Catalogue of
Trigonometric Stellar Parallaxes (1991):
a Preliminary Version je uveden průměr z šesti měření
0,1127plus mínus 0,0016''. Která z hodnot je správná, nevím.)
Jedná se o červeného trpaslíka (sp.
třída K7V) s efektivní povrchovou teplotou asi 5200 kelvinů.
Zcela jistě patří mezi staré hvězdy populace II. Patří do
galaktického hala a jen náhodou prolétá kolem nás.
Groombridge 1830 se přibližuje k Zemi. Nejblíže, 4,7 parseku, bude
za necelých pět tisíc let. Poté se opět bude vzdalovat a
slábnout. Za sto tisíc let bude ve vzdálenosti 20 pc zářit
jako hvězda 9,7 mag v souhvězdí Vlka. Za jeden milion let se
stane nenápadnou hvězdičkou 15. velikosti v jižním souhvězdí
Pravítka.
Stejně jako u jiných blízkých hvězd, hledali se i v okolí
Groombridge 1830 různí průvodci (hmotné planety, hnědí trpaslíci apod.). Roku 1968
objevil Peter van de Kamp na devíti deskách s expozicí 2,5 minuty
pořízených ráno 27. února průvodce jasného asi 8,5 mag. Nacházel se 1,7'' daleko od
primární složky v pozičním úhlu 166°. Na žádných jiných
snímcích zhotovených před i po tomto datu ale průvodce nebyl.
V dubnu téhož roku ovšem existenci potvrdili dva renomovaní
vizuální pozorovatelé Ch. Worley a W. D. Heintz. Ti spatřili
hvězdu asi 12. velikosti. Nebylo tedy pochyb. Groombridge 1830 má
průvodce, eruptivní proměnnou hvězdu, později označenou CF Ursae
Maioris. Kolem společného těžiště obíhají s periodou mezi
padesáti a sto lety.
CF UMa tak vysvětlila do té doby nevyřešené zjasnění Groombridge 1830
o 0,6 mag z roku 1939. Mimo to, průvodce vidělo v dubnu 1968 několik
dalších méně významných pozorovatelů. Všechno je ale jinak
Roku 1984 Wulf Heintz poslal CF UMa do věčných lovišť. Na deskách
z roku 1968 se totiž domnělý průvodce nejeví stelární, ale
rozmazaný (prostě \clqq šmudla\crqq ), takže se spíše jedná
o projev difrakce nebo podobného jevu uvnitř dalekohledu. Kromě
toho byl neúspěšně hledán s pomocí skvrnkové interferometrie
v druhé polovině roce 1980.
Groombridge 1830 tak opět osaměl. I když ne zcela. Některá měření
radiálních rychlostí naznačují, že má přeci jenom nějakého
průvodce. Ať tak či onak, jedná se o tuctového
červeného trpaslíka, který přiletěl na návštěvu galaktického
disku. Po rychlém průletu kolem Slunce se vrátí tam, kam
právem patří. Mezi nejstarší hvězdy naší Galaxie.
Níže uvedený obrázek byl nakreslen na základě The General
Catalogue of Trigonometric Stellar Parallaxes (1991):
a Preliminary Version. Vykresleno je v něm 7951 objektů se známou
absolutní paralaxou (vodorovná osa) a vlastním pohybem (svislá osa).
U většiny z nich se obě hodnoty pohybují kolem nuly. Vyniká tak
pouze několik extrémů. V horní části diagramu se nacházejí hvězdy
s velkým vlastním pohybem:
V pravé části diagramu jsou hvězdy blízké. Všimněte
si, že ne všechny hvězdy s velkým vlastním pohybem patří mezi
nejbližší. Zajímavá je také záporná paralaxa u poměrně velkého množství
objektů. Je to samozřejmě nesmysl. Paralaxy hvězd (vyjma družice
Hipparchos) se měří vůči pozadí vzdálenějších hvězd. Za
předpokladu, že hvězdy, vzhledem kterým se měří úhlový posuv, jsou
doopravdy mnohem dál než sledovaný objekt. Tato relativní
paralaxa se poté, s ohledem na nějaký model Galaxie, přepočítává
na paralaxu absolutní (např. vůči velmi vzdáleným kvasarům).
Když se ale hvězda nachází ve stejné vzdálenosti, či ještě dál,
než hvězdy "pozadí", vycházejí nesmysly. Může být také
špatný model, na základě kterého se počítají absolutní paralaxy.
Závěr je tedy takový, že nemá smyslu zabývat se paralaxami menšími než řekněme
0,05''.
Pomocí krátkého počítání (třeba na programovatelné kalkulačce) a
několika údajů můžete studovat, jak se hvězdy pohybují prostorem.
Stačí jen znát rektascenzi alfa a deklinaci delta hvězdy,
velikost vlastního pohybu v rektascenzi mí (alfa ) a
v deklinaci mí (delta), vzdálenost r a radiální rychlost
delta r. Těchto šest veličin totiž popisuje polohu dané hvězdy
a směr i velikost jejího pohybu vzhledem ke Slunci.
Aby se vám lépe pracovalo, je vhodné polohu hvězdy převést do
kartézských souřadnic x, y, z a spočítat si velikost jejich
roční změny Delta x, Delta y, Delta z (vše v parsecích).
Transformace není obtížná. Radiální rychlost Delta r
v kilometrech za sekundu převedete na parseky za rok podělením 977 820. Změny rektascenze mí
(alfa ) a deklinace mí (\delta ) je pak potřeba převést na
radiány: mu (\alfa ) podělíte 13 751, resp. mí (delta)
206 265. Přepočítané hodnoty označte Delta alfa,
Delta delta.
Nyní vypočítejte kartézské souřadnice hvězdy a velikost jejich
roční změny:
x = r cos delta cos alfa
Delta x = (x/r) Delta r - z Delta delta cos alfa - y Delta alfa
Těchto šest konstant vám nyní snadno umožní vypočítat polohu
hvězdy (x', y', z') v libovolném časovém okamžiku:
x' = x + t Delta x
kde t je počet roků do budoucnosti nebo do minulosti (záporná
hodnota) od okamžiku, pro který byly určeny výchozí hodnoty.
Vzdálenost hvězdy od Slunce je pak rovna odmocnině součtu čtverců
hodnot x', y', z'. Zpětně si také můžete spočítat novou rektascenzi a
deklinaci hvězdy.
Jako příklad si vezměme Groombridge 1830:
alfa = 11 h 52 m 58 s = 178,2446°
Delta r = 98 km s -1 = -1,002. 10 -4 pc/rok
x = - 3,803 pc
Delta x = -7,785-5 pc/rok
Pomocí těchto vzorečků tedy můžete studovat pohyb blízkých hvězd
vůči Slunci. Například alfa Centauri je nyní 1,3 parseku
daleko. Ale za necelých třicet tisíc let bude dvakrát jasnější,
v souhvězdí Hydry a pouze 0,9 parseku daleko.
Před 300 000 roky se Sirius nacházel poblíž Jesliček a byl
výrazně slabší než dnes. Nejjasnější hvězdou byl pravděpodobně
Aldebaran v Cepheovi, který měl -1,4 magnitudy.
Potřebné údaje k velkému množství hvězd najdete například ve Sky
Catalogue 2000.0. Pak už vám nezbude nic jiného, než nažhavit
kalkulačku a vyrazit ke hvězdám.
Začátkem dubna (resp. koncem září) tohoto roku nastane úplné
zatmění Měsíce. V této době přitom můžete snadno určit
vzdálenost a průměr našeho kosmického souseda
s přesností až pět procent. Stačí jen zjistit úhlový průměr kruhového stínu Země D,
do kterého vstoupí Měsíc.
Pomůže vám k tomu dvojice přiložených schematických mapek. Do
jedné z nich několikrát pečlivě zaznamenejte vzhled části
okraje zemského stínu, který se bude na měsíční kotouč promítat v době,
kdy do něj bude Měsíc vstupovat. V případě zatmění z 3. na 4. dubna mezi
23:20 a 0:35 SEČ. Do druhé naopak v době, kdy bude Měsíc ze zemského stínu vystupovat (mezi
1:50 a 3:00 SEČ). Nezapomeňte si přitom pokaždé poznamenat čas zákresu.
Protože Měsíc na nebi urazí za jednu hodinu téměř přesně půl
stupně směrem na východ, nebude pro vás poté těžké, určit úhlový
průměr stínu. Ze série zákresů části jeho okraje, si graficky
odvoďte podobu celého kruhového stínu a jeho velikost srovnejte s úhlovou
velikostí Měsíce (0,5 stupně).
Můžete však postupovat i jinak. Okraj stínu promítnutý na
měsíční disk je vlastně kruhová úseč a není problém pomocí
jednoduchých vzorců vypočítat z ní průměr celého kruhu. Výpočet
ale proveďte pro několik zákresů a ty zprůměrujte.
K tomu, abyste mohli zjistit vzdálenost Měsíce,
budete ještě potřebovat určit úhlovou velikost Slunce.
Možností, jak přitom postupovat, je hned několik. Např. pomocí tenisového míčku:
za slunečného dne (před nebo po zatmění) sledujte stín, který vrhá např. na bílou stěnu.
Míček pomalu vzdalujte až do okamžiku, kdy zmizí plný stín.
Podělíte-li průměr míčku jeho vzdáleností ode zdi, získáte úhlový
průměr Slunce d.
Tenisový míček a bílá zeď je zároveň velmi dobrou analogii k Zemi
a Měsíci. Jeho chlupatý povrch simuluje atmosféru, a tak si
můžete všimnout, že je jeho stín na okraji světlejší než
uprostřed. Převrácená hodnota úhlového průměru Slunce (označme
ji Delta) pak charakterizuje stíny všech sférických těles
ve stejné vzdálenosti od Slunce, jako je míček. Např. délka stínu,
který vrhá v prostoru Země, je Delta x Rz, kde Rz
je průměr Země v kilometrech.
Pomocí této analogie a krátkého počítání si také můžete odvodit
vztah pro vzdálenost Měsíce od Země h:
h = Rz(D+d).
Hodnoty D a d je ale nutné převést na radiány.
Znáte-li vzdálenost a úhlový průměr Měsíce, snadno určíte i jeho skutečný průměr.
Své výsledky si každopádně zkontrolujte s údaji uvedenými např. ve hvězdářské ročence.
Inac v Roztokach je
spicovo: spim v 7 stupnoch celzia, voda nam tu zamrzla,
takze pijem caj zo snehu, fotometer nam prisli namontovat,
ale nieco zamrzlo a nieco nie je dokoncene, tak to este
nefunguje:). Vlky uz tu nie su, ale za to je tu
lisok jak kotat (maciek) v meste. Tak líčí svůj pobyt na
hvězdárně v roztokách David Farinič, který je tam na civilní
službě. Ano, uplynulé měsíce byly na pozorovatele velmi zlé. Buď
bylo zataženo, nebo byla hrozivá zima. A nebo obojí.
Jako první zajímavé pozorování jsem vybral studii Szabó Gyula,
kterou publikoval v maďarském časopisu Meteor č. 5 (1995).
S 20 cm reflektorem při zvětšení 78x si s polarizačním
filtrem prohlédl M 1, NGC 1952. Čtyři prezentované
kresby pak zachycují její vzhled pro různé orientace polarizační
roviny filtru. Jelikož maďarsky neumím, víc se mi vyluštit
nepodařilo. Každopádně se jedná o velmi pěkné pozorování. Nezkusí
to někdo z vás zopakovat?
Všichni z vás určitě znají otevřenou hvězdokupu NGC 2244,
která je na fotografiích obklopená nádhernou emisní mlhovinou
Rosetta (česky Růžice) - NGC 2237, 2238, 2239 a 2246}. Je tato mlhovina pozorovatelná i malým
dalekohledem?
2./3. listopadu 1995 Egypt, poblíž města Kóm Ombó
Tak popisuje Rosettu Tomáš Havlík za našeho pobytu v Egyptě. Své
pozorování doplnil i kresbou, která je však v rozporu s jeho
slovním popisem. Já osobně jsem Rosettu viděl v Úpici:
29./30. prosince 1995 Sb 25x100 mhv kolem 6 mag
NGC 2244, Mon - Upřímně řečeno nic, moc. Už v Sometu
řídká skupinka jasnějších hvězd, která ničím nezaujme a kterou
lze snadno přehlédnout. Chybí totiž pozadí slabých hvězd. Díval
jsem se na ni hlavně kvůli okolní mlhovině. Možná tam bylo trochu
světlejší místo, ale jenom možná. Nic výrazného ani určitého.
O půl hodiny později:
Znovu jsem se podíval na Rosettu. Je vidět! V okolí hvězdokupy je
na severozápadě slabá mlhavá záře, která přibližně zabírá oblast
vyznačenou v Atlase Coeli. Na protilehlé straně kupy je mlhovina
také, ale nesahá tak daleko a není tak jasná. Jestli je nějaká
mlhovina i ve středu kupy, nevím. Oslňují mne hvězdy. Se Sometem
je při pozorování Rosetty nutné hýbat, je potom nápadnější. Na
severovýchodním okraji kupy je také zřetelné úzké ztemnění -
temná mlhovina vyznačená i v AC, za kterým pokračuje Mléčná
dráha. V ostatních směrem ale už tak zřetelná není.
Mé pozorování se také shoduje s pozorováním dr. Hollana. Rosetta
je tedy za dobrých pozorovacích podmínek pozorovatelná. Není však
nijak výrazná a hodí se spíš pro fajnšmekry.
Růžice leží ve vzdálenosti asi 1,7 kiloparseku na okraji temného
molekulového oblaku, ve kterém probíhá bouřlivá tvorba nových
hvězd. Jeden a půl stupně jihovýchodně od 13 Mon se přitom můžete
podívat na hvězdu jasnou asi 6,1 magnitudy, nazývanou podle svého
objevitele Plaskettova. Ve skutečnosti se jedná o dvojici hvězd
s hmotností 43 a 51 hmotnosti slunečních (!), které kolem
společného těžiště oběhnou jednou za čtrnáct dní. Takové hvězdy
mají jen velmi krátkou životnost a musí být tudíž velmi mladé.
Její poloha je ve výřezu z Atlasu Coeli vyznačena šipkou.
Zimní úpické noci byly na konci minulého roku doopravdy krásné.
Nejen já jsem pořídil spoustu pozorování, ke kterým se snad někdy
v budoucnosti vrátím. Na závěr bych snad dodal ještě pár slov k objektu
NGC 2467}, který doprovází dvojice otevřených hvězdokup
Haffner 18ab a Haffner 19. NGC 2467 je vidět už v Sometu
binaru jako poměrně nápadná skvrnka jižně od hvězdy HD 64315.
Její velikost jsem odhadl na asi 20'. V šestnácticentimetrovém
refraktoru, který se nachází ve velké kopuli úpické hvězdárny (za
zvětšení asi 160x) jsem pak pořídil přiloženou kresbu.
Mlhovina sice měla malý jas, některá zjasnění jsem ale přeci
jenom viděl (jih nahoře, západ vpravo). Dvojice hvězdokup
se ale tvářila jen jako dvě, tři slabé, nijak nápadné hvězdy. Při
pozorování (mezi 23:20 a 23:40 UT) mi strašně omrzaly prsty
(teplota pod mínus dvacet stupňů), tak jsem byl nucen zakreslit
vzhled mlhoviny jen pomocí izofot a teprve za tepla ji pěkně
vymalovat. (Jih je nahoře, východ vlevo, čárka má úhlovou délku
asi deset minut.
Většina pozorovatelů má (bezdůvodně) strach z otevřených
hvězdokup. Tedy mají strach je kreslit. Je pravda, že se nejedná
o lehký úkol. Na první pohled se totiž zdá, že většina hvězdokup
obsahuje ohromné množství hvězd. Skutečnost je ale trochu jiná,
zpravidla se jedná o maximálně několik desítek kousků. Otázka je,
jak vychází taková kresba v konfrontaci s hvězdným atlasem.
12./13. ledna 1996 mS 12x60 mhv 5,6 mag
Kresba M 44 od Lukáše Krála. Výřez vlevo je podle MegaStaru a
obsahuje přibližně stejně hvězd jako Lukášova kresba.
A nyní ještě pár slov o proměnné hvězdě GR Tau od Rudolfa
Nováka:
Tato zákrytovka se nachází přibližně mezi M 45 a Hyádami a je tedy nejlépe
pozorovatelná převážně v zimních měsících.
Minulý rok v létě zakoupila naše hvězdárna CCD kameru SBIG
ST-7 určenou převážně na fotometrii. Byla umístěna na 40 cm zrcadlový
dalekohled, kde dříve sídlil fotometr. Na obrázku je zachycena téměř
kompletní světelná křivka GR Tau, jak se mi ji podařilo získat během tří
nocí v lednu a počátkem února. Zpracování je nevalné. V podstatě se jedná
o tu nejjednodušší variantu, kdy pozorovatel každý snímek projíždí
kurzorem a zapisuje si jakési "přístrojové" hvězdné velikosti pro proměnnou
a nějakou srovnávací hvězdu. Jde o něco, co se vzdáleně podobá tzv.
aperturní fotometrii, s tím rozdílem, že aperturní clonka má tvar čtverce
místo kružnice. Hvězdu jsem pozoroval bez standardních fotometrických
filtrů, které jsou teprve někde na cestě mezi Turnovem a Brnem. Software
též nebere v úvahu extinkci, barevný index hvězd a tak je tato křivka
skutečně jen velmi hrubým výsledkem. Možná si řeknete, proč jsem tedy
Jiřímu slíbil toto pozorování do BT. To proto, že mám dětinskou radost
z toho, jak snadné je nyní data pořizovat. Je však velký problém ve slušném
zpracování, tomu se teprve učím a vězte, že jakmile celé věci trochu lépe
porozumím, s mými dojmy vás někdy v budoucnu rozhodně seznámím.
A proč vlastně GR Tau pozoruji? Je to totiž docela zajímavá zákrytovka,
patřící mezi velmi těsné dvojhvězdné systémy, kde se chystá k radikálním
změnám v dynamice obou hvězd. Na začátku osmdesátých let se japonští
astronomové Yamasaki, Okazaki a Kitamura GR Tau věnovali trochu podrobněji
než kdo jiný a jejich práce přinesla zajímavé výsledky.
V prvé řadě opravili periodu a počáteční minimum, zjistili, že světelná
křivka nevypadá jako křivka Algolu, což se předtím na základě
fotografických pozorování domnívali a provedli též pozorování
spektroskopická. (O typech zákrytových proměnných raději pomlčme, to by nám
to pěkně narostlo. Držme se zavedených termínů a snad si budeme rozumět).
Křivka tedy byla mnohem více podobná křivce beta Lyrae, kterou jste možná
také někdy pozorovali, ale perioda je na tyto hvězdy trochu krátká. Když
však připustíme, že dělení na jednotlivé typy je přinejmenším (dnes vzato)
zvláštní, zůstaneme u toho, že křivka vypadá jako křivka Sheliaku.
Z jejich výzkumu vyplynulo, že se jedná o dvě hvězdy, kde jasnější
složka je spektrální typ A5V s poloměrem 1,03 slunečního a hmotností 0,54
MO. Druhá složka je červený trpaslík spektrálního typu M, hmotností
0,17 MO a poloměrem 0,49 RO. Větší složka má efektivní teplotu okolo 8500 K.
Na světelné křivce je patrné, že sekundární minimum je asymetrické.
Japonští astronomové se domnívají, že vzhledem k tomu, že
za posledních téměř padesát let zde nedochází k žádným výrazným změnám, je
nyní primární složka GR Tau těsně před vyplněným Rocheova laloku a co nevidět by
mohla začít proudit hmota z jedné složky ke druhé. (Pokud není zrovna
v přechodné fázi vývoje obou hvězd). To by se mimo jiné poznalo i změnou
periody této dvojhvězdy a to je právě to, o co se nyní snažím.
Cestujeme si to po Nilu na naší egyptské cestě. Zatím jsme
moc nepozorovali. Nešlo to (velká města).
Nyní směřujeme z Asuánu směren na sever do Edfú. Slunce příjemně
svítí, vítr hladí hladinu. Hned po západu Slunce nastává tma. Jen
Měsíc září. Ale i tak se dějí na obloze pro nás zajímavé věci.
Skončil večírek s Núbijci a jdu spát na břeh. Řeči o nějakých
krokodýlech mne zas tak nezajímají. Stejně jako toulaví psi,
kterým věřím, neboť jich tady už pár set proběhlo.
1 hodina UT: Probouzím se. Je pěkná kláda a vlhko. Vzhlížím
k obloze. Černo černá tma a tisíce hvězd nade mnou v různých
jasnostech a uskupeních. Poblíž jižního obzoru naprosto neznámá
souhvězdí, vše tak trochu výše. Polárku nevidím přes nedaleký
rákos.
Těmito slovy začíná záznam pozorovací noci 2./3. listopadu 1995
na břehu Nilu u prastarého města Kóm Ombó. A těmito slovy se s
vámi pro dnešek také rozloučím.
|