OBSAH:
Japonská astronomie - minulost
Japonská astronomie - současnost
Co chová Tarantule ve svém srdci?
Recenzování - Člověk a vesmír
Recenzování - Macháčkova učebnice astrofyziky
Recenzování - Kontakt I.
Recenzování - Kontakt II.
Zachytili jsme už vysílání mimozemšťanů?
Jedno ráno, 3 600 metrů nad mořem...
Proč se pořádají hony na sluneční zatmění?
Celooblohová komora amatérsky
Devět jednou ranou
Zajímavá pozorování
Co je to Parcon?

Japonská astronomie - minulost

Japonsko - stodvacetimilionový stát na východě Asie - je v dnešním světě symbolem prudkého rozvoje. Běžně se setkáváme s japonskými fotoaparáty, automobily či elektronikou. Japonské obchodníky, studenty a turisty potkáte na celém světě. Japonsko se již brzo stane stálým členem Rady bezpečnosti OSN a bude mít zásadní vliv na celosvětové dění. Je proto velmi zvláštní, jak málo o této zemi víme. Ostatně dokážete říci, kde se - alespoň zhruba - nacházelo olympijské Nagano? Stačí jméno ostrova. Jestli ne, nic si z toho nedělejte. I já se musel podívat. Jedná se o Honšú - ostrov větší než Velká Británie.

Geografická poloha - východní okraj Asie a současně západní okraj Tichého oceánu - naznačuje, že obyvatelé mnoha ostrovů a ostrůvků v minulosti žili v relativní izolaci. Ve skutečnosti ale vždy existovalo silné spojení mezi sousední Čínou a Koreou: Japonci od Číňanů převzali písmo, náboženství, rýži. Dokonce i označení Japonsko pochází z Číny. Na druhou stranu relativní odloučenost umožnila vytvořit svým způsobem velmi osobitou kulturu, značně se lišící i dle jednotlivých oblastí, kterou dodnes obdivujeme.

Jako první začali Japonsko, vzhledem k jeho poloze, nazývat Zemí vycházejícího Slunce Číňané. V čínštině Jih pen znamená zdroj Slunce. Samozřejmě, že pro Japonce vychází Slunce na východě, nicméně v šestém století našeho letopočtu, za vlády císařovny Suiko, bylo toto označení přijato za oficiální.

Lidská fantazie není nekonečná. Má svá omezení. A tak se u mnoha národů setkáte s podobnými symboly. Nikoho tudíž nepřekvapí, že se Sluncem se nepojí jen označení Japonska, ale též původ jeho panovníků. Podle šintoistické tradice jsou všichni vládci pokrevními potomky Amaterasu Ómikami, bohyně Slunce a vrchního božstva šintosistického panteonu. (Šintoismus se vyvinul z dřívějších šamanských rituálů, které oslavovaly přírodu.) Božského původu se vzdal až císař Hirohito po druhé světové válce.

Slunce najdete i na státní vlajce. Naši nejbližší hvězdu symbolizuje při východu rudý kotouč na bílém pozadí. Kotouč se nazývá hinomaru - v překladu sluneční disk - a jako královský symbol se používá již od čtrnáctého století.
Návštěvník, který stráví pár dní v některém z nejstarších japonských měst, objeví velké množství různých chrámů, modliteben či pověstných zahrad. Mnohé z nich mají i astronomický význam. A nejen ony - často i v podobě ulice, jejím členění a rozmístění, v množství dalších detailů najdete přísnou geometrii, cit pro symetrii. Nejvíce takových artefaktů se nalézá na největším ostrově Honšú v oblasti nazývané Kinki, do které patří města jako Ósaka, Kóbe a Kjóto. Je však nutné říci, že astronomická pozorování byla v drtivé většině případů prováděna z ryze astrologických důvodů. Vzhledem k rozšířenému šintoismu a buddhismu však nebyla astrologii dávána taková váha. Většina pozorovacích metod i výpočtů přitom přišla z Číny a Koreje. Astronomie, v moderním slova smyslu, pronikala do Japonska jen velmi pomalu a své místo si našla až ve dvacátém století.

Koncem osmého století se centrem Japonska stalo nově založené "Hlavní město míru a klidu" - Heiankjó, později známé jako Kjóto, které zůstalo hlavním městem až do poloviny 19. století. Kolem obezděného paláce bylo rozděleno na pravidelné bloky přetnuté třídami od severu k jihu a od východu k západu. Zabíralo plochu 5×4 kilometry a žilo v něm asi sto tisíc obyvatel. Součástí města byla i observatoř Tsuši Mikado. Po staletí se jednalo o vzdělávací i pozorovací centrum Japonska. Astronom Harumi Šibukava, Anbu Jasutomi a další zde prováděli podrobná pozorování Slunce, Měsíce a planet a za tokugawatského šogunátu v sedmnáctém století pomohli reformovat lunární kalendář. Ten byl používán až do poloviny devatenáctého století, kdy jej s nástupem císaře Mucuhita nahradil gregoriánský systém počítání času.

Do dnešních dob se z této státní observatoře téměř nic nezachovalo. V minulosti totiž postihlo Kjóto několik rozsáhlých pohrom, po kterých muselo být postaveno prakticky celé město. Proto na místě Tsuši Mikado najdete jen několik kamenů.

Až do poloviny 19. století, do obnovení vlády císaře, sloužila hvězdná kartografie, stejně jako pozorování nebeských těles, výhradně astrologii. I když zde najdeme rozdíly, jména hvězd a jednotlivých souhvězdí jasně ukazují na velký vliv čínské astronomie. Číňané a později i Korejci a Japonci rozeznávali čtyři symbolická zvířata označující čtyři období a čtyři hlavní směry: Azurového draka východu (jaro), Červeného ptáka jihu (léto),  Bílého tygra západu (podzim) a "Genbu" (Černou želvu) severu (zima). Uvnitř každého z nebeských "paláců" bylo sedm měsíčních "dómů". Původ tohoto dělení je nejasný. V Číně se používá nejméně 3500 let a někteří badatelé jeho vznik datují ještě více do minulosti. V Japonsku se o něm poprvé zmiňují malby v hrobce Takamacuzuka ze sedmém století (viz obrázek).

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Japonská astronomie - současnost

Rozhovor s Daisaku Nogami - studentem na Univerzitě v Kjotó

Daisaku, mohl by jsi nám říci něco o současnosti japonské astronomie?

V Japonsku je přibližně třicet institucí, kde pracuje asi šest stovek astronomů profesionálů a studentů astronomie a kolem stovky "lidových hvězdáren". Asi nejznámějším japonským profesionálním astronomem je H. Sató, který se zabývá teoriemi o vzniku vesmíru. Mezi nejznámější pozorovatele patří jistě K. Koyama, pracující na observatoři Aska. Máme asi dva tisíce amatérských astronomů - asi si pamatujete na kometu Hyakutake, kterou objevil jeden z nich Yoji Hyakutake. Tito amatéři jsou organizováni třemi společnostmi, které v Japonsku působí. Hlavním zájmem amatérů je hledání nov, supernov a komet. O nejznámějším japonském pozorovateli komet jsem se už zmínil, nejslavnějším pozorovatelem a objevovatelem supernov je Y. Kushida.

Jaké je technické vybavení vašich hvězdáren?

Národní japonská observatoř má k dispozici dvoumetrový reflektor, pět dalších hvězdáren pak jeden a půl metrové teleskopy a samozřejmě mnoho menších přístrojů, jako například naše univerzita - šedesáticentimetrový reflektor určený k pozorování trpasličích nov. Amatéři mají k dispozici třiceticentimetrové dalekohledy dobsonova typu a větší (a samozřejmě také menší).

Mohl by jsi nám říct něco o společnosti VSNET?

Patřím k týmu dr. T. Kató, který se stará o webovské stránky VSNETu (VSNET = Variable Star NETwork) a mailové skupiny, jež s naší činností úzce souvisí. Našich informací užívá přibližně čtyři sta profesionálních i amatérských astronomů po celém světě. Denně dostáváme asi třicet e-mailů s pozorováními různých proměnných hvězd, upozornění na zajímavá zjasnění trpasličích nov a objevech nových nov a supernov. Máme také skupinu věnovanou astronomii jako takové, tedy o problémech týkajících se zpracování pozorování, metodám hledání period, ale i fyzikálním procesům, se kterými se v astronomii setkáte.

A co studium astronomie v Japonsku? Kolik máte studentů, jaké jsou požadavky a pravidla při studiu a jak se vám hledá práce v oboru po skončení studia?

V Japonsku je asi tři sta studentů astronomie v každém ročníku, nepočítaje studenty doktorandského studia. Každý student platí tři tisíce dolarů ročně. Hodně z nich nemá žádný příjem, takže většina našich studentů je velmi chudá. Někteří však dostanou grant na své studium, ze kterého si školu a svůj život na univerzitě platí. Je jich asi deset procent. Já sám mám přibližně sedmnáct set amerických dolarů měsíčně, jako svůj plat. Můj grant je asi osmdesát tisíc dolarů na rok, přičemž peníze hlavně používám k nákupu předmětů, které jsou ke studiu potřeba a k návštěvám konferencí. Student, který má grant, musí napsat "hlášení", jenž obsahuje popis jeho práce v průběhu celého roku. To je vše co musí udělat.

Musí mít nějaké publikace v odborné literatuře, jako součást podmínek grantu?

Ne. Nemá-li žádné, je vše v pořádku, jediné co musí, je napsat, co během roku dělal. Počet odborných publikací ovlivní pouze jeho šance dostat po skončení studia práci v oboru.

Jak je to s časovým rozložením studia?

V Japonsku se studuje čtyři roky základní kurz, po jehož absolvování se stává student bakalářem. Poté si dodělá dva roky a stane se magistrem a pak následují tři roky doktorandského studia. Asi polovina studentů však tyto tři roky "přetáhne", neboť není schopna napsat a publikovat svoji doktorandskou práci. V takovém případě musí znovu studovat celé tři roky a každý další rok platí samozřejmě plný poplatek na studium.

A uplatnění studenta po skončení studia?

Každý rok končí doktorandské studium přibližně stovka studentů astronomie, ale k dispozici je pouze dvacet míst v celém Japonsku. Osmdesát lidí, kteří neseženou práci jako profesionálové, pracují v lidových hvězdárnách a samozřejmě v komerční sféře, než se nějaké místo uvolní. Musí absolvovat krátký kurz u dané firmy a jejich povoláním je pak práce inženýra.

Kolik hodin denně trávíš průměrně na fakultě a jaká je vůbec průměrná pracovní doba pro celé Japonsko?

Běžně jsem v práci asi deset hodin denně, ale často i dvanáct, soboty a neděle. To je pro studenty v Japonsku typické, ale samozřejmě jsou i "líní" studenti, kteří jsou v práci pouze dvě či tři hodiny denně. Typická pracovní doba japonského zaměstnance je asi osm hodin denně od pondělí do pátku. Ale někteří Japonci pracují šedesát hodin týdně, mají dvě práce, mnoho lidí u nás však nemá práci vůbec. To je docela závažný problém dnešního Japonska.

Daisaku, řekni nám prosím něco o konferenci, které jsi se u nás v Brně zúčastnil. Líbila se ti? Zaujaly tě prezentované postery, přednášky?

Pouze několik profesionálních astronomů v Japonsku má nějaké zkušenosti s návštěvou konferencí ve východní Evropě. Takže pro mě je to naprosto výjimečná příležitost a jsem velmi rád, že se mi do České republiky podařilo dostat. Brněnská konference byla velmi zajímavá, potkal jsem tu mnoho velmi známých astronomů východní Evropy, jejichž jména jsem znal jenom z odborných prací, či elektronické pošty. Mám na mysli zejména dr. Šugarova, Antipina či profesora Andronova. Pro mě je to velmi cenná příležitost. Mnoho příspěvků na brněnské konferenci bylo věnováno zákrytovým proměnným hvězdám, takže mnohdy jsem dobře nerozuměl všem přednášejícím, protože o dané oblasti nemám velký přehled. Ale například příspěvky pana Andronova z Ukrajiny a Tonnyho Vanmunstera z Belgie pro mě byly velmi zajímavé, protože jejich hlavní náplní byly kataklyzmické proměnné, přičemž profesor Andronov mluvil o magnetických polích u kataklyzmik, což je velmi žhavé téma poslední doby. Asi nejzajímavější poster pro mě byl o zákrytu AE Car, což je velmi zajímavá hvězda. Už jsem se domluvil s autorem o vzájemné spolupráci a společných pozorováních. Další zajímavý výsledek z poslední doby je zjištění, že DV UMa a S1023 jsou zákrytové kataklyzmické proměnné. Potvrdila se příslušnost DV UMa k typu SU UMa hvězd a dokonce i S1023 mezi tyto zvláštní kataklyzmiky patří také. Pozorování dávají možnost porozumět mechanizmům vzplanutí SU UMa hvězd a šanci zkoumat superhumpy.

Máš nějaké poznámky k průběhu konference? Chtěl bys něco vzkázat organizátorům celé akce?

Myslím si, že konference v Brně byla skutečně velmi dobrá. Pouze jediná věc, které mě trochu mrzela, bylo poměrně malé množství přihlášených posterů. Pokud počet v Brně srovnám s počtem posterů ve Wyomingu či Kiele, kde jsem také byl, myslím že v Brně bylo posterů poměrně málo. Na těchto konferencích bylo asi tři sta posterů, které byly věnovány pouze "kataklyzmikám". V Brně jich bylo kolem stovky, což není mnoho. Ale doufám, že vaše konference se bude do budoucna rozvíjet a počty příspěvků porostou. Konference však byla skvělá. Moc se mi líbilo i v hotelu. Máte tu velmi nízké ceny (smích).

Co říkáš brněnské hvězdárně?

Bohužel jsem neviděl pořad v planetáriu. Máte však velmi dobré dalekohledy. V kopuli univerzity je velmi slušný šedesáticentimetrový reflektor. A jak jsi mi říkal, váš čtyřiceticentimetrový přístroj funguje také skvěle. Bohužel nemám vlastní zkušenosti s pozorováním u vás, takže porovnání našich přístrojů je velmi těžké. Ale když srovnám naše a tvoje výsledky hvězd, jenž jsme společně pozorovali, myslím, že máte k dispozici velmi dobrý přístroj.

Česká republika? Líbilo se ti tu?

Byl jsem ve čtyřech restauracích během svého pobytu v Brně a musím říct, že vaše "hospody" jsou mnohem lepší než ty naše. Co mě velmi zaujalo, bylo vaše pivo. Myslím, že máte velmi dobré pivo! Výborné! Vyzkoušel jsem také rum a fernet. Také velmi dobré. Dal jsem si večeři a jídlo bylo skvělé. Jsem vám s Jirkou velmi vděčný, že jste se mnou trávili tolik času a ukázali mi tolik skvělých věcí. Jste velmi dobří a zábavní společníci! Překvapilo mě počasí. V Brně bylo velmi horko. A málem bych zapomněl na děvčata. Jsou velmi krásné a moc mě mrzí, že se mi nepodařilo se s žádnou seznámit.

Děkujeme za rozhovor.

OBSAH

tisk

Rudolf Novák

Pravděpodobně jste si všimli, že tento Bílý trpaslík vypadá poněkud jinak než je obvyklé. To proto, že jsme si tentokrát vzali příklad z japonských časopisů. Stačí dostat jeden do rukou a uvidíte, jak jinak se s ním listuje. Díky Daisaku Nogamim také v záhlaví Bílého trpaslíka najdete název našeho zpravodaje v čínských znacích. Stejně jako celá japonská historie i písmo "Země vycházejícího Slunce" je poměrně složité. Japonci totiž používají hned tři druhy: čínské symboly (tzv. Kanji), psané symboly (Hiragama) a čtvercové symboly (Katakama). V titulku Trpaslíka najdete zápis jeho názvu v Kanji, v nadpisu tohoto příspěvku v Hiragana. Oba se čtou "hakušoku wajsei". Slovo "hakušoku" (první dva znaky v Kanji a pět znaků v Hiragana) znamená "bílý", zbytek pak "wajsei" - "trpaslík". - Jiří Dušek -

Co chová Tarantule ve svém srdci?

Lycosa tarante, pavouk z čeledi slíďákovitých, obývající pustiny v okolí Středozemního moře, česky zvaný tarantule, má věru špatnou pověst. Nejspíš za to může jeho nevábný zjev jeho dlouhé zahnuté nohy jsou obrostlé tmavými chlupy, srstnaté je i tělo, které leckdy dosáhne úctyhodných 30 mm. Většina lidí na tarantuli pohlíží s ošklivostí a strachem. Stále je ve střehu, a kdy skočí zakousne do nich svá hrozitánská kusadla plná smrtícího jedu. Jejich obavy jsou však zbytečné. Tarantule, pokud skočí, pak jen dopředu, a kousne-li člověka, pak mu přivodí jen neškodný svědivý otok, který sám během několika minut splaskne. Rozhodně tedy nemusí pro záchranu svého života začít tančit tarantelu, jak to zhusta činili uštknutí nešťastníci ve středověku.

V současnosti se karta obrací: z obávaných hmyzích predátorů - tarantulí - se stávají oblíbení domácí mazlíčkové, jimiž se chlubí kdejaký terarista. Málokterý z chovatelů však ví, že jeho miláčkům byl už před více než čtyřmi miliony let postaven pomník v nadživotní velikosti. Tento pomník překonává svou předlohu co do velikosti celkem 60 000 000 000 000 000 000krát. Ano, řeč je o Tarantuli, gigantické mlhovině složené převážně z ionizovaného vodíku. Můžete ji spatřit i pouhýma očima. Chce to jen dostatečně temnou noc a letenku někam na jižní polokouli nebo alespoň k rovníku. Tarantule se totiž nachází v naší sousední galaxii, ve Velkém Magellanově oblaku (VMO), a ten je jak známo ve velice jižním souhvězdí Mečouna (slovensky Mečiara).

Pozorovatelé, kteří měli tu čest Tarantuli na vlastní oči spatřit, ji popisují jako mlhavou skvrnu o průměru nějakých 15 úhlových minut, která září jako hvězda 4. velikosti. Řeknete si možná, že to není nic moc, stačí si však uvědomit, že je od nás vzdálena bratru 170 000 světelných let.

Kdybychom si ji prohlíželi ze vzdálenosti mlhoviny v Orionu, pak by její průměr činil 30 stupňů a svítila by jak několik Venuší najednou. První zmínka o mlhovině, později nazývané Tarantule, pochází od francouzského astronoma Nicolase Louise de Lacailla (1713-62), člena pařížské Akademie věd. Tento pozoruhodný muž podnikl v letech 1750-4 expedici na mys Dobré naděje v Jižní Africe. Zde mj. změřil polohu 10 000 hvězd jižní oblohy, zavedl v této oblasti čtrnáct zbrusu nových souhvězdí. Za své zásluhy byl nazván "otcem jižní astronomie". Ve svém katalogu, který vyšel až po jeho smrti v roce 1775 o mlhovině ve VMO píše, že objekt se v jeho dalekohledu o průměru 12 milimetrů(!) podobá 47 Tukana, ale je slabší. Připomeňme, že 47 Tuc není hvězda, ale druhá nejjasnější kulová hvězdokupa na obloze.

O 72 let později pozoroval Tarantuli jiný významný astronom - sir John Frederick William Herschel (1792-1871), syn zakladatele hvězdné astronomie a objevitele planety Uran, William Herschela. Mlhovinu popsal jako nepřehlednou změť různě vyvinutých smyček vybíhajících centra velké spirály. V kresbě pro svůj katalog objektů v Magellanových mracích zřetelně zachytil podlouhlé, severojižně orientované tělo mlhoviny, z něhož se odvíjela řada smyček. Ty někomu připomínaly tu katovskou oprátku, tu rekvizitu romantických milenců 19. století, tzv. "uzlíček lásky".

Ani John Herschel, ani další pozorovatelé nepochybovali, že tu jde o skutečnou mlhovinu z plynu a prachu. K záření ji nepochybně budí záření mnoha stovek hvězd, které jsou do její centrální části vnořeny. Jde o členy husté a bohaté hvězdokupy, nazývané 30 Doradus nebo NGC 2070, se spoustou jasných a horkých hvězd. Spojení hvězdokupy, jejíž nejjasnější členové dosahují až 12. velikosti, s bizarní mlhovinou je nadmíru působivé. I menšími přístroji, je dobře patrná vláknitá struktura mlhoviny. Vhodně exponované fotografické snímky mlhoviny ale ukáží ještě mnohem více. Je zde zjevná severojižní příčka jdoucí hvězdokupou 30 Dor, z níž vybíhá několik dlouhých, zakřivených vláken podobných nožičkám kraba či tarantule. Pohled je to velmi dynamický a dramatický. Člověk má pocit, že se to stvoření na obrázku musí už už pohnout... Není proto divu, že se pro zmíněnou mlhovinu tak rychle vžil její neoficiální název - Tarantule.

Dnes víme, že mlhovina Tarantule je jen vnitřní, nejjasnější součástí mnohem většího komplexu ionizovaného vodíku - obří oblasti H II. Odhaduje se, že obsahuje asi 800 000 slunečních hmotností ionizovaného vodíků a je tak největší oblastí H II v celé Místní skupině galaxií. Neuspořádaný a zlomkovitý charakter neumožňuje stanovit nesporné hranice celého komplexu, všeobecně se však soudí, že její charakteristický průměr je kolem 3000 světelných let. Na pozemské obloze se ze vzdálenosti 170 000 světelných let něco takového jeví jako objekt o průměru jednoho stupně. Vlastní Tarantule má rozměr 750 světelných let a na obloze zaujímá plochu čtvrtiny měsíčního úplňku.

Tarantule ve svém srdci chová hustou hvězdokupu o průměru 150 světelných let (3'), v jejímž centru se nachází pozoruhodně jasný objekt označovaný jako Radcliffe 136 (R 136). Ten má průměr 10 úhlových vteřin, což odpovídá už jen osmi světelným rokům. Radcliffe 136 je nejhustější a nejbohatší hvězdokupa, kterou známe. Životní cyklus velmi bohatých otevřených nebo kulových hvězdokup lze rozdělit do tří etap. Fáze zrodu takovéto hvězdné skupiny je charakterizována hojnou a nepravidelnou ztrátou látky nově zrozenými hmotnými hvězdami, jež je vypuzována do okolí hvězdokupy. Gravitační pole soustavy se dramaticky mění, což vede k silnému promíchávání hvězd a změně vzhledu systému v průběhu několika milionů let.

Lacaillova mapa jižní oblohy s jím zavedenými souhvězdími. Mezi deklinací -20stupňů až -90stupňů najdete Oktant, Sochaře, Vývěvu a Kompas.

Pak ovšem následuje druhá, mnohem delší fáze trvající 5 až 10 miliard let, během níž se hvězdokupa velmi pomalu vyvíjí. Blízká setkání členů hvězdokupy vede k tomu, že některé hvězdy jsou doslova vystřelovány mimo hvězdokupu, zatímco zbytek hvězdokupy se stále více shlukuje. Nejblíže ke středu se přitom zabydlují ty nejhmotnější hvězdy, směrem centru průměrná hmotnost hvězd klesá. Naprostá většina známých a dobře prozkoumaných kulových hvězdokup se nachází právě v této fázi.

Poslední fáze vývoje je opět dramatická - v důsledku zahušťování jádra zde dochází k stále častějším setkáním hvězd, což zvyšuje tempo vypařování hvězd ze soustavy a vede k dalšímu katastrofickému houstnutí zbytku. Prostorová hustota hvězd zde během astronomicky velmi krátké doby může narůst na sto až tisícinásobek. Co bude následovat pak, suď Bůh a teoretici. Hvězdokupa NGC 2070 nepochybně prochází první fází vývoje, pro niž je příznačná ztráta látky z hvězd a strukturní nepravidelnosti spojené s výraznými poruchami v průběhu gravitačního pole. Na rozdíl od všech ostatních kulových hvězdokup a bohatých otevřených hvězdokup je NGC 2070 asymetrická a jeví chomáčovitou strukturu, pouze v centrální části hvězdokupy, v oblasti o průměru 10 úhlových minut kolem R 136 vidíme malé, víceméně sférické husté jádro hvězdokupy.

Nejjasnějšímu objektu centrální části hvězdokupy, označovanému zpravidla R 136, bylo přisouzeno i číslo ve hvězdném HD katalogu - HD 38 268. Také byl za hvězdu považován. Asi tak před dvaceti lety, kdy jsme se naučili pořizovat snímky s dostatečně velkou rozlišovací schopností, se ukázalo, že objekt R 136 ve skutečnosti sestává nejméně ze tří víceméně bodových objektů, z nichž daleko nejsilnější je R 136a. Pozorování uskutečněná na palubě speciální ultrafialové družice IUE na počátku osmdesátých let v místě R 136a odhalila nezvyklý, 60 000 kelvinů horký objekt, z něhož do prostoru vál mimořádně silný hvězdný vítr o rychlosti 3500 km/s. Jedním z možných vysvětlení bylo, že se tu setkáváme s tělesem zcela nového typu, se superzářivou nadhvězdou o hmotnosti cca 2500 Sluncí. Existence takto hmotné hvězdy ovšem zcela protiřečí současné teorii hvězdné stavby. Podle toho, co o hvězdách víme, by se musela taková hvězda v důsledku nesmírně vysokého tlaku záření takřka okamžitě rozplynout. Ve skutečnosti by se ani neměla zformovat, protože hned poté, co se v jádru takové budoucí hvězdy zažehnou termonukleární reakce, začne hvězda produkovat tolik záření, že se jím dosavadní pád okolního zárodečného materiálu na rodící se hvězdu zcela zastaví.

Velké Magellanovo oblako zachycené na kresbě Johna Tooneho. K pozorování použil binar 12x50, který se nacházel v africké Zimbabwe. Nejjasnější částí satelitní galaxie je mlhovina Tarantule (levý okraj). Poblíž centra oblaku leží další výrazná hvězdokupa NGC 1910 s proměnnou S Doradus.

Myšlenka nadhvězdy byla však natolik lákavá, že proti ní ani ty nejpádnější argumenty ze strany teoretiků nic kloudného nesvedly. Trvalo celé desetiletí, než se ji podařilo definitivně vyvrátit. Zasloužila se o to zejména skvrnková interferometrie, zvláštní pozorovací metoda umožňující velmi vysoké rozlišení i při pozorování skrz zemskou atmosféru. Snímky takto pořízené, stejně jako snímky exponované za mimořádně příznivých atmosférických podmínek, jasně dokázaly, že zmíněný R 136a je ve skutečnosti mnohonásobný objekt, je to soustava složená z mnoha vzájemně blízkých hvězd. Pak přišel počátek roku 1990 a s ním fascinující obrázky z Hubblova kosmického dalekohledu, které odhalily fakt, že R 136a není nic jiného než extrémně husté jádro hvězdokupy s nečekanou spoustou neobyčejně horkých a hmotných hvězd. Najdete tu i hvězdy spektrálního typu O3, který přísluší těm nejzářivějším, nejteplejším a nejhmotnějším hvězdám spalujícím ve svém jádru vodík. Tyto nestabilní, krátce žijící hvězdy mají hmotnosti dosahující 100 Sluncí. Ve hvězdokupě v srdci Tarantule najdeme snad největší koncentraci horkých a hmotných hvězd, kterou jsme kdy mohli pozorovat. V seznamu je kolem 400 hvězd třídy O s hmotnostmi nad dvacet Sluncí, kolem 1500 hvězd třídy B s hmotnostmi mezi pěti a dvaceti hmotnostmi Slunce. Hvězdokupa dále obsahuje mnoho tisíc hvězd "nižší váhové kategorie". Z dynamického hlediska by bylo zajímavé vědět, zda-li jsou tam přítomny i hvězdy o hmotnostech menších než 0,1 Slunce a jaké je jejich zastoupení. Tento hvězdný proletariát by totiž mohl v budoucnu posloužit jako spolehlivé gravitační lepidlo, které by celou soustavu udrželo pohromadě dalších několik miliard let.

Velmi významné je, že se ve hvězdokupě podařilo najít i 17 wolfových-rayetových hvězd. Jsou to bývalé hvězdy třídy O s hmotnostmi nad 40 Sluncí, které se po třech čtyřech milionech let víceméně klidného vývoje dostaly do přechodné fáze, kdy v důsledku tlaku záření prodělávají drastickou odtučňovací kúru, při níž přijdou o podstatnou část své hmotnosti. Fakt, že ve hvězdokupě jsou, ukazuje, že hvězdokupa sama tu už musí existovat nejméně čtyři miliony let. Unikátní snímky centrální části mlhoviny, srdce Tarantule, které byly nedávno získány použitím té nejmodernější pozorovací techniky z povrchu Země i z kosmu prostřednictvím Hubblova kosmického dalekohledu, navíc ukazují, že jsme tu možná svědky něčeho zcela mimořádného - vzniku nové kulové hvězdokupy.

Kulové hvězdokupy jsou definovány jako husté, sféricky symetrické hmotné hvězdné skupiny zpravidla starší než 10 miliard let. Obsahují desítky či stovky tisíc hvězd a jsou k nalezení buď v centrálních částech Galaxie nebo na její periferii. Otevřené hvězdokupy jsou naproti tomu v průměru mnohem mladší a méně početné hvězdné skupiny čítající tucty, nejvýše pak veletucty členů. Tvar otevřených hvězdokup je nepravidelný, běžně se rozplývají během několika set milionů let. Naše Galaxie v současnosti  obsahuje kolem 150 kulových hvězdokup a 500 hvězdokup otevřených.

Ve podstatně menší galaxii - v sousedním Velkém Magellanově oblaku najdeme hned 10 kulových hvězdokup a několik stovek otevřených hvězdokup, jež jsou podobné těm, s nimiž se běžně setkáváme v naší hvězdné vlasti. Kromě nich se tu ale potloukají i velmi zvláštní, hmotné hvězdokupy, které nemají v naší Galaxii obdobu. Mají vzhled kulových hvězdokup, ale věkem spíše odpovídají hvězdokupám otevřeným. Zřejmě to jsou hvězdami přecpaní předchůdci běžných kulových hvězdokup. Svou velikostí spadá hvězdokupa NGC 2070 mezi typické kulové hvězdokupy známé jak z VMO, tak z naší Galaxie. V případě, že obsahuje též hvězdy s hmotností pod 0,1 hmotností Slunce, měla by její celková hmotnost cca 200 000 Sluncí stačit k tomu, aby se dynamicky dožila řádky miliard let. V normální kulovou hvězdokupu by se mohla přerodit za takových sto milionů let. A po 10 až 15 miliardách let by mohla být k nerozeznání podobná všem těm stařičkým kulovým hvězdokupám, s nimiž se v našem hvězdném domově setkáváme.

V každém případě, pokud se někde v blízkém okolí naší Galaxie formuje zbrusu nová kulová hvězdokupa, pak je to určitě v srdci Tarantule. Příhodnější místo prostě neznám.

OBSAH

tisk

Zdeněk Mikulášek

Recenzování - Člověk a vesmír

Před několika dny se mi dostala do ruky jedna skvělá kniha o kosmonautice - dílo amerických autorů Arnolda, Peeblese a Wilsona s názvem Člověk a vesmír s podtitulem Ilustrovaná historie kosmických letů.

Tato obsáhlá a výpravná publikace začíná úvodním slovem astronauta Eugena Cernana a postupně oživuje všechny okamžiky historie letů do vesmíru. Začíná líčením středověkých představ a snů o cestách na Měsíc, zmiňuje se o vynálezu raket ve starověké Číně, následují kapitoly o vývoji raket v novověku a zejména v první polovině našeho století, kdy byly vyvinuty moderní rakety poháněné kapalným palivem. Dále popisuje první kroky do vesmíru učiněné Sověty a Američany, projekt Apollo, sovětské snahy o cestu na Měsíc, průzkum sluneční soustavy automatickými sondami, vypouštění orbitálních stanic, vývoj raketoplánů, katastrofu Challengeru a opětovné oživení amerického kosmického programu. Závěr knihy je věnován dnešním úspěšným snahám o mezinárodní spolupráci při výzkumu vesmíru, vědeckým a vojenským projektům na oběžné dráze a nakonec také plánům do budoucna. Připojen je též rejstřík pojmů.

Kniha je psána velmi podrobně a přesně, avšak při jejím čtení jsem se rozhodně nenudil, neboť přináší kromě obvyklých technických údajů také mnoho pohledů do zákulisí příprav kosmických letů a uvádí jejich širší souvislosti. Poutavě a přesto nezkresleně vypráví o dobrodružstvích a nebezpečích, která museli tolikrát podstupovat všichni astronauti a kosmonauti a která mnohdy nemusela skončit tragicky, nebýt různých ekonomických a zejména politických tlaků v různých fázích vývoje kosmické techniky, o kterých laický čtenář obvykle nic neví.

Zejména mne zaujaly teprve nedávno zveřejněné podrobné informace o sovětském tajném lunárním programu, který si kladl za cíl dopravit sovětského kosmonauta na povrch Měsíce dříve než Američané a jenž byl po svém nezdaru zcela utajen.

Publikace se právem nazývá "Ilustrovaná historie kosmických letů", neboť obsahuje obrovské množství autentických fotografií a nákresů výtvarníků, přičemž mnohé z fotografií (zejména ty sovětské) byly donedávna přísně tajné. Jak jsem už uvedl, kniha má značný rozsah - 240 stran formátu 26x36 cm. Každá stránka obsahuje průměrně zhruba tři barevné fotografie(!), takže hrubým odhadem můžeme dojít celkovému počtu ilustrací kolem sedmi set, většinou v maximální možné kvalitě. Je to zatím nejvýpravnější česká kniha o kosmických letech, jakou jsem viděl. Tuto knihu jsem vzhledem k jejímu rozsahu ještě nepřečetl celou, ale zatím jsem (kromě poměrně častých překlepů v letopočtech) nenašel nic závažnějšího, co bych jí mohl vytknout. Autoři se zjevně snažili o objektivní a kritické zhodnocení amerického a sovětského kosmického programu, a podle mého názoru se jim tento obtížný cíl docela dobře povedlo splnit, takže vám přečtení knihy Člověk a vesmír mohu jen doporučit.

Člověk a vesmír, Ilustrovaná historie kosmických letů, sestavili H. J. P. Arnold, Curtis Peeble a Andrew Wilson, překlad V. Fajman, P. Gomolčák, N. Holinová, J. Holuša, J. Hudeček, M. Pochylý a J. Studnička, odpovědný red. Pavel Toufar, vydalo nakl. Cesty, Praha, 1996

OBSAH

tisk

Lukáš Král

Recenzování - Macháčkova učebnice astrofyziky

Už je načase, abychom od "anonymních" děl, kde se informace o autorovi tají jak jen to jde, přešli k praxi, kdy jméno autora je tím prvním, po čem se pídíme. Protože právě autorovo jméno může být zárukou kvality díla, ať již v dobrém či špatném slova smyslu. Teď mám před sebou učebnici astrofyziky pro gymnázia, kterou napsal původem fyzik, nyní astronom (nebo si říká astrofyzik?) Martin Macháček z Ondřejova. Četl jsem tu učebnici již při recenzování. Už tehdy se mi zdála dobrá. Doplnil jsem některé poznámky z oblasti astronomické fotometrie a několik dalších drobností. Nyní učebnici mám před sebou v konečné podobě a hle - zásadní připomínky autor respektoval, opravil i některá drobná nedopatření a výsledkem je opravdu skvělá učebnice. Tedy obsahem skvělá, ne tak již provedením. Začnu tedy tím horším: obálka učebnice je opravdu ošklivá. Brrr, odpuzuje mě; představa, že ji budu s láskou otevírat a dychtivě se začtu do textu ne, to opravdu nejde. Já vím, namítnete, vždyť je to jedna ze série učebnic, nu ale proč je pak celá série obálek tak šeredná? Asi se vychází z nějakého předpisu ještě z doby c.k. mocnářství, že učebnice k učení toliko dobrá jest, nikoli k potěše oka. Také si nemyslím, že LaTeXovský styl publikací je tím nejlepším pro mládež. Je to strohý styl, bez "zbytečné" grafiky, nezáživný jak sloupce v telefonním seznamu. (V jeho prospěch asi mluví to, že si sazbu provedl autor sám.)

Přičítat tyto nedostatky autorovi by bylo pošetilé, vím dobře, jak při vydávání knih málo záleží na autorových představách. Nyní tedy to lepší, dobré a výtečné, co učebnice obsahuje: sazba je pečlivá, žádné očividné překlepy jsem nenašel. Řazení témat má jistou logiku. Připomíná mi sice tak trochu slovník (nejdřív sluneční soustava, pak teprve o krok dál), ale s tím autor asi taky nic nenadělá, nechce-li (či nemůže-li) reformovat celou výuku astronomie ve školách. Potěšila mě odvaha autora zařadit na mnohá místa zcela netradiční témata (například: přesnost a spolehlivost výsledků, znečištění kosmického prostoru, dopady větších těles na Zemi, byli zde mimozemšťané?). Autorův výklad je úsporný, ale určitě ne strohý. Autor často pochybuje o spolehlivosti měření, o věrohodnosti pozorování, o správnosti přijatých předpokladů. Pozoruj, přemýšlej a pochybuj. To je naprosto správný postup: kdybychom u středoškoláků nerozvíjeli kritické myšlení, byl by to zločin. V tomto bodě je Macháčkova učebnice skvělá! Bez váhání mohu tuto učebnici doporučit všem, kteří se zajímají o astronomii trochu hlouběji. Nemyslím si, že průměrný student gymnázia zvládne vše, co je v knížce uvedeno. Ale o to přece nejde. Talentovaný zájemce o přírodní vědy, pro něhož je astronomie třeba jen jakýmsi odrazovým můstkem, zde určitě najde mnohé potřebné informace.

RNDr. Martin Macháček, CSc.: Fyzika pro gymnázia - astrofyzika, vydalo nakladatelství Prometheus (Praha 1998). ISBN 80-7196-091-8. Celkem 144 stran textu a 16 stran barevných příloh. Brožovaná vazba.

OBSAH

tisk

Zdeněk Pokorný

Recenzování - Kontakt I.

Nevím, jak moc odpovídá film původní předloze Carla Sagana, knihu jsem nečetl, ale film je typicky americkým "výplachem" mozku s několika velmi povedenými skeči. Už úvodní sekvence, zachycující kýčovitý průlet sluneční soustavou zahalenou pro efekt před okolním vesmírem haldami prachu, který vytváří mlhu hustou tak, že by se dala krájet (a tam někde je rybníček Brčálník...), za zvuků směsky rádiových a televizních signálů, se zvláštním důrazem na hit Spajz Gril Vanabí, znělku Dulasa a jakýsi kvíz o smrti prezidenta Kennedyho, se mi mi rozplýval úsměv na tváři. A první zajímavý skeč: čím dále jsme od zdroje rádiových signálů, tím starší vysílání slyšíme. Časem (no, spíše prostorem) nakonec pomyslná kosmická loď dospěje až do oblasti, kam "teprve" dorazily zprávy o napadené Pearl Harboru Japonci.

Následuje popis dětství hlavní hrdinky, doktorky Ellie Arroway, která již ve svých osmi letech měla vlastní vysílačku a čile komunikovala se světem a v devíti, na pohřební "hostině" svého otce pronášela moudré řeči, kterých by nebyl schopen ani Vašek Santa Klaus. Tento "oddíl" filmu končí tím, že si Ellie stěžuje na malou anténu své vysílačky, aby se mohla dovolat až kamsi na Jupiter. Střih a dospělá doktorka Arroway se objevuje na základně Arecibo, kde se věnuje výhradně pokračování svého projektu - hledání mimozemských civilizací pomocí rádiových signálů. Zde se seznamuje i se zarytým antitechnokratem, Otcem Jossem, s nímž se jako s pravým duchovním hned první noc vyspí. O něco později je i se svým slepým asistentem vyhozena a shání peníze na soukromé financování projektu na observatoři v novém Mexiku. Naštěstí se objevuje nečekaný sponzor S. R. Hadden, starý prachatý blázen, jenž bydlí v letadle a o něco později má vlastní apartmá dokonce na stanici MIR. Čtyři roky Arroway pátrá neúspěšně, a když jí je předložen šibeniční termín tří měsíců do zastavení programu, jak už to tak bývá, hned první následující noc uspěje.

Prvotní vysílání je rozluštěno jako sled prvočísel, pochopitelně jak jinak, než v desítkové soustavě. Signál však dále pokračuje a podaří se jej rozluštit jako video, zesílený a vrácený signál prvního televizního vysílání - zahájení olympijských her 1936 v Berlíně samotným Ádou Hitlerem. Nehledě na to, že normy na příjem a vysílání televize v USA dnes a Německu před druhou světovou válkou jsou jistě zcela neslučitelné. Zdrojem signálu se ukáže být hvězda Vega, vzdálená 26 světelných let.

Vegané však posílají i něco navíc. Ve videosignálu je vždy do obrazového snímku vložen ještě jeden snímek datový, který se po rozluštění ukáže být zařízením pro odpálení na Vegu. Dále jen ve zkratce: Američané se loď samozřejmě pokusí ve spolupráci postavit, ale při její první zkoušce vnikne na rampu na Cape Caneveral terorista a odpálí bombu. Tři sta miliardová investice se tak skutečně stane návratnou, protože kousky zařízení doletí zpět k řídícímu středisku. Při nehodě zahyne i adept na let, jímž je šéf Arroway, který nikdy nevěřil v úspěch mladé doktorky a stavěl jí do cesty všechny možné překážky. Jakmile ale Ellie uspěje, okamžitě si za to přebírá zásluhy a především uznání a ocenění.

Překvapivě přichází ke slovu americké heslo: "Proč něco stavět jednou, když to můžete mít dvakrát za dvojnásobnou cenu.". Japonci mají druhé zařízení, které doktorku Arroway odpálí systémem červích děr přes Vegu kamsi, na planetu s fikcí písčité pláže a jejího zemřelého otce. Je vrácena zpět, na Zemi však uběhl za její osmnáctihodinovou cestu jen zlomek sekundy a nic se nezpozorovalo. Vyšetřovací komise prohlásí Elliino vyprávění zážitků za halucinaci a podfuk drahého miliardáře S. R. Hadena, který je však už tou dobou v pytli na mrtvoly na stanici MIR. Atd., atd. Na konci samozřejmě happy-end, na Eliinu obranu se překvapivě postaví jedině páter Joss.

Kdybych nebyl v tomto oboru mírně vzdělán, určitě by se mi film líbil, ale jako astronom mám k němu jisté výhrady. Ale zase je to lepší, než osvědčené filmy jako Vetřel(e)c(i) XY, investovaných peněz jsem ani chvíli nelitoval. Ale ve filmu dle mého vůbec nejde o mimozemšťany a astronomii. Jde o vyobrazení uspěchaného světa. Světa ženoucího se neodbytně do zkázy. Hlavně lidí. Tupých, kterým musí být náležitě vysvětlen pojem prvočíslo a pointou je, že to nepochopí. Film je plný narážek na kariérismus, na přebírání osobních úspěchů podřízených nadřízenými, na přílišnou a slepou víru v Boha a na fakt, že teologie přeci jenom stále příliš ovlivňuje naše myšlení a jednání. Na známou realitu, že absolutně a totálně vše lze komerčně využít (viz transparent z filmu "Pojištění proti únosu od UFO"). A také to, jak se bojíme všeho nového a nepoznaného, jek se vše snažíme získat silou a jak se do všeho důležitého cpe armáda.

Slyšel jsem názor, že Carl Sagan udělal největší zločin lidstva tím, že nás udal na destičce, kterou nese Pioneer 10. Ale uvědomme si, že jsme už dávno předtím začali vysílat rozhlas a televizi a že rychlost elektromagnetických vln je přeci jenom větší než plazícího se Pioneeru. Kromě toho jej už předstihl Voyager, na jehož palubě je hned celá gramofonová deska. Navíc v době, kdy Pioneer případně zachytí nějaká vyspělá civilizace, aby nás vyhledala a sežrala, lze předpokládat, že už budeme na úrovni, kdy se snad ubráníme. Jestli ale bude co. To už ale záleží jen na nás.

OBSAH

tisk

Michal Švanda

Recenzování - Kontakt II.

Americký film Kontakt je zvláštní. I když se v něm popisuje první setkání lidstva s mimozemskou civilizací, žádné zelené mužíčky, ať již mírumilovné či krvežíznivé, zde neuvidíte. Pouze popisuje, jak by dnes takový "kontakt" mohl probíhat: euforii vědců, zděšení vojáků, hledání společného jazyka, hrabivost, touhu po slávě, náboženské blouznění i víru v pravdu a schopnost ji obhájit.

Hlavní hrdinka filmu (hraje ji pěkná Jodie Foster) je geniální fyzik se skvělou perspektivou. K překvapení všech se ale rozhodne být pouštní šamankou naslouchající šumění vesmíru - či, jak se posměšně ve filmu říká, "vrčení mixeru". Pomineme-li několik filmových klišé (hrdinka přišla v mládí o rodiče, již tenkrát se rozhodla hledat mimozemšťany, tajemný miliardář, který všechno zná, závěrečný výlet Galaxií atd.), vše ostatní je ve filmu až příliš realistické, dokonce i bez příliš častých fyzikálních a astronomických nesmyslů. Ostatně není divu - předlohu pro film napsal slavný Carl Sagan a na realizaci se podílelo množství dalších odborníků, kteří se hledáním signálů z vesmíru skutečně zabývají. Posuďte sami:

• Děj se odehrává na stejných místech (Arecibo apod.), kde současné hledání signálů z vesmíru skutečně probíhá.
• Některé postavy jsou skutečné (slepý Kent Clark a v podstatě i hlavní hrdinka Ellie Arroway).
• Skutečný projekt SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence) odsoudil v roce 1994 k zániku senátor Richard Bryan, dnes probíhá pouze díky soukromým dárcům.
• Hlavní hrdinka nalezla mimozemský signál, když naslouchala zvukům vesmíru ve sluchátkách. Ve skutečnosti probíhá hledání signálu simultánně na 28 milionech kanálů. Podezřelé zvuky se vyhledávají počítačově.
• Odznak, jenž hlavní hrdinka nosí, je skutečným odznakem SETI institutu.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Zachytili jsme už vysílání mimozemšťanů?

Pokud ve vesmíru existují jiné civilizace - a alespoň teoreticky tomu nic nebrání - pak asi nejlepší možností, jak je hledat, je naslouchat jejich rádiovým signálům. Obzvlášť, jestliže i ti druzí začali s rádiovým a televizním vysíláním. Na světě existuje hned několik seriózních projektů (byť většinou pod záštitou soukromých nadací), jež se pokoušejí v nepřehledné tlačenici šumu a pískání pozemského i přírodního původu ulovit zajímavý signál.

Poslední studie přitom naznačují, že něco takového se již možná povedlo. Nejrozsáhlejšími prohlídky jsou v současnosti Project Phoenix, META a SERENDIP. Ve všech případech se tu vědci snaží pomocí radioteleskopu systematicky monitorovat několik milionů úzkých kanálů na centimetrových a milimetrových vlnách. Speciální vyhodnocovací systémy v nich pak vyhledávají nápadné odchylky. Nalezení a potvrzení existence takového signálu je však mnohem obtížnější než by se na první pohled zdálo. Podle nejnovějších studií je totiž zřejmé, že většina mimozemských signálů bude prudce nejrůzněji modulována jejich průchodem nabitým mezihvězdným prostředím.

Ostatně stačí si naladit rádio na stanici vzdálenou přes deset tisíc kilometrů. Uslyšíte, jak se její signál různě zeslabuje, občas zcela mizí a vůbec je hlas komentátora či zvuk hudby zkreslen. To proto, že se odráží od neklidné ionosféry. Mnohem větší problémy pak nastanou, když se pokusíte zachytit rozhlasovou stanici ležící triliony kilometrů daleko.
Většina radioastronomů se zabývá signály ze zdrojů, jež se příliš rychle nemění. To proto, že většina přírodních vysílačů představuje rozměrově rozlehlé objekty. Jedinou výjimkou jsou pulsary a podobné "bodové" zdroje. Stejně jako hvězda poblikává, scintiluje, když její světlo prochází neklidnou zemskou atmosférou, stejně se v důsledku tzv. "mezihvězdné scintilace", kterou způsobuje ionizovaný plyn mezi hvězdami, chvějí bodové zdroje rádiového záření. Výzkumníci jsou tudíž postaveni před zásadní problém. Všechny seriózní studie totiž hledají signály v extrémně úzkých frekvenčních rozsazích, typicky kolem jednoho hertzu a méně. Je pravda, že takovýto typ signálu v přírodě může jen obtížně vzniknout. Zjevně umělý původ zmíněného signálu však dokáže mezihvězdná scintilace dokonale setřít - dokáže totiž změnit jak amplitudu původně úzkopásmového signálu, tak i jeho frekvenci. I kdyby tedy  imozemšťané provozovali TV vysílání, na Zemi bychom je zachytili pouze jako extrémně široký, nevýrazný signál, jehož kvalita by se neustále měnila.

Ukazuje se, že nalézt takové rádiové poselství, není vůbec jednoduché. Pravděpodobně by mohlo být detekováno jako signál nápadně vystupující nad šum pozadí. Jeho potvrzení si pak vyžádá spoustu dodatečných pozorování. Až do dneška se předpokládalo že jakékoli spojité vysílání by mělo být spolehlivě nalezeno a jednoduše potvrzeno. To by byla pravda pouze tehdy, kdyby se rozhlasová stanice nacházela méně než několik set světelných let daleko. V této oblasti se ale leží jen velmi malý počet hvězd - sotva jedna desetitisícina z celkového počtu v Galaxii. Je zajímavé, že různé vyhledávací programy během minulých let zachytily hned několik signálů, které splňovaly všechny vlastnosti mimozemských vysílačů, až na jediný: nikdy se neobjevily znovu. Jako příklad tu mohou posloužit záznamy projektu META (anglicky the Megachannel ExtraTerrestrial Assay). S radioteleskopem o průměru dvacet šest metrů v Harvardu (stát Massachusetts) se v jeho rámci studuje od roku 1983 obloha na několika milionech mikrovlnných kanálů. Počítače potom hledají extrémně úzké signály nekorespondující s pozemskými zdroji. Tyto signály musí současně ukazovat změny vlivem Dopplerova jevu tak, jak se otáčí a kolem Slunce pohybuje Země. Během let bylo v projektu META analyzováno 10¹³ až 10¹⁴ záznamů a několik desítek z nich bylo vyhodnoceno jako podezřelé. Nejsilnější z nich jsou seskupeny podél roviny Galaxie. Jsou-li skutečné, pak pocházejí z hvězd vzdálených tisíce světelných let. Jelikož se však žádný z podezřelých signálů již neopakoval, byly zavrhnuty jako dílo lidské činnosti. Některé z důsledků mezihvězdné scintilace již byly zapracovány do projektu BETA, který se od roku 1995 stal nástupcem projektu META. Plánuje se též nové ohledání některých META signálů s mnohem citlivější aparaturou na National Radio Astronomy Observatory v Green Bank v Západní Virginii. Ať již jsme mimozemské signály zachytili, či nikoli většina badatelů soudí, že sami nejsme - při hlasování na jedné z mnoha konferencí byl poměr hlasů 4:1 ve prospěch názoru, že máme ve vesmíru sourozence.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Jedno ráno, 3 600 metrů nad mořem...

... K ránu se do spacáku začal pomalu vkrádat citelný chlad a to v takové míře, že jsem se probudil. Moc jsem s tím nepočítal, ale na druhou stranu mě to nepřekvapilo. Spal jsem pod širákem kousek severně od rovníku, ale ve výšce kolem 3600 metrů nad mořem, poblíž astrofyzikální observatoře univerzity města Mérida ve venezuelských Andách, druhé nejvýše položené observatoře na světe. Procitnutí pomohl i velmi hlasitý projev místního indiánského skotu, volně pobíhajícího kolem spacáku, i když si na něj člověk od večera již relativně zvykl.

Nejprve jsem pootevřel jedno oko a po chvilce pomalu i druhé. Úchvatný pohled. Byla dokonalá tma, nízká oblačnost vyplňující údolí pod námi zastínila i slaboučká mihotavá světélka indiánských usedlostí. Na druhé straně přes údolí se hrdě vypínaly špičaté pětitisícovky u jejichž vrcholků bylo přilepeno pár obláčků. Nad nimi pak na temné obloze zářila spousta jižních skvostů. Jako prvý mě upoutal nejvíce Jižní Kříž, jedno z nejhezčích souhvězdí vůbec. O kousek východněji zářila téměř rovnocenná dosti blízká dvojice hvězd, alfa a beta Centaurovi. A když jsem pokračoval dále stejným směrem oči se zastavily na mém znamení, na souhvězdí Štíra (měl jsem již druhou možnost sledovat ho v celé své kráse, poprvé se tak stalo v roce 1994 při cestě za prstencovým zatměním Slunce do Maroka) a nízko od východu se rozprostírala oslňující žlutavá záře planety Venuše. Celou tuto krásu doplňovala velmi výrazná Mléčná dráha, s četnými jasnými oblaky od nás neviditelnými a také s jedním úžasným a zajímavým objektem, s Uhelným pytlem. Opravdu slovy se dá celá tato scenérie jen těžko popsat. Bylo to tak nádherné, že jsem zapomněl na chlad, na hlasité bučení skotu stojícího o pár metrů vedle a narušujícího poklidné tiché ráno a nějako jsem opět usnul. Když jsem se již za plného slunečního svitu probral do desátého dne cesty, 5. února 1998, měl jsem stále dojem, že to vše byl jen sen, jen velmi krásný a příjemný sen...

...26. únor 1998, čtvrtek, třicátýprvý den cesty, den úplného zatmění Slunce. Ráno kolem osmé hodiny se pomalu vyhrabávám ze spacáku, prvý pohled směřuje na oblohu, je krásně jasno a svítíčko sluní. To je dobré. Trochu snídám a pak se vrhám spolu s ostatními do práce. Celé dopoledne věnujeme přípravě pozorovacího stanoviště a přípravě přístrojů. Nejprve jistíme vybrané území. Děláme ze silného provazu ohradu proti zvědavcům, abychom jsme nebyli rušeni. Všude kolem na pláži s přibývajícím časem přibývá i lidí. Místo desítek tu jsou již stovky ne-li tisíce a příjezdové silničky jsou ucpány kolonami přijíždějících automobilů a autobusů. Po ohrazení přecházíme k zajištění bezvětrného prostředí. Celou dobu vane proměnlivý východní vítr, dosti nepříjemný. Stavíme tedy na návětrné straně zábrany ze stanů, spacáků, karimatek a ze všeho co bylo k dispozici. Kupodivu to zafungovalo a vyhrazený plac byl připraven pro svůj účel. Mohli jsme tak začít s instalací všech přístrojů. Mohli, ale... Nervozita stále stoupala během dne a jedno z prvých vyvrcholení nastalo něco po desáté hodině. Obloha, která byla za posledních šest dní převážně jasná, se najednou od východu zcela zatáhla střední a nízkou oblačností. Nechtěli jsme věřit vlastním očím. Zkroušeně jsme se odebrali k nejbližšímu stánku Polaru a dali si několik piv. Za necelou hodinku se však ve škvírce objevilo Slunko, jednou, dvakrát, ... oblačnost začala ustupovat. Najednou se ozvala rána, to jak nám spadnul kámen ze srdce. Rychle jsme se tedy přesunuli zpět do tábora a začali chystat přístroje. Já osobně jsem měl Tele-Xenar 1:5.5 f=36 cm spolu s telekonvertorem 2x a poté na jeden experiment Pentacon 6x6 se základním objektivem. Jinak jsme měli dva teleobjektivy MTO s metrovým ohniskem a spoustu dalších menších. Vše šlo jak na drátku, neotravovali kolemjdoucí lidé ani zpravodajové, jakože v minulých dnech nás navštívily kromě tisku čtyři televizní společnosti. Počasí se také zcela umoudřilo a obloha byla nádherně modravá. Půlhodinku před prvým kontaktem jsme již jen vše dolaďovali a čekali. Kolem třičtvrtě na jednu se Měsíc dle očekávání dotkl slunečního kotouče. Už to začalo. Hurá! Poznali jsme to také podle mírného vzrušení a výkřiků masy lidí. Většina z nás zasedla nebo zalehla, podle toho jakou kdo měl montáž či stativ, ke strojům a dokumentovala částečnou fázi zatmění. Když byla již zhruba polovina Slunka schována dalo se postřehnout slabé stmívání. Postupem času sílilo, jak majestátné Slunko stále ubývalo, a sílilo také vzrušení a napětí. Navíc se nás začal zmocňovat zvláštní a nepopsatelný pocit. Na obloze se skvěl již jen srpeček, všude kolem nás bylo podivné přítmí, jako bývá u nás asi půlhodinky po západu Slunce, pouze s tím rozdílem, že každý předmět vrhal zřetelný černý stín jaký mívá při poledni. Prazvláštní pohled. V tuto dobu jsme také zaregistrovali velmi zajímavý jev. Všude po zemi pod hustými stromy byly tisíce slunečních srpečků. Zkusil jsem i jeden experiment. Zaťal pěst, samozřejmě vrhla na zem stín, poté jsem ji trochu pootevřel, aby skrz mohlo projít trochu světla a tu se uprostřed stínu objevil reálný obraz slunečního srpku, nádherná projekce. Tmy přibývá, slaboučký srpeček se začíná rychle zužovat, zbývá rovná přímka a během mžiku se smršťuje do bodu a ten zhasíná, je to tady. Znatelně se ochladilo, tma dosáhla stupně naší známé úplňkové noci, pouze s malým rozdílem, u nás je směrem od Měsíce k obzoru větší tma, zde však od Slunka směrem k obzoru tmy ubývalo, kolem obzoru bylo zvláštní. do červena zabarvené světlo, to jak o desítky kilometrů dále mají normální den. Ano přesně tak to bylo, na obloze dominoval dokonale černý kotouček obklopený rozevlátou více či méně jasnou mlhou s paprsky, na světlé obloze v blízkosti zářily dva jasné body, Merkur a Jupiter, dále se na obloze nacházelo pár hvězd, Fomalhaut a další, celkem nízko nad západem jsem si všiml, že nad obřími kaktusy je Venuše. Více jsem nestihl postřehnout, probral jsem se. Ačkoli jsem naprosto přesně věděl co mě čeká, byl jsem zcela omráčen úžasným pohledem a prvých třicet vteřin jsem jen udiveně zíral k obloze. Trochu jsem byl ještě hypnotizován okolními davy, které řvaly, vřískaly, troubily všechny auta, prostě taková atmosféra jaká bývá na fotbalovém stadiónu, když dá domácí tým branku. Po procitnutí jsem zalehnul k svému objektivu a jal se fotit jako o život. Doba trvání totální fáze byla něco kolem třech minut a čtyřiceti sekund. Nikdy bych nevěřil, že čas může běžet takovým tempem. Ach ta relativita. Stihnul jsem udělat pouhých čtrnáct snímků plus několik záběrů "perel", poté dva snímky v rámci experimentu na 6x6 a obhlídku triedrem jsem již ani nestihl, Sluníčko se opět začalo objevovat. Postupně svítalo, teplota mírně stoupla a vše ožilo. Mohli nastat oslavy úspěšného zatmění, Dano ihned nalil každému do dvoudecového kelímku vrchovatě pravé slovenské slivovice, celkem bodla. Byli jsme veselí, uvolnění a v klídku jsme dokumentovali výstup Měsíce z disku slunečního. Kolem půl čtvrté jsme zaznamenali čtvrtý kontakt. Vše kolem bylo jako dřív, jako by se ani nic nestalo, zůstal v nás jen velmi silný zážitek. Nechtěl jsem ani věřit tomu co se vše stalo a byl jsem zcela unešen. Není pochyb, že úplné zatmění je jedním z divů našeho světa, prostě zázrak. Lidé měli kdysi velký strach z tohoto úkazu a považovali jej za něco nadpřirozeného, teď již vím proč. S nádherným pocitem jsme šli pokračovat v oslavě, zašli jsme opět k polaru na pár piv, opravdu stačilo jen pár, v takovém vedru. Navečer jsme si dali koupel ve dvoumetrových vlnách Karibského moře, houpalo to dvojnásob. Prostě pohoda. Vládla naprostá spokojenost v táboře. Obloha byla stále jasná a tak jsme večer opět pokoukali po jižní obloze, po deep-sky objektech a také po souhvězdí Oriona v zenitu. Já jsem samozřejmě nezapomněl na vlasatici C/1995O1 (Hale-Bopp). Zcela bravurně jsem ji Monarem 25x70 vyhledal, není divu, bylo to během cesty již po čtrnácté. Nacházela se severně od Velkého Mračna v souhvězdí Dorado, vzhledem připomínala dosti difúzní mlhovinku s centrální kondenzací, v pozičním úhlu 79 stupňů měla patrný široký chvost dlouhý 10 obloukových minut (průměr komy 5,3', jasnost 8,4 magnitudy). Kolem desáté hodiny jsem zalehl do spacáku a sladce usnul. Náročný den byl na za námi...

Výběr z deníku psaného během Expedice SAROS 1998 za úplným zatměním Slunce do jihoamerického státu Venezuela konané od 27. ledna do 3. března 1998.

OBSAH

tisk

Martin Lehký

Proč se pořádají hony na sluneční zatmění?

Úplné zatmění Slunce je pravděpodobně vůbec nejhezčí přírodní úkaz. Přestože je možné jej spatřit pouze v úzkém dlouhém pásu, který často vede přes nehostinné oblasti, putují za ním pokaždé desítky, ne-li stovky tisíc lidí. To poslední například jen na palubách větších či menších lodí sledovalo v Karibském moří asi dvanáct tisíc turistů! O zatměních se také píše na předních stránkách novin i časopisů, televizní společnosti jim věnují zvláštní reportáže a zcela obvyklé jsou přímé přenosy  prostřednictvím Internetu či speciálních TV kanálů. Za tímto vzácným jevem ovšem cestují i stovky profesionálních astronomů. Proč? Vždyť Slunce a jeho přilehlé okolí je pod neustálým dohledem pozemských i nadzemských observatoří. Má to vůbec nějaký smysl? Zdá se, že ano.

Cílem expedic je pořídit co nejdetailnější pozorování svrchní části sluneční atmosféry (tzv. chromosféry a koróny) - řídké, od desítky tisíc až po několik milionů stupňů Celsia horké obálky naší mateřské hvězdy. Na to, že by Slunce mohla obklopovat rozsáhlá atmosféra, zřejmě jako první upozornil na přelomu našeho letopočtu antický filozof Plútarchos. Během úplného zatmění v roce 83 n. l. si všiml, že tmavý měsíční disk obklopuje nápadné, nepravidelně rozložené světlo.

Soustavné pozorování slunečních zatmění, včetně mnohdy dramatických výprav, začalo až s rozvojem přístrojové techniky během osmnáctého století. Vždy se ale jednalo jen o několik vzácných minut během úplného zákrytu oslnivého disku Měsícem. I přesto byl v koróně nalezen nový prvek, později pojmenovaný hélium, nádherné oranžové protuberance a pokaždé jinak vypadající složité struktury nejsvrchnější atmosféry.
Teprve od třicátých let našeho století máme možnost sledovat vnější oblasti Slunce i mimo zatmění. V roce 1930 totiž Francouz Bérnard Lyot zkonstruoval speciální dalekohled, tzv. koronograf, který má v ohnisku umístěnu malou kruhovou clonku, jenž imituje zakrývající Měsíc. Pomocí takového dalekohledu lze sledovat některé části atmosféry prakticky nepřetržitě. Vnější koróna má však příliš nízký jas (asi milionkrát menší než jas slunečního kotoučku) a značně také vadí rozptýlené světlo v zemské atmosféře. Proto se sluneční dalekohledy používají nejčastěji jen ke sledování změn ve vybraných spektrálních čárách. Sluneční atmosféru jako celek v širokém oboru spektra a stejně tak i její jemné detaily, které nám leccos prozrazují o stavu magnetického pole a dalších vlastnostech, bylo možné i nadále studovat jen během úplných zatmění, kdy se zakrývající těleso - Měsíc - (na rozdíl od terčíku v koronografu) nachází více než tři sta tisíc kilometrů daleko.

V posledních době se ale situace v mnohém změnila. Velmi dobře lze totiž sluneční atmosféru sledovat i na umělých družicích Země. Zde umístěné přístroje poskytují stejně dobré a často vzhledem k dlouhodobým měřením ještě lepší výsledky než jaké jsme dříve mohli získat jen během několikaminutových úplných zatměních. Příkladem může být sonda SOHO (The Solar and Heliospheric Observatory), která od prosince 1995 nepřetržitě monitoruje dění na Slunci a v jeho přilehlém okolí v mnoha oborech elektromagnetického záření, a japonská Yohkoh, jenž v oblasti měkkého rentgenového záření sleduje dění právě ve svrchních vrstvách koróny.

Jaký je tedy v současnosti hlavní význam expedic za slunečním zatměním? Samozřejmě pomáhají při navazování dřívějších pozemských pozorování na dnešní družicová a zřejmě jsou ještě pořád nezastupitelná u některých velkoškálových jevů. Osobně však smysl početných astronomických výpravy vidím především ve skvělých reklamních akcích, pomocí kterých mohou astronomové upozornit širokou veřejnost na svoji, ne zcela zbytečnou, existenci.

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Celooblohová komora amatérsky

Celooblohová fotografická komora byla kupodivu prvním přístrojem, který jsem se rozhodl na konci roku 1996 postavit, zřejmě pro svou jednoduchou konstrukci. Paradoxně pak byla posledním z několika astronomických přístrojů, které jsem dosud vytvořil, protože kvůli blížící se kometě Hale-Bopp dostala přednost fotografická montáž a dalekohled a samotnou celooblohovku jsem sestavil až v srpnu 1997, těsně před Perseidami. Inspirací se mi stal článek Marcela Bělíka "Postavte si celooblohovku", který vyšel v září 1996 ve zpravodaji úpické hvězdárny Expedičník. Tou dobou mne totiž už docela štvalo pár filmů zbytečně exponovaných klasickým objektivem v marné honbě za meteory, a také četné bolidy, viděné snad všemi expedičníky kromě mne, mi na náladě nepřidávaly.

Tak jsem se rozhodl: postavím si celooblohovku, a ať si pak letí bolid kdekoliv, budu ho mít na fotce. Jak se mi tuto dosti naivní představu podařilo realizovat a jaké zkušenosti jsem se stavbou celooblohovky získal, se můžete dočíst o pár řádků níž. Největším problémem při konstrukci celooblohovky je zřejmě sehnat vypuklé zrcadlo. Marcel ve svém článku navrhoval použít pro tento účel pokovený kondenzor z fotografického zvětšováku, tedy velkou čočku s jednou rovnou a jednou silně  vypuklou stranou. Podařilo se mi něco takového sehnat (průměr dvanáct centimetrů, platí čím větší, tím lepší). Vypuklou stranu čočky jsem si nechal pokovit vysoce odraznou a odolnou vrstvou u přerovské firmy ATC, přišlo mě to asi na čtyři sta korun (klasická hliníková vrstva je o něco levnější, ale má trochu menší odraznost a hlavně je mechanicky málo odolná, což by u celooblohovky mohlo vadit také vzhledem k tomu, že se zrcadlem často manipulujete). Dále jsem musel vyřešit vyhřívání zrcadla, aby se nerosilo, neboť u celooblohovky nelze samozřejmě použít rosnici. Koupil jsem metr odporového drátku z konstantanu (odpor asi 15 ohmů/metr, pokud si dobře vzpomínám) a jako zdroj jsem použil  poměrně výkonný transformátorek o výstupním napětí osm voltů. Dlouho jsem uvažoval, na co drátek upevním, a nakonec jsem použil svou oblíbenou sádru. Do čtvercové dřevěné podložky jsem zatloukl pár hřebíčků, mezi nimi jsem cikcak napnul odporový drátek a celé jsem to zalil několikacentimetrovou vrstvou sádry, takže vzniklo něco jako plotýnka vařiče, na které bude ležet zrcadlo. Teď přišla na řadu vlastní konstrukce celooblohovky. Jako základnu celé kostry přístroje jsem zvolil rovnostranný trojúhelník o straně asi půl metru zhotovený z tlustého hliníkového plechu, který jsem našel ve sklepě. V jeho vrcholech jsem přišrouboval tři tenké dřevěné tyčky, které míří směrem vzhůru a spojují se ve výšce asi 1,2 metru pomocí malého trojúhelníku, tentokrát z překližky. Uprostřed něho je vyřezána díra o průměru asi šest centimetrů. Jak jste asi správně vytušili, toto prazvláštní monstrum není ničím jiným než trojnožkou, na jejímž trojúhelníkovitém vrcholu leží fotoaparát, jehož objektiv míří skrze uvedenou díru dolů směrem na zrcadlo. To leží na již popsané ohřívací podložce, jenž je přišroubována oné podstavě z hliníku. Fotoaparát neleží přímo na překližkovém trojúhelníku, ale na třech šroubech, jejichž vysouváním jej lze naklonit do požadovaného směru - přesně na zrcadlo. Celou tu "obludu" jsem vytáhl na střechu dědečkova rodinného domku, odkud je nádherný rozhled, a jal se zaostřovat. Zařízení jsem zkonstruoval pro použití objektivu 3,5/135 mm, u nějž jsem měl zjištěno, že při zaostření na nejkratší možnou vzdálenost zabere vypuklé zrcadlo téměř celé zorné pole (což je žádoucí). Mohl jsem použít i základní objektiv, konstrukce by pak nebyla tak vysoká, ale obraz fotoaparátu by pak zabral větší část zorného pole celooblohovky, poněvadž by byl blíže zrcadlu. Ostření nebylo zdaleka tak triviální záležitostí, jak jsem si myslel. Nejlépe se mi podařilo zaostřit na Měsíc. Na objektivu jsem si udělal rysku, takže teď už stačí vytáhnout celooblohovku, zaostřit na rysku, položit fotoaparát na ty tři šrouby a může se fotit. Fotografoval jsem zatím dvě noci, tuším že to bylo 11./12. a 13./14. srpna, tedy při pozorování Perseid, na Konicu 100 a poté na Fomapan 800. V průběhu pozorování jsem viděl meteory s jasností nejvýš -1,5 mag a ani jeden jsem zatím na snímcích nenašel. Není divu, odhaduji, že tahle celooblohovka je schopná zachytit pouze bolidy alespoň -4 až -6 mag. Na snímcích (100 ASA, exp. asi 1/2 hodiny) jsou vidět hvězdy asi do +3 mag a patrné je zejména přesvětlení oblohy (červené z Ostravy a bílé z místních výbojek), které se mi tak podařilo krásně zmapovat. Očividná je známá a přesto děsivá skutečnost, že pro pozorování už skutečně zbývá jen malá oblast kolem zenitu, všude jinde je světlo. Na pozdějších snímcích (Fomapan 800) je přesvětlení méně výrazné, snímky jsou však méně kvalitní kvůli použitému filmu, navíc zpracovanému až půl roku po expozici.

Co na závěr? Pokud byste někdo uvažoval postavit si něco takového, pak vězte, že fotit s tím má cenu pouze mimo město (já naštěstí bydlím na jeho okraji). Celkově jsem s celooblohovkou spokojen, pokud by proletěl skutečný bolid, byl by na filmu zachycen (při mém štěstí bych ale v tu chvíli určitě zrovna přetáčel film). Budu ve fotografování pokračovat, nejspíš v nocích, kdy budu pozorovat meteory. Snad se jednou dočkám, ještě jsem totiž skutečný bolid neviděl, vždycky jsou to jen záblesky, můj stín na stole, nadšené výkřiky ostatních okolo a rychle slábnoucí stopa na obloze...

OBSAH

tisk

Lukáš Král

Devět jednou ranou

Celý den, 21. prosinec 1997, byl z jistého pohledu na věc úspěšný: Naši fotbalisté na poháru FIFA v rijádu porazili 1:0 Uruguay a obsadili třetí místo, stejným výsledkem porazili naši hokejisté na turnaji Baltica Cup v Moskvě podruhé za sebou Rusko a celkově zvítězili a také počasí nenechalo nic náhodě a navzdory velmi nepříznivé předpovědi se umoudřilo - navečer bylo již krásně jasno, alespoň nad královehradeckem.

Vzhledem k této skutečnosti jsem se se soumrakem vydal k pozorovacímu domečku u hvězdárny, jež má v pronájmu Astronomická společnost v Hradci Králové. Po příchodu jsem vše připravil, vynesl binar 25x100 a sešrouboval teleskopický tubus 0,42m dobsonu a poté jsem již jen čekal na přijatelné přítmí. Zasedl jsem k binaru a započal s vyhledáváním komety C/1997T1 (Utsunomiya).

Nacházela se severozápaně od krásné dvojhvězdy theta Serpentis a její nalezení nečinilo žádný problém. Vzhledem připomínala dosti difúzní mlhovinku s centrální kondenzací (průměr 2,2', jasnost 10,2 mag). Bylo to však zřejmě jedno z posledních pozorovaní, neboť kometa stále míří jižním směrem a blíží se do konjunkce se Sluncem, po ní se sice vynoří na ranní obloze, ale bude již poměrně slabá, míří ze sluneční soustavy pryč. Severně od čtyřhvězdy epsílon Lyrae jsem následně vyhledal kometární stálici severní oblohy, C/1997J2 (Meunier-Dupouy). V zorném poli vypadala téměř stejně jako předchozí kometa, byla jen o trochu slabší (průměr 2,3', jasnost 10,6 mag). Jedná vskutku o stálici, kterých mnoho není. Objevena byla počátkem května 1997, periheliem projde 9. března 1998 a sledovatelná malými dalekohledy bude přinejmenším do počátku ledna 1999. Bez přestávky bude tedy pozorovatelná zhruba po dvacet měsíců, což už je na vlasatici slušný výkon. Přispívá tomu hlavně periheliová vzdálenost kolem tří astronomických jednotek a poměrně velký sklon dráhy k ekliptice, přilétala téměř kolmo. Většinu času se tak pohybuje ve větších výškách a přežije i první konjunkci se Slunce, při které zůstane stále viditelnou.

Třetí kometu večera, 103P/Hartley 2, jsem nalezl východně od hvězdy theta Aquarii (Ancha). Vlastně jsem ji ani moc hledat nemusel, stačilo jen trochu "zametat". V té době byla v období své maximální jasnosti, byla tak nejjasnější kometou severní oblohy a nedala se prostě přehlédnout. Vzhledem připomínala kulovou hvězdokupu, v pozorovacím deníku stojí: "Velká, výrazná, difúzní mlhovina se silnější centrální kondenzací. Byla opravdu úžasná (průměr 7,3', jasnost 8,1 mag). Více se toho nedalo binarem udělat, přešel jsem tedy o pár kroků východněji, kde již čekal dobson. Předtím jsem se ještě trochu proběhl, neboť začalo přituhovat, rosa se měnila v námrazu.

S větším přístrojem jsem se pustil nejprve do nejsledovanější ze slabších komet a to do 104P/Kowal 2, která se nacházela v souhvězdí Ryb západně od hvězdy theta Piscium v těsné blízkosti jasné galaxie NGC 7562 Psc (zhruba 3' až 4' jižně). V některých vzhledových rysech se kometa dosti podobala galaxii, byly to difúzní mlhovinky se středně silnou centrální kondenzací. Velký rozdíl byl u průměru a jasnosti, zde kometa prohrála na plné čáře (průměr 1,4', jasnost 13,9 mag). Nicméně i přes tak velké rozdíly to byla krásná mlhavá dvojice. Nutno zde také podotknout, že tato vlasatice je celkem pěkným překvapením, jedná se o slabou kometu objevenou v nedávných letech, která dle efemeridy měla být slabší než patnáct magnitud.

Ze souhvězdí Ryb jsem se následně přesunul do Velryby a to severovýchodně od hvězdy iota Ceti, kde jsem s velkými obtížemi vyhledal kometu 65P/Gunn, vzdalující se od Země i od Slunce po průchodu periheliem, které nastalo již koncem července 1996. Ze vzdálenosti přes 3,5 astronomické jednotky vypadala jako malinká, zcela nenápadná, trochu difúzní mlhovinka se slabší centrální kondenzací (průměr 0,5', jasnost 15,3 mag). V moři jsem ještě zůstal a od Velryby jsem se vrátil zpět k Rybám, tentokráte na severovýchod od hvězdy alfa Piscium (Al Rischa), kde jsem o něco snadněji vyhledal další ze slabých komet, 132P/Helin-Roman-Alu 2. Vzhledem byla téměř stejná jako 65P, jen centrální kondenzace byla malinko silnější (průměr 0,7', jasnost 14,8 mag).

Dále jsem se přesunul na zimní oblohu do souhvězdí Eridanus na jih od hvězdy omikron Eridani (Beid) za kometou C/1997D1 (Mueller). Po chvilce pátrání jsem v zorném poli spatřil výraznou dosti difúzní mlhovinku s centrální kondenzací (průměr 2,4', jasnost 12,1 mag). Oproti předchozí dvojici komet byla na prvý pohled dobře viditelná. Stejně na tom byla i další vlasatice. Západně od hvězdy 31 Geminorum jsem vyhledal kometu 78P/Gehrels 2, bylo to však o vlásek, nad východním obzorem se objevila spousta nízké oblačnosti a obloha se začala pomalu zatahovat. Předpověď počasí, kterou stále opakovali v rádiu, se konečně vyplňovala. Pozorování jsem však stihl.

Kometa byla nenápadná, dosti difúzní mlhovinka se slabší centrální kondenzací (průměr 1,6', jasnost 12,6 mag). Na úplný závěr jsem se odhodlal, v ještě celkem jasné zenitové oblasti, poprvé vyhledat v souhvězdí Býka slabou periodickou kometu 128P/Shoemaker-Holt 1, která se nacházela v období největší jasnosti. Dalo mě to samozřejmě zabrat, dosti otravovaly mraky, ale podařilo se. Vypadala jako nenápadná trochu difúzní mlhovinka s centrální kondenzací. (průměr 0,9', jasnost 14,7 mag). Následně se zatáhlo a padla i slušná mlha. Nezbylo tedy nic jiného než se vydat na cestu domů.

Na závěr musím podotknouti, že výše popsaná noc vstoupila do historie, poprvé jsem sledoval devět komet najednou a přiblížil jsem se na dosah magické desítce. Nebýt nepřízně počasí tak zcela určitě padla, neboť na obloze čekaly minimálně dvě další komety, 43P/Wolf-Harrington a 55P/Tempel-Tuttle. Snad někdy příště. A když už jsem nakousl tu statistiku, ještě pár údajů. Počátkem prosince 1997 uběhlo deset let od mého prvého pozorování komety, C/1987P1 (Bradfield) a prvého zaznamenaného pozorování vůbec. Od té doby jsem měl tu čest spatřit šedesát jedna komet a získat něco kolem jednoho tisíce pozorování.

OBSAH

tisk

Martin Lehký

Zajímavá pozorování

Dobrý den, zdravím všechny pozorovatele. Minule jsme v této rubrice měli poměrně velikou úrodu, dnes je to sice horší, ale i tak se pár hezkých záznamů z vašich pozorovacích deníků sešlo.

Nejdříve snad žhavou novinku. Na obloze po dlouhé době září supernova. Má označení SN1998S a najdete ji ve Velké medvědici na okraji galaxie NGC 3877. Objevil ji třetího března na Beijing Astronomical Observatory čínský astronom Zhou Wan. Tehdy měla asi patnáctou velikost, nicméně brzy se zjasnila na dvanáctku. V době, kdy jsem chystal toto číslo Trpaslíka, byla ještě vidět a tak není vyloučeno, že se na ni můžete podívat i v nejbližší večer. Slábne totiž pomalu. K pozorování supernovy jsem dostal dva zajímavé e-maily od Lukáše Krále:

Date: Tue, 17 Mar 1998 17:35:33 PST
From: "Lukas Kral" XKRAL2@br.fjfi.cvut.cz
To: dusek@sci.muni.cz

Cau Jirko!
Stala se mi zajimava prihoda. Predstav si, ze po trech tydnech prijedes z Prahy do Polanky a jakmile vylezes z autobusu, zamiri si to k tobe policajt a zepta se Te slovensky(!), jestli "uz jsi sa dival na tu zanikajucu hvezdu" (myslena supernova 1998S)? Tak presne to se mi stalo. Zahy jsem poznal, ze je to jeden ze dvou policajtu, kteri se u mne v lete nekolikrat zastavili, kdyz jsem u baraku neco pozoroval, a koukali se se mnou. Vysvetlil jsem mu, ze jsem zrovna prijel a ze je ta hvezda dost slaba. Zeptal se, jestli se zitra vecer muze stavit, ze ma nocni (dokonce si pamatoval, ze mam patnacticentimetrove zrcadlo a tvrdil, ze cetl, ze s takovym prumerem by mela jit videt). Rekl jsem ze jo, ze se na ni prece jen chci zkusit podivat. Zapomnel jsem, ze jdu na ples, ale stejne bylo oblacno a se svym mhv 12,8 bychom ji asi nevideli.

Date: Mon, 23 Mar 1998 11:09:38 PST
From: "Lukas Kral" XKRAL2@br.fjfi.cvut.cz
To: dusek@sci.muni.cz

Cau Jirko,
tak uz jsem tu supernovu konecne uvidel. Byl jsem ted na Mikru v Upici a hned v patek jsem se na ni zkusil kouknout tricitkou dobsonem. Nebyla to zadna sranda, skoro porad bylo oblacno, dalekohled byl ztuhly a omrzly a navic se nedal pouzit hledacek, nebot miril docela jinam nez dalekohled. Nakonec jsem ji ale prece jen nasel a bylo to skvele, byla jasne videt cela ta materska galaxie 3877, dokonce se zdala vetsi a protahlejsi nez na CCD snimcich. Supernova v dobsonu samozrejme vypalovala, udelal jsem rychle odhad a vyslo mi 12,3 +/- 0,2 mag.
Doufam, ze jednou uvidim nejakou jeste jasnejsi supernovu, ale kazdopadne tahle byla moje prvni.}

Takže se na ni určitě podívejte. Takto jasné supernovy jsou vzácné a bylo by škoda ji propásnout.

Petr Zbončák ze Zvolena si na začátku tohoto roku prohlédl několik typicky zimních objektů. Zde je jejich popis:

5./6. januára 1998 newton 127/1000 zv. 100x mhv 5,5 mag

M 78 (NGC 2068), M 79 (NGC 1904), NGC 2264, NGC 2244, M 67 (NGC 2682) - Konečně začína zima, vonku sa ochladilo a je nádherne jasno. Orión svieti v plnej kráse. Hviezdy (aj tie slabšie) sú viditeľné až na horizonte. Preto som ani s hľadaním M 79 nemal žiadne problémy. Postupoval som od hviezdy beta Lep, južne k hviezde asi 4 mag, pri ktorej sa asi 0,5stupňů východne nachádza spomínaná guľová plôška. Na povrchu sa nedajú rozoznať žiadne detaily.

Reflexnú hmlovinu M 78 vyhľadávam pomerně ľahko. Nachádza sa na pomerne bohatom hviezdnom pozadí. Má rozostrený troúholnikovitý tvar. Jasnosť objektu po povrchu nie je rovnomerná. V strede je jasnejšia, potom následuje tmavší nepravidelný prstenec, zase následuje jasnějšia časť, ktorá sa potom rozplýva do stratena. Otvorenú hviezdokopu NGC 2264 nachádzam už v hľadáčiku ako zrnitý obláčik okolo jasnej hviezdy, keď sa na to pozriem v ďalekoľade vidím centrálnu hviezdu okolo ktorej je rozptýlene veľké množstvo slabších hviezd. 2264-ka má oblý štvorcový tvar.

Pôvodne som mal v úmysle pozrieť sa na celú Rosettu, ale zostala my už z nej len tá otvorená hviezdokopa 2244-ka. Ale napokon ma celkom zaujala. Jasnejšie hviezdy sú usporiadané do dvoch radov po tri hviezdy, okolo ktorých sa nachádzajú ostatné slabšie hviezdy. Avšak neviem pokiaľ až siaha táto otvorená hviezdokopa, lebo je umiestená v Mléčnej dráhe, a preto sa nachádza na bohatom hviezdnom pozadí slabších hviezd.

Z Jednorožca som pokračoval až do Raka, kde som sa pozrel na M 67. Postupoval som od alfa Cnc, v ktorej tesnej blízkosti sa nachádza. Vidiel som ju už v hľadáčiku, ako jasný hmlistý obláčik, ale jej celá krása sa my predstavila až v ďalekoľade. Zreteľne som vidiel jednotlivé hviezdy, ktré sa v niktorých miestach zhlukovali do malých kôp.

Věnujme se trochu podrobněji M 78 (NGC 2068). Najdete ji necelé dva stupně severovýchodně od jasné zeta Ori, která je levou hvězdou Orionova pásu. Má podobu "komety" s celkovou jasností asi osm magnitud a velikostí zhruba sedm úhlových minut. Její severní okraj je ostře ohraničený, zatímco na jihu mizí do ztracena. Uvnitř ní si ve větších přístrojích určitě všimnete tří hvězd 10. velikosti.

M 78 je reflexní (tj. prachovou) mlhovinou obklopující trojici hvězd s čísly v Henry Draper katalogu 38563N, 38563S a 38563C, z nichž právě první mlhovina vděčí za svůj jas. Na snímcích s velkým rozlišením M 78 dominuje na severním okraji výrazný tmavý pás. Nikoho z vás asi nepřekvapí, že se jedná o oblast, kde posledních sto tisíc let vznikají nové hvězdy. Patří ke komplikovanému tzv. Orionovu komplexu, jehož střed leží ve vzdálenosti asi 450 parseků, a ke kterému náleží mnohé jasné hvězdy i nápadné mlhoviny (např. M 42).

V blízkosti M 78 vám na tmavé obloze určitě neunikne i blízká NGC 2071, která je úhlově menší a slabší. Celé okolí M 78, jak dokumentuje i přiložený výřez z atlasu Uranometria, je skutečně bohaté a zasloužilo by si podrobnou studii. Neujme se ji někdo?

Tradičně pěkná pozorování nám poslal i Petr Drengubiak. Jeho ruka je pevná a tak si může dovolit pořizovat kresby různých deep-sky objektů. V poslední zásilce se například objevila pohledná kresba kulové hvězdokupy M 2, ve které se mu podařilo spatřit i známou tzv. Chévremontovu proměnnou:

24./25. 9. 1997 newton 150/750, zv. 75x mhv 6,2
M 2 (NGC 7079) - Nádherná hviezdokopa, jasná a nápadná aj pri zametání. Celá kopa je výrazne zrnitá. Najjasnějie hviezdy bez problémov rozlíšim. Pod jasnými a čiastočne rozlíšeními hviezdami sa nachádza hmlistá oblasť, ktorá postupne prechádza do rozplívajúcich sa okrajov. No proste nádhera. Kreslil som newtonom 150/750, zv. 75x, od 19.17 do 19.23 UT. (Je mi lúto, že tá xeroxová kopia nie je moc dobrá, pretože hviezdy v strede zanikajú.) Pozn. mhv obrázku je asi 10,5 mag.

Petr se v dopise také zmínil, že chystá studii o M 42. Super! Jen tak dál. Už se těším.

A nakonec něco humorného. V několika posledních "Zajímavých pozorováních" jsem přiložil k dobru telefonické rozhovory, jenž občas vyřizuji. Tentokráte pro vás mám výňatek z dopisu. Jak sami zjistíte, správně měl být adresován někomu úplně jinému:

Vážená vědecká rado,
mimo jiné mne zajímá a zajímalo, co to je podle orientálního zvyku a charakteru "MUMIO". Jsem přesvědčena o tom, že je to lidská "stolice" toho člověka, který-kteří z veliké části správně uvažují a chápou život, jeho zákony nepsané. Zřejmě o tom něco i víte, ale mě malinko na vás mrzí, že ač ve společnosti a okolí mém vzdáleném a blízkém kolují fámy a atmosféra vztahů mezi námi často ztrácí na kvalitě, nejsou doceňována nejzákladnější pravidla často bohužel života ani ta psaná, míněná často dobře, snad ale protože si mnozí neuvědomují co správně učinit k tomu, aby se často narušované vztahy lepšily, je třeba šířit správné poznatky a znalosti a každý, každé, kdo udělá chybu nebo omyl z nechtěného, špatného úmyslu, by ji měl napravit alespoň omluvou tomu, komu bylo ublíženo, uškozeno a náhradu ze ztráty způsobené okamžitě realizovat zavčas, aby nedošlo k ještě větší ztrátě na životě.
Tedy ohromný význam pro orientální vědu má stolice = trus = hovínka = výkaly = odpad ze živých tvorů, především z dobrého člověka, proto asi se to spisovně nazývá stolice. Na stolice přeci se i sedí, je to jiný význam tohoto tvaru slova podstatného. Ta stolice. Máte-li zájem o můj trus a stolici, neměli byste se stydět a měli jste mi to náležitě vysvětlit. Ovšem pozor!!! Abyste ji nezneužili!!

Co dodat? Jak řekl jeden můj známý. Ano paní, máme zájem o vaše mumio. Ale musíte nám ho poslat nejméně půl tuny. Na vaše pozorování se těší

OBSAH

tisk

Jiří Dušek

Co je to Parcon?

Jirka Dušek se v minulém čísle BT zmínil o jakémsi Parconu. Pochybuji o tom, že se nad touto zmínkou kdo zastavil, ale možná bych vám mohl jaksi napsat, co to vlastně je. Jirka měl pravdu, jedná se i největší a nejslavnější setkání českých sci-fi a fantasy fanoušků. Setkání tak významné, že se mezi jednotlivými sci-fi kluby vedou "války" o to, kdo bude Parcon pořádat. Loni to byla Spišská Nová Ves, letos to bude mezi 3. a 6. červencem 1998 Chotěboř.

Telegrafický program: přednášky Ondřeje Neffa, Františka Novotného a Jana Vaňka, pořady se zahraničním SF spisovatelem, pořad Klubu přátel Terryho Pratchetta a Zeměplochy s Janem Kantůrkem, beseda s Vladimírem Remkem, českými spisovateli a redaktory, Asimova psychohistorie, pořad s carolou Biedermannovou, pořad o Conanovi, přednášky o paralelních světech, o budoucnosti komunikací a počítačů, promítání sci-fi filmů v kině, skutečnou párty s hudbou, čarodějem a speciálním programem, ankety, soutěže ve znalostech sci-fi, besedu s redaktory fanzinů, pořady o Star Treku, s Rigir Mortis - Crew, filmovou hitparádu, přednáška o SF modelech, o nejnovějších poznatcích v astronomii, o současné kosmonautice, o UFO a záhadách, vyhlášení výsledků Ceny Karla Čapka, Corwinovy spisy, Ježíšku, já chci plamenomet, Koniáš, Miss Avalcon, sci-fi paintballovou bitva, počítačové hry a virtuální realita, burza a prodej sci-fi a fantasy literatury, prodej sci-fi modelů, video (komplet Akta X a Star Trek), krátké filmy, velmi dobře zásobené a fungující bary, turnaje Blackfire Games v Magic The Gathering a Doomtrooper, Dračí doupě, Shatwrun, výstava sfi-fi modelů, kreseb, loutkové divadlo...

Nejjednodušší cestou, jak se na Parcon dostat, je vlak. Klíčovým okamžikem je spoj do Havlíčkova Brodu či Pardubic. Obě tyto stanice jsou na hlavních železničních tratích. Pak už stačí přestoupit na trať 238 Pardubice-Hlinsko-Chotěboř-Havlíčkův Brod a vystoupit právě v Chotěboři.

Vše se koná v kulturním domě Junior a na dalších místech, ubytování i stravování je pro přihlášené účastníky zajištěno. Takže neváhejte a určitě přijeďte. Přihlásit se můžete na adrese SFK Avalon, Andromeda, Tyršova 548, 583 01 Chotěboř, tel. 0453/8219.

OBSAH

tisk

Michal Švanda